Sen...;-)

Mám takový pocit, že to se mnou začíná být vážné. Zatím co jiným se zdají nejrůznější romantické sny, případně třeba i lechtivé, mně se donedávna nezdálo nic. To se ale změnilo dnes v noci, kdy jsem také zažil romantické představy. Nechápu proč, ale celou noc se mi zdálo o orosené plechovce piva Litovel... Ale ne, že bych jen viděl plechovku, ona představovala hlavní roli jakéhosi příběhu, jehož děj si už bohužel nepamatuju. Přitom já ani nevím, jestli jsem Litovel někdy pil. Že by první příznaky závislosti? Sny prý představují neuskutečněné touhy, tak nevím...;-)

Trapásek...;-)

V pátek cestou z vlaku domů se mi opět stal trapas. Byl jsem zrovna na náměstí a proti mně po chodníku se blíží slečna. Teď jen přemýšlím, jak to co nejpřesněji popsat, abych zachoval anonymitu všech účastněných a ztrapnil tak jen sebe...;-) Tak dejme tomu, že občas v blízkosti bydliště potkám někoho, kdo chodí s touto slečnou. Tedy, myslel jsem si to. Toho kluka zdravím, tykáme si, se slečnou se znám jen letmo od vidění a většinou se pozdrav odbyde dohromady.

Jak jsme se tak k sobě blížili, říkám si, tak jí řeknu dobrý den (i když mi pokaždé přijde tak
trapné, když se tak dva mladí (no a co, tak se považuju za mladého;-)) zdraví), huba mi neupadne. Jenže po chvilce jsem znejistěl, vždyť to přece ona není. Za chvilku už se mi zase zdálo, že to ona je, navíc jsem se uklidňoval tím, že jsem ji jen párkrát minul (možná 4-5x). Tak jsem suverénně řekl dobrý den, ona se na mě udiveně podívala a já samozřejmě zjistil, že je to někdo úplně jiný, jen celkem dost podobný. Doma jsem pak zjistil, že šlo nejspíš o mladší sestru. Příště snad radši budu koukat úplně jinam, kdo nic nedělá nic nezkazí, kdo nikoho nezdraví, ten se neztrapní...;-)

Tradičně příšerný pátek...

Že nemám rád tradice, to je známá věc. Jenže díky tomu asi brzy přestanu mít rád i pátek. Zatímco jiní se na něj těší, protože jde o předzvěst víkendového volna, nemálo lidí odchází dokonce z práce dřív (z vlastní zkušenosti vím, že jde o benefit státních úředníků...;-)), já mám tradičně tento den jakousi krizi. Minulý týden příšerný, včera taktéž. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí. Přitom ale uzávěrku máme až v pondělí, mohlo by se tedy zdát, že je klid. To by ale museli všichni, s nimiž případně jednáte, být spolehliví. Když se v pátek náhodou dozvíte, že vám partner z jiné společnosti, s níž spolupracujete, několik týdnů lhal a tahal vás za nos, zatímco vy jste spoléhali na jeho slovo, to potom dokáže vlézt do plánů. Takže včera jsem kromě psaní musel celý den shánět odpovědi do jedné ankety. Vážně super. Ještě že respondenti byli vesměs milí.

Když by člověk řekl, že už je konečně klid, protože pracovní doba skončila, dojde v dešti do metra. To přijede tak narvané, že polovina lidí zůstane ve stanici (tentokrát i já), protože po otevření dveří maximálně vypadnou někteří zevnitř, ale tam se nikdo nový nemá šanci dostat, ačkoli to zaměstnanci vidí na obrazovkách. Zkrátit interval je zkrátka nenapadne (ach, kde je skvělý a pohotový servis z Mnichova), takže během pěti minut do dalšího vlaku se dav lidí, kteří nechtěně zůstali, několikanásobně rozroste a ta šťastnější část se už tentokrát narve dovnitř. Potom dorazíte na nádraží na nástupiště, kde už dávno měl stát vlak, protože za tři minuty má odjezd, ale nikde nic, jen další dav cestujících (tedy čekajících) a jako vrchol všeho přijede jedna souprava... No není ten pátek k sežrání?;-)

Chytráci...

To, že se dva lidé vždycky zastaví a dají do hovoru na nejméně vhodném místě, je všeobecně známý fakt. Zvláště, jde-li o důchodce a je-li chodník nejlépe ještě zúžený a nedá se nijak obejít, protože je tam třeba nějaké ozdobná zátarasa nebo zábradlí. Třeba jako u nás na křižovatce naproti obuvi. Vzhledem k tomu, že jde o pár metrů, nebyl by problém inkriminovaný úsek jen tak obejít po silnici, jde o přehledné místo. Jenže přesně na tom rohu, v místě, kde končí ozdobný řetěz, stojí každý den za sebou několik zaparkovaných služebních aut chytráků z kancelářské firmy, sídlící na druhé straně silnice. Ačkoli nemám řidičák, i já vím, že takhle se parkovat nesmí. Ono by to taky asi nikomu jinému takhle ve velkém neprocházelo, ale někteří lidé jsou si přece rovnější, což je známý fakt. Normálně by mi to snad ani tolik nevadilo, ale jelikož jsem tam už několikrát potřeboval cestou na vlak vejít do vozovky, abych se někomu vyhnul, a nemohl jsem, bývám dost rozladěný. Přece jen - občas je každá minuta drahá...

Sladký benefit...;-)

Takový svým způsobem benefit, by se asi líbil mnoha lidem, škoda, že já ho příliš neocením. Jak jsem tu nedávno psal o těch velkých fotkách jídla, které mě denně vítají na chodbě cestou do redakce, možná někoho napadlo, kde se ty pokrmy vůbec berou. Ano, je to tak - máme tu jedno speciální oddělení, kde se pořád vaří a peče. Přesně podle receptů. které se pak zveřejňují. A to jen z toho důvodu, aby to potom šikovný fotograf v ateliéru zvěčnil. Jenže co s tím potom, přece se to nevyhodí!? Možná už někdo tuší - po vyfocení se především ty sladké pečené věcí roznášejí do ostatních redakcí ke konzumaci. A že jich je! Nejenže dobře vypadají, ale jsou vážně jedlé!;-) Tedy aspoň ostatní to říkají, když se s plnými pusami rozplývají nad tím, o jakou dobrotu jde. Já mám tedy asi smůlu, protože o pečené zákusky nestojím…

To je už vážně moc...;-)

Už jsem se tu nejspíš mnohokrát zmiňoval o smůle, která mě provází v dopravních prostředcích, především pak v metru. Klidně bych mohl uzavírat sázky, do které části metra nastoupí zájezd několika desítek cizinců, nebo zkrátka turistů. Podle jakéhosi zázračného klíče si z celého množství vlaků, které jezdí v krátkých intervalech, vyberou ten, v němž jsem já, ale co víc - ještě si ze všech dveří (a že jich není málo) vyberou ty, které jsou u mě. Potom klidně může být celé metro poloprázdné, ale kolem mě je pořád narváno a nejhorší je, dostat se potom ven. Když vynechám zmíněné turisty, stalo se mi to už, co si tak namátkou vzpomenu, se školními třídami, s výletníky z ústavů (nijak je neshazuji!), se sportovními mužstvy a podobně. Zkrátka smůla. Někdo by mohl namítnout, že jde jen o náhodu, ale co si mám myslet o tom, když mě ve vagónu zatarasí slečna s ohromnou basou v ještě ohromnějším futrálu?! To už je vážně i na mě moc!;-)

Tragéd...;-)

Co se týče obědů, zpravidla se u nás v práci každý tak nějak v rychlosti odbyde. Jen tu a tam se několik nadšenců rozhodne, že společně někam vyrazí. Takový den nastal právě dnes a někteří kolegové se mě snažili přesvědčit, abych se k nim přidal. Jenže se mnou je to vážně tragické. Ráno po výstupu do pátého patra zkolabuju do židle (chtěl jsem původně napsat usednu, ale to by nebylo tak výstižné;-)) a přibližně do toho oběda to vydýchávám a dostávám se z toho fyzicky i psychicky. Tak přece když se konečně má tepová frekvence přiblíží normálu (upřímně - zajímalo by mě, jaká v mém případě je a vzhledem k lenosti mě udivuje, že vůbec nějaká je;-)) neabsolvuju podruhé dobrovolně stejný výkon. Tedy nejprve dolů a až po obědě vysokohorský výšlap. Ono by se totiž taky klidně mohlo stát, že když vyrazíme v jednu, do šesti už se nahoru nevyškrábu...;-)

Důchodci na výletě...

Jak už tady padlo, jel jsem z Českého Brodu pozdějším vlakem, než obvykle. Přiznávám, že to jsem si teda dal. Nechci šířit žádnou nenávist ani bojové nálady vůči komukoliv. Přesto - jela pouze jedna souprava a byla poměrně slušně zaplněná důchodci. To bych i rozdýchal, stejně jako to, že seděli jak dole, tak nahoře. Proč ne, když jim to udělá radost?!;-) Co mi ale vadilo opravdu nesnesitelně, to byl fakt, že mnozí z nich už pravděpodobně měli problémy se svěrači všeho druhu, což se projevilo tak, že se vagónem během cesty několikrát roznesl intenzivní zápach uvařených vajec (aniž by někdo cokoli vařil!;-)) A ten jsem vážně rozdýchat nemohl...;-)

Countdown...;-)

A je to zase tady. Skoro po půl roce začínám opět odpočítávat dny, které mi zbývají do koncertu Die Toten Hosen v Drážďanech! Už jen měsíc zbývá, abych je zase na den přesně po půlroce viděl LIVE! Přiznávám, že už pomalu začínám bláznit a v eMPétrojce neposlouchám nic jiného (jako by to snad někdy bylo jinak...;-)) Tak to jen, aby bylo jasno, co znamená ta šifra v záhlaví...;-)

Volební kampaň

A ještě jednou politika. Zatímco minule jsem se všemi zuby (vážně všemi, mám i osmičky;-)) i nehty snažil být nestranný, což mi, tuším, jednou trochu ulétlo, tentokrát to asi nepůjde. Naprosto mě totiž rozčílila předvolební reklama ČSSD v tisku, útočící na nejnižší lidské pudy. Beru slogany typu "Zabraňte vládě...", "Volte změnu" a já nevím, co ještě existuje, nejsem volební manažer. Ale to, co jsem viděl dnes v několika novinách je, alespoň podle mého názoru daleko za hranicí vkusu. Černobílá fotka smutného dítěte, dívajícího se v beznaději z okna. Člověk by čekal, že jde o projekt pomozte zneužívaným nebo týraným dětem. Kdepak, jde o reklamu ČSSD. "JÁ VOLIT NEMŮŽU, VY ANO!" Vyjímá se katastrofický nápis pod obrázkem. A potom takové ty nesmyslné řeči, že nezúčastníte-li se voleb, seberete dětem naději. To je podle mě nefér a proto tvůrcům uděluji Kyselou prdel. Přitom doufám, že účast bude co nejvyšší a podíl na volebním koláči bude pro autory podobných podpásovek této účasti nepřímo úměrný.

Mimochodem, uvědomují si voliči vůbec, že jde o volby do Evropského parlamentu? Já mám takový pocit, že minimálně někteří politici se snaží tuto skutečnost zatajit a předvolební agitku jaksi spojili s tou pro podzimní mimořádné volby. Možná, vzhledem k nákladům na jejich uspořádání, kdyby si někdo jen tak nechtěl něco dokázat tím, že svrhne vládu bez jasné vlastní vize a s tím spojené odpovědnosti, měly by i ty opuštěné a týrané děti, o nichž jsem hovořil, nějakou naději.

Paroubek, Parou-Back, nebo Paroubegg?

Pozn. na úvod: jen pro pořádek - článek vznikl ráno, kdy jsem ještě netušil, co se semele během odpoledního meetingu. Přesto myslím, že je celkově aktuální, proto ho zveřejňuji.

V následujícím příspěvku se budu snažit být co nejvíc nestranný.;-) Není se co divit, že se Paroubkovi nelíbí, že se jeho předvolební meetingy změnily v jakousi estrádu, kdy se někteří z účastníků snaží politika trefit vejcem. Ačkoli s určitou formou protestu (nebo spíš vyjádření vlastních názorů) souhlasím, upřímně dodávám, že vrhání vajec či čehokoli jiného (nejde-li o reakci žaludku na předvolební řečičky;-)) se mi taky příčí.

Samozřejmě jsem člověk, takže mě taky pobaví články v novinách, jako třeba v dnešním Aha!, kde vyšel rozpis míst, na nichž měl předseda ČSSD předvést svůj sexy mozek a vedle časů a místa konání byla vždy ještě adresa nejbližší prodejny vajec. Jak ale říkám, s takovou formou protestu nesouhlasím. Navíc se nemůžu ubránit dojmu, že o politický protest už ani nejde. Upřímně by mě zajímalo, kolik z vrhačů také chodí volit. Pak by si možná uvědomili, že případnou trefou sice ukojí nějaké své choutky, ale svému "cíli" spíš pomohou, protože je díky nim denně ve zprávách. Mám pocit, že jde o takové ty chytráčky, kteří zkrátka "demonstrují" kdykoli, kdekoli a za cokoli.

Nesouhlasím ale ani s tím, že na všech meetincích je přítomna policie, která hlídá správné chování účastníků. Jednak nechápu, proč já, jako nevolič ČSSD, mám přispívat v podstatě na jejich kampaň a za druhé se mi to zdá velmi zneužitelné. Především vzhledem k dosavadním hysterickým reakcím pana předsedy se obávám, aby nestačilo, že si projev přijde poslechnout "slušný" politický oponent, který položí nepříjemnou otázku. Co když si to pan Paroubek přebere jako útok na svou osobu a nechá ho zatknout? Já vím, jde o extrémní příklad, ale myslím, že zdaleka ne nemožný. Nebude se zkrátka někdo, kdo je zatím vážně nerozhodnutý a stranu si vybere až na základě získaných odpovědí na své otázky, tváří v tvář neohroženým mužům v uniformách bát své všetečné dotazy položit?

Nezažili jsme už někdy v minulosti, že se politici skrývali za policii (ať už pod jakýmkoli označením)? Stejně tak mě napadla další situace, opět v čistě teoretické rovině - bude-li se třeba u nás na náměstí konat meeting této strany a já, shodou okolností, ačkoli to normálně nedělám, půjdu z obchodu a z nákupní tašky mi bude vyčnívat plato vajec. Budu zatčen?

Alespoň dvěma absurdními příklady jsem chtěl ukázat, že by si politici (všichni) měli uvědomit, že jejich shromáždění se konají na veřejných místech, kde s konfrontací musí počítat. Pokud se jim to nelíbí, ať si pronajmou sál, nebo zaplatí nájem třeba náměstí jako například filmaři. Pak mají jistotu, že tam nikdo nezvaný nepřijde! Ale policie tam až do spáchání trestného činu taky nemá co dělat.

Junior...;-)

Ačkoli jsem dnes jel o půlhodiny dříve, do práce jsem dorazil o stejnou dobu déle. Tentokrát ovšem nekouzlili nádražáci. Byl jsem se s manželkou podívat na ultrazvuku, takže jsem na vlastní oči viděl Pařánka či Pařanku juniora. A že to zase rozjel. By mě zajímalo, co tam tak poslouchá...;-)

Zvuky...;-)

Nevím, jak vy, ale já mám nejradši, když je v kanceláři takový řekněme "rozumný" hluk. To znamená ne moc řev, ale ani vražedné ticho. U nás bohužel bývá zpravidla ten druhý případ a je to někdy k zešílení. Nejhorší je, když se pak třeba chci napít, nebo něco sníst. Znáte to určitě taky, otevřete lahev, pijete a každé polknutí doprovází hlasitý zvuk (teď tedy nemám na mysli říhání a podobně!;-)) Čím víc potichu pít chcete, tím hlasitější polykání se ozývá. Ještě horší je to potom, když se rozhodnu vpravit do těla nějaký ten vitamín a vezmu si jablko. Ačkoli normálně jsem přesvědčený, že ho dokážu kousat celkem tiše, tady se to rozléhá úplně příšerně. A snažit se kousat opatrně, pomalu a já nevím, jak ještě, to nemá vůbec smysl, protože to utrpení akorát prodlužujete…;-)

Přeletěla jiskra...;-)

Dneska ráno se na mě zase usmálo štěstí. Jdu z metra směrem do práce a pochopil jsem, že se to vážně může stát kdekoli a kdykoli. Co? No, že přeletí jiskra! To je hned… Jak tak jdu po ulici, kde je tramvajová výluka, koukám, že nové dráty už jsou natažené a dělníci pracují na kolejích. Pak mě zaujal jeden, který měl jakési vozítko, s nímž právě zabrušoval koleje. Krásně od něj létaly jiskry. Po chodníku šlo tisíc lidí a já najednou cítím příšerné pálení na nártu. Samozřejmě, klikař, jak jinak, nějaká ta vařící jiskra mi spadla na holou kůži pod sandály. Úžasný pocit, mohu doporučit…

Pitíčko...;-)

Doma mi došlo pití, a protože samozřejmě nemohu po své těhotné manželce chtít, aby se tahala z obchodu s petkami, a zároveň, když se dostanu domů, je všude už zavřeno, rozhodl jsem se, že si zkrátka něco budu muset dovézt z Prahy. Zašel jsem tedy do Tesca a koupil si nějaké pitíčko. 1,5 litrová limonáda s nápisem Zlatopramen a jedenácti stupni nemohla uniknout mé pozornost. Jen mi, bohužel, bylo trochu hloupé vzít celý balík s 6 kusy…;-)

Snaha tu je...;-)

Minulý týden jsem se rozčiloval nad reakcí nereakcí ČEZu, co se týče mé stížnosti ohledně nestálého napětí v síti (nevím, jak to přesně nazvat, odborníci prominou!;-)) Po zatím posledním (pátečním) výpadku, kdy jsem tedy svou stížnost urgoval se mi hned ozvali mailem, že prý měření už probíhá, ale trvá celkem 60 dní. Mám mít tedy trpělivost. Jasně, to se dá pochopit, samozřejmě jsem to nemohl tušit.

Přiznávám, že mě tedy tak trochu překvapil včerejší ranní telefonát od jakéhosi jejich technika, který se se mnou chtěl dohodnout, kdy nám bude moci "napíchnout" rozvod, protože týden bude provádět měření a to se potom vyhodnotí. Sice tady teda někdo kecal a kdybych neposlal druhý mail, asi by se nic nedělo, ale důležité je, že je tu aspoň nějaká viditelná snaha a to oceňuji…;-)

Reklama

Možná jste si taky všimli novinky, kterou zavedl vlastník portálu Blog.cz. Jde o reklamu. Po poslední technické změně před pár týdny se kromě kontextové "seznamácké" reklamy objevovala ještě velká. Naštěstí tehdy ve spleti všemožných nastavení šlo zaškrtnout její vypnutí (to je rozdíl mezi ČR a cizinou, kde naopak vše potencionálně obtěžující musíte vědomě zakliknout sami, zatímco u nás vše bývá přednastaveno jako aktivní a komu se to nelíbí, musí to sám změnit.) Každopádně ani já jsem neuvítal, že od včerejška se za články objevuje ještě "pohyblivá" reklama přímo od tn.cz, což je bohužel majitel. Vypnout nejde, takže jediná obrana je - NEKLIKAT, nebo sem vůbec nelézt…;-)

Kokršpanělské ptáčky...;-)

Jak jsme tak čekali venku před veterinou, bylo ještě dost času, než vůbec doktor dorazil. Naštěstí, jak jsem se už zmínil, Filip ani trochu nezlobil, i přesto, že kolem chodilo dost lidí, takže žádný problém. Já tedy jeden tušil, ale protože jsme měli silné vodítko, nemohlo se v tomto ohledu snad nic stát.

Jde o to, že hned vedle prodávají Vietnamci oblečení a část zboží mají vystavenou i venku, kde přímo sedí. Nemohl jsem si nevšimnout, jak zálibně se na našeho Filipsa koukají, div u toho neslintají. Nejspíš si ho už představovali na talíři, jak si z něj udělali minimálně kokršpanělské ptáčky s rýží...;-)

Narkóza

V sobotu ráno jsem s tátou vyrazil k veterináři kvůli vzteklině. Tedy s naším psem. Tedy nechat ho oočkovat. Filip byl až výjimečně hodný a trpělivě čekal, než doktor dorazil. Pak jsme mu samozřejmě pro jistotu dali košík a všechno bylo za chvilku vyřízeno. S doktorem jsme se bavili ještě o tom, že bychom mu chtěli nechat ostříhat uši, které už vypadaly dost nevábně, protože jako menší na sebe nenechal sáhnout hřebenem a pak už bylo pozdě. Jenže samozřejmě máme strach, aby něco neudělal tomu, kdo by se tohoto úkolu zhostil. Doktor řekl, že jestli chceme, klidně mu je sám zastřihne.

Jenže Filip měl strach, tak mu pan doktor dal nejprve jednu injekci, která nijak nezabrala, proto mu za chvíli vrazil další. Chvíli jsme měli zůstat v čekárně, než usne. Původně jsme dohodu pochopili, že ho pouze na chvilku jaksi "oblbne", jenže to, co se následujících několik minut, které mi připadaly jako věčnost dělo, byl skutečný horor. Filip asi dostal nějaké halucinace nebo co, protože nejprve začal divoce kývat hlavou ze strany na stranu, potom strašně sípal, s vykulenýma očima se snažil pořád někam jít, přičemž střídavě dostával křeče do všech končetin, které nepřirozeně natahoval, padal… Byli jsme z toho dost vykulení (i když alespoň vizuálně ne tolik jako on), takže jsem potom klepnul na dveře ordinace, jestli to takhle vážně má probíhat. Nakonec mu doktor dal další injekci a po chvíli Filip vážně usnul. Doktor vzal strojek, nemilosrdně jel po uších a Filipa tak zbavoval kilogramů v podobě zacuchaných chlupů. Domů jsme si pejska odnesli bezvládného, doslova jako velmi těžký pytel… Naštěstí se v průběhu odpoledne probudil a v neděli už po únavě nebyly ani památky!;-) A i tak mu to celkem sluší, posuďte sami:

Kvalitní pití...;-)

Tak já to na sebe prásknu, no. Podle pátečních příspěvků jste asi poznali, že jsem na tom, co se týče nálady, nebyl právě nejlépe. Manželka mi pak dokonce sama od sebe řekla, ať si dám panáka na žal. Pak samozřejmě (už na můj popud;-)) ještě do druhé nohy, do třetí, do čtvrté… Napadlo mě taky, že ani nemá cenu lít to do té skleničky!;-) Nejhorší ovšem bylo, že po celou dobu jsem seděl u počítače. Proto jsem druhý den celkem trnul, co všechno se na blogu objevilo. Každopádně jsem nakonec "padl za vlast" a byl jsem probuzen asi hodinu po půlnoci. Prý jsem se nacházel v docela vtipné pozici a každopádně jsem neměl ponětí, co se děje a kde vůbec jsem. Ale ráno jsem byl úplně v pohodě, to se pozná kvalitní pití...;-)

Třikrát a dost...;-)

Tento týden jsem se tu už jednou rozvášňoval o drbnách, hlídající každý pohyb v našem domě. Netajím se, že je nesnáším! Přesto je zdravím. Ale jak se zdá, už ne příliš dlouho. Vlastně každý den tam sedí tři, to jsou takoví "štamgasti", nebo-li tvrdé jádro, k němuž se dle možností nabalují další. Jedna je celkem sympatická, bohužel hodně stará, a proto hluchá. Další je slepice, která v našem domě vůbec nebydlí (nechápu teda, jak si může dovolit odírat nám lavičku svou zadnicí;-)). Zná mě prakticky odmala, vždycky (i ve městě) ji zdravím. Poslední je kráva. Pardon, ale nač dlouhé popisy, když jedno slovo dokáže vyjádřit všechno. Když ji pozdravím, jednou odpoví, jednou neodpoví. Zrovna nedávno tam seděla, dělala, že o mně neví, jenže jak bouchly dveře, okamžitě se na mě podívala. Pozdravil jsem a ona nic. Uplynulý víkend taktéž. Jenže - tentokrát to nebyla jen kráva, kdo mi neodpověděl. Tentokrát mi totiž neodpověděla ani slepice. To znamená, že jí o mně musela kráva něco říct, protože, jak už tady padlo, na rozdíl od krávy, mě slepice zdravila vždycky. V každém případě, abych to shrnul, odmala jsem byl zvyklý zdravit sousedy, nebo známé. Nejsem ale vůl, takže jsem se řídil jednoduchým heslem - třikrát a dost. V praxi to znamenalo, že pokud mi někdo třikrát za sebou neodpověděl na pozdrav, začal jsem ho ignorovat. Takže slepice má první čárku, kráva už druhou. Jestli si myslí, že si před ní sednu na zadek kvůli tomu, že udělala kariéru s kýblem a hadrem na podlahu (za komoušú totiž uklízela v místním kulturáku), to se šeredně plete…;-)

P.S.

Protože jsem slušňák a nerad bych, aby to snad vyznělo vulgárně, používal jsem v textu názvy domácího zvířectva a nepsal to tak natvrdo!;-)

P.P.S.

A platí to i pro syna krávy!

P.P.P.S.

Z posledních příspěvků by se mohlo zdát, že jsem absolutně nesnášenlivý. Ještě že už mě tak dobře znáte (a proto víte, že to tak opravdu je!;-))

Příšerná kolegyně

Jak jsem tu nakousl tu svoji novou kolegyni… Tedy nakousl, jako zmínil jsem se o ní, netušil jsem, že mě chytne psavá a dám to dohromady takhle rychle...;-)

Hned první den, kdy přišla, mi kvůli ní ujel vlak, protože mi pořád vykládala o všech svých problémech, ať už z předchozích zaměstnání, nebo z osobního a milostného života. A že jich bylo! Každý chlap ji opustil a ona neví proč (já už to teď vím!;-)) Zjistil jsem taky mimo jiné například, že dělala několik let v tak levicových novinách, že už byly v podstatě skoro extrémně pravicové (vyznávám totiž cosi jako metodu kruhu - čím více vlevo jdete, ocitnete se nakonec napravo;-)).

Potom působila v bulvárním deníku, znala se s každým z televize, rádia… Podle vlastních slov musela mít zkušeností jako nikdo jiný a divím, že po ní ještě nechňapli na místo ředitelky Zeměkoule. Pořád dokola jsem slyšel "a jak se dělá tohle? Jo aha, to u nás v … se to dělalo tak, že…" (a následoval několikaminutový monolog). Stokrát za den. Když si měla přejmenovat soubor, musel jsem to udělat za ní, protože ačkoli u nich v … používali taky počítače Apple, fungovalo to prý úplně jinak. Stejně to dopadlo, když chtěla počítač vypnout.

Vadí mi taky další z jejích vlastností - do kanceláře nám chodí tisk, abychom byli v obraze, každý si něco vezme, pak vrátí na místo, aby i ostatní měli možnost si ho přečíst. Ona ne. Sebere úplně všechny noviny, přidá je mezi ostatní z předchozích dnů, které jí tvoří úctyhodnou hromadu na stole, začne si číst něco úplně jiného a potom se zeptá: "Tak co, stalo se něco zajímavého?"

Vím také o tom, jaké má dluhy, že ji nahání pojišťovna a hrozí exekuce, jak s ní jel její ex na dovolenou a co se tam dělo, respektive nedělo. Občas se sice na něco zeptá i mě, ale hned zjistím, že vůbec nemá cenu odpovídat, protože mi do toho okamžitě skočí s dalším svým problémem. Když jí náhodou něco říkám, neustále nechápavě odpovídá "Co?", až jsem si říkal, že ta musela za mlada určitě strkat hlavu přímo do repráků, jako mi to jednou popisoval jeden blázen do taneční hudby a já si tehdy díky němu uvědomil, že jsem ještě normální!;-)

Na redakčním víkendu se mě držela jako klíště, že už jsem byl vážně něšťastný. Tam jsem také zjistil, jak dokáže být proradná. Při obědě, když jsem u toho nebyl, vyprávěla našim dvěma nadřízeným, jak z toho tady máme (!) špatný pocit a že jí varovali kolegové právě před jednou z nich. Ta se mě potom večer o samotě ptala, jestli mě taky někdo varoval. Já absolutně nevěděl, o čem mluví, proto jsem řekl, že ne. Až druhý den jsem si uvědomil, jak to bylo, ale už mi bylo hloupé jít jako malý bonzáček všechno "vysvětlit," ačkoli jsem to řešil jako strašné dilema, protože mi bylo jasné, že mlčením zase ublížím těm lidem, o nichž kolegyně mluvila.

Celé to vzniklo tak, že ona neustále musí něco řešit. Takže, pokud tam nadřízená není, pořád se všech ptá, jestli si myslí, že na NÁS (už to množné číslo mě irituje, proč, sakra, mluví pořád i za mě?) donáší šéfredaktorce, co si o NÁS asi vůbec myslí, případně jestli NÁS třeba bude chtít vyhodit. Ostatní kolegové samozřejmě nevěděli, jenže tahle příšerná osoba potom na zmíněném víkendu přímo této zástupkyni řekla, že ji takhle ostatní pomlouvají. I když nic neřekli. Ona si prostě vymyslí problém, zeptá se na něj, vymyslí si odpověď a potom všechny nabonzuje! Hnus!

Když jsme jednou v kanceláři byli sami, zeptala se mě, jak je to s internetovými stránkami. Nechápal jsem, až postupně jsem si odvodil, že má na mysli, zda jsou některé tzv.zakázané. Že prý by ji velmi odreagovalo, kdyby se podívala na erotické, případně porno weby, pak že by se jí zase dobře pracovalo. Na to jsem odvětil, že s tím vážně nechci nic mít.

Vrchol všemu ale má kolegyně dala tento týden, když mezi svým obvyklým stěžováním si prohlásila, že její problém je, že se vždycky hned otevře a že rozhodně nechce být jako její kolegyně z …, která jí pořád něco říkala a protože se to nedalo vydržet, musela odejít. To jsem zažil jakýsi skrytý vnitřní výbuch smíchu…

Když jsem loni odcházel ze společnosti vyrábějící fotoaparáty, hlavním důvodem, aniž bych to přiznal, byl také relativně nový kolega, který do mě pořád hučel nějaké své nesmysly. Tak mi to tam otrávil. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se setkám s jeho klonem v sukni!

Omlouvám se za tento na první pohled možná až nenávistný výlev, ale muselo to ven! A byl toho vážně jen zlomek. Mám takové tušení, že pro nás dva tady není místo...

Velitelka...;-)

Jestli něco nemám rád, pak je to kromě milionu dalších věcí to, když do jakéhokoli dopravního prostředku nastoupí velitelka, která hned začne rozkazovat, kdo si kam sedne, případně kdo koho pustí. Něco podobného jsem zažil včera. Metro tentokrát nebylo narvané, jen slušně plné. Na jedné zastávce si přistoupila slečna, u níž mi nejprve automaticky prolétlo hlavou - těhotná. Vzápětí mi ale došlo, že to tak jen vypadalo podle oblečení, které měla na sobě a jehož střih jí chvílemi zvláštně tvaroval postavu. Každopádně si stoupla, opřela se o tyč a četla si.

Na další zastávce se zvedla nějaké paní ze sedačky a na její místo si sedl jakýsi mladík. Na následující zastávce pa přistoupily tři ženy, ještě k tomu Rusky a jedna najednou začala útočit na nechápajícího sedícího kluka. Rusky mu vysvětlovala, že má pustit sednout "těhotnou" slečnu, kterou chytla za rameno a táhla ji k sedačce. Zmíněná holka se nechápavě bránila a následně i Ruska pochopila, že těhotná není a začala se bavit se svými kamarádkami, jako by se nechumelilo.

Vážně nechápu, proč to všichni dělají naopak. Pokud někdo potřebuje pomoc či zastání, každý se stará jen a jen o sebe, zatímco v opačném případě každý strká nos tam, kam nemá…

To byl zase den...

To mi ten dnešek teda vážně pěkně začal i pokračoval… Ráno jsem se probudil, koukám na hodiny, že je ještě dost času. Sice mě napadlo, že bych mohl vstát dřív, ale pak jsem to zamítl s tím, že mi přece nic neuteče a ještě ležel. Jenže, když už jsem vstávat musel, podívám se na hodiny a nic. Vzpomněl jsem si, že jsem si večer trochu hrál s kabely, protože jsem měl "roztrojku" a čtyři zástrčky, takže jsem musel udělat kompromis. Proto mě jako první napadlo zase to všelijak popřepojovat. Bohužel nic. Až po několika minutách marného boje mě osvítil nápad podívat se na nějaké další elektrické hodiny a zjistil jsem, že zkrátka nejde proud. Věc, která by mě při pohledu na sluncem zalitou ulici a modrou oblohu (ráno to tak opravdu bylo!;-)), ani v nejhorším případě nenapadla. O to míň uvěřitelné mi přišlo, že se to stalo v době, kdy si nemálo lidí připravuje snídani a podobně. Takže jsem si nemohl udělat ani kafe, ani jsem se nemohl oholit. Asi v půl osmé to na pár vteřin naskočilo, akorát začala "ramplovat" hi-fi sestava (existují zkrátka přístroje, kterým vypínání proudu nedělá dobře) a zase nic.

Říkám si - no to bude dneska zase den a přitom jsem doma zapomněl klíče, naštěstí si na ně ještě na schodech vzpomněl.

Mimochodem, jestli mi někdo řekne, že ten výpadek byl způsoben výstavbou parku pro feťáky, kde už se tou dobou pilně pracovalo, asi mě klepne. Jako by nestačilo, že nám nešla voda, když jim tam dělali přívod do fontány!

V práci mi potom lezla na nervy jedna kolegyně, už jsem chtěl o ní několikrát utrousit nějaké to písmenko, ale vždycky si to včas rozmyslel. Jak se mi zdálo, že to tady bude v pohodě, sen se totálně rozplynul, když přijali tuto postarší dámu. Ale o tom až někdy příště. Možná… Vím, že kolegové se nemají pomlouvat, ale čeho je moc, toho je příliš. Každopádně kdybych měl popsat jen zlomek toho, co mi tady provádí a čím mě vytáčí, možná vyčerpám celou kapacitu serveru Blog.cz!;-)

Doporučená zásilka...;-)

Česká pošta a České dráhy. Dva podniky, na něž se tu nejvíc rozčiluju. Nejinak tomu bude dnes. Tentokrát si zase vezmu na mušku listonošku. Už jsem se tu určitě minimálně několikrát zmiňoval o tom, jak mi vadí princip doporučených dopisů. Když přijde taková zásilka třeba manželce, pak vám ji na poště nevydají. A to i přesto, že podle občanky vidí stejnou adresu, stejné jméno a dokonce i jméno třeba té manželky. Nepomůže ani, vezmete-li si s sebou kromě své i její občanský průkaz. Smůla, to jsou předpisy! Jak se tedy sakra, kurňa, doprčic, může pořád stávat, že přijdu domů a mám ve schránce (v lepším případě), nebo na schodech mezi hromadou letáků hozený doporučený dopis?! Člověk by řekl, že když mi jakási společnost posílá doporučeně tlustou obálku, na níž stojí právě nápis DOPORUČENĚ a místo obvyklé sazby tedy zaplatí 35,20 Kč, pak by měla existovat jakási jistota, že se ke mně zásilka taky dostane a ne, že si ji bude moct kdokoli vzít, protože bude několik dní (od pátku nikdo nebyl doma) volně k dispozici na chodbě nad schránkami, nebo ji omylem vyhodí třeba s letáky. A aby nedošlo k omylu - možná by se mohlo zdát, že jde o výjimku, ale během jednoho týdne se to stalo dvakrát, i když podruhé byl doporučený dopis alespoň hozený ve schránce. Vzhledem k tomu, že šlo o jakýsi daňový výpis od minulého zaměstnavatele, nenechává mě vůbec klidným, že si kdokoli mohl přečíst veškeré mé výdělky za uplynulý rok. Kdo se za mě podepíše do lejster paní listonošky? Dělá to snad ona sama? Je sice jinak příjemná, ale tohle mi vážně dost vadí, proto ji uděluji Kyselou prdel a budu si na ni (OPĚT) stěžovat.

Profík...;-)

Poté, co mi v úterý náš "ajťák" konečně zprovoznil počítač, jsem si říkal, jak je to super, když všechno funguje. Bylo mi jen lehce podezřelé, že chyby, s nimiž jsem do té doby bojoval já, najednou začala hlásit kolegyně, sedící naproti mně. Včera večer jí počítač úplně zkolaboval, proto se dohodla, že se "ajťák" dnes ráno zastaví a podívá se na to. Ach jo, jak já bych chtěl být takovýmhle počítačovým expertem!;-) To, že mi minule zprovoznil "komp" a jeho připojení k síti, nebylo až takové umění. On totiž omylem (!) zaměnil kabely. Jednoduše řečeno "můj" kabel zastrčil do počítače kolegyně a naopak. Proto pro změnu nefungovala ona. Ale zase abych ho nepomlouval, dnes se mu podařilo vše uvést opravdu do funkčního stavu…;-)

Problém...;-)

Včera večer jsem se pracně narval do neuvěřitelně narvaného metra (jsem zvědav, za jak dlouho konečně někoho napadne zkrátit intervaly, místo aby řidič musel na každé stanici troubit, aby vůbec mohl zavřít dveře), v ruce jsem držel batoh (tak slušně jsem vychovaný, že nechci nikoho praštit - tedy aspoň ne nevědomky;-)) a poměrně těžkou tašku. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být nějaký problém. Tedy až do té doby, než jsem si sedl ve vlaku, vyndal mobil a chtěl si něco zapsat. Nevěřili byste, jak těžké je ovládat dotyky mobil, když se vám klepe ruka od těžké tašky. Nezbývalo mi, než to vzdát a zkusit znovu o několik minut později…;-)

A je to zase tady...;-)

Krásné jarní, ba přímo letní počasí, vylákalo ven kytičky, ptáčky, zvířátka, ale taky bábodrbny. Je to tak, před naším domem už stojí opět důmyslně rozestavěné lavičky s výhledem do všech světových stran, aby jim ani myš neproklouzla a dokud zase za pár měsíců nezačne mrznout, budou tam babky jak přilepené drbat a drbat každého, kdo projde v kilometrovém okruhu. Možná jednou díky nim přehodnotím i svůj vztah k ročním obdobím a nakonec začnu mít rád zimu, protože projít kolem nich, je občas vskutku pro silné nervy...;-)

Ach ty počítače...;-)

V poslední době mě vůbec neposlouchá výpočetní technika. Jak tu už zaznělo, v pondělí odmítl poslušnost "Mek" v práci, pak jsem přijel domů a nešel internet, což jsem už popisoval. Hned v úterý ráno jsem pustil počítač v kanceláři a zjistil jsem, že selhalo připojení k vnitřní síti i internetu. To v praxi znamená že nemůžu pracovat. Zavolal jsem tedy hned "ajťákovi" a on kupodivu za několik minut dorazil osobně. Ano, je to ten, co o něm byla už řeč, protože vyznává filozofii, že na počítači se nikdy nic SAMO nerozbije. Nejdřív prohlédl všechny kabely, protožemi nevěřil, že jsem to už provedl, potom kontroloval nastavení a nakonec prohlásil, že je to asi počítačem. To mi připomnělo ten vtip, jak dement přijde k bezradnému řidiči autobusu, když se jej snaží opravit a říká mu: "Já vím, co s tím máte, máte rozbitej autobus!"

Už to vypadalo naprosto beznadějně, když v tom najednou spojení naběhlo. SAMO!;-)

Eurosong naposledy

Ano, slibuju, podruhé a naposledy zde načnu téma letošního Eurosongu. Skutečně mi to nedá! V uplynulých dnech totiž byly odtajněny výsledky. Kompletní. Vzhledem k tomu, jak všemožní odborníci prohlašovali, jak kvalitní náš nedemokraticky zvolený zástupce na soutěži je, jsem se vážně velice pobavil. Ze VŠECH zúčastněných zemí, skončili na úplně posledním (42.!) místě, s celkovým počtem 0 (slovy nula) bodů. Musím se vážně smát, když jsem četl sebevědomá prohlášení, jako třeba že nebude žádný problém umístit se lépe, než naši vyslanci v minulých kolech (prohlásil Vojtěch Lavička). Ale jo, je mi to jasné, ta hudba je tak kvalitní, že nemůže najít pochopení u širokých mas! Mimochodem, všimli jste si, jak se před soutěží zdůrazňovalo, jak je kvalitní a jako příklad se udávaly kapely jako třeba ABBA, které se díky ní prosadily, zatímco po našem fiasku se všichni trumfují v tom, kdo na "prvoplánovou a kýčovitou" soutěž naplive víc špíny?!

Vzhledem k tomu, jak údajně rasistickým národem jsme (to s oblibou říkají alespoň někteří a přitakávají si tak mnoha decibely ve frontě na sociálce;-)), vycházel jsem z informací slovenského zpravodajského serveru.

http://www.cas.sk/clanok/117357/drsna-pravda-o-eurovizii-slovaci-nezaujali-takmer-nikoho.html

Chyba na blogu

Omlouvám se všem, kteří se chtějí dostat k mým článkům v archívu. Pokud si vyberete měsíc, zobrazí se pouze první stránka s posledními příspěvky daného měsíce a na další se nelze dostat. Chyba zní: Stránka nenalezena. Závadu jsem už reklamoval, bohužel zatím bezúspěšně…

To samo...;-)

V pondělí jsme v práci jako každý týden byli tlačeni večerní uzávěrkou a nebyl bych to já, abych zase nedělal problémy… Všechno jsem včas dopsal, uložil, zavřel a oznámil, že se to může zkontrolovat. Jenže soubor nešel otevřít. A to už ani na mém počítači. Zavolal jsem tedy našemu "ajťákovi", který se ke mně vzdáleně připojil (to se mi vždycky líbí, když se ničeho nedotýkám a na monitoru běhá kurzor a otevírá nejrůznější okna.) Bohužel zmíněný pán si nevěděl rady. Zeptal se mě, jak se to přesně stalo a já mu popravdě odpověděl, protože jsem to věděl úplně přesně. Stejný problém na mém "ukousnutém jablku" zdaleka nenastal poprvé. Sama od sebe mi vyskočila hláška, že program (nebudu dělat reklamu;-)) bude "násilně" ukončen. Tak jsme se chvíli dohadovali, protože krotitel počítačů mi pořád dokola vysvětloval, že SAMO se to stát nemohlo (odbočím - ruku nahoru, komu se s počítačem ještě nikdy samo nic nepřihodilo, aby potom přišel někdo kvůli opravě a ono to mezitím zase SAMO od sebe fungovalo…;-)) Ajťák se sice snažil, na telefonu nabíhaly minuty a postupně zapomněl, že ho celou dobu slyším a nahlas přemýšlel. Vynechám nepublikovatelné výrazy, takže mi zbyde asi jedno procentu jeho hlášek ve stylu: "Tak to už fakt nevím." Na displeji telefonu svítila 23. minuta a pán mi řekl, že to asi bude problém. Výborně, konečně pokrok! Škoda, že tohle jsem já věděl už od začátku…;-) Nakonec mi alespoň lokálně zprovoznil program, jenže celá odpolední práce byla v tahu. Ovšem zatímco jiní by se hroutili, já jsem byl v tom správném presu a všechno jsem naťukal všemi dvěma prsty znovu. Tedy plus mínus, protože jsem si původní znění pamatoval velmi okrajově.

Signálová tma...;-)

Na místě byl skutečně klid. Dokonce takový, že jste si ani nezatelefonovali. Ti, kdo měli O2 a Vodafone, byli úplně bez šance, my T-mobilisté jsme se jim smáli, protože na pokojích se dalo najít místečko, kde signál byl a daly se tak aspoň posílat a přijímat SMSky. Venku potom jsme si bez problémů i zavolali. Oni mohli leda tak volat do hlubokého lesa a čekat, zda se z něj skutečně tak ozývá. Jak jsem tak první odpoledne šel na vycházku za signálem, obalil jsem si krásně své boty, takže jsem se na pokoj vrátil jako jezeďák. Od té doby jsem se cítil jako doma, plácek před naším domem po dešti totiž nabízí stejný luxus…;-)

Thajská masáž...:-)

Všichni jsme měli jaksi povinné dvě masáže, zbytek jak kdo chtěl. Jedna byla thajská a trvala hodinu a půl, druhá potom podle výběru a ta zabrala půl hodiny. Abychom si víkend řádně užili, zorganizovaly se termíny tak, že každý měl jednu jeden den, druhou potom den následující. Já jsem byl na řadě jako první, takže jsem musel trošku spěchat i z prvního oběda. Když jsem přišel na recepci, odvedla si mně nefalšovaná Thajka do jedné z místností. Zjistil jsem, že se na takovéhle akce nehodí chodit bez rychlokurzu thajštiny. Paní totiž uměla thajsky a potom česky. Ovšem pouze pět slov (a to jedno ještě uznávám s přivřenýma očima!;-)) Takže rychlokurz pro případné zájemce: "Bžicho," to znamená, že si máte lehnout na břicho. "Bolí?", tam je asi jasno, "oukej?" otázka, zda ještě žijete, "Otošit," příkaz k lehnutí na záda. "Otovo" - pokyn, na který mnozí čekali jako na slitování. Zpočátku jsem si říkal, že se to vydržet celkem dá (byl jsem s předstihem varován;-)), ale asi tak v polovině, kdy došlo na lámání nohou, jsem začal přemýšlet, zda mě potom odvezou na pokoj na kolečkovém křesle. Zhruba ve třech čtvrtinách mi už bylo jasné, že se spokojím i s trakařem, kterým mě odvezou a na pokoji jen vysypou. Co jsem ale zjistil později - tahle byla ještě něžná…;-)

Výtah...;-)

Po příjezdu jsme vyplnili formality na recepci a postupně se vydali do pokojů, které byly na třetím patře. Cestou jsme minuli ceduli s nápisem Dietní týden, takže jsem se podruhé lekl, že jsem si s sebou měl koupit několik baget. Prvně to bylo už v autobuse, kde jsme se dozvěděli, že v tamní restauraci se stravuje velmi zdravě. Dokonce kdosi prohlásil, že se jedí i kytky. Naštěstí to nebyla až tak úplně pravda.

Samozřejmě se nikomu do třetího poschodí pěšky nechtělo, proto jsme využili výtah. Ten byl pro mě taky zážitkem. Nejenže jeho fotobuňka měla poněkud přesah, takže často odmítal zavřít dveře, ačkoli nikdo v jejich blízkosti nebyl. Ale on navíc "mluvil." Já vím, že nejde o žádnou extra vymoženost, ale když jsem několikrát denně musel poslouchat: "Dveře se otevírají. Dveře se zavírají. Kabina jede nahoru. Třetí patro. Příští směr dolů. Dveře se otevírají…", bylo to přece jen trošku na hlavu. Ale vtipné…

Jako uprchlík...-)

Samozřejmě vás nemohu ochudit o některé zážitky z víkendu. Hned odjezd z Prahy začal velice vtipně. Dva lidé, o nichž se ví, že chodí pozdě, dostali informaci, že vyjíždíme dříve, než bylo v plánu. Přesto jeden dorazil o 5 minut, druhý pak o 15 minut později, než jsme měli opravdový odjezd. Pan fotograf (to byl ten první) si naložil věci, postával, pokecal a potom komusi řekl, že si ještě odskočí. Bohužel ten někdo nepatřil k nám. Byli jsme už téměř pryč z Prahy, když si najednou někdo uvědomil, že nám kdosi chybí. Protože jde o veselou kopu, nechtěli jsme zprvu uvěřit, že vážně nenastoupil a tak někteří začali koukat pod sedačky, jestli se neschoval. Nakonec nezbývalo než mu zavolat. On si povídal na recepci a vůbec nezpozoroval, že jsme pryč, museli jsme se tedy vracet.

Cesta probíhala celkem poklidně, ani mi nebylo nijak zle, jen jsem se radši nedíval na pana řidiče z najaté agentury, který celou cestu jel s mobilem u ucha (asi měl Girls Talk;-)) a když ho od ucha oddálil, začal na něm během jízdy psát SMSky… Na cílové místo se nesmí. Tedy, jde o to, aby tam byl naprostý klid, takže všichni návštěvníci musí parkovat několik kilometrů odtamtud a přijede si pro ně místní řidič. Na nás už čekal. Mikrobus sice moderní, ale velmi "optimisticky" celý černý, s černými skly. Vzhledem k mlze a pošmournému počasí, které panovalo na odlehlém parkovišti, jsem si při přesedání připadal jako nelegální uprchlík…;-)

Technické problémy

Tahle výmluva tady už dlouho nebyla, že?;-) Bohužel včera během dne nám ČEZ opět dopřál jakýsi bonus a pustil do zásuvek víc, než obvykle a nám díky tomu opět nefungoval internet. Takže jsem nemohl ani aktualizovat, ale žádné strachy, dnes to sem všechno nasypu!;-) Mimochodem, všechno zlé je k něčemu dobré - vzpomněl jsem si totiž, že jsem zhruba před měsícem psal mail právě na ČEZ, že mi moc nevyhovuje, když se mi díky nim samy zapínají některé elektrospotřebiče díky nadbytku "šťávy" a to v době, kdy nejsem doma (ruku na srdce, kdo je vypíná úplně a ne pouze do STAND BY režimu?) Stejně to bylo i včera. Ale abych se vrátil k mému zaslanému podnětu. Hned druhý den jsem dostal odpověď, že bohužel můj email byl úplně prázdný. Zajímavé, sám jsem se dal na "slepou kopii" (bcc) a všechno bylo v pořádku. Ale budiž, může se stát, poslal jsem to tedy znovu a téměř vzápětí jsem byl informován, že můj dotaz bude přeposlán na kompetentní místo a zodpovězen. Nějak jsem na to už zapomněl. Jediný kontakt, který se mnou ČEZ od té doby měl, byla složenka na doplatek elektřiny. To abych jim napsal znovu. Asi rovnou dvakrát, kdyby to na mě zase zkoušeli s prázdným mailem…;-)

Nebylo tak zle...;-)

No vida, redakční víkend jsem nakonec bez újmy přežil. Ještě v pátek ráno, jsem odcházel totálně znechucený, nejenže jsem ráno nezaspal, ještě mnohem hůř - nejspíš samou hrůzou jsem se probudil asi o hodinu a půl dříve, než jsem musel. Do práce jsem dorazil dost brzy, i když taška se poněkud pronesla, když nám nejezdí ty tramvaje. Pak nastal ještě trochu trapas, když jsem zjistil, že právě já mám úplně největší zavazadlo ze všech. Ačkoli jsem věděl, že se téměř žádné aktivity nezúčastním, připraven jsem byl skoro na všechno. Takže takový sportovec teoretik…;-)

Nakonec ale, jak už to tak bývá, když se někam člověku nechce, jedná se zpravidla o celkem vydařený "podnik," takže celkově vzato kladné zážitky převládají nad zápornými. A to i poté, co jsme před odjezdem zjistili, že jistý duševně chorý manžel a manažer zneuznané zpěvačky zaplatil paparazzi, který ve vší tichosti přijel a během večírku se snažil ulovit jakkoli kompromitující fotky. Zatímco u celebrit jde třeba o zachycení in flagranti, nebo nějaké nedůstojné chování, v podání tohoto člověka, jehož obličej mi, nemohu si pomoct, připomíná jistou část mužského těla, je důležité, aby vyfocený člověk vypadal co nejhůř. To znamená - nejlépe rychlé sekvenční snímání a potom vybrat fotku, na níž jste právě mrkli a podobně. Kdo nás napráskal a přišel si tak na nemalé peníze (osobně bych to tipoval na někoho z personálu), zůstane asi tajenstvím. Jisté je, že jsme nic špatného nedělali a co si pán, kterého nechci jmenovat, bude dělat u těch fotek, je vlastně jeho věc…

Nic není ztraceno...;-)

A je to tu! S hrůzou očekávaný víkend klepe na dveře. Sice ještě nemám sbaleno, ale zítra ráno odjíždím vstříc té hrůze. Pokud se tu ode mě v první půlce příštího týdne neobjeví žádný příspěvek, znamená to, že jsem byl nakonec donucen podniknout nějaký pohyb, nebo nedej bože přímo sport a skončil jsem tak někde na "JIPce".

Moje velká výhoda je, že jedu preventivně naštvaný a pesimisticky, ba řekl bych negativně naladěný, takže v tomto směru mě snad už nic překvapit nemůže. Nenapravitelné škody už cesta způsobila, když jsem dnes musel obětovat koncert legendárních The Adicts. V sobotu pak, to už radši ani nedomýšlím - Tři sestry!:-(

Ale ještě je pořád ve hře možnost, že zítra zaspím a ostatní mi ujedou, takže naděje do rána žije…;-)

Atletka...;-)

Důchodci mě vždycky dokáží dokonale fascinovat. Včera ráno jsem potřeboval přejít poměrně nepřehlednou křižovatku, ale všiml jsem si, že právě směrem ke mně zatáčí tramvaj. Ovšem důchodkyně s holí a taškou na kolečkách se vydala neohroženě změřit síly s obrovským kolosem. Všichni okolo se zatajeným dechem pozorovali, jak oba už dělí jen pár metrů a ještě k tomu řidič byl otočený na stranu, kde sledoval, zda něco nepřijíždí. Bez přehánění na poslední chvíli zpozoroval stařenu a tačal brzdit a zvonit. Kdo by čekal, že babka přidá do kroku a rychle zmizí z kolejí, nebo že se v mžiku vrátí, ten nezná skryté možnosti důchodců. Tahle dáma totiž, nejspíš v zápalu zmatku a strachu o život začala utíkat. Problém byl, že se rozeběhla po kolejích před tramvají, hůl v jedné ruce, ve druhé držela tašku, která poskakovala za ní. Je mi jasné, že potom, když do tramvaje vlezla, nejprve všechny pomlátila holí a pak jim ještě nafackovala průkazem ZTP, aby ji pustili sednout. To já podat takový výkon, zůstanu po pár metrech rozplácnutý na silnici a nikdo ani nepozná, jestli mě ta tramvaj přejela, nebo jsem se pokusem o běh uštval k smrti…;-)

Doplatek...;-)

V závěru minulého týdne nám přišlo vyúčtování elektřiny. Vzhledem k trablům s topením v zimě jsem měl nepříjemné tušení, ale naštěstí se zase tak tragicky nenaplnilo. Sice jde o doplatek, ale ještě v rámci slušnosti…;-) Ovšem jak jsem uvítal, že máme číslo domu, jaké máme, protože zmíněný doplatek je s ním úplně shodný. Nevím nevím, kdybychom bydleli v domě třeba 9985…;-)

To jsou panorámata...;-)

Aby ten dnešek nebyl až tak monotónní ve srovnání s ostatními dny, pro změnu jsem se zdržel v práci a domů dorazil o hodinu a půl později. Nejúžasnější "panoráma" se mi naskytlo, když jsem i přes předsevzetí z minulého týdne chtěl doběhnout vlak, jenže přesně, když se mi naskytl výhled na něj, dal se do pohybu. Takže mi nezbývalo, než se smířit s nepříjemným čekáním. Kdybych to věděl, pustil jsem se ještě do jednoho článku, který tak na mě v práci čeká na zítřek. A je skutečně pořádně vypečený…;-)

Moderní léčebné metody...;-)

Dnešek byl poměrně dost náročný. Po dlouhé době jsem zase vstával hodně brzy, protože jsem se vydal na turné po lékařích. S dvouměsíčním zpožděním, způsobeným opakovaným nachlazením, jsem dorazil na alergologii, kde jsem opět dostal svou oblíbenou dávku roztočů.

Protože jsem na tom byl časově velmi dobře, rozhodl jsem se, že využiju toho, že jsem na poliklinice a ještě se mrknu na chirurgii. Asi před třemi měsíci mi totiž při stěhování něco křuplo v palci levé ruky a od té doby mě to bolí. V čekárně nikdo, proto jsem se rozhodl využít příležitosti a zdržet se. Paní doktorka vypadala celkem "od rány" a to jsem ještě ani zdaleka netušil, že taková je i ve skutečnosti, nejen na pohled!;-) Klasicky mě nejdřív poslala na rentgen, což proběhlo taky dost rychle, problém byl jen v neuvěřitelných pozicích, v nichž mi chtěli palec snímat. Kam se hrabe kámasútra, ta je proti tomu příručka pro invalidy. Když už jsem seděl zády, ruku vykloubenou za sebe a všelijak otočenou, a čekal, co nového si slečna, již to to evidentně bavilo, ještě vymyslí, přišla naštěstí s tím, že už to stačí.

I přes názorný popis si stále nebyla jistá, zda zrentgenovala to, co měla, proto mě propustila s tím, že mám když tak přiběhnout znovu. Paní doktorce to ale stačilo. Kdo by to byl řekl, že je věda tak daleko. Bolí vás palec na ruce a chiruržka (vyhlašuji soutěž za správný ženský tvar od slova chirurg;-)) vezme ohromnou injekci, kterou vám píchne DO ZADKU! Prý to za dva dny přestane bolet a potom by se měl odmlčet i ten palec. Doufám, že jen co se bolesti týče…;-) Zatím zlepšení žádné. Momentálně mě bolí prst a zadek! Ale je to skvělý nápad v boji proti hypochondrům, kam se hrabou regulační poplatky. Máš rýmu? Šup injekci do zadku! Bolí tě v krku? Injekce do zadnice už čeká! Bolí tě břicho? Povol si opasek...:-)

Eurosong

Včera večer jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít úžasné vystoupení našeho zástupce na Eurosongu. Jelikož bych normálně měl nejspíš problém podobnou soutěž rozdýchat, přesvědčilo mě, když jsem se dozvěděl, že naši zástupci zahrají už jako druzí. Už před samotným vypuknutím se daly vysledovat určité rozdíly oproti uplynulým dvěma ročníkům, kde jsme měli zástupce. Zatímco podvakrát rozhodovali lidé svým hlasováním, koho za své peníze na soutěž pošlou, letos to bylo jinak. Kdosi rozhodl, že Češi u nás jsou hloupí a nedokážou vybrat správně, proto národní kolo bylo zrušeno a zcela "demokraticky" se do Moskvy vyslala kapela Gipsy.cz.

Další rozdíl oproti minulosti se dal vysledovat ve způsobu informování. Zatímco dříve jsme získávali tu a tam kusé zprávy, letos jsme věděli o všech podrobnostech už před odjezdem, stejně tak jako o každém prdu z místa konání. Denně jsem na internetu četl zprávy - Gipsy.cz to rozbalili už na letišti, Gipsy.cz svojí úžasnou show nadchli při zkoušce, Gipsy.cz si získali všechny na tiskovce svým humorem…

Přiznávám bez mučení (ono to tak stejně určitě už dávno vyznělo;-)), že jsem nebyl nestranný. Ovšem to, co jsem viděl byl skutečně vrchol trapnosti. Jednak si nemyslím, že by se jednalo o typickou píseň pro Českou republiku a za druhé - úžasné a vtipné kostýmy mě taky moc nepřesvědčily. A to už raději vůbec nekomentuju samotný výkon. V tom, že můj názor je správný, mě přesvědčil následný komentář českého "komentátora" Rejžka (s nímž se totiž neshodnu téměř v ničem): "Kdyby hlasovalo publikum vyprodané haly, je rozhodnuto."

Tak jsem se asi díval na něco jiného. Každopádně je dobré, že se soutěž odehrávala v tomto datu, to znamená po výplatě sociálních dávek, že alespoň nějaké hlasy možná přišly.

Mimochodem, ohledně hlasování by mě zajímala jedna věc - naši zástupci se netajili tím, že počítají s hlasy Romů z Kanady. Ano, uznávám, skutečně typická evropská země, když jde o ten Eurosong…

V každém případě jsem vydržel až do vyhlášení postupujících, to znamená, že jsem přežil i vystoupení Alexandrovců, kdy jsem už jen s obavami očekával, kdy začnou zpívat Internacionálu a nakonec jsem si se škodolibým pocitem zadostiučinění dal panáka. Představa, že až do dalšího kola bych denně slyšel o úžasném výkonu a dalších plánech našeho soutěžního souboru, byla dost příšerná! Takže teď se musím připravit na několikadenní stížnosti, jak bylo hlasování nespravedlivé a že Evropa nemá smysl pro humor, ale časem vše utichne a doufám, že i dalším lidem dojde, že Gipsy.cz jsou zkrátka jen průměrnou kapelou jedné písničky (Romano hip hop, s níž podle pravidel vystupovat nemohli), která U NÁS těží z pozitivní diskriminace. Mimochodem, když jejich raper nebo zpěvák, či co ten hyperaktivní jedinec je vlastně zač stále zdůrazňuje jejich romství - proč se tedy jmenují "cikán cézet" a ne třeba Roma.cz?;-)

Víkendová odměna...;-)

Už jsem se tu jednou o té tragédii zmínil. Nejen předminulý a minulý týden, ale i tento bude mít pro mě pouze čtyři pracovní dny. V pátek dopoledne totiž odjíždím do rekreačního objektu v jižních Čechách, kde pro nás zaměstnavatel zajistil jakýsi víkend snů. No, pro někoho možná, já to ale vidím spíš jako víkend nočních můr. Nejprve mě pobavily internetové stránky rezortu. Jedete-li tam sami, máte si to tam skutečně užít, takže můžete zvolit AKTIVITY (nejrůznější sporty), nebo PASIVITY (sezení, ležení, odpočívání.) Ponechám stranou, že představa, jak zaplatím 2000 za noc z apokoj, abych jen tak seděl mi přijde zvláštní. Když už jsem se tedy začal radovat, že si budu aktivně užívat pasivit, dorazil nám email s instrukcemi.

S sebou si máme vzít sportovní oblečení. Už to je v kombinaci se mnou velmi vtipná představa, to bych si rovnou mohl vzít spíš černý oblek do rakve. Nejenže nic sportovního nemám, ale proto, abych se zadýchal už při východu z hotelu, přece nepotřebuju speciální hadry. Prý pojedeme na kola (matně si pamatuju, jak taková věc vypadá, ale už ani nevím, jak se používá;-)), na koně (já, který se strachy rozklepu už na prvním schůdku žebříku polezu na nějaké zvíře?;-))

Dále si nemáme zapomenout plavky. Opět nechápu, co bych s nimi dělal, když do bazénu zásadně nechodím a jinak se koupu jen v moři a to ještě nejlépe, když někde nedaleko vybouchne podmořská sopka, aby se voda ohřála aspoň na 40 stupňů. Jinak máme všichni zaplacené masáže, které mimochodem nemám vůbec rád a večer se koná jakási party, spojená s tancem, což je činnost, kterou zásadně neprovozuju a zase budu všem dokola vysvětlovat, že to vážně neumím. Tak má cenu, abych vůbec někam jezdil?

Pražáci...;-)

Kdo by to byl řekl… Všude čteme, jak je životní úroveň Pražáků nejvyšší v ČR, dokonce v některých ohledech prý už předhonili chudší země EU a pak tohle. Ráno jsem s kamarádem vystupoval z vlaku a před námi velmi slušně (rozuměj draze;-)) oblečená slečna s golfovými holemi. Známý se neubránil nejprve písničce René, já a Rudolf a poté ještě prohlásil, že co tak ví z televize, většinou golfisté jezdí minimálně bavorákem. Kdyby aspoň bývala jela první třídou…;-)

Pak jsme dorazili do metra, za chviličku přijížděl narvaný vlak a u dveří, do nichž jsme se chtěli narvat, stál uvnitř policista. Nikoli městský, ale "státní" (nejsem si jist, zda se toto označení stále používá, ale účel splní, určitě víte, koho mám na mysli.) Dokonce i u nás jezdí autem. A to ta souprava metra neměla ani maják! Zato mu ale pořád chodily instrukce vysílačkou. Ale co, kdy se zase budu moci pochlubit, že jsem se celou cestu zády mačkal na orgán?;-) Jen si vůbec nejsem jistý, jestli to, co mě tlačilo, byl pendrek, nebo něco jiného…;-)

Je to v suchu...

Dnes ráno jsem přemýšlel, zda si vzít kožené boty, nebo sportovní "hadrové". Normálně takové dilema neřeším, je to i tím, že víc bot nemám, ale přece jen jsem očekával, že možná během dne by mohlo začít pršet a není příjemné být do večera v mokrých botech. To jsem ale nečekal, že pršet bude už po příjezdu do Prahy. Ale kdyby to byl déšť, to byla přímo hrůza. Navíc, aby toho na mě nebylo málo, v pátek začala měsíční výluka tramvaje od metra ke mně do práce, takže musím pěšky. Pan O., který se ode mě u metra odpojil, ještě škodolibě prohlásil: "Tak to ti přeju!" a já v tu chvíli začal přemýšlet, jak že je to s tím ukončením pracovního poměru během zkušební doby, že bych se jako radši rovnou otočil a jel domů.

Nakonec zvítězil rozum nad nas…, ehm, nad naštváním a já se bláhově "kryt" deštníkem" vydal jakousi řekou, na jejímž dně se snad skrýval chodník, hustým deštěm směrem do zaměstnání.

Přehlídku výrazů, které jsem používal pokaždé, když se mi do bot nalil nový proud studené vody, raději nebudu reprodukovat. Každopádně už skoro u nás mě napadla spásná myšlenka - na rohu je obuv a já zamířil dovnitř, abych si koupil pomožky, abych měl na sobě aspoň něco suchého. Takže jsem půl dne seděl v práci v promočeném oblečení (deštník byl absolutně na nic), ale aspoň chodidla byla v suchu…

Prokletá zkouška...;-)

Včerejší odpoledne samozřejmě ovládla zkouška. Ovšem tentokrát to vážně stálo za to. Pořád jsem byl asi o 3 vteřiny napřed nebo pozadu a když už se mi konečně podařilo chytit se rytmicky, zapomněl jsem, jaké akordy mám hrát a zase jsem skončil. Naštěstí mě v tom kolegiálně nenechal pan J. a tu a tam taky na bicích bouchnul jinam, takže díky naší silné dvojce jsme několikrát museli skončit. Pamatuju si nevěřícný výraz pana O., když jsem "voral" písničku Jsem trochu divnej (jak úderný název;-)) od Dogy, kdy se chytal za hlavu s tím, že nemohl uvěřit, že nezahraju správně za sebou tři akordy, z nichž se píseň skládá. Když už jsem si na ně tak nějak zvykl, přišel refrén, s ním najednou čtvrtý akord a já byl zase tam, kde předtím…:-) Zkrátka, i když se chce, nemusí to ještě jít! Jednu jedinou píseň jsme zahráli téměř bez chyby…;-)

Od pana O. dokonce padl návrh, že se od příště za chyby začnou vybírat pokuty. Při představě, že bych si jen kvůli zkouškám musel najít ještě minimálně jednu práci, jsem navrhl, že by bylo úplně nejlepší, kdyby se vybíralo nejen za chyby, ale taky za blbé kecy, s čímž kromě mě souhlasil ještě pan bubeník. Takže uvidíme, jak rychle se náš rozpočet bude plnit!;-)

Víkend...;-)

Prodloužený víkend jako vždy utekl nečekaně rychle. Pátek jsem zahájil asi desetiminutovou manuální prací. Teda, aby to nevyznělo nějak podivně, musím osvětlit - trošku jsem pomáhal a musel kvůli tomu vstát brzy. Ačkoli normálně se ráno probouzím sám bez budíku, zrovna tentokrát bych býval spal, ale co se dá dělat. Práce aspoň byla brzy hotová, nebo tedy aspoň ta moje část. V sobotu odpoledne jsem se přesvědčil, že se vážně nevyplatí usnout na sluníčku a večer jsme pak byli u známých. Celkem rychle to uteklo, takže jsme domů dorazili až po půlnoci. Nedělní dopoledne se potom neslo opět především ve znamení provozování hluku…;-)

The RadioStars – Roxy, 5.5.2009

V úterý 5.5. se odehrál dalších z výjimečných koncertů. Použiju-li terminologii umělců, šlo o další "dno". Výjimečně v klubu Roxy vystoupili Radio$tars. A šlo o akci vskutku výjimečnou. Protože tentýž večer probíhala demonstrace za zachování klubu Rock Café, jíž se zúčastnilo mnoho umělců, zastavila se potom část z nich právě tady a vystoupila jako host.

Asi čtvrt hodiny po osmé poloprázdný sál posetměl a začala znít z rádia asi každému notoricky známá skladba Video killed the radiostars. V jejím závěru n apódium dorazili Radio$tars, nebo-li slepenec ze Tří sester, Roe-deer, Letů mimo a "mladýho Vondráčka". Večírek plný vtipu, nadsázky a ironie mohl začít. Kapela si připravila plno novinek, co si tak z hlavy vzpomenu, šlo o směsku I kissed a girl + Hot ´n´cold od Katy Perry, The Ting Tings, Avril Lavigne… První část koncertu byla složena právě ze samých novinek, což si zaslouží malou výtku, protože to tu a tam zaskřípalo objevilo se pár slabších míst. Ale na prvním místě je výborná zábava a ta se dařila. Vondráček hrál ze začátku v jakémsi trikotu a čelence, jako by přiběhl z roku 1988, Šmity v brýlích proti sluníčku, které měly jen jedno sklo, Vrána samozřejmě v dresu HC Kladno. Směska American Idiot+Nezávislá atd. byla uvedena slovy, že pokaždé volí největšího idiota ze členů kapely, ale tentokrát je to tak vyrovnané, že zvolí největšího idiota z publika, přičemž, tuším, Vondráček podotkl, že se výhry těsně dotkl Vrána, který se nato začal strašně rozčilovat.;-) Na Durch den Monsun přišli tradiční hosti z kapely The Fake Tapes + zpěvák z jiné, bohužel jméno už nevím. Měl sice paruku, aby vypadal jako Kaulitz z Tokio Hotel, ale to bylo tak všechno. Jeho pokus o zpěv byl příšerný a kdyby všechno nezachraňoval právě v rohu schovaný Vondráček, asi bych ani nepoznal, o jakou písničku jde.

Pak došlo i na hosty. Dorazil kytarista Vypsané fixy, potom část Divokýho Billa - poprvé se mi jejich písnička líbila, protože v úpravě Radio$tars měla vážně grády a z ucamrané dechovky se rázem stal opravdu Divokej Bill. Kapela Clou odehrála svůj setík a potom při směsce In da street + Chodím ulicí přiběhl na poslední refrén Jan Kalousek, který odzpíval asi dvacet vteřin a zase zmizel.

Večírek velmi podařený a už se těším zase někdy příště…;-)

Prodám vstupenku na koncert DTH do Drážďan

Uznávám, že je to zoufalý pokus, ale co, na blogu zoufalce, jako jsem já, se už objevily větší koniny!;-) Mám poměrně velký problém. Nedaří se mi prodat lístek na koncert Die Toten Hosen, který se koná v sobotu 27.června v Drážďanech. Když jsem někdy na začátku roku vstupenky dost složitě objednával, ani ve snu by mě nenapadlo, že tou obou už bych potřeboval ne dva, ale dva a půl lístku a jednoduchými logickými úvahami jsem došel k názoru, že bude lepší ten druhý nabídnout. Bohužel v zemi, kde frčelo snad vše, co zpívalo německy, teď mě teda napadají asi jen Tic Tac Toe nebo Tokio Hotel, je tato kapela médii stále dokonale ignorovaná. Nejspíš i proto můj inzerát zatím neměl žádnou odezvu. Přitom Drážďany jsou v podstatě za rohem a vlakem jste tam cobydup!;-)

Takže kdyby někdo měl náhodou zájem a nějakou tu kačku nazbyt, může mě kontaktovat. Třeba přes políčko "Zpráva autorovi" vlevo. Pro shrnutí: 27/6 Dresden Die Toten HosenMachmalauter Open Air. Jinak budu muset doufat, že se mi lístek podaří "střelit" na místě, což nevypadá zatím nadějně, jelikož tam vystupují dva dny po sobě a tohle je ta druhá akce…

Konec války po pěti letech...;-)

Někomu to možná bude znít dost zvláštně, ale letos je pro mě 8.květen skutečně osvobozením od německé nadvlády. Poprvé po pěti letech zažiju státní svátek jako všichni ostatní a budu se moci radovat z pocitu konce války. Dříve jsem pracoval přímo pro Němce a jakékoli zmínky o jejich druhé světové prohře byly zakázané, takže jsem jako trotlík poslušně cupital do práce, zatímco ostatní se flákali doma. Tentokrát se budu flákat i já…;-)

Přivítání...;-)

Dřív se mi vždycky líbilo, když jsem ráno přicházel do práce. Jakmile jsem totiž prošel do naší budovy, hned od prvních metrů mě vítaly ohromné fotky usměvavých modelek z titulních stránek od našich fotografů. Člověk tak zpravidla hned dostal leší náladu. Asi se do toho vložila něčí žárlivá manželka, jež někdy šla kolem, jinak si to nedovedu vysvětlit, ale už několik dnů nás jako první zarámované fotky vítají různě načančané pokrmy. Až teprve za první zatáčkou jsou ty staré dobré fotografie. Ne, že bych byl nějak přehnaně na ženské;-), ale uznejte sami - ráno dorazím, snídal jsem před 3 hodinami a první, co vidím a kolem čeho musím projít, jsou ohromné zákusky, kuřátka, saláty…

Krize...;-)

Dneska jsem v práci poprvé zažil opravdu pořádnou krizi, kdy jsem si říkal, že už fakt nevím, jak dál. Článek, na kterém jsem dělal opravdu dlouho, pročetl kvůli němu X rozhovorů, mi byl několikrát s mnoha výtkami vrácen. Ovšem nakonec se asi padesátá verze líbila, dokonce jsem slyšel: "Teď je to vážně moc pěkný!"

Vtipné mi na tom ale přijde především to, že když zamítnutou verzi později ukážu třeba manželce, nic špatného se jí na tom nezdá. Nebo leda že by existovala ještě druhá možnost - chce mi jen udělat radost, proto o nedostatcích taktně mlčí a říká: Hezký, moc hezky jsi to napsal…;-)

Zase hodně dlouho ne...;-)

Po pondělní smršti příspěvků, jsem si včera dovolil vysadit. Hlavním důvodem nebyla ani tak má rodná sestra lenost, ale to, že jsem se vydal do klubu Roxy na vynikající koncert (jak jinak;-)) kapely Radio$tars. Samozřejmě se tu o něm ještě v nejbližší době objeví nějaké podrobnosti, ale to až se mi vše trošku rozleží v hlavě!;-) Nakonec jsme na něj šli tři a o to vtipnější a rychlejší pak byla především zpáteční cesta domů. Je mi jasné, že tímhle spojem hodně dlouho nepojedu…;-)

Historie naší kapely

Protože je kapela Notors v plném běhu letošního koncertního turné (v tomto roce odehrané jedno vystoupení;-)), rozhodl jsem se využít svých stránek k menší propagaci a k jakémusi představení našeho souboru. Stále se totiž ještě zcela nepochopitelně najdou výjimky, které nás neznají a nebo mají úplně pokroucené představy, především pak o našich začátcích.

Jak už jste možná pochytili, máme celkem čtyři členy, přičemž na zkouškách se vesměs sejdeme tři a při koncertě dokonce i dva. Z toho dokonce jeden umí hrát...;-) Nás to ale nerozhází, jsme přece profíci, ne žádní amatéři!:-)

Dobou existence nepatříme mezi žádné veterány, na jubilea si ještě počkáme, ovšem zkušeností za sebou máme mnoho. To bych ale předbíhal…

Jak to všechno začalo…

Všichni jsme odjakživa tíhli ke kvalitní tvrdé živé hudbě. Osud tomu chtěl, že jsme se, aniž bychom se ještě znali, vydali na koncert Evy a Vaška (viz foto níže). Byli jsme unešeni nejen kvalitní hardrockovou hudbou, koncertní atmosférou ("kotel jak svině", jak je ostatně patrné z téže fotky;-)), ale především pak velmi slušnou hrou basáka, který rockery doprovázel.

Po skončení koncertu jsme si šli do šatny pro podepsané fotografie a teprve v nekonečné frontě (před záchody;-)) jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že máme mnoho společného (někteří to vědí z učebnic biologie, případně z her na doktory, nám každému stačil nenápadný pohled směrem k druhému pisoáru;-)) a vydali se pro ty autogramy (až nedávno vyšlo najevo, že jeden z nás očekával i cosi víc od Evy a další pak od Vaška, ale slíbili jsme si, že to zůstane jen mezi námi!:-)) Před šatnou nás přivítal neúprosný bodyguard, v němž jsme poznali právě ještě před chvílí vystupujícího basáka. Poté co nás bez milosti vykázal do určitých míst, poslali jsme ho tamtéž. No a tak jsme se tam druhý den setkali.

Všichni jsme patřili k uznávaným muzikantům…

Na usmířenou jsme si dali rundu chlapského pití (vaječný koňak;-)), která prolomila ledy a začali jsme se bavit. Přitom vyšlo najevo, že všichni jsme aktivními muzikanty (viz další fotografie;-)). Nedokázali jsme pochopit, že jsme o sobě do té doby nevěděli. Jen ve stručnosti:

Pan V. vystupuje například v kapele Pepíčka Zímy (foto nahoře).

Pan J. hrál především s Petrem Kotvaldem a Standou Hložkem. Složil pro ně nezapomenutelný hit Holky z naší školky (dodnes jsme mu neodpustili, že si ho nenechal v šuplíku pro nás, druhý pokus pod názvem Chlapci z naší školky, jsme byli pro protesty některých institucí donuceni vyřadit z repertoáru.) Po rozpadu své klíčové kapely napsal ještě Mumuland, ale dále už koncertuje jen příležitostně, například v domovech důchodců (právě pro tehdejší holky ze školky!;-))

Pan O. se kromě angažmá v kapele Evy a Vaška (foto nahoře) věnuje ještě ochrance a kromě těchto dvou divochů využívá jeho služeb také například Karel Gott při svých vystoupeních (foto dole). Zmíněný "sekuriťák" používá taktiku infiltrace, kdy se nenápadně vmísí přímo mezi nadšené fanoušky a zblízka dohlíží na bezpečí hvězdy.

A nakonec já. Já jsem vystupoval mimo jiné například s Ondřejem Havelkou a jeho Melody Makers (další z mých aktivit najdete v rubrice Kdo jsem...)

Skromně skrývané úspěchy…

Slovo dalo slovo a po dalším vaječňáku jsme se dohodli, že zkusíme hrát společně. A ono to šlo. V této sestavě se držíme už několik let. Úspěšně koncertujeme a především jsme vydali celou řadu alb, která vévodila žebříčkům prodejnosti. Abychom se ubránili ztrátě soukromí a především pak nechutným útokům bulváru (kterým především já hluboce opovrhuji;-)), rozhodli jsme se vystupovat pod cizími jmény a hlavně kryti ŠÁTKEM a KUKLOU…:-))

Příšerné pondělí...

Dnes jsem si hned po ránu říkal, jak mi zase ten nový týden začíná. Do Prahy jsme přijeli se zpožděním, protože náš vlak poslali odklonem přes Malešice, což je docela zajížďka. Normálně potom jezdím od nádraží tramvají, ale protože žádná dlouho nejela, napadlo, že rychlejší to bude metrem. Ovšem, když jsem tak přicházel na Andělu k tramvajové zastávce, abych dojel ještě kousek, právě odjížděla ta moje. Říkám si, pohoda, za chviličku pojede další, jenže ouha. Z dálky byla slyšet sanitka a když přijela ke křižovatce, snažila se rychle projet mezi jinou tramvají a autem a dopadlo to tak, jak zákonitě muselo - narazila jak do auta, tak do tramvaje. Tím se zablokovaly všechny koleje na křižovatce a bylo jasné, že hodně dlouho nic nepojede žádným směrem. Nezbývalo mi, než se vydat pěšky v dešti.

Cestu jsem přežil, do práce dorazil i přes zpoždění první, ovšem pak začalo skoro peklo, protože jsme nebyli komplet a večerní uzávěrka nás tlačila. Stalo se už téměř klasikou, že pondělní porada se protáhne, nejinak tomu bylo dnes. Naštěstí to ale vypadalo nadějně, že bych mohl stihnout vlak jen o půl hodiny později než obvykle. Schody do (a pak i z) metra jsem bral po dvou a na nádraží se dokonce rozeběhl, protože výpravčí už pískal a já ještě daleko. Ale světe div se, průvodčí, na kterou nejvíc nadávám, mě viděla přibíhat a počkala na mě. No ale pro příště si to nechám snad radši ujet, protože za to, aby ze mě pak půlku cesty lilo jako s prominutím z prasete, a všichni tak na mě koukali, že mám minimálně prasečí chřipku, mi to nestojí…

Koule...;-)

O víkendu jsem si z dlouhé chvíle trochu hrál s Photoshopem a, ačkoli se mi to normálně nestává, tentokrát jsem se tak strašně smál mému vtipu, že jsem ani nemohl pořádně ovládat myš. Pan O., který se chudák stal obětí mého žertu, mi slíbil, že mi za trest utrhne cosi kulatého…;-)

Blitz úklid...;-)

S nepořádkem doma se samozřejmě pojil i nedělní odpolední program. Jako vždy jsem nechal úklid až na poslední chvíli. Tentokrát jsem to ale už měl jen tak tak. Od pěti jsme měli zkoušku a já se do hledání kuchyňské linky pod špinavým nádobím a odpadky pustil po čtvrt na pět. Zjistil jsem zajímavou věc - třičtvrtě hodiny na vyluxování, umytí nádobí, vynesení koše, ustlání… vážně nestačí. Na zkoušku jsem dorazil úplně mrtvý…;-)

Prodloužený víkend...;-)

Tři volné dny jsem doma strávil sám a podle toho to taky včera vypadalo. Ještě že jsem byl na nedělní oběd objednaný k našim, jinak bych už neměl z čeho jíst, talířů máme jenom šest. Vlastně i nádobí za páteční večeři jsem "ušetřil", odpoledne jsem totiž šel za Filipsem a nakonec zůstal i na opékání buřtů. Pro toho, kdo to neví, náš pes je velmi štíhlý, takže ačkoli i on se opět málem opekl, měl jsem skutečně na mysli pouze ty buřty. V sobotu jsem se pak věnoval provozování hluku, po dlouhé době jsem si doma zahrál na kytaru a potom ještě bicí. Co si budeme povídat, byl jsem potom unavený asi jako kdybych se vrátil z posilovny. Teda zdůrazňuji ASI, protože v posilovně jsem nikdy nebyl a ani to minimálně v tomto životě nehrozí…;-)

Ve své kůži...;-)

Kdybych býval ve čtvrtek večer šel k těm známým, možná to bývalo lepší. Nějak se mi totiž zase po dlouhé době stalo, že jsem doslova vytuhnul u televize, ale tentokrát tak příšerným způsobem, že jsem se probudil až druhý den dopoledne, někdy kolem desáté, televize zapnutá, dývko zapnuté, světlo svítilo… Ačkoli jsem teda zákonitě musel spát hodně tvrdě, celý den jsem byl jako opařený a totálně mimo. Takže vlastně ve své kůži…;-)

Čáry...

Poslední dobou začínám chápat všechny ty, kteří bojkotují jakékoli organizované veselí. Nejlepší je slavit, když člověk chce a ne, když je to právě v kalendáři. Ve čtvrtek byly čarodějnice. Mně se nikam nechtělo, docela jsem se i těšil na klidný večer. Jenže to by nesměly existovat mobily. Známí si totiž usmysleli, že přece nemůžu sedět doma (přitom u televize ležím;-)) a za každou cenu se mě snažili vylákat "na buřta." Poslední přemlouvačka se odehrála někdy po desáté a přiznávám, že minimálně do půl jedenácté jsem ještě s obavami očekával, jestli nezazvoní zvonek u dveří. Tím zdlouhavým úvodem jsem jen chtěl říct, že mě nebaví, když musím někomu hodinu vysvětlovat, že zkrátka nikam nechci…

František Sahula

Je to přesně rok, co dva pubertální pitomci brutálně zavraždili Frantu Sahulu! Kdo jste ho měli rádi, vzpomeňte si, prosím, na něj, kdo jste ho neznali, zkuste si kliknout na odkaz vlevo (Stíny na duši) a věnujte mu aspoň malou vzpomínku… Je jedno, jestli skončil tam "nahoře" nebo "dole", jasné je, že právě teď paří večírek až do rána… Bohužel nikdy nezapomenu na to ráno před rokem, kdy mi přišla SMS, že Frantu zabili a přesně v tu samou chvíli, co jsem tu zprávu četl, ještě telefonát od kamaráda, že to právě slyšel v rádiu a já si říkal, co všichni blbnou… A potom večer jsem to viděl ve zprávách…