Dubnová romantika...;-)

Tak šel čas;-)

Jsem vlastně tak trochu nevěrník. Po velkém turné Hosen si kapela dopřává menší pauzu a já si už stihl najít dočasnou velmi důstojnou náhradu, čehož si možná někdo stihl všimnout, když se v liště vlevo v tichosti objevil další klip.;-)
A co čert nechtěl, na příští rok chystá kapela Frei.Wild turné. Aby těch náhod nebylo málo, předprodej vstupenek měl začít v pátek 4.července v osm večer, čili jen chvilku před naším odjezdem na dovolenou. Z čistě marketingových důvodů nebylo téměř do poslední chvíle jasné, v kterých městech kapela vystoupí, jména se uvolňovala postupně až v posledních dnech před prodejem. Mně bylo ovšem od začátku jasné, že ať vystoupí kdekoli, jednou je určitě uvidím. Když se poté v seznamu objevily Drážďany, nebylo co řešit.
V pátek večer u nás tedy nevládla cestovní, nýbrž pařanská horečka. Počítač běžel s dostatečným předstihem, hesla do shopu a k platbě jsem měl zkontrolovaná, děti šly spát dřív a já sledoval, jak s blížící se osmou večerní padaly webové stránky kapely. Ve 20:00 se vedle měst objevily termíny a když jsem zjistil, že na Drážďany připadla sobota, do košíku putovaly lístky hned dva - jeden pro mě, jeden pro manželku. Pak začal běžet odpočet, dokdy jsem měl vstupenky rezervované a já zjistil, že všechna hesla mi jsou na nic, jelikož samotná objednávka probíhala přes úplně jiný web. Tak rychle jsem si nikde uživatelské konto ještě nezaložil!;-) Pak už jen pár kliknutí a lístky byly doma. Doslova, jelikož se jedná o vstupenky elektronické.
Takže to není žádný apríl, ale v sobotu 11.dubna 2015 po mě nikdo nic nechtějte, protože nebudu doma…;-)

Cesta domů...;-)

Balení na zpáteční cestu z dovolené bylo poněkud zvláštní. Jak už jsem se tu zmínil, strávil jsem celé odpoledne na policii a vrátil se těsně před naším plánovaným opuštěním apartmánu. Od snídaně bez jídla.

Rychle jsem tedy vyrovnal zavazadla do kufru a čekali jsme, až dorazí majitelka. Té jsem ráno poslal SMS, že bychom rádi odjeli už večer, jelikož s její němčinou to nebylo valné. Nechtěl jsem jí volat, takhle byla šance, že těch 160 znaků si do večera nějak nechá přeložit. Když se ale ani čtvrt hodiny po plánovaném vrácení klíčů neobjevila, nezbývalo, než volat. Tvářila se, že o ničem neví, ale naštěstí bydlela ve stejném městě, takže za pár minut dorazil její manžel.

Pak jsme se ještě vydali naposledy do místního mekáče, abychom se rychle něčeho najedli, pro mě to bylo druhé jídlo dne po snídani. Trochu jsem se tam ztrapnil, asi mám německé kořeny, nevím, ale objednal jsem si Überburger. Paní na mě nechápavě zírala, ale na to jsem si zvykl, to patří k běžnému místnímu koloritu;-), ukázal jsem na obrázek a název zopakoval. Až posléze jsem zjistil, že nejde o žádný "nadburger", ale o Ürburger. No co!?;-) Ála nás už předem upozornil, že bude papat houbičku jako máma (= hamburger) a Andík snad ten den ani neměl hloupé narážky na pivo. Na dovolené si totiž našel novou zábavu, Neustále nějak komentuje můj vztah k pivu. A je úplně jedno, jestli ho právě piju nebo nepiju. Jednou takhle třeba před spaním povídá, že by mi rád koupil dvakrát dvacet piv. Vypil bych je prý najednou a měl bych radost, z čehož by měl radost zase on. Ten den jsme byli na výletě, proto jsem nepil, tak jsem mu odpověděl: "Andy, ale vždyť já přece nejsem žádnej pivař, třeba dneska jsem pivo neměl!" On se zavrtěl v posteli, nadechl se, já čekal, že řekne něco jako, že si dělá legraci, jenže on pronesl: "Ale dal by sis, že jo?!"

Z mekáče jsme zajeli k benzince, potom ještě do krámu, abychom si udělali menší nákup na cestu domů a po čtvrt na osm vyrazili.

Zpáteční cesta probíhala ukázkově. Kluci hned usnuli, dálnice byla zaplněná tak akorát, takže to pěkně utíkalo. I přes pár krátkých zastávek jsme už po čtvrt na jedenáct opouštěli Maďarsko. Tam jsem si trochu oddechl, protože v opačném směru probíhala kontrola aut, každý musel přibrzdit a celníci se s baterkou dívali do všech vozidel. Já měl trochu nahnáno kvůli té naší chybějící značce. Průjezd Slovenskem mi přišel až abnormálně rychlý a v jedenáct jsme překračovali hranice ČR. To už se probudil Ála a neustále žvanil. Někde za Havlíčkovým Brodem jsme míjeli asi poměrně čerstvou nehodu, ale někdo tam už pomáhal. To jsem dost uvítal, protože po 6 hodinách na cestě, s dvěma dětmi v autě bych si moc nechtěl ověřovat znalost první pomoci.

U Kolína jsme ještě zabloudili, dokonce úplně na stejném místě, co loni, kdy jsem místo na obchvat města vyjel na jakousi polní cestu a musel se tam ve tmě otáčet. Pak jsme ještě udělali malou pauzu, aby se kluci protáhli, a ve dvě hodiny jsme dojeli domů.

Ačkoli se úplný závěr tak zcela nevydařil, pokud všechno vyjde, příští rok se k Balatonu vydáme opět. Kromě náhradních penumatik, které si už nějakou dobu nosím všude s sebou na břiše, si akorát budu muset pořídit taky náhradní espézetku, protože všudypřítomným středoškolákům v evropských tričkách s nápisem Kriminalprävention po letošku až tak úplně nedůvěřuji…;-)

Cesta zpět:

620,7 km

47,1 litru

Lopás!

Celou noc ze čtvrtka na pátek jsme na dovolené měli příšernou průtrž. Ani ráno déšť neustal, a když jsme zjistili, že vyhlídky do budoucna nejsou o moc lepší, rozhodli jsme se, že pojedeme domů už večer kolem páté, místo abychom čekali na sobotu.
Pobalili jsme první tašky a já je nesl do auta. Otevřel jsem kufr, rovnám tam věci, když mi najednou proběhlo hlavou: "Tam zvenku je nějaká divná špína." Stáhl jsem tedy trochu dveře kufru a místo espézetky vidím jen špinavý flek. Znejistěl jsem, kde vlastně ta značka normálně bývá - na zvedacích dveřích, nebo někde dole u nárazníku? V dešti jsem prohlédl auto ze všech stran, ovšem díry po ukradeném držáku, který si vzali taky, vypovídaly o marné snaze. Nepřál bych nikomu slyšet, jakými slovy jsem v tu chvíli počastoval všechny Maďary. Co teď?
Zavolal jsem nejprve na asistenční službu ÚAMK, kde mi zcela logicky poradili to, čeho jsem se obával - musíte na policii! Ačkoli jsem byl připraven snad na všechno, číslo na maďarské policajty jsem nemohl nikde najít. Když jsem ho zjistil (je to 107 - teď už si ho budu pamatovat!;-)) a vytočil, přepojili mě na paní, která mluvila anglicky. Výslovnost měla skvělou, nicméně po několika minutách, kdy si vše zapisovala, jsem jí musel znovu vysvětlit všechno od začátku. Celé auto nám totiž neukradli. Závěr - musíte osobně na policii do Fonyód, pak následovala směs neurčitých zvuků, což bylo jméno ulice. To jsem si nechal zopakovat snad pětkrát, bohužel to vyslovila pokaždé maďarsky.
Bylo mi divné, že v našem prázdninovém středisku policie není, ale paní trvala na svém. Rodina tedy zůstala doma a já jsem místo oběda vyrazil nějakých 15 kilometrů pryč.
Policejní stanice se nedala přehlédnout, zaparkovat v její blízkosti ale bylo vyloučeno. Projížděl jsem tedy uličkami a auto nechal u obchodu Coop. Vida, závan domova. Vzal jsem si s sebou jen doklady, nahlásím to a hned pojedu zpátky, lahev s pitím nepotřebuju. Po několika minutách chůze jsem se ocitl na recepci policie, kde stálo asi 5 policajtů a policajtek a řešili nejspíš víkendová témata. Hned se na mě přátelsky podívali a já se zeptal, zda můžu mluvit anglicky nebo německy. V tu chvíli se takřka štítivě odtáhli, až poslední mladík, který seděl, vyjukaně špitnul: "Iš špreše doič!"
Po krátkém vyslechnutí problému kamsi zavolal a sdělil mi, že za chvíli to se mnou přijdou sepsat. Vzal si ode mě základní údaje, abychom se potom nezdržovali. Paráda, jde to jako po drátkách, napadlo mě. Seděl jsem na nepohodlné dřevěné židli a začal proklínat ten nápad, že jsem si ráno dával melouna. Rozhlížel jsem se po vstupní hale a napadlo mě, že je tam hromada nápisů, ovšem v angličtině pouze EXIT nad dveřmi. Mladík ke mně znovu přišel a omluvil se, že ti, co to se mnou měli sepsat, musí právě na výjezd, takže budu čekat. Pozoroval jsem lidi, co přicházeli, či odcházeli a mimochodem dospěl k zajímavému závěru - na policejní stanici ve Fonyód mají velmi vysokou koncentraci atraktivních zaměstnankyň…;-)
Čas letěl a mně nezbývalo, než se zeptat na toaletu. Naštěstí to nebylo tak trapné, jak jsem si myslel. Pak jsem se konečně dočkal. Dovedli mě do vyšetřovací místnosti, proti mně si sedl vyšetřovatel v civilu, policista a vedle mě potom ten tlumočník. Bez mučení přiznávám, že moc výslechů jsem zatím nezažil, natož pak v zahraničí. Hodně zvláštní bylo, když se mezi sebou bavili maďarsky, já neměl nejmenší šanci rozeznat jediné slovo (vlastně jo, pořád říkali něco jako čokoláda, což jsem si tedy samostudiem přeložil jako tabulka espézetky) a jen jsem tak seděl, zíral a samozřejmě občas přeslechl, když se potom na něco zeptali přece jen i mě. Rozhlížel jsem se po místnosti - hm, státní znak, ten je ale divnej, jo tamhle topení, ke kterýmu mě připoutaj náramky, co má vyšetřovatel na pásku a budou ze mě mlátit doznání, jak se to vždycky píše v novinách…
Docela komická mi přišla chvilka, kdy si zapsali prvních pár vět, potom si sedli a mlčky do papírů koukali. To se mi zdálo jako celá věčnost. Jednou jsem si na Colomba zahrál i já, to když se mě ptali, proč mi zloděj ukradl jen zadní značku, protože vždycky se přece kradou dvě. Zatvářil jsem se, jako že přemýšlím: "Možná je někdo vyrušil…" Oba policajti pokývali hlavami: "Hm, hm." Následovaly dotazy typu: Jak víte, že vám značku někdo ukradl? V kolik hodin se to stalo? Kdy jste auto viděl naposledy? Kdy jste s ním naposledy jel… Všemožné kombinace stále dokola, ale chápu, že jde o nezbytnou rutinu. I když - já nechtěl, aby pátrali po zloději českých espézetek, já chtěl jen bez problémů dojet domů.
Když jsem dostatečně prokázal, že mi byla značka ukradena, vyšetřovatel začal psát protokol do počítače a druhý policista odešel. Další věc, co mě překvapila, když si vzal řidičský průkaz tlumočníka a začal z něj opisovat údaje. Stejně mě zmátlo, že si do protokolu zapsali jméno mé matky za svobodna. Po několika hodinách protokol vytiskl v několika kopiích a tlumočník mi jej ukázal, abych zkontroloval údaje. Hned mi padl do oka překlep ve jméně matky a potom taky pojem Československo v adrese. Vyšetřovatel něco pronesl a začal opravovat zápis v počítači. Tlumočník se zatím svého nadřízeného omluvně zastal: "To Československo nebyla jeho chyba, máme program z roku devadesát a on to sám doplňuje."
Po několika dlouhých minutách mi předložili nové verze protokolu, Československo opraveno, matčino jméno nikoli. "Ano, vše správně," přikývl jsem. Měl jsem hlad, žízeň a za chvíli jsme chtěli jet domů, strávil jsem na policii celé odpoledne. Tlumočník ukázal postupně na každou stránku a sdělil mi, že tam je to a to. Nezbývalo, než mu věřit. Kdyby si chtěli zlepšit statistiku objasněnosti, mohli tam přidat větu, že se přiznávám ke všem vraždám v širokém okolí za posledních deset let a já bych to nepoznal.;-)
Na všechny stránky jsem se musel několikrát podepsat, řádek na podpis byl přibližně v každé třetině a ještě dole v rohu jsem musel dát jeden bonusový autogram. Jen o něco méně podpisů přidal tlumočník a nakonec se podepsal i vyšetřovatel. Šli jsme k východu a já se radoval, že mám konečně vše za sebou. Vyšetřovatel se chvíli bavil s překládajícím mladíkem a ten mi oznámil, že ještě musíme počkat na technika, který to nafotí. Unaveně jsem předstíral, že to chápu. Zeptal se ještě, kde parkuju. "U COOpu!" - "Kde?" - Došlo mi, že to Maďaři asi vyslovují jinak. "COOP, obchod!" - "Myslíte SPAR?" - "Ne, COOP!" - "Aha, COOP!" Cosi řekl vyšetřovateli. Mezitím jsem dostal do ruky čtyřstránkový protokol. Za chvíli přišel technik v jakýchsi montérkách s nápisem policie, pistolí u pasu (tu mimochodem měli pořád všichni v budově) a taškou s objektivy. Vyšetřovatel mi ukázal, abych šel za ním a tlumočník na mě omluvně zavolal, že nashledanou, prý ho už nepotřebujeme. Teď jsem teprve dostal strach, protože kromě něj ostatní nerozuměli ani JA x NEIN.
Venku stálo připravené policejní auto (asi mi chtěli udělat radost, tak přistavili škodu Yeti;-)), otevřeli mi dveře, abych si sedl. Odstrčil jsem obušek (mimochodem jsem netušil, že je takhle těžký) a jeli jsme. Vyšetřovatel se mě na něco zeptal. Nerozuměl jsem mu. Pak zaznělo slovo SPAR. Zavrtěl jsem hlavou a řekl: "Nein, COOP!" Vyšetřovatel zopakoval: "SPAR?" - "COOP!" Jeli jsme dál a přijeli na parkoviště u SPARu!:-) V tu chvíli se na mě usmálo štěstí a já v dálce zahlédl roh domu, v němž jsem poznal COOP, ačkoli jsem ho předtím viděl jedinkrát v životě. Ukázal jsem na něj a naštěstí jsme si tentokrát porozuměli. Technik si vše začal fotit, vyšetřovatel obcházel prodejnu a cosi si zapisoval. V tu chvíli mi bylo jasné, že si myslí, že mi to ukradli tam. Už jsem to ale nechal být, papír pro případnou noční kontrolu jsem měl v kapse a značku stejně nikdo nenajde.
V každém případě ať tento román vyzněl jakkoli, strávil jsem sice na policii celé poslední odpoledne, ale byli na mě vlastně příjemní a především tlumočící mladík se vážně snažil, tak mu patří můj dík!;-)

Což se ale nedá říct o tom pitomci, co se mu zalíbila naše značka i s držákem!

ZOO Veszprém...;-)

Ve středu na dovolené byl poslední den se slušným počasím. Ráno jsem šel s klukama na molo krmit kachny a labutě. Nejprve Andy, posléze i Ála si oblíbili strojek, který vydával speciální granule, Andík ho pojmenoval kačkostroj a pěl na něj oslavné ódy. Na této krátké procházce jsem také spatřil svého prvního letošního hada. Ačkoli bych to rád trochu zdramatizoval, tentokrát nemohu, byl opravdu malinký, plaval ve vodě a než si ho kluci stihli všimnout, schoval se za kámen. Na tom bylo tak trochu komické, že mu vyčuhovala malá hlava, z níž na mě neustále vyplazoval dlouhý jazyk, ale kluci ho neviděli.

Aby těch zvířat nebylo málo, rozhodli jsme se pro výlet do ZOO ve Veszprému. Čekala nás asi hodinka cesty, kluci naštěstí hned usnuli. Asi tak v polovině jsme dojeli k nehodě, kde zrovna zasahovali hasiči, sanitka i policie, tedy rendőrség, a my jsme stáli první v koloně, která se hned začala tvořit. Po několika minutách naštěstí začali hasiči kyvadlově pouštět auta a mohli jsme pokračovat.

Ukázkově značená cesta nás vedla kolem města a za chvíli jsme se ocitli na ohromné louce sloužící jako parkoviště. Parkoviště zdarma.

U pokladen jsem se ujistil, jak se vyplatí být předem na vše připraven. Znal jsem tak možnosti vstupného a mohl využít slevy. Zatímco nám se vyčítají dvojí ceny pro cizince a pro nás, Maďaři na to vyzráli a ceny nemají napsané vůbec. Můžete se přece informovat u pokladny. Maďarsky. Pokud neumíte, kupte jednoduché lístky za plnou cenu…;-)

Hned za vstupem se ZOO právě renovuje, ale po několika desítkách metrů je to už bez problémů. Zahrada se nám dost líbila, viděli jsme tam snad všechna zvířata (tím chci říct, že jsme nekoukali jen na jejich úkryty, v nichž se údajně schovávají).

Zádrhel nastal, když jsme se chtěli najíst. Klukům jsme slíbili palačinky, postavili se do malé fronty u stánku a čekali. Když na nás přišla řada, oznámila nám paní, která právě začala zadělávat těsto, že palačinky došly. Kdo by čekal, že během oběda budou lidé chodit pro jídlo, že? Vydali jsme se tedy k centrální restauraci, kde ale zase byla strašná fronta. Nakonec jsme se tam ale najedli velmi dobře a celkem i levně.

Andy celou cestu civěl do mapy a pobavil mě, když jsme stáli u zeber. Po chvíli, kdy neodtrhnul zrak od plánku, prohlásil: "Teď bysme měli být u zeber!"

Docela utahaní jsme se vydali k autu a vyjeli domů. Bohužel jsme na cestě zpět někde asi špatně odbočili (doteď to ale nechápu, protože tam se prostě zabloudit nedalo!) a jeli jsme někam jinam. On je totiž na maďarských silnicích trochu problém, že než stihnete přečíst název města na značce, jste o dva kilometry dál. Manželka se naštěstí poměrně brzy zorientovala v mapě a my se tak našli, vraceli jsme se jen pár kilometrů. Když jsme museli kousek městem, dojížděl jsem právě k červené na semaforu. Skočila oranžová, já se začal rozjíždět a všiml jsem si ve zpětném zrcátku motorkáře, který kličkoval kolem aut za mnou. Najednou se objevil přede mnou a zavadil mi o pravý přední bok. Omluvně na mě mávnul a držel si koleno. Na autě ale nebylo ani škrábnutí.

K apartmánu jsme dorazili k večeru a pak se ještě vydali do města na jídlo. Výlet se povedl na jedničku!;-)

Dovolená...;-)

I přes poněkud trpký závěr můžeme říct, že se nám dovolená vydařila i letos. První čtyři dny jsme měli počasí na jedničku, takže jsme se nehnuli od vody. Na pláži levné jídlo i pití, teplá voda... Ála se sice ze začátku takového "moře" bál, říkal, že se utopí a dával tedy přednost písku a bábovičkám. To Andy si užíval od první chvilky.
Bohužel jsme nesplnili jedno přání, o kterém Andík mluvil prakticky už od loňska - chtěl i letos jet na vodním šlapacím autě. Byla to ale vážně smůla, protože v úterý jsme už měli připravené peníze, ale viděli jsme, jak si to poslední, které na nás čekalo, někdo půjčil. Kluci si tedy zatím dali sváču, ale pak jsme si všimli, že obsluha dvě právě vrácená plavidla uklízí. Netušili jsme proč a vyrazili tedy ke slečně, která za ně vybírala. Naštěstí uměla německy, ovšem naneštěstí měla špatnou zprávu - kvůli údajné blížící se bouřce je zákaz vyjíždět na vodu, takže ten den končí. Nazítří to podle ní nemělo vypadat lépe.
Bouřka sice nepřišla, ovšem počasí se vážně změnilo. Ještě ve středu ale bylo slušně, proto jsme vyrazili na výlet do ZOO ve Veszprém, rozepíšu se v dalším příspěvku. Ve čtvrtek a v pátek to ale vypadalo podstatně hůř a zavládl déšť a vítr, který na vodě vykouzlil ohromné vlny.

Jestli bylo od začátku něco jasné, pak kromě cukrové vaty, na niž se Andy také těšil od loňska, jsme bezpodmínečně museli do cirkusu. Stejně jako loni přímo v našem městě celé prázdniny fungoval Maďarský národní cirkus. Zatímco před rokem tam šla jen manželka s Andym, letos už jsme vyrazili všichni. Jediné dva zápory - plné vstupné za každou osobu a začátek v osm večer překonal zážitek. Už po usazení do manéže byl Andík jako u vytržení, protože tento cirkus má vlastní živou kapelu o sedmi lidech. Tak jen zíral s rozzářenýma očima. To Ála si demonstrativně zacpával uši. Samotné představení stálo za to, přece jen - několik slonů, žirafa, velbloudi, pak klasičtí koně, lamy... Všechno nablýskané, luxusní. Bylo na co koukat. Dokonce mi stejně jako klukům přišel vtipný i klaun, který nepředváděl klasické trapné zakopávání či tak něco.
Trochu se ovšem nedařilo artistům, takže obtížné trojnásobné salto z houpačky u stropu s chycením se druhého artisty se povedlo až napotřetí (já si teda stejně doteď myslím, že to byl záměr, aby to bylo napínavější;-)), hadí žena, která na konci svého vystoupení nohama střílela lukem do terče, se také trefila až napočtvrté (a to se přiznám, že jsem měl trochu strach, aby se jí šíp nevysmekl mezi lidi). Ovšem zcela neúspěšně dopadl pokus o vyskočení artisty z houpačky, z níž ho vymrštil slon, na ramena kolegyně stojící na jiném slonovi. Když se rozestavěli po manéži, stál slon zadkem hned u vedlejší lóže. Za něj se nenápadně jako by nic postavil jiný artista, aby to případně schytal on a ne diváci. Jenže hned při prvním pokusu spadl skákající cirkusák na něj a on se skácel přímo do lidí za ním (vedle nás). Pak se to nějak upravovalo (slon měl pokrčenou nohu, čehož si předtím nevšimli a to asi byly ty chybějící centimetry) a nakonec to dopadlo tak, že slon stál zadkem před námi a já rychle přemýšlel, zda se trochu nepřemístit. Po dalším chybném pokusu, kdy artista spadl na bok ho za pás přivázali. Začal jsem se radovat, že už se nemůže nic stát, jenže jistící lano se u stropu zaseklo a zamotalo. Když se daří, tak se daří - i profíkům. Ani tento skok se nepovedl, ovšem artista i tak sklidil aplaus. Možná jsme ale tleskali radostí, že už to zkoušet nebude, nevzpomínám si přesně.;-)
Chtěl bych ale zdůraznit, že představení trvalo přes dvě hodiny a jinak vše vycházelo na jedničku! Bohužel vzhledem k pozdnímu začátku přišla únava nejprve na Álu, který ji posléze nějak přemohl, ale pak zklátila Andíka a to už byla krize. Ono to totiž mělo trvat od osmi do desíti, ale díky opakování nepovedených kousků, se vystoupení protáhlo do půl jedenácté (což mi ale na druhou stranu přijde dost seriózní - jinde by prostě ukázali o půl hodiny míň - zaplatili jste si za dvě hodiny, tak nazdar).
Loni jsme bydleli pár desítek metrů od cirkusu, letos jsme k domku jeli autem. I přes únavu si to ale kluci užili a u každého reklamního poutače na cirkus se od té doby se smíchem zastavovali. A že jich po městě bylo!
Tak snad zase za rok s novým programem...;-)

Cesta na dovolenou...;-)

Uběhl rok a je tu opět dovolená. Po loňských kladných zkušenostech jsme i letos zvolili Balaton. Dokonce i stejné město, jen ubytování jsme změnili, abychom byli blízko placené (písečné) pláže.
Nechtěli jsme tolik trápit děti, a proto jsme se rozhodli pro částečně noční cestu, takže po krásných 3 hodinách spánku jsme vyjížděli ve 2:15. První vzrůšo nastalo už u nás na náměstí, kde uprostřed silnice vrávoral feťák a nemínil ji opustit. Nejdřív jsem zpomalil, ale blížící se auto ho nijak nevzrušilo, naopak z něj měl legraci, tak jsem ho potom opatrně objel a frajersky vytroubil. Frajersky, až když bylo jasné, že do auta nepraští ani nijak nekopne...;-) Andy naštěstí téměř ihned usnul, s Álou to bylo o něco horší, ten se už u Kolína ptal, kdy už tam budeme, a ještě u Havlíčkova Brodu něco vyprávěl. Asi dva dny předtím ve zprávách proběhla informace o neplánovaně dřívějším zprovoznění sjezdu u Jihlavy na opravované D1, což nám hrálo do karet, jelikož tam jsme se právě měli napojit. Bohužel s tou opravou to není až tak úplně pravda. Na cedulích byl nájezd nadále škrtnutý, tak jsem ve tmě přestal dávat pozor a soustředil se, kam tedy jet dál. Na poslední chvíli se vynořila oranžová šipka na druhou stranu, které si všimla manželka, ale já už zareagovat nestihl. Museli jsem tedy pokračovat dál s tím, že se někde otočíme. Takové místo se naskytlo až sakra daleko. Vraceli jsme se a pochopili, že tajemství opraveného nájezdu směrem na Brno spočívá v tom, že najedete na Prahu a v tom směru nějakých 5-7 kilometrů pokračujete. Na prvním dalším sjezdu dálnici opustíte, nadjedete ji a zase se na ni už ve správném pruhu vrátíte. No, šalamounské řešení. Na druhou stranu uznávám, že lepší než bloudit v noci po okreskách.
Celou cestu foukal silný vítr, což se velmi negativně projevilo na spotřebě. Poměrně brzy jsme se ale ocitli na Slovensku, které jsme projeli bez jediné zastávky. Ačkoli jsem měl jako vždy vše předem nachystané (slovenskou i maďarskou dálniční známku z "předprodeje" v ÚAMK), teprve tam mě napadlo, že k dokonalosti mi chybí ještě nějaká ta "eurohotovost", na kterou jsem si vůbec nevzpomněl. Potřeba nebyla, ale co kdyby. Tak snad příště...
Do Maďarska jsme stále vjížděli s krásným časem, žádné zpoždění. Na prvním odpočívadle jsme si udělali pauzu, to bylo nějak kolem šesté. Další poučení pro příště - ujet nějakých 5-10 km a zastavit až tam. Tohle bylo totiž narvané podivnými individui z východních částí Evropy a všude vládl poměrně slušný nepořádek. Po snídani jsme pokračovali dál.
Po nějaké chvíli se na informačních panelech nad dálnicí začalo objevovat upozornění na nehodu a s ní související zácpu. Postupně jsem ale otupěl, protože nikde nic, co by naznačovalo nějaké zpoždění. Bohužel ale varovný systém nelhal a před Budapeští jsme se dočkali. V popojíždějící koloně (která se také záporně podepsala na spotřebě) jsme minuli nabouraný kamion. Já jsem se ještě podivil nad tím, proč ho hasiči otočili opačně do protisměru, když o kus dál jsme spatřili proražená svodidla. To vysvětlovalo mnohé. Pak už jsme zase pokračovali podle plánu, i když s mírným zpožděním. Po najetí na druhou dálnici došlo k malému deja vu - varování na světelných tabulích, které se stále nenaplňovalo, a až po mnoha kilometrech jsme míjeli nabouraná auta.
Kousek před cílem jsme si ještě dali pauzu a na místě jsme se ocitli někdy kolem desáté. Sraz s ubytovatelkou jsme měli u "mekáče" v jedenáct, takže já se ještě vydal dolnit benzín, protože palubní počítač už ukazoval poslední varování a přišlo by nám trapné, kdyby nám to chcíplo, až bychom jeli k apartmánu. Díky nepřesnému značení cesty k benzince jsem si trochu pobloudil, ale pak se přede mnou objevila OMV. Jen kousíček od místa, kde jsme bydleli loni a vůbec jsem o ní netušil. Po zaparkování u stojanu se ke mně hned rozeběhl maďarský pumpař. Vzhledem k mým jazykovým znalostem maďarštiny jsem ukázal, který benzin chci a německy i anglicky dodal kolik litrů. Pak jsme u sebe stáli v přátelském nicneříkání, které vůbec nebylo trapné...;-) Netušil jsem. jak to chodí, ale nakonec jsem pochopil, že mám zaplatit u kasy, s pánem jsme na sebe kývli a já za porušení pravidel silničního provozu (abych nemusel jet několik kilometrů, kde bych se zase mohl otočit) zahnul zpět směrem k mekáči.
Po chvíli jsem si všiml paní postávající u našeho auta a když jsem se tam vydal pro vlhčené ubrousky, zjistil jsem, že je to naše "paní domácí". Rychle jsme se tedy sbalili a následovali její auto vstříc prázdninovým zážitkům, o nichž se zmíním v dalších příspěvcích...;-)

Pár čísel na závěr:
trasa doma - Havlíčkův Brod - Brno - Bratislava - Budapešť - Székesfehérvár - Balatonlelle: 654,3 km
spotřeba benzín: 47,3l

Severní břeh Balatonu takřka na dosah:-)

Výlet...;-)

Už hodně dlouho jsem měl doma voucher do labyrintária v Loučni a minulou sobotu jsme se ho konečně rozhodli využít. Ještě den předem to vypadalo, že asi bude pršet, proto se mi nechtělo provádět povinnou rezervaci den předem. Ta byla nutná asi hlavně kvůli jídlu, které bylo v ceně.
V sobotu ráno jsem potom sledoval počasí a když se kolem deváté ukázalo sluníčko, vzal jsem telefon a omluvně se zeptal, zda můžeme přijet. Paní v infocentru byla velmi příjemná a ujistila mě, že můžeme dorazit, že prý počítali s tím, že se někteří lidi neobjednají, proto mají pokaždé nějakou rezervu.
Už když jsem připravoval auto, začínalo krápat a cestou chvíli pršelo. Doslova jsem se lekl, když se mě na půli cesty manželka zeptala, jestli jsem si vzal mikinu a já si přesně vybavil, jak jsem si ji pokládal do předsíně, abych na ni nezapomněl. Samozřejmě jsem zapomněl...;-)
Počasí se záhy umoudřilo a už na parkovišti začínalo svítit sluníčko a postupně se udělalo krásně. Nejspíš díky ranním přeháňkám si lidi návštěvu rozmysleli a proto tam rozhodně nebylo narváno.
Když jsme viděli, jak se tam klukům líbí, bylo jasné, že jakmile se vouchery zase objeví, hned je nakoupím. Nejvíc unšený byl Andy z největšího bludiště, kde jsem mezi keři měl chvíli strach, že se mi opravdu ztratí. Chvílemi jsem mu vůbec nestačil.
Domů jsme se vrátili odpoledne, kluci cestou zase usnuli, Andy až těsně před koncem, takže jsme měli plné ruce práce s jeho probuzením, ale výlet se velmi vydařil. Ještě že jsme se nenechali ráno odradit...;-)