Tři sestry, Alkehol – MSD Kolín (18.11.2017)

Stejně jako v minulých letech i letos došlo na tradiční podzimní zastávku Tří sester v Kolíně v rámci dvojkoncertního turné. Tentokrát s nimi dorazil i Alkehol a setkání pojmenovali Sudová přitažlivost.
Začátek akce byl naplánovaný o něco dřív než bývá v kulturním domě zvykem, ale to se dalo čekat, vyrazil jsem tak, abych na místě nemusel dlouho čekat, ale zároveň, aby mi nic neuteklo.
Má cesta na tento koncert se nálem stala cestou poslední, protože těsně než jsem u domu zařadil jedničku, vzal jsem si bonbon z hroznového cukru, který jsem v autě našel. Jenže jak to u těchto sladkostí bývá, po rozkousnutí se téměř rozsypou v puse a mně nějakým záhadným způsobem zaskočilo, že jsem se nemohl nadechnout, tak jsem jel krokem, docela hlasitě sýpal a přemýšlel, jestli mám zastavit a zvonit na manželku, nebo hrdinně zemřít za volantem. Naštěstí po několika pokusech jsem dech popadl a kulturnímu zážitku nestálo nic v cestě.
Kulturák byl jako tradičně od začátku platnosti nekuřáckého zákona v obležení zavislých na nikotinu, mezi nimiž jsem musel v oblacích kouře projít, ale uvnitř to bylo v pohodě. Aby se zamezilo nekonečným frontám na pití, pivo se čepovalo hned na několika nouzových místech, navíc v souladu se sponzorem byl Budvar nahrazen Radegastem. Mě jako řidiče to ale nechávalo chladným.
Trochu jsem doufal, že by nemusela být žádná předkapela a mé přání bylo vyslyšeno. S akademickou čtvrthodinkou se na podiu objevil Alkehol v obměněné sestavě (kdy Tondu Rauera na basu nahradil Honza Bárt Bartoš, který ovšem tak úplně cizí není, jelikož s Otou Herešem hraje v kapele Törr).
Úvod patřil písničce Hospodo nalejvej a pak už to šlo ve velmi rychlém sledu, jedna pecka za druhou. Jedním hitem vzdal Alkehol hold Třem sestrám - vybrali si Zelenou a zahráli ji skvěle. Snad nejhorší na tom celém je to, že si člověk uvědomí, jak stárne - Alkehol totiž letos slaví 25 let existence. Tentokrát jsem si říkal, jaké mám štěstí, protože zpravidla se vždycky nejvyšší člověk v celém sálu postaví přede mě. Tentokrát se rozčilovali lidé pár metrů vedle a já se v duchu usmíval, jaké mám štěstí. Jenže mi to nevydrželo dlouho, protože z ničeho nic se přede mnou objevili dva nebo tři habáni, kterým jsem byl stěží po ramena. "To snad musel dorazit basketbalový klub", proběhlo mi hlavou.
Po skončení první části koncertu se sál vylidnil, kuřáci utíkali ven doplnit si dávku a já si vybral strategické místo. Bohužel bylo otevřené i první patro a blbečky tam stojící nenapadalo nic jiného, než na ty dole lít pivo a jako terč jsem tam stat nechtěl. Přestávka se mi zdála nekonečně dlouhá, na to, že po celou dobu bylo na podiu vše připraveno pro obě kapely a vlastně po Alkeholu se jen odklidily jedny bicí, aby na jejich místě mohl tradičně vyrůst výčepní pult, to bylo až zbytečně moc.
Někdy kolem tři čtvrtě na deset jsme se ale dočkali a začalo hrát tradiční intro, které bylo přerušeno zvukem valících se pivních sudů. Jako první zazněla Ztráta imunity a mně dost překvapilo, že zatímco v minulosti Fanánek zpravidla postával u mikrofonu, tentokrát pobíhal po celém prostoru podia a mikrofon podával i lidem v prvních řadách. I tak jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že měl zvýšenou hladinu alkoholu v krvi. Už ani nepamatuju, kdy jsem ho naposledy viděl při zpěvu postávat s půllitrem piva v ruce. Když ho zmohla únava, odpočíval na sudu osudu, jak jej sám nazval.
Taky Tři sestry nacvičily jednu pecku od Alkeholu, volba padla na prastarý hit Dejvice, který kdysi na prvním albu zpíval právě Fanánek. Z takových těch raritek došlo ještě na Maminku, která své tradiční místo v playlistu nemívá.
Bohužel mezi lidmi se našlo pár pitomců, takže kelímky s pivem létaly nejen zezadu dopředu, ale i opačným směrem a chvílemi atmosféra docela dost zhoustla. Můj obdiv patřil těm, kteří se nejspíš nechtěli zdržovat v šatně a tak dorazili v zimních bundách. Ze mě lilo v tričku, tohle bych asi nepřežil. No a pak mě tradičně štvali ti, kteří si hrají na drsňáky. Taky jsem byl mladý a když jsem se chtěl vyřádit, šel jsem do kotle, načež jsem si cestou domů kontroloval, jestli mám všechny kosti celé. Jenže jsou i takoví, kteří chtějí působit tvrdě, ale kotle se bojí. Ti potom dělají bordel mezi lidmi, postávajícími v pozadí, protože tam jim (kromě nich samotných) nic nehrozí.
Celkově se ale akce řadí k těm hodně povedeným. Cestou k autu jsem na ulici spatřil zaparkovaného bílého superba s nápisem BK Mladá Boleslav a jakýmsi symbolem lva, což by vysvětlovalo ty eifelovky v jednu chvíli přede mnou.

Bombarďák - Vila Štvanice, Praha (10.11.2017)

Na minulý pátek jsme měli už dlouho naplánovanou akci v Praze. Abych byl přesný - koncem listopadu pojedeme s klukama na křest CD jejich oblíbené kapely Bombarďák a mezitím se vylouplo ještě jedno pražské vystoupení v rámci festivalu VILOmeniny (není tam hrubka, je to od slova vila;-)), takže jsem koupil lístky i tam. Opět s předstihem, protože pak už bylo tradičně vyprodáno. Jelikož o týden dřív Ála onemocněl, říkal jsem si, že to do té doby už bude dobré. Jenže zatímco jemu rýma a kašel v podstatě zmizely, ve středu vyskočila horečka pro změnu Andíkovi.
V pátek jsem pracoval z domova s tím, že dokonce budu končit podstatně dříve, abychom se stihli přesunout do Prahy. Andy byl velmi rozumný a smířil se s tím, že zůstane doma, Álu jsme pořádně zachumlali, protože ho začalo pobolívat ucho a venku foukal vítr. Na koncert ale chtěl. Vyjeli jsme tedy ve dvou, další dvě vstupenky holt propadnou. Pro všechny případy jsem je ale vzal také s sebou.
Ála se těšil, dokonce když jsem se neprozřetelně zmínil, že tramvaj, která v dálce přijížděla před nádraží, je naše, nemilosrdně mě táhl v poloběhu, abychomm ji stihli.
Do "Vily" na Štvanici jsme dorazili přesně hodinu před začátkem. Uvnitř je to velmi alternativní, omítka kompletně omlácená až na cihly a pár stolečků hned za dveřmi u baru. Bylo tam dost plno, což korespondovalo s tím, že tam nebylo příliš místa. Přisedli jsme si k někomu k jednomu stolku a já jsem se přesunul o pár metrů k baru, abych mu koupil něco na zahřátí a pro sebe dvojku vína. Horký džus byl opravdu horký a Ála mezitím, co se zubil a opakoval, jak se těší, se snažil ho do sebe dostat. Nejspíš v domnění, že čím dřív to vypije, tím dřív se ve vedlejším sále začne hrát. Členové kapely se postupně scházeli, zpěvák v dobré náladě naoko vynadal kytaristovi, že zatímco on z Mostu je už dávno na místě, Pražák jde pozdě…;-) Tentokrát chyběl kytarista Michal, ale zdatně ho zastoupil Matěj, který jindy hraje na baskytaru. Chvíli čekání jsme si zkrátili posloucháním zvukové zkoušky, na níž zazněly i písně, které jsme naživo ještě neslyšeli. Jak jsme tak seděli shodou okolností u stolku přímo u kasy, najednou jsem zaslechl, jak se někdo ptá, zda by nebyla ještě vstupenka, v předprodeji už zbyla pouze jedna a oni doufali, že na místě ještě třeba seženou. Zatímco slečna u pokladny se obměkčit nedala, já jsem vycítil svou příležitost a nabídl jsem lístek, který jsme měli navíc. Pokladní si všimla, že mám dva a nabídla mi, že i ten druhý mohu nechat u ní a pokud by se prodal, dá mi za něj peníze. Neměl jsem co ztratit, navíc jsem nepočítal s prodejem ani jednoho, proto jsem jí vstupenku předal a opět se posadil k Álovi. Neuběhly snad ani dvě minuty a někdo mi klepe na rameno: "Promiňte, tady máte peníze za ten druhý lístek…" Takže vlastně dvojnásobná radost - jednou já, že nám vstupenky nepropadly a podruhé někdo, kdo už ani nečekal, že se tam dostane.
Chvíli před plánovaným začátkem se odtáhl závěs, oddělující prostor sálu a já jsem měl co dělat, abych stačil Álovi, který se tam hned hnal. V pět byla kapela připravená, ale jedna z pořadatelek je poprosila, aby ještě nezačínali, že lidi ještě přicházejí. No jasně, to je ten nešvar, který se podle mě pořád víc
rozšiřuje. Navíc je to začarovaný kruh - začátek v pět, lidi začnou v pět chodit a kvůli nim se to posune. Jenže oni přijdou třeba o 5-10 minut později, vidí, že o nic nepřišli, proto příště přijdou ještě déle. Nesnáším opozdilce!
Nakonec jsme se ale dočkali, přičemž regulérní začátek se ještě zdržel kvůli technickým problémům, kdy silně vazbily odposlechy. Kapela s humorem sobě vlastním radila zvukaři a zároveň přítomným, jak si mají zacpávat uši. Když přestalo pískání, zavazbila pro změnu baskytara. A to dokonce tak, že se na mě Ála s hrůzou v očích otočil a špitl, že se mu tam nelíbí. Asi dvacet minut po páté vystoupení začalo.
Velmi mile mě překvapil přístup pořadatelů, protože ačkoli bylo oficiálně vyprodáno, návštěvníci rozhodně nebyli v sále namačkáni, bylo tam tak příjemně. Myslím, že standardem je spíš opačný přístup, kdy se prodává lístků na samé hranici.
Od úplně prvních tónů se viditelně dobře bavily jak děti tak dospělí. A to i mezerách s vtipnými komentáři protagonistů. Dokonce vlastně i během písniček - třeba jako když zpěvák začal vtipně utěšovat chlapečka, který se rozbrečel, když mu v ruce praskl balónek. V množství písniček těžko vypíchnout nějaký hlavní hit, protože tahle kapela má jenom hity. Ty jsou navíc prokládány také vtipnými gagy, takže vyhrazená plus mínus hodinka pokaždé uteče neskutečně rychle. V jedné pasáži písničky Otesánek mají děti vykřikovat cokoli, co je štve, aby to Otesánek snědl a ono to tak zmizelo ze světa. Zpravidla se dostane tak na tři věci, které jsou zapracovány do textu. Většinou jde o klasiku - škola, rýma… Už minule v Minoru se přidal i Ála a volal "smůla ze stromu", tehdy na něj ale nedošlo. Tentokrát ano. Zpěvák ho zaregistroval, jen mu v hluku úplně nerozuměl. Ukázal na něj tedy, ať to zopakuje, pak místo smůly slyšel kůru, ale nakonec to dobře dopadlo. Álu uznale pochválil, že je to "dobrá volba", kapela odehrála sloku o smůle ze stromu. Ála byl štěstím bez sebe. Vlastně stejně jako těsně před začátkem koncertu, kdy se odvážil dojít k čekající trojici muzikantů, aby jim do očí řekl, že se mu moc líbí, jak hrají.
Kolem čtvrt na sedm produkce skončila a zatímco ve Vile probíhal další program, my jsme se přesunuli k zastávce tramvaje. Mimochodem díky probíhajícím stavebním úpravám nebyla cesta nic moc, ačkoli byla velmi krátká. Hodiny ukazovaly 18:24 a já jsem se podíval do jízdního řádu, kdy nám to jede. V 18:24! Rozhlédl jsem se, jestli nám to právě neujelo, ale měli jsme štěstí a za malou chvilku jsme nastoupili do tramvaje a díky tomu jsme stihli i následný vlak.
Bohužel to, že si sednete do svého vlaku ještě nemusí znamenat, že máte vyhráno. Zastavili jsme v Klánovicích a uvnitř to silně zasmrádlo pálením umělé hmoty. Do toho vagónem procházeli naštvaní lidé. Až později jsme zjistili, že se nemohou otevřít dveře, protože stojíme na kraji nástupiště a zadek vlaku je mimo. Pak zhasla světla a vlak potemněl. Ačkoli u nás dovnitř pronikalo aspoň světlo z lamp zvenku, Ála dostal strach. My, zkušení cestující, jsme ale věděli, že proběhne restart řídící jednotky, který to při troše štěstí vyřeší. Nejhorší ale bylo, že jedna z cestujících dostala jakýsi záchvat z toho smradu a uzavřeného prostoru. Dokonce tak silný, že ji museli uklidňovat dva průvodčí. Dokonce jí několikrát nabídli zavolání lékaře, ovšem ona se rozhodla zabojovat, aby prý nezdržovala ostatní. Přístup průvodčích se mi ale líbil - jednak nás stale informovali, co se děje a za druhé se ukázkově a starostlivě věnovali i té paní.
Domů jsme ale nakonec se zpožděním dorazili…;-)

Tisíc stromů a zklamaní domů...;-)

Už dlouho jsme registrovali akci Tisíc stromů pro Podlipansko. Hlavně oba kluci moc toužili potom, aby si nějaký ten strom zasadili a potom mohli sledovat ,jak roste. Našemu městu se tato akce vyhnula, ale o jednom víkendu se sázelo v Pňově, takže mě zcela logicky napadlo, že bychom se zúčastnit mohli a za těžkou dřínu se potom na chvilku stavit v oblíbené cukrárně "u kačera." Bohužel, právě v den konání před třemi týdny se prohnala celou zemí silná vichřice, proto jsme raději ani nevycházeli z domu. Jenže minulou neděli (5.11.) se sázelo v Nymburce. A ačkoli jsem doufal, že na to kluci zapomněli, Andy měl paměť dobrou. A hned od rána mě přemlouval, že by chtěl jet. Ála se probudil s rýmou a kašlem, čili ten měl smůlu. Nejprve jsem byl neoblomný, ale nakonec jsem tedy podlehl, v garáži našel rýč, který měl mít každý vlastní, pracovní rukavice, a asi ve tři čtvrtě na devět jsme vyjížděli. Areál, kde se akce konala, jsem neznal, ale naštěstí jej znala navigace. Nikam jsme nepospíchali a Andy cestu zvládl bez kinedrylu. Zaparkovali jsme kousek od místa a cestou od auta jsme míjeli paní a pána, kteří nám na odchodu sdělili, že stromy už nejsou. Trochu jsem to nechápal, vždyť se právě začalo a celé je to plánováno až do dvanácti. Pak mě napadlo, že už mají hotovo a jde o takový ten trapný vtípek. Promotali jsme se kolem asi desítky míst, kde se právě kopalo a konečně jsem objevil někoho, kdo vypadal, že má vše na starost.
"Dobrý den, prosím vás, mohli bychom někde dostat stromek?"
"No, stromy už nejsou, nečekali jsme takovou účast a je tady víc lidí než stromů…"
Co??? Vždyť tady dvojice až trojice sází maximálně deset stromů! Tak kvůli tomu jsme sem jeli takovou dálku? Abychom pomohli přírodě a nakonec jsme jen zbytečně vypustili z výfuku nějaké ty oxidy dusíky? Navíc před chvilkou to začalo a lidi budou podle pozvánky chodit do oběda, ne každému se chce vstávat brzy, tím spíš, když mnohdy účast plánovaly rodiny s malými dětmi.
Zklamáni jsme se vrátili k autu, proti nám přicházeli další lidé s rýči. Já jsem tedy byl spíš naštvaný, zklamaný byl hlavně Andík.
Druhý den jsem se podíval na web místního tisku, abych zjistil, jak to tedy bylo. A naštvání se ještě prohloubilo. Dočetl jsem se totiž, že vysazeny byly "zhruba tři desítky stromů" a když jsem všechny vyjmenované sečetl, došel jsem dokonce k číslu 35!
No tak to bych teda chtěl vidět, tady mi něco vážně nehraje… Ale aspoň mohu po dlouhé době udělit Kyselou prdel!:-)

Muzeum a palačinky...;-)

V sobotu jsme se vydali do Prahy na návštěvu Muzea Policie. Já jsem tam byl ještě jako malý a docela jsem si pár věcí pamatoval doteď. Třeba jako zlatou vstupenku s nápisem SNB…:-)

Jako obvykle jsem si předem našel pár informací, takže jsem už doma mohl kluky připravit na to, že tu a tam jim řeknu, aby se na něco nedívali. Zarazilo mě, že si někteří návštěvníci stěžovali, jak je to z ruky, přitom nám se lokalita zdála poměrně dobře dostupná a to jsme zvolili delší trasu z tramvaje, protože se nám nechtělo čekat na autobus.

Kritické exponáty přišly na řadu hned zkraje, kdy poněkud nečekaně se objeví třeba fotka zachycující vylovení sudů z Orlické přehrady, ale Andík i Ála se nechali zcela poslušně nasměrovat jiným směrem. Oba kluky zaujala hlavně možnost posadit se na policejní motorku, několikrát si zkušebně prošli bezpečnostním rámem a dost dlouho jsme se zdrželi u na první pohled naprosté blbiny. Šlo o jakýsi test schopností na parkování - tužkou jsme měli projet vytyčenou trasu na papírku. Problém byl, že jsme se mohli orientovat jen přes odraz v zrcadle, protože na ruce jsme jinak neviděli. Když se kluci se smíchem snažili dostat do určitého směru a nešlo jim to, myslel jsem si, že si ze mě dělají srandu. Ovšem jen do té doby, než jsem si to zkusil sám a dostal se do místa, odkud jsem byl schopen pokračovat do třech směrů, ale do toho čtvrtého se ne a ne dostat. Zajímavé! Myslím, že na to parkuju ještě docela dobře…:-)

Kdybychom si chtěli všechno projít opravdu důkladně, obávám se, že bychom tam strávili celý den. Nám už ale začalo kručet v břiše, proto jsme to trochu urychlili a poté, co si kluci nabrali hromadu letáčků u východu, jsme si ještě prohlédli pár venkovních exponátů, z nichž kluky zaujal především člun s nápisem SSSR, protože se jim moc líbilo sprosté slovo, které slyšeli, když pro ně neznámou zkratku nahlas vyslovili (esese-SER…;-))

Pak jsme se vydali zpátky na tramvaj, abychom kousek popojeli, protože k pozdnímu obědu jsem naplánoval takřka přesně po roce návštěvu creperie na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Krátká cesta MHD byla chvilku dobrodružná, to když se do narvaného vozu nacpala hodně početná rodina s dalším kočárkem. Nijak zvlášť jsem si jich nevšímal, nicméně kromě věčného šlapání na moje nohy jedním z jejich mnoha dětí, jsem zaregistroval, jak se muž se ženou baví o jakémsi dementovi. Zpozorněl jsem až tehdy, kdy se začali hádat s jednou z cestujících. Tím dementem totiž označovali jí. Ta si to nenechala líbit a nazvala jejich děti parchanty, což velmi rozčílilo matku a čekal jsem první ránu. Nakonec to zůstalo jen u slovních komentářů manželů nahlas pronášených tak, aby sedící ženu co nejvíc uráželi. Naštěstí jsme poměrně brzy vystupovali.

Když jsme přicházeli ke creperii, všimli jsme si, že dovnitř právě vchází několik lidí. Tomu se říká pech, vzpomněl jsem si na pár recenzí, že všechno sice super, ale když je obsazeno, dlouho se čeká. Uvnitř bylo celkem obsazeno, zbývaly poslední dva volné stoly, jeden jsme zabrali my a vybrali si z jídelního lístku. Kluci šli logicky do sladkých variant, já jsem stejně jako loni zvolil slanou palačinku s přírodním kozím sýrem, rukolou, bazalkovým pestem, dýňovými semínky a balsamicovou redukcí. K tomu domácí citrusovou limonádu, zatímco kluci dostali ovocné čaje. Všechno jsme před sebou měli poměrně během chvilky a stejně jako minule jsme si i tentokrát perfektně pochutnali.

Na toaletě mě překvapila jedna matka, která místo aby svého malého syna vzala s sebou na dámy, posadila ho normálně na chlapy a když jsem se tam objevil, tak odešla. Bylo mi to trochu trapné, tak jsem klukovi řekl, že mu na chvilku přivřu dveře a pak je zase otevřu. Prcek neprotestoval a já jsem si alespoň nepřipadal jako úchylák, který se předvádí před dětmi!:-)

ak už nás čekala jen cesta domů…;-)

Divadlo...;-)

Minulou sobotu jsme si po čase dopřáli trochu kultury a hned po ránu jsme s klukama vyjeli do Prahy do Divadla Bez zábradlí na dopolední představení Princové jsou na draka.
Do batohu jsem si raději zabalil pro každého z nás deštník, protože počasí bylo všelijaké. Akorát mě nenapadlo, že mnohem víc bych uvítal zimní bundu. Díky větru nám zrovna moc velké teplo nebylo.
Vlak jel naprosto přesně, což se nám ne tak úplně hodilo. Nakonec jsme se šli na chvíli ohřát do mekáče na Václaváku. Dali jsme si se ženou latté a klukům jsme koupili horké čokolády. Odtamtud jsme se kolem půl jedenácté přesunuli o pár desítek metrů dál do divadla.
Díky včasnému nákupu jsme měli tradičně skvělá místa, jen Ála se po začátku vyměnil s mámou, aby měl před sebou malé dítě. Ono je tam i tak vidět velmi dobře, ale takhle to bylo perfektní. Klukům jsme pár dní předtím pustili televizní předlohu, aby tak nějak věděli, do čeho jdou, ale nebylo to nijak zvlášť nutné, divadelní adaptace byla podle mého soudu velmi zdařilá i bez "přípravy". Herci byli vesměs stejní, jaké jsme viděli na předchozích představeních Divadla pohádek. První půlka utekla tak neskutečně rychle, že jsem si nejprve myslel, že to bude rozděleno na třetiny. Klukům se líbilo, určitě na tom mělo svůj podíl i to, že obsahovalo poměrně dost písniček. Manželka jako vždy koupila program a jeho součástí bylo tentokrát i cédéčko, které doma Ála hned dal přehrávače a tiše u něj úplně sám seděl v obýváku, posléze do vedlejší kuchyně pronikal jeho tichý zpěv. Hrálo pořád dokola.
Druhá půlka představení měla také spád a na úplném konci ještě herci zazpívali několik písniček, při nichž pozvali na jeviště i děti. Některé šly zcela dobrovolně a nadšeně, jiné měly jen smůlu na ambiciózní rodiče, kteří se asi chtěli pochlubit fotkou na facebooku a proto si svůj okamžik slávy nedobrovolně protrpěly, tu a tam i se slzami v očích. Naši kluci zůstali zcela očekávaně sedět vedle nás. Jedno velké plus v porovnání s minulými návštěvami divadla musím zmínit a tím bylo to, že se tentokrát sešly vesměs vychované děti. Tedy, ono to samozřejmě souvisí i s vychovaným dospělým doprovodem. Nikdo nám nekopal do sedaček, nikdo nezlobil a nikdo si ani nevytáhl svačinu případně pytlík s brambůrkama či tyčinky.
Po skončení jsme si vyzvedli v šatně věci a vydali se procházkou na druhý břeh Vltavy, kde jsme měli zamluvený stůl k obědu. V této restauraci jsme nebyli poprvé, ale opět jsme byli spokojeni. Tentokrát mě doslova šokovala rychlost, s jakou jsme byli obslouženi - po objednání jsem šel s klukama na WC, abychom si umyli ruce a když jsme se vrátili, jídlo bylo na stole. Při placení oba kluci dostali lízátko, což je malá malá pozornost, díky níž podnik nezkrachuje, ale rozhodně mile překvapí.
No a potom jsme se už ve větru vraceli směrem k nádraží. Jak byli v divadle hodné děti, o to víc nám to vynahradila cesta domů, kde bývalý Andíkův spolužák ze školky nadělal hluku na celý vagón. Evidentně rozumu příliš nepobral, mluvit pořádně neuměl, ale vše doháněl hlasitostí a typem slovníku…
Aby toho nebylo málo, někdo další si pouštěl nahlas z mobilu nějaké povídání, takže dokonalý blázinec…;-)

Prázdninová exotika...;-)

Minulý pátek dopoledne jsme měli v plánu návštěvu výstavy Exotika v Lysé nad Labem. Zatímco v jiných letech jsme tam vymetali takřka každou, letos nám do toho skoro pokaždé něco vleze - buď někomu z nás není dobře, nebo nás naláká něco lepšího, případně je opravdu ale opravdu hnusně.
Tentokrát se během rána taky poměrně dost rozpršelo, ale postupně déšť ustával, proto jsme se rozhodli, že nakonec pojedeme. Do Lysé jsme dorazili někdy kolem desáté. Protože byl pátek, automaticky jsem počítal, že nebude problém zaparkovat a hlavně, že na výstavišti budei přes podzimní prázdniny jen pár lidí, vždyť každý přece vyrazí až o víkendu. Bohužel jsem se velmi mýlil. Nejen že v Lysé byl neskutečný provoz, ale nemohli jsme najít žádné místo, kde bychom nechali auto. Nakonec se jedno vylouplo skoro až v křižovatce velmi daleko od centra. Trochu jsem se obával, jestli nás potom nepřivítá botička, ale žádný zákaz ani omezení tam nebyly, proto jsme se to rozhodli risknout.
Naštěstí nepršelo, takže cesta k výstavišti spojená se svačinou se dala zvládnout. Uvnitř jsem situaci stejně jako loni raději jistil zvenku, tím mám na mysli, že jsem zůstal pokaždé před halou. Exotika totiž neznamená jen lvy či tygry, ale taky hady. A několik jich tam prý skutečně bylo. Kromě nich ale pořádné davy návštěvníků. Všichni jsme se vydali jen do patra na výstavu papoušků. Jak jsem tak čekal, napadlo mě zatím zaběhnout klukům ke stánku koupit trdla. Musel jsem ale chvíli počkat, protože právě začal pořádný liják, který naštěstí neměl dlouhého trvání. Klukům se potom sladké přivítání líbilo. To už ale zase svítilo sluníčko a jen díky kalužím se dalo poznat, že jsem si s deštěm nevymýšlel. Cestou zpět jsme si ještě koupili cukrovou vatu, já jsem taky chvíli přemýšlel o pozdním burčáku z Mělníka (v minulosti jsem si ho tu už několikrát kupoval a pokaždé nám chutnal), ale nakonec jsem si s ohledem na program následujícího dne raději nechal chuť zajít.;-)
Během dlouhé cesty k autu jsme potkali městského policajta, samozřejmě mě hned napadlo, jestli se nejedná o jakési znamení:-) a když se pak o pár desítek metrů dál za mnou ozvalo: "Dobrý den", a já zjistil, že je to moje příbuzná, kterou jsem neviděl několik let a vůbec nevím, že dělá v Lysé, a která právě hledala sídlo policie, aby uhradila pokutu za špatné parkování, bylo mi jasné, že těch náhod je už moc… Naštěstí na nás ale auto čekalo na svém místě a ještě k tomu bez botičky a kdyby se během poutání kluků do sedaček nespustil znovu pořádný slejvák, bylo by všechno v naprosté pohodě.
Domů jsme jeli trochu jinak něž obvykle, chtěl jsem se vyhnout kritickému místu ve Starém Vestci, kde pokaždé dlouho čekáme na křižovatce, než se vytvoří mezera mezi auty z obou stran, abychom mohli odbočit vlevo. Při jedné z jakýchsi minulých cest jsme zjistili, že na druhou stranu je velmi blízko nájezd na dálnici a při odbočování vpravo jsem navíc limitován auty jen z jednoho směru. Proč jen jsme na to nepřišli dřív?;-)
Doma jsme se rychle najedli a pak nás čekala ještě lehce opožděná oslava Andíkových osmých narozenin, takže další den, kdy jsme neměli čas se nudit…;-)

Dovolené zařizování...;-)

Po středečním volném dnu jsme se minulý čtvrtek dopoledne vydali do Kolína, abychom klukům zařídili nové pasy. Přece jen především Ála už ve svých skoro šesti letech vypadá trochu jinak, než když mu byl rok…:-) Tak jako tak jim ale ty současné v březnu končí a právě dovolená a prázdniny se k návštěvě úřadu doslova nabízely.
Měl jsem strach, že to ani nestihneme vyřídit, když na úřad dorazíme kolem desáté, ale usmálo se na nás nečekané štěstí. Hala byla skoro prázdná a když jsem hned u vstupu vzal dva lístečky s po sobě jdoucími čísly, stihli jsme udělat jen pár kroků a už se jedno z čísel objevilo na tabuli. První šel na řadu Andy, všechno jsme pěkně vyřídili, dokonce jsem nebyl nucen dělat stejné gymnastické cviky jako před pěti lety, kdy jsem se během focení musel skrčit pod malý pultík s foťákem. Tentokrát mě paní na tu chvilku pustila ven a pak zase zpátky. Trochu mě překvapil dotaz, zda bude pas s podpisem, ovšem vzhledem k tomu, že jde o druháka, dohodli jsme se, že se obejdeme bez podpisu. Venku mi pak Andík samozřejmě zdůraznil, že on se přece podepsat umí…;-)
Pak jsme si s ženou vyměnili děti a vrátil jsem se do "budky" ještě s Álou. Opět vše proběhlo velmi rychle, tentokrát bez dotazu na podpis. Jednu věc ale nechápu. Když jsme žádali o první pasy, museli jsme přinést rodné listy, což je docela logické. Ovšem proč, když žádáme o další pasy, navíc ještě v době platnosti těch původních, proč musíme kromě těch původních pasů znovu předkládat i rodné listy, to mi fakt nejde do hlavy. Vždyť si nás přece už zkontrolovali, nebo ne? Naštěstí jsme je s sebou měli, ovšem kdyby záleželo jen na mě, zůstaly by doma doma. Důležité ale je, že snad během deseti minut jsme měli vše zařízené a stáli jsme na náměstí.
Já jsem si ještě zašel pro zbytek léků, které mi předepsal alergolog v pondělí a žena si zatím šla vyzvednout nový řidičák. S klukama jsem potom zamířil za ní, ale to už nám šla naproti, protože i tam všechno probíhalo doslova bleskově. Zamířili jsme zpátky, já se ještě stavil v pokladně divadla a zbytek rodinky zamířil do protějšího papírnictví nakoupit pár drobností. Za chvíli jsme už mířili domů s malou přestávkou v Lidlu, kde jsme si chtěli udělat takový ten větší nákup. Hned na narvaném parkovišti jsme se málem zblízka seznámili s autem nějaké ženské, která si příliš nelámala hlavu s předností a i když mě viděla, neohroženě mi do poslední chvíle mířila vstříc.
Bohužel nás na dveřích přivítala cedulka, že není možné platit kartou. Vzhledem k hotovosti, kterou jsme měli s sebou, se nám plán velkého nákupu v mžiku rozplynul. Vzali jsme tedy jen pár nezbytností a vyložili je na pás u pokladny. V tom jsme si ale všimli, že pokladní říká pánovi úplně vepředu, že už může platit kartou. Hodili jsme tedy náš mininákup zpátky do vozíku a pobrali věci podle původního plánu.
Domů jsme dorazili mnohem dřív, než jsem původně čekal, všechno jsme měli zařízené a navíc kluci zvládli cestu tam i zpět bez kinedrylu, takže dvojnásobný důvod k radosti.