Výlet do Prahy...;-)

Hned v pondělí nás čekal další výlet - tentokrát vlakem do Prahy. Začalo to na nádraží 20 minutovým zpožděním, přece jen skoro desítka prázdných rychlíků musí mít přednost před plným osobákem. Potom už ale všechno fungovalo.

Prvním bodem byla návštěva obchodu vše za deset v Bílé labuti. To je pro kluky, jak by řekli Němci (zatím ještě většinou německy): Das ist ein Muss. Ani jednomu z nich nevadilo, že nabídka viditelně prořídla, protože zboží je tam stále stejné a postupně mizí. Buď se vyprodává nebo kazí, což platí pro sice viditelně označené, nicméně mnohdy několik měsíců prošlé potraviny.

Pak jsme se přesunuli do McDonalda, kde jsme se posilnili, to je ostatně pro kluky další "Muss" a potom už jsme se s mírným blouděním vydali k Vltavě do Muzea Zemana. Karla Zemana. Andík s Álou byli nejprve jaksi přepadlí, připadalo mi to trochu jako když někam jedeme autem a jsou uspaní kinedrylem. Tady ale byla na vině asi setmělá atmosféra a trochu strašidelné zvuky, ať už z Cesty do pravěku nebo z Vynálezu zkázy. V úplném závěru se ale rozkoukali a pak se i "proletěli" na létajícím stroji, posadili se na měsíční růži a úplně na konec si zablbli při natáčení videosekvencí. Po kulturním obohacení (další výraz, který přestávám mít rád) následovalo obohacení gastronomické v nedaleké cukrárně a po něm poslední "Muss" v podobě návštěvy předraženého kapitána Candyho. Naštěstí jsou kluci rozumní a respektují pravidlo, že si vždycky smí vybrat pouze drobnosti.

Nakonec zbýval úplně závěrečný "Muss" v podobě cesty na nádraží, kdy už byl hlavně Ála hodně unavený. Hned ve vlaku se ale oba pustili do koupených sladkostí a po únavě ani památky...;-)

Bez peněz do svíčkárny nelez...;-)

Minulou neděli mě během rána napadlo, že bychom mohli prázdniny zahájit výletem do šestajovické svíčkárny. Já jsem si to totiž v práci taky zařídil, takže nás čekalo několik volných dní.

Cestu už důvěrně známe, takže nás nemohlo prakticky nic překvapit. Tedy až na okamžik na parkovišti.

Měli jsme ještě chvíli čas, než se oficiálně otevře, a protože venku byla docela zima, dali jsme si dopolední svačinu v autě. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem doma nechal peněženku. Výlet tak byl z poloviny znehodnocen. Jen z poloviny proto, že na samotné tvoření svíček a svícnů jsem měl vouchery. To ovšem tradičně představuje jen část naší návštěvy, potom pokaždé zamíříme do druhé části areálu, kde si v čokoládovně kluci odlévají a zdobí buď čokoládové tabulky nebo lízátka.

Tentokrát zde nebyl a i zdaleka takový nával jako při naší poslední předvánoční návštěvě, vlastně kromě nás přišlo jen pár lidí s dětmi. Kluci si vybrali sádrové odlitky svícnů a pustili se do jejich barvení. Hlavně Andík si na tom dával hodně záležet a za chvíli k němu přiběhla nějaké holka a pošeptala mu, že to má moc hezké. Nevím, kdo z nich se v tu chvíli víc styděl...:-) Jako pokaždé jsem dohlížel a dbal na to, aby se kluci moc nezapatlali a úplně stejně jako vždy to skončilo tak, že oni byli čistí a já měl celé ruce od barev.:-) Zatímco svícny usychaly, ozdobily si kluci po dvou svíčkách. Pak jsme si prohlédli zvířata na zahradě, kde byl tentokrát poněkud omezený provoz a vydali se k autu.

Ta moje skleróza tak vlastně byla k něčemu trochu dobrá - ušetřili jsme čas a domů jsme se tak vrátili akorát na nedělní oběd a ne jako pokaždé dlouho po něm...;-)

Svazák...;-)

Od minulého čtvrtka jsem opět svazák. Tedy abych to uvedl na pravou míru... Už několik let se chystám oprášit rybářské náčiní, jenže moc dobře vím, jak je to časově náročné, proto jsem velký comeback stále odkládal. A to i přes manželčinu podporu.

Ovšem od konce září chodí Andík na rybářský kroužek a když už budu chodit k vodě s ním, nebudu tam přece sedět na prázdno. Bylo tedy rozhodnuto, že ten pravý čas právě nastal. Trochu jsem měl strach, že budu muset znovu absolvovat nějaké to školení s následným přezkoušením, přece jen to nějaký ten rok je (a to dokonce i nejeden přestupný), ale k mému velkému potěšení (a zároveň překvapení) mi byla uznána zkouška z roku 1988(!), kterou jsem doložil modrým dobovým průkazem mládeže s logem s pěticípou hvězdou!:-) Dokonce i paní na Městském úřadě, kde jsem si už v závěru minulého roku vyzvedl rybářský lístek (ten je nutný pro následné vydání povolenky), v něm opatrně listovala a pak mi kladla na srdce, ať si ho dobře schovám jako historický dokument. S lístkem jsem se minulý týden ve čtvrtek po práci vydal pro povolenku a zbytek papírů. Nekonečná fronta až ven mi sice trochu vyrazila dech, ale důležité bylo, že asi o hodinu později jsem v rukách svíral nezbytné dokumenty Českého rybářského svazu.

Náhodou se ale musím pochlubit, že online testem na svazových stránkách, který jsem si jen tak z dlouhé chvíle zkusil, jsem prošel velmi dobře a to se ztrátou pouhých dvou bodů. Je pravda, že zásluhu na tom má především to, že si spolu s Andíkem procházíme jeho zápisky.

V každém případě jsem si už domů postupně nastěhoval snad půlku skladu jednoho velkého e-shopu, takže nějaké oprašování se nakonec konat nebude, začnu chytat pěkně s novým vybavením. Akorát bych potřeboval, aby konečně roztál rybník. Ačkoli se tam chodím několikrát týdně koukat a dýcháním ho rozehřívám, pořád je tam vrstva ledu...;-)

Historický dokument...;-)

Degustace...;-)

Jelikož už dávno nejsem žádný barbar, rozeznám nejen bílé víno od červeného, ovšem dokonce už mě ani nepřekvapí, když mi někde nalijí tramín červený, rulandské modré, které je červené, veltlínské zelené, které není zelené a rulandské šedé, které rozhodně není šedé.

Abych si obzory rozšířil ještě víc, vydal jsem se minulý pátek na degustaci do místní vinotéky. Už cestou mě mohla varovat určitá znamení - už v naší ulici se proti nám kymácel pán, jenž bydlí jen o pár desítek metrů dál a při východu z podchodu činilo pár schodů neskutečné potíže nějaké paní a tak radši objímala zábradlí. A to bylo teprve po sedmé večer.

Měl jsem štěstí v tom, že asi dva dny před akcí jsem dostal rýmu, ta se ale zázrakem během pátku vytratila, takže chuťovým pohárkům nestálo nic v cestě. Seznam vín, která jsme měli ochutnat, čítal 10 položek rozšířených o 4 bonusy, takže jsem hned tušil, že to nebude jen tak. A nepomohlo ani připravené pohoštění. Ačkoli zrak mám jako ostříž, už asi tak v půlce mi šly oči lehce šejdrem a názvy se mi četly poněkud obtížněji. Naštěstí pak byla zařazena i krátká přestávka. Na závěr jsem si koupil jednu lahev s vínem, které mi chutnalo tak nějak nejvíc.

Cesta domů přes celé město utekla až nečekaně rychle a asi v deset jsem se ocitl v obýváku. Zcela neohroženě jsem si pustil seriál, když bylo ještě tak málo, ovšem nějakým záhadným způsobem se stalo, že jsem z něj viděl jen úvodní titulky a reklamu po skončení těch závěrečných.

Až teprve druhý den mi došlo, že hladinka z moravského vína byla o něco vyšší, než se mi původně zdálo. Ovšem hlava ani nic jiného mě nebolelo, proto vína Skalák mohu vřele doporučit...;-)

Kino...;-)

Minulý pátek jsem si společně s dětmi dopřál prázdniny. Sice jsme je hned po ránu zahájili u zubařky, kam jsme se všichni vydali na preventivná prohlídku, ale potom už bylo volno. Tedy volno...

Měl jsem s klukama v plánu kino. Čekal mě ještě nelehký úkol odstranění staré a nalepení nové dálniční známky. Po zkušenostech z minulých let jsem čekal, že především ta první část bude složitá, nesnáším odtrhávání milimetrových proužků a pak ještě odstraňování zbytků lepidla. Ovšem letos, když se mi tohle všechno povedlo, jsem si připravil známku novou a jak si ji tak naměřuji, aby společně s německou eko plaketou v rohu nezabírala až moc místa, zapracovala statická elektřina, hned po ní lepidlo a známka se k oknu přichytila zvlněná a s krásnou bublinou uvnitř. Srovnat to už samozřejmě nešlo. Ale tak co, vždyť za nějakýc 360 dnů ji budu zase rvát dolů a možná mi ty vlnky pomůžou, aby to šlo lépe!

Jinak jsme po návratu domů ze střediska moc času neměli. Tím spíš, že kluci ještě měli "zasedání." V průměru to statisticky dopadlo dobře, jinak ale jeden nic a druhý, no, přemýšlel jsem, jestli výlet radši nezrušit!:-) Za mírné mlhy jsme vyjížděli od domu, naštěstí už to aspoň nijak moc neklouzalo. Ovšem má tradiční výzva, aby kluci hodně koukali z okýnek, byla celkem zbytečná, jelikož ani na dálnici nebylo takřka nic vidět. Prodloužený víkend se projevil a na Čerňáku jsme rozhodně nebyli sami. Dokonce i přes obědový čas jsem stál slušnou frontu u pokladny. Jenže na mě si nikdo nepřijde, samozřejmě jsem měl rezervaci, takže o pěkná místa jsem se nemusel bát. Trochu mě zklamalo, že zatímco dřív jsem si ke vstupenkám mohl přihodit stokorunový kupon na občerstvení, tentokrát už mi nabídli pouze 150 korunový a to se mi zdá zbytečně moc. Ale mají to zkrátka dobře vypočítané, necháte jim 150 ve flexipasech, z toho utratíte méně a zbytek jim zůstane. Aspoň tak to bylo v našem případě. Ale jak říká moje žena - vždyť jsou to "jen" flexi passy...;-)

Když už opožděná oslava prvního vysvědčení s kinem a největším popcornem, pak samozřejmě taky v přelidněném mekáči. Po jídle jsme se přesunuli ke kinu, měli jsme to akorát. U baru tentokrát nebyla žádná fronta, takže za chvíli jsme již vcházeli do poloprázdného sálu. Jen my a pár většinou matek s dětmi. V půl jedné začaly reklamy a ukázky a tam mě doslova dostalo, že před dětským animákem v poledne klidně pustí upoutávku na druhý díl Padesáti odstínů... Nejsem žádný přehnaný puritán, ale možná by to chtělo trochu přemýšlet. Mimochodem film, který jsme si vybrali se jmenoval Ozzy a nehledejte za tím podobnost s vyžilým rockerem. Tady šlo čistě o dobrodružství psích kamarádů!:-)

Kluci se u toho spokojeně cpali popcornem, co na tom, že ho nezvládli ani zdaleka půlku a nedojedli by ani ten střední. Už teď vím, že příště budou zase otravovat o ten největší a zbytek opět povezeme domů.

Aspoň z toho něco má i máma...;-)

Desítka...;-)

Desítka nebo desítky mohou mít mnoho významů...

Tak jsem se na ten okamžik těšil, až jsem ho nakonec o čtyři dny propásl. Uplynulou neděli, 5. února, oslavil tento blog z posledních sil taky jednu desítku. Desáté narozeniny! Tehdy, když vznikl jen tak z hecu, by mě nikdy nenapadlo, že u něj vydržím tak dlouho. Uznávám, že měl a má své slabší i sillnější chvilky, i tak ale obsahuje 2794 příspěvků (původně jich bylo víc, ale jak víme, něco muselo být odstraněno pod hrozbou soudní pře. Jen tak pro zajímavost nejvíce se toho zde objevilo v průběhu roku 2009, kdy jsem průměrně zveřejnil skoro dva příspěvky denně, celkem pak rovných 700.

Deset let je dlouhá doba, za niž se přihodí hodně věcí. Třeba mě opustili babička s dědou, ale zase na druhou stranu se nám narodili dva kluci, z nichž jeden už dokonce začal chodit do školy. V pokročilém věku jsem se rozhodl udělat si řidičák, což se mi také na první pokus povedlo a pořídili jsme si auto. Vyměnili jsme byt za dům. Podařilo se mi přibrat a poté zase shodit 40 kilo. No a vystřídal jsem za tu dobu 8 zaměstnání, abych skončil tam, kde jsem nyní, čili na tom zatím úplně nejlepším místě...

Takže do další desítky hodně zdaru!:-)

Otec roku...;-)

Po minulém víkendu se nebojím sám sebe takhle drze nazvat. V sobotu ráno jsem se s Andíkem a Álou vydal na vlak. Na nádraží měla službu má "oblíbená" pokladní. Trochu nelogicky mají už takhle dopoledne přestávku, kterou si paní trochu protáhla, takže těsně před příjezdem vlaku, kdy se konečně objevila, tam už stála pěkná fronta. Když jsem konečně vysvětlil, jaké jízdenky si přeju (jednou na Inkartu na kraj Prahy, jednou poloviční na kraj Prahy a jednou do šesti let na konečnou), začala paní ještě cosi hrabat, vždyť času bylo dost a za námi jen asi deset dalších lidí a pak mi s koupenými lístky podala ještě takové ty barevné dětské jízdenky, rovnou několik různých exemplářů. Cesta utekla rychle, jen mě překvapilo množství prázdných rychlíků, které nás takhle v sobotu předjížděly.

V Praze jsme tramvají dojeli na metro a tím zamířili na Vinohrady.Na druhý pokus jsme si totiž chtěli dát palačinky v pražské francouzské creperii. Na eskalátorech mi Ála důležitě a strašně nenápadně posunkoval, že přímo za ním stáli dva ozbrojení policajti, což bylo něco pro něj. Creperii jsme na rozdíl od minule našli bez zaváhání a na rozdíl od minule měla tentokrát otevřeno. Trochu jsem se bál, kolik tam takhle o víkendu kolem oběda buce lidí, ale měli jsme štěstí. Akorát u jednoho stolu seděla matka s dítětem a za chvíli už jsme tam zůstali úplně sami. Velmi příjemná obsluha nám během chvilky přinesla, co jsme si objednali. Pro kluky to byly sladké palačinky s crème fraiche s jahodovým pyré a čokoládou a pro mě potom slaná verze s přírodním kozím sýrem, rukolou, bazalkovým pestem, dýňovými semínky a balsamicovou redukcí. Hned při prvním pohledu na talíř se klukům rozzářily oči a po ochutnání si začali pomlaskávat a neustále opakovali, jaká je to dobrota. Při odchodu jsme to ještě obsluze pochválili a vydali se do centra. V kavárně jsme si pak dali dortíky, kluci s horkou čokoládou a já s výborným latté. Ála se v limetkovém cheesecaku jen tak pohrabal, ale mně chutnal. A Andíkovi jeho karamelový taky. Největší úspěch ale u kluků mělo akvárko s mnoha poměrně velkými barevnými rybami.

Odtamtud jsme už jen zamířili do předraženého obchodu se sladkostmi Captain Candy a výlet jsme zakončili v Bílé labuti, kde mají kluci nejoblíbenější obchod, takový ten vše za 10 - 20 korun. Samé nesmysly, ale samozřejmě strašně důležité!:-)

Domů jsme se po celém dnu vrátili za tmy.

V neděli dopoledne jsem s klukama jel do Kolína na bruslení na dopravním hřišti u Aquaparku. Zcela mi nevyhovuje způsob prodeje vstupenek. Ty se totiž začaly prodávat až přesně v deset, kdy venku bruslení začíná. Do té doby jsme museli čekat uvnitř u pokladny, kde bylo docela pěkné vedro. Potřebovali jsme tam ale být mezi prvními, aby na kluky zbyly branky, s nimiž bruslí, aby nepadali a jsou brzy rozebrané. Nechápu, jaký je problém v tom, že by se lístky prodali s předstihem, ale turniket s čtečkou kódů u ledové plochy by se zapnul přesně v deset. Sám sice brusle mám, ale protože na nich neumím a s dětskou brankou bych asi vypadal trochu divně, kluky jsem obul a jistil je za mantinelem. Sice svítilo sluníčko, ale že by mi bylo vedro, to se říct nedá. Asi po tři čtvrtě hodině to Álu přestalo bavit, tak jsme to asi tak po hodině zabalili. Andík se ještě chtěl stavit v jeho oblíbené kolínské kavárně, ale tam mají v neděli až do dvou odpoledne zavřeno. Díky tomu jsme aspoň stihli dřívější vlak domů.

Když jsem si potom sedl k opožděnému obědu, docela jsem si po těch dvou dnech odfrknul...;-)