Frei.Wild, Goitzsche Front, Artefuckt - SACHSENarena Riesa (20.4.2018)

Bylo mi jasné, že kontrola u vstupu bude ještě důslednější než předloni, proto jsem se k hale vydal s dostatečnou rezervou. Venku postávaly davy lidí, ovšem sekuriťáků (a sekuriťaček) u vchodů bylo tolik a odváděli perfektní práci, že jsem se ani nenadál a ocitl se uvnitř. Víc než hodinu před začátkem, s čímž jsem ani zdaleka nepočítal.
Trochu jsem se prošel, ale zase tolik toho k vidění nebylo, proto jsem se nejprve prodral na toaletu a pak si už našel místo na tribuně. Chvilku před začátkem dorazila tlupa Němců a požádali mě, jestli bych se mohl posunout o dvě sedačky, protože chtěli místa vedle sebe, jenže někdo jedno uprostřed koupil. Tak sorry, jako, no...:-) Uvnitř haly bylo opět velké množství sekuriťáků, stejně tak se tam pohybovaly velmi pohledné záchranářky s nápisem Malteser, dokonce jsem si chvilku pohrával s myšlenkou, že bych mohl omdlít...:-)
Asi nikdy nepřestanu pět ódy na německou přesnost, je vysoce návyková. Začátek plánovaný na 19:30 znamenal, že přesně v 19:29 nečekaně zhasla světla a přestala hrát reprodukovaná hudba, aby na pódium přišla první předkapela. Tou byl německý Artefuckt. Slyšel jsem je prvně, nijak neurazili, ani nenadchli, zkrátka normální německý punkrock. Já jsem poněkud zbaběle s prvními tóny sáhl pro vatu, abych neohluchl, nečekal jsem takovou hlasitost už u prvních předskokanů. Ti se přesně po 30 minutách rozloučili, bylo jasné, že dojde k nějakým úpravám. Jenže zatímco u nás pojedné kapele začnou po pódiu zpravidla bezcílně bloumat nejrůznější "bedňáci" a vše trvá nekonečně dlouho, tady jsem se ani nestihl rozkoukat a najednou hrála druhá kapela. 20:04, přesně pět minut po posledním tónu Artefucktu. Pro mě jednoznačně světový rekord!:-) Druhými předskokany se stali taktéž němečtí Goitzsche Front, kteří ovšem narozdíl od předchůdců s Frei.Wild absolvují celé aktuální turné Rivalen und Rebellen. Ty už jsem znal o něco víc, i když taky žádná sláva. Pořádně jsem se chytil až u závěrečné hitovky Der Osten rockt! Přesně ve 20:38 dozněl poslední akord a třebaže si fanoušci snažili vynutit přídavek, kapela musela podium vyklidit. To by tak hrálo, aby hlavní hvězdy večera nastoupili se zpožděním...;-)

Během posledních příprav se klasicky postupně zesilovala reprodukovaná hudba, především výběr skladeb byl zajímavý - kromě Bon Jovi zazněli třeba Roxette. Finále před začátkem obstarali Offspring, kde v refrénu do rytmu několikrát problikla světla, čímž se publikum dostávalo do varu.
V devět hodin spustilo intro a po něm Frei.Wild v plném nasazení zahájili s titulní skladbou Rivalen und Rebellen, hned následovanou další novinlkovou peckou Wir bringen alle um. Jelikož nové album se u mě zatím ještě ani nestačilo ohřát, měl jsem trochu obavy, co se objeví na playlistu, ovšem ten byl umně poskládán jak z novinkek tak z prověřených hitů, jako třeba hned následující píseň Frei.Wild nebo LUAA Rock 'n Opposition (pro neznalé jde o zkratku Leckt Uns Am Arsch - překlad raději uvádět nebudu, jelikož příspěvek smolím před desátou večerní;-)).
Podium bylo nevykle upravené tak, že kolem dokola vedl jakýsi kulatý most, či jak to nazvat, na který mohli muzikanti vyběhnout, stejně tak vpředu mezi lidmi byla plošina, která se zvedala do výšky, když se na ni některý z hudebníků postavil. Fanoušci v prvních řadách tak měli možnost být svým idolům skutečně velmi blízko. Celý koncert byl naprosto bezchybný, akorát lehce mě znejistila Philippova poznámka před jinak velmi romantickou písní Verbotene Liebe, verbotener Kuss. Tu totiž věnoval uprchlíkům, kteří překonávají Středozemní moře... To jsem vážně nečekal, bohužel jsem se ujistil v myšlence, že Němci jsou v tomto problému zkrátka nenapravitelní. Tím spíš, když právě kapele Frei.Wild je předhazována (zcela nesmyslně) inklinace k ultrapravici, během turné se pořádají demonstrace proti koncertům, o čemž jsem se tu ale v minulosti již mnohokrát rozepisoval. Mimochodem píseň odehrál Philipp s klavírem. K němu se ještě jednou vrátil u Auf zum Schwur, kdy kolem něj byly rozestavěny na něj mířící lampy.
Před další z novinkových vypalovaček Fick dich und verpiss dich se Philipp zmínil o 'Arschloších' (ten počeštěný výraz vypadá velmi zvláštně:-)) a navrhl, aby každý, kdo ve svém okolí nějakého zná, zvedl prostředníček.
Sedm minut po půl jedenácté se Frei.Wild rozloučili, ale po pár minutách se vrátili s přídavkem. Jeho úvod obstarala akustická verze Sie hat dir nen Arschtritt gegeben, při níž se všichni čtyři posadili do kruhu na zvedací plošině, v rozích hořely pochodně...
Jako poslední píseň zazněla stará dobrá Das Land der Vollidioten. Po velké děkovačce si Philipp pohodlně lehl k bicím jako na gauč a ještě zaznělo outro v podobě písně Wir sind viele, při němž se kapela nekonečně dlouho loučila s fanoušky.
Někdy po jedenácté jsem se dostal z arény ven a s davy dalších mířil směrem do centra. Oproti parnému odpoledni se poněkud ochladilo, i když jsem měl mikinu, ale naštěstí hotel se nachází poměrně blízko, proto jsem zase tolik nepromrznul.
Koncert si zaslouží velkou jedničku (hvězdičku bohužel mažu za ty "uprchlíky"!:-))

Playlist:
Rivalen und Rebellen
Wir bringen alle um
Frei.Wild
LUAA Rock 'n Opposition
Yeah, Yeah, Yeah
Herz schlägt Herz
Wir reiten in den Untergang
Allein nach vorne
Antiwillkommen
Wir brechen eure Seelen
Verbotene Liebe, verbotener Kuss
Es geht hier um mein Leben
Südtirol
Hab keine Angst
Auf zum Schwur
Fick dich und verpiss dich
Unvergessen, unvergänglich, lebenslänglich
================
Sie hat dir nen Arschtritt gegeben
Zusammen und vereint
Und ich war wieder da
Das Land der Vollidioten
(outro - Wir sind viele)

Dálniční pirát...;-)

To si takhle jedete po dálnici z Německa, posloucháte pořádně nahlas hudbu, když vás zezadu začne problikávat kamion. V tunelu rychlost omezená na 80, na tempomatu 84, což ve skutečnosti přesně 80 je. Sice nikde nikdo, ale proč se honit. Když jsem z tunelu vyjel, rozhodl jsem se předjet druhý kamion, abych neměl pana nervózního za zadkem. Ať si bliká na kolegu. Pár set metrů mezi dvěma tunely na hranicích mi k tomu budou stačit. Po úspěšném manévru jsem se zařadil zpátky a ocitl se opět v tunelu s předpisovou rychlostí. Po jeho opuštění jsem se chvilku kochal výhledem do sluncem zalité krajiny, když mě předjel stříbrný superb. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, po dálnici jezdívám 114-116 km/h, takže někteří letci mě míjejí téměř nadzvukovou rychlostí. Je teda pravda, že ti se zpravidla do pravého pruhu nezařazují, ten je pod jejich úroveň. Po pár sekundách se ale zmíněnému superbu modře rozblikalo zadní okno a čtu zřetelný nápis: 'Policie, jeďte za mnou.' Tímto způsobem jsem byl stavěn prvně, proto jsem nejprve moc nevěděl, co mám dělat, tak jsme jen slepě následoval blikající auto před sebou. Zamířili jsme na první sjezd a tam zastavili přímo na tzv. šikmých rovnoběžných čarách rozdělujících dálniční sjezd a nájezd v opačném směru. Dlouho se nic nedělo, až jsem dokonce znejistěl, jestli nemám aktivně vystoupit. Po několika minutách vystoupil policista, začal si ještě u auta upravovat oblečení a teprve poté pomalu zamířil ke mně. Otevřel jsem okno a slyším takovou tu známou formulku o občanském a řidičském průkazu a dokladech od vozidla. Jenže pak jsem zaslechl ještě cosi o projednání přestupku.
"Přestupku?" Zopakoval jsem nechápavě.
"Ano, v tunelech jste jel správně osmdesát, ale ta osmdesátka platí i mezi tunely, kde jsme vám naměřili 98."
Sice jsem se rázem stal dálničním pirátem, ale aspoň předpisovým, protože jsem nijak nezapíral, nevymlouval se, snažil jsem se působit zkroušeně a slušně. Na otázku, zda jsem ochoten přestupek projednat na místě, jsem taky nudně přisvědčil. Pan policista si tak kameru na klopě zapínal úplně zbytečně, i když možná mě bude ukazovat jako troubu, který všechno odkývá. Když jsem postával u jejich auta a čekal, než se vše vyřídí, viděl jsem na velkém monitoru fotku s nápisem 98 km/h, takže to jsem byl asi já, zapírat by tak stejně nemělo cenu. Naopak mě policista uklidnil, že jde jen o drobný přestupek, který ale museli řešit a že mi proto dávají nejnižší možnou pokutu. Která ovšem bude spojena s dvěma body, což si ale už vyřídí úřad, protože pro hlídku případ zaplacením končí.
Pak jsem se ještě zeptal, jestli mi poradí, kde se nahoře mohu otočit, abych se vrátil na dálnici, ale bylo mi řečeno, že se mám otočit přímo na tom nájezdu, kde jsme stáli. Super, jako by nestačilo, že po dálnici pálím téměř stovkou, teď se tu ještě budu otáčet přes dvojitou čáru a šikmé rovnoběžné čáry... Tak snad mě u toho nevyfotí nějaká konkurenční hlídka!;-)
Když jsem pokračoval dál k Praze, měl jsem trochu vztek - čert vem ty peníze, ale ty dva body zamrzí. Na tempomatu opět 116 a kolem mě tu a tam prolétl někdo vysoko nad 130.
Někdo má holt kliku, no...;-)

P.S. - Akorát teda trochu nechápu ten název pokutového bloku, když jsem vše uhradil na místě...;-)

Zpátky do Riesy...;-)

Uplynulý víkend se nesl ve znamení koncertu s velkým K. Už v pátek jsem měl volno a poté, co jsem odvedl kluky do školy a školky, vyrazil jsem do Německa, kde se v Riese konal koncert kapely Frei.Wild. Skupina se tam vrátila po dvou letech - stejně jako já...;-)
Od domu jsem odjížděl v 9:30 a cesta ubíhala perfektně, letní počasí a představa toho, co mě čeká, mi dodávaly dobrou náladu. U Prahy mě pobavila hláška navigace 'Jeďte 142 km', což byla vzdáolenost do první další "odbočky". Vlastně poprvé jsem jel po dokončené D8, naštěstí nestabilní podloží zůstalo stabilní a já tak kolem čtvrt na dvanáct přejel hranice. Tentokrát jsem vynechal zastávku na naší poslední pumpě, kde obvykle zastavuji, rozhodl jsem si udělat taktéž tradiční pauzu taktéž na prvním odpočívadle na německé straně. Že se nejednalo o dobrý nápad jsem pochopil, když jsem vzal za dveře od toalet a zjistil, že jsou zamčené. Takhle jsem si tedy přivítání nepředstavoval. Nejhorší, že se tam nedá jít ani ke stromečku. Jednak tam žádný není, ale hlavně je tam plno německých policajtů, kteří si tam stahují podezřelá auta ke kontrolám. Naštěstí další odpočívadlo už bylo plně funkční. Trochu jsem se zhrozil, když jsem za Drážďanami projížděl kolem nekonečné kolony v druhém směru ve třech pruzích, snad to zítra bude lepší.

Když mi navigace ukazovala nějaké dvě minuty do cíle, objevila se přede mnou cedule značící objížďku uzavřené silnice. Tomu se říká pech, pár stovek metrů před cílem. Ovšem jsou objížďky a objížďky. Zatímco u násmnohdy představují záruku dobrodružství a mnohakilometrového bloudění, v Německu bych se nedokázal ztratit ani já. Žluté cedule s šipkami se pravidelně objevovaly po několika metrech a přišlo mi, že jsem si snad ani nezajel, protože u hotelu jsem se objevil právě včas. V průjezdu na parkoviště jsem na chvilku musel zavřít oči a nastražit uši, jestli neuslyším plechy - pár centimetrů navíc na každé straně by se celkem hodilo, ale prakticky přesně v jednu jsem bez škrábance zaparkoval.;-)
Paní na recepci mi dala klíč od pokoje a ještě mě instruovala ohledně nočního návratu z arény. Tričko s logem kapely bylo jasně výmluvné. Stejně tak se na mě usmívali někteří z dalších hostů, které jsem potkal v areálu hotelu. Stejně tak mě přátelsky zdravili fanoušci ve městě, kterých se všude procházelo skutečně hodně. Přesně v duchu sloganu jedné z písní kapely - 'Eine Freundschaft, eine Liebe, eine Familie'.
Po odložení si věcí v pokoji jsem se vydal do blízkého Lidlu pro něco k pozdnímu obědu a po něm jsem se vydal na procházku do města. V nákupní galerii jsem měl v plánu zakoupit si aktulální album kapely, které jsem našel bez nejmenších problémů, slečna u pokladny se pak na mě usmála a uznale prohodila: "Nochmal reinhören vor dem Konzert..."

K samotnému koncertu se vrátím ve vlastním příspěvku, teď přeskočím ke zpáteční cestě, kterou ale také rozdělím.
Se spaním v hotelech mívám problémy, ovšem tentokrát jsem byl mile překvapen, když jsem se probudil až v půl šesté. To s přehledem představovalo můj dosavadní rekord. Po ranní hygieně a snídani jsem se vydal na procházku do ještě skoro spícího města. Opět se ukázalo, jak jsou (třebaže východní) Němci příjemní - potkal jsem několik pejskařů, z nichž mě všichni pozdravili 'Guten Morgen'. To se mi u nás asi nestane...;-) U labe jsem pozoroval východ slunce a pak pokračoval dál. Měl jsem v plánu stavit se pro pár drobností domů v místním Kauflandu, který se nachází nedaleko hotelu, abych se potom nezdržoval. Jen jsem se den předtím nepodíval, v kolik v sobotu otevírají. K mému překvapení už v sedm, takže jsem zaplul mezi regály.
Protže bylo ještě poměrně brzy, fungovaly zatím jen dvě pokladny, u nichž se ale vytvořily dlouhé fronty ranních nedočkavců jako já. No vida, aspoň něco máme stejné jako v Německu, když už ne ty ceny a kvalitu. Když jsem si namarkované zboží přerovnal do vozíku nastala pro mě perná chvilka. Karta byla tatiž zamítnuta. A zase a znovu. Přitom ještě předešlý den fungovala bez problémů. Dav za mnou zašuměl - je mi to jasné, nějaký Rusák nemá na zaplacení. Po několikátém pokusu napadlo paní pokladní zkusit kartu postaru zastrčit do čtečky a po zadání PINu jsme si oddechl, protože na displeji se objevilo OK.
Potom ještě papírování v hotelu a cesta domů, která opět začínala objížďkou, perfektně znbačenou i v druhém směru. Všechno bylo perfektní, po kvalitních okreskách se po ránu jelo velmi příjemně a dálnice už byla úplně v pohodě. Tedy až na opravovaný úsek, kde jsem chvíli popojížděl krokem.
Kolem desáté jsem přejel hranice a až do té doby, než mě předjel stříbrný superb, jsem si jízdu vysloveně užíval. O tom ale v dalším příspěvku.
Pak jsem volal domů a zjistil, že Andy se podle plánu ráno vydal do místního trybářského obchodu, kde si chtěl nakoupit červy na nedělní chytání. Nakoupil tam plno věcí, ale na jednu věc zapomněl. Na červy. Už o nich mluvil strašně dlouho, takže jsem si dovedl představit, jak byl zklamaný. V tu chvíli jsem začal horečně přemýšlet, jestli by to šlo nějak zařídit, a pak mě napadlo, že bych mohl sjet na Čerňák, který stejně cestou míjím a tam mu jich pár koupit ve zverimexu. Červi jako červi, ne? Akorát mi to musí pořádně zabalit, protože já na to nesáhnu a rozhodně nemám nejmenší chuť je nějak honit po autě.
Mise do obchodu byla úspěšná, ale o chvilku později jsem se zhrozil, když jsem chtěl jako obvykle najet na dálnici. Nájezd byl totiž uzavřený. Takže jsem se motal někde po krajích Prahy, než se mi konečně podařilo na D11 dostat.
U kluků jsem příjezdem zabodoval, protože jsem jim do telefonu slíbil, že na ně zatroubím a to jsem k jejich velké radosti splnil. Jestli si sousedi dávali poobědového šlofíka, pak asi jejich radost byla podstatně menší...;-)

Tradiční statistika:
525,6 km
33,6 litrů benzínu
300 Kč pokuta
2 body

Kapraři...;-)

Rozhodně tady nemíním popisovat úplně každou návštěvu u vody, ale třeba o té z neděle 15. dubna se zmínit musím.
"Naše" místo jsem zabral krátce po čtvrté a prakticky dvě hodiny jsem byl u rybníka úplně sám. Přesně v 6:02 přijel první rybář, těsně následovaný třemi dalšími. Jako dělníci k mašině. Postupně se rybník rozumně zaplnil, já tahal jednoho cejna za druhým, a kolem deváté dorazili kluci. Andík vytáhl kapříka prakticky hned po prvním nahození. Za malou chvíli ho následoval Ála s malým cejnkem. A jen za pár minut přišel Álovi další záběr. Jen tak ledabyle zasekl, ovšem prut mu málem vyletěl z ruky. V tu chvilku mi došlo, že tentokrát o cejnka nepůjde a když jsem viděl, jak marně s rybou zápasí, šel jsem mu trochu pomoct. Stejně jako u Andyho loni, i u Ály razím teorii, že si rybu musí vytáhnout sám, spíš mu radím a jsem připravený zasáhnout, kdyby bylo opravdu nejhůř. Tentokrát jsem Álovi chvilku pomáhal přidržovat prut, protože kapr bojoval na tuto roční dobu skutečně z plných sil. Zároveň jsem ho naučil, že ho nemůže "rvát" přes naviják, ale prutem a postupně navíjet. Po nějaké chvíli se podařilo a kapr se ocitl u břehu. V tu chvíli se na nás usmálo rybářské štěstí, protože když se nadechl vzduchu a já jsem se ho chystal podebrat, nejednou se mu vyřízl háček a on tak mohl "utéct". Ovšem nejspíš kombinací vysílení z boje a zároveň jakéhosi překvapení zůstal kapr nehnutě stát na místě a mně se ho podařilo podebrat. Obávám se, že v opačném případě by si asi Ála trochu pobrečel.
Čas ušetřený vyprošťováním háčku jsme využili k fotce šťastného rybáře, který hned prohlásil, že ho pustíme, čímž mě mile překvapil. Ryba totiž měla 44 centimetrů, takže papírově nic nebránilo tomu, aby skončila ve vezírku. Takhle ale za chvíli zamířila opět do svého živlu a nějakou dobu si ještě může užívat svobodu.

Máslovická šlápota...;-)

V sobotu 14. 4. jsme se vydali do Máslovic u Prahy. Tu obec jsem dřív neznal, prvně jsem ji zaregistroval loni, když jsem zvažoval tam touto dobou zajet, ovšem nakonec z toho sešlo.
Tentokrát jsme se ale dočkali. Už v průběhu týdne jsem doma nadhodil, že bychom mohli jet na pochod, ale nečekal jsem, že to kluci přijmou tak nadšeně. Když jsem potom viděl předpověď na víkend, začal jsem se docela těšit.
V sobotu ráno to na úplné vedro zatím ještě nevypadalo, i tak jsme se ale vyletnili, jen do kufru auta jsme přihodili oblečení pro všechny případy a vyjeli. Nikam jsme nespěchali, start pochodu Máslovická šlápota, který se nás týkal, byl až mezi 10 a dvanáctou hodinou. Z výběru jsme si už s předstihem zvolili trasu 5 km, čili pouze v okolí Máslovic. Sice bychom zvládli víc, ovšem 5 km bylo "okružní" maximum. Jiné trasy by znamenaly nechat v některé okolní obci auto, jít pěšky do cíle a pak se nějak vracet.
Co se týče informací, nemohlo nás nic zaskočit, v pátek jsem totiž zkusil poslat mail kvůli drobné nejasnosti na letáčku a během nějaké čtvrt hodiny jsem dostal vysilující odpověď přímo od paní starostky. Kousek před cílem jsme "zkejsli" u dost frekventovaného kruháku, kde se vše zdržovalo ještě tím, že prakticky nikdo z vyjíždějících nepoužil blinkr, takže ti, co na něj chtěli vjet, pak nestíhali zareagovat. Když se to stalo i nám u několikátého řidiče v řadě (mimochodem šlo o ženu, to jen k tomu, že ty údajně jezdí bezpečněji;-)), vykřikl jsem: 'Ty krávo pitomá, kdybys nevěděla, na co jsou ty páčky pod volantem...', čímž jsem velmi pobavil kluky vzadu, kteří přece jen nejsou tak zvyklí slyšet mě nadávat.
Na vyhrazeném parkovišti jsme byli jako druzí, což bylo svým způsobem štěstí, protože jinak by mě asi ani přes šipku nenapadlo na tu louku odbočit. Ještě než jsme zastavili, přijelo několik dalších aut. Pak jsme zamířili do "centra". Zaregistrovali se u pokladny, porozhlédli se po návsi, kde se vše chystalo na následný program, a s popiskem trasy se vydali vstříc kilometrům. Bohužel jsme hned na začátku lehce zabloudili, protože popisek pro neznalé byl lehce zavádějící a hned první popsaná odbočka naprosto dokonale seděla na úplně jinou. Je pravda, že nám přišlo zvláštní, že na nás místní dělníci poněkud zírali, když jsme procházeli kolem nich, ale nevěnovali jsme tomu velkou pozornost. Nakonec jsme tedy místo pěti mohli ujít tak kolem sedmi kilometrů.
Po návratu do cíle už na návsi všechno žilo. Po vyzvednutí diplomů a drobných suvenýrů si kluci nejprve zkusili stlouct máslo a pak jsme domácí ochutnali. Potom jsme si našli místo u stolu a pustili se do oběda. Kluci chtěli langoše, které byly vážně obrovské, my se ženou jsme zvolili klobásu. Do toho vyhrávaly "Máslovické drnkačky", což není až tak můj šálek kávy, ale kluci se tvářili nadšeně. Pak byla vyhlášena soutěž, nebo spíš předsoutěž v pojídání chleba s máslem, kluci mě pořád přemlouvali, abych šel taky, ale představa cpaní se něčím na čas, mě nijak neláká. Pak se ale ukázalo, že šlo spíš o recesi (ten pravý závod vypukl až odpoledne) a účastníci si to spíš užívali a vítěz spořádal dva chleby téměř za dvě a půl minuty, takže bych, jak kluci nahlas prohlásili, určitě vyhrál. Hned potom následovala soutěž pro děti, kam se kupodivu Ála hned přihlásil, aniž by ještě věděl, o co půjde. Naštěstí šlo jen a pití vody z kelímků dlouhým brčkem taky na čas. Ála se umístil pro mě zcela nečekaně na třetím místě. Když to viděl Andy, přihlásil se hned do dalšího kola a skončil dokonce druhý. Je teda fakt, že naši kluci pijí brčkem velmi rádi, takže mají dokonalý trénink.
Ještě jsme se zašli podívat do místního muzea, kam bylo pro účastníky pochodu snížené vstupné a potom už jsme se vydali k autu a domů. Kluci pak rozhodně prohlásili, že příští rok jedeme zase...;-)

P.S. - Netušil jsem, že Máslovice ovládli Číňani...;-)

Celebrity s.r.o...;-)

V pondělí 9. dubna jsme se se ženou vydali do divadla na komedii Celebrity s.r.o. Odpoledne bylo lehce stresové - zrovna v pondělí chodí Ála do kroužku na druhém konci města, ale všechno jsme zvládli a do Kolína přijeli právě tak akorát. Parkoviště bylo navíc poměrně prázdné, takže žádná zrada.
K divadlu jsme došli deset minut před začátkem, venku postávali kuřáci. U šatny jsme se nezdržovali, bylo hezky, takže jsme s sebou neměli nic, co bychom si do ní museli odkládat. Seděli jsme skoro uprostřed řady, když jsem vstupenky objednával, vybral jsem nejprve dvě přesně uprostřed, ovšem v dalším kroku mi vyskočila nějaká chyba a potom už byly k dispozici jen lístky vedle. Místa byla i tak takřka luxusní. Těsně před začátkem mě pobavilo, jak se plnou řadou prodírala paní, která, jak to říct galantně, asi ráda jedla, protože seděla právě uprostřed. Nevím, teda vím, že pokud by to byl můj případ, rozhodně bych si kupoval lístky vždycky na kraj, případně bych se snažil usadit vždy jako jeden z prvních.
Představení se nám líbilo, já jsem tedy od první chvilky měl pocit, že jsem to už někde viděl, až později jsem na internetu zjistil, že jsem viděl buď televizní záznam nebo filmové zpracování (obojí, jak jsem vypátral, existuje). Ačkoli recenze jsou všelijaké, my jsme se pobavili, několikrát i opravdu od srdce zasmáli - především replikám Lukáše Pavláska, který má ten dar, že snad i kdyby přednášel na fakultě atomové fyziky, bude to sranda. Jen jsme se potom se ženou shodli, že se nám diváci zdáli tak podivně chladní. I v místech, kde jsme čekali potlesk, bylo úplné ticho, přitom se ale vesměs všichni smáli.
Když jsme po deváté hodině šli k autu, bylo ještě pořád teplo a bylo celkem příjemné, že na rozdíl od minule nám uvnitř nešla pára od pusy...;-)

Álův první úlovek...;-)

V neděli 8. dubna jsem ráno nemohl dospat, proto jsem uvítal, že od letošního roku se v dubnu smí chytat už od 4 ráno. Aniž bych potřeboval budíka, přišel jsem k rybníku jen s pětiminutovým zpožděním.
Musel jsem ale vyřešit jeden oříšek a to, že jsem nemohl najít svou "noční výbavu". Když jsem totiž jel na závody, vyndal jsem si baterku s čelovkou, protože jsem je nepotřeboval a nechtěl jsem se s nimi tahat. A hlavně jsem přesně věděl, kam si je dávám, abych je potom nehledal. No, nebylo to nakonec tak jednoduché, ani za nic jsem si totiž nemohl vzpomenout, kam jsem je dal. Nezbývalo, než sebrat jednu baterku dětem. Naštěstí se ale rozednívá už poměrně brzy. Přiznávám se ale, že jsem doufal, že mi nic nezabere dřív, než vyjde slunce. Stačily mi ty zvuky, které se všude kolem ze tmy ozývaly.
Ani jsem nečekal, jak se mi přání vyplní. Prakticky skoro tak, že nechytnu vůbec nic. No dobře, tak zlé to zase nebylo, nějaký ten cejn se spletl, ale že bych se nezastavil, to se říct nedalo. Ovšem chytil jsem taky jednoho kapra na feeder. To bylo celkem zvláštní, protože jemná špička prutu s ejen tak sotva znatelně zachvěla, já jsem zpozorněl, pak se to opakovalo a já se rozhodl zaseknout. A kupodivu tam byla má letošní největší ryba. Jak už jsem se zmínil dříve, s feederem člověk zápasí skoro už tehdy, kdy vytahuje prázdný háček s olůvkem;-), takže ačkoli tentokrát nešlo o žádného obra, boj to docela byl.
Rybářský klid mi svým způsobem skončil v osm, kdy dorazili kluci. Netušil jsem, jak náročné bude starat se o dva další rybáře a k tomu si chttít zachytat sám. Na Andyho obranu musím říct, že byl velmi soběstačný a skoro všechno si zařídil sám, ovšem když se mu zamotal návazec, pak jsem mu musel pomáhat. Ála jako začátečník byl odkázán především na mě. Vzhledem k tomu, jak brzy jsem přišel, mohl jsem zabrat to nejlepší místo a šlo jednoznačně o dobrou volbu, jelikož Andymu prakticky hned zabral jeden čtyřiačtyřicátník, do pár minut následován dalším šupináčem ještě o 3 centimetry delším. Co bylo zvláštní a velmi nepříjemné, že oba měli háček velmi hluboko, takže si nejsem úplně jistý, že si darovanou svobodu nějak zvlášť dlouho užijí. Třetí kapr, čtyřicátník, už se opět zasekl klasicky do huby, takže vše v pořádku. To už ale opodál postával porybný, aby nás všechny mohl zkontrolovat. Kapří smršť měla za následek, že jsem skoro hodinu neměl nahozené vlastní pruty, protože jsem střídavě podebíral,vyprošťoval háčky a rozmotával.
Ála měl trochu smůlu, že mu sice něco nástrahu odrbávalo, ale to bylo tak všechno. Naštěstí to bral celkem sportovně a tak, když se mu při přehazování podařilo vytáhnout na břeh větev, chtěl se po vzoru Andíka s ní vyfotit jako se svým úlovkem...;-) Netrvalo to dlouho a Ála se opět rozhodl přehodit, začal tedy stahovat prut, ovšem u břehu to vypadalo, že zachytl o něco u dna. Lehce nervózně jsem mu řekl, že to je proto, že navíjí tak pomalu, a vzal si od něj prut, abych se to pokusil zachránit. Jaké bylo mé překvapení, když se na hladině udělala vlna a ukázalo se, že nejde o vázku, ale že na háčku visí lín, kterému právě až u břehu došlo, že je chycený a rozhodl se tedy zabojovat. Álovi jsem prut vrátil a úlovek mu podebral.
Samozřejmě zavládlo nadšení. Lín sice nebyl žádný obr, ale vypadal opravdu krásně. Jenže Ála si ho chtěl nechat. Začal jsem ho nenásilně přesvědčovat, že bychom ho měli pustit a vyjmenovával mu důvodu, proč by tomu tak mělo být. Upřímně - nechtělo se mi doma vraždit jednoho línka, navíc to vypadalo, že bude celkem ošklivo. Myslím, že hlavní důvod stejně byl ten, že ho Ála chtěl doma ukázat mámě, a nikoli to, že by rád snědl rybu. Než se Ála definitivně rozhodl, ponořil jsem rybu s podběrákem do vody, aby nelekla. Pak jsem ji položil opět na trávu a v tu chvíli na ni padlo světlo pod takovým úhlem, že z boku vypadala dokonale zlatá. A to byla má chvíle - "Álo, přece si nenecháme zlatou rybku! Pohlaď ji, něco si přej a pustíme ji!" Na to už slyšel, otřel si tedy slzy a za chvilku línek mířil zpátky do hlubin. No, do hlubin...;-) Ála byl nadšený prvním úlovkem na povolenku (jinak už na podzim zdolal kapříka na soukromé vodě), proto jsem mu upravil návazec a on si tak mohl procvičovat nahazování.
Po jedenácté jsme se sbalili a vyrazili domů. Letos se mi chodí mnohem lehčeji než loni. Sice s sebou pořád tahám plno zbytečností, ale Andy nemilosrdně vyfasoval velmi prostorný batoh, Ála si taky dost věcí odnese sám ve svém batůžku a já tak nepřicházím domů úplně strhaný...;-)

Přezouvání s blouděním...;-)

Minulou sobotu (7.dubna) jsem se vydal na tradiční jarní výlet do Brandýsa nad Labem - přezutí na letní pneu. Tak nějak jsem věděl, že kolem Brandýsa byly nějaké uzávěrky silnic, ale nakonec se cesta ukázala horší, než jsem čekal - neprůjezdný byl totiž už úsek před Čelákovicemi a že by cesta byla nějak zvlášť značená, to se říct nedá.
V samotném Brandýse jsem taky musel zaimprovizovat, i tam byla uzavírka. Do Renaultu jsem ovšem dojel dokonce s malou rezervou, není nad to vyjíždět včas. Ačkoli sezóna přezouvání v tu dobu měla právě vrcholit, zdál se mi tam celkem klid, i proto mělo být vše hotovo poměrně brzy. Já se ale vydal jako obvykle do města, kde jsem chvíli poseděl v místní příjemné kavárně.
Po návratu zpátky jsem už zdálky viděl, jak se náš Megane leskne. Pán, s nímž jsme řešili papírování se mi omluvil, že ho stihli umýt jen zvenku, ale já byl spokojený, o to mi šlo hlavně. Pak následovala cesta domů, která se ovšem ukázala ještě záludnější než ta ráno, protože nebyla značená vůbec a já se dokonale ztratil v nějakém předměstí Čelákovic.
Ačkoli to původně vypadalo, že domů dorazím velmi brzy, přijel jsem tak jako obvykle akorát v poledne. Vzhledem k pěknému počasí to ale byla nakonec celkem příjemná projížďka, jen jsem nečekal, že bych si s sebou měl brát navigaci...;-)

Ještě k Velikonocům...;-)

Samotné velikonoční pondělí mě nechalo zcela chladným, nejsem totiž příznivcem tohoto zdegenerovaného zvyku. Není to ani zdaleka způsobeno trapnými feministickými žvásty ani ještě trapnější kampaní "me too", v níž si kdosi najednou po několika desítkách let vzpomene, že ho kdysi někdo obtěžoval, případně se na něj nevhodně podíval. Zkrátka se mi velikonoce nelíbí. Proto jsem jako tradičně s klukama zašel pouze k prarodičům, a protože kluky hodování narozdíl ode mě baví, pár známých a sousedů s nimi obešla žena.
Co mě ale až tak úplně chladným nenechalo, bylo vcelku přívětivé počasí, proto jsem se rozhodl víkend završit hattrickem a po obědě jsem opět zamířil k místnímu rybníku. Tentokrát sám a navíc jsem si s sebou vzal poprvé nový feederový prut. Stejně jako v pátek i tentokrát byla všechna místa, na která jsem si půvoidně myslel, zabraná, ale nakonec jsem neseděl tak špatně.
Co se týče zmíněného feederu, ještě loni mi přišlo zvláštní, jak někoho může bavit upřeně pozorovat špičku prutu, zda se nepohne a navíc pořád dokola nahazovat. V průběhu roku jsem ale četl tolik chvály na tento způsob lovu, že jsem taky podlehl. Jeden prut jsem nahodil klasicky na položenou, druhý pak pro mě představoval premiéru.
Bohužel se do jisté míry opakoval pátek, několik popotažení a to bylo tak vše. Nakonec ale zabodoval právě feeder, protože díky němu jsem zdolal dva cejnky. No co, taky je to ryba. Odpoledne mě na chvilku přišla navštívit žena s klukama, ale nijak závratné štěstí mi nepřinesli. Že bych tedy ale feederu nějak propadl, to se rozhodně zatím říct nedá. Na druhou stranu je pravda, že speciální prut s velmi ohebnou špičkou zajišťuje nervydrásající souboj, i pokud člověk táhne právě cejnka...;-)
V každém případě tedy zatím letos od ryb dostávám pořádně na frak...;-)

Rybářské závody bez ryb...;-)

Prodloužený velikonoční víkend se nesl hlavně v duchu ryb. Když nepočítám chytání 1. ledna a 6.ledna, došlo právě teď na ono opravdové zahájení. V pátek jsem vyrazil hned po obědě s Álou, který si tak odbyl svoji premiéru s vlastní povolenkou. Andy měl totiž trochu kašel, proto musel zůstat doma. Po příchodu k rybníku mě trochu rozladilo, že bylo celkem dost plno, podle neznámých tváří mi bylo jasné, že s ečlensá základna o něco rozrostla. Zabrali jsme si místo na druhé straně, než jsem obvykle chytával. Když jsme si všechno krásně rozložili a nachystali, sbalili se postupně rybáři na našich bývalých místech. Ale já nerad přecházím, protože zase tak dlouho se nezdržím a přenášením zbytečně ztrácím čas. Prakticky od první minuty jsem měl nejrůznější ťukance a popotahování, ale to bylo tak všechno. Ála potom vůbec nic. Voda byla ještě studená, rybám se nechtělo moc spolupracovat.

Den D ovšem alespoň pro mě nastal v sobotu. To jsem se totiž vydal na rybářské závody do Dymokur. Sice předpověď počasí už několik dní dopředu nevypadala příznivě, ale to mě nemohlo rozházet. Dokonce jsem ani nemohl dospat. S dostatečným předstihem jsem vyjel z domova a zabloudil jsem vlastně jen jednou, a to až skoro u cíle, protože v propozicích k závodu nebyla úplně přesně popsaná cesta, ale přidal jsem si tak jen sotva pár minutek. Po příjezdu a zapoarkování jsem chvilku postával s ostatními a potom proběhlo losování míst. Každý si vybíral dvě místa, chytalo se totiž na dva poločasy. Aby to bylo úplně spravedlivé, pořadí při losování bylo určeno podle toho, jak se závodníci registrovali. Já jsem byl zhruba uprostřed. Pořadatel všemu vládl pevnou rukou, což mi přišlo velmi sympatické, takže žádné výjimky nepřicházely v úvahu. Stejně tak hned na úvod rázně zkrotil jednoho postaršího příchozího, který už při pozdravu použil velmi peprné výrazy. Zúčastnil jsem se teprve druhých dospěláckých závodů, ale co se týče smůly při losování míst, mám dokonalou úspěšnost. Zatímco loni jsem u rybníka nedaleko Českého Brodu seděl přímo pod vedením vysokého napětí a přímo u výpusti z rybníka, kde se hromadil bordel, letos mi los přihrál místo v močálu ve větvích křoví. A to ani trochu nepřeháním. Prut jsem nemohl pořádně zvednout, protože jsem se hned chytil do větví a a mezi mnou a rybníkem byla jakási bažina plná vody. Měl jsem velké štěstí, že jednak jsem od ježíška dostal stojan na pruty a za druhé, že mě cosi osvítilo a já si jej pro jistotu hodil do auta. Když jsem se totiž pokusil zapíchnout vidličku, zahučela v hlubinách a já málem s ní.
Z domova už několik dní dopředu promyšlená taktika selhala prakticky hned po zahájení. Když zazněl výkřik "CHYTÁME!", ještě ani rozhodčí nedořekl to poslední "E" a první závodník volal "MÍRA", což znamená, že vytáhl rybu a někdo má přijít ji přeměřit a zapsat. Já jsem sice měl hned na první tři náhozy záběr, ale vzhledem k těm větvím jsem nemohl pořádně zaseknout, takže první nedostatečně zaseklá ryba mi upláchla asi po pěti vteřinách a další dvě se neobtěžovaly na háčku zůstat ani chviličku. Aspoň že chlapík vedle mě byl kámoš a taky nic nechytl. Je teda pravda, že on neměl ani jedno popotažení. Po skončení prvního poločasu následovalo stěhování, druhý los už ke mně byl mnohem milosrdnější, přemístil jsem se přímo naproti. Při přenášení věcí jsem se míjel s pánem, který na druhou půli dostal černého Petra ve větvích a ten byl dost rozladěný.
Pak ovšem nastal světlý okamžik dne, slíbená domácí klobása pro všechny závodníky. A ta teda stála za to, vmžiku jsem na všechna příkoří zapomněl. Po pauze na občerstvení se odstartoval druhý poločas. Už mi bylo jasné, že s prázdným úlovkovým listem se na stupně vítězů nepostavím, proto jsem si to jen tak užíval a spíš sledoval ostatní. Bavilo mě především pozorovat staršího pána na druhém břehu, který to poněkud přehnal s popíjením, takže postupně ztratil orientaci a odevzdaně seděl u prutu. Což bylo ještě dobré, protože pak ho napadlo se zvednout a v tu ránu se svalil na zem těsně ke břehu a tři další mu museli pomáhat na nohy. Další, kdo se dobře sledoval, byl pán, který měl takové štěstí, že seděl u jakéhosi hnízda amurů a tahal jednoho za druhým. Ale to takovým způsobem, že mu rozhodčí přeměřoval v podběráku jednoho a on už ke břehu táhl dalšího. Nakonec jich zdolal 14 a 10 dalších mu uteklo. I tak mu to poté stačilo k vítězství. No a posledním objektem mého zájmu se stal další starší rybář, který chytal zvláštním způsobem. Sice se tvářil jako že chytá se splávkem na plavanou, ovšem ve skutečnosti vláčel - nahodil a pomalu tahal k sobě a tak pořád dokola. Taktika mu dokonale vycházela a nakonec se taktéž umístil. Někteří proti tomu protestovali, protože přívlač nebyla povolená, ovšem měli smůlu. Vůbec mě překvapilo, jak to někteří brali vážně, já asi nejsem takový sportovní typ (copak to víme dávno, ale mám teď na mysli spíš soutěživost) - bral jsem to tak, že jsem se přišel pobavit a někdo holt měl toho štěstí trochu víc. Měl jsem stejnou šanci jako kdokoli jiný, že si vylosuju dobré místo a přesně tak si někdo mohl místo perfektního místa vylosovat špatné. Ačkoli jsem si tedy za celý den na rybu nesáhl, akci hodnotím velmi kladně. A to, že navíc ještě navzdory předpovědi vyšlo počasí, už je jen takový velký bonus.
Mimochodem pět minut před koncem závodu se zvedl vítr, posléze s ezačalo zatahovat a cestou domů jsem chytil déšť. Mimochodem v televizi varovali před policejními hlídkami v souvislosti s velikonocemi... Říkal jsem si v duchu, že to bude jako vždy, nepotkám žádnou, jenže tentokrát to byl velký omyl! Na těch nějakých 20 kilometrech jsem jich míjel SEDM!!!

Traktor, Gate Crasher – MSD Kolín (24.3.2018)

Není dobré posuzovat kapely jen podle názvu. Třeba v případě kapely Traktor si téměř každý myslí, že jde o nějakou vesnickou tancovačkovou skupinu, od níž se dají čekat leda tak převzaté věci. Aspoň tak tomu bylo, když jsem se zmínil, že se chystám na jejich koncert do Kolína. Loni jsem ho bohužel propásl, protože jsem se o něm dozvěděl úplně na poslední chvíli. Proto jsem letos nenechal nic náhodě a do kalendáře jsem si březnový termín vyznačil hned, když se objevil v programu - nepletu-li se, bylo to již na podzim.
Tentokrát jsem měl trochu problém se zaparkováním, před Billou někdo odstavil auto blbě a všichni ostatní se řídili podle něj, čímž uprostřed nevznikly klasické dvě řady ale pouze jedna. A po krajích bylo plno taky. Když jsem celý plácek objel, začal jsem rychle vymýšlet, kam zamířím, když v tom jsem si všiml místa přímo před vchodem do Kiku. Sice z jedné strany větší auto trochu přesahovalo, ale vešel jsem se, Dokonce se dalo i jakž takž rozumně otevřít dveře, i když jsem doufal, že se do vozu vedle nebude dobývat nějaký tlusťoch. I když je pravda, že on stál za vymezeným místem...
U vstupu do kulturáku jsem si pomyslel, jak je dobře, že jsme se nenechali ničím zastrašit a hlavně že jsme nezměnili své návyky, když při koncertě německých Hämatom jsem musel kontrole ukázat kapsy a batoh, zatímco tentokrát nikde nikdo, kdo by po něčem podobném toužil.
Předkapela Gate Crasher začala včas a její zhruba hodinový set se mi dost líbil. Asi stárnu, vždyť to už je podruhé v řadě za sebou, co se mi líbili i předskokani!:-)
Po nezbytné pauze asi kolem čtvrt na deset začalo na pódium nastoupila pětice Traktor ve složení Martin Kapek zpěv, Stanislav Balko kytara, Karel Ferda basová kytara, Pavel Balko bicí a Petr Bartošek klávesy. Hned na úvod zazněla Děvka č. 5. a playlist se inspiroval dévédéčkem Prach a vzduch. Během nějakých 80 minut tak zazněly perfetní hity jako Artefuckt, Láskožrouti, Caligula nebo Svatá Cecilie. Ačkoli zpěvák Martin s publikem komunikoval, nešlo o nijak rušivé ani dlouhé pauzy. Svižnější rockové pecky jako třeba Neber si rockera tu a tam vystřídaly i balady typu Bolest hrdinů... Po písni Amygdala došlo na dva covery, v nichž klávesák vzal do ruky baskytaru a basák elektrickou kytaru. Ten první se jmenoval Jsem nabitej a v originále šlo o Tubthumping od britských Chumbawamba (které jsem před mnoha lety také viděl na vlastní oči) a hned poté No voices in the sky od Motörhead. Pak se opět trochu zvolnilo, došlo totiž na Vstaňte, pane Lincolne. Po ní následovaly Kdy dojdou náboje a vzduch, Sybil a Defenestrace. Hodiny ukazovaly 22:40, když se pětice rozloučila.
Bez zbytečného zdržování se ovšem po pár minutách vrátili ještě s trojitým přídavkem Bludičky, perfetkní Letokruhy a úplný závěr obstaraly Katakomby, které dozněly v jedenáct.
Koncert byl perfektní jak po hudební a pěvecké stránce, tak také po té vizuální, v průběhu večera se rozhodně nešetřilo na ohňových efektech, což bylo znát při cestě ven, kdy byla dokonale zakouřená chodba. Skoro jako dřív, kdy ji okupovaly hordy kuřáků...;-)
Po návratu na parkoviště jsem si už z dálky oddechl, protože moje auto bylo stále v sevření těch původních, nemusel jsem se tedy obávat žádných odřenin. No a už před půl dvanáctou jsem odemykal dveře doma.

Běh...;-)

S měsíčním zpožděním, ale přece...;-)
V sobotu 9. března 2018 se u nás konal tradiční běžecký závod a oba naši kluci vyjádřili přání zúčastnit se dětského běhu. Ála se sice probudil s rýmou a venku byla pěkná zima, ovšem ani to ho neodradilo.
Po snídani jsme vyrazili do parku, kde jsme kluky zaregistrovali do kategorií podle věku a za malou chvilku přišla řada na Andyho. Ještě teda předtím na startu pořádně vymrzly holky z předchozí kategorie, protože kvůli nějakým zmatkům se to nějak zdrželo. Když konečně běželi kluci s Andíkem, nejprve se náš šampion držel kdesi v polovině a usmíval se. Pak mi zmizeli z očí a když se vraceli, už byl někde u konce. Nejen pozičně, ale i co se týče sil. Když se náležitě vydýchal, přiznal se, že si cestou pohrával s myšlenkou, že to vzdá, ale nakonec svých 400 metrů doběhl.
Na Álu přišla řada jen o malou chvilku později, ale museli jsme se přesunout o pár desítek metrů jinam, kde byla naměřená trať pro menší děti (200 m). Při té příležitosti jsem proklínal všechny pejskaře (myslím, že toto je až moc pěkné označení pro čuňata), protože prakticky všude podél trati byla jedna hromádka vedle druhé. Když jsem tak opatrně prokličkoval až za manželku, vidím, že hned vedle ní napravo i nalevo jen pár centimetrů od bot jsoou taky dva dárečky. Nejspíš jde o ten postoj k životu - zatímco ona vidí sklenici poloplnou, já ji vidím poloprázdnou - jsem si jist, že mě by se tohůle nepoštěstilo a měl bych oba hnusy na botách.
Také start Álovy skupiny provázely jakési zmatky, ale nakonec i náš sportovec s úsměvem vyběhl, aby za nějakou dobu zdrcený a vysílený doběhl do cíle.
Co mi přišlo neskutečně trapné, to byli někteří z rodičů, kteří na své ratolesti řvali, jako by šlo o kvalifikaci na olympiádu. Proboha, aspoň tyhle dětské běhy jsou snad o něčem úplně jiném, nebo ne? Tohle zkrátka nikdy nepochopím.
Po Álově kole jsme se vydali domů, přece jen byli kluci zpocení a byla dost zima. Tam jsme si trochu vydechli a před obědem jsme se do parku vydali ještě jednou, protože jsem klukům slíbil, že jim něco koupím u stánku. Bohužel jsem odpoledne ještě řídil, tak jsem si nemohl dát na zahřátí jeden z posledních letošních svařáků.
Zatímco Andy už rozhodně prohlásil, že příští rok v žádném případě nepoběží, Ála se už oklepal a za rok se chce na start postavit zase...;-)