Kapela...;-)

Už v závěru uplynulého roku jsem se tu zmínil, že naše kvůli jedné písni narychlo vytvořené hudební těleso bude nejspíš pokračovat i nadále. Někdy v lednu jsme pouze změnili místo našich zkoušek, odteď už nehrajeme v zákulisí baru, ale přestěhovali jsme se do luxusní částečně vybavené zkušebny, která tomu všemu dala určitý přesnější řád, protože ji využívají i jiné kapely, takže máme svůj vyhrazený pravidelný čas. Aby těch změn nebylo málo, já už v naší kapele nehraju na kytaru.
Kvůli častým absencím bubeníka jsme párkrát používali metronom, což ovšem bylo trochu na hlavu, zvláště v těch chvílích, kdy jsme ještě nehráli nebo už dohráli, zatímco "cvakání" stále znělo. Zhruba před měsícem si během jedné pauzy sedl z legrace za bicí pan V. A najednou někdo směrem ke mně pronesl tu strašnou větu: "Počkej, vždyť Ty jsi hrál, ne?" Snažil jsem se nějak vykroutit, protože co si budeme povídat, zatímco u kytary se případné kiksy mnohdy úspěšně ztratí, aniž by si toho kdokoli všiml, u bicích tomu tak není a chyba dokáže rozhodit všechny ostatní. Po chvilce přemlouvání jsem se ale za bubny přece jen schoval. A protože to celkem šlo, teda aspoň mi v tom smyslu zbytek kapely mazal med kolem huby, tak se za ně schovávám i nadále. Dalo by se vlastně říct, že jsem povýšil, jelikož bubny jsou rozestavené na takovém lehce vyvýšeném prostoru.
Hned druhou zkoušku na nové pozici jsme pořídili i jakési video záznamy. Mimochodem jednalo se o zatím nejvíce odvázaný večírek, jelikož kameraman zrovna v ten den slavil narozeniny a přesto nás neodmítl, takže během večera padlo několik lahví všeho možného. Já, jakožto řidič, jsem zodpovědně zůstal zcela střízlivý, ale třeba pan M. nás pobavil, když po několikátém přihnutí si ze slivovice vykřikl: "Do prčic, vždyť já jsem tady dneska autem!" Situaci pak musela zachraňovat jeho matka, která chudák v noci pěšky vyrazila přes celé Poděbrady, aby dovezla auto domů.
Zatímco donedávna jsme byli stoprocentní (nepočítám-li tu a tam chybějící jednotlivce), teprve tento týden se poprvé stalo, že jsme zkoušku na poslední chvíli odvolali, jelikož se ukázalo, že bychom se sešli jen dva.
Sám jsem zvědav, k čemu to povede…;-)

Do muzea, na jídlo a za motýly...;-)

Třetina února pryč, takže nejvyšší čas na první letošní opravdový příspěvek. Letošní sérii výletů jsme zahájili v sobotu 12. ledna, kdy jsem se s klukama vydal do Prahy. Nejprve jsme se stavili na horkou čokoládu a potom jsme tramvají přejeli do Jindřišské ulice, kde se nachází poměrně nedávno otevřené Muzeum smyslů.
Měl jsem do něj vstupenky ze Slevomatu. Předem jsem netušil, co od toho očekávat, ale říkal jsem si, že uvidíme, navíc hned po ránu by tam nemuselo být tolik lidí, jelikož správný Pražák, když vstává brzy ráno, pak hodiny ukazují poledne...;-)
Jaké bylo mé překvapení, když jsme zjistili, že je uvnitř poměrně narváno. Některé obrázky na stěnách jsme znali ze zrcadlového labyrintu v Líbeznicích, některé exponáty byly "mimo provoz", u jiných byl poměrně složitý návod, kam si stoupnout, co dělat, kam se dívat - a vzhledem k tomu, že kolem nás se tlačili další nervózní návštěvníci, neměli jsme moc náladu to až tak dopodrobna studovat. Musím přiznat, že některé iluze byly zajímavé, i když třeba správně vynikly až později na fotce, ale že bych měl někomu říkat: 'Tam rozhodně běž, stojí to za to', to rozhodně ne. A to už vůbec neluvím o tom, že plné vstupné se mi zdá poněkud přemrštěné, především porovnám-li poměr cena - výkon.
Poměrně brzy jsme se tak zase ocitli venku a mohli jsme se vydat na oběd, tedy se zastávkou v obchodě, kde jsem si potřeboval vyzvednout novou mikro SIM kartu, jelikož ta moje se na ni nedala "vyloupnout" a jen tak stříhat kontakty s tíim, že to možná vyjde, se mi moc nechtělo. K obědu jsme si na Staroměstském náměstí dali pekáč masa a přestože kluci měli nejdřív velké oči a tvrdili, co všechno nesní, nakonec své schopnosti přehodnotili.
Po jídle jsme se vydali na nádraží, ale ještě jsme se stavili v hračkářství Hamley's. Dosud jsem se mu sice vyhýbal velkým obloukem (a upřímně tato první návštěva můj pocit jen potvrdila), ale celkem zajímavý byl uvnitř Motýlí dům. Už jsem hodněkrát podobnou návštěvu plánoval, ale teprve teď na ni došlo. Prostor není zase až tak velký, je tam poměrně teplo (naštěstí jsou před vstupem skříňky na oblečení), samozřejmě dost lidí. A jak se tak procházíme a sledujeme motýly, jeden z nich si z ničeho nic vybral Álu a uvelebil se u něj. Po nějaké době odlétl, ale už za malou chvíli přiletěl další a ten se Álovi na tričko doslova přilepil. Nechápu, čím to bylo, ale za žádnou cenu se nechtěl pustit. Ze začátku se to zdálo samozřejmě vtipné, horší ale, když jsme potom chtěli odejít. To nakonec taky nebylo jen tak, protože jiný motýl se usadil přímo u škvíry dovnitř se otevírajících dveří, takže nějakou dobu nemohl ven nikdo. Nakonec se nám ale podařilo i toho Álova kamaráda setřást a mohli jsme pryč. Asi se mu opravdu hodně líbilo jeho modré triko, těžko říct...;-)