Kino a závěr prázdnin...;-)

Ještě se naposledy vrátím o dva týdny zpět, abych dokončil jarní prázdniny. V pátek 2. března jsem se totiž s klukama po nějaké době vydal kina. Zrovna ten den jsme měli na výběr asi ze čtyř animáků, zcela nestranně jsem našel trailery ode všech z nich a pustil je klukům, ať si vyberou. Každý měl dva favority, z nichž v jednom se shodli. Vítězem se tedy stal film Coco.
Přiznám se, že jsem v něj trošku doufal, protože jsem četl oslavné recenze, ukázka taky lákala na vtipné situace, dokonce se jednalo o horkého kandidáta na nějakého toho Oscara (což se asi o tři dny pozdeji potvrdilo). Jen jsem měl trochu obavy, aby se Ála nebál, když tam uvidí tolik koster, ale to se naštěstí nestalo.
Před filmem jsme se k velké radosti obou dětí najedli u mekáče. Největší starostí Ály i Andíka ovšem bylo, abychom si koupili maxi popcorn. To jsem jim nakonec splnil. Coco se ten promítalo několikrát, naše polední představení v jednom z menších sálů. K mému překvapení jsme v něm po celou dobu seděli úplně sami.
Samotný film nebyl špatný, akorát se domnívám, že se nejedná až tak úplně o klasickou kreslenou srandu pro děti, ani si nijak neumím předatvit, že bych se na něj chtěl podívat několikrát za sebou. O něco víc mě překvapilo, že některé komické zápletky z traileru se se ve filmu vůbec neobjevily. Kluci ale seděli, chroupali hromadu popcornu z obrovského kbelíku a vypadali spokojeně.
Trochu trapné mi přišlo na konci, když začaly titulky a do sálu nenápadně vstoupila slečna a čekala, až odejdeme, aby mohla uklidit. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, akorát že zatímco jindy se nepořádek po rozsypaném jídle tak nějak ztratí, tentokrát bylo jasné, že je to po nás...;-)
Když jsem se potom kluků ptal, jestli se jim ten film líbil, oba nadšeně potvrdili, že ano. Já si ale nejsem úplně jistý, jestli je skutečně tak nedchl animák, nebo spíš hromada popcornu...;-)
Celou sobotu jsme strávili na návštěvě u příbuzných a v neděli jsme si přivstali, abychom oslavili konec prázdnin další z dobrých snídaní v Praze. Tentokrát bylo v restauraci docela narváno, ale po jakési slabší chvilce ze začátku, kdy obsluha trochu nestíhala, to nakonec bylo super jako vždy.

Ačkoli vzhledem k počasí to tak nejdřív nevypadalo, ale nakonec se jarní prázdniny celkem vydařily...;-)

Kroužek...;-)

Ve čtvrtek 1.března jsme si po obědě hlavně s Álou zopakovali všechny ryby, protože odpoledne měl být rybářský kroužek a pomalu se blíží zkouška na povolenku. Musím uznat, že i mě překvapilo, jak to Álovi leze do hlavy a že přestože až takovou představu o mírách nemá, jejich hodnoty zná takřka perfektně.
O týden dříve nám pan vedoucí říkal, že pokud bude mráz, nejspíš půjde s dětmi bruslit na rybník, ovšem Andík byl ještě trochu nachlazen a navíc jsme zatím až tak moc ledu nedůvěřovali. Zima ale byla pořádná. K chatce u rybníka jsme dorazili těsně po začátku, protože kluci doma na poslední chvíli dost zdržovali, ale i tak jsme byli první. Vedoucí kroužku nám otevřel a po chvíli tak nějak vyplynulo, že by se mu vlastně i trochu hodilo kdyby to dnes odpadlo. V tu chvíli Ála začal brečet, protože už od rána říkal, jak se na kroužek těší. Mě to bylo trochu trapné, ale pan vedoucí mu vysvětlil, že vlastně pojede vyzvednout povolenky. Dokonce bylo vidět, že byl z toho tak naměkko, že by nakonec kroužek neodvolával. To jsme ale zasáhli zase my, protože upřímně v té zimě by se nám taky moc nechtělo tu trasu za hodinu a půl absolvovat znovu a navíc bylo jasné, že je hloupost, aby tam zůstával jen kvůli našim dvěma klukům, když ostatní nedorazili a ani se neomluvili. Pak si vzal Álu na chvíli dovnitř a dal mu igelitku s rybářským DVD, deníkem mladého rybáře a materiály k procvičování. Tím si ho udobřil.
Pak se kluci přece jen chvilku poklouzali na ledu, kde pár bruslařů bylo. Nejprve se báli, ale pak jsme je skoro nemohli dostat na břeh, jak se jim to zalíbilo.
Já už jsme se ale těšil domů, protože mi tam bylo dost chladno...;-)

Výlet panťákem...;-)

V úterý 27.2. jsme si s klukama přivstali a navzdory mrazu jsme se vydali na malý výlet do Prahy. Zahájili jsme ho na Staroměstském náměstí snídaní "Sněz, co můžeš". Andíkovi se tam moc líbilo, protože mu to prostředí přišlo hodně luxusní. Akorát jako tradičně měli kluci občas "velké oči" a nabrali si něčeho víc, než potom mohli sníst. Obsluha byla velmi milá, na závěr nám přinesli ještě čokoládové bonbóny a další nám nabídli při odchodu.
Pak jsme se tramvají přesunuli do Libně. Hlavně Andík totiž už dlouho toužil po tom, aby se projel starým panťákem a já jsem si při cestách do práce všiml, že jeden takový jezdí pravidelně z Libně do Roztok u Prahy. Akorát jsem doufal, že pojede i kolem poledne, přece jen jsem předpokládal (a jak se ukázalo, celkem správně;-)), že mnoho lidí tou dobou nejezdí. Nejprve jsme se šli podívat na nástupiště, jestli tam právě náš vysněný vlak stojí, abychom si jízdenky koupili až podle toho, ale měl právě na příjezdu zpoždění a jelikož jezdí kyvadlově tam a zpět, rozhodli jsme se lístky koupit tak jako tak - při nejhorším se projedeme čtvrt hodiny nějakým motorákem. Ovšem měli jsme štěstí, jen chvilku jsme si počkali v nádražní hale a už náš vlak hlásili. A z apár minut se opravdu objevil starý dobrý panťák, s nímž jsem se kdysi něco najezdil. Klukům se rozzářily oči, maličko je znejistěl jen od sprejerů počmáraný interiér, ale jinak se nemohli dočkat, až se rozjedeme. Jen některé jejich otázky mě dokázaly znejistit, jestli jsem opravdu tak starý: A to opravdu pojede? A jak rychle jede? A nerozbije se?...
Konečně jsme se rozjeli a čekalo nás asi 16 minut jízdy do Roztok a stejně tak zpátky. Musím uznat, že i pro mě to byla příjemná změna a vzpomínka, rozhodně bych se nebránil, kdyby tyto staré v podstatě už vyřazené soupravy nahradily ty trapné hnusné východoněmecké vlaky zvané Honeckerova pomsta, které bohužel stále jezdí a vypadá to, že ještě dlouho budou.
Zatímco Andy celou cestu jásal jako by seděl ve vlaku porpvé v životě, Ála si chvílemi nešťastně zavíral oči, protože podle něj jsme jeli moc vysoko a pohled z okna mu údajně nedělal dobře. V Roztokách jsme vzhledem k zimě ani nevystupovali a za pár minut jsme uháněli zpět. Ani jednou neprošel průvodčí, proto mě Andík začal přemlouvat, abychom jeli ještě jednou, o čemž ale Ála nechtěl ani slyšet a Andymu stačilo připomenout nadcházející oběd a bylo taky rozhodnuto. Ještě nezbytná fotka na nástupišti a zamířili jsme ke Galerii Harfa, kde jsme se najedli.
Domů jsme potom jeli zase z Masarykova nádraží, abychom si pohodlně sedli, což by se nám z Libně nemuselo povést.

Do divadla na Cimrmana...;-)

Prázdninové kulturní tažení pokračovalo i v pondělí 26.března. To jsme totiž s manželkou zamířili do kolínského divadla na představení Divadla Járy Cimrmana Vražda v salonním coupé. Nejprve to vypadalo, že to budeme trochu hektické, protože Ála měl mít do šesti kroužek, ale shodou okolností právě tento den jim oznámili, že výjimečně skončí o půl hodiny dříve, což nám tedy právě přišlo celkem vhod.
Álu jsme odvezli, pak malý nákup, vyložit ho doma a už jsme zase jeli potomka vyzvednout. Rychlá večeře a hurá směr Kolín. Do divadla jsme dorazili s dobrým časem, akorát začali pouštět dovnitř, takže jsme ani nemuseli nijak dlouho mrznout venku.
Samotné představení se nám moc líbilo. Tady je asi nutno podotknout, že ani já ani manželka nepatříme k takovým těm fanatickým fanouškům žižkovského divadla, kteří jeho hry znají nazpaměť. Dokonce když naposledy právě Vraždu v salonním coupé před pár týdny dávali v televizi, dokázal jsem ještě před půlkou usnout. Tentokrát jsme ale měli pocit, že dvě hodiny rozdělené pauzou velmi rychle utekly. Měli jsme také výborná místa přímo uprostřed páté řady, odkud bylo perfektně vidět.
Pak jsme se v mrazu vydali k autu, zase chvilku trvalo, než v něm bylo příjemně, ovšem tentokrát to šlo podstatně rychleji než v sobotu.
Ostatně bylo na mrazu skoro o polovinu kratší dobu...;-)

Dymytry, Hämatom, Jerem I., - MSD Kolín (24.2.2018)

Minulou sobotu mi sice začal týden dovolené, ale rozhodně jsem nezahálel doma na gauči. Jak už jsem se tu zmínil, nejprve jsme jeli do Prahy do divadla a aby té kultury nebylo málo, hned večer jsem zamířil do kolínského kulturáku na koncert. Zatímco naprostá většina přítomných tam mířila za kapelou Dymytry, pro mě byla jasným magnetem druhá skupina - německý Hämatom, který už jsem chtěl také zařadit na jakýsi svůj "to do" seznam koncertů v Německu.

Samozřejmě to nemám nijak potvrzené, ovšem tipuji, že přítomnost hvězd z Mnichova se podepsala na kontrole zavazadel u vchodu, kterou jsem v Kolíně zažil v minulosti snad jen jednou, ale hlavně na tom, že předkapela začala hrát v 19:55, přestože začátek byl plánovaná na osmou a všichni víme, jak to s tou přesností na koncertech u nás bývá. Úvodní pětačtyřicetiminutovka teda patřila brněnské kapele Jerem I., která mě mile překvapila, poslouchat se to rozhodně dalo! Snad jen ten zvuk mohl být lepší, přišel mi celkem dost nevýrazný. O to víc potom vynikl nástup Hämatomu pět minut před devátou. Přirovnal bych to skoku o několik desítek let dopředu - světla, zvuk, všechno!

Jako úvodní skladba zazněla Zeit fur neue Hymnen následovaná Mein Leben - Meine Regeln. čtveřice ve strašidelných maskách to dokonale rozjela, kromě světelných efektů došlo i na ty ohňové, nejen na okrajích pódia, ale třeba jako když basák "West" začal kroutit hlavou, čímž roztočil jakýsi kus provazu, který mu z masky visel, a přímo z něj začaly sršet jiskry. Zpěvák "Nord" se snažil i lehce komunikovat s publikem, jednoduchou angličtinou, které bylo velmi dobře rozumět, ovšem přítomní se sice snažili reagovat, ale evidentně mu nerozuměli. Ještě o něco horší "spolupráce" nastala, když chtěl, aby lidé zpívali případně křičeli nějakou tu část refrénu v němčině. Jakmile ale použil pár naučených jednoduchých vět v češtině, dostalo se mu velmi vřelé odezvy.

Píseň Ahoi uvedl slovy, že ví, že toto slovo u nás známe. Další pecka Kids (2 Finger an den Kopf), o níž po skončení prohlásil, že se jednalo o premiéru v Česku byla opravdu hodně nahlas, což se ostatně k této hudbě velmi hodí. Následovaly Seelenpiraten, Auge Um Auge, Made In Germany, Wir Sind Gott nebo Leck Mich! Na začátku Mörder přitáhli na podium elektrické křeslo, které jakoby probíjelo blesky. V něm byl svázaný Nord a odzpíval tak celou píseň. Působivé, jen nešlo přehlédnout problémy v komunikaci mezi německým a českým zvukařem, kdy ten německý na českého nešťastně několikrát volal, aby zhasnul světla, aby efekty lépe vynikly, ale trvalo hodně dlouho, než to "pánovi světel" došlo. Během té hodinu trvající perfektní show jsem se jednou i trochu bál, to když lidem hodili jako dárek trička, která samozřejmě doletěla jen do prvních řad. Proto na pódium přitáhli jakési čtyřhlavňové dělo, kterým pak začali mířit do publika. V tu chvilku jsem si v duchu vzpomněl na všechny ty zprávy, kdy na různých koncertech dojde k požárům. Pak zamířili přímo směrem, kde jsem stál i já, z jedné hlavně se blýsklo a cosi černého vyletělo k nám. Skoro všichni stojící v těch místech jsme se prudce sehnuli k zemi (viditelně jsem ty černé představy neměl jako jediný;-)), ovšem pak se ukázalo, že tak efektně k nám doletělo pouze další tričko. Další ho pak následovala do dalších koutů sálu.

Když Hämatom dohrál a pódium opět zakryla improvizovaná opona, mohl jsem klidně jet domů, pro mě vrchol večera už dávno nastal. Ovšem když už jsem tam byl, počkal jsem si samozřejmě i na Dymytry, které jsem vlastně měl na živo spatřit prvně. Dosud jsem je měl jen naposlouchané. Nevím, kde se stala chyba, že jsem jejich koncerty takovým strašlivým způsobem ignoroval.

Pět minut po čtvrt na jedenáct se kapela slavící 15 let hraní pod maskou představila skladbou Ne nikdy! Už po pár taktech bylo jasné, že jsem udělal dobře, že jsem zůstal, i tento skoro hodinu a půl trvající set stál za to. Zazněly skladby jako Věrní zůstaneme, Pod vodou, skvostná balada Z pekla, vyprávějící příběh o Jacku Rozparovači, S nadějí, Jsem nadšenej, Captain Heroin, Benzín, Harpyje, Sedmero Krkavců, Ztracená generace, Lunapark. Došlo i na několikaminutové doslova ďábelské sólo na bicí Miloše Meyera, kdy jsem se musel několikrát pořádně podívat, jestli má opravdáu jen dvě ruce, protože to, co předváděl je zkrátka nenapodobitelné. Po něm zazněly ještě skladby Média a Barikády.

Koncert se opravdu hodně povedl a jestli v tomto duchu budou pokračovat i další akce roku 2018, pak se mám skutečně na co těšit. Trochu mě zchladil vlastně až návrat do auta, kdy poměrně dlouho trvalo, než v -11 stupních začne konečně topit a přestože jsem v něm nějakých 5-10 minut čekal, než jsem se odvážil sundat bundu a vyjet, nakonec se první závan horkého vzduchu z ventilace dostavil až na půli cesty domů, někde u Pap oilu. Druhý den ráno si manželka myslela, jak jsem vykřičený z koncertu, ale ve skutečnosti jsem byl jen pořádně vymrzlý...;-)