Mazánek...;-)

Nemám rád krémy proti sluníčku, proto jsem se v neděli lehce spálil na krku a na čele. Utěšoval jsem se tím, že bych tak mohl konečně mít alespoň malou protekci u svého afroamerického (je to tak dostatečně korektně?) prozatímního šéfa. Zatím jsme si do noty moc nepadli. Vzhledem k jeho vojenské minulosti předpokládám, že na mě někdo vyšťoural a podle prásknul, že jsem před lety u opakovaného pokusu o odvod dostal modrou knížku (ale fakt zaslouženě, ne jako ti ostatní simulanti;-)) a nebyl jsem tak na vojně, jinak si to vážně nedovedu vysvětlit.

Bohužel jsem se hned následující den přesvědčil, že plán se sluníčkem nakonec příliš efektivní nebyl, hned po ránu mě šéf zprdnul za jakousi hloupost, za níž jsem stejně vůbec nemohl. Sice už vynadal všem a to hned několikrát, takže jsem v podstatě pořád jeho mazánek, ale příště se raději v klidu namažu. Jen nevím, jestli bude lepší krém proti sluníčku nebo rovnou něco tvrdšího...;-)

Proštěkané noci...;-)

Co se týče mého hlídání Filipa, původní myšlenka byla hlavně taková, že se může něco nečekaného přihodit a on bude celou noc štěkat a rušit sousedy, kteří proti němu i tak pořád něco mají. Zatím se ale věci vyvíjí úplně jinak.

Hned první den, když jsem se večer blížil domů, slyšel jsem štěkot minimálně z pěti zdrojů, nicméně hlas našeho psa jsem nerozeznal. Aby jo, když byl asi jediný z celé čtvrti zticha.

Další noc lehce vzdálenější sousedé pořádali na zahradě velmi bujarý večírek (jestli dobře chápu původ slova, pak večírek plynule přešel do nočníčku;-)), takže se nedalo spát, ale náš chlupáč byl v klidu. A to i přesto, že sám jsem se pokaždé, když v pravidelných intervalech práskli s víkem popelnice, lekl tak, až jsem málem začal štěkat já.

Celou třetí noc vytrvale štěkali všichni psi z okolních zahrad. Náš ne. Až o půlnoci se jednou nesměle ozval, ale to už jsem podle intenzity okolního štěkání předpokládal, že se blíží minimálně konec světa (zvířata, jak víme, mají šestý smysl na podobné katastrofy), nebo že armáda zlodějů uspořádala nájezd. Pak byl do čtyř ráno klid. Tedy co se týče našeho psa. Ostatní se ukázali jako velcí vytrvalci. Téměř přesně s úderem čtvrté hodiny, kdy se okolní psi opět rozštěkali v plné intenzitě a tentokrát to vypadalo tak vážně, že jsem dokonce vstal, že půjdu ven. Jak jsem se tak blížil ke dveřím do sklepa, Filip se sám od sebe utišil a já se mohl za štěkotu z okolí převalovat ještě dvě hodiny...

Dostatečná kvalifikace...;-)

Zhruba před týdnem jsem zjistil, že Andreásek se už klidně může ženit. Ve svém půlroce je z něj hotový chlap, který ovládá všechno potřebné pro život.

Byli jsme s ním totiž u našich, Andík ležel na gauči, všichni se nad ním jako obvykle skláněli a říkali mu taková filozofická moudra jako: "Ťuťu, ňuňu," když si najednou cvičně zakašlal. Něco jako "eche, eche." Máma (babička) na to zareagovala a Andík nový zvuk nadšeně zopakoval - "eche eche." Když ho to přestalo bavit (čili asi po dvaceti reprízách), pochopil jsem, že všechno, co by se měl do života naučit, teď už umí. Vždyť kromě rýmičky už dokáže předstírat i kašlík. A to je přece pro chlapa dostatečná kvalifikace, nebo ne?!;-)

Kytky...;-)

Jak teď bydlím u našich, vyfasoval jsem kromě psa ještě jeden důležitý úkol. Já, který doma nesnesu žádné kytky v květináči, se mám starat o máminu flóru!

Jenže to není jen tak, vzít konvičku a tu zelenou hrůzu zalít. Dostal jsem přesné instrukce - tohle musíš zalít nahoru na hlínu, tuhle kytku dolů o misky, tuhle nahoru, tuhle dolů... A jako zlatý hřeb poslední, která se zalévá nahoru i dolů. Vysvětlí mi někdo, co z toho roští ty ženské mají?

Nicméně abych to dokončil - máma samozřejmě z výrazu tváře pochopila, že absolutně netuším, která bije a způsob zalévání budu volit náhodně stylem má mě rád, nemá mě rád, proto když jsem přišel s konvičkou, užasl jsem. Pod každým květináčem je cedulka a na ní instrukce.

Super, to by ty kytky možná mohly moji krutovládu přežít...;-)

Individuum...;-)

Vážně nechápu, proč tak přitahuju nejrůznější individua. Včera ráno jsem si sedl do poloprázdného vlaku, který se s každou další zastávkou postupně zaplňoval. Přistupovali vesměs samí mladí sympatičtí lidé. Najednou mě ovanul závan alkoholu a přisedl si ke mně zarostlý, fousatý, špinavý, starý chlap, navíc notně posilněný alkoholem. Výpary během chvíle zamořily poslední zbytky vzduchu ve vlaku a všichni jsme tak byly nuceni je absorbovat. Nejvíc samozřejmě já, díky výhodné lokaci přímo u zdroje. Dvě soupravy patrového vlaku a on si musí sednout zrovna ke mně...

Myslím, že kdyby mi v práci dali dýchnout, nejspíš by se podivili, kolik promile by přístroj ukázal. A to všechno jen díky mému rannímu nedobrovolnému "nasávání"...;-)

Oslavy...;-)

V sobotu jsme si nemohli nechat ujít den otevřených dveří v místní škole, pořádaný u příležitosti oslav města. Prošli jsme pár učeben, manželka se pozdravila s bývalými kolegyněmi, Andík po nich házel laškovné úsměvy a já si uvědomil, že už asi vážně nejsem nejmladší.

V jedné z tříd byla výstavka starých pomůcek. Povídám manželce - "jé, tady ten gramofon a promítačku si ještě pamatuju z hodin!" Ona mě trošku přeslechla, a tak mi vysvětlila: "Tady to je muzeum!" Hm, tak tak starý snad zase nejsem...

Mimochodem prošli jsme většinu učeben, jen jedné, anglické, jsme se vyhnuli jako čert KŘÍŽI...;-)

Odpoledne jsme potom jezdili s Anďou v kočárku a v místním drogovém háji (park před kulturákem) vyhrávala dechovka. Zhruba 15 důchodců funělo z plna plic do trumpet a ostatních nástrojů a dva do mikrofonu. To celé sledovali 4 lidé z protějšího chodníku. Super pařba!;-)

Narozeniny...;-)

A narozeniny ještě jednou. V pátek večer pořádal pan O. svou oslavu. Já jsem byl předem omluven, že dorazím později a zdržím se jen symbolicky, kvůli mé přechodné důležité funkci, o níž jsem tu již zmiňoval..

Nakonec jsem se dostavil ještě o něco déle než jsem čekal, ale zase na druhou stranu jsem se také déle zdržel. Do jedné rundy, kterou jsme dali ve čtyřech, jsem potom dokonce propašoval Anďovy pondělní polonarozeniny.

Díky momentální indispozici (trvající zhruba 31 let;-)) se mi podařilo vylhat z bowlingu, i když je mi jasné, že si stejně každý myslel, že jsem jenom prostě líný. Pche - já?!;-)

Při odchodu mě pan O. nechtěl pustit do té doby, než mu řeknu přesnou adresu, kam mám jít. Ráno jsem se totiž zmínil, že kdybych se náhodou opil (takový nesmysl;-)), mohlo by se stát, že automaticky půjdu domů. Tedy přesněji řečeno, že mě tam nohy donesou. Obavy se ukázaly jako zbytečné, dorazil jsem k našim, vyvenčil pesana a ráno jsem se probudil plný sil (k dalšímu předstírání nemocí...;-))

Všechno nejlepší!

Andreásku, tohle je pro Tebe, až budeš umět číst a objevíš tenhle blog. Dneska je Ti půl roku - já, maminka a plno hodných lidí Ti přejeme všechno nejlepší a jsme rádi, že se Ti s námi líbí. To si dovolím tvrdit podle Tvého šťastného úsměvu, kterým nás denně odměňuješ.

Najdou se sice i takoví, kteří si na Tebe v uplynulém půlroce sotva vzpomněli (no dobře tak dvakrát se překonali), přestože před okolím hrají divadýlko, jak Tě mají rádi a jak jim Tě nechceme ukázat. Z toho si ale nic nedělej, máš tady nás a plno hodných strejdů a tet. A že na Tebe tak trochu zapomněli i dneska? To sis ještě nezvykl, když se neozvali ani na Tvůj první svátek? Neboj, za pár let Ti to ani nepřijde, mně taky nepřejí (no dobře tak za 12 let jedna SMS k svátku - ale to si možná jen spletli číslo, Jirků běhá po světě víc...)

Školení...;-)

Co se týče práce, vždycky uvítám jakékoli zpestření, které mě vytrhne ze stereotypu (tím samozřejmě myslím pracovní povinnosti;-)) Může jít třeba o požární poplach ale dokonce jsem tak úchylný, že jsem se kdysi dobrovolně hlásil jako zástupce svého tehdejšího zaměstnavatele na fotografickou výstavu. Ačkoli to byla pruda (tři dny v kuse se usmívat na lidi a tvářit se, že mi vážně nevadí, že se u mě zastaví stokrát během jednoho dne a pokaždé se zeptají na úplnou blbinu...;-))

V uplynulém týdnu mě čekalo zpestření v podobě celodenního detailního školení na Lotus Notes. Protože ve skupině byli dva cizinci, muselo se odehrát v angličtině. Na školiteli mě fascinovala jeho výslovnost - [ju: ken si: he:], [its written he:], ale jinak celkem dobré. Ještě kdybych zjistil, o čem to bylo, přece jen 8 hodin je trochu moc. Úplně nejvíc nejdobřejší se samozřejmě ukázaly četné pauzy a že jsme skončili dříve. Asi nemusím nijak zdůrazňovat, že se nikdo nevracel na pracoviště, naopak jsme to všichni zalomili a vyrazili domů...;-)

Tři sestry – Lázničky, recenze CD

Novinka od Tří sester se mi dostala do ruky jen pár dní před jejich pražským dubnovým
koncertem, kde se rovnou pokřtila. Přiznávám, že jsem po prvních několika poslechnutích měl tak trochu smíšené pocity, proto jsem se rozhodl napsat o ní pár slov až ji trochu vstřebám. Nakonec to ani tak dlouho netrvalo a tu nejistotu se mi podařilo přeprat. Stačilo během poslechu jen pořád dokola opakovat: "Tak ty se mi nebudeš líbit? Tak znovu od začátku!";-) a nakonec se mi album zalíbilo.

Úvodní V pekle nebo v ráji dává tušit, že půjde o další vydařené album. Fanánek si v textu pěkně pohrává se jmény zpěváků, mihnou se zde Santa Frahula, Naromír Johavica, Han Důlka nebo třeba Velena Hondráčková. U posledně jmenované má takhle alespoň malou naději, že ho nepřidá k hromadné žalobě vůči všem, kteří kdy vzali její jméno nadarmo (jako třeba teď právě já...;-))

Při rozbalování CD jsem čekal pokračování útoku na bránici v trendu z minulé desky, která doslova překypovala slovním humorem (NANOSEKUNDA, Obohacený buran...), bohužel v tomto ohledu jinak standardně výborné texty lehce pokulhávají. Velmi povedená je Polární noc, jež se už nějaký pátek objevuje v koncertním playlistu. Ta splňuje všechno, na co jsme u Tří sester zvyklí - hudebně čitelná, textově nápaditá. Vždyť příběh o chlapíkovi, který se před vypuknutím noci vydá do hospody, aby se vrátil za svítání, si o ztvárnění doslova říká. Zvláště pak, jde-li o noc polární!;-)

Několik písní mi velmi připomíná spíš dnes již neexistující Hagen Baden - ať už jde o titulní Lázničky, nebo Noční tramvaj. Už při prvním poslechu Jako Sahula jsem se vyděsil, že se tento démon snad ozval ze záhrobí, jak dokonalý kousek to je a při FC Knajpa bych se zase klidně vsadil, že jde o spolupráci s kapelou Plexis. U předehry Bordelu se pak nemohu zbavit pocitu, že vypadla z pera kapele NPSDB.

Nejzvláštnější potom jsou Naše věrné fanynky. Zpočátku jsem si je musel pustit několikrát za sebou, protože jsem si říkal, že tak příšerný refrén snad není možné stvořit, abych se posléze ujistil, že to skutečně jde. Ale na druhou stranu jsem jej pak poměrně dost dlouho nemohl dostat z hlavy. A co se týče Něco se musí stát, část textu doslova vystihuje atmosféru v kotli při koncertě Tří sester: "Pod pódiem lidi na tom nejsou o moc lépe, mávají podprsenkou od sousedky vpředu..."

Vůbec mě nenadchl Vandrák Joe s lacinným rýmem, nemám rád takové ty bonusovky ve stylu country a podobně. Uznávám, že při jejich tvorbě se určitě kapela dobře baví, na koncertě mohou plnit (a často také plní) roli jakési vtipné vložky, nicméně na albu podle mě nemají co dělat. Ale to je problém mnoha dalších kapel, i když nevylučuju, že někdo může mít jiný názor. Mě to v každém případě ruší.

Hodně se mi zalíbila písnička Léto, která mi tak trošku připomíná starší Aidu, Modlitbu pro partu, nebo dokonce prastarý Meklec od Hagen Badenu. Rozhodně její živé provedení na křtu bylo výborné! Jen by mě zajímalo, zda je to náhoda, nebo se v textu skutečně lehce opěvuje konopí (Tráva se nekývá... slunce žár přijde po dešti, poznám to na svém KONOPIŠTI). Jinak jde v podstatě jen o líčení letní pohody, k čemuž jsou použity slovní hříčky v podobě dvojsmyslů - "...zevluju v zahrádkách a letním vůním pivo kraluje tu..." Dobrý nápad má taky Stroj, přirovnávající člověka k mašině, která se musí pořádně namazat, aby jela. Nehledě na to, že hlavní funkcí obou jsou "vejfuk a sání."

Jsem rád, že jsem s recenzí chvilku počkal a hlavně, že jsem nezveřejnil její unáhlenou první verzi, která mohla vyznít hodně záporně. Pro příště si budu pamatovat, že je lepší nechat to pořádně uležet a pak teprve vynést soud. Třem sestrám se zkrátka málo bodů nedává. Ani to nejde, zvlášť když jim je 25!;-)

Opice...;-)

Dvě strašné věci mě potkaly - největšímu lenochovi se narodil celkem akční syn a nepopsatelně se bojím hadů. Zatímco to první je spíš legrace, ve druhém případě nežertuji.

Je vážně nepříjemné, když na svátek člověka, který tyto tvory bytostně nesnáší, si oni klidně a beze studu vylézají ze svých děr (Na sv. Jiří..., znáte to;-)).

Na internetu jsem objevil informaci, která by ovšem můj strach mohla vysvětlovat. Jen si nejsem jistý, zda jde o něco, čím bych se měl chlubit. Malé opíče (- normální výraz pro opičí mládě, ne?!;-)) se údajně děsně bojí hada, i když se s ním dosud nikdy nesetkalo, má to zkrátka naprogramované. No a lidé se jich bojí proto, že pocházejí z primátů.

Chápu-li to správně, vzhledem k mému nepřekonatelnému strachu, jsem pravděpodobně kdesi vývojově uvázl. Jsem tedy ještě taková opice...;-)

Občánek...;-)

Od včerejška máme doma uvědomělého občana České soci- pardon republiky. Andreásek byl oficiálně přivítán na naší radnici. Bohužel jsem se této taškařice nemohl zúčastnit, nicméně zázemí tam měl víc než dostatečné. Co jsem tak z druhé ruky zaslechl, stihl během té krátké chvilky dát všem přítomným najevo, co si o tomto komunistickém zvyku myslí.

Na paní matrikářku a ostatní přítomné prděl (a to doslova;-)) a dokonce si z celé té slávy i decentně ublinknul. Ale no tak, Andí, kolikrát jsme ti říkali, že se na veřejnosti nemáš řídit heslem co na srdci, to v plíně, případně na oblečení maminky? Teď se to s tebou ponese v posudku už navždy...;-)

Divadýlko...;-)

Nepochybuji o tom, že ten, kdo mě včera večer zahlédl, jak jsem z domova odcházel s batohem a velkou taškou, má jasno. Pařánek se rozvádí, už se odstěhoval! Ať už to byl ten pán černější než noc, který se právě vloupával kousek od našeho domu do vraku auta a snažil se se mnou skamarádit tak úporně, až jsem mu musel několikrát rázně odseknout, že vážně nemám zájem, nebo známý, který se při pohledu na má zavazadla podezřele usmíval. Případně kdokoli jiný, kdo mě zahlédl třeba z okna.

Takže abych vše uvedl na pravou míru, budu se teď přechodně starat o našeho Filipesana, proto celé to divadýlko. Lovci a lovkyně senzací tak musí vyhlížet dále...;-)

Multi-tasking...;-)

Už chápu, proč já šéfem nejsem a ani nemohu být. Rozhodně nejde o to, že ještě nic neumím, podstatné je, co jsem dnes spatřil v kuchyňce.

Zatímco já (a většina ostatních) si buď myjeme hrnek, nebo vaříme vodu, náš nadřízený zvládá rozšířený multitasking. Jednou rukou si napouštěl vodu do konvice, aby si druhou naléval pití do skleničky. Zatímco první činnost ještě vykonával, sklenici odložil, kleknul si (ruku s konvicí stále pod kohoutkem) a ze spodní skříňky vyndával kostky cukru a házel si je do hrnku, jenž měl na poličce nad hlavou.

Až něco podobného zvládnu, budu i já moci pomýšlet na vyšší pozici. Do té doby zůstanu rád, že se nepoliju, když si myju hrnek...

Máma...;-)

Nemám ve zvyku oslovovat druhé jménem, vždycky to vyřeším univerzálním slovíčkem "hele". Někdy se tak dostanu do neřešitelných situací, třeba když "helám" na někoho, kdo stojí mezi několika dalšími lidmi a není tak jasné, koho mám na mysli. Jindy jsem za to zase terčem kritiky, především pak ze strany manželky.

Ale to není těžiště tohoto příspěvku, nejdůležitější informací totiž zůstává to, že Andýsek o víkendu poprvé řekl máma. Jediným problémem je, že to nejspíš odposlouchal ode mě, takže několikrát krásně čistě vyslovil: "Hele!"

Jídlo...

Jestli mě něco v nové práci zničí, bude to jídlo. Zrovna včera jsem měl v tomto ohledu totální krizi. Zpravidla si teď nosím nějaký ten oběd z domova, tentokrát jsem ho měl jen tak z poloviny, protože jsem si k němu musel dojít koupit bagetu. Měl jsem na to 45 minutovou polední přestávku a vzhledem k tomu, že v obchodním centru jsem z kanceláře tak za 4 minuty, neviděl jsem v tom problém. Ten ostatně nastal až u pokladny, kde jsem si z dlouhých front vybral jednu a v ní strávil téměř celou polední puazu. Slečně to vůbec nešlo od ruky a vzhledem k tomu, že z asi 20 pokladen jich bylo otevřených sotva pět, narůstala u lidí nervozita, s níž byl přímo úměrně spjat i výkon slečny na kase.

Zatímco ostatní z plan hrdla nadávali, já se zmohl leda tak na výhrůžné sledování hodinek. Poté, co jsem se konečně dostal na řadu a zaplatil, musel jsem čelit ještě poslednímu problem. Cena 104,50, pokladní si řekla o 104 koruny. Displej jsem nesledoval, proto jsem jí podal stovku a vyhrabal čtyři koruny. V tu chvíli si uvědomila, že je to málo, a proto mě požádala ještě o korunu. Jenomže nastal problém, jak ji do hotového nákupu zakalkulovat. Ani nevím, jak to nakonec dopadlo, protože jsem se omluvil a vyrazil, abych, když už se nestihnu najíst, alespoň nepřišel pozdě.

Zlatá školní jídelna…;-)

Smutek...;-)

Uplynulý víkend se u nás samozřejmě nesl ve znamení státního smutku. Nechci situaci nijak zesměšňovat, dovolil bych si dokonce namítnout, že se mě nějaké polské letadlo vůbec netýká (kdyby třeba letělo od nás, nebo k nám, pak to ještě chápu), ale asi tomu nerozumím a smutek nám byl nařízen shůry.

V praxi to vypadalo tak, že jsme museli okřikovat Andreáska, když se náhodou chtěl usmát. Přece jen je ještě malý, proto z toho nemá rozum a netuší, že se to přece nesmí, co kdyby ho někdo slyšel. Litoval jsem, že nebydlíme blízko hranic, protože bych malého vždycky vzal na ruku, přeběhl čáru, tam bychom se zasmáli a opět se plni smutku vrátili.

V sobotu v poledne jsem držel povinnou minutu ticha a díval se asi tři hodiny na akční přímý přenos ze smutečního obřadu z Varšavy, bez něhož bychom se neobešli. Přitom mě napadlo, kolik asi dalších Čechů ho se slzami v očích sleduje. Večer ve zprávách, kde zazněla pouze dvě témata (Polsko a popel ze sopky), jsem se uklidnil, protože zde bylo řečeno, že pohřeb sledoval celý svět. No, čekal jsem, že třeba 2-3 lidé (hlavně třeba z takových těch zapomenutých kmenů na úrovni doby kamenné) se nedívali, ale opět jsem se spletl...

Večerní party...;-)

V sobotu v noci jsme Andreáska uspali, položili do postele a chvíli se chtěli dívat na nějaký film. Najednou se manželka podivila, co to pořád cvaká. Na moji odpověď, že nic neslyším, jsem se samozřejmě setkal s reakcí, že jsem hluchý a že to mám z těch koncertů. Po chvíli se ale podezřelé zvuky donesly i ke mně.

Manželka šla vedle do místnosti, kde spal (měl spát) Andík a za chvilku přišla, ať se jdu podívat. Anďas suverénně odkopaný, roztažený přes celou postel na šířku, nohy na její ohrádce, jednou rukou mlátil do umělohmotné hvězdičky, která vždycky hraje takové ty dětské melodie na uspání, ale protože už dohrála, chtěl ji nejspíš znovu pustit, a druhou rukou zvedal do výšky hračky. Po spánku samozřejmě ani památky. Tomu říkám party hodná Pařánka juniora...;-)

Práce...;-)

Zní to strašně, ale v závěru pracovního týdne jsem skutečně začal pracovat. Po měsíci a dnu v novém zaměstnání, jsem se činil celé dvě hodiny. Přiznávám, že už jsem se pomalu obával, že budu muset z úst vypustit větu, o níž jsem si vždycky myslel, že ji nikdy nevyslovím: "Dejte mi nějakou práci!", ale nakonec to tedy nebylo nutné.

Takže teď očekávám zvýšení platu, vždyť dosud jsem byl placen za sezení a nicnedělání. Pokud k těmto mým dosavadním  povinnostem přibudou i nějaké další, pak by měly být také náležitě ohodnoceny...;-)

Fotbalistka...;-)

Ženské, když chtějí, dokážou být opravdu podlé a nezastaví se před ničím. K dosažení svého cíle jdou klidně přes mrtvoly a ani při tom nemrknou okem.

V kuchyňce, která zároveň slouží jako jídelna, máme mimo jiné i takový ten velký stolní fotbal, nejspíš proto, aby tam bylo ještě méně místa a nikdo se tam pokud možno nezdržoval ani přes celou polední pauzu.;-)

Zrovna jsem si takhle ještě s kolegou povídal při jídle, když mi zrak jaksi podvědomě a nevysvětlitelně zamířil ke zmíněnému fotbalu. Čtyři lidi tam právě hráli, jak to bývá, na každé straně stolu stáli dva. Ačkoli jedna dvojice byla smíšená (tvořená mužem a ženou), s přehledem mužstvo naproti porážela. Proč, to mi došlo hned, jak si "týmy" vyměnily strany a mně se naskytl lepší rozhled. Slečna v zápalu hry zapomněla na svůj ohromný výstřih a každý, kdo někdy viděl, jak se hráči zabraní do hry naklánějí nad hřištěm, už asi tuší, proč ti dva chudáci, co hráli proti ní, neměli nejmenší šanci. Situaci sice měli pod kontrolou, ovšem ne tu na hřišti...;-)

Příjmení...;-)

Vždycky mě pobaví, jaká nejrůznější jména existují. Mám tedy na mysli příjmení a především pak ta, na něž jejich nositelé nejspíš nejsou příliš hrdí a pravděpodobně se raději představují pouze křestním jménem. Nejde samozřejmě jen o české specifikum, stejné je to ve všech jazycích.

Například můj kolega a mistr přes nadávky v jedné osobě mi takhle něco ukazoval a vypadl nám seznam lidí, zrovna s jedním takovým jménem. Když si všiml, jak jsem se pousmál, naprosto vážně mi povídá: "Neveril bys, koľko kokotov a iných č*rákov v tejto firme je." Tak teď nevím - mluvil stále o příjmeních?

Připojištění...

Po zjištění všech okolností, o nichž se v reklamách a propagačních článcích taktně mlčí, jsem se minulý týden rozhodl ukončit penzijní připojištění. Netušil jsem ale, o jak složitou proceduru jde a že to možná do důchodu ani nestihnu.

Vypovědět smlouvu nelze jen tak, musíte osobně na pobočku a zde vyplnit žádost. No dobře, na tom by nebylo nic až tak nepochopitelného, vždyť jinak by to někdo mohl jen tak z legrace zrušit i bez vašeho vědomí. O ochotě a profesionalitě slečny u přepážky se raději rozepisovat nebudu, zbytečně bych se znovu rozčílil už takhle z kraje. Každopádně jsme minulý týden žádost podepsali a já mohl jen čekat na potvrzení z fondu.

Včera jsem dopis dostal - žádost byla sice přijata, ale ještě nemám vyhráno. "Dovolujeme si Vás upozornit, že pro účely zákona č.253/2008 Sb. , o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, jsme povinni identifikovat účastníky penzijního připojištění." To mě velmi pobavilo, protože jsem si velmi živě představil, jak typický český důchodce posílá prostředky, které si na stará kolena našetřil, na konto Usámovi.

Dále mi bylo sděleno, že "není možné, aby si účastník provedl svoji identifikaci sám, proto kontaktujte svého poradce nebo navštivte pobočku Allianz, předložte přiložený tiskopis a požádejte o provedení identifikace."

V tom případě ale už přestávám chápat, proč jsem musel minulý týden na pobočku osobně, když teď mě to čeká znovu. To, že mi slečna zkontrolovala občanku, snad nebyla identifikace? Jak mě tedy bude identifikovat tentokrát, aby to vyhovovalo zákonům? To abych si radši vzal slušné spodní prádlo...;-)

V každém případě jedna Kyselá prdel za papírování a honění mě od čerta k ďáblu, za naprosto neschopnou zástupkyni z minulého týdne a taky trochu za to, že zatímco třeba penzijní fond AXA by mě odbyl tzv. odbytným už za dva měsíce, u Allianz to bude trvat měsíců pět. Když jim takovou možnost dává zákon, proč ji nevyužít, že jo?!

Kolegové...;-)

Konečně mi byla dána tak velká důvěra, že jsem vypracoval dva emaily (na to, že jsem v práci už měsíc, neuvěřitelná produktivita, že ano?!;-) Samozřejmě pod téměř mikroskopickým dohledem.

Potřeboval jsem ovšem informaci od našich kolegů v Indii a to není jen tak. Nevím, zda průměrný čtenář Pařánkova blogu někdy viděl takové běžné indické jméno, v každém případě si mnohdy nejsem jistý, zda jde ještě stále o jméno, nebo už o popis nějakého problému (i loni jsem měl to štěstí, že jsme měli kolegy z této země, takže jsem v tomto ohledu v podstatě ostřílený mazák.)

Zapomenete-li jméno nějakého Čecha, dáte dohromady třeba jednu slabiku a ze seznamu si to pak už odvodíte (např. pamatuju si jen NOV a ze seznamu se pak už rozhodnu třeba mezi NOVákem nebo NOVotným). Tím jsem se řídil, když jsem si z indického jména pamatoval slabiku NUT. Proč bych se měl znepokojovat, dám si do vyhledávače NUT% a z těch pár výsledků už to správné odvodím. No, přepočítal jsem se šeredně. Pokud zde zveřejním pouze prvních pět řádků z několika desítek, které vypadly, vypadalo to takhle: Alban Inberaj Nuthusemy Selveraj, Jewahar Raj Nutheppan Selveraj, Nuthipandi Nutheiya Karuthepandi, Raghevandra X Nuthyamsreenivesarao, Santhur Pandian Nuthuremalingam...

Kolegové mi nakonec ještě poradili, že mám pána oslovit křestním jménem. Výborně a to si jako mohu z těch padesáti vybrat?;-)

Velitel...;-)

Nedá mi to a ještě jednou se vrátím k našemu šéfovi, bývalému nasazenci ve válce v Iráku. Nevím, čím jsem si to zasloužil (asi tím, že mu sedím v cestě;-)), ale když něco neodkladného potřebuje, obrátí se zpravidla na mě. Třeba když jeden z kolegů přetáhne pauzu, v níž hraje v jiné místnosti na patře stolní fotbal, a já pro něj mám dojít, nebo jako včera při požárním poplachu, kdy jsem byl vyslán dolů, abych přivedl ostatní z našeho týmu. Samozřejmě, když jsem se objevil před budovou, stálo tam asi 500 lidí, takže jsem se mezi nimi prodral tam a zpátky, nikoho známého jsem neviděl, tak jsem se bez úspěchu vrátil.

Někomu by se možná mohlo zdát, že šéfovi lezu do zadku, jinému zase, že si ze mě dělá sluhu. Dobře přiznávám, že tohle není zrovna náplní mé práce, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě stejně pracovat nezačal, aspoň k něčemu jsem užitečný. A navíc - proč bych měl pokoušet osud? Já mu řeknu, že tam a tam nedojdu a bývalý voják mi zatrhne vycházky, dá mi deku, případně mě donutí umýt zubním kartáčkem záchody v celém našem mrakodrapu, ne? To mu radši budu sloužit dál...;-)

Chybička...;-)

Chybička se tu a tam vloudí asi ke každému. Včera odpoledne se takhle u nás v práci ozvalo hlášení, že v budově vypukl požár a všichni by ji měli neprodleně, ale ukázněně opustit. Přestože tu příliš Čechů není, upozornění zaznělo pouze v češtině, když mělo dojít na anglickou verzi, ozvalo se jen jakési křupnutí. Možná ale šlo i o to, zjistit, jak jsou na tom zahraniční kolegové se znalostmi našeho jazyka, protože přestože tvrdí, jak česky neumí, byli včera mezi prvními, kteří vyběhli ven.

Když jsme se tedy ukázněně začali připravovat k odchodu, přilétl šéf z porady a říká, že nikam chodit nemáme, dokud nezjistí, co se vlastně stalo. Vůbec mě to nepřekvapilo, zjistil jsem o něm totiž, že před touto misí sloužil jako příslušník americké armády v Iráku. To je potom jasné, že ho nějaký ten plamínek nevyvede z míry.

Po rozrušeném telefonátu nám oznámil, že se kdosi omylem opřel o alarm a jde tedy o poplach planý. Někteří z kolegů potom do večera rozdýchávali, že i přes jasně daná pravidla v požárních předpisech, nesmíme opustit ohnisko požáru, dokud nedostaneme rozkaz. Mně, jakožto nováčkovi, nezbývá, než zasalutovat a prohlásit: "Provedu, pane!";-)

Chat...;-)

Není to tak dlouho, co jsem si tu postěžoval na nefunkční vnitrofiremní chat Sametime. Šéfovi bylo divné, že mu na obrazovce stále dokola bliká: Pařánek joined the chat, Pařánek left the chat..., proto se přišel zeptat, co a jak. Proklikal všechny položky menu, oznámil mi, že je to jasné, když mám prehistorickou verzi Sametimu ještě z doby kamenné, kterou mi instalovali Flintstonovi a posléze ke mně poslal kohosi, aby mi ji přeinstaloval. Ten mě tedy zbavil "prehistorické" verze 8.0.1 a nahrál mi supernovinku 8.0.2.

Když po dvaceti minutách instalace skončila, poslal mi hned zprávu: "Tak co, už je to asi OK!?" Napsal jsem ano a klikl na odeslání, jenže v tu chvíli jsem byl opět offline. Kolega se tedy připojil nadálku na můj počítač, otevřel Notepad a do něj vepsal: "Cože, to už jsi zase offline?" Tomuhle říkám moderní způsob komunikace, připojit se přímo na něčí počítač a rovnou před nosem mu tam psát třeba do Wordu. Jen by mě zajímalo, proč z 500 lidí mám tenhle problém jenom já...;-)

Kytka...;-)

Nevím, kdo vymyslel ten nesmysl, že na pracovišti musí být kytky (tedy ne kvetoucí, ale takové ty rostliny nebo keře, či co to přesně je), každopádně ani tady jsem jim neunikl. V ohromné kanceláři jich je rovnou několik, dvě dokonce přímo v našem koutku. V našem říkám proto, že zde kromě jiných sídlí i náš otrokář.

Jako každý den, i tentokrát přiběhla mladá paní s jakýmsi roztokem ve stříkající lahvi a rostlinu nacházející se nejblíže u šéfova stolu celou vyleštila. Když odešla a kolem se vznášela lehká vůně postřiku, povzdechl si šéf nahlas: "To by mě zajímalo, čím je tahle kytka výjimečná, že ji jako jedinou z celé kanceláře denně čistí!?"

No čím asi, když se hrdě pne jen dva metry od něj. Ty ostatní mohou klidně pochcípat...;-)

Coming out...;-)

Je to tady, po řadě náznaků jsem pochopil, že nastal čas začít s dietou. Ranní metro bývá pravidelně narvané k prasknutí a zatímco pan O. je doslova nadšený z příležitosti k těsnému kontaktu s jinými (a prohlašuje, že ještě tak 30 lidí by se vešlo), já pěním.

Včera jsem navíc byl vystaven potupné ostudě. Po příjezdu metra mi bylo jasné, že mi zase bude trochu těsno a pocit se umocnil po otevření dveří, na nichž byli lidé tak namačkaní, že v tu chvíli málem vypadli ven. Prohlásil jsem, že jedu dalším, ale pan O. se nadšně vrhl do davu a mně nezbývalo, než ho následovat.

I když jsem se vyfoukl, jak jen to šlo (tedy míněno obrazně, ne doslova;-)), zadek mi zůstal venku, čímž jsem téměř způsobil dopravní kolaps, protože se nemohly zavřít dveře a svítilo nad nimi červené světýlko. Nakonec se dalších dvacet stojících na mém metru čtverečním uskromnilo a dveře se milosrdně zavřely. A já odhalil důvod záliby pana O. v cestování přeplněnou MHD. To když mě najednou nevědomky pohladil po ruce. V té tlačenici nejspíš netušil, že jsem to já a ne slečna vedle...;-)

Berle...;-)

To je zase jednou radosti, asi málokomu se podařilo přehlédnout či přeslechnout tu významnou novinku pro náš hluboce věřící stát - nový arcibiskup převzal arcibiskupskou berli, čímž se na nějakou chvíli stal jednou z hlavních celebrit, které se každý den objevují v televizi či novinách.

Včera jsem tak téměř v přímém přenosu mohl sledovat, jak si nový pan arcibiskup přijel vyzvednout novou občanku, protože se z něj stal občan hlavního města. Škoda, že taky nejsem z Prahy, asi jde o tamní zvyk. I mně by se totiž líbilo, kdyby kvůli mé návštěvě před radnicí zametali a potom na mě před vchodem čekal pan starosta se slovy: "Vítejte na SVÉ radnici."

Zatím to mám tak, že na úřadě mě nikdy nikdo nadšeně nevyhlížel, spíš naopak se téměř vždy úředníci na SVÉ radnici neskrývaně těšili, až je přestanu otravovat, to tedy pokud jsem je vůbec našel.

Možná ale hlavní problém je v tom, že nemám hůl, i když babička postupně převzala dvě berle a taky si z ní nikdo na zadek nesedal...;-)

http://zpravy.idnes.cz/arcibiskup-duka-se-ujal-uradu-ve-svatem-vitu-prevzal-berli-pny-/domaci.asp?c=A100410_1366082_domaci_bar

Sametime...;-)

Jako interní komunikátor v práci používáme IBM Sametime Connect. Ovládání je velmi jednoduché, jde o variaci klasického ICQ. Řeší se přes něj v podstatě všechno. Chcete něco vyřídit na HR? Nejprve tam pingnete (nikdy dřív jsem tohle slovo neslyšel, ale tady se používá ve velkém), abyste nešli zbytečně. Potřebujete něco u faciliťáků? Pingnete k nim, abyste nešli zbytečně. Potřebujete na WC? No dobře, to jsem se nechal unést, tam možná zbytečně půjdete tak jako tak...;-)

Každopádně už je určitě jasné, že pokud jste offline, pak jakobyste nebyli. Samozřejmě zase já musím mít a dělat problémy. Zatímco ostatní se ráno přihlásí a večer odhlásí, mě Sametime odhlašuje pravidelně sám cc a po pěti minutách. Proto jsem si ho soukromě přejmenoval - už to není Sametime connect, ale SOMETIME connect...;-)

Návštěva...;-)

Víkend ve znamení zemětřesení je za námi a já si opět mohl odpočinout v práci. S tím zemětřesením ani trochu nepřeháním, dva dny se nám pod nohama třásla podlaha, řinčelo sklo v knihovničce a zpoza zdi odvedle se ozývaly dětské výkřiky a to vše s takovou intenzitou, jako bychom v některé z našich místností měli celé dětské hřiště. Návštěvy bývají divoké, naštěstí jsme už poměrně dost vytrénovaní ze dnů, kdy tam návštěva není.

Jinak i my jsme se během dvou volných dnů věnovali návštěvám (jediný způsob jak z toho blázince uniknout). V sobotu večer jsme byli u známých, kde se v decentním duchu slavily narozeniny. Andík tentokrát neutržil od malé slečny domácí žádnou facku, i když mnohdy tomu moc nechybělo. Stejně jako včera, kdy nám rodinka návštěvu hned oplatila. V podstatě mu jen málem utrhla hlavu, promáčkla břicho a zlomila ruku, takže žádné vzrůšo. Jinak Andreáskovi slečna J. taky vysvětlila, že své vlastní hračky, pro něž se v leže natáhl NEPOTŘEBUJE a zahodila je pryč. Jenže vysvětlujte to rozumně dvouletému dítěti, větší efekt mělo prostě Andíka neustále hlídat a bránit.

V neděli jsme ještě byli u našich a já stihl taky krátkou zastávku u známého, který zhruba o týden dřív taky slavil narozeniny. Ani nemám tolik nohou, do kolika jsem dostal panáky, jen počet piv snad souhlasí...;-) To říkám pořád - alkoholik!;-) Mimochodem, když jsem minulý měsíc šel na vstupní zaměstnaneckou prohlídku pro zaměstnavatele, vyplňoval jsem dotazník, kde byla samozřejmě i část týkající se návykových látek. Zatímco všechno jsem s klidným srdcem proškrtl, u alkoholu jsem uvedl PŘÍLEŽITOSTNĚ. Ještě že se mě pan doktor nezeptal, kolik tak těch příležitostí denně mívám...;-)

Náročný víkend...;-)

O několik stupňů nižší teploty a obecně horší počasí dalo už včera dopoledne tušit, že nastává víkend. Pevně doufám, že nebude tak náročný jako ten minulý, kdy jsem nachodil tolik kilometrů jako snad ještě nikdy. Celé sobotní dopoledne jsem jezdil s kočárkem, protože malý usnul. Nechtělo se mi ho budit, proto jsem jezdil pořád dokola. Na oběd jsme se vrátili domů, na chvíli jsem si sedl, abych pak zjistil, že mě tak bolí nohy, že ani nemohu chodit. Rozhodl jsem se, že odpoledne zůstanu doma a radši vybalím kytaru, jež je od poslední zkoušky někdy před 4 měsíci v koutě (ani nevím, zda jsem si tehdy nedonesl jen prázdný futrál;-)) a vyzkouším, jestli jsem se za tu dobu něco "dálkově" nepřiučil. Manželka se už chystala s malým ven, když se ozval zvonek. U vchodu stál známý (pan M.) s kočárkem a povídá, ať jdu s nimi ven. Co mi zbývalo, oblékl jsem se, sbalil Andreáska a šli jsme.

Večer nás ještě čekala návštěva u známých a jak jsme tak potřetí vyjížděli s kočárkem, povídá manželka Andíkovi: "Třikrát venku jsi ještě nebyl!" A já na to: "Já taky ne!"

Tři sestry, M.Z.H. - Městský společenský dům Kolín, 9.4.2010

Bez tří dnů přesně jeden rok trvalo Třem sestrám, než se vrátily do Kolína a ten den přišel právě včera. Pro mě tak po pěti měsících nastal další výjimečný týden, kdy jsem si dvakrát za sebou mohl dopřát jejich koncert.

Do Kolína jsem jel rovnou z Prahy a dorazil jsem akorát včas, abych si stihl dát věci do šatny a občerstvit se. Jako předskokani byli jako obvykle ohlášeni M.Z.H. K jejich cti musím přičíst, že začali včas. Akce měla vypuknout v osm a skutečně tři minuty po osmé se objevili na podiu a spustili tu svou hrůzu. Ovšem včera se stalo něco ještě horšího, než je vystoupení M.Z.H. - s přibývající hladinkou se mi začínali líbit a v závěru jsem se dokonce dvakrát přistihl, že jsem si klepal nohou do rytmu. Jak hluboko ještě mohu klesnout?;-)

V devět předkapela skončila a vypukly přípravy na hlavní hvězdy. Na Kolíně se mi oproti Praze líbí to, že jsou tam lidi tak nějak slušnější. Nervou se dopředu, ještě třeba poprosí, případně se omluví (teda až na toho, co úplně těsně před začátkem prolézal za mnou a vylil mi přímo na záda nemalou část plného kelímku piva). Ve čtvrt na deset v sále zhasla světla a začalo hrát nové "lázničkovské" intro, v jehož závěru nastoupila kapela v klasickém složení, tzn. bez středeční sboristky a začala znít předehra V pekle nebo v ráji..., hned po ní pak Lázničky a v průběhu večera namátkou Radostně, Čaroděj ze země Koz, Lidojedi (jsem rád, že se tahle nesmrtelná píseň opět vrátila na playlist), Divný stavy (nejstarší zařazená) Lepší časy a mnoho dalších, z novinek pak třeba Stroj, Jako Sahula, Pilsner Urquell.

Homosexuála Fanánek jako vždy uvedl slovy "A je tu homosexuál, ale pořádnej!" a kužel světla zamířil na Frantu Vránu (bicí). Zatímco v Praze si to vždycky užívá a udělá nějakou tu pózu, tentokrát jen mávnul a začal hrát. Stejně tak v závěru neposlal žádné vzdušné polibky, jak mívá ve zvyku. Adamity v Londýně, popisující divoký výlet Sester do tohoto města Fanánek uvedl slovy "adamita Franta Vrána úplně sám v Londýně!"

Pijánovka s tradičním hostem Mafunou věstila konec první části. Čekal jsem, že nastoupí trojice M.R.D., vždyť všichni aktéři zde byli, ovšem nastala opravdová, zhruba 5-10 minutová pauza. Slečna stojící vedle mě zatahala za rukáv a povídá: "Dobrý den, vy tady taky někomu držíte místo?" - "Ne" - "Takže tady stojíte jen tak sám?" - "Jo," rozpovídal jsem se. Po chvíli mě poprosila, abych jí pohlídal místo, že si odskočí. Odpověděl jsem, že klidně, jestli se pak dostane zpátky... Vtipná prosba - držet místo v kotli, samozřejmě se zpět už neprobojovala.;-)

Najednou se na podiu objevili Rosťa Cerman, Mafuna a Dan a spustili Sahulovo okénko. No směska opět lehce nezvládnutá, ale aspoň náznakově dokáže mnohým představit Sahulovy hity. Hned závěrečné melodii z Průši dorazily Sestry a spustily Sovy v mazutu. V závěru Dederona se potom nekonalo typické seskupení kolem Supice, Vrána zůstal za bicími, takže ji obtěžoval pouze Jaroušek saxofonem. Jinak snad už jen drobný postřeh - Fanánek se jako obvykle osvěžoval vinným střikem a ing. Magor si dopřával dokonce červené víno ze stylové sklenice se stopkou. Lahve měl přímo před sebou.

Včerejší akci musím pochválit především za to, že se nekonaly pro kulturák tak typické nekonečné fronty na pivo, pokaždé (tedy samozřejmě jednou - zdravím manželku;-)) jsem šel hned na řadu, ač bych tipoval, že bylo vyprodáno, nebylo narváno tak jako v prvních ročnících a hlavně byla opravdu pohoda a klid. Dokonce přilétl pouze jeden kelímek s pivem, zrovna se hodilo, že kapela zpívala refrén Lidojedů: "Jdi do vole prdele!", jen Zdeněk (kytara) si pak ještě neodpustil soukromou poznámku na adresu vrhače. MSD Kolín si zaslouží velkou jedničku, snad jen ještě kdyby se podařilo posunout začátky o něco dřív kvůli spojům směr Praha, to by u ní byla ještě hvězdička.;-)

Dvakrát jsem potkal pana Hejduka (fotograf a pořadatel), jednou si mě tak nějak dlouze měřil pohledem a podruhé, když kolem mě procházel, mi cvrnknul do trička a prohodil, že dobrý. Mimochodem šlo o originál německé tričko Die Toten Hosen, já to věděl, že tenhle chlap má vkus!;-)

Hvězda...;-)

Kdy jsem se tady naposledy samochválil? Odhaduji, že asi v minulém příspěvku, takže můžu pokračovat.
V práci jsem sice ještě nezačal pracovat, nicméně už zářím na dálku. Minulý pátek, když několik desítek lidí mělo volno, zatímco někteří čtyři (jsme) šli do práce, jsem měl za úkol vypracovat test. Šlo celkem o 28 otázek, na které jsem se hned po ránu vrhnul. Šlo o první pokus a vypracoval jsem jich sotva třetinu. Kolem poledne jsem se k nim vrátil a test dotáhl tak do tří čtvrtin. No a odpoledne jsem jej dokončil a odeslal nadřízené. Čekal jsem, že to jen tak prošumí, ovšem to jsem se spletl. V průběhu týdne mi totiž přinesla test vytištěný a zkontrolovaný. Docílil jsem krásných 26,5 bodu z 28!

Tak to chodí...;-)

Není to jednoduché, mít doma Pařánka, zvláště pak, když to na něj přijde. O středečním koncertě Tří sester se u nás příliš nediskutovalo, musel jsem splnit jen ohlašovací povinnost.;-) Jenže jak zlegalizovat další lístek, který už byl doma, tentokrát na koncert (kdo by to řekl) Tří sester jen o dva dny později (čili včera) v Kolíně?
Štěstí mi nahrálo a já nejprve oznámil, že budu o víkendu doma. Podrobnosti ponechám bez komentáře. Manželka neskrývala nadšení a já neprodleně využil příležitost. "Máš dobrou náladu?" zeptal jsem se opatrně a hlavně hrozně nenápadně. Jenže moje žena není včerejší a už vůbec ne hloupá, takže se jí hned rozsvítilo: "Jířane, na co zase chceš jít?" - "Nó, v Kolíně jsou v pátek tak trochu Tři sestry a já už mám tak trochu lístek," začal jsem opatrně a rychle dodal: "Ale už strašně dlouho!"
Takže takhle nějak to u nás chodí...;-)

Tři sestry, M.Z.H. – Palác Akropolis, 7.4.2010

Konec poloviny týdne jsem oslavil takřka v rodinném kruhu - se Třemi sestrami. Právě na včerejšek byl totiž naplánován křest jejich nového alba Lázničky.
Nejprve jsem se velmi těšil na vydařený koncert, vždyť i na lístku stálo, že jako předkapela se objeví výborní De Bill Heads. Už někdy minulý týden jsem se ale kdesi dočetl, že jako hosté mají zahrát M.Z.H. No co, říkal jsem si, asi budou dva předskokani a tihle budou první. Bohužel nakonec šlo o jedinou předkapelu a DBH jsem tak musel oželet.
Překvapilo mě, že M.Z.H. po dlouhé době zařadily nějakou tu novou písničku a světe třes se, dokonce mají nové album. Co vážně nechápu, proč se tak vyžívají v němčině, když ji neumí. Nebo že by šlo o nějaké skryté touhy a významy? Vždyť se přece říká "Kdo nejvíc křičí, od toho to fičí..." a trapná píseň Tajemství Daniela Landy je toho dalším důkazem. Jediné, čím je tento kus sympatický, je, že věští konec vystoupení. Jinak M.Z.H. zhubli o jednoho kytaristu, takže už je tvoří jen dva basáci, dva hráči na kytaru a dva zpěváci. Už snad jen pořídit druhého bubeníka a Zerstörungswerk neboli dílo zkázy je dokonáno.
Deset minut před osmou sál potemněl a já překvapeně ustrnul. Začalo totiž hrát intro, jenže po několika letech došlo ke změně a nespustila Vlachovka, nýbrž hororový začátek titulní písně nového alba. V jeho závěru se na pódiu objevila kompletní sestava v čele s Fanánkem a následovalo další překvapení - kapela je posílena o novou pohlednou sboristku, která se zapojuje v novinkách. Supici, dosud nejkrásnější ženě v kapele;-), tak vyrostla vážná konkurence, nicméně jí adresovaný pokřik "Kozy ven" už patří ke koloritu.
Opět překvapivě jako první hit po 25 letech nezazněla Ztráta imunity, ale aktuální V pekle nebo v ráji, hned po ní pak další novinka Lázničky. Během chvilky jsem pochopil, že tentokrát bude všechno jinak a klasická páteř koncertu, na niž se proměnlivě nabalovaly další hity, je minulostí. Celý večer se tím velmi oživil, protože dříve už jsem tak nějak měl představu, co bude následovat a kdy dojde na nějaké slabší místo. Tentokrát ne a musím zdůraznit, že slabá místa stejně nebyla, vždyť došlo snad na všechny největší hity z průběhu čtvrtstoletí, mezi nimiž byly vhodně zakomponovány novinky.
Už nevím přesně, jaká píseň právě hrála, každopádně na pódium přilétl kelímek s pivem, které lehce pokřtilo Fanánka a jeho notebook. To je věc, na kterou je kapela po loňských narozeninách hodně háklivá, jenže tentokrát Fanánek vrhače viděl, do konce z něj pak nespustil oči a s posledními tóny ho seřval: "Ty p*čo jedna vym*daná, č*ráku zasr*nej!" Zde si dovolím lehce odbočit - díky kolegovi v práci, o němž jsem se zde několikrát zmiňoval, už mi to přijde jako standard, nikoli jako nadávka...;-)
Deset minut před devátou pak nastal slavnostní okamžik a pokřtilo se nové album. Pokud jsem hovořil o chybějících slabých místech, pak právě tohle byl okamžik, kdy tvrzení neplatí. Nevím, zda byl kmotr tak opilý, každopádně jeho řeč neměla ani hlavu ani patu. Fanánek to pak okomentoval: "Takovou práci to dalo a tak rychle je to pokřtěný!"
V polovině koncertu nastala krátká pauza, aby se "Tři sestry mohly vyčůrat" a na pódiu se objevila trojice M.R.D., čili Mafuna, Rosťa a Dan. Prvně jmenovaný ještě vykřikl, že Zdeněk s nimi nehraje proto, aby se nejmenovali ZMRD. Na řadě bylo Sahulovo okénko, nicméně pocta mistrovi se jako vždy příliš nepovedla. Jednotlivé melodie ve směsce z největších Sahulových hitů splývají a je obtížné se orientovat.
Druhou půli odstartovaly Sovy v mazutu a následovala další smršť. Franta Vrána se předvedl jako skvělý komediant, u mikrofonu byl více než za bicími, takže jsme se od něj dočkali divokého tance ve Vandrákovi Joe, kterým rozesmál zbytek kapely, mimochodem v této písni hrál paličkou na láhev ferneta nebo skandování "SU-PI-CE je homosexuál, hej, homosexuál, hej, homosexuál..."
Akropolis vyřešil nekonečné fronty na pivo jakýmisi mobilními bary, což je skvělý nápad. Před začátkem jsem k jednomu z nich zamířil, plný nadšení, že přede mnou je pouze jeden chlápek. V momentě se za mnou vyrojil mrak dalších lidí a já se radoval, jak jsem nad nimi vyhrál. Radost ale nevydržela dlouho. Už po chvíli jsem začal litovat, že jsem  se nepostavil do dlouhé fronty u normálního baru. Člověk přede mnou si totiž objednal 25 (!) piv...
Koncert byl velmi podařený, velká jednička patří panu zvukaři především pak za výborně nazvučené bicí a doufám, že si dám co nejdřív opáčko...;-)

Lázničky live odjinud:

Psi a kočky...;-)

Jestli má nová práce nějaký zápor v porovnání s učením, pak je to rozhodně jídlo. Ve školní  jídelně jsem měl asi kliku, protože se tam vařilo fakt výborně, zato tady na konci světa je to problém. Začal jsem to řešit vlastními zásobami, protože téměř jedinou možnost pžedstavuje obchodní centrum.
To vyrostlo jako plno ostatních v době, kdy se příliš nepřemýšlelo a stavělo a stavělo. Až časem se ukázalo, že tam téměř nikdo nechodí, takže pořád vypadá jako těsně před uzavřením. Jen nahoře to žije, je tam totiž jídelní koutek. Žádná sláva, ale aspoň něco. Za stovku dostanete hromádku čehosi a když máte štěstí, najdete volné místo u stolu.
Já jsem zůstal imunní, ale kolega se stal doslova závislým na číně. Zrovna tuhle se rozčiloval, jak si nemůže pomoct a musí tam pořád chodit. "To do toho ti Číňani musej něco dávat, to není možný!" povídá. "No co by do toho dávali, psy a kočky," povídám já...;-)

Noviny...

V dnešní době už pro nás noviny vyšly z módy, všechno, co potřebuju najdu na internetu (nejlépe na Pařánkově blogu;-)) a to hned, ne s (několika)denním zpožděním. Pouze ve čtvrtek zamířím do trafiky, abych koupil Mladou frontu DNES kvůli příloze s televizním programem.
Před pár týdny se MF Dnes chlubila úplně novým designem a já nevím, čím ještě. Ovšem já rozhodně nezastávám názor, že by šlo o zlepšení. Už jen to, že jen za tu chvilku, než noviny v obchodě uklidím do tašky, mám od nich černé ruce jako horník po šichtě, mě dokáže znechutit a odradit od jejich čtení.
A když mi k tomu všemu prodavač ráno podá výtisk, z nějž vzápětí vypadne ohromný dvojlistový leták ČSSD, to už mi dobrou náladu v ten den nikdo nevrátí. Navíc i kdybych se chtěl dozvědět, co si pro nás Paroubek připravil, mám smůlu, protože z obou stran na mě číhají pomluvy ODS.
Takže jedna Kyselá prdel za novou image...

Miláčku, až jindy...;-)

Za těch několik desítek let, co jsem na světě, jsem si už stihl zvyknout, že přitahuju podivná individua. Především pak ta, jejichž tělesná teplota je o 4% vyšší. Jasno mi do všeho vnesla až autoškola, kdy mi instruktor oznámil, že jezdím jako ženská. Ta věta mi na stará kolena mnohé osvětlila.

Každopádně dnes dopoledne se mi rozzářil mobil díky příchozí SMS. Zrovna se mi moc nehodilo začít si ji číst, ale nakonec jsem neodolal. Vždyť začínala slovy: "Ahoj miláčku!" Mé nadšení ovšem záhy vychladlo (nebo že by se naopak přihřálo?;-)) Podepsán byl totiž můj jmenovec Jirka, jehož další identitu si raději nechám pro sebe, snad jen krátký vzkaz jako odpověď: "Miláčku, jestli to bylo vážně pro mě, tak až jindy...";-)

Favoritka...;-)

Andík si našel novou favoritku. Tentokrát mu učarovala beruška od tety Báry a jak je vidět z krátkého klipu, dokáže jí pořádně vyprášit kožich, tedy krovky. A nevyvede ho z míry ani drobné faux pas, k němuž dojde ve 42.vteřině...;-)

Snad jen pro úplnost ještě dodám, že pružina je připevněna napevno, nikdo za její druhý konec netřese...

Ještě o něco větší radost má potom náš synáček tehdy, když ho zvednu, aby si berušku sám chytil a potom ho s ní houpu nahoru a dolů. To je spolehlivý recept na dobrou náladu. Jeho. A na mé odpravení na několik desítek minut - přece jen osm kilo je osm kilo...;-)

Trapné svátky...;-)

Nejtrapnější a vzhledem k pozvolna prosakujícím skandálům v církvi i nejúchylnější;-) svátky roku jsou za námi. Zatímco v minulosti jsem je bojkotoval, letos bylo všechno jinak. Jak hluboko jsem to jen klesl!

Už v úterý jsem byl donucen koupit malou pomlázku pro Andreáska. Nejprve jsem protestoval, ale nakonec se uklidnil alespoň tím, že jsem svými 25 korunami vydanými trhovci podpořil domácí ekonomiku.

V pátek potom ve velikonočních tradicích pokračovala manželka. Připravila mi totiž tác chlebíčků. Možná by se mohlo zdát zvláštní, co že je to za tradici, tudíž se to hned pokusím vysvětlit. Vždy totiž záleží na tom, z jakého pohledu člověk věci pojme. Stejně jako o sklenici, můžeme říct, že je poloprázdná nebo poloplná, může být chlebíček ozdobený vejcem nebo vejce ozdobené chlebíčkem. Jak je libo, jde pouze o náhled na svět.

A já tady s čistým svědomím prohlašuji, že nejkrásněji ozdobená velikonoční vejce, jsou ta, k jejichž úpravě se použije veka, bramborový salát a šunka...;-)

Už v sobotu se potom na stole objevilo několik sladkostí na velikonoce. Po chvilce jsem dostal chuť na čokoládu, jenže manželka namítla, že nejprve musím říct koledu. Nezbývalo mi tedy než zaimprovizovat a rychle nějakou složit. Naštěstí jsem i v tomto ohledu nadaný, tudíž mi to nijak dlouho netrvalo: "Naval a nes*r!";-)

No a co se týče tradice, aby dívka neuschla? Je to blbost, leda že by se použila pomlázka na následujícím obrázku...;-)

Čarodějnice...;-)

V pátek jsem se předvedl zase jako inteligent. Cestou metrem na vlak jsem přemítal, zda mám jet dřívějším osobákem s tím, že budu muset v sobotu ráno jít do města do lékárny, nebo zda tam mám zajít ještě v Praze a domů jet pozdějším spěšným vlakem. Nakonec jsem se přiklonil k první variantě. Až doma mi potom došlo, že bych si býval všechno krásně zařídil a domů dorazil jen o nějakých 10 minut později. Tak příště...

Druhý den ráno mi tedy nezbývalo vyrazit do města. Před lékárnou s hrdou nálepkou na dveřích "Nepodporujeme výrobu drog" jako každou sobotu fronta až ven. Aby ne, když si tam zrovna svoje zboží vybíral jeden z místních feťáků (pan Š.) Další člověk byl odbytý poměrně rychle, ale moje nadšení rázem dostalo za uši. K lékárnici přistoupila taková drobná blondýnka a zeptala se, zda vedou i byliny. Paní za pultem přisvědčila a zákaznice spustila, co všechno by chtěla. Naprostou většinu z toho jsem ani nikdy neslyšel, nicméně zapamatoval jsem si alespoň pár: "Levandule, kořen pilátu, žebříček, pomerančový květ, pryskyřičník..." Hned mě napadlo, že by ještě mohla požádat o sušenou ropuchu a netopýří chlup a všechno by mi bylo jasné. S bylinkami čarodějnice příliš neuspěla, ale se svými zvláštními přáními pokračovala. "Vitamín E v oleji." Paní lékárnice ji opět zklamala, že nic podobného nemá. Jen v tobolkách. Slečna se nevzdala a zeptala se, zda by se daly rozříznout a vysypat. Lékárnice ji ale potěšila. "Můžete je rozříznout, uvnitř je tekutina. Jestli chcete, tak se podívejte." Někteří si začali významně odkašlávat, já bloncku proklínal. Té to ale bylo fuk a v klidu zkoumala prášky.

Po několika dlouhých minutách jsem se konečně dostal na řadu, podal recept, dostal léky, doplatek činil 450,-. Vysolil jsem peníze, prodral se narvanou lékárnou k východu a přitom si vzpomněl na fetku ze začátku. Ten měl "nákup" zadarmo...

Pedagogický talent...;-)

V pátek jsem se z práce vytratil o něco dříve. Co si budeme nalhávat, oficiálně se nepracovalo, takže jsme stejně neměli co dělat. A ačkoli v tom mám velkou praxi, osm hodin předstírat práci, se ukázalo jako celkem nesplnitelný cíl, zvlášť, když si skoro všichni ostatní vzali volno.

Cestou domů jsem potom ve vlaku i přes hudbu ze sluchátek nemohl přeslechnout neustálý řev několika dětí, pokřikujících na svého tátu, který raději dělal, že tam není. Když se vagon trochu vylidnil, začala rozeřvaná asi 3-4 letá holka probíhat uličkou mezi sedačkami tam a zpátky. Neběhala ale klasicky, šlo jí totiž jen o to, dělat co největší randál, takže co nejvíc dupala a kroky měřily jen pár centimetrů. Ostatní cestující ji sice sledovali s vražednými pohledy, ale nikdo jí nic neřekl.

Ani jsem si neuvědomil, že sedím tak, že mi špička boty lehce vyčnívá směrem do uličky. Došlo mi to, teprve když rozmazlenec asi po dvacáté produpal kolem mě. Co čert nechtěl (narozdíl od všech ostatních přítomných;-)), zakopla a rozplácla se na zem. Připadal jsem si asi jako Mr. Bean, když jsem se snažil předstírat, že o ničem nevím. Každopádně slečna se zklidnila a celý zbytek cesty už jen pokřikovala na tátu. A já se opět přesvědčil, jak velký pedagogický talent mám...;-)

Karfreitag...

Ve středu se v práci rozhořela diskuse, zda budeme mít v pátek a v pondělí volno. Je mi zkrátka souzeno, že české státní svátky se mě netýkají, proto to nebylo až tak jednoznačné. Naopak se ale v Německu drží i pátek - Karfreitag. Každopádně náš nový šéf - dvoumetrový černoch nás drží poměrně zkrátka, proto nejprve oznámil, že volno nebude, posléze po nekonečné debatě s jinými našimi zastoupeními po světě volno povolil. Ovšem s tím, že právě na pátek si musíme vzít dovolenou. V tu chvíli všichni, co chtěli volno, začali couvat, ale lenost nakonec zvítězila, takže zítra budeme z našeho týmu v práci čtyři. Sice nebudeme mít co dělat, ale upřímně řečeno - nechtělo se mi plácat si den volna, když počasí není nic moc, proto jsem se od začátku za volno nijak nepral. A navíc - pátek je jediný den týdne, kdy můžeme do práce v džínách, tak tohle privilegium přece neprošustruju tím, že se budu flákat doma!;-)

Mimochodem, když jsem tady už nakousl nového šéfa - přiznávám, že zatím nevím, co si o něm myslet. Za tři týdny, co ho znám, jsem ho viděl třikrát se usmát. To znamená, že se směje jednou týdně. Tentokrát si svůj příděl vybral hned v pondělí, proto jsem se snažil být celý týden hodný...;-)