Další výlov...;-)

Ještě se musím vrátit k sobotě 19.října... Odpolední divadelní představení nebylo jediným zážitkem toho dne. Tím hlavním, už několik měsíců dopředu očekávaným, se stal odlov našeho místního rybníka kvůli vypuštění a následné opravě. Konečně jsme tak měli příležitost, zjistit, co se pod hladinou opravdu ukrývá a co jsou jen mýty.

Oficiálně se mělo začít v 9, já měl ale takové tušení, že to bude trošku habaďůra na lidi, aby se tolik nemotali při samotném tahání ryb a moje tušení se potvrdilo dva dny před akcí, kdy jsme zjistili, že by všechno mělo vypuknout skoro o dvě hodiny dříve.

I s oběma klukama jsme na místo dorazili před půl osmou a rybáři si právě na břehu chystali sítě. Vůbec jsem jim nezáviděl, když jsem viděl, kolik úsilí je stál každý "krok" po pás zabořené v bahně. Konaly se celkem tři zátahy, první byl samozřejmě nejbohatší a zároveň tam bylo ještě nejméně lidí. Kolem druhého se místo pořádně zalidnilo a na poslední, chvilku po poledni už se zdrželo jen pár zvědavců. Nejspíš už i já bych odešel, ale Andy o tom nechtěl ani slyšet. Takže jsme ještě zahlédli poslední stovky cejnků malých a snad jednoho drobnějšího kapříka.

Hned po ránu jsem ale nevěřícně zíral na obrovské tolstolobiky, o nichž jsem vůbec netušil, že u nás plavou, natož v takových rozměrech, velké boleny, neskutečné množství candátů všech délkových kategorií, kapry a samozřejmě tisíce cejnků. A dokonce i jeden sumec - přestože spíš takový "kapesní".

Trochu s obavami teď vyhlížím, co z rybníku vznikne po úpravě, která má zohledňovat i jakési ekologické nesmysly, které ovšem při řeči místní političky byly samozřejmě předkládány jako velmi bohulibé.

Snad se tam bude dát chytat i nadále.

Kulturní týden...;-)

Ve čtvrtek 17.10. jsme se s manželkou vydali do Kolína, kde v místním společenském domě vystupoval Lukáš Pavlásek se svým programem Kdo nepláče, není Čech. Lidí dorazilo poskrovnu, ale mírná úprava sálu způsobila, že nevypadal tak prázdný. Stačilo jen přehradit zadní část. Představení se mi celkem líbilo, jediné výtky bych měl k prostřední části, kdy komik vytáhl z publika dva "dobrovolníky", kteří pak museli předvádět hru na imaginární hudební nástroje ve stejně vymyšlené (punkové) kapele. V tu chvilku mi bylo horko i za ně a byl jsem moc rád, že jsem nevybral místa v předních řadách, přestože tu možnost jsem měl.

Když se zmiňuju o té kultuře, přeskočím rovnou na sobotní odpoledne (19.10.), to jsme totiž zamířili do Českého Brodu na představení Lotrando a Zubejda. Ani tam nebylo narváno, ale pohádka se nám líbila. Už když jsem vstupenky kupoval, zaujala mě zmínka, že tam zazní hodně písniček a moc dobře vím, že to se našim klukům líbí. Hned v úvodu se poněkud nečekaně rozbrečelo jedno z malých dětí v hledišti, takže s doprovodem odešli, ostatní ale vydrželi.

S ohledem na herce mi přišlo trochu líto, že nedorazilo víc lidí, na druhou stranu to pak mělo takový komornější charakter...;-)

Cesta z jižních Čech domů...;-)

Na návštěvu Třeboně jsme se vydali až v sobotu (12.10.) v podvečer. Nejprve jsme zamířili do obchodu, protože jsme potřebovali dokoupit pití a potom už jsem do navigace zadal hráz rybníka Svět. Chvilku jsme hledali vhodné místo k parkování, ale prakticky hned pod hrází je plno parkovišť, která jsou navíc v sobotu odpoledne zdarma. Od rybníka jsme se ještě vydali do centra města, na náměstí právě končily jakési trhy. Já se tedy musím přiznat, že mi extrémně vadili všudy přítomní cyklisti, před kterými jsme neustále museli uhýbat. Po procházce jsme se vrátili k autu a potom zpátky do našeho přechodného bydliště. Tam nás čekal úkol v podobě roztopení krbu, ale s využitím podrobného návodu to byla vlastně hračka.

Celkem nezvyk bylo absolutní ticho, které vládlo celou noc. Ráno jsme se najedli, zabalili, kluci si trochu pofňukali, že se jim nechce domů a v deset jsme byli připraveni k odjezdu. Ještě jsme museli vyřídit nezbytné papírování s majitelkou, která kluky, pozvala, ať se jdou na něco podívat na zahradu. Při tom se vyznamenal Andy, který místo aby z auta normálně vystoupil, doslova vypadl na zem. Naštěstí se mu ale nic nestalo. Paní netušila, že má před sebou dva malé rybáře, proto ji překvapilo, že když jim ukázala ve vaničce poměrně velkého sumečka amerického, nezaváhali ani chvilinku a správně ho pojmenovali. Potom jsme ještě prohodili pár slov a vyjeli jsme. Měli jsme před sebou dost zajímavých zastávek.

Tu první představoval zámek Červená Lhota, kam jsme loni nezamířili, protože byl vypuštěný rybník kolem něj. Letos jsme to chtěli napravit. Navigace bohužel přesnou adresu neznala. Hned jak jsme sjeli z hlavní silnice, měli jsme ještě zpestření, kdy jsme viděli, jak u silnice mladý muž bil nejspíš svou přítelkyni, když nás viděl, přestal a jen ji držel. Po krátkém zhodnocení situace jsme raději zavolali na policii.

Když jsme projeli Veselím nad Lužnicí, zazvonil mi telefon a já vidím na displeji v autě, že volá paní majitelka, s níž jsme se před chvilkou rozloučili. Hlavou mi problesklo, že jsme určitě něco zapomněli. Přijal jsem hovor a na druhém konci se ozvalo cosi o kameře v autě, připravených portech a stand upech. Po chvilce jsem se dostal ke slovu a samozřejmě se ukázalo, že paní redaktorka si další reportáž nechce domlouvat s námi, ale že si spletla číslo. :-)

Člověk by čekal, že takový známý turistický cíl jako je zámek Červená Lhota bude označen tabulemi lákajícími k návštěvě, bohužel jsme nepotkali žádnou, proto manželka chvíli pochybovala, jestli jedeme správně - jedna Červená Lhota je totiž taky u Třebíče. Naštěstí se z ničeho nic před námi objevilo parkoviště, z nějž nám bylo jasné, že jsme u cíle. Chvíli jsme se zdrželi a potom jsme pokračovali v cestě. Zatímco hned ráno se zranil Andy, jak jsem se tu zmínil, tentokrát se při nastupování praštil do hlavy Ála. A to fakt pořádně. Nějaký začarovaný den, nepamatuju, že by se někdo z nich bouchnul...

Změnil jsem cíl v navigaci a jeli jsme. Jak jsme tak uháněli po kousku dostavěné dálnice D3, najednou jsem si z ničeho nic všiml, že na druhé straně je v dálce nápis Kozí Hrádek. Vždyť tam jsme chtěli jet! Uvědomil jsem si, že jsem omylem přeskočil jeden z našich cílů. Na nejbližším sjezdu jsme tedy dálnici opustili a po chvilce bloudění Táborem jsme se ocitli na místě. Prošli jsme si naučnou stezku kolem Kozího Hrádku, která není nijak dlouhá a potom jsme se zamířili směrem ke zřícenině hradu Borotín, kterou jsem už měl v navigaci. Tam se nám moc líbilo, na to, že se jedná o zříceninu, je velmi zachovalá. Parkovat se dá až u ní. I zde jsem si pomyslel něco o blbečcích na kole - nechápu, jak může někdo opírat kola přímo o stovky let starou zeď kulturní památky. Když jsme vše prozkoumali, opět jsme nasedli do auta s tím, že tentokrát se zastavíme na oběd. K radosti kluků jsme měli vyhlédnutý Mekáč přímo u dálnice. Problém byl, že sice se jmenoval podle nejbližší vesnice, do níž jsme se sice po okreskách dostali, ale k Mekáči jsme se dostat nemohli. Nakonec nezbývalo, než opravdu najet na dálnici v opačném směru, na dalším sjezdu se otočit a pak už to bylo jednoduché. Kolem třetí hodiny jsme odjížděli posilnění pozdním obědem. Další zastávku představovalo torzo větrného mlýna u obce Příčovy, údajně se mělo jednat o pozůstatek největšího větrného mlýna v Evropě. Ačkoli jde o národní kulturní památku, ani zde nás nenavedla žádná cedule, takže jsme Příčovy projeli a nakonec se museli zeptat. Přitom kolem mlýna bylo poměrně rušno, takže nějakou směrovku by si určitě zasloužil. Smůla v podobě zranění kluků ovšem pokračovala. Andy z ničeho nic vykřikl, že na něco šlápl a propíchl si nohu. V botě bylo cosi vidět pod vložkou, ale zvenku se bota zdála neporušená, což bylo hodně divné. Pak se ukázalo, že nejspíš je podrážka vyztužená nějakými dráty, z nichž se jeden zlomil a píchl ho. Přiznám se, že u bot NIKE za opravdu dost korun, bych to po půl roce nošení nečekal... Čas pokročil a vzhledem k tomu, že druhý den nás čekala škola a práce, navrhl jsem, že bychom poslední bod cesty vynechali, ale byl jsem přehlasován v poměru 3:1. Je pravda, že Červený Hrádek měl být hned poblíž. A taky že jo. Zajeli jsme tedy i tam. Hrádek sice není volně přístupný, ale dá se projít okolo. Tam se dovršila smůla kluků, aby to bylo spravedlivě dva dva, takže když rozesmátý Ála předváděl na břehu rybníka koníčka, zakopl o jediný vystouplý kámen a pořádně si natloukl. Procházku jsme tedy ukončili. Cestou k autu jsme prohodili pár slov nejspíš s majitelem, který se chystal upravovat trávník před branou. Na rozloučenou nám ještě popřál šťastnou cestu a ať prý jedeme pomalu. Buď to byl kouzelný dědeček, nebo uměl věštit, nevím, v každém případě jsme se za chvilku dostali do popojíždějící kolony. Takže se jeho přání vyplnilo. Po nekonečné době jsme řešili, zda z "trojky" sjet a vydat se dál po okreskách nebo zůstat s tím, že blíž k Praze to bude nejspíš ještě horší. Zvolili jsme první variantu. Bohužel dokonalý systém uzavírek nám zkrácení trasy nedopřál a my jsme si opravdu pořádně pobloudili.

Domů jsme dojeli za tmy, rychle jsem vyházel věci z auta do předsíně a šel ho uklidit do garáže. Po návratu se mě manželka zeptala, jestli to jsou všechny věci. Když jsem přisvědčil, zklamaně mi sdělila, že jsme nechali v koupelně použité oblečení. Trapas.

Naštěstí paní domácí byla moc hodná a všechno nám poslala. Až na ten samotný závěr jsme se všichni čtyři shodli, že se jednalo o velmi povedený víkend, kdy jsme zdolali celkem 474,5 kilometrů. Naštěstí v pohodlí auta...;-)

Výlov Rožmberka 2019...;-)

Největší akce letošního podzimu nás čekala o víkendu 11.-13.10. V tomto termínu se totiž konal výlov našeho největšího rybníka - Rožmberka. Tedy mám-li být úplně přesný, pak podle definice rybníků se jedná o rybník největší celosvětově.

V pátek na odpoledne jsem si vzal dovolenou a po poměrně rychlém balení jsme kolem třetí vyjeli. V plánu jsme měli ještě rychlou zastávku v supermarketu. Až do Prahy se jelo celkem dobře, potom ale nastal problém, kdy jsem nejprve špatně odbočil a posléze jsme se konečně na silnici č. 3 vedoucí na jih Čech dostali do nekonečné kolony, která končila až daleko za Benešovem. Ani tato cesta na jih pro nás tedy nebyla úplně pohodová (prakticky pokaždé zkejsneme v příšerné koloně vzniklé buď prostým nadměrným provozem nebo nehodou), takže manželka (už zase prohlásila), že tím směrem už nikdy nejede...:-) Cesta se nám tak nepříjemně protáhla na nějaké tři hodiny. Na druhou stranu je pravda, že jsme nijak pospíchat nemuseli - ubytování jsme měli domluvené až do neděle a paní domácí se s námi během cesty spojila a domluvila předání klíčů, protože musela na chvíli odjet.

Protože jsme na stejném místě bydleli i loni, nedělalo nám nejmenší problém dům najít, hlavně ke konci perlil Ála, když nám u každé zatáčky tvrdil, že si ji pamatuje z minulého roku. Útulný prázdninový domek nás přivítal roztopeným krbem a na stole na nás čekal čerstvě upečený koláč. Snad neprozradím příliš, když naťuknu, že jsme paní majitelku viděli během dne v televizi, protože točila reportáž o prvním dnu výlovu. Tím spíš nás překvapilo, jak všechno mohla stihnout.

Aby nám nic neuniklo, museli jsme si ráno přivstat. Budík se ozval v půl šesté. Už v sedm hodin se měl konat první zátah. Ačkoli jsme to měli prakticky přes pole, na místo jsme jeli autem, určitě to bylo pohodlnější, než se táhnout v gumákách pěšky, navíc jsme samozřejmě měli dva druhy oblečení - jedno do ranního chladu přímo u vody na sebe, jiné pak na pozdější procházku po areálu. Parkování bylo opět zorganizované na jedničku. Kluci byli vybavení síťkami, takže lovili malé rybičky hned u kraje, Álovi se podařilo chytit i nádhernou slunečnici (stále mluvíme o rybách:-)). Po nějaké chvíli mi Andy šťastně řekl, že už teď je spokojený. Když rybáři odtáhli plné sítě k místu, kde se ryby třídí a většina lidí se přesunula tam, zůstali jsme ještě na místě a kluci pořád lovili. Ani mnohem později nebylo jednoduché je přesvědčit, že se půjdeme převléknout a vyrazíme dál. U auta jsme se přezuli, zimní oblečení vyměnili za podzimní, protože počasí se i letos opravdu vydařilo a potom jsme se šli podívat, co všechno si pro nás organizátoři vymysleli. Jako sváču jsme si dali sumčí párky v rohlíku. Nejprve jsem si říkal, že jsou to normální párky, ale vzápětí jsem ucítil lehkou rybí příchuť. V každém případě byly dobré. Pak jsem se na chvíli oddělil od zbytku rodiny, protože jsem chtěl vidět, jak správně filetovat ryby, a to není zrovna podívaná pro naše dva milovníky zvířat. Musím uznat, že předvedenou prezentací jsem byl skutečně nadšený, jen si nejsem jistý, zda to taky zvládnu, aby mi zůstaly všechny prsty...;-)

Potom jsme zašli na rybářský trenažér, což je oblíbená kratochvíle našich kluků na všemožných rybářských akcích. Ve stručnosti - v ruce máte opravdový prut s navijákem, ale šňůra z něj vede do navijáku přístroje, který je řízený počítačem a vy zdoláváte rybu, kterou si zvolíte. Tentokrát jsme přemluvili i mámu, aby si to tak zkusila, aby měla představu, co máme na mysli, až zase budeme vyprávět, jak jsme nemohli vytáhnout nějakou tu rybu, když přitom na břehu pak vypadá tak bezmocně. A aby toho nebylo málo, i já jsem se nechal přesvědčit, abych si poměřil síly s přístrojem. Kluky totiž v nabídce možných ryb zaujal žralok. Jeden z mladíků, který měl atrakci na starost, mi ho ale nedoporučoval, prý bych ho nejspíš nepřemohl. Nenápadně jsem prohodil, jestli by tedy nemohl nastavit něco, abych před dětmi zamachroval, ale zároveň abych se případně moc neshodil. Zamyslel se a na druhého zavolal: "Dej mu tam gétéčko!" Jeho kolega se s obavami v očích otočil směrem k nám, aby se podíval, kdo je tak troufalý. Když viděl dospělého, asi se uklidnil a chvilku hledal v menu. První mladík mi do ruky dal prut a poprosil mě, abych ho opravdu pevně držel, aby mi nevyletěl a nezapíchl se do obrazovky. Pak si přístroj začal z mého navijáku odebírat šňůru, podle informace na monitoru 50 metrů. A potom už přišel záběr... Přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Netuším, jak dlouho souboj trval, odhaduju to na nějakých 20 minut, v každém případě jsem byl totálně zpocený od hlavy až k patě, nohy se mi klepaly a byl jsem zakloněný tak, že kdyby "ryba" povolila, odkutálel bych se kdovíkam... Když už jsem opravdu nemohl, povídá mi obsluha, že už jen tak dvakrát navinu a je to, že ryba už je u mě. Jenže v tu chvíli následoval další výpad a já viděl, jak si opět odmotala dvacet metrů... Nakonec jsem vyhrál, ale když jsem vrátil prut, klepaly se mi nějakou dobu i ruce. A to vůbec nemluvím o tom, jaké mám modřiny na stehnu, o které jsem měl při zdolávání prut zapřený. Zážitek ale stál za to!:-) Na internetu jsem později zjistil, že "gétéčko" byl nejspíš kranas obrovský, který dosahuje váhy 80 kg.

Jen o kousek dál si potom kluci půjčili pruty a na menší nádrži si vyzkoušeli své štěstí při chytání pstruhů. Bohužel se jim žádného přelstít nepodařilo a po nějaké době sami uznali, že to nemá cenu, takže jsme mohli jít dál.

Pomalu nastal čas k jídlu, na které jsme se těšili, protože jsme měli v plánu opět si dopřát samé dobré speciality. Dali jsme si kapří, okouní a sumčí hranolky a byla to dobrota. Ještě jsme si ale nechali místo, protože jsme si chtěli dát ve stánku na hrázi sumčí řízky. K nim jsme si ještě přidali candátí hranolky. Všechno bylo výborné. Na odpoledne jsme si ještě koupili sumčí klobásu a potom jsme už zamířili na parkoviště k autu. Na celé akci mi vlastně vadili jen cyklisti, kteří se v lepším případě mezi lidmi motali s koly, která vedli, v tom horším z nich potom vůbec neslezli.

Organizace ze strany pořadatelů ale byla opravdu perfektní (i přesto, že podle oficiální zprávy Rybářství Třeboň jen v sobotu dorazilo 36 500 lidí v 9000 autech - celkem pak za celý víkend 53 tisíc návštěvníků), dopravu na křižovatce s hlavní silnicí řídili policajti, protože pořád přijížděla další a další auta. Jeden z nich nám ukazoval rukou, kam máme jet, jenže nastal problém, že zatímco on všem autům z našeho směru ukazoval doleva, my jsme potřebovali doprava, kde jsme asi po dvou kilometrech měli domek. Přiznám se, že jsem nevěděl, jestli tam můžu, tak jsem omluvně a tázavě gestikuloval a vyhodil blinkr vpravo. On pak začal až takřka zuřivě mávat, že jo, ať jedu. Docela jsem si oddechl.

Doma jsme pak vyložili zablácené gumáky, zimní bundy a síťky. Po krátkém odpočinku jsem s klukama vyrazil na průzkum vesnice, kde mě nejvíc překvapilo, že skoro všichni měli u domů vyrovnané hromady dřeva na topení, přičemž být to takhle u nás, do rána by zásoby byly pryč, protože zpravidla nebyly nijak zabezpečeny, nebo byly hned u cesty.

Po návratu jsme si dali rychlou svačinu a pak jsme zamířili na výlet do 5 kilometrů vzdálené Třeboně. O tom a o cestě domů se rozepíšu v příštím příspěvku...;-)

Výlov a dva pomocníci...;-)

Pohodička na zahradě a na kraji Světa...;-)

Výlet do ZOO...;-)

V neděli 29. září jsme si trochu přivstali, protože naším cílem se stala ZOO v Ústí nad Labem. Proč zrovna v Ústí? Po dvou letech se mi opět podařilo vyhrát volné vstupenky. A proč jsme vyrazili tak brzy? Místní ZOO disponuje velmi ale opravdu velmi omezeným parkovištěm. Až na pár uzavírek na nedávno dokončené D8 cesta ubíhala bezvadně, trošku nepřehlednější byl jen závěr přímo v Ústí, ale spíš kvůli tomu, že to tam tak nějak nepříjemně drncalo. K mé úlevě bylo na parkovišti ještě několik míst, která se ale zaplnila jen během té chvilky, než jsme se vybatolili od auta. U vstupu jsem si uvědomil, že jsem v autě zapomněl vstupenky, ale stačilo jen přejít silnici. No, trochu nadlidský výkon, protože u přechodu jsem čekal hodně dlouho, než jsem se odvážil vstoupit do vozovky, projelo několik aut, dokonce i policajti, ale nepustil mě nikdo.Hned za vchodem jsme stejně jako minule, nastoupili do vláčku a nechali se vyvézt nahoru, abychom potom mohli pohodlně jít z kopce dolů. Kolem jedenácté se trochu neplánovaně zatáhlo a vypadalo to celkem hrozivě. Deštníky jsem samozřejmě nebral, protože mělo být hezky. Jelikož ale byla skoro doba oběda, zašli jsme do občerstvení. Ačkoli vnitřní prostor nebyl kdovíjak velký, místo jsme tam bez problémů našli. Akorát u vedlejšího stolu seděl hlouček celkem hlučných Němců, jako za starých časů. Ale musím říct, že jsme se opravdu velmi dobře najedli. Tím 'dobře' myslím hlavně chutně. Čekal jsem nabídku typu klobása, párek v rohlíku a něco smaženého, ale výběr byl až nečekaně rozmanitý. Po jídle se počasí změnilo a svítilo sluníčko, takže načasování perfektní.

V ZOO se nám líbilo, i když jsme měli pocit, že poměrně dost zvířat tam zkrátka nebylo. Akorát jsme se nachomýtli ke komentovanému krmení lemurů, v samotném závěru pak i ke krmení lachtana.

Domů jsme přijeli někdy v podvečer a tím skončil celkem nabitý víkend.

Utajená návštěva...;-)

V sobotu 28. října jsme tak trochu utajeně navštívili příbuzné ve východních Čechách. Cesta proběhla takřka bez komplikací, o notorických předjížděčích, kterým mnohdy nemáme kam uhnout, se nemá cenu zmiňovat, to bych popsal hodně řádků. Na výjezdu z Hradce jsme ale míjeli trochu zvláštní bouračku, kdy zadní auto nejspíš nedobrzdilo a nabralo na kapotu vozík auta před sebou a člun z něj se prodral oknem dovnitř. Zatímco jsem sledoval jednoho z hasičů, který kyvadlově řídil dopravu (a čekal jsem, že už každou chvilku náš směr zarazí), měl jsem co dělat, abych nepřejel nohy druhému, který klečel u dveří a oknem se snažil dostat k řidiči. Zvláštní mi na tom přišlo, že se to stalo ještě ve městě, kde bych čekal, že do sebe auta maximálně drcnou.
Během návstěvy se několikrát změnilo počasí, takže jsme zažili jak sluníčko, tak déšť. A kluci i nedalekou bouřku - vydali se totiž na houby. Během chvilky přinesli plné košíky.
Domů jsme vyjeli, když se začalo smrákat, už po pár kilometrech jsem musel prudce brzdit, protože nám do cesty skočila srnka. Ta ale představovala jediné vzrůšo, pokud si tedy dobře vzpomínám.
Domů jsme dojeli na můj vkus poměrně pozdě, ale až na tu srnku, co nám skočila před auto hned na začátku, se to dalo. Noční jízdy mi nijak zvlášť nevadí (což je vlastně dobře, protože jinak bych nemohl navštěvovat všemožné koncerty :-)), akorát jsme museli kluky brzy poslat spát, protože v neděli nás čekal další výlet.

Tentokrát do ZOO a vyjet jsem chtěl samozřejmě co nejdřív...;-)

Megane party...;-)

Říká se, že důvod k oslavě se vždycky najde. A tak v podvečer v pátek 27. září jsme k radosti našich kluků uspořádali Megane party. Byl to totiž přesně rok, co jsme si ho přivezli. Až na pár šrámů z jara nám dělá jen samou radost, proto jsme si ho chtěli trochu předejít, aby tomu tak bylo i nadále. A navíc naše kluky všemožné oslavy samozřejmě velmi baví. Shodou okolností hned další den se nám na tachometru ukázalo 10 000 kilometrů, takže (i když v tu chvilku nevědomky) jsme s předstihem oslavili i to.

Samozřejmě nechyběly bublinky, brambůrky a dobrá bonboniéra. Příští rok to ještě vyladím o nějaké to prémiové palivo pro oslavence...;-)

Vinobraní...;-)

V neděli 22. září se u nás po roce konal další (už čtvrtý, pokud se nepletu) ročník vinobraní. Tentokrát kvůli rekonstrukci hlavní silnice výjimečně na jiném plácku.
Naši kluci se tam opět těšili, jen Andy si pár dní předtím posteskl, že tam není žádná zídka, ze které bych mohl skákat, čímž narážel na předloňskou akci. V žertu jsem ho uklidnil, že si můžeme půjčit nákupní vozík z blízkého teska a jezdit v něm z kopce. V tu chvilku mu zasvítily oči, že to je super nápad...:-)
Přišlo mi trochu líto, že volba termínu padla na neděli, ale vzhledem k tomu, jak perfektně vyšlo počasí, to bylo vlastně dobře.
Na místo jsme dorazili chvilku po zahájení, takže příjezd panovníka jsme prošvihli, ale zásoby vína ještě vypité nebyly, takže v pohodě. :-) Ačkoli normálně samozřejmě poslouchám jinou produkci, sem se vystupující kapela vysloveně hodila. A když někdy v závěru spustili Svařák od Harleje, udělali neskutečnou radost jak mně, tak Andymu s Álou, kteří si písně této kapely prozpěvují od té doby, co jsem jim ji před červencovým koncertem odtajnil.
Aspoň dle mého soudu se vinobraní vydařilo, druhý den se tedy vstávalo poněkud hůř než obvykle, ještě o něco složitější to pak bylo v práci, ale už teď se těším na další ročník.

První letošní ohňostroj...;-)

V sobotu 21. září jsme se večer vydali do Českého Brodu na náš první letošní ohňostroj (nepočítám-li ten z 1. ledna). Měl se konat ve 20 hodin, proto mi přišlo zbytečné jezdit autem a zvolili jsme vlak, protože i kdyby to trvalo hodně dlouho, ten zpáteční bychom krásně stihli. Ála se ještě trochu rozmýšlel, ale nakonec jsme jeli úplně všichni.

Místní výdejna jízdenek byla zavřená, já i manželka ale máme měsíční jízdenky, klukům tedy dokoupíme přímo ve vlaku. Už už jsem se těšil, že ušetříme (ono jde po zavedení nesmyslných slev pro děti i důchodce, které dotují ostatní cestující stejně doslova o pár kaček), ale těsně před Brodem přišel průvodčí a ten byl tak nesmlouvavý, že jízdenky pro kluky vypsal, až jsme měli co dělat, abychom vůbec stihli vystoupit.

V Brodě to doslova žilo, místní posvícení se s tím u nás nedá srovnat. Já ale obecně podobné akce nemusím. Prošli jsme si náměstí, kluci se zastavili postupně u dvou stánků a potom jsme už zamířili k místu, odkud jsme chtěli sledovat ohňostroj. Pár lidí už tam postávalo a další desítky přicházely. To dělalo evidentně dobře majitelům zaparkovaného Ferrari, kteří se k němu neustále vraceli a odemykali ho a zamykali, aby se pokaždé do šera rozsvítily blinkry a všichni je mohli obdivovat.

Když odbila osmá hodina, těšili jsme se, že vše vypukne, ale nedělo se vůbec nic. Ani v osm deset, dvacet... Dvacet pět minut po dvacáté hodině jsme se museli rozhodnout, zda zůstaneme s tím, že domů pojedeme o vlak později, než jsme původně chtěli, nebo to vzdáme. Zvolili jsme možnost, že zůstaneme, přece jen druhý den bylo volno, tak to kluci vydrží.

V půl deváté vyletěla první rachejtle a musím uznat, že ohňostroj byl moc pěkný, myslel jsem, že bude jen takový menší, ale mýlil jsem se. Po jeho skončení manželku napadlo, že bychom se mohli podívat, jestli nemá otevřeno kavárna. Já jsem si sice s ohledem na noční dobu klepal na čelo, ale k mému velkému překvapení otevřeno bylo. Jak nám obsluha sdělila, otevřeno měli teprve týden, předtím rekonstruovali. Espresso ale bylo výborné, nebál bych se tvrdit, že jsem tak dobré ještě neměl. Před odchodem jsme se ještě dotázali na vína, která tam byla propagovaná, protože byla nezvykle z této oblasti. Nakonec jsme se rozhodli si jednu lahev vzít. Při placení mě potom sice trochu polilo horko, ale na druhou stranu aspoň ochutnáme něco nového.

Vlak naštěstí neměl zpoždění a my tak po desáté dorazili domů.

Když se daří...;-)

V neděli 15. září jsem využil toho, že Andy byl hodně nachlazený a vydal se na ryby. A jelikož jsem jel sám, napadlo mě, vrátit se na místo, kde jsem na jaře lámal své dosavadní rybářské rekordy.

Abych nebloudil po uzavřených silničních úsecích stejně jako tehdy, prošel jsem si předem celou trasu a vypsal si obce, kterými budu projíždět, případně hledat na ně šipky. Trasa, která za normálních okolností měří necelých 50 kilometrů se samozřejmě trochu prodloužila, ale nešlo o nic závratného či nepřekonatelného. Ráno jsem vyjel s rozumným předstihem a poměrně dlouho jsem si spokojeně mnul ruce, jak jsem na to s pečlivě vypracovaným itinerářem vyzrál. Ovšem jen do okamžiku, kdy jsem se ocitl před zákazem vjezdu a oranžovou šipkou značící objížďku. Objížďku, která tam neměla být. Co ale rozhodně být mělo a já to velmi postrádal, to byly nějaké další šipky, po kterých se mělo jet. Motal jsem se všude možně, ale nakonec asi s půlhodinovým zpožděním oproti plánu jsem do cíle dojel.

Dalším bodem, který mi zkazil náladu, byl fakt, že rybník byl doslova obsypaný rybáři. Aby toho nebylo málo, když jsem si konečně vyhlédl místo, které mi přišlo z dálky atraktivní, zjistil jsem na něm, že je dost málo vody, takže i kdybych náhodou něco chytil, nebyla by šance to dotáhnout do podběráku, aniž bych musel do vody. Nakonec jsem tedy zvolil variantu, do níž se mi původně nechtělo a usadil se nedaleko jiných rybářů. Byl jsem tak obklíčen z obou stran. Když jsem si rozložil pruty a nezbytné vybavení, všiml jsem si nezvyklého pohybu na místě, kde jsem si tak skvěle zachytal na jaře. Po nějaké chvilce jsem se v duchu hesla líná huba holý neštěstí vydal tím směrem a zjistil, že dva rybáři, kteří tam nocovali, začali balit. Dohodl jsem se s nimi, že si tam zatím nanosím svoje věci a až odjedou, teprve si nahodím. Poměrně nepříjemné bylo, že se tam nedalo projít, takže jsem musel celý rybník obejít opačným směrem. Ale to mě nemohlo zastavit.

Nahodil jsem si až tak někdy kolem deváté. Bohužel jsem ale neměl právě svůj den. Všiml jsem si, že mám úplně promočené boty, ale takovým brutálním způsobem, že mi nahlas čvachtaly. To znamenalo samozřejmě i naprosto mokré ponožky. Aby toho nebylo málo, jeden z rybářů chytajících naproti neustále nahazoval doslova přede mě jen kousek od mého břehu, čímž mě dost omezoval. Ovšem takoví pitomci jsou u každého rybníku, zažil jsem to i u nás a hádat se s nimi nadálku nemá cenu. Abych ovšem své utrpení zkrátil - tentokrát jsem si vybral dokonale černý den, protože jsem nechytil vůbec ale vůbec nic. Kolem druhé odpoledne jsem si řekl, že to nemá cenu, sbalil jsem a vydal se na cestu. To jsem ale ještě netušil, že to nejhorší mě teprve čeká. Ranní bloudění nebylo proti tomu odpolednímu nic, protože zatímco cestou tam jsem u objížďky nalezl alespoň jednu šipku, která mi naznačila alespoň přibližný směr, tentokrát tam nebyla ani ta a já se tak pokaždé jen ocitl u cedule se zákazem vjezdu, případně slepá ulice a dál se starej. Naprosto nejhorší ovšem bylo to, že objížďka uzavřeného úseku byla také uzavřená a měla další objížďku a ta potom taky. Po nějakých třiceti minutách bloudění se přede mnou vyloupla cedule Libáň. Pokud by někdo netušil - šlo o vesnici z níž jsem prakticky vyjížděl. Druhý pokus dopadl stejně a mně se už pomalu chtělo brečet, že se domů snad už nikdy nedostanu. K tomu všemu na úzké silničce plné zatáček mi poměrně dlouhou dobu nezbylo nic jiného, než jet krokem za traktorem s plně naloženým valníkem. Až teprve napotřetí se na mě usmálo štěstí a začal jsem tušit, že bych se snad mohl dostat domů tak, aniž bych si musel žádat v práci o dovolenou. Po něco víc než třech hodinách jízdy a 180 kilometrech (!) jsem zdolal trasu, která normálně trvá asi 45 minut. Přitom by stačilo buď rozkopat nejdřív jednu silnici a až poté druhou a nebo - a to hlavně - když už jsou objížďky, tak je řádně označit. Ono totiž ne každý je místní, aby věděl, kudy se co dá objet.

Ale to bych asi jako poctivě platící motorista chtěl moc...

Za všechno může Lidl...;-)

Za desítky let mého dojíždění vlakem jsem už zažil leccos, ovšem jak se ukázalo ve čtvrtek 12. září, ještě jsou určité rezervy...

Začalo to tím, že jsem si chtěl před prací zajít do Lidlu. A protože ranní spěšňák jezdí už skoro tři čtvrtě roku přechodně na Hlavní nádraží, zatímco nejbližší Lidl je nedaleko nádraží Masarykova, poté, co jsem přišel na nádraží u nás, nechal jsem si spěšňák ujet s tím, že pojedu osobákem, který jede jen o pět minut později. City elephant dorazil podle jízdního řádu, navíc jsem si zase uvědomil, co je v něm místa oproti těm trapným východoněmeckým soupravám, které České dráhy snad nikdy nevyřadí.

Jak jsme tak přijížděli do cíle, zastavili jsme těsně před vjezdem na Masarykovo nádraží. Přesně na nadjezdu nad silnicí, co je dole Čerpací stanice Florenc. Na tom není nic divného, je běžné, že takhle jeden vlak počká, až vyjede druhý. Sáhl jsem si tedy pro bundu a v sedě si ji oblékl. Jenže uběhlo několik minut a my jsme se pořád nehnuli z místa, zatímco po kolejích vlevo od nás vlaky normálně jezdily. Asi po deseti minutách se nám strojvedoucí rozhlasem omluvil, že kvůli technické závadě na trati budeme čekat asi 30 minut. To je celkem pech takhle pár stovek či dokonce desítek metrů před cílem. Po té půl hodině přišel průvodčí a oznámil nám, že na naší koleji je rozbitá výhybka a nezbývá než čekat, jestli se ji podaří opravit. V opačném případě bychom museli čekat na hasiče, aby nás evakuovali. Téměř všichni se nad tou představou pousmáli, teda kromě blbečka, který se začal s průvodčím hádat, aby otevřel dveře, že ten kousek můžeme dojít, i když kolem jezdí vlaky.

Po další půlhodině se nedalo přeslechnout houkání, které se přibližovalo a za chvilku jsme viděli, jak se k nám po silnici pod námi blíží hasičské auto. Ještě ve mně doutnal plamínek naděje, že jde jen o shodu okolností a ono jen tak projíždí, ovšem když zaparkovalo na chodníku pod vlakem, polilo mě horko. Já, který mám hrůzu z výšek a teď mě jako budou sundávat po nějakém žebříku nebo co? Opět dorazil průvodčí (mimochodem chápu, že se technické závady stávají, proto to nikomu nevyčítám, vždycky mi vadí jen to, že nás někde nechají stát a nikdo nic neřekne. Tentokrát ovšem informovanost na jedničku!) a oznámil nám, že tedy nastala ta nejhorší varianta a hasiči začínají vyhodnocovat, jak všechny cestující dostat ven. 'A za všechno může blbej Lidl,' proběhlo mi hlavou... Uběhly další minuty a na koleji vedle nás projížděl vlak. Ovšem tentokrát nějak pomaleji. Až když zastavil přesně dveřmi na dveře, došlo mi, že snad nebude tak zle a my se nebudeme spouštět z výšky dolů, ale jen nás nějak "přendají" do jiných vagónů. Docela se mi ulevilo. Ovšem největší úleva přišla o chviličku později, kdy se opět ozval strojvedoucí, aby nám oznámil, že se podařilo výhybku zprovoznit, takže asi za deset minut pomalu dojedeme do cíle.

Sice jsme jeli opravdu krokem, ale je pravda, že to bylo snad poprvé, co jsem měl radost, že se náš "courák" alespoň courá...;-)