Die Toten Hosen, ZSK – Dresden Elbufer (23.8.2013)

Na den přesně po deseti měsících od objednání vstupenek nastal v pátek den D. D jako Drážďany. O cestě jsem se zmiňoval v minulém příspěvku, teď tedy pár slov k samotnému večeru.

Z hotelu jsme vyšli s dostatečným předstihem. Do centra města to nebylo nijak daleko, nicméně víme, jak jsem na tom s orientací. A taky že jsme zabloudili. U nádraží Dresden Neustadt jsme zvolili špatný směr a nakonec nám nezbývalo, než se vrátit a nenápadně sledovat skupinu slečen v tričkách DTH. Problém byl, že za několik metrů zapluly do nedalekého penzionu. Pokračovali jsme dál kolem malého obchůdku, kde právě majitel sklízel nějaké věci z ulice. Už zdálky se mi zdálo, že na mě zvláštně kouká, a když jsme ho míjeli, mile se na nás usmál a ptal se, kolik stály lístky (no jasně, poznal nás podle trička). Na mou odpověď jen uznale kývnul, že to není špatné a pak nám popřál příjemnou zábavu. Na Albertplatz jsme se zase trochu motali, pak jsme si všimli dvou Němců v oblečení s logem Hosen, chtěli jsme se řídit jimi, ale nakonec jsme získali pocit, že oni se stejně nenápadně řídili podle nás. Vtipné bylo, že cestou zpět jsme je na tom samém místě potkali zase, takže to vypadalo, že se tam plácali celý večer.

Před vstupem do areálu bylo jasné, že dnes večer nám bude celkem těsno. Bylo tam úplně narváno. Podle jednoho zdroje přišlo po oba dny (ve čtvrtek se konal přidaný koncert) 12 tisíc lidí, podle druhého dokonce patnáct.

Už ve třičtvrtě na osm (stáli jsme ještě venku) byla ohlášena předkapela. Tentokrát punkoví ZSK z Berlína. Jako každý jiný, i oni měli přesně vyměřených 30 minut. Pak poslední úpravy pódia a ve 20:45 zazněly první tóny intra Drei Kreuze (dass wir hier sind). Za šíleného řevu fanoušků stoupaly vzhůru vlajky s logem Die Toten Hosen a postupně se objevili všichni členové kapely. Campino spravedlivě oběhl celý prostor na podiu a postupně potleskem pozdravil diváky do všech směrů.

Pak už zazněly první kytarové tóny úvodní skladby Ballast der Republik, po níž následovala Altes Fieber. Po ní se Campino oficiálně přivítal s tisícovkami lehce zmoklých drážďanských fanoušků a pronesl, že Drážďany mají vždycky tak nějak spojené s vodou (před čtyřmi lety na tomtéž místě také pršelo). Poté další smršť hitů, z nichž každý byl bouřlivě přivítán.

Před Sascha ...ein aufrechter Deutscher Campino omluvně připomněl nacistickou minulost Němců a poslední tóny zanikly v bouřlivém sborovém skandování Nazis raus! Asi ve třetině Paradies kapela přestala hrát a Campino pozval na podium dívku z přední řady. Prý ji sleduje už na několikátém koncertě, a že si musí zazpívat s nimi, aby se zjistilo, jestli texty opravdu zná, nebo jen otevírá pusu. Pak ji vyzpovídal a zjistil, že stejně jako kapela i ona pochází z Düsseldorfu, načež ji "uklidnil", že teď může z nich všech udělat blbce, když nebude znát text. Po odpočítání píseň pokračovala. Zpěv byl samozřejmě příšerný (co si budeme povídat, zpívat před tolika lidmi a ještě k tomu bez odposlechů, vlastně jenom v ohromném kraválu, to není jen tak), a v závěru se na podium dostal ještě další fanoušek. Campino je ještě chvíli nechal zpívat společně a nakonec je s rozeběhem strčil z dolů mezi lidi, kteří si je ještě několik minut předávali nad hlavami.

Po Glückspiraten, která mi udělala velkou radost, byla na podium pozvaná dvojice, holka a kluk s kytarou, o nichž Campino prohlásil, že s nimi jezdí už od doby, kdy jednomu z nich byly 3 a druhému 5 let. Říkají si Meg'n Jez a měli zahrát Lion and the Lamb od T.V. Smithe. No, jelikož nemám rád akustickou kytaru, považoval bych to za nejslabší část koncertu. Ostatním se to ale líbilo, soudě podle nadšeného potlesku, proto se musel páreček ještě vrátit a přidat další kousek - tentokrát Call of the Wild od Hosen.

Pak už pokračoval klasický program. Schrei nach Liebe od Die Ärzte uvedl Campino slovy, že jde o písničku jedné berlínské kapely, která se možná taky jednou dočká úspěchu, čímž si udělal tak trochu legraci z ještě nedávné rivality mezi těmito dvěma soubory. Trochu obavy jsem měl ze Steh auf, wenn dua m Boden bist, jestli si zase všichni lidi nebudou sedat. Naštěstí vzhledem k návštěvnosti na tom tentokrát Campino netrval, pouze uvedl, že je rád konečně ve městě, kde se hraje stejně hrozný fotbal jako v Düsseldorfu, čímž narážel na místní Dynamo Dresden a domovskou Fortunu Düsseldorf.

Vrcholné číslo první části představovala vítězná píseň německé ankety Hit roku, která byla, jak jsem vypátral, za loňský rok v německých rádiích hrána víc než 37000krát - Tage wie diese, během níž byly do vzduchu vystřeleny miliony papírků.

Po kratičké pauze se Hosen vrátili se stařičkou Achterbahn, následovanou romantickou Alles aus Liebe (mimochodem první píseň, kterou jsem kdysi od DTH slyšel) a první set přídavků uzavřela píseň Mehr davon. Během ní oběhl Campino celý areál a objevil se přímo naproti podiu na takové jakoby tribuně a se světlicí v ruce zpíval odtamtud obklopený nadšenými fanoušky. Jasně že kolem něj bylo plno lidí z ochranky, kteří obětavě museli celý dlouhý úsek běžet s ním, ale tohle jsou právě gesta, díky nimž jsou Hosen v Německu tak oblíbení. Stejně jako skoky do kotle z podia. Vzhledem k tomu, že Campino už asi 1,5 hodiny neúnavně běhal po podiu, žasnul jsem, jak rychle kolem nás prolétl. Já bych sípal možná tak po všech čtyřech…;-)

V dalším kole přídavků došlo na cover Far Far Away nebo Zehn kleine Jägermeister. A před jedenáctou následoval ještě poslední set, zakončený Freunde, jejímuž textu musí věřit každý, kdo kdy navštívil koncert Hosen a úplnou tečku představovala tradičně You'll Never Walk Alone.

Ve 23 hodin konec, děkovačka a davy lidí se mohly vydat vstříc nočním Drážďanům.

Zážitek jako vždy parádní, rozhodně ho nepokazilo ani nepříznivé počasí, ani trochu nezvládnutá pyrotechnika, kdy kouřový efekt byl tak silný, že několik minut nebylo v celém údolí vůbec nic vidět. Doufám, že zase brzy budou Die Toten Hosen takhle někde "za rohem" hrát…;-)

Playlist

Intro - Drei Kreuze (dass wir hier sind)
1. Ballast der Republik
2. Altes Fieber
3. Auswärtsspiel
4. Modestadt Düsseldorf
5. Das ist der Moment
6. Alles was war
7. Heute hier, morgen dort
8. Bonnie & Clyde
9. Fliegen
10. Sascha ...ein aufrechter Deutscher
11. Paradies
12. Glückspiraten

Meg'n Jez
Lion and the Lamb
Call of the Wild

13. Pushed Again
14. Schrei nach Liebe
15. Liebeslied
16. Steh auf, wenn du am Boden bist
17. Hier kommt Alex
18. Wünsch DIR was
19. Tage wie diese

Přídavek 1:
20. Achterbahn
21. Alles aus Liebe
22. 1000 gute Gründe
23. Mehr davon

Přídavek 2:
24.Verschwende deine Zeit
25.Far Far Away
26. Zehn kleine Jägermeister
27. Schönen Gruß, auf Wiederseh'n

Přídavek 3:
28. Nur zu Besuch
29. Freunde
30. You'll Never Walk Alone

Cesta do Drážďan...;-)

Pátek 23.8. jsem už dlouho vyhlížel. Čekala mě cesta do Drážďan na koncert Die Toten Hosen. Tentokrát i s manželkou. Nějakým nedopatřením se mi někdy v červnu podařilo se na ráno ještě objednat do Kolína k lékaři, takže plánovaný odjezd se trochu protáhl.

Cesta po nikdy nedokončené dálnici D8 zavdávala úvahy k myšlenkám, nakolik se taková dálniční známka vyplatí. Hned po nájezdu na ní jsme absolvovali úsek s rychlostí omezenou na 80 km/h, potom další část, kde byla doprava svedena do jednoho pruhu, tudíž opět rychlostní omezení a pak první půlka dálnice skončila a následovala část okresková. Ta byla mnohem veselejší, hlavně proto, že v opačném směru stála cca 10 kilometrů dlouhá kolona aut.

Na kruháku u Teplic se nám podařilo hned napoprvé trefit správný směr a potom už nám kromě kilometrů nestálo v cestě nic. Když jsme minuli hranici, nastalo takové drobné deja vu. V prosinci jsem takhle jel do Chemnitz, Česko jsem opouštěl v relativní pohodě, ale když jsem vyjel z posledního z tunelů, přivítala mě vánice, vichr a náledí. Tentokrát to nebylo tak extrémní, ale zatímco u nás jsem musel mít brýle proti sluníčku, na německé straně bylo zataženo. A to tak, že před Dražďanami pršelo.

Co na mě z cesty zapůsobilo nejvíc, byla Dacia s německou značkou, která se za mnou přiřítila, když jsem právě jel v levém pruhu 150 km/h a nezbývalo než jí uhnout a nechat zmizet v dáli před sebou...;-)

Hlavní město Saska nás potom také přivítalo kapkami, ale hotel jsme našli bez problémů a ubytování bylo navzdory časovým údajům z emailu možné taky ihned. Zaparkoval jsem v podzemní garáži, kde jsem si poněkud drze zvolil jedno z míst vyhrazených pro ženy. Emancipace je snad oboustranná, ne? V každém případě by mě zajímalo, jak vypadalo takové typicky mužské místo, protože žádný rozdíl oproti běžným místům u nás jsem nespatřil. V tom mě utvrdil i další den ráno, kdy jsme přišli k autu, vedle nějž stál nějaký volkswagen zaparkovaný normálně popředu, ale jak se tam přes zrcátka dostal, to je mi záhadou. Napadá mě snad jen, že řidič/ka sklopil svoje i moje a pak je zase vrátil zpět, jinak to prostě nebylo možné.

Cesta domů byla o něco vtipnější než ta předchozí, protože jsme zabloudili ještě v Drážďanech. Naštěstí jsem se elegantně otočil v nějaké obytné čtvrti. Na druhý pokus jsme se ocitli na dálnici, ale ještě jsme měli v plánu sjet na jižním výjezdu, abychom levně nakoupili. Ačkoli vzdálenost od dálnice byla zhruba 2 km, i tam jsem stihl špatně odbočit, ale podařilo se mi se otočit ještě elegantněji na křižovatce se semafory. No a jako třešničku na dortu bych se chtěl zmínit o pokusu najet na dálnici směrem Praha, kdy jsem se špatně zařadil a nezbývalo než najet do opačného směru a jet asi 9km zpátky na první možný exit.

Po této taškařici už jsme ale návrat vzali vážně a zamířili směr ČR. Obavy z možné kolony podobné té z předchozího dne se naštěstí nenaplnily, i když jsme v podobné šňůře jeli. Ale pořád jeli, i když chvílemi krokem. Pak už ale opět D8, elegantní průjezd krajem Prahy, který manželka prospala a návrat domů.

Výlet se velmi vydařil a nic na tom nezměnil ani můj pokus o srovnání Drážďan se zemí jako ve čtyřicátém pátém. Tentokrát ovšem z auta naklepanou láhví Bohemia sektu a jejím následným výbuchem na pokoji…;-)

Drobná statistika:

221,7km / 248,6km

14,5 l / 17,6 l

Výlet do ZOO...;-)

Původně jsem měl několik měsíců nahlášené volno na koncertní pátek. Pak mě ale napadlo, že bychom mohli dodržet prázdninovou tradici a ještě v srpnu vyrazit do liberecké ZOO. Shodou okolností se to nejlépe hodilo ve čtvrtek, takže jsem si nakonec dopřál celkem čtyřdenní volno.
Prvně jsme jeli po dálnici, ještě loni v létě jsem totiž neměl známku, takže tentokrát nás čekal průjezd městem. Dřív jsme vždycky přijížděli po okresce od Jablonce, takže jsme Liberec jen tak trochu "lízli".
Opět jsem se vyznamenal, protože díky svému smyslu pro orientaci jsem špatně odbočil a pak jsme v nepřehledném úseku museli stát za autobusem, dokud nevyjede ze zastávky. Ovšem závěrečná část cesty se nakonec ukázala jako přehlednější než ta naše původní varianta.
V ZOO se nám samozřejmě líbilo jako vždy, letos si to užil už i Ála. Jen Andy trochu prudil, protože už od vstupu chtěl vidět hady…;-)
Cesta domů potom utekla až neuvěřitelně rychle, tím spíš, že celá posádka spala a probrala se až u cedule našeho města.
Takže zase za rok…;-)

Á bum...;-)

Než se dostanu k hlavní události z minulého týdne, musím ještě splnit nějaké resty…
Takže o tom předchozím víkendu jsme se rozjeli k příbuzným do východních Čech. Cestu jsme absolvovali již několikrát, tudíž nás nic moc nemohlo překvapit. Snad jen rozdílné chápání mých řidičských dovedností našimi dětmi.
Nějaké ty poslední úpravy na navigaci jsem páchal již za jízdy naším městem, když v tom se zezadu ozval Alexek se svým suchým komentářem: "Á bum. Á bum!" Tak díky, že mi tak důvěřuješ…;-)
Rozhodně víc si u mě šplhnul Andy, který při zpáteční cestě okomentoval můj ostřejší průjezd zatáčkou slovy: "Mámo, táta jezdí jako formule 1."
Je tedy pravda, že blíže pravdě byl Ála, jelikož hned u Kolína nastala zapeklitá situace, na kruháku, na němž blinkr při výjezdu používám snad jen já. Tentokrát jsem se tam ale potřeboval otočit a z opačného směru se blížilo auto (škodovka, jak jinak). Škodovka přibržďovala, nicméně pro jistotu jsem ještě vyhodil blinkr doleva, aby řidič nepřehlédl, že z kruháku nevyjíždím. Pak auto téměř zastavilo, ale z ničeho nic se zase rozjelo a zabrzdili jsme oba dva v kruháku těsně u sebe. Konečně jsem si tedy zatroubil, i když s mírným zpožděním, protože klaxon jinak prakticky nepoužívám, tudíž na něj ani nejsem zvyklý.
Poslední vzrůšo nastalo až při zpáteční cestě, kdy jsme klasicky zastavili na parkovišti u McDonalda na kraji D11, protože pak už není kde "odpočívat" a ptám se Andyho, jestli chce čůrat. On odpověděl jako v tom stylu, že když teda jinak nedám, tak jo. Jenže než jsem stihnul obejít auto k jeho dveřím, jeho potřeba se tak zintenzivnila, že jsem ho ani nestihl obout, musel jsem ho postavit na trávu v ponožkách a jen jsem sledoval proud, za nějž by se nemusela stydět ani hasičská stříkačka!

Myslím, že ani pán, který tam postával s plechovkou pití, nevěřil vlastním očím...;-)

Přesně týden...;-)

Už jen týden zbývá do další letošní události s velkým U. Stačí nadhodit pár hesel jako třeba: příští pátek, Drážďany, Die Toten Hosen... Ano další z výjimečných koncertů, na nichž nebudu chybět! Aneb pachatel se vrací na místo činu - přesně po čtyřech letech a dvou měsících Drážďany a romantika na břehu Labe...;-)

Zatímco minule jsme tam s manželkou propašovali ještě Andyho, tentokrát tam jedeme jen ve dvou!;-)

Pohádky...;-)

Druhý Erben ze mě zkrátka nebude, s tím se musím smířit… Každý večer vyprávím Andymu pohádku na usnutí. Když tato tradice někdy loni (možná ještě dřív) začala, bylo to celkem jednoduché, protože jsem si vystačil s Červenou karkulkou. Po určité době mi už ale začala lézt krkem, ovšem Andík byl stále spokojený. Průšvih nastal, když letos na jaře začal vyžadovat změnu. Několik dní jsem ho přesvědčoval, že Karkulka je nejlepší, ale nakonec mi nezbylo, než repertoár rozšířit.

V současnosti tedy disponuji zhruba 6-7 kousky, které mohu pravidelně střídat. Jenže ani to není tak jednoduché, jak by se možná mohlo zdát. Tu a tam je třeba zaimprovizovat. Prvně jsem si to vyzkoušel kupodivu při čtení - to takhle čtete třeba o cínovém vojáčkovi (verze se, jak jsem zjistil, liší), kterého nějaký kluk na konci stránky hází do ohně. Malé dítě vedle vás vám doslova visí na rtech a vy jste si při otáčení strany jistí, že určitě vojáček spadne vedle, vždyť v pohádkách přece vždycky všechno končí dobře. Jenže ouvej - nejenže cíňák spadne do ohně, ale ještě za ním skočí papírová baletka. A teď vy v přívalu slz;-) musíte rychle zareagovat tak, aby dítě nic nepoznalo, což uznávám i podle přítomného obrázku není právě nejjednodušší a plynule konec upravit.

To samé se mi pak přihodilo ještě jednou, když jsme četli nějakou starší verzi pohádky O kouhoutkovi a slepičce. Původně jsem to znal tak, že nakonec slepička kohoutka zachrání, jenže Němcová nechá slepičku pobíhat po okolí, plnit úkoly a nakonec kohout doslova a do písmene natáhne brka. Naštěstí jsem byl opět pohotový a i přes svůj zcela evidentní psychický otřes, jsem stihl konec pozměnit, aby alespoň Andy byl té hrůzy ušetřen.:-)

Když odbočím, to jsou v podstatě stejné šoky, asi jako když po nějakých třiceti letech zahlédnete kus Skippyho (kdo nezná - seriál o klokanovi - pozn. autora), co byl odjakživa "náš kamarád" a on za ty roky klidně změní pohlaví a stane se z něj kamarádka! Nebo Krkovička z Jáji a Páji, který se z nesnesitelného živnostníka (za komunistů) stal v druhé řadě celkem mírumilovným soukromníkem.

No a když se tak obloukem vrátím k našim večerním pohádkám, které na Andyho přání pravidelně střídám, minulý týden mě nachytal na švestkách. On si nějak oblíbil hranolky, takže veškeré dotazy typu, co by sis dal k snídani, svačině, obědu jsou zcela zbytečné. Odpověď zní pokaždé stejně - hranolky. Ale že se jí dočkám i na otázku, kterou pohádku si dnes řekneme, s tím jsem nepočítal. "O hranolce!" vybalil na mě Andík přesvědčivě. Snažil jsem se namítnout, že takovou neznám a že by mi ji nejdřív musel říct on. Na to ale začal natahovat, že si pamatuje jenom "byla jedna hranolka a to je všechno."

V hlavě mi to začalo šrotovat a pak jsem dostal spásný nápad - vždyť přece stačí jen trochu pozměnit Hrnečku vař! Andy se spokojeně uvelebil a já spustil: "Pekáči, peč!" Zatímco jsem vyprávěl, v duchu jsem se chválil, jak jsem to skvěle vymyslel. Jenže náhle mě polilo horko. A to v okamžiku, kdy stařena vytáhne ze zástěry hrneček. Možná už tušíte, co stane v pohádce o pečení. Ano, stařena ze zástěry zcela zákonitě vytáhne pekáč!

Doufám, že Andy tuhle pohádku nebude nikde reprodukovat…;-)