Oslava...;-)

V neděli uplynulo přesně pět let od té doby, co se v porodnici Andreásek prvně rozkřičel, a proto jsme v sobotu s jednodenním předstihem slavili narozeniny.

Ráno jsem s tátou autem dojel do Prahy (!;-)) vyzvednout dort, což bylo trochu o nervy. Nečekal jsem, že v sobotu dopoledne bude silnice tak zasekaná. Zpátky jsem to ale vzal přes dálnici a doma jsme byli coby dup.

Odpoledne pak vypukla sláva. Dort byl stále ještě ve stylu Angry birds, i když jsme měli trochu nahnáno, přece jen už je Andy ve věku, kdy se vlivem kamarádů může ze dne na den stát, že dřívější hrdina je navždy zapomenut a jeho místo bez lítosti zaujme někdo úplně jiný. Doteď si ale nejsem jistý, zda mu oči zářily víc ze samotného dortu, nebo z toho "ohňostroje" na něm…;-)

Samotná oslava proběhla v příjemném duchu, pro někoho možná až nudně klidném - nic se nerozbilo, děti nezlobily, zkrátka idylka.

Ještě v neděli jsme potom Andíkovi četli blahopřejné SMSky (ačkoli podepsat se už umí, čtení zatím nic moc!:-)) Ani mě vlastně nepřekvapilo, že si NĚKDO opět nevzpomněl, ačkoli si na jaře do kalendáře po čtyřech letech dojemně zapisovali datum narození. Je to věc, kterou já asi nikdy nepochopím, zatímco Andymu i Álovi je to úplně jedno. Babičku s dědou mají a ta paní s pánem, co na začátku roku pár minut předstírali svou lásku k nim, jim splynou s těmi všemi dalšími, kteří přicházejí a odcházejí.

Je vlastně dobře, že některé jistoty zůstávají…

Tak Andy, nejen že Ti ještě jednou přeju všechno nejlepší, ale taky Ti děkuju za všechny ty milé a veselé chvilky, které nám denně připravuješ!:-)

Náročný týden...;-)

Minulý týden byl víc než náročný. Zatímco zpravidla stíhám večerní vlak v 17:45, tentokrát se mi to nepodařilo ani jednou.

V pondělí jsem to trochu čekal, ob týden máme v závěru pracovní doby telco meeting s kolegy z Ameriky (jižní i severní) a vzhledem k časovému posunu je to pro nás až takhle pozdě. Jenže v úterý jsem potřeboval koupit dárek k narozeninám pro Andyho, takže jsem vlak nestihl taky. Ve středu už jsem toho měl dost a sbalil se tedy pět minut před pátou, až mi to bylo trochu hloupé a přesně s úderem páté hodiny jsem vyrazil z kanceláře. Už jsem chtěl psát domů esemesku, že tentokrát stíhám, když jsem doběhl do metra a všiml si nezvykle velkého množství lidí. K tomu tam stály v obou směrech vlaky. Po nějaké době tápání jsme konečně zjistili, že metro nejezdí, ale že DPP pracuje na obnovení provozu. Bavilo mě aspoň pozorovat cestující, kteří v pravidelných vlnách přicházeli od autobusů, a jakmile spatřili metro, utíkali, aby ho stihli. Pak se vmáčkli dovnitř a po pár minutách, kdy jim vyprchalo zatmění z toho rychle to stihnout, se jejich šťastný úsměv měnil v beznaděj. Každopádně, za patnáct minut se vlaky rozjely. Přesně těch patnáct minut, které mi chyběly k tomu, abych stihl spoj domů.

Ve čtvrtek se mi v závěru směny nahromadila práce, takže jsem byl rád, že jsem vůbec stihl pozdější spoj a stejně tak v pátek. Nevím, jak vám, ale mně by celkem přišlo jako drzost otevřít si v pátek patnáct minut před koncem pracovní doby tiket a napsat do něj, že je to kritické a že dead line na vyřešení je v pondělí ráno. Shánějte nějakého Němce v pátek odpoledne natož pak večer, aby dobrovolně pracoval přes víkend…

Doufám, že takový náročný týden jsem měl naposledy, z domova ráno v 6:40 a návrat v 19:20, to není nic moc. Hned dnes jsem si vzal ponaučení a z kanceláře se vypařil přesně v pět a zítra si dokonce po mnoha letech dovolím takový luxus, že na státní svátek zůstanu doma.

Mohlo by se až zdát, že moje pracovní morálka klesá…;-)

Na Vítka...;-)

To je pořád něco. Před dvěma týdny jsme slavili Andíkův svátek, tento víkend se ponese v duchu jeho narozenin a ten minulý, o tom se tu pořádně rozepíšu.

Už dlouho dopředu totiž bylo naplánované zapíjení narození syna známého. Vlastně ještě dřív, než se narodil, jsem měl oslavu v kalendáři. Mělo to být velkolepé a taky že bylo.

Už v jedenáct hodin jsme se sešli na nádraží a vyrazili směrem k Sázavě, do Kácova. Čekalo nás několik přestupů a já tušil, že cesta bude veselá. Už u nás se mi totiž v ruce objevila plechovka piva stejně jako ostatním. To nám muselo vydržet do Kolína, kde jsme měli skoro hodinu čas na přestup. Tedy hodinu. Někoho totiž napadlo, že se čas nebude počítat na hodiny, ale na piva. V praxi to tedy vypadalo, že v Kolíně jsme za jedno pivo, tam máme dvě piva času, potom do vlaku nějaké plechovky a pak přestup v Ledečku, kde si musíme trochu pospíšit, protože přípoj pojede za jedno pivo…;-)

Jelikož jsem nijak netrénoval, přiznám se, že jsem lehounce cítil už tu první plechovku a jedenáctka v kolínské nádražce už o sobě dávala vědět trochu víc. Bylo dvacet minut po dvanácté a já tušil, že jestli to takhle půjde dál, budu v jednu pod stolem. Nesměle jsem tedy špitnul, že si s dovolením do vlaku piva brát nebudu. Ocenil jsem, že mě nikdo nenutil a místo toho si radši koupil bagetu, abych se trochu najedl, přece jen jsem neobědval. Dojeli jsme do Ledečka a na některých bylo vidět, že jim zásoba dala trochu zabrat. Přece jen do batohu jednoho z přítomných se údajně vejde šestnáct lahváčů, i když tedy nevím, kolik je to v plechovkách a kolik se jich tam nakonec opravdu ocitlo.

Jednou jsem musel použít vlakovou toaletu a to byl zážitek. V Regionově je ona místnost nezvykle veliká, ale dovedu si představit, že někdo staršího data narození se dřív počůrá, než tam všechno pochopí. Tlačítko "Open button", potom "Close button", "lock button", "flush button", "wash button", "unlock button" a konečně "open button" a ještě jednou "close button". Člověk aby si zkontroloval jízdenku, zda je pořád ve vlaku Českých drah.

Nádražní restaurace v Ledečku nám trochu udělala čáru přes rozpočet, protože ač je zvenku krásně upravená, je zavřená. Přiznám se, že jsem měl trošku žízeň. Nicméně jsem v tu chvíli ještě netušil, jak mi tahle neplánovaná pauza pomohla.

Poslední úsek cesty utekl velmi rychle a za chvilku jsme vkročili do restaurace u kácovského pivovaru. Měli jsme rezervovaný stůl, bohužel hned u dveří. Nevěřili byste, kolik lidí jimi prošlo během deseti minut. Naprostou vetšinu představovali cyklisti ve více či méně úchylných dresech, většinou ale používající stejný parfém. Hugo kravín.

Zdravý životní styl dostal pořádně na frak, protože jsme jedli všechno možné, ale nic z toho nebylo ani maličko zdravé. Byl jsem rád, že nikdo neřešil, kolik toho kdo vypije, takže jsem nasadil své tempo. Zábava se rozjížděla a ačkoli jsem se původně celé akce docela obával, nakonec jsem se velmi dobře bavil. A to i přesto, že jsem tam znal vlastně jen dva lidi. Jediné jídlo, dá-li se to tak nazvat, které jsem pro ostatní nepochopitelně vynechal, byl tatarský biftek. Přece jen už v pravěku se používal oheň, tak nevím, proč bych měl ve 21.století jíst maso syrové. Celý den jsem neměl nejmenší pojem o čase, ale když se venku setmělo, napadlo někoho, že by tochtělo panáka. Kdosi se pokusil oponovat, ale tentokrát musel každý. Celkem byly asi tři rundy a někteří pozvolna odpadali. Pak jsme se museli vydat na cestu zpět na nádraží, tedy zastávku. Postávalo tam pár opilců, čili vlastně kolegové…;-)

Do Ledečka jsme dojeli celkem bez problémů, tam jsme měli přestoupit. Na druhé koleji stál vlak, ale nebyl náš. Pak odjel. Na první koleji stále postával ten, co nás právě přivezl. Po nějaké době jsme začali být nervózní a když jsem se konečně podíval na hodiny, zjistil jsem, že ten, co nebyl náš, odjel tak, jak ten náš měl odjet. Navíc z prvního motoráku vyhnali z nějakého důvodu lidi, co jím měli jet dál. Na setmělém nádraží, kudy ve špičce projede jeden vlak za hodinu postávali v sobotu večer čtyři nádražáci. Vypadali bezradně. Skončil čas na hrdinství, náš vedoucí výpravy se vydal za výpravčí. Byl trochu posilněn, proto se nechal unést emocemi a já čekal, kdy začnou blikat majáky a my pojedeme bez jízdenky na záchytku. Pak se nádražáci pohádali mezi sebou, výpravčí pokrčila rameny a jednomu z nich řekla: "Tak si to ale budete řídit sami!" Radši jsem předstíral, že jsem to neslyšel, vlak jsem ještě neřídil.

Pak nás jakýsi posunovač ujistil, že náš vlak opravdu přijede. A měl pravdu. Asi o dvacet minut později se objevil. Jenže to už se ukázalo, že jeden z nás dávno ztratil trpělivost a objednal odvoz. Snažili jsme se ho přesvědčit, ať neblbne a jede s námi, ale nedal si říct. Výpravčí viděla, že jsem jediný v podstatě střízlivý, proto mě začala přemlouvat, ať si ho vezmeme s sebou, a do toho se slzami v očích (nevymýšlím si!) na mě volala nešťastná průvodčí, ať si už nastoupíme, protože už bezpodmínečně musíme odjet.

Pokračovalo nás tedy o jednoho méně. Průvodčí nám lístky zkontrolovala hned na začátku a potom se nám vyhýbala. Nedivím se jí.

Ač jsem nebyl střízlivý, byl jsem úplně mimo. Někdo totiž spal a někdo se hádal a křičel na sebe, protože samozřejmě pod vlivem měli potřebu si vyříkat osobně pracovní věci, které je už dlouho tížily.

Vlak ale přežil bez úhony a my taky. V Kolíně jsme se vypotáceli z motoráku a já jsem několikrát musel přesvědčovat jednoho z Kolíňáků, který se od nás měl odpojit, že batoh, který nemůže najít, má opravdu na zádech. Ocitli jsme se v hale a já si všiml, že náš poslední spoj nám jede za dvě minuty a to z 1A nástupiště, které je trochu z ruky. Sice všichni pochopili, že moc času nemáme, ovšem že je to kritické, to jsme nejspíš věděli jen dva. Usedli jsme do panťáku a rozjeli se. Průvodčí si prohlédl hromadnou jízdenku a nedůvěřivě pravil: "Teda pánové, sice nejsem pod vlivem, ale vás vidím jen čtyři a ne šest!" Přece mu nebudeme vyprávět, že někteří padli cestou zpět…;-)

Když jsem dorazil domů, sklidil jsem obdiv za to, že nejsem opilý, nicméně jsem měl pořád šanci. U nás totiž probíhala party opuštěných manželek…;-) Na svých promilích jsem už ale tu noc nechtěl nic měnit.

Takže, ještě jednou - na Vítka!;-)

Páteční vzrůšo…

Ráno jsem dorazil na nádraží docela na poslední chvíli, akorát hlásili můj spoj. Zarazilo mě sice, že nástupiště bylo plné lidí, ale velkou pozornost jsem tomu nevěnoval. Zvlášť, když jsem se posléze pohodlně usadil ve vlaku. To mi bylo úplně jedno, že nějaký spěšňák před ním nejel.

V Brodě nastoupilo pár puberťáků a bavili se o jakémsi problému na trati. Tedy jeden z nich o něm mluvil, ostatní se mu smáli. Vyjížděli jsme z Tuklat, když ozvalo hlášení. Zprvu jsem ho ani nevnímal, každý den upozorňují na provizorní výstup v Běchovicích, jenže když v úvodu zaznělo třikrát za sebou: "Upozornění pro cestující! Upozornění pro cestující! Upozornění pro cestující!", tak jsem zpozorněl taky. "…že z důvodu mimořádnosti na trati tento vlak v Úvalech jízdu končí…"

No to si zase někdo dělá pr…, proběhlo mi zákonitě hlavou. Za chvíli jsme zastavili a všichni z obou dvoupatrových souprav se vyhrnuli ven. Na rozkopané nádraží a posléze před budovu, kde už stál takový dav lidí, že by se tam klidně mohl natáčet obrazový material k 25.výročí Sametové revoluce. Po chvíli se objevil autobus, zastavil na druhém konci houfu, než jsem stál já a vzápětí narvaný odjížděl. Pouhým okem z čekajících lidí neubyl nikdo. Pak se objevil druhý a zajel skoro až přede mě. Pomyslel jsem si, jaké mám štěstí, že tentokrát jedu, jenže v houfu u dveří se najednou zastavila přímo přede mnou stojící s prominutím kráva a začala s kamarádkami řešit, jestli teda má jet nebo ne. Tím zcela ucpala přístup z mé strany a když se konečně všechny rozhodly nejet, autobus byl narvaný a zavíral dveře.

Po několika klasických MHD spojích se objevil další náhradní spoj a já se na poslední chvíli ocitl uvnitř. Po zavření dveří jsem si pomyslel, že kliku přece jen mám, protože zatímco ostatní se tlačili, já měl celkem pohodlné místo u dveří a mohl se opřít o takové to sklo za první sedačkou. V porovnání s ostatními asi jako bych jel první třídou!;-)

Někde na konci Úval, možná už za nimi, jsme se přiblížili ke křižovatce směr Jirny a Brandýs, ovšem už zdálky byly vidět modré majáky a všude tam pobíhali policajti, do toho nějaká sanitka. Přímo v křižovatce naší objízdné trasy stál autobus a do jeho boku zaklíněný náklaďák. Náš řidič si v domnění, že je objede zprava, když to zleva nešlo, najel co nejdál, ale to už u něj byl jeden z policajtů a posílal ho zpět. Místo bylo neprůjezdné. Po vycouvání jsme se vraceli zpátky do Úval. Tam jsme se potom promotali uličkami mezi rodinnými domy a na trasu se napojili o nějaký kus dál. Ještě jsme pustili pospíchající sanitku a jeli jsme. Tedy… V ranní špičce spíš popojížděli. Do toho všudypřítomné semafory a na nich pokaždé červená. Cestou jsem sledoval starou babku s holí, která stála hned vedle mě a v ruce držela načatou plechovku koly. Super, v pondělí jsem měl promočené oblečení od deště, teď to bude ještě s hnědým odstínem… Naštěstí jsem ale maloval čerta na zeď - jak bývá mým zvykem!;-)

Se svým orientačním smyslem jsem už byl zcela ztracen, když jsem si uvědomil, že to venku trochu poznávám, protože na jaře jsem tím místem jel autem. Přejeli jsme trať a zastavili před nádražím. Rozkopaným. Teď zbývalo projít ještě asi půl kilometru bahnem na provizorní nástupiště. Do toho začalo pršet. Super. Někdo začal nahlas přemýšlet, kdy to vlastně jezdí z Klánovic, když se najednou v dáli objevil vlak. Problém byl, že jel z toho "uzavřeného" směru. Když u nás začal brzdit, zjistili jsme, že je plný a jakmile se mu otevřely dveře, culili se na nás zevnitř ti, na které jsme se předtím smáli my, když se nevešli do náhradního autobusu.

Takže pro příště - vynechám-li to, že jezdit vlakem je v poslední době opravdu o život a že mi cesta po novém rychlostním koridoru trvala bezmála dvě hodiny, což naposledy možná zvládl šikovnější kočí (či jak se jmenoval) s koněspřežkou v předminulém století… Ať mi nikdo netvrdí, že během dvaceti minut naší cesty z Úval do Klánovic všechno zázračně opravili, aniž by předtím tušili, že to tak brzy zvládnou. Všichni jsme mohli v klidu sedět ve vlaku a tu půlhodinku tam počkat. A to já jsem byl, když na to přijde, relativně v pohodě, co mají říkat ti, co museli trasu absolvovat s větším zavazadlem, případně méně pohybliví důchodci.

Takže velká Kyselá prdel ČD!

http://www.rozhlas.cz/zpravy/regiony/_zprava/nehoda-v-uvalech-zastavila-provoz-na-hlavni-trati-prahakolin--1409272