Poslední dobou začínám zjišťovat, že asi nemá moc cenu plánovat cokoli dopředu, protože nakonec to vždycky dopadne jinak.
My jsme takhle původně chtěli jet minulý týden s dětmi do Playmobil Parku v Zirndorfu. Na začátku byla myšlenka netrmácet se tak dlouho jako loni, proto jsem zařídil ubytování kousek za hranicemi (kdo by řekl, že bavorský penzion bude levnější než český?!) Pak nás napadlo výlet upravit - jeden den věnovat Norimberské ZOO a další den navštívit park. Do soboty před odjezdem jsem měl možnost ubytování zdarma zrušit, což jsem taky nakonec udělal, protože předpověď počasí pro dané místo jasně a nekompromisně varovala před přívalovými dešti. Podle místní webové kamery ovšem po oba dny svítilo sluníčko.
Ubytování jsem sice zrušil, ale hned rezervoval další. Tentokrát na tuto středu a čtvrtek. Pár dní předtím se ale předpověď počasí opět zkazila a zase mělo být deštivo. Tentokrát jsme ale nic nerušili. A udělali jsme dobře…
Ve středu ráno jsme s akademickou půlhodinkou vyjížděli v 7:25 od domova. Cesta ubíhala poměrně hladce, jen u Prahy doprava poněkud zhoustla. Když jsme najeli na D5, každou chvíli jsem pěnil, to když jedna uzávěrka či jinak omezená doprava střídala druhou. V jednu chvíli nám potom zatrnulo, když jeden pruh vedl po z poloviny uzavřené části a druhý v protisměru a po chvíli se zase sjížděly k sobě. Zrovna to vyšlo, že zprava k nám najížděl kamion, zleva překážely zátarasy a při vyhýbání se jeho vybočujícímu návěsu jsme to měli na centimetry.
Někde před Plzní celé osazenstvo auta usnulo (tedy kromě mě - aspoň myslím;-)) a skoro hodinu tak vládlo hrobové ticho. S blížícím se Norimberkem doprava houstla. Cesta do ZOO se nedala přehlédnout, takže ani my jsme nezabloudili, jen jsem se orosil, když jsem spatřil to množství aut. Kdesi na netu jsem četl, že je tam parkoviště pro 1900 vozů a tipnul bych si, že bylo z podstatné části zaplněné. Naštěstí na nás čekalo jedno místo u stromu, který jej odpoledne zahalil stínem. Jo a parkovné samozřejmě zdarma.
Vydali jsme se lesíkem ke vstupu do ZOO a už po cestě nás uvítaly první exponáty - ohromní černí brouci na zemi.
V ZOO chtěli kluci od začátku hlavně na delfíny, takže jsme se tam hned vydali, pozorovali jsme je nejdřív uvnitř skrz prosklenou stěnu a potom ještě venku. Prošli jsme kolem naprosté většiny zvířat, líbilo se nám hlavně ohromné množství laviček, kde si lidi mohou jen tak odpočinout, aniž by si museli dávat něco k jídlu u bufetu, a mně ještě přišla sympatická široká asfaltová cesta, která celým areálem vede. Žádné vypoukliny, kde by děti zakopávaly, prostě německá rovná asfaltka…;-)
Cesta ze ZOO byla o něco složitější, protože navigace mě vedla jinudy, což jsem si uvědomil hned po prvním odbočení, takže jsme si užili trochu německé městské zácpy. Najedli jsme se, pak jsme ještě nakoupili nějaké nezbytnosti a vydali se do penzionu. Já jsem ještě stihnul okřiknout nějaké děti. Zvedali jsme se od stolu a já slyšel nějaký dětský křik, tak jsem na kluky nahlas zasyčel: "Pssst!" Jenže naši kluci to nebyli a od nedalekého stolu se na mě dost divně podívala rodina se řvoucími dětmi. No tak jsem se spletl, no!;-)
Jak už tady padlo, ubytování mělo původně sloužit pouze k rozpůlení cesty, takže teď nás čekala přibližně hodinka cesty směrem k českým hranicím. Navigace nás vedla zcela neomylně a my si říkali, že bez ní bychom penzion nikdy nenalezli. I s velmi strmou cestou do kopce si náš megane poradil a za chvíli jsme se krásně poskládali na nepříliš prostorném parkovišti.
V restauraci nám usměvavá servírka sdělila, že šéf se nám bude hned věnovat. Za malý okamžik se skutečně objevil ve dveřích, sám roznášel jídlo, usmál se, že je hned u nás, obsloužil hosty a spustil na nás. V tu chvíli mě zarazila jeho jistota, že umíme německy, protože pusa mu jela, aniž by se předem zeptal, takže by se taky mohlo stát, že po dlouhém monologu zjistí, že mluvil do zdi. Ačkoli hovořil dost rychle, rozumět mu bylo krásně. Dovedl nás do pokoje a ujistil nás, že cokoli budeme potřebovat, máme se hned ozvat.
Byl jsem trochu zvědavý na snídani. Objednal jsem totiž jen třílůžkový pokoj, protože mě napadlo, že třeba by se v noci některý z kluků probudil a chtěl spát u nás a my bychom zbytečně platili víc. Děti do 4 let měly navíc pobyt zdarma, tak mě zajímalo, jestli nám napočítají snídaně tři nebo čtyři. Jako milé překvapení jsme na účtu měli jen tři snídaně.
Mladý zaměstnanec, který tam měl ráno na starosti, mi potom při odchodu řekl tolik zdvořilostních frází, že jsem ani nevěděl, jak na všechno odpovídat, proto jsem zvolil univerzální větu, svědčící o mých hlubokých jazykových schopnostech: "Ja, danke!" A zopakoval ji asi pětkrát.
Pak jsme se vydali zpátky k Norimberku. Tentokrát jsme k dálnici mířili jinudy než večer a trasa byla mnohem jednodušší. Cesty navigací jsou zkrátka nevyzpytatelné…;-)
Mimochodem - projeli jsme několik kilometrů německým venkovem, čili po obyčejných okreskách. Dokonce v jedné obci stála značka, varující před rozbitou silnicí. Marně jsme hledali jakýkoli výmol, auto se ani nehnulo…
Cesta do Playmobil Parku probíhala bez problémů, teda postupně mi začala trochu vadit ta neomezená německá rychlost, protože kolem nás lítala auta nějakých 200km/h a tu a tam bylo obtížné se do levého pruhu zařadit kvůli předjetí třeba kamionu. I v zájmu nižší spotřeby jsem dodržoval českých 130.
V Norimberku jsme se dostali do slušné kolony a já si vybavoval jakýsi problém na jedné křižovatce z loňska. Jen jsem si nemohl vzpomenout, o co přesně šlo. Přijížděli jsme tam, navigace mi říkala, že mám odbočit vpravo, já poslušně ve své "pravé" koloně, když v tom mi to docvaklo - máme jet přece doleva! Blinkr, vlevo, trochu zablokování ostatních, ale žádné troubení, najíždění, gesta, nic.
Dočkali jsme se a před námi se objevil areál parku. Hned jsem zamířil do jednoho z parkovacích domů, ostatně nás tam naváděl i jeden ze zřízenců. Jelikož jsem musel zahnout o víc než devadesát stupňů (jakoby zpátky), měl jsem trochu problém vyhnout se obrubníku, ale tipnul bych si, že jsem nebyl sám. Zaparkovali jsme poměrně brzy, nicméně vyhrazená místa byla o dost užší než u nás, takže otevření dveří bylo dost obtížné.
V Playmobil parku se hlavně u Andyho objevil vedlejší účinek kinedrylu, kdy byl zpočátku rozmrzelý a ubrečený, ale postupně ho to naštěstí přešlo. Bohužel bylo znát, že už začaly bavorské prázdniny, oproti loňsku bylo všude mnohem víc lidí. Počasí se vydařilo, takže si to kluci nakonec užili a večer se jim ani nechtělo domů.
Jelikož k obědu jsme si dopřáli (sympatické je, že dětem můžete objednat dětské menu, které kromě jídla obsahuje ještě pití, jogurt a hračku a to vše za rozumné peníze), k večeři jsme si koupili jen něco lehčího v Kauflandu. Pak už jen nabrat benzín a hurá domů. Při příjezdu k čerpací stanici jsem měl pocit, že nastala ropná krize (ostatně vojenských kolon jsme na dálnici potkali víc než dost), auta naskládaná všelijak našikmo v nekonečných frontách mezi stojany připomínala spíš nějaké indické tržiště. Propočítával jsem, kolik mám nabrat, aby mě to nestálo v Německu tolik, ale nakonec jsem zjistil, že jsem utratil téměř totéž, co u nás. Ještě před nájezdem na dálnici kluci usnuli a vydrželo jim to až domů, respektive do rána.
Vždycky jsem si říkal, že D5 je docela slušná, ovšem teprve tentokrát jsem si všiml změny na hranicích, kdy se začalo ozývat neustávající tatatata, jak jsme míjeli jednotlivé panely.
Jedno z posledních zpestření nastalo úplně před Prahou, kdy jsem si chtěl odskočit, tak jsem zajel k McDonaldovi. Jel jsem pořád po šipce mezi odstavenými tiráky, minul plné parkovišťátko u Mekáče, říkal si, že to není možný, že tam ani nemám kde zastavit, když najednou jsme podjeli dálnici a ocitli se vedle ní na druhé straně. Tak to se mi ještě nestalo, abych zabloudil na odpočívadle. Otočili jsme se a naštvaně jsme pokračovali do Prahy.
Míjeli jsme rozkopané úseky a řídili se podle cedulí na Hradec Králové. Najednou si manželka všimla, že šipky na Hradec jsou na nich škrtnuté, což mě vyděsilo, ale o pár kilometrů dál už zase bylo vše v pořádku. A nebýt blbečka v tiráku PPL, co se na nás lepil, tak jsme Prahou projeli poměrně bez problémů.
Domů jsme dorazili pět minut po desáté, přenesli kluky do postelí a řekli si, že se výlet celkem vydařil.
Statistika:
993.2 km / 71,8 l benzinu
(ta čísla takhle napsaná vypadají příšerně)
