Jak za čtvrt roku poslat dvacítku k vodě…;-)

Nastává závěr roku a myslím, že nadešel čas, abych se trochu pochlubil. Se zářijovou změnou práce jsem se rozhodl, že bych se mohl trochu přiblížit své původní váze, která v posledních letech stále narůstala, až se zarazila na 108,5 kilech. Ať už jsem k tomu prožral nebo prostresoval, zkrátka to tak bylo.

Nejprve jsem o svém předsevzetí nikomu moc neříkal, kromě manželky to věděli jen noví kolegové z práce, protože to byly pořád nějaké dortíky, zákusky, čokolády, a abych se jim vyhnul, musel jsem jít s pravdou ven. Pro částečné utajení jsem se rozhodl i proto, že jsem nechtěl být terčem posměchu, až to vzdám, protože to prostě nepůjde. Jenže ono to šlo. A nečekaně rychle.

Díky novému zaměstnání nezažívám tolik stresu, mám pravidelnou životosprávu, denně spím víc než šest hodin (což jsem předtím několik let říct nemohl). Zařadil jsem svačiny, trochu pozměnil jídelníček, poslední čokoládu jsem měl někdy v srpnu, stejně jako brambůrky a podobné záležitosti. Pivo jsem také vynechal, k porušení došlo jen dvakrát - když jsme šli se všemi kolegy z práce na pivo (na pivu se těžko pije něco jiného;-)) a při oslavě narození potomka známých. Ovšem o žádné litry se rozhodně nejednalo.

K hubnutí jsem se odhodlal někdy v půlce září, přesné datum bohužel neznám, stejně jako jsem si neudělal fotku displeje na váze. Skutečně jsem nečekal, že to k něčemu povede.

Každopádně tedy půlka září a 108,5 kg. První cíl pro mě samozřejmě představovalo pokoření metráku a dvojciferné číslo na váze. Váha se ovšem zasekla na stovce a ne a ne se pohnout dolů. Nakonec se podařilo 23.října. Sice doslova o fous, ale bylo to tam!;-)

Dalším milníkem bylo pokoření devadesátky - osmička se na displeji objevila prvně 16.prosince a hned vzápětí další mezník - 17.prosince jsem si chtě nechtě musel koupit nové džíny. Další den jsme měli vánoční večírek a tam bych nemohl chodit s rukama v kapsách, což jsem předtím dělat musel. Ani ne tak z frajeřiny, ale proto, abych kalhoty neztratil. Takže sbohem 36/32, teď nosím 34/32!;-)

Suma sumárum - během tří měsíců takřka 20 kilo. A to není špatný, že ne?!;-)

Veselé vánoce

Tři Sestry, Synové výčepu – Palác Akropolis 22.12.2014, 14:00

Ne nadarmo se říká, že vánoce jsou obdobím zázraků… Jak mi tak bylo pořád trochu líto, že jsem v závěru listopadu dal přednost Harleji před Třemi sestrami, nečekal jsem, že se nade mnou pařanské nebe smiluje a já ještě letos spatřím Fanánka a spol. na vlastní oči! Tuším, že minulou středu jsem tak nějak proklikával všechny své oblíbené stránky a všiml si zprávy o tom, ž eke dvěma vyprodaným vánočním Akropolím se Tři sestry rozhodly(i) přidat třetí koncert v naprosto netradičním čase - ve dvě hodiny odpoledne. Je fakt, že ještě nedávno bych šel jak na obě večerní tak in a tuhle odpolední akci, tentokrát jsem ovšem vděčně skočil po vstupence na jednu z nich.

Risk je zisk. Mám sice tento týden dovolenou, ovšem zároveň mám pohotovost, to znamená, že v případě nutnosti mi zavolají z práce a já musím do hodiny být u svého notebook. Trošku jsem se bál, co kdyby někdo zavolal, ale na druhou stranu zakázané ovoce chutná nejlíp. A když se Sestry vynásobí tím "zákazem", je to nepopsatelné. Odhadem po dvou letech jsem dorazil do Akropole, v půl druhé jsem tam ještě snad nikdy nebyl, možná jednou kvůli předprodeji, když ještě byl internet v plenkách;-), odložil si v šatně a chtěl se vydat do sálu. Bohužel jsem zapomněl v batohu vstupenku, ale na druhý pokus mě už vpustili. V baru jsem si po mnoha letech objednal vinný střik a užasl, když jsem slyšel částku. Už před nějakými deseti lety šlo o mnohem dražší pití než pivo, ovšem on stojí pořád stejně, zatímco pivo podstatně zdražilo!

O překvapení nebyla nouze - jako předkapela vystoupili Synové výčepu a začali dokonce už ve 13:50! I díky tomu sál ještě zel prázdnotou. Synům bez adoptivního otce Fanánka to sluší mnohem víc, posílili o nového kytaristu Štokyho, hlavním zpěvákem se stal kytarista Rosťa a víc slyšet je také basák Pavel "Žmulín". Rajská hudba pro uši. Sahulovým nesrmtelným peckám patřilo 30 minut, během nichž zazněla mimo jiné Lambáda ve zcela nové, tvrdší, úpravě. Po nezbytných úpravách už ve 14:45 zaznělo intro. Zcela nové, z písně Bajkonur, pokud se nepletu. Během něj nastoupila kompletní partička a zazněla tradiční Aidska neboli Ztráta imunity. Užíval jsem si skvělý zvuk, světla i videoprojekci, která vtipně doplňuje hrané písně. Ne vždy se jedná o televizní klip, viz píseň Nechci do ústavu, u níž byl obrazový material sestříhán ze záběrů kácejícího se pana prezidenta. To ale zaznělo až v závěru. Předtím došlo na tradiční průřez takřka třicetiletou tvorbou kapely. Po relativní novince Kalhotky ze Lhotky se najednou Supici objevily v ruce kalhotky s logem kapely, které posléze hodila do davu, což Fanánek okomentoval slovy, že Supice teď bude hrát na ostro. Sestry se doslova vyžívají ve čtyřprocentních fórech, moc mě pobavilo, když při Homosexuálovi se kytarista Zdeněk postavil proti ing.Magorovi a navzájem si vždycky brnkli na kytaru a basu a pak si "přitepleně" zatleskali (neumím to lépe popsat;-)). Jinak v průběhu odpoledne zazněly namátkou Poliš, Otčenáš, Ave Bráník a take od Visáčů převzatá Známka punku. Asi po 40 minutách si soubor dopřál pauzu, na pódiu zůstali MRD (Mafuna, Rosťa, Dan) a místo obvyklé Sahulovy krátce zavzpomínali na album Stará Kovárna - Aneb konec punku v čechách - např. coververzí Stejně mi nedokážou nic. Někdy v druhé části koncertu najednou přilétl téměř plný kelímek s pivem a polil mě na rozkroku, což vypadalo dost trapně, naštěstí to před cestou domů stihlo celkem slušně zaschnout. Díky hostujícím Synům výčepu zaznělo Mexiko s posílenou dechovou sekcí - basák totiž ovládá i hru na pozoun.

Závěr patřil písním Už koluje fáma a Modlitba. Asi za pět minut půl páté konec, Sestrám zbývaly dvě hodiny do dalšího koncertu a já nadšený odjížděl domů.

Děti mě přivítaly v šest večer a mě tak napadlo,že takovéhle akce by mě vážně bavily! Třem sestrám patří velký dík!

Tři sestry: Kalhotky ze Lhotky

Výlet do Drážďan...;-)

Během uplynulého víkendu jsme slavili první výročí našeho přestěhování. A stejně jako loni od krabic, i tentokrát jsme utekli na výlet. Do Drážďan na vánoční trhy. Pro manželku to bylo překvapení, ubytování jsem měl zajištěné již od dubna, protože na vánoční období bývá vyprodáno na dlouho dopředu.

Podařilo se nám vyjet v sobotu poměrně brzy dopoledne a cesta utíkala velmi pohodově. Poté, co skončila první část D8, začala trochu stávkovat navigace a neúnavně se nás snažila nasměrovat na ty nejhorší polní cesty. Trochu jsem to nechápal, protože ještě loni na tom samém úseku navigovala bezchybně a žádný update jsem od té doby nenahrával, čili k žádné změně nemělo dojít. Po napojení na další část D8 už ale opět fungovala tak, jak má. Cestou se víc a víc zatahovalo, až u Ústí začalo pršet. Ve znamení dešťových přeháněk se nakonec nesl celý víkend. V Drážďanech jsme samozřejmě absolvovali ještě téměř povinný nákup, představuju si, že podobně se museli cítit lidé, kteří se po '89 prvně dostali na Západ. U nás jsou obchody sice plné, ale pokud bych to měl porovnat… A to se už vůbec nezmiňuju o cenách.

Když jsme konečně přestěhovali obsah narvaného nákupního vpzíku do kufru auta, mohli jsme pokračovat ještě asi deset kilometrů k hotelu. V posledním úseku cesty (možná ani ne kilometr od cíle), mi manželka lehce pokazila náladu, protože měla pocit, že nás vyfotil radar. A já zrovna v tu chvíli o 4 km/h překročil povolenou šedesátku. Stejně jako všechna auta přede mnou i za mnou. Nemám ponětí, o kolik by se mi takové čtyři německé kilometry prodražily. Teď abych vyhlížel pozdrav od Weihnachtsmanna…

V garáži hotelu jsem opět trochu zápasil s parkováním, protože ta místa jsou zkrátka tak strašně úzká, že když už tam zajedete, nedá se vylézt z auta ven. A to si myslím, že náš Megane ještě není z nejširších…

Trochu jsme si oddechli na pokoji a mohli jsme vyrazit na výlet do centra. Sice chvílemi pršelo, ale byla by škoda nezajít na trhy. Na zastávce tramvaje nám malou čáru přes rozpočet udělalo, že jsme nenašli automat na jízdenky. Rozhodli jsme se tedy popojet 1-2 stanice, tam si jzdenky koupit a pokračovat další tramvají. Jenže co jsme tak viděli z okna, nikde nic. Asi v půli cesty jsem si všimnul, že v polovině vozu je přímo uvnitř automat, který nebyl vidět. Došli jsme tedy k němu, já začal hledat drobné a uvědomil si, že nám zbývá necelých 5 minut jízdy a za to se mi 120 korun moc dávat nechtělo. Ale přiznám se, že jsem trnul, že se mi za zády ozve německý revizor. Hned po vystoupení jsme si ale koupili jízdenky na zpáteční cestu.

Samotné trhy se nám moc líbily, nemohu samozřejmě pominout fakt, že všude byli samí Češi a dokonce se ozvalo uvítání nejprve v češtině (ovšem s německou výslovností) a až posléze v němčině. Milé. Došlo i na svařáky, punče a bratwurst. Jediné, co mi vadilo, byli lidi s deštníkama, kteří s nimi ohrožovali ostatní, i když právě nepršelo…;-) Na hotel jsme se vrátili v rozumnou dobu a ani jsme nebyli nijak promočení, večer se vydařil.

V noci jsem zase trpěl svým hotelovým syndromem;-), který se vyznačuje tím, že se uprostřed noci probudím, chce se mi strašně spát, ale nejde to. Nic příjemného, ale mám to tak vlastně pravidelně, tak bych si pomalu mohl zvyknout…;-)

Druhý den jsme se vydali na zpáteční cestu asi v 10:45. Pro změnu pršelo, ale jelo se pěkně. U hranic se trochu povalovala mlha, ale nic extrémního. Domů jsme dorazili kolem druhé a to i s přestávkou na oběd.

Ačkoli auto tomu neodpovídá (bývalo bílé;-)), výlet proběhl na jedničku.

Statistika:

478,6 km / 34,8l benzinu

Harlej, Jaksi taksi – Rachot Chotutice (29.11.2014)

Na uplynulou sobotu jsem se těšil už někdy od března, kdy se na stránkách Harleje objevil rozpis koncertů na tento rok. Radost se mi trochu pokazila na konci prázdnin, kdy své podzimní plány odhalily Tři sestry. Jejich akce v Kolíně vyšla na ten samý den. Po chvilce přemýšlení jsem pro někoho možná překvapivě dal přednost právě Harleji. Sestry nadále zůstávají srdeční záležítostí, nicméně u Harleje mám tak nějak pocit, že si víc váží fanoušků, atmosféra bývá srdečnější. Nic na tom nezměnil ani trumf v podobě druhých kapel. Sestry posílil Visací zámek (to bych se nebál nazvat faulem;-)), zatímco pražsko-mosteckou kapel podpořili Jaksi Taksi, které ani trochu nemusím.

Sobota se tedy nesla v duchu dřívěší večery pro děti a z domova jsem vyjížděl někdy kolem tři čtvrtě na osm. Trochu ostudně jsem jako místní rodák musel zjišťovat, kudy se vlastně teď do Chotutic jezdí, ale cestu ukazovaly šipky. O pár minut déle mě přivítaly ospalé Chotutice, kdy jsem měl nejprve pocit, že se tam ani nic nemůže dít. Auto jsem chytře zaparkoval před jakýmsi vjezdem, takže mě nemohl nikdo překvapit tím, že dá auto těsně přede mě a já budu problémy s vyjetím.

Z předprodeje jsem měl e-Ticket, což se ukázalo jak odobrá volba, protože jsem ušetřil 40 korun oproti nákupu na místě. V sále prázdno, napadlo mě, že všichni dali přednost Sestrám, jen u zvukaře posedávali muzikanti. Zděsil jsem se zvláštního načesaného mladíka, na chvíli mě napadlo, že buzničky, které každoročně vystupují v prosinci u nás, přijely tentokrát do Chotutic. Ještě větší zděšení pak nastalo, když jsem zjistil, že jde o nového bubeníka Jaksi Taksi. Brrrr!

To už ale bylo čtvrt na deset a akce, která měla začátek v osm, už před slušně zaplněným sálem právě vypukla. Jaksi taksi, nic moc. Raději jsem se ještě se známým odklidil do přilehlých prostor. Možná to bylo ještě horší, protože tam falešný zpěv vynikl mnohem víc. Kapela hrála a hrála a já měl pocit, že snad nikdy neskončí. Pak jsem vždycky zaslechl, že se loučí, ale pořád hráli dál. Asi po hodině a čtvrt jsem se dočkal.

Přesně v jedenáct známé intro avizovalo příchod Harleje a ten spustil klasicky první pecku - Zfetovanej. Zpěvák Tomáš se mezi písničkami ujišťoval, zda v sále někdo je a s křikem se spokojil až někdy po půlce koncertu. Během večera došlo na tři písničky ze zcela nového alba, jinak kapela zvolila samé osvědčené hity a ani jednou nešlápla vedle. Došlo i na přídavky, ale bohužel už v půl jedné nastal konec. Trochu jsem čekal ještě nějaký bonus, ale bohužel.

Ale hodina a půl skvělé hudby stála za to!

Po chvíli jsem se vydal k autu, venku příšerná zima a už z dálky jsem si všiml, že vjezd nevjezd, někdo to narval úplně těsně přede mě. S trochou štěstí a se zavřenýma očima jsem na dvakrát vyjel, pak se kdesi v potemnělých uličkách otočil a uháněl zpátky.

Tak zase někdy, a bylo by super, kdyby se pořadatelé v okolí lépe dohodli...;-)

Novinka Než to s náma půjde ke dnu: