Oslava s kapelou jedné písničky...;-)

K sobotě 10. listopadu ještě jeden příspěvek - večer se totiž konala oslava čtyřicetin pana V., na níž měla zahrát naše narychlo sestavená kapela jedné písničky, jak jsem se tu již zmiňoval.
Ve čtvrt na čtyři přišla zpráva od paní H., že je vzduch čistý a že se jí podařilo pana V. vyhnat ven s dětmi. Nanosil jsem tedy rychle do auta vše nezbytné a vyrazil. Před domem jsem se setkal s panem M., který měl špatnou zprávu ohledně svého bratra pana O., který onemocněl. Nicméně prý byl připravený přijet až na samotnou akci, odehrát a zase zmizet. Nanosili jsme věci do garáže a začaly přípravy. Pan M. to vzal velmi vážně, dokonce se mu podařilo sehnat mixák, abychom měli dobrý zvuk. V duchu jsem se neubránil smíchu, když původně mělo jít o akustické provedení jedné písničky, ovšem protože já jednak akustickou kytaru nemám rád a za druhé ji už defakto ani nemám (ten historický kousek, co mám doma používají kluci na blbnutí), sklouzlo to k tomu, že jsme nakonec zesilovali a zesilovali, až z toho vznikla v podstatě normální kapela. Ještě o něco úsměvnější mi přišlo to, jak jsme tahali všechny krámy - bedny, kabely, stojany, nástroje kvůli čtyřmiuntové písničce…:-)
Nejdéle trval nazvučení bubnu, protože pořád jaksi vazbil. Když se to konečně povedlo, zazvonil panu M. telefon a on nám oznámil, že pan O. se omlouvá, ale večer přijet nemůže. Ano, ten pan O., který měl bubnovat. Pan M. je ale zkušený multiinstrumentalista a rozhodl se odložit baskytaru, na níž se těšil a chopil se bubnu. Poslední zkoušku jsme muslei přerušit, prootže jsme zjistili, že domů dorazil pan V. a já jsem toho využil, abych rychle sjel domů, kde jsem měl ještě nějaké povinnosti a hlavně jsem byl domluvený, že přivezu zbytek rodiny na oslavu. Přece jen to byl kousek cesty, i když se slavilo ve stejném městě. Doma jsem se jen otočil a vlastně hned jsme jeli.
Oslava se nesla ve velmi klidném duchu, je vidět, že už nejsme nejmladší. Kromě našich kluků tam bylo ještě pár dalších dětí, tedy alespoň ze začátku, možná i proto se všichni drželi trochu zpátky. Já jsem pít nemohl už proto, že jsem počítel s tím, že po naší kulturní vložce ještě odvezu domů věci a rodinku. Ale měl jsem v plánu, že potom se ještě pěšky vrátím a případně si s oslavencem připiju.
Čas na naši produkci nastal někdy po osmé hodině, nevím přesně. Zcela nekriticky musím říct, že se nám to i přes všechny nesnáze povedlo. Dokonce jsme se vnutili ještě s přídavkem, kterým vzhledem k tomu, že jsme kapela jedné písničky, byla ta samá skladba. Ovšem tentokrát jsme podstrčili taháka oslavenci panu V. a ten se chopil basy, takže nakonec přece jen došlo na všechny nástroje. Odehráli jsme tedy dvakrát všechno, co jsme uměli a mohli jsme balit…;-)
Čas letěl, pár lidí se už pomalu vytratilo, ovšem naši kluci nejevili nejmenší stopy po únavě. To se možná chtělo spat víc mně!:-) Je ale fakt, že atmosféra byla víc než příjemná a to jsem se zprvu obával nějaké divočiny. Nakonec jsme se rozloučili někdy kolem jedenácté a čekala nás cesta domů. Bylo jasné, že nemá cenu se už potom pěšky vracet a vlastně to mělo i své výhody - v neděli ráno mě nic nebolelo a odpoledne jsem klidně mohl jít do vedlejší vesnice ochutnávat Svatomartinská vína…;-)

Tunning Show a Rychlá kola 2018, aneb sbohem Lysá...;-)

V sobotu 10. listopadu jsem s klukama sedl do auta a zajeli jsme jako už mnohokrát do Lysé nad Labem na výstavu. Je tedy pravda, že na této konkrétní, týkající se aut a rychlých kol obecně jsme byli prvně. Nutno podotknout, že nejspíš i naposledy...
Zaparkovali jsme jako obvykle v ulici, kde sice stojí cedule s nápisem, že v době konání výstav se platí padesát korun za den, ale jako v drtivé většině našich předchozích návštěv tam nikdo nevybíral. Když se nad tím tak zamyslím, většinou tam někdo postával, jen když bylo hezky. Když jsme se přiblížili ke vstupu na výstaviště, překvapilo mě, že třeba v porovnání s výstavou Exotika o nějaké dva týdny dříve tam téměř nikdo nestál. Pomyslel jsem si, že je třeba na zpovykané "Lysáky" ještě moc brzy a zamířil k jedné z budek koupit si jako vždy vstupenku. Když jsem požádal o jeden lístek pro dospělého, paní mi ho podávala a přitom se zeptala: "Ty děti jsou vaše?" Přisvědčil jsem a ona vystřelila další otázku: "Kolik měří?" To mě trochu zarazilo, přestože shodou okolností to vím. Podíval jsem se, směrem, kam paní ukazovala prstem a vidím novou cedulku: 'Děti do 130 cm zdarma!' Protože se na mě paní dívala jako kdybych chtěl okrást minimálně celou Českou republiku, špitl jsem omluvně, že jsem to netušil, že ještě před pár dny se neplatilo za děti do deseti let. Paní ovšem byla nesmlouvavá, prý jde o novinku. Super, jak jsem později doma zjistil, novinka byla tak žhavá, že ještě nebyla uvedena ani na webových stránkách. Tam stále byla informace o vstupu zdarma do deseti let. Mimochodem, aby nedošlo k mýlce - s tímto věkovým omezením žádný problém nemám!
Vzhledem k tomu, že obě naše děti jsou odmalička vyšší (zvláštní slovní obrat, uznávám, ale jinak to říct nejde:-)), za podobných okolností by platily od nějakých pěti let. A platily by stejně jako třeba nějaký nedorostlý jedenáctiletý puberťák nebo 25 letý student, který na nové podmínky pro slevu dosahuje (nikoli výškou, ale statusem studenta). A je asi logické, že malé dítě si z jakékoli výstavy odnese mnohem méně... V novinách se sice objevil kupon na akci 1+1 vstupenka zdarma, ovšem ten platil pouze pro nezlevněné vstupenky. V praxi tedy pokud by přišli dva dospělí s dítětem, nechali by u vstupu 60 za dítě a jednou 80 za dva dospělé (jelikož druhý jde zdarma). Dohromady tedy 140 korun, zatímco otec s dvěma dětmi (nad 130 cm) je zkasírován o 80 korun za sebe a dvakrát 60 korun za děti, protože se jedná o zlevněné vstupenky, na něž se kupón nevztahuje. Celkem ho to tedy vyjde na 200 korun! Hmmm... A to mluvíme o levnější výstavě, třeba na Koně se platí 120...
No nic, nezvykle se třemi vstupenkami v ruce jsme byli vpuštěni do areálu. K našemu překvapení, tam bylo nejen málo lidí, ale poměrně málo i takových těch stánků lemujících přístupovou cestu k hale. Měli jsme co dělat, abychom našli alespoň ten, kde se prodával párek v rohlíku a třeba takové trdlo tam neprodávali vůbec. O moc lepší to nebylo ani uvnitř. Ála si sice aspoň vyzkoušel pohodlí několika aut, viděli jsme novou mazdu a oba kluci se na chvíli rozvalili do sportovní mazdy a do dlouhé limuzíny. Jinak vlastně nic moc. V jedné z hal pár vytuněných aut a v další potom stánky s vínem a pivem.
No nic, jak by řekl Jaro Slávik v Talentu - nevyskúšaš, nevieš. Vyzkoušeli jsme a už víme, že příště sem nemusíme. A nemyslím jen výstavu Rychlá kola Tuning show, ale myslím výstavy v Lysé obecně.
Protože bydlíme nedaleko, viděli jsme jich za uplynulé roky mnoho - od koní, přes slepice, krávy, ptáky, kytky, záchranáře... Sice jsem vždycky nechal peníze u vstupu jen já (případně manželka), ale o to víc jsme potom utratili u stánků s občerstvením a sladkostmi. Odteď už nepřispěju ani na vstupném, ani na útratě za služby uvnitř. A vzhledem k tomu, že jsem tam mnohdy potkával otce s dětmi, kteří evidentně vyrazili na chvilku ven, aby se nemotali doma, obávám se, že nejsem sám... Zkrátka pracující musíme odrbat, jak jen to jde.
Takovým rozloučením se pro nás za tři týdny stane tradiční ohňostroj, na který je vstup volný. Tedy aspoň podle internetu…;-)

Comeback a opět konec...;-)

Před pár dny se stalo cosi neuvěřitelného. Zavolala mi partnerka pana V., s nímž jsem se kdysi vyskytoval ve veleúspěšné kapele:-) a měla na mě prosbu ohledně překvapení k jeho čtyřicátinám. Samozřejmě jsem byl připravený pomoci, pokud to bude jen trochu v mých silách, ovšem žádost mi nakonec dokonale vyrazila dech. Šlo o to, že pro něj připravila písničku, kterou se rozhodla nacvičit s panem O. a panem M. Jenže jak si tak rozdělovali nástroje, protože především ti dva pánové umí trapně hrát na všechno, stalo se to, že jim vypadla kytara. A z jakéhosi neznámého a nepochopitelného důvodu si tak vzpomněli právě na mě.
Přiznávám zde natvrdo, že jeidným důvodem, proč jsem hned neodmítl, bylo to, že jsem jim nechtěl zkazit radost. Na druhou stranu mi bylo od první chvíle jasné, že to je tak jediné, co možná alespoň zpočátku nepokazím, protože kytaru jsem sice držel v ruce asi o dva týdny dříve, ale jen z toho důvodu, že jsme malovali a já ji musel přenést do jiného pokoje. Jinak jsem na ni prakticky nehrál od té doby, co se narodil Andy, což je tařka na den devět let. Na jaře jsem ji sice z legrace vyndal ze skříně, aby kluci koukali a k jejich velké radosti jsem dvakrát hrábnul do rozladěných strun, čímž jsem udělal dostatečný kravál, abych stoupl v jejich očích.
Nejhorší na tom všem bylo, že jsme měli velmi málo času. Proto hned první zkouška proběhla prvního listopadu. Samozřejmě jsem se na ni řádně připravil, jak jen mi zaneprázdnění v průběhu pracovního týdne dovolilo. Shrnu-li to do jednoho bodu - otřel jsem z kytary a futrálu vrstvu prachu.
Ve čtvrtek potom jsem dorazil v pět domů a byli jsme domluveni, že po půl šesté se pro mě paní H. staví. Samozřejmě všechno muselo probíhat zcela tajně, aby její partner, pan V., nic netušil. Počítal jsem s tím, že budu za chvilku zpátky, proto jsem ani nic nejedl. Nečekaně už před půl šestou se ozval zvonek. Začal jsem se rychle oblékat, mezitím jsem rozsvítil v předsíni, aby bylo vidět, že se něco děje. Jenže po chvilce znovu zvonek. A zase a zase. Říkám si, co blbne a otevírám dveře. K mému překvapení u branky stojí pan plynař, který si u nás při výměně kotle cosi nechal. Vyřízeno, šel jsem zpátky domů, zul se a sundal si bundu. Před tři čtvrtě na šest, kdy se mizdálo, že už by to mohlo být po půl šesté:-), jsem se šel znovu obout a obléknout, abych potom nezdržoval. Když jsem byl nachystaný, pípla mi SMS s omluvou, že se se zdrží asi o 20 minut. Zase zouvat, zase svlékat. Napotřetí to už ale vyšlo. Akorát, jak teď máme jiné auto, odvykl jsem si na dveře kufru zvedané nahoru a jak jsem nesl těžké kombo, nedával jsem pozor a praštil se do hlavy. Že by varování?
Dorazili jsme do Poděbrad a málem nastal druhý trapas, to když jsem si neuvědomil, že jsem v SUV a jak jsem zvyklý sedět těsně nad zemí, málem jsem při vystupování vypadl ven. A to jsem se vždycky smál zamindrákovaným prckům, co si kupují velká auta, že by si k nim měli pořídit i žebřík. Naštěstí jsem to jen tak tak vybral.
Zaparkovali jsme přímo před poněkud alternativní hospodou a prošli dozadu do sálu, kde jsme mohli zkoušet. Já si začal ladit kytaru, ale ladička jaksi nereagovala. Vyměnil jsem baterky, které v ní byly snad od začátku, co ji mám, což by znamenalo nějakých 20 let. Bohužel ani nové baterky nepomohly. Zatím mi ale stihla prasknout nejslabší struna E. To mě ale nemohlo vyvést z míry, protože jsem s sebou měl tři náhradní balení, ovšem pěkně stará. Takže to dopadlo tak, že mi postupně popraskaly i ty další a když jsem se konečně jakž takž naladil, abych mohl začít hrát, měl jsem na kytaře místo obvyklých šesti jen pět strun. Problém ale byl, že mi nehrála bedna. Promačkal jsem všechny kombinace tlačítek, rozsvítil a postupně zhasnul všechny kontrolky, ovšem bez úspěchu. Pak se ukázalo, že to asi bude v kabelu a skutečně - můj nejdražší kabel, který jsem si za dobu své muzikantské kariéry kdy koupil (přesně si pamatuju, jak jsem si před vice než deseti lety rozmýšlel, jestli do něj mám jít nebo ne), se po letech odpočinku odebral do věčných lovišť. Naštěstí jeden z náhradních se tvářil, že fungovat bude. Pan O. jeho veselý rádoby provazový design okomentoval otázkou, jestli to je švihadlo… Bohužel bedna pořád stávkovala, ale po několika dalších dlouhých minutách z ničeho nic hrát začala.
Mohli jsme se pustit do zkoušení. Já jsem si doma písničku několikrát poslechl, vytiskl jsem si český text, jenž jsem obdržel mailem, a z na internetu dohledané akordy, které ovšem neseděly. Nezbývalo, než si doplnit ty správné, abychom každý hráli totéž. Taky musím prásknout, jak mi zatrnulo, když jsem se na samotný text podíval. Paní H. mi ho totiž poslala jako .txt soubor a kdo tento formát používá, nejspíš se už setkal s tím, že při ukládání vyskočí informace, že některé znaky budou změněny. Zpravidla Ř, Č se změní na R, C… Zajímavé ovšem je, že jiné typicky české znaky zůstanou. No a tak se stalo, že se mi v textu objevila několikrát věta: NA PLNEJ PLYN ŽIT, což, odmyslíme-li případnou pravopisnou chybu, může znít dost nešťastně…;-)
Na náhodné kolemjdoucí (okolo se procházelo např. na toaletu, což se asi dost hodilo;-)) jsme museli působit jako nějaký zkrachovalý mexický revival - jedna akustická kytara, jedno ukulele a jedna sice eletrická kytara, ale s pěti strunami. Když jsme písničku dali podruhé, myslel jsem, že mi už upadnou prsty, jak jsem si odvykl mačkat akordy. Nakonec jsme to ale zvládli ještě několikrát. Domů jsem vítězoslavně dorazil kolem půl desáté a vrhnul se na večeři.
Ačkoli se mi do toho původně nechtělo, přece jen šlo o zahrání jedné písničky a opětovný konec kariéry, nezbývalo, než v pátek navštívit prodejnu a koupit si nové struny a kabel. I zde jsem ale čelil jakémusi osudovému varování. Když jsem si totiž vybral, co jsem potřeboval, zamířil jsem k pokladně. Obsluha bez problémů od každého vzala zboží, pípla, proběhla platba penězi nebo kartou. Jenže pak jsem přišel na řadu, pán u kasy pípnul kabel, potom struny, znovu struny… Znovu a zase… Všechno marné, pokladna se zasekla. Trvalo přes deset, než se mu spolu s kolegou podařilo software obnovit, aby jsem mohl ýt zkasírován. Ne, to už němůže být náhoda, proběhlo mi hlavou…
V neděli jsme se měli sejít podruhé. Tentokrát už ve správném nástrojovém složení - akustická kytara v rukách paní H., elektrická v mých, na basovku pan M. a na Djembe (teď tady machruju, ale název áubnu jsem si našel na internetu;-)) pan O. Bohužel pan M. nakonec nedorazil. I tak jsem ale měl silný subjektivní pocit, že to zní fakt dobře. Tedy alespoň v porovnání s minulou zkouškou. Musím tedy ještě podotknout, že jsem s sebou musel "externí" krabičku s kytarovým efektem, protože ty, co jsou obsaženy v mé kytarové bedně, kdo by to čekal, přestaly fungovat. Zaplaťpánbůh, že nadále bylo slyšet alespoň čistý zvuk. Akorát vzhledem k tomu, že jsme se ještě neslyšeli v kompletním nástrojovém složení, nezbývalo než si naplánovat ještě jedno setkání. Protože jsme jako správní úspěšní muzikanti velmi vytíženi svými dalšími projekty (rozuměj normálním zaměstnáním;-)), nebylo jednoduché najít volný termín, ale nakonec jsme se shodli na středě, což se mi tak úplně nehodilo, ale při troše štěstí bych to stihnout mohl. Středa se později změnila na úterý a to bylo pro mě super.
Na naší poslední zkoušce jsme dorazili skutečně všichni a musím se pochlubit, že jsem měl pocit, že nám to jde zase o něco lépe než minule. Dokonce mě už ani nebolely prsty. Mou domněnku potvrdily opět reakce pár kolemjdoucích. Paní H. se nám svěřila, že je přece jen ve stresu, dokonce prý i před našimi zkouškami, což jsem vůbec nechápal, ale snažil jsem se jí vysvětlit, že zatímco my asi poznáme, že nám něco "ujede", ten, kdo to uslyší poprvé jako celek, nemá šanci v tom ohromení odhalit naprosto žádný nedostatek.
Po skončení zkoušky jsme se rozešli s tím, že úplně poslední generálka bude těsně před samotnou oslavou narozenin, kdy se budeme muset nějak sladit přímo na místě, abychom se navzájem slyšeli.
O tom ale až v příštím příspěvku…;-)

Výlov...;-)

V sobotu 3. listopadu nastalo zklamání. Jako by nestačilo, že pršelo v pátek v noci, když jsme jeli z divadla, déšť neustal ani po ránu. Už druhý týden po sobě tak padal plán jet na výlov jednoho z blízkých rybníků. Když už jsme se s tím s klukama tak nějak srovnali a smířili, najednou z ničeho nic pršet přestalo. Stále tedy bylo zataženo, ale vypadalo to již nadějně.
Nabídl jsem tedy klukům kinedryl, Andy na chvilku zaváhal, jestli nebude lepší zůstat doma (rozuměj hrát celé dopoledne na tabletu), ale nakonec se rozhodl jet taky. Někdy po po osmé hodině jsme tedy vyjeli směr Vyžlovka. Původně jsem si dělal zálusk na Zrcadlo u Kopidlna, ale v průběhu týdne jsem zjistil, že se loví i Vyžlovský rybník, který se nachází skoro stejně daleko, ale leží na kraji Jevan, což je samozřejmě lákadlo pro naše dva malé milovníky tohoto města.
Místo se nedalo přehlédnout, protože když jsme se přiblížili, uvítaly nás nejrpve značky zákazu zastavení a později desítky, možná i stovky podél silnice zaparkovaných aut. Místo jsme nakonec našli až v Jevanech a to ještě díky tomu, že někdo právě odjel a já se stihl více méně rychle otočit a uvolněný flíček zabrat. Odtamtud nás čekala cesta pěšky zpět. Tedy až poté, co jsme si vzali vhodnou obuv - gumáky. Ty moje si taky odbyly svou premiéru.
Jak jsme se tak vraceli zpět, potkávali jsme pár lidí, kteří už odcházeli domů, takže se sem tam uvolňovlaa místa pro parkování, která ovšem byla také ihned znovu zabraná. Pochvalu zaslouží, že se tam neustále tam a zpět pohybovala dvě policejní auta, takže cesta po odstavenými auty zúžené silnici byla poměrně bezpečná. Na hrázi jsme se prodrali davem a kluci zamířili na jakési provizorní dřevěné molo. Zapomněl jsem se totiž zmínit, že jelikož šlo o náš již druhý výlov, byli jsme náležitě vybaveni. Do auta jsem přihodil takové ty barevné síťky na motýly, co se v létě prodávají ve vietnamský tržnicích za pár korun. Andy i Ála se tak hned vrhli k vodě a lovili malé rybky, který tam přímo pod námi byly tisíce. V drtivé většině šlo o maličké okounky. Zde je na místě dodat, že všechny samozřejmě ihned vraceli vodě. Jenže mezi okounky se občas přimotala i nějaká ta rarita. Álovi tak udělali radost třeba cejni, kteří byli zpravidla vzrostlejší, takže se síťka začala po určité době lehce trhat. Andy chytil několik ježdíků, které jsem tak i já viděl prvně v životě naživo. Po chvíli ale slyším nadšené volání Ály a koukám, že se mu podařilo "zdolat" poměrně velkého okouna kolem 40 centimetrů. Jenže Andy se nehodlal jen tak vzdát. Takže když mezi rybkami nenápadně proplouvala velká štika, která utekla rybářům ze sítí, hrábl po ní. V duchu jsem se zasmál, ale nahlas se ho snažil ukonejšit a povzbudit tím, že takovou rybu nesmí podebírat zezadu, ale proti hlavě, protože ta se dá samozřejmě prudce na úprk směrem dopředu. Netrvalo to dlouho a Andy huláká jak na lesy. Otočil jsem se a vidím, jak drží tu malou síťku na motýly a z ní trčí ocas a půlka těla štiky, která měla dobře kolem padesáti centimetrů. Bohužel se v tu chvíli kolem nás motal nějaký malý otrapa, který kromě toho, že oba naše kluky pořád otravoval, tak se snažil tuhle rychle vrátit do vody. Poté, co jsem mu lehce domluvil (stačilo říct jen, že jsme rybáři, což není lež, ale on si myslel, že patříme k těm, co o pár metrů dál tahali sítě:-)), se zklidnil a naopak možná úlovek zachránil alespoň pro jednu fotku, protože štice se venku ani trochu nelíbilo a dávala to zuřivě najevo. Kdyby se se mnou Andy před tím vsadil, že chytne něco podobného, byl bych schopný prohrát asi hodně, protože bych tomu nikdy nevěřil! Kluci byli rozhodně ve svém živlu a bylo naprosto nemožné přimět je potom k odchodu. Ono se totiž začalo zase dost zatahovat, tak jsem po nějakých 2,5 hodinách chtěl pomalu zpátky k autu.
Před tím jsem si ovšem chtěl zakoupit ještě nějakou tu rybí specialitu. Postavili jsme se tedy do fronty a já jsem se za chvilku šel podívat dopředu, co tam vlastně mají. Kluci "hlídali" místo. U stánku jsem si všiml, že vedle je ještě druhá fronta, velmi krátká, kde se daly koupit párky v rohlíku, na které měli kluci chuť (a je fakt, že vzhledem k tomu, že neměli čas ani na svačinu, měli na jídlo už docela nárok). Měl jsme trochu strach, aby se nebáli, protože jsem se tam tedy trochu zdržel a oni na mě vlastně neviděli. Ale za chvilku se za mnou objevil Ála. To jsem už ale vítězoslavně nesl dva rohlíky s uzeninou. Andy se zapomněl a vystoupil z fronty, naštěstí za nimi stáli ohleduplní lidé a ohlásili se, že se můžeme postavit před ně. Zatímco hlavně Andy hltal jako kdyby týden nejedl, naše fronta byla jaksi zaseklá. Za nějakých dvacet minut jsme se pohnuli stěží o půl metru. A před námi stálo kolem třiceti lidí. Nechápu, co se dělo, protože jak jsem kupoval ty párky, viděl jsem, že rybí pochutiny byly průběžně připravovány a dosypávány. V každém případě jsme se rozhodli to vzdát. A to jsem měl i v autě připravené nádoby, abych vše bezpečně dovezl až domů.
Pomalu jsme došli až k autu a teprve tam nastal ten pravý rozruch, protože kluci byli samozřejmě jako čuňata, kompletně od bláta, takže jsem musel provést určité úpravy, aby auto nebylo na "vyhození". Naštěstí jsem s tím tak nějak počítal dopředu, takže jsem měl dost velkých igelitových pytlů a taky hadry a deky. Přípravy na cestu domů ale byly pořádně dlouhé. Domů jsme se vrátili někdy po jedné hodině a největším zadostiučiněním pro mě bylo, když Andy pronesl: "Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale bylo to lepší, než hrát na tabletu!"

Famílie...;-)

V pátek 2. listopadu jsme se večer vydali do Kolína do divadla, na první ze dvou představení, která máme tento měsíc v plánu. Vyjeli jsme po šesté, cesta většinou rychle utíká. Vstupenky jsme měli zaplacené a připravené na pokladně k vyzvednutí před představením, bohužel jsem se tam pro ně dřív nedostal.

Menší zádrhel nastal, když jsem zvolil trasu přes Plaňany. Sice tak jezdíme skoro vždy, ale poslendích několik týdnů byla silnice uzavřená kvůli stavbě obchvatu. Ten byl ale právě v tom týdnu slavnostně otevřen.
Jenže nevím, jestli na mě působilo, že byla už tma, ovšem vůbec mě to nenadchlo. Zaprvé šipka ukazuje jen na Prahu, takže kdo by případně místo neznal a chtěl jet na Kolín, může mít problem. Navíc smysl jízdy po obchvatu chápu tehdy, kdy neprojíždíte padesátkou městem, ale toto vyšší rychlostí objedete. Ovšem zde je tomu trochu jinak, protože stejně jedete padesát a ještě se křížíte s kolejemi, takže se může stát, že budete čekat kvůli projíždějícímu vlaku. Za mě tedy děkuji, vyzkoušel jsem, ale budu jezdit postaru. V Kolíně jsme zaparkovali tradičně u Billy, ovšem čáru přes rozpočet mi udělali tím, že se tam ještě vybíralo. Ani mi nejde o ty peníze jako spíš o to, že jsem s tím už nepočítal a neměl tak připravené drobné.
Do divadla jsme dorazili čtvrt hodiny před začátkem, takže tak akorát. Bohužel nastalo zdržení u pokladny, protože přestože před představením se vydávají pouze lístky na toto představení, někdo tam řešil jakýsi problém, který se vstupenkami nesouvisel. Ale i tak jsme do sálu vcházeli včas.
Samotná hra se nám líbila, nešlo o nic hlubokého, spíš o lehkou komedii. Manželce se prý zdál poněkud zdlouhavější úvod, já jsem tam zase postrádal nějaký náznak, v jaké době se příběh odehrává, ale jinak spokojenost. A to i presto, že jsme prvně seděli poměrně vzadu (do prodeje šly jen zbylé lístky z předplatného) a jak už to tak bývá ten nejvyšší člověk z celého sálu se posadil přímo přede mě, takže občas jsem se musel kroutit, abych viděl aspoň kousek jeviště…:-)
A cestou domů jsme se shodli na poznatku, že herce Miloše Vávru jsme v televizi neviděli snad v jediné kladné roli, pořád hraje nějaké padouchy a přitom ve skutečnosti dokáže zahrát i vlídného dědu.:-)
Největší zádrhel nastal, když jsme se po skončení vydali k autu, protože, ačkoli podle předpovědi nemělo, pršelo. A to poměrně dost, takže cesta bez deštníku nebyla právě příjemná. Ale přežili jsme…;-)

Famílie - obsazení:
Miloš Vávra
Zdeněk Maryška
Carmen Mayerová
Ludmila Molínová
Lukáš Rous
Vanda Chaloupková

Snídaně, divadlo, přehlídka - aneb jdeme s davem...;-)

Ačkoli jsem z koncertu přijel pozdě v noci, v neděli 28.10. ráno jsme si přivstali, protože nás čekal výlet do Prahy. Tak strašné to ale nakonec nebylo, protože se čas měnil na zimní (bohužel údajně naposledy).
Kluci měli pořád dost času, což se projevilo v tom, že jsme museli trochu spěchat na vlak. Stresem ale byli potrestáni především sami, takže myslím, že příště už stejnou chybu neudělají. Aby toho nebylo málo, pršelo a bylo celkem chladno.
Prvním bodem našeho výletu se stala oblíbená snídaně 'Sněz, co můžeš' nedaleko Staroměstského náměstí. Kluci byli rádi, že tam mohli všechno ukázat mámě, která tams námi byla poprvé. Když jsme se najedli, nastal čas, abychom se přesunuli k divadlu. Čekalo nás představení Maxipes Fík v Divadle bez Zábradlí. V rámci víkendových představení Divadla pohádek jsme už viděli drtivou většinu repertoáru. Mně a manželce přišlo toto dílko v porovnání s dalšími poněkud slabší, ale kluci se dobře bavili, při jedné scéně se Andy doslova řezal smíchy. Bohužel Ála předtím někde vymetl botama pár kaluží, takže je měl úplně mokré, proto jsem na záchodě nenápadně sebral několik papírových ubrousků a nacpali jsme je do nich. Po skončení představení tvrdil, že mu vyschly.
Když jsme se vymotali z divadla, zamířili jsme do metra na poslední bod nedělní návštěvy hlavního města - v rámci oslav 100 let od založení Československa se na Evropské konala údajně největší vojenská přehlídka a když už jsme se nacházeli poblíž, byla by škoda se tam nepodívat. Už v metru bylo jasné, že se musíme připravit na pořádné davy a to i presto, že do začátku zbývala ještě víc než hodina. Na Dejvické jsme šli tam, co ostatní (jinam to ostatně ani nebylo možné), byl otevřený jen jeden východ. Zbývala přibližně hodina do začátku, Dejvická ulice už ale byla v obležení lidí. Prodírali jsme se dál, vy\mezený úsek byl poměrně dlouhý. Škoda, že se nedalo dostat na druhý chodník, protože na té straně stálo (alespoň zpočátku) viditelně méně lidí. Nakonec jsme si ale i my našli celkem pěkné místečko. S přibývajícím časem se udělalo poněkud těsněji i kolem nás, ale jak jsem později podotkl, měli jsme štětsí, že kolem nás byli samí pohodoví lidé. Zatímco cestou jsme míjeli nervózní cvoky, kteří se hádali o místo, u nás se nikdo netlačil a i když jsme do někoho "drcli" třeba deštníkem skončilo to s úsměvem. Během samotné přehlídky jsme ale deštníky schovali. Abych se přiznal, podle reklamy jsem čekal něco opravdu velkolepého, jestli tohle byla největší z těch tří posledních přehlídek (2018 - 2008 - 1985), pak by mě zajímalo, jak vypadaly ty předchozí. V podstatě celkem zklamání. Uznávám ale, že v tom mohlo svou roli sehrát i velmi nepříznivé počasí. V každém případě se nedá říct, že bych z toho byl paf, nebo že bych to musel vidět znovu. Shrnul bych to dvěma slovy: nic moc.
Po skončení nám bylo jasné, že dostat se do metra na Dejvické je čirá utopie, proto jsme se vydali opačným směrem k Bořislavce, kde jsme tušili větší šanci. A vlastně se jednalo o největší dobrodružství celého dne. Když jsme se konečně dostali ke schodům do metra, zjistili jsme, že celé podzemí je plné lidí a to tak moc, že policisté museli vstup regulovat tím, že zavírali vchod, dokud dav za ním neprořídl. Jenže i když jsme se potom dostali až do placeného prostoru, stale jsme neměli vyhráno. Lidé na následující stanici Dejvická pochopili, že do centra se nedostanou, proto nastoupili do vlaku opačným směrem, vystoupili právě na Bořislavce a tam se nacpali hned do vlaku zpátky. Naštěstí se nám podařilo probojovat take do jednoho z vozů. Cestující na následujících zastávkách měli smůlu a občas se ji mto hodně nelíbilo a snažili se dostat dovnitř s blbými řečmi, že je tam ještě místo. Kdyby mi ukázali, kde, milerád bych se tam přesunul. Když jsme na Můstku vystoupili, docela jsem si oddechl.
Bohužel nám právě ujel vlak, takže nás čekalo hodinové čekání, ale i tak jsme domů dorazili po šesté, což celkem šlo. Rozhodně jsme ale byli pěkně vymrzlí a promoklí…

Alkehol, Walda gang - MSD Kolín (27.10.2018)

V sobotu 27. 10. zavítal do Kolína na svou pravidelnou zastávku Alkehol. Tentokrát jej doprovodil Walda Gang. Asi dva dny před akcí se mi ozval známý, že jede taky, takže jsem tentokrát nemusel řídit. Po vyřešení problému s parkováním jsme do Kolínského kulturáku dorazili po půl osmé. Jelikož jsem byl tentokrát jen spolujezdcem, mohl jsem si dát i nějaký ten alkohol. Vzhledem k tomu, že pivo prakticky nepiju, zvolil jsem vinný střik, jenže ačkoli přímo přede mnou slečna otevírala novou lahev vína, bylo pěkně hnusné a vypil jsem ho jen s přemáháním. Do dalšího už jsem neměl odvahu. Z kapel byl první na řadě Alkehol, s akademickou čtvrthodinkou spustilo intro a potom následovala smršť prověřených hitů, jejichž hlavním a zpravidla jediným tématem je alkohol. Do playlistu se dostalo i několik kousků z ještě horké novinky. Výkon standardně výborný, vylepšený i pár pyrotechnickými efekty. Bohužel kapela hrála poměrně krátce, vlastně jen chvilku přes hodinu. Potom na podiu nastala nepřehledná situace, kdy tam mraky bedňáků připravovali prostor pro Waldu Gang. Přiznám se, že ačkoli vím, o co jde, naživo jsem je ještě neslyšel. Bohužel především díky partnerce jednoho z členů se o nich občas mluví i v bulvárních pořadech, což přilákalo taky dost lidí. Aktuálně pak o nich bylo slyšet bohužel také v souvislosti s úmrtím zpěváka Vládi Šafránka. Pauza mezi kapelami byla až nepříjemně dlouhá, ale pak se lidi dočkali. Přiznám se, že mě produkce ale nijak nenadchla. Tři kytary se mi zdály jako zcela zbytečný přepych, dva doprovodní zpěváci v ragbyových dresech sice občas vyvolali svými kreacemi úsměv, ovšem taky nic, co by člověk vidět musel. Mimochodem by mě zajímalo, jak taková kapela vzniká. To se jako sejde x víceméně průměrných kytaristů, s bubeníkem, basákem a zpěvákem, a k nim potom přijdou další dva chlapi, kteří nabídnou, že se budou vlnit v pozadí, občas udělají nějaké gesto a tu a tam zapějí background? Ať tak či tak, jako vesnická zábavová kapela dobré, ovšem jako hlavní hvězdy - děkuji, již ne, jednou stačilo. Na druhou stranu musím uznat, že většina lidí se při podání písniček v drtivé většině z repertoáru Waldemara Matušky (zbytek pak převzatý odjinud) bavila dobře. Když to začalo vypadat, že se blíží konec, vydal jsem se do šatny pro bundu, abych potom známého nezdržoval. Jenže jsem netušil, že jemu se to nelíbilo taky, takže šel chvilku po mně. Já jsem sice při odchodu gestikuloval, že potom počkám venku, ale netušil jsem, že tam bude hned. Takže jsem se s bundou v ruce vrátil před sál, kde se ještě hrálo. Po nějaké chvíli mi ale zvonil telefon a známý se ptal, kde jsem, že už jde k autu… Venku jsem pak viděl zákrok policie, kde jsem nejdřív netušil, co se děje, až posléze jsem si všiml, že člověk ležící na zemi tam neleží proto, že mu není dobře, ale proto, že byl drzý na policajty, kteří proto vyskočili z auta, povalili ho na zem a jeden z nich mu klečel za krkem a řval na něj. Vzhledem ke všem okolnostem byly mé sympatie na straně ochránců zákona, třeba že se mi to zdálo celkem tvrdé.

Exotika 2018...;-)

Na minulou sbotou jsem toho měl v plánu fakt hodně, bohužel plány jsme museli s ohledem na deštivé počasí zredukovat. Místo dopoledního výletu na výlov nedalekého rybníka jsme se tak vydali jen do Lysé nad Labem na výstavu Exotika.
Jelikož na ní jsou k vidění i hadi, musela s náma jet i manželka. Pokaždé to řeším tak, že čekám před inkriminovanou halou a jdu se potom podívat až do těch "bezpečných".:-) Má to i své výhody - můžu tak hlídat bundy a taky pozorovat ostatní. Mezi nimi totiž tu a tam přichází i velmi zvláštní lidé. Třeba jako ti, kteří přijdou ke stojanům s reklamními tiskovinami a protože je to zadarmo, berou si z každého. A to i třeba tehdy, když na nich jsou ty samé noviny, akorát třeba jednou položené opačně nebo vzhůru nohama, ale ještě lepší jsou takoví ti, co se třeba i přímo přede mnou pohádají, jako třeba teď naposledy rodiče, kteří zjistili, že něco zapomněli doma, otec při oblékání dítěte řekl, že to měla zabalit matka, ta na to opáčila, že dítě má i otce a ona celé ráno dělala, načež ji on uzemnil, že ano, dělala, celé ráno hrála na mobilu hry. Asi se dá tušit, že to moje čekání tedy není nikterak nudné.
Pak jsme se chtěli společně podívat do haly A, kde měl probíhat křest mláděte (o jaké šlo, to by bylo překvapení, protože na netu stálo něco jiného, než potom na místě hlásili). V každém případě tam bylo podle očekávání tolik lidí, že jsme si jen v druhé části prohlédli exotické ptactvo a šli dál.
V poslední hale byla všehochuť od opic, přes opeřence a dokonce i lev a tygr. V podstatě ještě mláďata. Vtipné bylo, jak dokáže cedulka s datem narození dokonale zmást. Obě zvířata se totiž údajně narodila ve stejný den, takže první, co mě napadlo, že jde o dvojčata. Hned, jak jsem to vyslovil, mi došlo, jakou blbost jsem právě pronesl, protože by to musela být minimálně hodně nepovedené dvojvaječná dvojčata, když jedno je lev a druhé tygr. Jak jsme tam ale postávali, po chvíli jsem zaslechl naprosto stejnou úvahu od jiného člověka, takže nejsem natroublý sám.
Potom jsme se už jen občerstvili, něco si nakoupili a vyrazili k autu. Parkovali jsme zdarma, přestože přímo u nás stála cedule o poplatku, který ovšem nikdo nevybíral. Nejspíš proto, že bylo hnusně. Na druhou stranu je fakt, že aspoň nepršelo.
Cesta domů nám pocitově utekla mnohem rychleji než cesta tam. Aby bylo jasno - do Lysé se musí oklikou, protože na začátku roku se začal opravovat most na příjezdové trase. Zatímco ráno se nám jízda zdála celkem dlouhá (udělali jsme si okružní jízdu skrz celý Nymburk, což byl nejspíš ten důvod) a kritický byl hlavně závěr na náměstí v Lysé, kde je poměrně dost nepříjemná křižovatka, zpátky se nám podařilo Nymburk jen tak líznout a za chvilku jsme byli doma.
Vzhledem k tomu, že jsme nezmokli, byli jsme vlastně spokojení.

Přezutí a trable nejen s kufrem...;-)

V pátek 26.10. jsem si dopřál den volna. Hlavním důvodem bylo, že jsem potřeboval vyměnit kola na zimní a víkendové termíny v období doporučené změny byly nedostupné. A pátek se ostatně hodil i proto, že odpoledne jsme mohli oslavit Andyho narozeniny.
Ráno jsem stihl odvést kluky do školy a lehce po deváté jsem mohl vyjet směrem Brandýs. Kromě toho, že jsem převážnou část cesty jel poměrně pomalu za nějakým kamionem, který v samotném závěru vystřídal dokonce traktor, se nic zvláštního nepřihodilo a před desátou jsem dorazil do servisu. Velmi jsem uvítal parkovací kameru, protože v době mého příjezdu všude stála auta a myslím, že bez této vychytávky bych jen tak nezaparkoval. Vtipné je, že když jsem potom odcházel, několik aut zmizelo a já bych si mohl místo klidně vybírat.
V hale se mě hned ujal jeden ze zaměstnanců, trochu trapas nastal, když se mě zeptal, jestli u nich mám kola nebo jen pneumatiky a já si uvědomil, že vlastně ani nevím, protože když jsme si na konci září přebírali nové auto, zeptali se mě, jestli chci je chci vidět, já se tehdy podíval na cosi přikrytého a zavrtěl hlavou, že ne. Podle ceny jsem si ale tak nějak odvodil, že šlo opět o kompletní kola. O dost větší trapas ovšem nastal, když jsem upozornil na to, že se mi neotevírá samostatně kufr, pouze s celým autem. Samozřejmě jsem měl v plánu vyzkoušet i druhou kartu, ale tak dlouho jsem to odkládal, až jsem na to zapomněl. Technik mě požádal, abych šel s ním k autu, že ho ještě něco napadlo. Došli jsme tam, on si vzal ode mě kartu, auto bliklo a kufr se sám otevřel. Se spadlou bradou jsem se zeptal, jestli "stiskl" jen kufr nebo celé auto. Hm, tak jsem byl za blbce. Podíval jsem se do kufru a s úlevou vydechl, že světlo uvnitř ale opravdu nesvítí. Šlo totiž o druhou závadu, kterou jsem měl na seznamu a po prvním bodě jsem měl trochu strach, že i zde se vlivem nadskakování cestou spojí nějaké kontakty a vše bude v pořádku.
Pak jsem měl čas na procházku ve městě, počasí se naštěstí ten den celkem umoudřilo. Po pauze v kavárně jsem se ale pomalu vydal zase zpět, přece jen je to trochu štreka. Auto kupodivu ještě nebylo připravené, ale měl jsem čas, proto jsem si klidně počkal. Našeho renaulta jsem zahládl v "garáži" č.2. Po nějaké době jsem viděl, jak projel kamsi za budovu. Trochu jsem se těšil, že už je hotovo, ovšem ještě nebylo. Po dalších několika minutách jsem jej viděl zase a pak už bylo hotovo. No, i když ne tak úplně. Kola byla vyměněná komplet, dokonce mě milo překvapilo, že jsem nemusel platit skladné za uplynulý půlrok. Ovšem technik se mi omluvil, že světlo v kufru se opravit nepodařilo. Až se mi to bude hodit, mám si domluvit termín, pozvou i specialistu přes elektro a vše se dá do pořádku. Tak doufejme, že jde o poslední závadu...;-)
Cestou zpátky jsem se v rychlosti potřeboval stavit na Čerňáku, ovšem z tohoto směru jsem ještě nejel, takže jsem trochu bloudil, což se projevilo i tím, že jsem v závěru tak trochu nechtíc porušil předpisy, takže teď abych s napětím vyhlížel, jestli mi nepřijde nějaký ten dopis. Poté, co jsem si vše vyřídil, jsem si ještě chtěl natankovat přímo u té pumpy u silnice. Tam jsem taky byl prvně, proto jsem nejprve špatně odbočil. Nenapadlo mě totiž, že reklamní tabule stojí tak daleko a za chvilku jsem se ocitl na venkovním parkovišti IKEA. Na druhý pokus se mi to již podařilo, ale mým trapasům stále nechtěl nastat konec. No jo, vesničan v Praze...:-) Přijíždíám podle šipek a přede mnou závora. Rychle si pohledem měřím situaci, zda je někde nějaké tlačítko nebo co a když už jsem byl v koncích, všiml jsem si na závoře malého nápisu, že se automaticky otevře. Popojel jsem tedy až k ní a skutečně. Vybral jsem si jeden ze stojanů a zamířil k němu. Jenže na displeji pořád svítila částka přes 800 korun a ne a ne se vynulovat. Až později mi došlo, že tam asi částka "visí" do doby, než je o kus dále při výjezdu uhrazena, jenže já jsem samozřejmě netušil, že tam přede mnou někdo stál. No a aby toho stále nebylo dost, po zaplacení, když se zvedla závora, jsem zahnul doprava, protože tím směrem vedla "moje" silnice, jenže dojel jsem jen k myčce, protože přece všichni vědí, že se musí vydat doleva a teprve posléze vpravo. Nějaká šipka pro pitomce jako jsem já, by možná nebyla od věci.
K mému velkému překvapení byl už aspoň začátek D11 hotový a nemusel jsem se na ni dostávat objížďkami jako v uplynulém půlroce.
Po návratu domů jsem si celkem oddychl, i když mě ještě čekala cesta do místního Teska, kde se ovšem už nic nepřihodilo...;-)