Lásko, neblázni...;-)

Kdysi jsem si tady stěžoval na to, jak je nepraktické, začíná-li vaše jméno prvním písmenem abecedy. Snad jedinou výhodou bylo, že jste nestrávili celý den u odvodu, protože jste šli hned zkraje, jenže se zrušením povinné vojenské služby padla i tahle výsada.

Nejvíc jsem, myslím, netrpěl ani ve škole, kdy jsem zpravidla býval jedním z prvně "tasených". To pravé peklo přišlo až s mobilními telefony, kdy se v kapse často zvolí první kontakt v seznamu. A já tak poslouchám šustění, šumění, tlumený hovor, případně jiné zvuky.

Momentálně žebříček s přehledem vede jeden známý, jenž se mi podle informačních SMS, které mi každé ráno po zapnutí telefonu přijdou, snaží dovolat přibližně pětkrát za noc.

Vzhledem k tomu, jak brzy jezdím do práce, zapínám si telefon většinou až tam.

Naposledy mi zase zavrněla SMSka:

"Zmeskane/Missed +420xxxxxxxxx (3x)..."

Nahlas jsem to okomentoval před kolegou, který se se svým jménem od W. jen pobaveně usmál nad problémy nás "áčkařů."

V tom mi zavrněl telefon znovu a já čtu SMS: "Lasko neblazni... Promysli to jeste" Odesílatel: Kulich.

Tak já to teda ještě promyslím a vzhledem k tomu, že jsou situace, kdy si musím nechat telefon zapnutý i v noci, vy ostatní si mě v telefonech přejmenujte na trapku, prudiče nebo kokota. Uděláte mi radost!;-)

Poklona...;-)

Jsou určité kulturní rozdíly, které mohou přivodit úsměvné situace. V době dovolených stačí připomenout třeba Bulharsko, kdy naše souhlasné přikývnutí znamená odmítnutí a naopak. Pak jsou taky vtipná různá pořekadla, teď z fleku mě napadá snad jen anglické netahej mě za nohu, které nám přijde asi stejně zvláštní jako jim naše tahání za nos.

V práci máme kolegy z celého světa a někdy si taky nerozumíme. Třeba jako když jsem se chystal vypnout si před odchodem počítač a naše Kolumbijka se mě přišla na cosi zeptat. Přitom si všimla wallpaperu, na němž jsou Adreásek s Alexkem. Rozněžněle se usmála a povídá: "Ti jsou moc hezcí na to, aby byli tvoji!" Soused to zaslechl a začal se strašně smát. Autorka výroku se na něj nechápavě podívala. Když jí vysvětlil, že to vyznělo trochu zvláštně, začala se mi omlouvat s tím, že to se v Kolumbii říká, když jsou děti fakt moc hezké. Že se to bere jako největší poklona.

Já to samozřejmě bral od začátku sportovně a spíš jsem se bavil nad tím, jak to svými omluvami "vylepšovala".

Nicméně - ačkoli jsem v Kolumbii nikdy nebyl, je mi divné, že mě tam znají, protože když se na kluky podívám, musím fakt přiznat, že jsou fakt moc hezcí na to, aby byli moji...;-)

Starý padouch...;-)

V sobotu jsme se vypravili do Kolína, abychom Andreáskovi opatřili nové boty. Když započítám i bačkůrky na doma, šlo celkem o tři páry.

V obchodě jsme zjistili, že právě jeho číslo je asi nejvíc v kurzu, protože bylo téměř jediné, které, ehm, nebylo. Jak jsme se tak rozeběhli mezi regály, zatímco se Andreásek díval na pohádku, najednou jsme uslyšeli, jak nás hledá se slovy: "Kam zmizel ten starý padouch?!" a "Kam zmizela ta stará padoušice?!" No co, jsme drsná rodina...;-)

Když jsme se vrátili domů a vyložili nákup, zůstala pár vteřin v kuchyni na zemi prázdná taška. Bohužel ji jako první objevil právě Andík: "Co tady zase dělá ta taška? Mám se rozzlobit?" ozvalo se najednou.

Já jsem pak jel ještě do jednoho obchodu a při té příležitosti jsem si uvědomil, že mám asi drobný problém na autě - to, že mi při ranním rozjezdu podezřele škubalo, jsem původně téměř přehlédl, ale že jsem v Nymburce odbočil z hlavní silnice do mírného kopečka, kde jsem pouštěl chodce na přechodu a pak se snažil rozjet, přičemž motor pouze na místě řval tak, že se po mně celé parkoviště ohlíželo a chodci raději utekli, protože se báli, že jim snad chci nahnat strach, to už bylo nejen trochu podezřelé, ale i tak maličko trapné. Pak jsem si to ještě dal do souvislosti s několika velmi línými rozjezdy na semaforech před dovolenou a i člověk, který o autech neví zhola nic, pochopí, že něco asi není tak, jak by mělo.

Budu to muset začít trošku sledovat...

Akční hrdina...;-)

Ještě asi poslední příspěvek k dovolené z minulého týdne. A to, jak si to užil především Andreásek. Alexkovi to bylo ještě vesměs jedno, ale Anďa se vyřádil.

Nejvíc asi poslední den, přesněji večer, kdy v pátek krátce sprchlo a pak se už zase za svitu zapadajícího sluníčka na trávníku u chaty vyrojilo plno slimáků a šneků, jak jsem později zjistil.

Začalo to tak, že jsme Andíka poslali ven, aby si ještě užil čerstvého vzduchu. Občas jsem ho nenápadně zkontroloval, zda opravdu jen zalévá kytky, stromky a kameny. V pravidelných intervalech mi chodil oznamovat všechno, co venku našel, případně, co podle něj stálo za to, abych to viděl. Takže jsem pořád běhal ven a zase zpátky. Problém byl, že mi to chodil oznamovat ke vchodovým dveřím, na které pokaždé zaklepal a počkal, až otevřu. Otevřené balkonové dveře na verandu ignoroval. Asi nejhorší představy ve mně vzbuzoval jeho poslední objev, kdy mi rozrušeně oznamoval, že "objevil něco strašidelného". Úsměv mi začal tuhnout, když už za chůze zprávu upřesňoval - "je to takový had, hadík... Hadíček." Až teprve poslední termín ve mně vyvolal naději, že snad nepůjde o nic strašného.

Došli jsme až k malému bazénku, z nějž si bral vodu na zalévání a v něm na dně ležel obrácený slimák. Poté jsme si všimli, že jich je na zahradě mnohem víc a Andík si vzal do hlavy, že od nich zahradu vyčistí. Utrhl nejdelší stéblo trávy, které našel, s tím, že jde o rybářský prut, na který je bude chytat a vyhazovat.

Moje představa, že ho zase budu moci chvíli nechat bez dozoru, vzala záhy za své, když nadšeně prohlásil: "Musíme vyhnat šneky, slimáky, aby všechno nesnědli. Ty budeš hnát šneky, já budu hnát slimáky."

A pak už následovala sprška jeho hlášek. Některé z jeho vlastní hlavy, jiné inspirované večerníčky. A tak zatímco do šneků a slimáků šťoural stonkem trávy, tichým večerem se neslo:

"Já se tady zblázním z tý plný zahrady."

"Běžte, běžte, dokud se nepolepšíte! Půjdou domů, dokud se, taťko nepolepšej."

"Běž už domů, sakra takováhle práce se šnekama."

"Další šnek, který unik. Ale už toho nechte, čmeláci!"

"Jen ať mi tenhleten neuteče, ten zbabělec!"

"Dneska mám tady strašně práce, mně už z toho bolej záda."

Uznávám, že na natočeném videu to vypadá mnohem lépe, několikrát jsem se musel držet, abych se nezačal nahlas smát, nicméně, jak jsme se dohodli, obrazové materiály dětí sem již nedávám...

Před naším sobotním odjezdem jsme už měli sbaleno, uvnitř jsme se ještě bavili s majiteli chaty a Andreásek už běhal venku. Když jsme se rozloučili, zaslechla manželka tiché volání. Uvědomili jsme si, že nemáme dítě. Šla za hlasem a objevila ho pod příkrým kopcem hluboko pod chatou, kde bezradně stál, protože nevěděl, jak se odtamtud dostat. Ani mně se do vysoké trávy nechtělo, tak jsem se ho snažil navigovat shora, aby se vydal směrem k cestě, tedy opačným způsobem, než přišel tam. Jenže zatímco při první cestě nevnímal okolí, protože šel "mamince natrhat kytky", zpátky už se bál. Nezbývalo mi, než se vydat na záchranu. Pan majitel mě opatrně upozornil, abychom se zdržovali v dolní části kopce, protože nahoře bývají vosy. Super.

Jenže když se potom jako takový akční hrdina dostanete k dítěti, které vám padne kolem krku a celou dobu obdivně opakuje, že jste ho zachránili, to na předchozí nepříjemnosti zapomenete raz dva!;-)

Cestování...;-)

Dovolená mi opět připravila pár veselých řidičských zážitků. Ten první z nich nastal těsně po našem příjezdu na místo. Auto jsme nechali pod kopcem a těch několik desítek metrů vyšli jen s dětmi pěšky. Poté, co s námi majitelé vybavili pár nezbytných papírů, nabídli mi, že mě "provezou." Ačkoli jsem svým způsobem lingvista, tu a tam nastane chvíle, kdy správně nerozumím ani česky. Zkrátka, dovezli mě dolů k autu. Tam jsem poděkoval, rozloučil se, přesedl do svého a neohroženě vyrazil směrem vzhůru. Bylo mi tedy trochu divné, že se nemají k odjezdu, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, třeba jen něco řeší.

Na začátku kamenité cesty do strmého kopce jsem podřadil nejprve krátce za dva, pak za jedna a čelil opět neznámé novince. Motor řval a auto se pomalu sunulo směrem ke straně. Na displeji palubního počítače začal výstražně blikat symbol a nápis, jaké jsem dosud neviděl a vzhledem k tomu, že vzhůru jsem se nedostal ani o centimetr, sjel jsem poslušně zase zpátky. Přitom jsem spatřil vyhrabané stopy od kol. To už ke mně běžela majitelka a říká, ať jedu za nimi, že mě tady ještě provezou. Aha, tak už jsem pochopil význam té věty - provézt jako ukázat, kudy jezdit.

V těsném závěsu jsem tedy následoval auto majitelů (mimochodem mají dobrý vkus - jezdí renaultem;-)), popojeli jsme pár desítek metrů po hlavní silnici, najednou vyhodili blinkr a zatočili kamsi vzhůru, kde by mě nikdy nenapadlo hledat cestu pro auto. Mířili jsme po úzké asfaltce jen tak tak pro jedno auto do ohromného kopce a já se celou dobu modlil, aby nikdo nejel proti. Nahoře jsme najeli na "běžnou" silnici, ohýbající se v nepřehledné zatáčce. Tam hned následovalo zacouvání asi o pět metrů zpět do zatáčky a znovu najetí na úzkou cestu, kde hned na kraji byl přerušený plot, ohraničující zahrady, nebo spíš pozemky. Dost mě šokovalo, když do té mezery zamířilo jejich auto. Nezbývalo mi, než tam vjet taky a to jsem teprve pochopil, že tam ústí strmá kamenitá cesta, již jsem zezdola nezdolal. Na každé straně auta tak 20 centimetrů od plotu, ale zvládli jsme to. Když jsem zaparkoval, docela jsem si oddechl.

Další libůstka nás potkala při výletě do liberecké ZOO. Přesněji řečeno pouze cestou zpět. To jsem totiž slepě důvěřoval navigaci, vždyť šlo jen o pár kilometrů. Jenže hned v Jablonci se mi zdálo divné, že jím projíždíme nějak dlouho a v další z úzkých uliček jsem pochopil, že nám chytrá krabička připravila okružní cestu tímto městem. Až v tu chvíli jsem si vzpomněl, že podobně tomu bylo i loni, kdy jsme si toho ale všimli včas, takže jsme se začali řídit cedulemi, které náhle zmizely, protože Jablonec přece každý zná, a my jsme zabloudili úplně. Ale tak zvládli jsme to nakonec a Jablonec hezkej, no...;-)

Největší sranda ale nastala, když jsme se vydali do dětského areálu Šťastná země. Zadal jsem do navigace úspěšně cíl, jenže v tu chvíli došla baterka. Zapojil jsem ji a znovu naklepal cíl. Tentokrát už navigace město neznala. Zvolil jsem tedy jedno ze sousedních. Hned, když jsme sjeli od chaty, zahnul jsem automaticky směrem do města. Po chvilce mě manželka upozornila, že navigace ukazovala na cestu a následnou silnici nad chatou. Odbyl jsem ji s tím, že se mi po té úzké cestě jet nechce, že radši pojedeme po normální silnici. Projeli jsme centrem Semil a zahnuli doleva mezi domy na malou silnici. Ta se ale za okamžik zúžila a začala strmě stoupat. Dokonce jsem musel podřadit za jedna, protože na dvojku mi motor jen tak kuckal. Pak následovala takřka horská cesta plná zatáček, stěží pro jedno auto, kdy jsem tu a tam musel mít oči na stopkách, abych auto po stranách neodřel. Představa, že v nepřehledných zatáčkách narazím (a to doslova) na někoho v protisměru a budu muset couvat několik kilometrů až dolů, mě dost děsila. Za chvíli se za mnou objevila Octavia s F-kovou značkou. Chvílemi jsem řidiče podezíral, že nám kouká do kufru, jak těsně za námi jel. Téměř nahoře jsem vytočil zatáčku a rychle brzdil, protože na rozlehlé ploše dělníci něco opravovali a v cestě stálo jejich auto. Uhnuli s ním na přilehlou louku a já se znovu rozjel, v tu chvíli se mě zleva snažila objet škodovka za mnou. Nepochopil jsem jak, když jsem stál u plotu, ale u škodovkáře mě nic nepřekvapí. Když jsme se ho po chvíli zbavili, napadlo mě, že si nejsem jistý, zda tam škodovka testuje nová auta, zda dobře jezdí, nebo nové řidiče, zda jsou dostatečná prasata...;-)

Andreásek celou cestu naštěstí prospal. Zpátky jsme potom použili mapu a jeli po krásné rovné silnici až domů...;-)

Mimochodem během dovolené padla osmitisícovka a tachometr teď ukazuje 8156 km.

Dovolená...;-)

V pátek 6. července měla většina lidí svátek, já jsem se ale tak jako předchozí den vydal do práce, neboť Němcům jsou Cyril a Metoděj stejně jako Jan Hus zcela ukradeni.

Zatímco někteří z mých kolegů tak trochu reptali, já jsem si užíval ranní prázdné dopravní prostředky a hlavně potom fakt, že už v sobotu 7.července mi začínala zasloužená vyhraná dovolená.

V sobotu ráno jsem si nanosil na hromadu věci, které jsem si chtěl vzít s sebou a vzal kluky ven, abychom se doma nemotali. Nastal čas balení pro manželku. Když jsme se vrátili, spatřil jsem hromadu tašek a orosil se. Vybíral jsem auto podle objemu kufru, ale tohle se tam ani náhodou nemůže vejít, ještě k tomu samozřejmě kočárek ze sklepa. Po manželčině ujištění, že jde skutečně jen o nezbytné věci, orosil jsem se podruhé a po obědě začal stěhovat věci dolů. Po nějaké chvíli a několikanásobném seběhnutí a vyběhnutí schodů pro další zavazadla jsem pochopil, že Mégane je vážně jednička. Nacpal jsem tam všechno včetně cestovní postýlky a nejen že mi nic nepřekáželo ve výhledu vzad, dokonce jsem musel konstatovat, že ještě máme prostorové rezervy.

Andreásek dostal dávku Kinedrylu, který mu dělal častou společnost i během samotné dovolené a mohli jsme vyrazit. Lék na nevolnost zabral poměrně rychle a my jsme tak mohli uhánět směr Český ráj. Tedy až někam ke Kopidlnu, kde jsem se dozvěděl, že jsem se stal strejdou (ještě jednou gratulujeme).

Cesta probíhala podle plánu a v Semilech jsme odbočili přesně podle zaslaného plánku s fotkami. Problém nastal až v cílové obci, protože jsme netušili, že existuje dvakrát za sebou a já se tak vydal na pěší průzkum do ohromného kopce. Zcela zbytečně. Popojeli jsme ještě asi dva kilometry a ocitli se na místě. Andreásek se po zdrogování Kinedrylem neukázal v právě sociálním rozpoložení, ale majitelé chaty měli (nebo alespoň předstírali, že mají) pochopení. Po nezbytném papírování jsme osiřeli. Pořádně jsme se rozhlédli a bylo nám jasné, že dovča bude vydařená. Luxusní patrová chata/dům, letmý pohled do knihy, do níž zapisovali nejrůznější díky a postřehy předchozí hosté, ukázal, že jsme nejspíš prvními Čechy, kteří se tam ubytovali.

Naplánovali jsme si pár drobných výletů s ohledem na děti - ZOO apod., počasí se nám vydařilo - občas sice krátce sprchlo, ale hned zase svítilo sluníčko, takže co víc si přát. O tom se ale ještě zmíním v některém z dalších příspěvků.

Andreásek si užíval možnost běhat svobodně na trávě před domem a prakticky nic mu nescházelo (jen tu a tam si vzpomněl na psa prarodičů a bylo těžké mu vysvětlit, že k němu teď nemůže).

Já jsem se vyznamenal předposlední den, kdy jsem popřel fyzikální zákony. Alespoň doteď to nechápu, stejně jako manželka, která seděla vedle mě. Večer, pohodička, koukáme na zprávy, beru si plechovku citronového piva, otevírám ji, ještě jsem koukal dovnitř, kde se trochu nashromáždila pěna, ovšem ven neuteklo nic. Uběhly snad 2 nebo 3 vteřiny, když najednou plechovka vylétla a obsah vystříkl ven. Když jsem si otřel obličej a vyměnil polité oblečení, čekalo mě nepříjemné zjištění. Čekal jsem, že něco by mohl zničit Andreásek, přece jen malé dítě neuhlídáte 24 hodin denně, ale že díky mně bude ohromný flek na krásně vymalované zdi, to by mě ani ve snu nenapadlo. V tu chvilku jsem si připadal jako Mr. Bean v tom filmu, kde zničí drahý obraz. Měl jsem po náladě. Naštěstí zeď milosrdně usychala a po nějaké době skvrna zcela zmizela. Spadl mi doslova kámen ze srdce...;-) Jak jsem ale řekl, doteď nechápu, co se stalo, stejně jako to, že se plechovka sama promáčkla.

Cesta domů probíhala téměř bez problémů - nepočítám-li bloudění na samém začátku, kdy jsme si dost zajeli a trasu si tak znatelně prodloužili, o tom se ale také ještě rozepíšu.

Takže za rok snad zase někde něco vyhraju...;-)

Babo raď...;-)

O víkendu jsem řešil překladatelský oříšek. Známý mě už před nějakou dobou požádal o kontrolu překladu a já se k němu dostal zhruba po třech týdnech. Když pominu, jak se mi snažil pomoci Andreásek, díky němuž mi všechno trvalo třikrát tak dlouho, dostal jsem se k bodu, kdy jsem byl bezradný.

Pro lepší představu dám příklad - máte třeba konzervatoř v Praze a to je pražská konzervatoř. Jenže existuje taky konzervatoř v Oslu. A to je potom co? Oslovská konzervatoř? Nebo dokonce oslí konzervatoř? Když jsem to zcela automaticky vyslovil a prakticky ihned se podivil, co to ze mě vypadlo, manželka se mi začala smát. Ovšem jen do té doby, než jsem jí položil otázku, jak by to tedy řekla ona. Nakonec jsme se shodli na konzervatoři v Oslu, nicméně co si budeme nalhávat, problém s OSLEM to neřeší.

A teď babo (češtinářko) raď!;-)

Přezůvky...;-)

V sobotu ráno po vydatném čtyřhodinovém spánku jsem naložil Andreáska, dědu a vyrazili jsme na výlet do 18 km vzdálené vesnice na zahradní mašinky. Andík hrdinně bojoval, nicméně těsně před koncem jsme venku zanechali snídani. Pak nám zbývaly ještě asi dvě minuty jízdy, které Anďa zvládl a když jsem jej vysvobozoval z dětské sedačky, několikrát hrdě zopakoval, že mu nebylo špatně. Cestou zpět potom usnul, což bylo asi nejlepší řešení a spal až do tří odpoledne.

Já jsem se rozhodl využít situace, že mám auto venku a vydal se jej umýt. Vlastně letos prvně, nepočítám-li bonusová mytí v servisu. Manželka už mi nějakou dobu naznačovala, že je špinavé a hlavně uvnitř byl pěkný svinčík.

Aby mě nikdo z ničeho nenařkl, nanosil jsem si před dům kýble s vodou z našeho třetího poschodí. Do jednoho jsem akorát nalil saponát, když na mě z okna volá manželka, že mě naši prosí urgentně o drobnou pomoc. Naskytl se mi smutný pohled na zásoby vody, při jejímž nošení jsem v tom vedru málem vypustil duši. Nezbývalo tedy, než je ukrýt do sklepa a po návratu zase vynosit. To už mi manželka dolů poslala pomocníka Andreáska, který poléval auto drahocennou vodou z malé konývky. Když jsem pak na chvilku stál z druhé strany, napadlo ho umýt jehličí, takže jeden kýbl byl nepoužitelný...

Oni odborníci doporučovali kvůli tropickému počasí vynechat fyzicky náročné pracovní úkony a měli pravdu. Mytí mi trvalo asi 2 hodiny a vypadal jsem, jako bych právě vylezl z bazénu. Poté, co jsem se nějak dal do pořádku, odvezl jsem auto k našim, kde jsem jej v garáži ještě doleštil speciálním voskem naneseným na speciální hadřík (šifru speciální můžete bez problémů nahradit srozumitelnějším výrazem: "DRAHÝ"). To mi zabralo další zhruba hodinu a půl.

Moje snaha přinesla ovoce hned druhý den. To jsem totiž myslel, že nevstanu. Marně přemýšlím, zda existuje nějaká část těla, která mě nebolela, ale nenapadá mě žádná. Nejméně mě bolelo asi lýtko a to jen do té doby, než na mě radostně skočil Andík a já do něj chytil křeč.

Odpoledne jsem ještě vzal do ruky vysavač a speciální útěrky na interiér a vyblýskal i vnitřek. Práce asi na hodinu. Speciální sprej na odstranění rudých zbytků od hmyzu na předním nárazníku nepomohl, zato koberečky jsem na zahradě umyl důkladně.

Skoro pět hodin práce, několik propocených triček. Takže se pak, milá ženo, nediv, že na Tebe před autem nejspíš budou čekat přezůvky...;-)

Tři Sestry, Doctor P.P., E!E, De Bill Heads - Brandýs nad Labem, letní kino Houšťka (29.6.2012) - Gambrinus Tour 2012 aneb Drei Schwester Buntes!

Myslete si o mně, co chcete, ale páteční koncert Tří sester v Brandýse nad Labem byl (už zase) jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl!;-)
Tentokrát jsem si dopřál prodloužený víkend, proto téměř nic nebránilo tomu, abych v pátek v podvečer vyrazil do Brandýsa. I když - na webu stálo Brandýs, jenže ve skutečnosti šlo o Starou Boleslav, která je s Brandýsem spojena mostem pouze pro pěší, takže jsem se celkem prošel a nebýt skupinky lidí, o nichž mi hned došlo, že mají stejný cíl, nevím, nevím, zda bych areál letního kina vůbec našel.
V každém případě mě ještě doma manželka škádlila tím, že budu moci vyrazit teprve tehdy, až oba kluci usnou. Vzhledem k začátku produkce v šest jsem se jí snažil rozumně vysvětlit, že to nebude až tak splnitelné. Naštěstí jsou Andreásek i Alexek kabrňáci a oba zmoženě usnuli v pět odpoledne.
Asi v půl šesté jsem slavnostně nastartoval auto a vyrazil. Cestou jsem jen jednou porušil předpisy a to když jsem projel na červenou uzavřeným úsekem silnice u Čelákovic, ale vzhledem k tomu, že jen o pár metrů před tím jsem si ze stejného důvodu postál několik minut, vážně jsem neměl náladu si to zopakovat. A stejně tak řidiči dvou aut za mnou.
V Brandýse jsem si našel pěkné místo na zaparkování, dokonce bylo tak chytré, že za mě se díky vjezdu do dvora nemohl nikdo postavit a přede mě kvůli zákazu zastavení taky ne. Pak už jsem pronásledoval skupinku fanoušků, o nichž mi bylo od první chvíle jasné, že míří stejným směrem. Po celou dobu k tomu vyhrávala hudba Debill heads,která se nesla vzduchem a já tak předpokládal, že půjdu jen kousek. Opak byl ale pravdou a do areálu jsem dorazil ve chvíli, kdy se už připravovala druhá z kapel - Doctor P.P. Asi deset minut po sedmé spustili svůj rock'n'roll a ačkoli Petr Pečený po celou dobu tvrdil, že je po strašné opici, bez přestání sršel vtipem a jeho taneční kreace byly navzdory vedru opět nenapodobitelné!;-) Ze starých fláků jsem postrádal snad jen Whisky, co má šťávu, jinak vystoupení nemělo chybu, včetně závěrečného přídavku Tutti Frutti, kterým se doktorův hodinový blok uzavřel..
Pak si na podiu své nádobíčko rozbalili E!E. Po nezbytných přípravách spustili jakési intro seskládané ze svých melodií, během nějž se sladil zvuk. Stejně jako u Doctora P.P., ani u Éček jsem v prvních několika skladbách trochu postrádal kopák, jehož zvuk byl kdesi utopen, ale posléze se konečně prodral nahoru. Jedna pecka střídala bez přestání druhou, písničky plynule přecházely do sebe, takže ani chvilka nepřišla nazmar. Zazněla i nějaká ta novinka (alespoň pro mě, snad i díky současným koncertním absencím) a bavil mě promítaný klip, natočený v Poděbradech. Po hodině konec, kapela se bez přídavků odporoučela.
Pak následovala nejdelší pauza. Aby taky ne, když se čekalo na největší hvězdy večera. Intro začalo někdy ve třičtvrtě na deset a hned po něm Sestry v perverzních kostýmech (ukázka ze zahájení turné) spustily Ztrátu imunity. Velmi vkusně sestavený playlist nedal nudě sebemenší šanci. Kromě tradičních kousků zazněly i hity jako A bude mi blbě, prastará Bába, Vodník nebo předělávka Nejlíp jim bylo od Mňágy a Žďorp. Po nějaké době jsem taky uslyšel Nechci do ústavu. Příslibem připravovaného nového alba se stala novinka Kalhotky ze Lhotky, mimochodem hned na první poslech velmi chytlavá. Úvod písně Gel na prdel se musel zvládnout nadvakrát, jelikož Franta Vrána to zkrátka na poprvé nedal, stejně jako Den otců, kde zkazil jeden z refrénů, ovšem kapela to s velkým nasazením zachránila. "Odměnou" se mu stal verš refrénu o dementovi, kdy na něj Fanánek ukázal.
Promítané výjevy kapela stále zdokonaluje a skutečně mi přijdou stále lepší a lepší. Osvětlovač ladil i barvu pódia tak, aby ladila s písněmi, takže třeba při Homosexuálovi zářilo růžově. Před Vodníkem bylo zahaleno v červené, ačkoli Fanánek několikrát avizoval název písně. Když se konečně rozzářila zelená, Fanánek to glosoval slovy - vodníkovy krámy jsou pryč...
Několikrát na pódiu hostoval Rosťa ze Synů výčepu, jehož Fanánek díky barevnému tričku přejmenoval na Duhového Rosťu Řízka.
Na stránkách Sester se den před koncertem objevila zmínka o "neobyčejné a před tím na koncertě Sester nevídané události". Oním překvapením bylo, že před písničkou Venda na podium přijel Ronald na motorce a několikrát se po něm projel, přičemž hlavně při popojíždění vzad jsem si párkrát říkal, že to má u kraje celkem natěsno. Naštěstí ale potom bezpečně zaparkoval. Asi po hodině a půl kapela dohrál, ovšem po chvíli se vrátila s několika přídavky zpět. V závěru jeden z fanoušků v předních řadách rozzlobil Fanánka, který ho (bezpochyby po zásluze) počastoval peprnými výrazy a ochranka u podia měla pohotovost. Už jsem ani nečekal, že by mohlo dojít ještě k dalšímu setu přídavků, ovšem stalo se a já poprvé na vlastní uši naživo slyšel Dádádá! Snad i díky tropickému počasí, které nepolevovalo ani s blížící se půlnocí zazněla skladba Léto, kterou mám moc rád, a celou slávu uzavřela neméně chytlavá Svatozář.
Jelikož jsem řídil, pil jsem pouze kolu, asi jsem naštval slečnu, která mi ji prodávala, protože jsem ji poprosil, jestli mi ji může dát do půllitrového kelímku (na ceníku byla trojka, ale mně se nechtělo za chvilku stát frontu znova). Slečna vzala kelímek, do půlky ho naplnila ledem a chystala se dolít kolou. Za prvé led nemám rád a za druhé mi bylo jasné, že bych zaplatil skoro pade stěží za dvojku koly, proto jsem se ozval, že prosím bez ledu. Slečna namítla, že je kola ale teplá, načež jsem ji ujistil, že mi to nevadí. Hodila po mně zvláštní obličej, ale pití mi podala.
Překvapilo mě, že v Brandýse se snad všichni znají, téměř každý, kdo dorazil, se srdečně vítal s dalšími. Za mnou kdosi vytrvale balil a kouřil marihuanu, takže po chvíli mi bylo jasné, že pokud bych se musel podrobit testu na THC, zcela jistě by byl pozitivní.
Zhruba po druhé třetině koncertů mě cosi strašně praštilo do ramene, prudce jsem se otočil, čímž mi louplo za krkem a chvilku jsem to cítil. Kdosi padal k zemi, a jak se kontaktu s betonem snažil zabránit, chytal se nejen stébla ale i všeho okolo. Během několika sekund jsem stejně jako ostatní pochopil, že bude lepší vyklidit pozici, jelikož se schylovalo k rvačce. Přibližně tři písničky trvalo, než se okolo stojícím a agresora držícím podařilo mu jeho úmysl rozmluvit. Naštěstí úspěšně.
Následovala půlnoční cesta tmou zpátky do Brandýsa. Když jsem zahnul za roh k mému skvěle zaparkovanému autu, nestačil jsem se divit - zezadu nalepená Toyota a před ním dodávka. A to jsem se sám bál, abych nedostal botičku! Miluju vyjíždění z řady aut...
Cesta domů byla hodně příjemná, protože silnice zely úplně prázdotou. U Velenky mě blikání majáků už z dálky upozornilo na překážku, když jsem se přiblížil na dosah, netušil jsem nejdřív, jestli mohu jet, nebo ne, stálo tam několik aut a kolem pobíhali policajti, tak jsem místo objížděl krokem a všiml si nabouraného auta. Jen jednoho - nevím, jak to ten člověk dokázal. Pak jsem projížděl vesnicí, padesátka je pro mě svatá, za mnou se tlačilo auto, nicméně řidič pochopil, že rychlost nepřekročím a respektoval to. Za ním tirák. Auto za mnou potom odbočilo a za pár vteřin kolem mě zleva prolétl kamion následovaný SUV. Zrovna v místě, kde proti jel cyklista s čelovkou. Nemohl jsem přehlédnout, jak raději vjel do trávy. Nejspíš se lekl ještě víc než já...
Do postele jsem se dostal ve dvě a ráno přesně v 6:02 mě probudil Andreásek. Další těžké Pařánkovo ráno...;-)