Trochu statistiky...;-)

Tradiční bilancující poslední článek roku je tady. Oproti loňsku došlo k určitému vývoji. Ačkoli se v devátém roce existence podařilo zastavit klesající počet příspěvků z posledních dvou let, celkový počet návštěvníků klesl (nedivím se;-)).

Už 12.října se podařilo vyrovnat celkový počet článků za celý minulý rok a nakonec i s tímto příspěvkem jsem letos klikl na položku "zveřejnit" celkem 77krát. Zcela nezvykle ale tři velmi staré příspěvky (z roku 2009) také ubyly z důvodu hrozby soudního sporu. Jen pro zajímavost - celkem jich tu teď najdete 2696.

Na Pařánkovy stránky letos ze setrvačnosti zabloudilo 4247 zoufalců (aktualizováno). Rekordy tentokrát padly 19.ledna, kdy se zde objevilo 84 čtenářů, 20.července potom 61 a 9.října 56 lidí. Opačným prvenstvím se pyšní 23.červenec, kdy se uklikli pouze dva čtenáři.

Tímto bych si dovolil rok 2015 uzavřít...:-)

Výlet do Divadla kouzel...;-)

Na sobotu jsme měli už dlouho dopředu naplánovaný kulturní program - zhruba po půl roce jsme se znovu vydali do Divadla kouzel v Líbeznicích u Prahy. Tentonkrát na ryze vánoční program Kouzelné vánoce aneb já nejsem ježíšek ale Kožíšek.

Zatímco jindy tím směrem jezdíváme po okreskách, tentokrát jsem i kvůli jisté časové úspoře zvolil trasu po dálnici a byl jsem neskutečně překvapen, jak rychle cesta utekla. Už na nájezdu jsem poznamenal, že je Andík nečekaně tichý, a za pár okamžiků už spal. Dálnice i Praha byly prakticky prázdné a najednou jsme se ocitli v Líbeznicích. Velký rozdíl oproti takřka polním cestám, které se musí zdolat, pokud se člověk rozhodne jet přes Brandýs.

Ještě když jsem tam před několika týdny byl pro lístky, musel jsem na parkoviště projet jakousi stavbou, takže tentokrát jsem to skoro nepoznal. Plácek před divadlem krásně opravený a upravený a my jsme na pokyn pořadatelky zaparkovali na vcelku výhodném místě. Trochu horší byla hromádka, která nás uvítala hned u zadních dveří auta, ale s trochou šikovnosti se nic nemohlo stát. Pejskaři jsou zkrátka čuňata, o čemž se i doma prakticky denně přesvědčujeme.

Když se Andík probral, měli jsme ještě pořád příjemnou časovou rezervu, proto jsme se mohli maličko projít. Ála sice pokňourával, protože měl strach, že to nestihneme, ale nakonec se nechal přesvědčit. Tak jako tak jsme za chvilku zamířili do divadla.

To bylo jako vždy zcela zaplněné, podle mě naprosto geniální tah představuje velmi příznivá cena za vstupenky, díky níž je zkrátka vždy vyprodáno. Pavel Kožíšek opět dokázal, že to s dětmi umí, dokonce i Ála se nechal od první chvilky vtáhnout do děje a ze sedačky pilně čaroval. Naštěstí jsme tentokrát nebyli v první řadě, takže jsme se nestali terčem žádného z vtípků. Jinak na místě se to ani nezdá, ale když si potom člověk zpětně vybaví, co všechno viděl, uvědomí si, že těch kouzel bylo opravdu celkem dost. Na naše kluky nejvíc zapůsobilo to s rubikovou kostkou, kdy to zpočátku vypadalo, že o žádné kouzlo nejde, aby nakonec všichni zůstali zírat. Odhadem jsme viděli tak deset triků.

Cestou domů jsme se stavili ještě na drobný nákup a pak to pro změnu zalomil Ála. Ovšem ten to vzal zgruntu, nevzbudil se ani při zouvání a svlékaní a nakonec spal až do rána...;-)

Vánoce...;-)

Vánoce u nás začaly ve znamení ryby. Jenže kdo mohl tušit, že kapr ve vaně přežije naši rybu v akvárku? Pravda, to, že ta naše pubertální anorektička (měli jsme ji asi půl roku) už asi deset dní vůbec nic nežrala, dávalo cosi tušit, ale když potom už dva dny nehnutě číhala na stejném místě na dně, začal jsem se obávat, že Andík, kterému patřila, bude opět na dně. Naštěstí to tentokrát vzal velmi sportovně, prý mu to bylo jasné, když tak dlouho nejedla. Takže v předvečer štědrého dne mě ještě čekal předvánoční úklid akvárka...

V noci na čtyřiadvacátého nám tradičně jéžíšek přinesl stromeček, na který kluci potom ráno nekonečně dlouho zírali, aby ne, když ho jéžíšek i rozsvítil a zrovna ten den jsem si já teatrálně přispal. Jediným svědkem našeho podvodu tak zůstává křeček, který ale nic neprozradil, i když to na něj kluci zkoušeli.:-)

Zcela nečekaně jsme před obědem museli stromek přezdobit, protože Ála, když v obýváku zůstal sám, si údajně chtěl pohladit ozdobu, přičemž jakýmsi neodpatřením stromek shodil. Stihnul sice utéct, ale fyzikální zákony fungují spolehlivě. K čemu přesně došlo doteď nevíme, protože si Ála varianty upravoval tak, jak ho postupně napadalo, že z toho nejlépe vyklouzne, nicméně jedno je jasné. Naši kluci budou jednou pěká kvítka, protože místo aby zavolal nás, volal na svého bratra, nejspíš v domnění, že to nějak zařídí. Bohužel jéžíšek nechal ve stojánku poměrně dost vody, takže jsem potom ještě musel fénovat koberec...

V podvečer jsme pak očekávali tu vytouženou chvilku. Já jsem ale nechtěl, aby to dopadlo jako loni, kdy mě tehdy dvouletý Ála odhalil, že jsem zvonil já a měl jsem potom dost práce s různými výmluvami. Tentokrát jsem to tedy zařídil tak, že zvoneček zazvonil sám, zatímco my jsme všichni seděli v dětském pokoji o patro výš. Ono to zase není tak těžké - stačí zvoneček, dobrý MP3 diktafon, program na editaci hudby a telefon na němž si následně nastavíte budík s odpovídajícím zvukem. Nejtěžší na tom všem tak asi bylo najít chvilku, kdy kluci kvůli nahrávání nebudou doma a potom pár sekund absolutního ticha...;-)

Vše se ale vydařilo na jedničku, takže po letošku žádné pochyby o jéžíškovi nejsou. Vlastně padl jediný závěr - jéžíšek je prý blázen, když kupuje takové dárky...;-)

Co se týče koled, jdou naši kluci s dobou. Vlastně nevím, jestli je to tím, že některá slova neznají, tudíž si je jednoduše nahradí jinými, nebo jsou tak vnímaví k politický událostem. Už loni tak Andík zpíval politicky korektní verzi známé koledy: "Děťátko se narodilo těsně vedle mě..." (xenofobové zpívají starou verzi 'v městě Betlémě'). Letos jsme ale šli ještě dál a pro změnu Ála, upravil další vánoční hit: "Tiše a ochotně bulgur nám na plotně voní..."

Někteří politici by z něj určitě měli radost!:-)

Veselé vánoce

Když by to šlo, nemůžu a když můžu, nejde to...;-)

Posledních několik týdnů, možná i měsíců k ránu hodně špatně spím, čemuž pomáhá i zákon schválnosti, kdy zrovna v den, kdy by se mi možná podařilo spát třeba i až do pozdních čtvrt na sedm, přiběhnou v půl šesté kluci, že si chtějí hrát a naopak v den, kdy se stane zázrak a oni si přispí, koukám do tmy zase já.

V pondělí byli kluci zpracováni po víkendu, že mě nesmí budit, jenže jsem měl v plánu před prací zajet na nákup, takže jsem si na poslední možnou chvíli nastavil budík, jen tak pro jistotu, je přece jasné, že ho nebudu potřebovat, když běžně vstávám brzy sám. Jako naschvál ale byl tentokrát nutný. Čili zase - když bych spal, nemůžu a když můžu, nejde to.

Vypnul jsem zvonění, sáhl po lampičce, jenže ta jen blikla a zhasla, protože praskla žárovka.

Potmě jsem tedy vstal, došel do kuchyně, kde jsem si dal do mikrovlnky misku s mlékem, zapnul a blik - mikrovlnka vyrazila pojistky. Super, neznám nic lepšího, než se potmě oblékat a jít do zimy s baterkou mezi pavouky nahazovat pojistky. Na záchodě mi potom upadl papír a rozmotal se, což bylo vlastně celkem úsměvné.

Vyrazil jsem k autu s tím, že teď už se přece nemůže nic stát, objel dům s tím, že vyndám jednu dětskou sedačku, protože na nákup jsem bral i rodiče. Ačkoli popeláři jindy jezdí velmi brzy, hlavně v létě, kdy bývají otevřená okna, rachotí popelnicemi už kolem páté, tentokrát ještě před sedmou byla popelnice plná. Já na tu chviličku zaparkoval přímo před ní a škvírkou v otevřených dveřích jsem ještě skoro potmě zápasil se sedačkou, v níž byl z večerního výletu zamotaný pás. V tom proti přijíždí popeláři. Už jsem viděl ten katastrofický scénář, jak si nevšimnou naší popelnice a my ji tak budeme mít plnou přes celé vánoce! Vyrval jsem sedačku, zaběhl s ní do předsíně a už když jsem sbíhal zpátky po schodech, stálo popelářské auto přímo u nás a jeden z chlapů vysypával popelnici sousedů odnaproti. Vcucnul jsem břicho, abych se protáhl do auta, tak trochu zataraseného právě popeláři a ujížděl pryč. Naštěstí jsem ve zpětném zrcátku viděl, jak druhý popelář sestoupil ze svého schůdku a šel k naší popelnici.

A pak že jsou hloupí!;-)

Nedělní výlet...;-)

V neděli jsme se po nějaké době vydali za příbuznými do Potštejna. Hned před domem mi pro zpestření po hodně dlouhé době dvakrát chcíplo auto, moje blbost - zapomněl jsem na ruční brzdu, kterou jinak prakticky nepoužívám a pár desítek metrů od baráku jsme míjeli bouračku, kde podle rozestavěných aut doteď nedokážu pochopit, jak ní mohlo dojít.

Na dálnici jsem dokonce musel oprášit sluneční brýle. Když jsme potom uděllai kousek před cílem naši tradiční čůrací a nakupovací pauzu, nestačili jsme se divit, jak silý a studený vítr foukal. Ten ostatně vydržel po celý den.

Na návštěvě to jako vždy dost rychle uteklo, překvapilo mě vlastně jen Álovo konstatování na záchodě. Chtěl vyčůrat a podržet pindíka (aby nedošlo k mýlce - teprve mu budou čtyři, tak na to ještě má právo;-)). Jen začal, najednou se ke mě natočil a zcela vážně povídá: "Táto, ty jsi buzerák!" Když jsem slyšel začátek toho slova, vážně mi zatrnulo, ale po koncovce "-ák" jsem si docela oddechnul. I tak jsem ale zalapal po dechu a zeptal se, kde na takové slovo přišel. Bez přemýšlení ukázal směrem, kde si hrál a prohlásil: "Támhle, jak jsem buzeroval!"

Domů jsme se tentokrát vydali včas, i tak ale už za tmy. Ačkoli ve zprávách už několik dní varují před ucpanými městy hlavně před nákupními centry, takřka prázdné byly nejen silnice a dálnice, ale bez jakéhokoli zaváhání jsme projeli i Hradcem. Vlastně až na předjíždějícího blázna, který nás tak trochu ohrozil (hádejte, v jakém autě;-)) proběhla jízda přímo ukázkově.

Kluci celou cestu prospali, Andík se probudil doma před barákem, Ála až v předsíni při zouvání. Díky tomu pak šli spát až po desáté...;-)

Výlet na ohňostroj...;-)

Uplynulý víkend byl zase celkem bohatý na zážitky. Na sobotu byl plán daný už dlouho dopředu. V Lysé, kam s klukama občas jezdíváme na výstavy zvířectva, se konal poslední z vánočních trhů, zakončený ohňostrojem. Na plakátech se psalo, že velkolepým. Protože Andreásek rachejtle miluje, nebylo co řešit. Do poslední chvíle se rozhodoval Ála, který chvíli jet chtěl, chvíli zase ne. Nakonec se k mé úlevě rozhodl zůstat doma, přece jen toho rachotu se ještě bojí. Nevadí, na jeho místo jsme do auta nabrali dědu.

Na výstaviště jsme dorazili takřka včas, trhy právě končily a čekalo se, než se všichni lidé shromáždí venku. Těch zbývajících 15 minut se docela vleklo, ale jelikož nepršelo, ani nebyla žádná zima, dalo se. Lidí ale plno.

Když to vypuklo, měli jsme krásný výhled, odpalovlao se na střeše, takže se vše odehrávalo přímo nad našimi hlavami. A ohňostroj byl vážně hodně povedený. Přiznávám, že zase takový znalec nejsem, pravidelně se zúčastňuji jen toho místního novoročního v našem městě, který je už X let pořád úplně stejný, doprovázený Vangelisovým Dobytím ráje. Nemůžu si pomoct, asi nejsem lokální patriot, ale ten sobotní se mi líbil mnohem víc, krásné efekty, výborně padnoucí do svižné hudby. Když bylo po všem, zaregistroval jsem dva chlapy před sebou, kteří prohodili cosi v tom smyslu, že loni to bylo třikrát delší. Nevím, právě loni jsme tam nebyli, tím spíš si ale jsem jistý, že za rok vyrazíme znovu, určitě to stálo za to.

Protože z nějakého důvodu opět neprodávali cukrovou vatu a tentokrát si musel Andík nechat zajít chuť i na trdlo, které jsme také nikde nenašli, nic jsem nenamítal, když zatoužil po ovocném pendreku. Cena na cedulce vypadala příznivě - 35 korun a připravené pytlíky s nasekanými kousky se zdály být tak akorát. Vzali jsme dva, aby z toho měl něco i Ála. Jaký ovšem byl můj šok, když si prodavač řekl o 280 korun. Podíval jsem se pořádně a všiml si, že u velkého nápisu 35 korun je malinkým písmem připsáno 100g. Dobrá, jedna nula pro stánkaře...;-)

Cesta zpátky byla zpestřená úseky s pořádnou mlhou, ale stačilo přepínat mlhovky podle aktuální situace a ubrat plyn, což dělali i ostatní, takže jsme dojeli v pořádku.

Výlet na Moritzburg...;-)

Tak jako vždy, ani tentokrát jsem v hotelu nemohl spát. Nechápu to, všude dokonalé ticho, naprostá tma, pohodlná postel a já zírám do tmy. Zkrátka nějaký hotelový syndrom!;-)

Před desátou dopoledne jsme se šli odhlásit, před námi byly ještě dvě další německé rodiny. Recepční jim podávala papíry, usmívala se, přála jim krásné vánoce... Když jsme potom byli na řadě my, podala mi papíry a hotovo. Nic. V živé paměti jsem měl pána z hotelu v Lipsku minulý měsíc, který byl vzorem úslužnosti, tentokrát bych asi chtěl moc. Ono o nic nejde, nepotrpím si na nějaké divadýlko, jediné, proč mě to zamrzelo, že jsem při odchodu z pokoje vyplnil dotazník a za chování personálu jsem dal jedničku.

Počasí se přes noc citelně změnilo - fičel silný ledový vítr a do toho chvílema dost silně pršelo. Naštěstí jsme ale ty nejhorší přívaly strávili v autě.

Před samotnou cestou domů nás ještě čekala malá zajížďka. Naším cílem byl zámek Moritzburg, to je ten z Popelky. Cestou chvílemi nezvládaly ani stěrače, ale když jsme se ocitli na místě, už nepršelo. Jen ta zima! Vstupenky jsem měl naštěstí z předprodeje po internetu, proto jsme se vyhnuli dlouhé frontě u pokladny. I tak jsme si ale postáli před vchodem. Bohužel německá přesnost úřadovala, takže jsme spolu s ostatními opravdu mrzli až do jedenácti, na kdy jsme měli povolený vstup.

Na cestu domů jsme vyrazili po prohlídce a následném občerstvení. Vítr nám trochu smýkal autem, ale jinak se jelo velmi dobře a hlavně cesta jako vždy rychle utíkala. U nás jsem si potom chtěl udělat přestávku na kafe. Těsně předtím mi trochu hnul žlučí řidič fluence, který mě za žádnou cenu nechtěl nechat zařadit do svého pruhu, bylo jedno, zda jsem zrychloval nebo zpomaloval, on byl pořád vedle. Nakonec jsem měl co dělat, abych díky němu neminul vytoužený sjezd k pumpě.

Jinak jsem si cestou uvědomil ještě jednu věc - ohledně trávy zelenější a nebe modřejšího, tady u nás u nás jsem musel pořád ostřikovat okno, které bylo vždy hned po pár minutách zase jako čuně, zatímco v Německu ne. Zvláštní...

Domů jsme dorazili někdy po třetí hodině. Pobavil mě Andík, kterému bylo jasné, že něco dostane, tak nadšeně skákal a když jsme na stůl dali pár drobností, zklamaně se na nás podíval: "To jste přivezli jen tohle?"

Jako by mu nestačila ta hromada, co má ještě doma od Mikuláše...;-)

Statistika:

236,3 km

14,9 l benzinu

Drážďany 2015...;-)

V sobotu jsme se vydali na tradiční předvánoční výlet do Drážďan (když nepočítám cesty mezitím;-)). Ráno sice pršelo, ale postupně se počasí vybralo tak, že spíš než vánoce připomínalo jaro. Dokonce jsem ani nevytahoval zimní boty, které jsem si s sebou vzal a celý den chodil v keckách.

Vyjeli jsme před desátou a první vzrůšo nastalo hned po výjezdu z města. Koukám na pole, jak tam asi 20 myslivců vytvořilo rojnici a snažili se něco ulovit, když v tom mi přímo před auto skočil zajíc, zadíval se na mě, a když jsem začal brzdit, naštěstí utekl. Trochu mi připomínal toho ze znělky Maxipsa Fíka, co si taky pořád dělá legraci z myslivce.

Na dálnici už se jelo krásně, akorát trochu nahnáno jsmě měli, když jsme dojížděli kamion, který podivně kličkoval mezi odstavným a pravým pruhem. Když jsem jej předjel, manželka se otočila a řidič nikde. O pár kilometrů dál to v opačném směru stálo, protože tam byla bouračka. Pak už stojí za zmínku snad jen starý pár v malém zeleném chevroletu spark, který se cítil dotčen, že jsem si dovolil jej předjet. V Praze doprava pořádně zhoustla a ještě začátek D8 byl hodně zasekaný, ale potom už bez problémů. Na hranicích jsme sice museli projet kolem celmíků, ale nikdo si nás prakticky nevšímal.

Ačkoli do Drážďan jezdíme velmi často a cestu máme více méně zmáknutou, tentokrát jsme mířili do jiného hotelu, sjezd z dálnice byl ale shodný. Znamenalo to nejprve z čísla 17 sjet na 4 a po několika kilometrech sledovat značky. Když na mě navigace houkla, že mě čeká odbočka, bezmyšlenkovitě jsem zamířil do odbočovacího pruhu v domnění, že mířím na zmíněnou druhou dálnici. Jenže omyl a nám tak nezbývalo, než projet celé Drážďany od jihu k severu. Cedule varovaly před zácpami, ale nebylo to tak strašné. Snad jen by mohlo být méně semaforů, měl jsem pocit, že stojíme na červenou snad každých 500 metrů.

Hotel jsme našli bez nejmenších problémů někdy po jedné hodině, stejně tak u něj bylo dostatek místa na parkování a navíc jsme se mohli ihned ubytovat, přestože oficiálně to lze až po třetí hodině. Hned naproti stál Lidl, tak jsem se tam vydal pro nějaké drobnosti a zpátky jsem se vrátil dost vytočený - pořád si zkrátka připadám tak trochu jako blbec, když koukám na úplně stejnou věc jako u nás, akorát s tím rozdílem, že i když není v akci, v Německu stojí o třetinu či polovinu méně než u nás...

Pak už jsme se vydali do města. Jízdenky na MHD jsme si koupili přímo v tramvaji a měli jsme docela štěstí, že za námi stála fronta. Chtěl jsem totiž původně koupit rovnou i na cestu zpět, ale poté, co jsem lístky označil, došlo mi, že to bylo zbytečné, protože čas platnosti je na nich vyznačen už z automatu. Asi bych neuspěl u revizora, kdybych na zpáteční cestě ukazoval "prošlé" jízdenky, aniž bych o tom věděl...

Tentokrát jsme prošli trhů hned několik, manželka to měla všechno v čerstvé paměti, protože tam byla pracovně zhruba o deset dní dřív, kdy ještě ovšem netušila, že to pro ní mám jako tradiční překvápko.;-) Nejsem si zcela jistý, ale oba jsme měli pocit, že letos místní Glühwein zlevnil. Každopádně lidí bylo jako vždy dost, ale oproti předchozím letům se tam dalo celkem pohodlně pohybovat.

K večeru se sice docela ochladilo, ale na to, že byla půlka prosince...;-) Když jsme přišli na zastávku tramvaje, zbývala minuta do jejího příjezdu a za chvíli jsme už vcházeli do hotelu. První den se vážně vydařil.

Statistika:

206,6 km

14 l benzinu

Radosti bloggera...;-)

Blogování občas přináší i různé vtipné a milé okamžiky, třeba když si na vás třeba někdo vzpomene a pošle vám zprávu. Před pár dny mi taky jedna taková přišla. Jenže byla hodně oficiální, přímo na kontaktní email, a to z nejvyšších míst, tedy myšleno z pohledu bloggera.

Možná si ještě někdo z vás vzpomene na takovou komickou figurku, která se za každou cenu snažila být stále na očích, v čemž jí novináři šli hodně na ruku a věnovali jí rozhodně víc prostoru, než by si zasloužila. A ta postavička se zúčastňovala všemožných televizních soutěží jako třeba X-Factor, Taxík... Neúspěšně se soudila s Ministerstvem školství, že musela chodit do zvláštní školy - jen kvůli barvě pleti. Žaloba to ovšem nebyla jediná, prohrála také spor s Miroslavem Kalouskem, který ji údajně měl udeřit do žaludku a vzít tužku s nahrávacím zařízením...

Zviditelnila se také v době krize v České televizi, kdy pracovala pro hlavní aktérku a zároveň demonstrovala za její odstoupení. Po neúspěšné žádosti o azyl v Kanadě chtěla emigrovat do Anglie, aby nakonec zůstala tady. Nejvíce ale proslula dotknutím se jednoho zahraničního prezidenta.

A jelikož v poslední době se trochu vytratila do míst, kam patří, začala podávat žaloby na servery, kde o ní psali jinak, než by si představovala. Čímž se jí opět dostává nezasloužené pozornosti.

Z toho důvodu jsem byl upozorněn na nutnost odstranění příspěvků, které se jí týkaly, v opačném případě by byl tento blog zablogován, totiž zablokován. A to až do případného soudního sporu. Jednalo se celkem o tři články z roku 2009.

Pokud se k ní tyto řádky dostanou, pak zde jméno ani jednou nepadlo, tudíž tento příspěvek není napadnutelný.

Musím se ale přiznat, že jsem se při googlení opravdu hodně nasmál...;-)

Rodinné odpoledne...;-)

Minulý pátek jsem si vzal půl dne volna, protože v práci jsme měli akci pro rodiny, přátele a hlavně děti a bylo mi hloupé strávit tam velkou část pracovní doby. Navíc jsem dělal z domova a musel tam s kluky dojet. Ještě těsně před odchodem z domova jsem zahlédl předpověď počasí, tu přesnou na ČT24, kde meteorolog upozorňoval, že během odpoledne se v severozápadních Čechách může vyskytovat déšť. To bylo čtvrt na jednu.

Pak už nás čekala moje typická trasa, na níž postupně vystřídám právě vlak, tramvaj, metro a autobus. Manželka přistoupila do vlaku na čtvrté zastávce. A při pohledu z okna jsem si říkal, že jsme si asi měli vzít deštníky, i když na severozápadě nebydlíme a i když před necelou hodinou říkali, že u nás pršet nebude.

Začátek akce byl plánovaný na 15:00, my jsme dorazili o chvilku dřív, takže jsem se mohl pochlubit, kde vlastně pracuju, manželka při té příležitosti prohodila, že nechápe, proč tak často dělám z domova.

Celkem čtyři patra a terasa na střeše byly vyhrazeny předvánočním akcím pro děti a velkému množství nejrůznějšího jídla a pití. Do toho tam postupně procházel Mikuláš, s nímž jsme se zpočátku nechtěně úspěšně míjeli. Když se nám konečně podařilo na něj narazit, měli kluci velký strach, takže nakonec oželeli i odměnu, kterou by dostali za básničku. Je ale pravda, že sladkostí si ten den užili víc než dost. Mimochodem zhruba od půl čtvrté venku slušně pršelo. To je tak, když Praha leží na severozápadě.

Když čas pokročil a my jsme se pořádně najednli a napili, vydali jsme se na cestu zpátky. Měli jsme celkem štěstí, že jsme postupně všechno stíhali, takže domů jsme nakonec přijeli o půl hodiny dřív, než jsem původně předpokládal a až na ten déšť fakt dobrý.

Dokonce mi Andík večer oznámil, že už nechce být bagristou, ale chce pracovat tam, co já.

Šéfovi jsem to už oznámil, souhlasí, ještě musíme doladit podmínky...;-)