Geny se nezapřou...;-)

Já tomu teda moc nerozumím, ale pokusím se to podat alespoň tak, aby to případný čtenář pochopil asi tak jako já.

Jelikož se náš termín blíží, byla manželka včera opět na kontrole. No a teď právě začnu nenápadně lehce mlžit!;-) Při vyšetření dítěte se nějak měří srdeční odezvy či co, ale v každém případě by se přitom dítě mělo hýbat - a to už můžu opět zaostřit.;-)

Genetika je skutečně věda a geny se nezapřou. Můžete si tedy tipnout, jak na tom náš malý Pařánek nebo malá Pařanka junior je, co se pohybu týče. Za celou dobu nic! Nehnul/a se ani o milimetr.

Když jsem to doma slyšel, první co jsem prohlásil, bylo, že je to jasné, je po mně, tak se přece nebude hýbat. No a první, co na to prohlásila manželka, bylo, že jí totéž říkala i sestra, ale měla si to nechat pro sebe...;-)

Konflikt...

Nebyl by to snad ani pořádný den, kdybych nemusel čelit nějakému tomu konfliktu. Dnes se o tuto tradici postaral opět náš známý sedmák-mlátička. Nejprve jsem se ho opět snažil ignorovat jako všichni kolegové, ale když mi už asi podesáté řekl: "Jdi do prdele!" a na můj jakoby nechápavý dotaz, co že to řekl, přidal: "Aby ses neposral!" to už bylo vážně trochu moc. Navíc jsem si vzpomněl, že minulou hodinu před týdnem mi zapřel žákovskou, kdy jsem mu chtěl napsat poznámku za podobný prohřešek.

Každý má možnost výběru, i přede mně se nabízely dvě cesty - buď to překousnu, budu i nadále dělat, že jsem nic neslyšel, jako vysokoškolák se nechám urážet od usmrkaného sedmáka a posléze i od dalších, kteří uvidí, že se to tedy asi smí, nebo se rozhodnu jednat. Zvolil jsem cestu druhou, mnohem obtížnější. Po pětiminutovém vyjednávání o žákovskou knížku (na věci žáka samozřejmě nesmím sáhnout, musí mi ji dát sám) jsem docílil toho, že s tisíci nadávkami na rtech odešel do své kmenové třídy, kde si ji údajně nechal. Vrátil se za dalších několik minut s tím, že ji nemá. Cestou ke svému místu odhodil o několik metrů tři židle. Bylo mi jasné, jak to je, proto jsem mu oznámil, že to tedy vyřešíme s paní učitelkou třídní. Ta mu po hodině domluvila a on přišel se žákovskou, ale nechtěl mi ji dát do té doby, než mu řeknu, za co si mu vlastně dovoluji poznámku dát.

Nevím, tak jsem asi vážně staromódní a divný, když mi vadí vulgarismy od sedmáka na mou adresu během vyučování a ještě před celou třídou. Každopádně jsem výměnu názorů náhle ukončil. Jednak mě to opravdu nebavilo (jo, kdyby byly možnosti a zbraně vyrovnané a já mu taky od plic mohl říct, jako co že se chová, pak by to bylo něco jiného;-)) a za druhé jsou zkrátka věci, o nichž se nediskutuje. Trpělivost mám velkou, tudíž i on měl možnost své chování změnit.

Ještě že jsem včera při rodinné výchově u deváťáků vysvětloval řešení konfliktních situací...;-)

Krásný začátek dne...

Dnes ráno mě celkem nemile překvapil déšť. Ono se mi zdálo už když jsem snídal, že slyším ty podezřelé zvuky kapek, které tak nesnáším, ale pořád jsem tak nějak doufal, že se mi to ještě zdá. Jistota je jistota a já se podíval do tašky, zda s sebou mám deštník. Nosím ho 365 dní v roce, šlo jen o jakousi rutinní kontrolou. Nebyl tam! Takže pouze 364 dní, jak se zdá...

Do nezbytného odchodu mi zbývala asi minuta a já začal běhat (ano, tak hluboko jsem klesl!;-)) po ještě ospalém bytě a hledat svůj deštník. Posléze jsem svůj požadavek zmírnil na hledání čehokoli, co deštník třeba jen vzdáleně připomíná. A zároveň bych s ním nepůsobil čtyřprocentní pozdvižení, čímž z užšího výběru vypadly dva deštníky manželky. Nakonec jsem už vážně musel vyrazit, takže jsem do vlaku usedal lehce pokropen a osprchnut. Skutečně krásný začátek dne...

To by jeden nevěřil...;-)

No a téma věřících ještě jednou, snad naposledy. Že ve školství nejsou peníze už snad ani není veřejné tajemství. To je zkrátka známý fakt. Proto některé školy hledají možnosti přivýdělku. I my jsme se do podobné akce zapojili a nabídli prostory k přespání. Už v pátek jsme proto museli na konci vyučování se žáky sestěhovat lavice tak, aby co největší část místnosti byla k dispozici p(r)outníkům. Každý předpokládal, že vše proběhne hladce, vždyť jde o věřící lidi, vážících si naší pohostinnosti, o žádné ubohé materialisty, kteří by vše zničili. Jaké překvapení na nás čekalo dnes. Tabule počmárané těmi nejsprostšími nápisy a obrázky, lavice oblepené a oblemcané tak, že jsme radši ani nepřemýšleli o původu neznámých látek. V lepším případě potom pouze upatlané od vosku ze svíček. O všude rozlitých a rozházených potravinách ani nemluvě.

Takže až po mně někdy v budoucnu někdo bude chtít, abych dal své dítě k těm hodným lidem, kteří ho naučí správnému chování a lásce k bohu (či co to všechno vlastně plácají), odbydu je s tím, že vulgární slova, symboly či jak udělat pořádný bordel dokážu dítě naučit sám...;-)

Ankety...;-)

Já to na sebe teda prásknu. Jak jsem se tu o víkendu čílil nad návštěvou papeže, já to nenechal jen tak. Pokud jste náhodou někdo zabloudili na internetu k některému z článků k tomuto tématu na seriózních serverech (to znamená nikoli na mém blogu;-)), pak jste si možná stejně jako já všimli všemožných anket. Téměř u každého textu se vyskytovala také nějaká ta anketka, kde lidé měli hlasovat k tématu papež. Ne, že bych si léčil nějaký mindrák, v každém případě jsem ale všude naklikal ty nejhorší možné odpovědi (samozřejmě podle pravdy). Takže například: "Návštěva papeže mi vadí, stojí to peníze a jsou kvůli tomu problémy," "Návštěva Svatého otce mě nezajímá," "Vysoký podíl ateistů české společnosti prospívá," a ve finále "Vážíte si toho, že papež navštívil Českou republiku? NE."

Případné velmi nelichotivé výsledky si tedy beru na triko já...;-)

Jakoby nic...;-)

Dnes ráno jsem šel do práce s nemalými obavami. Rozhodně nešlo o nějaký strach pracovního charakteru, spíš o mou hloupost.

Už v pátek jsem si totiž cestou domů vzpomněl, že jsem ve stole nechal nektarinku, kterou jsem si nechával na horší časy. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního, problém byl ten, že kousek ovoce byl už tehdy asi tři dny starý a poněkud měkký. A tři dny volna mu asi také moc neprospějí, napadlo mě.

V nejčernějších představách už jsem viděl, jak se ke stolu prodírám hejnem much, případně, jak otevřu šuplík a z něj se vyvalí všemožný hmyz. Nebo že mi rovnou poběží naproti. Opět se mi tedy vymstilo (pokolikáté už!?), že všechno nechávám na poslední chvíli a pak na to samozřejmě v návalu jiných povinností zapomenu. A opět pochybuju, že bych si z toho vzal jakékoli ponaučení!;-)

Naštěstí se ale katastrofický scénář nekonal a já tak hned shnilou nektarinku hodil do koše, odehnal pár mušek a pak samozřejmě dělal jakoby nic...;-)

Kapela ze samých pankáčů...;-)

To se zase včera děly věci na té naší zkoušce. Pět minut po půl šesté mi volá pan O., zda jdu na zkoušku (minulý týden jsem chyběl). Povídám, že ano a zeptal se, od kolika ji máme. "Od pěti," zazněla odpověď. "Já tam jdu teď a Vašek volal, že dorazí kolem tři čtvrtě na šest," upřesnil ještě (a já připomínám, že hodiny ukazovaly 17H35). To jsem se už musel smát. Jak zpívá Visací zámek - "Chtěl bych mít kapelu ze samejch pankáčů," tak nějak si připadám s těmi našimi rockery.

Do zkušebny jsem dorazil přibližně na šestou, jako poslední, ale na největší hvězdy se přece vždycky čeká...;-)

Ani už nevím, jak k tomu došlo, ale během několika vteřin jsme se v pauze mezi písněmi přejmenovali. Na plakátech k našemu říjnovému megakoncertu ovšem bude ještě staré jméno. My se tak ale v případě nezdaru můžeme vymluvit, že jsme někdo jiný a že jsme narychlo secvičili písně původně ohlášené kapely, což je důvod možných chyb.

S přípravou playlistu souvisí také nácvik skladeb, které běžně nehrajeme, proto jsem vylovil taháky, které jsem použil naposledy. Samozřejmě jsem sklidil řádný posměch. Nejprve od pana bubeníka, který se v jedné písničce nudil, a proto, zatímco já jsem na rozdíl od něj hrál, obtěžoval mou šlapku (normálně ho tady napráskám a že šlo o efektový pedál zamlčím!;-)) Potom mi papír sebral pan V. a poslal ho dál k panu O., který odložil lahev (taky ho napráskám!;-)) Když jsem ho vybojoval zpět a připravil se k hraní, postupně vyšlo najevo, že bubeník, zpěvák ani basák nevědí, jak se píseň hraje. To bylo keců kvůli mému papírku a co by za něj potom dali!;-)

A ještě jednu věc musím naprášit - zatímco my jsme tvrdě dřeli, pan O., místo aby měl v rukách basu, vzal si láhev z basy piva a podstatnou část zkoušky nás pouze tyranizoval. Ještě že mám praxi jako paparazzi. Tak takhle se věci v naší kapele mají...;-)

50 Cent - 16 Benedikt

A papež ještě jednou, tentokrát ne tak vážně, přestože o vážnou věc samozřejmě jde. Doma mi nastaly krušné časy a po několika letech mi bylo důrazně zakázáno pořídit si na příští rok blonckalendář.

O to víc mě teď mrzí, že jsem si včera zapomněl koupit nedělní vydání nejmenovaného bulváru, v němž jako bonus zdarma vyšel exkluzivní plakát právě Josepha Ratzingera, vystupujícího pod uměleckým pseudonymem Benedikt XVI. Kromě toho, že by se na mě mohl culit ze zdi a denně mi mávat na přivítanou i na rozloučenou, bych rád zdůraznil, že jde o skvělého rappera, protože co jsem tak viděl ve zprávách, zatímco ostatní při modlitbách zpívali, on předvedl výkon, za nějž by se nemusel stydět ani 50 Cent...;-)

Šaškárna

To je zase něco pro mě. Návštěva papeže. Titulky téměř hrdě hlásají, že přijel do nejateističtější země světa. I to je jeden z důvodů, proč příliš nechápu smysl jeho návštěvy. Sice se můžeme dočíst, že jeho brněnské mše se zúčastnilo 120 tisíc lidí, ovšem důležitá je také další část tvrzení - mnoho z nich přijelo z okolních států. Z Německa, Polska, Slovenska, Ukrajiny... Nebylo by tedy výhodnější, kdyby přijel rovnou tam a těch pár lidí od nás si za ním vyrazilo na výlet? Bezpečnostní opatření větší než při příjezdu Obamy, samozřejmě hrazené ze státních peněz. Copak by nebylo v pořádku nechat jeho bezpečnost na vůli boží?

Chápu, že by byla ostuda, kdyby se panu Ratzingerovi něco stalo právě u nás, ovšem proč na něj, sakra, musím z našich ďábelsky vysokých daní přispívat i já, když pro mě představuje pouze jakousi směšnou figurku, oblečenou zhruba jako Mikuláš, nebo někdo, kdo fandí úplně někomu jinému. V každém případě když už máme tolik věřících (církev se přece ráda chlubí počty křtěných a zamlčuje, že naprostá většina z nich byla pokřtěna po narození, tedy proti své vůli, či se jich minimálně nikdo neptal), bylo by možná zajímavější, kdyby při nedělních modlitbách v kostelech proběhla sbírka a návštěva, včetně všech opatření, byla hrazena právě z vybraných peněz. To by si asi pan papež mohl nechat zajít chuť na svůj lahodný jídelníček, stejně jako na všechno to zlato, jímž je při modlitbách obklopen. Nakonec by možná na posezení snědl ty svoje sušenky, co se rozdávají v kostelech a na žel vypil i všechno mešní víno...

Musím se smát kárání, jak se dnešní společnost orientuje pouze na honbu za bohatstvím a kašle na duchovní hodnoty. Stejně tak prázdné řeči o nutnosti pomoci chudým. Vždyť kolik dětí třeba v Africe by z těchto vyhozených peněz mělo zajištěno vzdělání na mnoho let?! Ale je asi pravda, že plno lidí by se bez třináctiminutové modlitby v latině nejspíš neobešlo. Jen by mě zajímalo, zda tuší, o čem byla řeč...

Už se tedy těším, až pan papež udělá pápá ze svého papamobilu a do zpráv se vrátí klasické informace o vraždách, přepadeních a dopravních nehodách. Vždyť na tohle se nedá koukat...

P.S.

Pokud jsem se textem někoho dotkl, tak se mu sakra omlouvám. No potěš pánbu, to jsem vážně nechtěl, krucifix...

Super učitelka...;-)

Jak stále říkám, sportovci jsou v podstatě chudáci. Na rozdíl od nás, nesportovců, jsou navíc stále nemocní (obalení sádrami a obtěžkaní berlemi) a zatěžují tak státní rozpočet, když se jim musí vyplácet nemocenská. za nesmyslná a zbytečná zranění.

Kolegyně tělocvikářka, v podstatě jediná aprobovaná na naší škole, si minulý týden přelámala nohu. Jak jinak než při sportu - hrála basket. Jelikož jde o komplikovanou zlomeninu, bylo jasné, že těch několik týdnů se suplováním zaplácnout nedá. Vedení zareagovalo více než hbitě a naše řady rozšířila nová kolegyně. Ono tedy jde o důchodkyni, ale rozhodně bych jí ten věk nehádal. Problém je, že děti ji nemají příliš rády. A to ani celkem hodní a pohodoví deváťáci.

Samozřejmě mi nezbývá než s kolegy držet a táhnout za jeden provaz, proto mě nemohlo nijak překvapit, když se mě právě deváťáci snažili přesvědčit, jak příšerná je. Ona už totiž u nás několikrát zaskakovala, takže ji na rozdíl ode mě dobře znají. Ovšem až plačtivé (puberťáci jsou vážně schopní všeho;-)) popisování toho, jak "normálně mi dala poznámku za to, že jsem si kýchnul," mě velmi pobavilo. I já jsem tak zůstal v nadsázce a s naprosto vážnou tváří jsem odvětil. "Vždyť to je v pořádku. Přihlásil ses, než sis kýchnul, zda si kýchnout můžeš? A omluvenku od rodičů jsi také určitě neměl!" Naštěstí pochopil, že jsem to myslel v žertu, nicméně ačkoli paní učitelku zatím moc neznám, její metody se mi vážně líbí čím dál tím víc a nejspíš některé převezmu...;-)

Prekérka...;-)

Když mi náhodou zbyde trochu času před odjezdem vlaku, případně pokud mi tento ujede, nechce se mi většinou do města, tak je-li hezky, zamířím na Ostrov, kde je celkem klid a na některé lavičce tam přečkám dobu do nejbližšího spoje domů.

Přitom jsem ale přišel na docela nepříjemnou věc. Musím chodit zbytečně daleko. Od zastávky nejbližší lavičky jsou totiž přímo u dětského hřiště. Jenže dovedete si představit, jak by na mě asi někdo koukal, kdybych půl hodiny dřepěl u hřišťátka? Kdo by mi asi věřil, že tam nesleduju malé děti? Trošku teda nechápu, proč přímo na tomto místě vůbec jsou dvě lavičky, když ten, kdo si přijde pohrát s mrňousem si sedne uvnitř přímo v oploceném areálu hřiště. Takhle to buď svádí úchyláky, nebo alespoň k myšlení si o to o těch, kdo jimi nejsou.

Mimochodem, já bych měl dokazování neviny ještě těžší - jak bych asi vysvětlil, že dopoledne kreslím dětem ve škole kosočtverce (viz jeden z předchozích příspěvků) a odpoledne sedím před hřišťátkem...;-)

Mezi námi děvčaty...;-)

Je tu snad někdo, kdo by se divil, proč se do školství nehrnou chlapi? Proč že v této oblasti s tak drtivou převahou působí ženy?

Já vám tady to tajemství prozradím. S touto realitou jsem totiž konfrontován denně. Sedím o přestávce ve sborovně (tedy jen tehdy, když mám zrovna štěstí a nemusím být celý den na dozoru, to znamená, že se mi to stává jednou týdně;-)), kde se baví kolegyně o všem možném. V tom jedna z nich začne o něčem strááášně důležitém a aby svému vyprávění dodala váhy a na naléhavosti, začne slovy: "Hólky, představte si..." V tu chvíli si připadám trochu nesvůj, zvlášť když tuto větu vypustí z úst, zatímco se dívá na mě. Po úvodu a tradičním blá blá blá pak příběh vyústí v závěr, více než tradiční: "No holky, co vám budu povídat!" Přitom pohled opět paří mně. Tak nevím, ovšem to, co vím jistě, že i to může být jedním z důvodů absence mužů ve školství - protože mezi námi děvčaty, co si budeme povídat, že jo, holky?!;-)

Složité kauzy...;-)

Včera jsem si tady sice na třeťáky tak trochu stěžoval, pravda je ovšem taková, že se v té třídě člověk i pobaví.

Běžně totiž musím řešit takové složité kauzy, jako třeba: "Pane učiteli, ona mi řekla, že jsem blbá!", "Pane učiteli, on do mě píchá tužkou!", "Pane učiteli, ona na mě ukázala tohle..." (následuje vztyčený prostředníček), vrcholem pak bylo, když o přestávce vyběhla ze třídy na chodbu jedna holka s tím, že "pane učiteli, ona se ve třídě svlékla do kalhotek!"

Abych se vrátil k aktuálnímu problému s přípravou draků. Na tabuli jsem dětem krasopisně napsal "Na příští hodinu přinést provázek a lepidlo." Třeťáci si to měli sami opsat do svých zápisníků na úkoly. Když se složitě dořešilo to, že jsem to měl napsané nakřivo (jinak ale skutečně neskutečně krasopisně;-)), jakousi náhodou jsem se podíval, co si zapsalo jedno dítě. Ne, že bych proti němu něco měl, ale asi se mi nějak podvědomě spojilo, jak si hodinu před tím při kreslení voskovkama pokreslil kromě papíru snad úplně všechno - od trička, přes obličej a ruce až po lavici. Papír ale také čistý neměl, ten se mu právě od těch rukou a lavice zamazal. To jsem ale odbočil. Podíval jsem se k němu a vidím, že si zapsal: "Na příští hodinu přinést." Povídám: "Nechybí ti tam něco?" - "Ne, já si ten zbytek budu pamatovat," prohlásil s přesvědčivým úsměvem, jako že všechno podstatné si vlastně napsal.

Úchylák...;-)

Bohužel ne vždy má učitel takové štěstí, aby mohl učit pouze to, co vystudoval. I já si tak musím každý týden odbýt výtvarnou výchovu. O to horší je fakt, že se jedná o třetí třídu. Sice to má své výhody - děti jsou nadšené, že mají chlapa (aspoň v něčích očích jím tak jsem;-)), jenže, co si budeme povídat, jsou to malé děti a tak to chce hodně trpělivosti.

Pomlčím-li o tom, jak výtvarně nenadaný jsem, pak nemohu opomenout to, že musím pokaždé vymyslet náplň hodiny a to ještě tak, aby to byli podprůměrně schopní žáci prvního stupně schopni realizovat. Už i mně ale pomalu začínalo být hloupé, že každou hodinu kreslíme něco pastelkami, proto jsem se rozhodl být velmi akční, zareagovat na roční období a s dětmi udělat draky.

To jsem si tedy naběhl. Kdykoli jsme něco kreslili, třeťáci stále otravovali s pravítky. Předpokládal jsem tedy, že vysvětlím-li jim na tabuli, jakým stylem si rozdělí strany papíru na půl a ty značky potom spojí, aby vznikl hrubý obrys draka, nebude to nejmenší problém. Byl. A všechno ostatní než nejmenší. Po nějaké době, kdy jsem sledoval jejich marný boj s trojúhelníky, mi nakonec nezbývalo, než to všem narýsovat sám. Dovede si vůbec někdo představit, jaké to je kreslit třeťákům dvacet pět kosočtverců? Ještě večer jsem to rozdýchával a připadal si minimálně jako maximální úchylák!;-)

Přirozený vývoj osobnosti...;-)

Zavedení přechodného teroru se v mých třídách skutečně nejspíš vyplatilo. Nerad bych ještě cokoli zakřikl, je pravda, že bych měl také brát v úvahu fakt, že ti největší sígři právě chybí (takže jich v každé třídě je místo dvaceti pouze devatenáct), nicméně je vidět, že ti ostatní se poněkud zklidnili. Dnes mi dokonce mlátička ze sedmé třídy řekl "pane učiteli," když se mě na něco chtěl zeptat, zatímco ostatní kolegy a kolegyně netituluje jinak než anatomickými názvy těla. Tady se tedy musím přiznat, že mě tak překvapil, až jsem se musel podívat do své přípravy, co jsem měl vlastně na hodinu naplánováno!;-)
Když nad tím ale teď tak přemýšlím, napadá mě, že pokud by se stalo, že doma řekne třeba děkuju, budou z toho jeho rodiče doslova na větvi a začnou-li následně pátrat po příčině tohoto nezvyklého slova, není vyloučeno, že narazí na mě. Potom ovšem lítá ve vzduchu velký problém. Alespoň pro mě. Vždyť já jsem tak narušil přirozený vývoj jeho osobnosti...;-)

Společné prostory...

A sousedské vztahy ještě jednou. Tentokrát ve vší vážnosti. Dnes máme schůzi našeho domu, pro mě jde o reprízu, protože naše svatá trojice (ti, co se pod všechno podepisují) se sešla už jednou včera. To jsem kromě jiného dostal "zprďana" za úklid. Stále totiž neuklízím ve sklepě. Někdy si říkám, že je vážně škoda, že už v našem vchodě nebydlí rodina podvodníků, kteří se právě věcí jako například společný úklid, placení povinného spoření do fondu oprav, případně úhrad za společnou elektřinu vůbec neúčastnili a nikdo jim nic neřekl. Více než padesátitisícový dluh po jejich zmizení se také zkrátka promlčel.
Teď jsme za špatné asi my a naši sousedi na patře. Ti totiž prý také sklep neuklízí. Snad jen malá drobnost - obecně jde o úklid společných prostor, to znamená celého schodiště a půlky sklepa. Bohužel v našem vchodě se nějakým způsobem zavedlo pravidlo, že některé prostory jsou společné a jiné ještě společnější, přesně v duchu Orwella. V praxi to pak znamená, že si každý vytře od dveří svého bytu dolů. Výš přece nechodí, proč by tam tedy vytíral. Co na tom, že ve smlouvě je jasně definován pojem společné prostory. Takže my a sousedi jedeme tři poschodí, zatímco přízemí si stáhne svých asi sedm schodů.
Shodou okolností jsme se odněkud vraceli právě po úklidu obyvatel přízemí a bylo ještě mokro po vytření. Tedy jen schody od vchodu k bytu. Ani těch pár do sklepa, natož pak sklep samotný. Zpočátku jsem sklep párkrát vytřel, ale když jsem potom viděl ty pavučiny, hromady listí a všeho možného, které rozhodně na svých místech ležely déle než týden od posledního úklidu, řekl jsem si a dost. Nyní mě tedy nerozhází ani v den mého úklidu na zemi "nenápadně" nastražené papírky od žvýkaček, bonbónů nebo sirky.
Takže buď si všichni sklidí to, co chtějí, nebo společné prostory. Argumenty typu "já nahoru nechodím" neberu, vždyť třeba jen při zapisování vody se obchází všechny byty, tedy i ty nahoře. To by se taky mohlo stát, že nám začne do bytu téct střechou a uslyším, že nejde o společný prostor! Mně taky nebyla zima od sklepa a musel jsem si ho zateplovat.

Radar...;-)

Nevím, jak někdo mohl pustit na veřejnost takovou kachnu, jako že Američané odstoupili od stavby radaru na našem území. Alespoň co já vím, museli ho v menší verzi postavit doma u důchodkyně z vedlejšího vchodu.

Nikdo mi totiž nedokáže vysvětlit, jak je možné, že ať jdu já nebo manželka ven, nebo naopak domů, vždycky ji potkáme, jak vyráží proti nám. Ráno, v poledne, odpoledne, večer. Onehdy jsem se domů vracel poměrně pozdě odpoledne a ona zalévala kytky na záhonku. Jindy jsem šel pro pití, říkám si, půjdu později, abych nepotkal paní XX, jenže co čert nechtěl (v mém případě pak spíš co čert chtěl;-)), ona stojí před domem. A když se vracím, vychází z domu opět směrem ke mně.

Tohle nemůže být náhoda! Odvolávám, co jsem o ní kdy v minulosti řekl, s tajnými agentkami nechci mít žádné problémy!;-)

Romantika...;-)

Ještě měsíc zbývá, než se podle "jízdního řádu" narodí Pařánek/Pařanka junior. Původně jsem chtěl v záhlaví spustit také jakýsi countdown, jenže pak jsem si uvědomil, že to zase nemusí být až tak přesné jako německé koncerty, u nichž se mi podobný odpočet v minulosti osvědčil!;-)

V každém případě už teď mohu téměř se stoprocentní jistotou říct, že ať kluk nebo holka, s největší pravděpodobností půjde o jedináčka. O víkendu jsem totiž brzy ráno věšel cosi na balkón, přičemž jsem si najednou povšiml, že na balkóně šikmo pod námi se cosi hýbe. Podíval jsem se tím směrem a to byla velká chyba. To jsem neměl dělat. Každý o mně ví, že si nerad dělám z někoho legraci, zvláště pak jde-li o důchodce;-), ale hned po ránu vidět osmdesátiletou sousedku jen tak, v kalhotkách (přesnější by byl výraz "v kalhotách";-)), to je vážně silná káva.

Veškeré romantické choutky a představy se tak na hodně dlouho ztratily...;-)

Víkend ALL INCLUSIVE...;-)

Víkend jsem si tentokrát ani moc neužil. Někde jsem chytil bacil, takže bych si to dovolil nazvat jako takové ALL INCLUSIVE - rýma, trochu toho pokašlavání a v sobotu i teplota. I tak jsem si ale právě v sobotu říkal, že musím vyrazit za Filipem.

Díky tomu jsem získal ještě jakýsi bonus. Ještě jsem si bláhově říkal, že by mu to určitě bylo líto, kdyby mě neviděl, že by se mu po mně stoprocentně stýskalo. A taky že jo - bylo mu to tak líto, že mě bez jakéhokoli varování pokousal do palce, který mi potom přes noc napuchnul. Teď už to ale vypadá dobře, nicméně ostrý špičák a řezák způsobily, že vypadám, jako by mě chtěl vysát slepý upír, který se netrefil do krku. Asi taky nějaký dyslektik... Každopádně je Filip kámoš, díky němu totiž teď nemusím mýt nádobí!
V neděli jsem se potom kvůli zdravotnímu stavu vymluvil, pardon, omluvil ze zkoušky a raději celý den pouze sledoval televizi. Během odpoledne se mi postupně podařilo projít všechny programy a stejně nikde nic nedávali. Tedy kromě čísla 489, což je Kubánská televize, na níž běžel jakýsi skutečně odvazový koncert s místními hvězdami! Aspoň jsem se mohl něco přiučit, co se hudby týče...;-)

Škola základ smrti

Bohužel dnešní den nepokračoval tak vesele, jako začal. O další přestávce ze třídy vyběhl právě náš známý hladovec a za ním běželi dva další kluci. Nakročil jsem směrem k nim, abych je zklidnil, jenže to už byl ten první u mě, oběhl mě a schoval se za mě, přičemž se mě zezadu chytil kolem ramen, aby se mnou kryl. Vzhledem k tomu, že já nemám právo sáhnout na žáka, nevidím sebemenší důvod, proč by si on mohl dovolit dotýkat se mě. Okamžitě jsem ho pořádně seřval. Stejně tak jako dva ostatní. Při té příležitosti jsem ale zjistil, že ti další měli v ruce velký hřebík, jímž tohoto ohrožovali. Začalo tedy dohadování o žákovskou knížku, abych všem napsal poznámky. Jelikož se nám přístupem podařilo vychovat skutečné "osobnosti", opět se to neobešlo bez zvyšování hlasu na obou stranách. Nekonečné dohadování, zda jim smím zapsat sdělení rodičům nebo nikoli mě skutečně rozčílilo a já si během následující volné hodiny vytiskl školní řád, v němž jsem označil všechny pasáže, které oni porušili. Tím jsem jim při vracení žákovských knížek vzal veškeré argumenty. Tímto incidentem ale dnešek ještě neskončil.

Na naší škole máme totiž ještě větší "osobnosti". Ve druhé sedmičce je kluk, který už v první třídě surově napadl spolužáky židlí. Samozřejmě jsem byl před ním varován, abych věděl, že mu zkrátka tu a tam "hrábne" začne fyzicky velmi surově útočit. Bohužel odborní lékaři jsou toho názoru, že je v pořádku. Neustálé slovní útoky všichni kolegové už raději ignorují. Snad i proto, aby nepřešly ve fyzické. I já jsem na tom byl podobně. Jenže ono to není tak úplně fér stále přehlížet a ignorovat největší zdroj neklidu a všechny kolem napomínat. Když se blížila ke konci poslední hodina, požádal jsem ho, aby posbíral natrhané papírky, které poházel po zemi. V tu chvíli na mě začal řvát jako smyslů zbavený, že nejsou jeho a neví tedy, proč by je měl uklízet. Všichni ostatní sígři se v tu chvíli utišili. Buď se těšili na souboj, a nebo jen poznali, že poněkud přestřelil. Narozdíl od něj.

Stáli jsme asi metr od sebe a řvali na sebe na plné hlasivky. Nevím, jak moc pedagogické to bylo, přece jen, možná se teď, chudák, bude cítit stresován, že jsem si nenechal líbit jeho seřvání, v každém případě jsem ale nehodlal nechat bez povšimnutí, jak se na mě utrhl. A on na tom byl nejspíš stejně. Opakuji, že jde o sedmáka. Nakonec ani nevím jak jsem ho k sebrání nepořádku donutil, ovšem raději jsem předstíral, že neslyším, co o mně prohlašuje. Když šel potom kolem mého stolu, papírky mrsknul na něj.

Tímto se dostávám k nadpisu - nemohu se ubránit dojmu, že pokud urychleně nedostaneme na našem ústavu do ruky urychleně nějaký nástroj pro okamžité řešení podobných výstřelků (diagnosťáky sice zásobujeme velmi pilně, ovšem to nemá ten správný efekt, jelikož trest nepřijde ihned po činu), obávám se, že velmi brzy se dočkáme smrti. Buď vysíleného pedagoga, nebo žáka - "oběti" učitele, kterému zkrátka ruply nervy...

Škola základ života...;-)

Jak zaznělo v minulém příspěvku, včera jsem byl nucen napsat poznámku žákovi, který snědl písemku.

Dnes jsem držel dozor na chodbě a jak tak procházím sem a tam, přišel ke mně tento kluk. "Pane učiteli, můžu se na něco zeptat?" Přisvědčil jsem a on tedy pokračoval: "Víte, co jste způsobil tou včerejší poznámkou? Když si máma přečetla, že jsem snědl test, tak mi nedala večeři!" V tu chvíli jsem neměl sebemenší šanci zadržet výbuch smíchu, proto jsem se raději na chvíli schoval do sborovny.

Inu, je pravda, že škola je základ života, když už se ve škole nenaučí nic jiného, pak si díky mně rozhodně bude pamatovat, že písemky nejsou k jídlu...;-)

Test z angličtiny...;-)

Už když jsem učil před lety, vždycky jsem se zaříkal, že v žádném případě nebudu psát takové poznámky, které by třeba doma v rodinném kruhu vyvolávaly salvy smíchu, případně, aby se o nich (a při nich) někdo bavil ještě po mnoha letech. Zpravidla vždy stačila stručná věta - Nevhodné chování. Pouze jednou šlo o chování tak nevhodné, že jsem se musel rozepsat mnohem více a tehdy mi rozhodně nestačilo jen tak několik řádků.

Doba se ale dost změnila, stejně jako chování té zvěře, kterou bychom měli respektovat a říkat jí žáci. Dnes si rozhodně se svou oblíbenou formulací nevystačím. I tak se ale snažím dodržovat alespoň to pravidlo, že nechci nikoho rozesmívat. Tedy snažím - snažil jsem se do dneška. Když jsem totiž v sedmé třídě rozdal opravené testy a po tragickém tichu, kdy žáci zjistili, co dostali, začal se třídou šířit (i na ni) téměř nezvyklý hluk. Trvalo jen malou chvilku, než jsem zjistil, o co jde. Jeden kluk, který mimochodem dostává poznámky poměrně často (každý den znamená, doufám, poměrně často;-)) a z něhož si spolužáci pro jeho postavu utahují, že "sežere, co vidí" měl narvanou pusu. Nemusel jsem se ani namáhat s vyšetřováním, co že to snědl, ostatní mi velmi rádi napověděli. A já tak napsal svou první směšnou poznámku: "Snědl test z angličtiny."

Roan Marita

Dnes se skutečně po více než dvou měsících uzavřely všechny naše dosavadní problémy se sháněním kočárku, způsobené podvodnou firmou ČAS DĚTÍ s.r.o.

Sám dovozce do ČR nám přivezl kočárek ochotně až domů, dokonce jej i vynesl dovnitř. Při té příležitosti jsme zjistili, že nejsme až takovou výjimkou. Objíždí všechny zákazníky, kteří firmě ČAS DĚTÍ s.r.o. naletěli. Ačkoli se její internetový obchod Levnykocarek.cz tváří jakoby se nic nedělo a vzkvétal, dovozce před časem přijel s objednanými kočárky do Prahy, kde zjistil, že kamenná prodejna zmíněné firmy byla uzavřena a po kontaktování jejího majitele se dozvěděl, že tento už s objednávkami nechce nic mít. I přes to všechno si stále na internetu můžete objednat kočárky a také převést peníze.

Nebýt pana N., který si aktivně vyžádal kontakty na všechny podvedené klienty, doteď bychom čekali na své zboží a na infolince poslouchali výmluvy, kdo má zase dovolenou, čímž je způsobeno zpoždění (viz: http://paranek.blog.cz/0909/cas-deti-s-r-o-levnykocarek-cz-radeji-uz-nikdy ). Panu N. tímto velmi děkujeme za neskutečnou ochotu a vstřícnost a před společností ČAS DĚTÍ s.r.o. a jejím internetovým obchodem Levnykocarek.cz varujeme.

Kočárek už máme připravený, je krásný a chybí už jen malá drobnost dovnitř...;-)

Nevídaný krok...;-)

Především díky ošklivému počasí jsem se rozhodl ke kroku doslova nevídanému. Tedy alespoň u mě. Asi tři týdny jsem se těšil na koncert Slobodné Európy, která opět po nějaké době zavítala do našeho hlavního města. Ovšem tím, jak je deštivo, jsem opět ztratil veškerou kuráž jezdit do Prahy a dobrovolně moknout. Dříve to bylo něco jiného, to jsem tam stejně byl, takže už bylo v podstatě jedno, zda z práce pojedu rovnou domů, nebo to vezmu oklikou přes některý z rockových klubů. Teď si už trochu rozmýšlím, zda tam vůbec jezdit. Takže ačkoli kapela mě láká víc než dost, vidím, že jsem zpáprdovatěl a radši si doma pustím CD. A aby byla iluze požitku dokonalá, zbodnu k tomu pytlík brambůrek...;-)

Trapas…;-)

Tak se mi zase po nějaké době stal drobný trapas ve vlaku. Naproti mně seděla slečna a na zemi měla batoh. Jenže teď to máte samé šňůrky, popruhy… Já mám normálně ve zvyku sedět velmi slušně, to už vážně musí být svátek, abych se nějak roztáhl. No a právě tentokrát jsem si jen tak maličko udělal pohodlí. Nic zvláštního, ovšem jen do té doby, kdy si slečna chtěla batoh vzít, protože měla vystupovat. Bylo mi divné, co mi to pořád škube v noze, ale uklidňoval jsem se tím, že jde nejspíš ještě o dozvuk nedávných křečí. Bohužel žádný dozvuk! Jak jsem si před tím přesedl, přišlápl jsem jeden popruh od batohu, chudák spolucestující ho tak nemohla zvednout a já, místo abych ho uvolnil, jsem v domnění,že jde o křeč ještě víc přišlápl nohu k zemi. To abych si příště radši sedl jinam…;-)

Konec účinku...;-)

Pondělní odběr krve jsem odnesl pořádnou modřinou, která je vidět i přesto, že mám tričko. Samozřejmě co jiného by mohlo napadnout pubertální výrostky z devátých tříd. "Pane učiteli, vy jste si něco šlehnul, že jo?!" A co jiného by mohlo napadnout mě, než jim odpovědět: "Když jsem se podíval do rozvrhu a viděl, koho právě teď učím, nic jiného mi nezbývalo!"

To bylo včera, ale ani dnes jsem nebyl ušetřen. Deváťáci jsou v pohodě, mají už rozum a respektují určité hranice. Jen s povděkem vítají, pokud po nich člověk nic moc nechce. Jenže já samozřejmě přes to všechno tu a tam potřebuju, aby něco udělali. A jelikož dnes otravovali a nespolupracovali na poměrně složité doplňovačce textu, kterou měli za domácí úkol, jenže se na to samozřejmě vykašlali, rozhodl jsem se v závěru hodiny pro nepopulární řešení. Do příští hodiny to musí přinést a já to oznámkuji. Na to jsem si vyslechl: "Dneska jste si asi nepíchnul, že ne, pane učiteli?!" A má odpověď? "Ale jo, jen to už přestává účinkovat...";-)

Respekt...;-)

Dnes nám bylo řečeno, že na děti nemáme řvát. Máme je prý žádat. Stejný důvod jako všechna ostatní opatření. Děti bychom nadmíru stresovali. Takže až příště některý z žáků opět mé kolegyni do očí řekne, že je p*ča a kr*va, ona ho, v zájmu jeho správného vývoje, požádá, aby to neříkal. Stejně tak budu žáky prosit, aby mi dali žákovskou, abych jim mohl zapsat poznámku za to, že po mně něco hodili, případně, že od začátku roku ani jednou nepřinesl nejen úkol, ale ani učebnici.

Nové nařízení jsem si vzal k srdci a poslední dnešní hodinu jsem děti seřval. Ale tak, jako ještě nikdy. Hlasivky měly pohotovost a já s povděkem uvítal, že mi po cca 3 minutách nepřetržitého řvaní nevypověděly službu. Když na mě totiž ta naše zlatíčka čekala před třídou, neustále všichni otevírali dveře vedlejší třídy, kde už se dávno snažila učit kolegyně. Kolegyně, která dnes nastoupila jako dlouhodobý záskok za zraněnou tělocvikářku. Kolegyně, která si už chtěla užívat důchod, ale nakonec se nechala přemluvit. A také kolegyně, které šesťák, jemuž já píšu jednu až dvě poznámky denně, do očí řekl, že je kráva a když se opovážila ohradit, začal běhat jako zběsilý s výkřiky, co si to dovolila takhle ho nařknout. Samozřejmě to chápu, měla ho nejprve požádat, zda se smí ohradit, to je přece jasné, teď ho zbytečně vystresovala a on chudák z toho bude mít narušený vývoj.

Nicméně já jsem si po svém výlevu, jenž se mi snažili narušit někteří drzejší jedinci, které jsem ale zpražil tak, že jsem si stoupnul k nim a řval přímo na ně a jeden, ten nejvíc drzý byl pak doslova paralyzován, když jsem se s drsným výrazem rozmáchl a on už se v duchu začal loučit se životem (tělesné tresty jsou sice zakázané, ale náznaky nikoli - tedy doufám), vydobyl respekt, který jsem ještě umocnil okamžitou písemkou. Sice jsem je nepožádal, zda psát chtějí, ale okamžitý účinek se rozhodně dostavil. Už se těším na zítřek!;-)

Doha...;-)

Jak tak teď chytáme těch několik set programů (ani manželka je během reklamy nestihne všechny projet a to je co říct;-)), narazili jsme na jakousi stanici, kde právě běžela předpověď počasí. Jelikož šlo o nějakou exotiku, odpovídal tomu i výběr míst na mapě. Když ukazovali město Doha, oba jsme se podivili. 42°C! Tak to je síla, čtyřicet dva ve stínu. V tu chvíli jsme oba synchronizovaně vyhrkli - kde vůbec Doha je? Seděl jsem právě u počítače, tak jsem si říkal, zamachruju a naťukal jsem to do Googlu (seznam od jisté doby pro vyhledávání nepoužívám!;-)) Anglická stránka mi hodila jasnou odpověď. Doha je hlavní město Qataru. Tak teď už je mi všechno jasné, ještě že ten internet máme. Nemusím asi dodávat, že stejně jako jsem v životě neslyšel o tom městě, naprostou novinku pro mě představoval i název země...;-)

Pevná vůle...;-)

Protože pan školník (mimochodem u nás velmi oblíbený) slavil narozeniny, přinesla jeho manželka (mimochodem naše kolegyně) do sborovny tác chlebíčků. To je samozřejmě něco na mě. Nejhorší na tom ovšem bylo to, že jsem právě měl hodinu volna a tudíž bych se na tu nádheru musel celou dobu dívat a všechno sníst, to mi přišlo trochu hloupé. Je samozřejmě víc než pravděpodobné, že pokud by zrovna dovnitř nevstoupil někdo, aby mě uviděl s narvanou zamaštěnou pusou a s chlebíčky v obou rukách, pak bych to mohl nějak ukecat, jako že já to nesnědl, ale nakonec jsem se rozhodl, že raději nebudu osud ani trochu pokoušet a hodinu volna jsem dobrovolně strávil ve své učebně. Tomu říkám pevná vůle, sám tomu za pár let neuvěřím!;-)

Hypochondr jak má být...;-)

První den nového týdne jsem zahájil nezvykle časně a hladově. Ačkoli mám první hodinu až od deseti, tentokrát jsem si přivstal, protože můj nový alergolog trval na vlastním provedení všech základních testů. Sestra mi nejprve odebrala dvě zkumavky krve a poté mi do druhé ruky napíchala deset základních alergenů. Samozřejmě jsme očekávali, že reagovat budu pouze na své tři staré známé oblíbence, nakonec tomu však bylo jinak. Z deseti zkoumaných vzorků představuje klasické alergeny pouze osm, jeden je prý pro jakési kontrolní účely a na něj nikdo nereaguje a další se zařazuje ze stejných důvodů. Naopak by ale na něj údajně reagoval i nealergik. Když jsem zhruba po dvaceti minutách čekání přišel opět do ordinace k sestře, stála zády ke mně a ptala se, co ruka. Povídám, že celkem svědí. "A kde?" - "No, jako docela celá," odpovídám, ona se na ni podívala a asi mi v duchu gratulovala, protože narozdíl od sportky, jsem byl úspěšný v deseti případech z deseti. I tam, kde nic být nemělo se mi rozprostřel ohromný flek.

Co mě ale překvapilo úplně nejvíc - s výsledky jsem šel i přímo k doktorovi, který vše zapsal, předepsal mi léky a pak jsem se vrátil k sestře. Poté, co jsme se dohodli na termínu další návštěvy, jsem začal hrabat v tašce a povídám, že ještě třicet korun. Sestra se na mě udiveně podívala a odmítavě řekla: "To byl tak krátký kontakt s panem doktorem, že se nic neplatí."

No vida, jinde platím snad už i za čas v čekárně...;-)

Jako obvykle...;-)

Ani právě uplynulý víkend se nijak zvlášť nevymykal. V sobotu jsme byli u známých, kde jsme chvíli seděli venku, po ochlazení jsme se přesunuli dovnitř. Já opět přesedlal na své oblíbené střiky, u nichž jsem ale zapomněl, jak zrádné dokážou být. Především pak tím, že se dlouho nezdá, že by člověk vůbec něco pil a když si to potom uvědomí, bývá pozdě.

V neděli odpoledne jsme byli na návštěvě u našich. Deset minut po páté mi volal pan O., což mě nijak nepřekvapilo, protože se tak každý týden dozvídám, kdy přesně bude zkouška. Na dotaz, zda na zkoušku jdu, jsem odpověděl otázkou, od kolika bude. Dozvěděl jsem se, že "jako obvykle od pěti" (opakuji, že hodiny ukazovaly 17H10), nenechal jsem se zmást a na svou obranu jsem dodal, že jsem čekal, že jako obvykle bude od šesti. Nakonec jsme se ale přece jen sešli, byť jako obvykle;-) v lehce okleštěné podobě (tedy co se počtu týče). Přibližně za pět týdnů hrajeme na veřejnosti a vzhledem k tomu, že není ani trochu jisté, zda se do té doby vůbec kompletně uvidíme, před totální ostudou mě může zachránit snad jen to, že se Pařánek/Pařanka narodí přesně v termínu...;-)

Cesta do hlubin...

Ve státním školství jsem strávil již deset dní, proto myslím, že bych si mohl postěžovat, co mi na něm zatím asi nejvíc vadí. Mám pocit, že u nás už se pomalu stalo zvykem, hledat a přidělávat problémy tam, kde nejsou, zatímco ty opravdové se s gustem přehlíží. Nejinak je tomu právě na školách.
Jedna věc se možná donesla už i k lidem, kteří se v tomto oboru nepohybují. To jsou různé papíry, které snaživí rodiče svým dětem seženou za tím účelem, aby na ně kantor zkrátka nemohl. Já nechci nijak shazovat dysgrafiky, dyslektiky, dyskalkuliky, dyspraktiky a všechny ostatní (dysfázie, ADHD, LMD-SPCH, ADD...), jenomže je důležité si uvědomit, že v populaci je těch skutečných poměrně mizivé procento (což je dokázáno), zatímco školní třídy jsou jimi doslova narvané. Ostatně proč bych pro své dítě nevyběhal papír, když mi dokáže zajistit, že nesmí dostat pětku z písemky ani tehdy, odevzdá-li mi prázdný papír? A nejrůznější psychologové podobná potvrzení rádi vystaví. Zaprvé z toho mají peníze a zadruhé nenapíše-li to jeden, rodiče se obrátí na dalšího a můžete se spolehnout, že jednou kýžené potvrzení získají. Takže zatímco děti na učitele působí v přesile (zpravidla se ve třídách vyskytuje víc žáků než kantorů) a mohou v podstatě cokoli, možná obrana vyučujícího je velmi omezená.
Ale dobře, dovedu si představit sci-fi myšlenku, že by méně nadaným dětem skutečně pětka ublížila a poškodila jejich další vývoj (zajímavé, že za nás nic podobného neexistovalo a že by to mělo za následek vysoký podíl deviantů, toho jsem si tedy nevšiml, spíš možná naopak!)
V každém případě ale při sebelepší vůli nedokážu pochopit, proč podle ŠVP nesmím do třídnice napsat třeba Opakování, Určování času, případně Dny v týdnu. To by prosím ublížilo komu? Nebo se jen někdo chytrý na ministerstvu zase dloubal v nose, nadřízený na něj zadupal, že kromě špinavého kapesníku nevykázal už dlouho žádný výsledek, a proto místo aby udělal skutečně něco přínosného, co by ho ale stálo nějaké to úsilí, rozhodl se raději buzerovat učitele, což má hotové hned a moc se nenadře? Proč místo zmíněných zápisů musím používat třetí osobu a slovesa zdůrazňující aktivní výkon žáka? A to ještě podle zvláštního seznamu, který mnohá zakazuje? Proč třeba místo už jednou vzpomínaného Určování času (z čehož by každému bylo jasné, co se děti v hodině učily) musím zapsat "Žák objasní, kolik je hodin"? Když už na tuto hloupou hru přistoupím, pak mám další otázku - proč jsou pro zápis do třídnice zakázána slovesa jako: "chápe", "rozumí", "všímá si", "umí", "zvládne", "je schopen"? Zapíšu-li první hodinu místo "Opakování" větu "Žák aplikuje učivo loňského ročníku v praxi," pak si mohu být jistý, že polovina dětí nebude vědět, co to znamená a další minimálně čtvrtina to slovo ani nedokáže přečíst! A to už vůbec nemluvím o tom, kolik zbytečného času podobná slohová cvičení zaberou.
Takže jen tak dál, ministerští úředníci, otravujte dál kantory, podivujte se nad tím, že se do školství nikdo nehrne, při inspekcích peskujte za "špatné" zápisy v třídních knihách, které, jak každému inteligentnímu tvorovi dojde, nemohou nikomu ublížit, natož pak negativně ovlivnit psychický vývoj. Potom se ale, prosím, nedivte, že v Česku nebude nikdo, kdo by dokázal cokoli manuálně spravit, když se téměř každý žák základní školy dostane na gymnázium, jelikož nabídka volných míst převyšuje poptávku (jen pro zajímavost se mnou dělalo před lety přijímačky 130 dětí a vzali nás 31), kde nakonec dostane i maturitu. Nikdo přece nemůže chtít po člověku s maturitním vysvědčením, aby dělal jinde než v kanceláři. Co na tom, že celou školní docházkou prošel s odřenýma ušima a ještě díky nesmyslným potvrzením a úlevám.

Poznámka - článek byl upraven.

Nektarinkou do hlavy...;-)

Já si tady z toho dělám pořád legraci, ale s mou pamětí to vážně není nejlepší. Možná se mě do svých řad už opravdu pokouší zlákat pánové Parkinson a Alzheimer.

Včera jsme se takhle špičkovali s manželkou. Já měl ještě neodkladnou práci, ale ona už přesto pustila nahraný seriál, na nějž jsem se taky chtěl dívat, což moc dobře věděla. Urychleně jsem tedy dokončil, co jsem potřeboval a cestou do kuchyně jí naoko rozzlobeně povídám: "To jsi nemohla chvíli počkat?" A na její výraz neviňátka a při pohledu na mísu nektarinek jsem pokračoval: "Tě asi praštím tím do toho..." Komu by i přes názorné vysvětlení nebylo až tak úplně jasné, co jsem přesně chtěl, pak jsem měl na mysli, že ji praštím nektarinkou do hlavy. A takhle bohužel mluvím pořád...

P.S.

A to jste měli vidět, jak jsem si vzpomínal na ty dvě nemoci z úvodu. Parkinson a ten druhej, sakra, jak se jmenuje...;-)

Machýrek...;-)

Jak jsme tak teď ve škole suplovali, dostala kolegyně přípravu na matematiku. Tedy přesněji pracovní list. Jelikož předpokládala, že se jí někdo zeptá na výsledek, proto si celé zadání chtěla vypočítat a poznamenat výsledky. Jenže si nevěděla rady. Vycítil jsem příležitost, jak oslnit. S matematikou jsem sice vždycky válčil (a prohrával), ale tentokrát mě cosi osvítilo a já věděl všechno. A z hlavy! Když jsem jí příklady dodiktoval, pyšně jsem se nadechl a ještě pyšněji povídám (to kdyby si náhodou nevšimla): "Tý jo, jsem fakt dobrej. Jaká to je třída?" Čekal jsem nějaké deváťáky, takže nejspíš tušíte, jak mě zpražila odpověď kolegyně: "Šestá!"

Prostřední vchod...;-)

Nejspíš v návalu euforie ze včerejší "zvládnuté" hodiny tělocviku jsem si dnes dopřál fyzický výkon i já.

Včera nám bylo na mimořádné poradě oznámeno, že v areálu školy probíhají výkopové práce, na což jsme měli upozornit žáky. Jelikož šlo o starost třídních učitelů, pustil jsem ji z hlavy. Stejně tak, jako jsem nikdy nepokládal za nutné pamatovat si, který z mnoha vchodů do naší budovy je přední, zadní, prostřední, vedlejší a já nevím jaký ještě. Zkrátka jsem vždy použil ten, který jsem měl nejblíže po ruce. Dnes jsem se vydal na oběd stejnou cestou jako obvykle. Mohlo mě sice znejistět, že se kolegyně podivila: "Ty jdeš tudy?" Bez zaváhání jsem přisvědčil, že jasně. Ovšem po pár metrech mi došlo, proč i tělocvikářka žasla nad mou odvahou. Samozřejmě, že jsem se ocitl přímo v centru výkopů, musel jsem přeskákat několik děr, přelézt hromadu hlíny a nakonec ještě zdolat pásku. Nikoli cílovou, ale tu pruhovanou, která značí zákaz vstupu.

Myslím tedy, že dnešní oběd jsem si vážně zasloužil a také (ne)zodpovědně prohlašuji, že už si budu pamatovat, který vchod je ten prostřední. To je totiž ten, co se nemá používat...;-)

Kočárek bude...;-)

Jen pokud by to snad někoho zajímalo, naše problémy s nákupem kočárku se chýlí ke konci. Majitel společnosti Čas dětí s.r.o. přestal ignorovat mé maily a po hrozbě vším možným, včetně podání trestního oznámení, se mi dnes v tichosti objevily peníze zpátky na účtu. Jako by se nic nestalo. Smůlu má asi jen v tom, že jak se nám tak dlouho nechal zapírat a hrál mrtvého brouka, já jsem nelenil a o jeho chování informoval jak Sdružení obrany spotřebitelů, tak také Asociaci pro elektronickou komerci. Oběma institucemi se totiž na stránkách svého obchodu pan podnikatel zaklíná. No neřekněte sami, čekali byste nějaký problém po přečtení následujícího prohlášení: "Certifikáty Sdružení na ochranu spotřebitelů a Asociace pro elektronickou komerci jsou zárukou toho, že se na naše služby můžete spolehnout," (jak jsme ale zjistili tento týden, jedná se o lež!) Co si budeme povídat Pařánek / Pařanka junior se nebude schovávat věčně a dohadovat se několik měsíců o peníze, se mi zrovna dvakrát nechtělo.
Příští týden by nám měl kočárek dovézt přímo dovozce, nyní mu v cestě stojí již jen několik desítek či stovek kilometrů z Moravy k nám. Dokonce se nabídl, že za dopravu si nic nenaúčtuje, z čehož vyvozuji, že je mu nás buď líto, jaké jsme měli problémy a nebo že vypadáme vážně zoufale, takže je mu nás taky líto.;-)

Související články:

http://paranek.blog.cz/0909/cas-deti-s-r-o-levnykocarek-cz-radeji-uz-nikdy

http://paranek.blog.cz/0909/roan-marita

Navoněný frajer...;-)

Přestože příliš času nemám, jako správný Čech jsem si nechtěl nechat ujít nabídku dostat něco zadarmo. Kupuju-li si nějakou toaletní vodu, mám vytipované dva internetové obchody, kde se dá nakoupit skutečně pohodlně a narozdíl od Levného kočárku.cz i bez strachu, že člověk nedostane ani zboží, ani své peníze. Bývá zvykem, že v balíčku se skrývají nejrůznější vzorky na jedno dvě použití.
Taky dostávám informační emaily. Dobrovolně jsem se k jejich odběru přihlásil. A v jednom z nich stála informace, že jedna známá parfumérská firma nabízí zdarma vzorek jakési novinky. Ani nevím, jak jsem na to přišel, ale automaticky jsem si představil nějakou menší lahvičku (abych byl úplně za chytrého - flakon), která mi po vyplnění dotazníku přijde poštou. Dokonce až ze zahraničí! Dal jsem se tedy do vyplňování a po asi deseti minutách jsem vítězoslavně kliknul na, tuším, "send". A včera, světe div se, přišel mi slíbený vzorek.
Na jakémsi pohledu zezadu nalepený malý obdélníček o rozměrech asi 2x3cm, ukrývající ještě o něco menší navoněný ubrousek. To se mi to vyplňování vyplatilo, teď teda budu navoněný frajer...;-)

Těhotná muška...;-)

Něco jsem si takhle večer zapisoval u stolu a manželka mi jako pravidelně předčítala, jak vypadá a co už umí naše ještě nenarozené mimi. Jeden z odstavců byl věnován i nastávajícím matkám. U těch totiž právě začalo období, kdy by měly mnohem více polehávat, protože jim mimo jiné hrozí i omdlení a ztráta vědomí. Jen toto slovo dořekla, spadla mi na papír přímo na řádek, kam jsem psal, chcíplá muška. Taková ta malinká, "ovocná".

Jelikož jsem nyní díky zaměstnání omládl, povídám: "Tý jo, hustý!";-) Jenže najednou jsem si všiml, že mrtvolka začala třást jednou nohou, posléze i druhou a nakonec pomalu odlétla. Nikdy dřív jsem těhotnou mušku neviděl, ale už teď vím, že by měla víc odpočívat a ležet!;-)

Oscar v kapse...;-)

Ačkoli jsem se před mnoha a mnoha lety zařekl, že do tělocvičny a podobných mučíren již nikdy nevkročím, cesty boží bývají nevyzpytatelné, jak by řekl někdo věřící. Politik by pronesl oblíbené klišé - nikdy neříkej nikdy a já o tom alespoň mohu napsat pár slov.

Od rána chyběla kolegyně, takže všem bylo jasné, že budeme muset suplovat. Tuším, že o velké přestávce se objevil rozpis záskoků ve sborovně. Jako správný drsňák, kterého nic nerozhází, jsem se šel podívat s ostatními. V duchu jsem si byl jistý, že mně se to vyhne, vždyť jsem suploval včera odpoledne přímo za zástupce ředitele. Pohled na papír s několika jmény ovšem způsobil krátkou ztrátu dechu, změnu barvy a žaludeční nevolnost. Šestá hodina, 9.A a B dívky - tělocvik!

Protože jsem nechtěl pokoušet osud, ani jsem se dodnes nezajímal, kde v našem areálu vůbec tělocvičnu najdu. Pouze z doslechu jsem tušil, že máme dvě. Ačkoli bych v tu chvíli nejradši zastavil čas, nakonec přece jen nastala hodina H. Tedy nejprve přestávka P a na mě zaťukaly slečny, abych jim šel otevřít do šaten. Vyjasnili jsme si, jak se věci mají a ony mě ochotně k tělocvičně dovedly. Naštěstí uvítaly, že bude hodina volnější a ani mě nemusely dvakrát přemlouvat, abych jim dovolil hrát fotbal.

Když jsem tak čekal v té obrovské místnosti hrůzy a viděl všechno to nářadí, s nímž jsem se nikdy ani trochu nekamarádil a doteď nevím, jak se které vůbec jmenuje, začala se děvčata pomalu scházet. Asi jsem musel vypadat vážně vyplašeně, protože jedna z nich pronesla - "Vy asi tělocvik opravdu nemáte moc rád!"

Ovšem co nastalo potom, to se snad ani nedá popsat. Dokonce i v tak nesympatickém prostředí jsem párkrát nenápadně a několikrát nápadně vyprskl smíchy. Nerad bych, aby to vyznělo sexisticky, mezi námi, já vždycky fotbal hrál ještě mnohem hůř. Ale zápal deváťaček byl nepopsatelný. Alespoň některé situace se pokusím zvěčnit, i když je mi úplně jasné, že tím ztratí veškerý vtip. Ale zkuste si představit bandu puberťaček s míčem, který jim spadl do autu. Ta, co byla nejblíž, chtěla rozehrát, jenže spolužačka jí nejprve musela vysvětlit, že aut se nekope, ale hází. Další se zase specializovala na zastrašení protivníka. Pokaždé, jakmile se zmocnila míče s přiblížila se k ní soupeřka, zařvala z plných plic cosi jako "UÁÁÁÁÁ", soupeřka se lekla a nechala ji běžet dál. Při útoku na bránu si jedna žačka uvědomila, že je v situaci, kdy nejde nedat gól. Jelikož si asi s brankářkou někdy něco udělaly a teď vycítila příležitost, jak jí to odvést, napřáhla se ke kopu a s výkřikem: "Ty svině," vsítila gól.

Nejvíc mě ale rozhodně rozesmála situace, v níž jsem se přesně viděl. Jedna "fotbalistka" se chystala na hlavičku. Všimla si letícího míče, vypočítala si, že jí nejspíš dopadne do výše hlavy po skrčení, proto se předklonila, zavřela oči a čekala. Bohužel si dost dlouho neuvědomila, že balon prolétl nad ní a ostatní už dávno hrály dál. Tohle někdo točit, má Oscara v kapse!

Kolín zastávka

Zbývá nám ještě pár posledních letních dnů, a přestože s jejich odchodem zmizí zhruba na třičtvrtě roku i má dobrá nálada, najde se jedno místo, kde mi velmi slunečné počasí není až tak příjemné. Kolín zastávka. Krásný příklad toho, jak projektanti opět nepřemýšleli a jen suše někde daleko narýsovali svůj plán, podle nějž potom stavaři stanici přebudovali. Pokud někdo zmíněné místo nezná, může se podívat na fotografii (mimochodem pořízenou z úchvatného nadchodu!;-)) Věřte tomu, že totální absence jakéhokoli stínu není příliš příjemná, zvlášť když člověk několik minut musí čekat třeba na opožděný vlak. V tu chvíli příliš nepomohou ani skleníky, sloužící jako čekárna. Takže autorům projektu na zmíněnou ČD stanici uděluji Kyselou prdel, spálenou od sluníčka...

V lepším světle...;-)

Včera jsem se rozhodl předvést se opět (čímž chci zdůraznit, že už se tak nejméně jednou stalo;-)) v tom lepším světle, proto jsem se cestou z práce stavil v supermarketu na nákup. Ono se to nezdá, ale oproti těm malým "roztomilým" obchůdkům člověk dost ušetří.

Šel jsem opět najisto, žádné bloumání mezi regály, předem jsem měl rozmyšleno, co koupím, jen jsem trochu neodhadl množství. Ono se to nezdá, ale do toho vozíku se 6 krabic mléka, 4 krabice džusu, 2 lahve sirupu, dvě kila ovoce a zeleniny a nějaké ty drobnosti, vejdou jakoby nic. I do tašky se dají krásně naskládat. Ovšem když jsem ji potom chtěl popadnout a vydat se na vlak, jen jsem zaúpěl. Tohle jsem si nějak neuvědomil. Nějakých 13,5 kilo se vážně pronese, ale pro příště si to už budu určitě pamatovat...;-)

Chytré fetky...

V pátek jsem zjistil, jak jsem hloupý. Přesněji řečeno jsem se v tom tedy utvrdil, aby mě snad někdo nechytal za slovo!;-) Jel jsem vlakem domů, v rámci kulturního cestování moderními příměstskými vlaky jsem stál namáčklý u toalety pro postižené. Kousek ode mě byl mimo jiné ještě kočárek a kluk s holkou a dobrmanem. Na první pohled mě napadlo "Á fetky jedou k nám na nákup." A taky že jo.

Přišel průvodčí, ukazuji mu svou měsíční jízdenku. Samozřejmě jsem ještě musel (jako pokaždé) dodat i zákaznickou kartu, aby si s ní mohl pípnout. Trojice fetek (omlouvám se pejskovi) jela samozřejmě bez lístku. Průvodčí se zdál nekompromisní a prohlásil, že jim jízdenku vypíše. Oni se ho nejprve snažili přesvědčit, že už to nemá cenu, protože za chvíli vystupují, bohužel (pro ně) neúspěšně. Zkusili teda další zbraň: "My ale máme jenom 30 nebo 40 korun, tak jestli to bude stačit."

Jízdenka, kterou jim průvodčí vystavil stála 41 korun. Pro dva dospělé a psa. Asi speciální fetkosleva. Holka zahrabala v kapse a našla dokonce i to korunu. Přijížděli jsme k nám, oba se namáčkli ke sklu u dveří a upřeně sledovali nástupiště. Najednou kluk s úlevou prohlásil: "Jo, čeká tam." Holka začala hrabat v batohu, po chvilce vytáhla peněženku, otevřela ji a mně se naskytl pohled, který jako učitel už asi nikdy neuvidím. Několik tisícovek a dalších bankovek, které podávala svému druhovi. Ten jí ještě vynadal za to, že to hledá na poslední chvíli. Na nástupišti zamířili k místnímu feťáckému capo di tutti capi, který na ně nejprve bez jakéhokoli skrývání zamával a posléze jim něco pošeptal. Pak se vydali na nejvyhlášenější nákupní místo přesně podle hesla pod svícnem bývá tma - vedle lékárny na náměstí.

Ale proč se tu tak rozčiluju... Že feťáci jezdí vlakem zadarmo a průvodčí se s nimi vždy jen nějak dohodne (tentokrát musel udělat výjimku už proto, že tam stálo tolik lidí), vědí všichni, kteří dojíždějí. Kdybych já ke své jízdence za pět stovek neukázal pokaždé kartu, platím pokutu. Tak mě tak napadá, jestli by nebylo lepší, abych jezdil taky podobně. Vezmu si třeba dvacku a budu tvrdit, že víc nemám. Jestlipak mi to projde, když na první pohled nevypadám jako fetka (i když kdo ví, třeba si fandím?!;-))

Zkouška za 2...;-)

Víkend proběhl v podstatě bez jakéhokoli vzrušení. Tedy až na to, že v pátek v noci (přesněji v sobotu ráno) se vraždili naši sousedi přes ulici a bylo to slyšet až u nás přes zavřená okna. Počet obyvatel našeho města se ale nakonec nesnížil, když došlo pití, vše se zklidnilo.

Včera večer jsme se potom opět sešli na zkoušce. Tentokrát jsem byl trochu brzda už před začátkem, protože jsem se před odchodem rozhodl navečeřet. Manželka se mě zeptala, zda si jako přílohu dám rýži nebo hranolky, obojí bude hotové za dvacet minut. Vzhledem k mému zdravému stravování a ukázkovému životnímu stylu jsem samozřejmě zvolil hranolky. Jenže když se blížil čas odchodu, uvědomil jsem si já trouba, že příprava sice trvá dvacet minut, jenže ještě předtím se dvacet minut nahřívá trouba. I přes mírné zpoždění jsme ale s panem O. dorazili jako první.

Zkouška probíhala v podstatě jako vždy. Já jsem se několikrát ztratil, občas jsem nevěděl, co hrát, ale jinak žádný problém. Tedy až na to, že mi praskla struna a zatímco jsem natahoval novou a snažil se ji naladit, praskla mi i tato. Jako správný, na vše připravený muž u sebe ale nosím strun dostatek, takže jsem měl ještě jednu rezervní. Ta už si dala říct a já tak mohl dohrát. Takže včerejší zkouška za dvě (struny...;-))

ČAS DĚTÍ s.r.o., Levnykocarek.cz – raději už nikdy!

Člověk tu a tam udělá chybu. Nám se jedna kardinální povedla s výběrem internetového obchodu LevnyKocarek.cz.

Koupi něčeho tak důležitého, jako je právě kočárek, jsme nechtěli nechat náhodě, proto jsme několik měsíců sledovali a pečlivě studovali nabídku na internetu. Když jsme se konečně i na základě referencí známých rozhodli pro typ, porovnávali jsme nabídku internetových obchodů. Naše volba padla na portál Levný kočárek, provozovaný společností ČAS DĚTÍ s.r.o. Hlavní roli nehrála cena, našly by se i výhodnější nabídky, důležitější nám přišly podmínky případné reklamace. V neposlední řadě nás pak přesvědčilo i hrdě vyvěšené logo Sdružení obrany spotřebitelů, které zaručuje, že "Náš obchod splňuje náročné podmínky Sdružení obrany spotřebitelů." I díky této drobnosti jsme se rozhodli částku uhradit zároveň s objednáním. To znamená 13.července letošního roku.

Prakticky vzápětí se na nás ale začala lepit smůla. Podle obchodních podmínek jsme měli do 48 hodin obdržet informaci o době dodání. Jelikož se nic nedělo, po týdnu jsem zaslal email s dotazem, jak to vypadá. Obdržel jsem odpověď, že zdržení bylo způsobeno rekonstrukcí a vylepšením internetových stránek a že díky celozávodní dovolené výrobce a následnému volnu dodavatele obdržíme zboží v polovině srpna. V tu chvilku mě nenapadlo nic špatného, termín porodu ještě v nedohlednu, klidně si počkáme.

Druhý týden v srpnu mě kontaktovali z infolinky LevnyKocarek.cz, zda mám o objednávku stále zájem. Ten jsem potvrdil a jen tak pro pořádek dodal, že jsme zboží už i uhradili. Slečna na telefonu celkem překvapeně prohlásila, že si to tedy poznamená. Snad jen pro úplnost - o uhrazení jsem se zmiňoval i v emailovém dotazu na dostupnost. Zároveň mě upozornila, že zakoupený kočárek obdržíme do konce srpna. Jelikož se stále nic nedělo, zavolal jsem 28.8. na infolinku e-shopu. Nejprve jsem se vůbec nemohl dovolat, při dalším pokusu jsem byl přesměrován kamsi k vodě, neboť v pozadí bylo slyšet šplouchání a křik dětí. Paní na druhém konci mě ujistila, že slíbili termín dodání do konce měsíce, takže se mohu spolehnout, že jej dodrží. Poslední srpnový den jsme opět vytočili číslo infolinky s tím, že do konce týdne chceme buď kočárek nebo peníze. Operátorka nám sdělila, že v systému má poznámku "dodání 12.srpna," proto zkusí zjistit bližší informace a ozve se. Za pár minut nám skutečně zavolala a slíbila, že kočárek je připraven, obchod jej obdrží ve čtvrtek, takže my se na něj můžeme těšit v pátek, nejdéle potom v pondělí.

Ve čtvrtek (3.9.) večer nám ale zavolal sám dovozce kočárku, že si na nás vyžádal kontakt. Kočárek je připraven u něj, ale pokud chceme objednávku stornovat, můžeme dostat peníze. Obojí bychom dostali příští týden. Vzhledem k vstřícnosti výrobce jsme se rozhodli, že počkáme na kočárek. Mezi námi - než znovu čekat u jiného obchodu na dodání, takhle to bude rychlejší. Ovšem hned druhý den se nám ozval s tím, že majitel internetového obchodu, u nějž jsme si zboží objednali a zaplatili, prý dává od objednávky ruce pryč a kočárek nechce. Osobně si nedokážu vysvětlit proč, když vše je připraveno a zaplaceno. Vždyť mu unikne kšeft a peníze. Navíc jsme se dozvěděli, že obchod zrušil svou kamennou prodejnu, takže výrobce, i kdyby sebevíc chtěl, nemá kam objednávku dodat. Vstřícný a ochotný zástupce Roanu nám tedy nabídl, že kočárek doveze sám až k nám domů. Problémem je komunikace s majitelem obchodu, který mu již nebere telefony. Rozhodli jsme se to zkusit sami a vyžádali si na něj kontakt. Ani nám ale telefon nezvedl. Zavolali jsme tedy alespoň na infolinku, abychom dohodli navrácení peněz. Slečna nám tvrdila, že není pravda, že by prodejce nezvedal telefony, ovšem hádejte se s ní, zvlášť, když jde o operátorku více obchodů. V každém případě nám slíbila, že vše zjistí a ozve se. Za několik minut skutečně zvonil telefon a ona si poznamenala číslo našeho účtu, na nějž nám prý vrátí peníze. Za jak dlouho ovšem netuší. Zatím nám přišla emailem automatická zpráva o stornu objednávky.

Společnosti ČAS DĚTÍ s.r.o., provozovateli internetového obchodu LevnyKocarek.cz uděluji Kyselou prdel za nepochopitelné obchodní chování, kdy vůbec nepovažoval za nutné nás o čemkoli informovat. Zprávu o něm podám i na Sdružení obrany spotřebitelů, aby si překontrolovali, kdo se honosí jejich logem, zaručujícím kvalitu. Za největší vtip potom považuju novou informaci o vylepšení služeb na stránkách obchodu:

Aktualizace 12.9.2009:

Na stránkách obchodu sice stojí upozornění: "Certifikáty Sdružení na ochranu spotřebitelů a Asociace pro elektronickou komerci jsou zárukou toho, že se na naše služby můžete spolehnout." Ovšem, jak jsme po různě adresovaných stížnostech zjistili, není tato informace až tak pravdivá. Například zmíněná Asociace o společnosti nikdy neslyšela, jak nám tento týden bylo sděleno mailem. Jedná se tedy o klamání zákazníka!

K tématu též:

http://paranek.blog.cz/0909/kocarek-bude

http://paranek.blog.cz/0909/roan-marita

Hrdý na své město...

Samozřejmě, že nové kolegy vesměs zajímá, odkud jsem. Zatímco v Praze jsem měl většinou příjemný pocit, když mi někdo oznámil, že od nás někoho zná, tu a tam se stalo, že jsem zaslechl narážku na drogový ráj. Většinou pak po nějaké úspěšné akci protidrogové centrály, o níž se objevila zmínka ve sdělovacích prostředcích.

Ovšem Praha je relativně daleko a přece jen si její obyvatelé víc všímají sebe, někteří navíc možná ani nevědí, že i za hranicemi města ještě pokračuje Česko a není zde pouhá džungle. V Kolíně je to jiné. Vzhledem k tomu, že Pečky jsou dvoje - jedny bez přívlastku a jedny Červené, musím vždy upřesňovat, jaké mám na mysli. A zatímco většina nových kolegů se spokojí s označením "Na dráze", aby hned poté jedním dechem dodali, jo tam máte ty drogy, jeden učitel mě dostal. Na dotaz odkud dojíždím, jsem odvětil, že z Peček. "Z Červených?" - "Ne." - "Jo, takže z Drogových!"

Inu, není nad to, když člověk může být hrdý na místo, odkud pochází.

Dvojčata...;-)

To se mi dnes ve škole zase něco povedlo. Celý den jsem držel dozor v přízemí budovy. Platí pravidlo, že kromě velké přestávky se žáci nesmí zdržovat na chodbě, což samozřejmě nikdo z nich nechce dodržovat, mají si toho přece tolik co říct. Staří kolegové (nenarážím na věk, že bych se chtěl třeba vytahovat, že jsem nejmladší, myslím spíš rozdělení - noví versus staří učitelé;-)) mají tu výhodu, že už přesně poznají do které třídy ten který výrostek patří a mohou je tak do patřičných míst odkázat. Já, jelikož je ještě příliš neznám, mám smůlu. I když je pravda, že určité známé firmy jsem si zapamatoval alespoň podle obličeje a to se mi vyplatilo, když se jeden snažil předstírat, že patří do třídy, před níž stál, jenže já jsem si moc dobře pamatoval, že tomu tak není.

Ovšem to není to hlavní, o čem jsem se chtěl zmínit. Jak jsem tak "dozoroval", jeden žák se pořád motal na chodbě. A to i přesto, že jsem ho několikrát poslal do třídy. Ještě že nejsem příliš prchlivý, abych ho seřval za to, že je drzý, když mi pokaždé s vážnou tváří a hlavně celkem věrohodně tvrdil, že jsem mu nic podobného neříkal. Ale znáte ty drzouny... Zeptal jsem se ho tedy, kde má třídu a on ukázal doleva směrem ke schodišti. V závěru přestávky jsem ho opět viděl dole. Uběhla hodina a vše se odehrávalo podle stejného scénáře. Tedy až na to, že na můj dotaz, jestli neví, kde má být, místo vlevo ukázal doprava. Zase si mohu jen gratulovat, že jsem mu nevynadal za drzost.

Vzápětí jsem totiž zjistil, že vlastně nelhal a byl v tom navíc celkem nevinně. Ve škole máme totiž kluky dvojčata, z nichž jeden propadl, a proto chodí do nižšího ročníku. Takže já jsem pokaždé hovořil s jiným z nich a zcela logicky si proto museli myslet, že mi asi šibe. Já si to totiž uvědomil, až když jsem je viděl stát vedle sebe...

Luxusní časopisy...;-)

Ačkoli jsem byl nakonec velmi mile překvapen cifrou, jež se na mě usmívá z mého platového výměru, přesto jsem se rozhodl šetřit. Nebo tedy aspoň trochu omezit některé výdaje.

Část jde samozřejmě sama, vždyť jen na jízdném vydám mnohem méně než dříve. Logicky samozřejmě také lehce omezím návštěvnost koncertů, když teď jezdím druhým směrem a ráno bych měl být nejen střízlivý, ale také pořád ve střehu. Ovšem nezanedbatelnou položku představovaly vždy i výdaje za časopisy a tisk obecně. Proto jsem z luxusních titulů, jako například Strážná věž, Probuďte se nebo třeba Pestrý svět přešel na ty poněkud méně prestižní - Tesco, Penny, Albert atd. Stejně se tam dočtu téměř totéž, jsou krásně barevné, plné obrázků a navíc nemusím utrácet...;-)

Kdo s koho...;-)

Ne, že bych snad ještě nějaké iluze o našem školství, případně žácích měl, nicméně pokud se přesto u mě jaksi podvědomě zbytky něčeho takového přece jen nacházely, pak pouze do dneška.

Čtvrtky budou hodně zlé. V každém případě se ale nenechám terorizovat od jakýchsi individuí, která ještě nezískala ani základní vzdělání, a proto hned zítra zavádím svou před lety osvědčenou metodu přechodného teroru. Přece jen ono překlenovací období bude tím kratší, čím dřív začne. Šesťáci se mají hned zítra na co těšit. Doufám, že jim přinejmenším zkazím víkend minimálně tak, jako oni kazí dny nám, co u nich účinkujeme. A už se těším na ty rodiče, kteří různými cestami sehnali pro své nezvladatelné ratolesti pochybná potvrzení o různých hyper- a dysfunkcích, čímž samozřejmě tyto "poruchy" šmahem neodsuzuji. Takže zítra hned po ránu drsný souboj kdo s koho a uvidíme, kdo se bude smát nakonec...;-)

P.S.

4/9 7:16 - Omlouvám se za nyní již odstraněnou hrubku, způsobenou změnou podmětu, ale neupravením přísudku;-) a děkuji za upozornění!

Novákovič...;-)

Asi se dalo čekat, že se tu nyní občas objeví nějaké ty střípky ze školy. Co si budeme povídat, děti mnohdy vymyslí nemyslitelné, ale to asi všichni víme. V každém případě dnes, když mi končil dozor na chodbě ke mně přišel jeden žák, nazvěme ho pracovně třeba Novák. Jeho kamarád zůstal stydlivě stát o kus dál.

"Dobrý den, pane učiteli, můžu se vás na něco zeptat? Vy jste Rus, Čech nebo Žid?" Narážel na mé jméno, které se svou koncovkou -ič k různým úvahám vybízí. Nejprve jsem se trochu polekal, že hned zkraje budu muset řešit nějaké rasistické výroky, ale posléze jsem pochopil, že dotaz není ani v nejmenším míněn nijak zle. "Jsem Čech," odpověděl jsem. "Tak to je dobře, já totiž znám jednoho -iče, to je cizinec a je strašnej," oddechl si žák, pracovně nazvaný Novák. Ironicky jsem dodal, že nejde o ruské jméno, vždyť jsou známé takové hvězdy jako třeba Karadžič, Miloševič a další masoví vrazi, jejichž jména končí na -ič. Žák se dlouze zamyslel, vzápětí nadšeně vyskočil a s výkřikem "Jóó, jsem Novákovič!" se rozeběhl do třídy.

(Ne)milosrdná lež...;-)

Začátek školního roku jsem samozřejmě musel alespoň trochu oslavit. Malý problém ovšem je, že manželka momentálně nepije žádný alkohol, a proto neskáče zrovna radostí, když si před ní dám víno. Přece jen - dělám jí tak chutě. Předem jsem ji tedy připravil na to, že si hodlám načít lahev. Nakyslý výraz se mi stal odpovědí. Chtěl jsem zmírnit případné následky mého plánu, takže jsem rychle dodal, že si tedy dám jen jednu sklenku. Když jsem si ji potom vítězoslavně nesl do křesla k televizi, viděl jsem kyselý výraz podruhé.

Slíbil jsem sice, že si dám jen jednu skleničku, ale už jsem zatajil, že použiju číši, do níž se vejde obsah téměř celé láhve...;-)

Konec trablům...;-)

Málokdy bývám na rozpacích, do které z rubrik zařadit příspěvek. Tento by si zasloužil do Kyselé prdele, ale jen z části. Možná si ještě někdo z věrných čtenářů vzpomene na ohromné trápení, když jsme si loni koupili satelit. Po velmi dlouhé době, kdy jsem sháněl informace po známých i na internetu, se nám podařilo naladit jednu družici a s ní jsme si vystačili v podstatě rok. Všechny důležité programy (NOE, Bibel TV...;-)) jsme chytali, tak co. Jako bonus ještě zhruba 50 dalších, počítám-li pouze nekódované. Tím, že nedělní stěhování nám příjem znemožnilo, byl jsem donucen konečně zařídit toho opraváře, abychom tedy mohli chytat nejen znovu tu jednu, ale pokud možno i druhou družici. Pan opravář dorazil dnes v devět ráno. Předpokládali jsme, že to bude otázka pár minut, vždyť šlo pouze o naladění signálu. Domů jsem dnes dorazil velmi brzy a když jsem ve dvanáct přicházel, polilo mě horko, protože před domem stálo jeho auto. Nejvíc jsem se zděsil toho, že když jsme se ptali předem na přibližnou cenu, bylo nám řečeno, že záleží na stráveném času, čili tak 500-1000 korun.

Zatímco se ladily programy, zjistil jsem, že nám nefungoval scart kabel (no dobře, ten se mohl zničit při nedělním přepojování), krabička pro sloučení dvou signálů nejen teď, ale nikdy nefungovala, proto ji musel nahradit a když to zkrátím, nakonec ještě musel v přijímači manuálně nastavit několik frekvencí, které se nenalezly samy. Po tříapůlhodinové práci odborníka máme nyní 969 programů, z toho velmi hrubým odhadem minimálně polovinu nekódovanou - a nabídka je samozřejmě velmi rozmanitá, od hudebních, přes cestopisné, pohádkové, až třeba po Al Jazeeru.

Ovšem, abych se vrátil k začátku a mému váhání. Zatímco pan opravář by si zasloužil velkou jedničku s hvězdičkou (pane bože, to se ta deformace z povolání dostavila hodně brzy;-)) za trpělivost (tentýž problém prý řešil v minulosti už ve vedlejším vchodě, kde si někdo koupil stejný typ satelitu jako my) a především pak za velmi rozumnou částku, ohromnou Kyselou prdel by si zasloužili u nás v elektře u kostela, kde jsme loni celý komplet kupovali. Tam nám totiž tvrdili, že instalace je velmi jednoduchá. "Tento typ si kupují i důchodci na chaty a nikdy nebyl problém." Pan opravář si na nás vyhradil 20 minut, protože měl instrukce, že je vše připraveno (nemusel nic vrtat do zdi apod.) a nakonec zde strávil celé dopoledne. To bych tedy toho důchodce chtěl vidět!;-)

Zodpovědný úkol...;-)

První školní den a na mě hned čekal velmi zodpovědný úkol. Focení prvňáčků. Kolega (dosavadní fotograf) si vzal svůj vlastní foťák do jedné třídy a já dostal školní, jakýsi "no name", Cannon, nebo tak nějak (zdravím bývalé kolegy!;-)) a vyrazil jsem do druhé třídy prvňáků.

Nejprve jsem se zhrozil, protože každého školáka doprovázela celá rodina, takže jsem se stěží namáčkl do rohu třídy za několik lidí. Naštěstí trochu fotit umím (tím nemám zdaleka na mysli pouhé mačkání spouště), proto jsem se snažil i přes ztížené podmínky vykouzlit co nejlepší záběry.

Je pravda, že mi neunikly pohledy několika rodičů, kteří se nejspíš domnívali, že se do třídy vetřel nějaký pedofil, protože zatímco každý si zvěčňoval svou ratolest, já fotil samozřejmě děti všechny a nikdo z přítomných, kromě učitelky, netušil, že jsem zaměstnanec školy. Ale nevyhnali mě a vzhledem k tomu, že jsem ve třídě zůstal i tehdy, když měli všichni odejít, snad se dovtípili, jak se věci mají.

V každém případě jsem potom ve sborovně dal kolegovi foťák, aby si mohl obrázky stáhnout a vybrat ty, které ozdobí web. Obával jsem se, že prohlásí cosi o tom, že fotky nic moc. Prohlížel si snímky a najednou zamyšleně povídá: "Ty tvoje fotky..." No jasně, já to tušil, teď řekne, že stojí za prd a že se z nich horko těžko něco vybere. A tak, zatímco jsem si připravoval výmluvu, že to bylo přístrojem, kolega pokračoval: "...jsou hodně povedené, mnohem lepší než ty moje, já tam skoro nemohl fotit! Tady bude hodně materiálu na výběr." Takže mé artistické a gymnastické úkony za účelem získání slušného záběru přinesly ovoce...;-)

P.S.

Mimochodem, na některých fotkách opravdu byly i děti, nejen jejich mladé maminky...;-)