Podruhé doma z nemocnice...

Minulou sobotu jsme si to natrénovali nanečisto a včera jsme se s Alexkem vrátili z kolínské nemocnice podruhé. Tentokrát už snad definitivně. A tím bych se k tomu celému chtěl trochu vyjádřit.

O kolínské porodnici se téměř nikdo nezmiňuje lichotivě. Většinou jde ale o věty typu - kamarádka kamarádky říkala, že její kamarádka tam rodila a bylo to strašné.

Nám se tam s odstupem dvou let narodily dvě děti a v pohodě. Sestry milé, doktoři taky. Zde ale moje chvála končí.

Jak tady padlo, museli jsme se s Alexkem do nemocnice vrátit. Jelikož mu bylo devět dnů a šlo o pátý den po propuštění, aniž bychom se jakkoli zamýšleli, vyrazili jsme automaticky na oddělení šestinedělí. Tam nám ale sdělili, že musí na "normální" dětské. O tom jsem se již zmiňoval. Jenže přístroj na léčbu poslali z prvně zmíněného oddělení a sestry na dětském neměly představu, jak se ovládá. Jak asi musí matce být, když si před ní sestry prohlíží hadičky a drátky a nahlas uvažují, jak se uvnitř asi měří teplota...

Zpočátku měla manželka s Alexem alespoň svůj vlastní pokoj se sprchou, kde netekla teplá voda ("ubytování" pro dvě osoby po stokoruně na den), jenže v sobotu chvíli po mé návštěvě se museli s matkou urychleně přestěhovat. O dvě patra níž na dětskou chirurgii. Na pokoj, kde ležely dvě jedenáctileté holky. Právě když mimino slavilo jedenáctý den života. To se mi zdálo už opravdu daleko za hranicí, zvlášť když Alex musel být každé 2 hodiny kojen. To asi holky koukaly...

Mé opakované pokusy o vystavení ošetřování na dvouletého Andreáska už nekomentuji raději vůbec. Od čtvrtka jsem se snažil papír získat - marně. "To vám napíše praktická doktorka, to my nedáváme," slyšel jsem pokaždé. Ta doktorka, která měla dovolenou. Přitom v porodnici mi všechno bez problémů vyplnili (sice špatně, ale pak se to opravilo). Navíc taková možnost se dá hned na první straně zaškrtnout. "Osoba nemůže pečovat o dítě, o které jinak pečuje..." Potvrzení jsem navíc chtěl pouze po dobu manželčiny hospitalizace a praktická doktorka Andreáska nemá ani ponětí, jak dlouho byla manželka v nemocnici. V neděli, těsně před odchodem z nemocnice jsem to zkusil naposledy. Moc milá sestra mi řekla starou pohádku o praktické lékařce, já jsem jí na oplátku vyprávěl tu svou o papíru z porodnice. Najednou by to problém nebyl. Tedy ve všední den, o víkendu tam totiž není sekretářka, která to vyplňuje. Výborně, takže čtvrtek a pátek to nešlo vůbec a teď by to šlo, ale až po víkendu...

Nemám slov.

Kolínské nemocnici opět po nějaké době uděluji Kyselou prdel.

Trochu moc smůly najednou...

Zase jeden článek, kterým udělám minimálně jedné víc než věrné čtenářce radost.

Tak já nevím, ale mám pocit, že v posledních dvou týdnech už té smůly bylo trochu moc. Začalo to v pátek třináctého tím nabouraným autem, potom se nám dvakrát rozbilo auto náhradní. Začalo nám od střechy zatékat do dvou místností. Když jsme chtěli jít s několikadenním Alexkem na povinnou kontrolu k jeho dětské doktorce, zjistili jsme, že má právě tento týden dovolenou. Nezbývalo tedy než jet do jiného města k jiné dětské. Ta nás pro jistotu poslala na odběry, které jsme si odbyli včera. Jen tak mezi řečí prohlásila, že si na manželku vezme telefonní číslo, kdyby náhodou něco, aby mohla zavolat. Jinak jsme byli domluveni na další návštěvu v pátek.

Dnes jsem se probudil s tím, že jde o první den, kdy nic nemusíme (pondělí rodný list + VZP, úterý dětská doktorka, středa odběry v Poděbradech) a že si to pěkně užijeme. Po dopolední procházce s Andreáskem jsme se pustili do oběda a manželce zazvonil mobil. Trochu znechuceně jsem prohlásil, kdo může volat ve dvanáct a že jestli jde zase o nějaký telemarketing, ať je rázně pošle někam. Trochu jsem se podivil, když jako první do telefonu zopakovala celé svoje jméno a pak už jsem jen sledoval, jak se mění výraz její tváře.

Měli jsme hned vyrazit do nemocnice. Rychle jsem kontaktoval babičku, že se bude muset chvilku postarat o Andíka. Ačkoli jsem si do auta donesl nová výborná cédéčka, ani mě nenapadlo je pouštět, takž jsme slyšeli plno zvuků, které jinak neznáme. V nemocnici jsme automaticky vyrazili na novorozenecké oddělení a tam mě naprosto dostali, když nás poslali na "normální" dětské. Alexík už je asi starý, tak ve svých devíti dnech musí ležet na oddělení, kde jsou jinak 15 leté děti.

Takže oslava přesně před týdnem, po níž snad všichni prohlásili, že Ála bude pořádně zdravý, byla lehce předčasná...

Miláček zpátky doma...;-)

"Tady máte kartu od vašeho miláčka, ten vás ve štychu nenechá!" Tuhle toužebně očekávanou větu jsem si vyslechl dnes ráno v Brandýse. Ale ještě předtím mě čekala pětatřicetikilometrová cesta...

Opravené auto mělo být připraveno v devět, ale přišlo mi trochu hloupé být tam úplně přesně načas, proto jsem vyjížděl krátce po třičtvrtě. Loučil jsem se nikoli klasickým čau, ale větou: "Drž mi palce, ať nastartuju!" Přišel jsem k náhradní Thalii, ani si nesvlékal bundu, protože mi bylo jasné, že ještě budu muset předstírat, že koukám do motoru, sedl dovnitř a zkusil nastartovat. Kontrolky zablikaly a motor naskočil. S tím jsem nepočítal! Takže jsem se rychle pásal a v nadšení jsem opět zapomněl rozsvítit světla. Jel jsem pouze k našim, kde jsem chtěl v garáži vyhodit dětské sedačky. Motor jsem raději nechal běžet. Potom jsem si ještě pořádně otřel okna a vydal se vstříc posledním kilometrům v modré příšeře.

Jel jsem "zadem", po takové silničce, kde nebývá provoz, tím spíš mě překvapil zbloudilý kamion, jedoucí proti mně, přičemž oba jsme dlouho přemýšleli, kam se vyhnout. Po pár kilometrech jsem se konečně napojil na hlavní silnici. Ačkoli jsem neměl benzinu nazbyt (ačkoli jsem měl auto vrátit s plnou nádrží, bál jsem se tankovat, abych nezůstal stát u pumpy), jel jsem rázně (ale podle předpisů.) Za největší úspěch považuju, že několik dlouhých minut za mnou jel volkswagen, kterému jsem vždy na konci padesátky ujel. Je ale pravda, že to byla spíš hra kočky s myší, protože pak mě předjel takovým způsobem, že jsem stěží stihl dvakrát mrknout a už jsem viděl v dálce jen červené tečky místo světel. Pche, určitě si celou dobu šetřil síly a sbíral odvahu...;-)

Konečně jsem se dostal na snad už provždy rozkopané Brandýské náměstí, kde se dá jet maximálně 20 a to ještě skáčete jako na pouti a za malou chvilku mě vítaly prapory s velkým kosočtvercem. Ehm, jak jsem se dočetl, nejde o to, co si každý myslí, ale o diamant!;-)

Já jsem ale pokračoval zhruba o 10 metrů dál, kde se odbočuje k vedlejší benzince. Tady to když tak nechám stát a řeknu jim - tamhle si pro ten šrot dojděte!:-) Nabral jsem plnou, ani nevím, kolik litrů se tam vejde, ale asi moc ne, protože mě to stálo ani ne tisícovku a znovu nastartoval. Auto naskočilo. No vida, má strach...;-)

Zaparkoval jsem před autosalonem a vydal se dovnitř. Pán, který ode mě opravu přejímal, i ten, který mi před týdnem předával opravené náhradní auto se hned zajímali, co Thalie. Vylíčil jsem jim útrapy s cestou z porodnice a oni se shodli, že ho pořádně zkontrolují. Pak už padla úvodní věta, několik podpisů a bohužel taky částka. Cena opravy se vyšplhala na 42 150 korun, mě se naštěstí týkal jen zlomek jako spoluúčast. Velmi mile zněla věta, při vyrovnání za náhradní vůz: "Kdy jsme vás odtáhli? V pátek? Tak to budete platit jen do pátku, zbytek bude jako dárek od nás."

Snad proto, že od konce léta jsem auto nemyl, dostal jsem jako dárek speciální kartáč. Pak už jsme se rozloučili a já se vydal k opravenému autu. Ani jsem ho nepoznal, jak se blýskalo, stejně vymydlené bylo i uvnitř. Bohužel jako naschvál bylo zaparkované až v nejzazším rohu, utopené mezi vystavenými modely jiných typů- Čekalo mě tedy opatrné vyjíždění. Uvnitř jsem si připadal jako král, oproti Thalii dvojnásobek místa. Nastartoval jsem, a jak jsem si teď zvykl na tužší pedály, vylétly otáčky jako u formule. Chvíli mi potrvá, než si zase přivyknu. Popojel jsem z výstavního kopečka a dal trochu zpátečku. Přede mnou auta, vedle mě auta, to bych nevytočil. Naštěstí si mě všiml vedoucí servisu a ochotně mi ukázal. Pak už jsem se vydal na cestu domů. Netušil bych, jak si za deset dní převyknu na jiné ovládání. Jinak jsem si ale cestu celkem užíval, jen jsem musel myslet, že ovládám podstatně jiné rozměry.

V Čelákovicích mě vytočil nějaký Pražák v mercedesu, který zastavil v půlce jízdního pruhu u přechodu pro chodce, který je těsně před prudkou zatáčkou na hlavní silnici. V domnění, že pouští chodce, jsem se zařadil za něj. Jenže v tu chvíli on vyhodil oboustranné blinkry a víc se nestaral. Super, objíždět před přechodem, ještě když nevidím, co vyjede proti, to byl vždycky můj sen. Být to obráceně a já něco podobného udělat Pražákovi, pak minimálně zastaví a rozbije mi nos. Jak jsem ho předjížděl, vyjelo z protisměru auto. Řidič nejdřív něco posunkoval, ale pak pochopil, že nešlo o mou chybu a přestal. Stejný manévr muselo absolvovat i několik řidičů za mnou.

Dorazil jsem před dům našich, beze strachu vypnul motor a nastěhoval dovnitř dvě autosedačky. Čekala mě totiž ještě hned jedna jízda. Jako na potvoru totiž má tento týden naše dětská doktorka dovolenou a my tak musíme s novorozencem na povinnou prohlídku do jiného města. Doktorka ale v pohodě, takže super.

Po obědě jsem se ještě vydal na poslední jízdu - na větší nákup do Nymburka. U výjezdu z našeho města vidím šrumec a když jsem se přiblížil, pochopil jsem, že tam stavějí policajti. Polilo mě horko. Druhá vlna o pár vteřin později, kdy policista stojící u zastaveného náklaďáku v protisměru se na mě podíval a přecházel k okraji mého pruhu. "Tak to je jasný, ještě dva kroky, otočí se a zvedne plácačku," prolétlo mi hlavou. Naštěstí si jen šel pro něco do svého auta, a ten pohled na mě, bylo klasické rozhlédnutí. Ani ostatní si mě nevšímali. Byl jsem šťastný, že už mám svého Megana a ještě tak nablýskaného. Jet v Thalii, stoprocentně by mě chytli.

Teď ještě překonat mou nedůvěru k vjezdu do garáže a bude to v pohodě!;-)

Thálie...;-)

Jak jsem tak dneska chodil po Kolíně, protože mi ujel vlak, kterým jsem se musel pro jistotu vydat, aby mě zase nenechala na holičkách náhradní zapůjčená Thalie, na každé plakátovací ploše na mě civěl plakát, jenž zval na výstavu do Kolínského muzea: "Jejich osudem byla Thálie." Buď si ze mě plakátovač dělá srandu, nebo začnu věřit na osud - napadlo mě.

Dorazil jsem vymrzlý domů a očekával hovor ze servisu v Brandýse. Dnes se mi přece měli ozvat, že mám opraveného Megana, když jim ten jeden náhradní díl přišel v pátek rozbitý. A pak konečně mohu vrátit diskutabilně (ne)pojízdnou Thalii - teda pokud ji nastartuju, aby tam vůbec dojela. Ozvali se. "Omlouváme se, ale zrovna dnes se nám zpozdila dodávka dílů, takže to do večera nestihneme. Přijeďte si zítra ráno!"

Jak to bylo na tom plakátu - Jejich osudem byla Thálie. Musím si opsat kontakt, abych se zeptal, jestli mě nechtějí jako jeden z exponátů.

Já se jí snad nikdy nezbavím...;-)

Papírování...;-)

Pondělí je úředním dnem, proto mi nezbývalo, než se vydat do Kolína pro Alexkův rodný list a přihlásit ho na VZP.

Abych zase nemusel volat odtahovku jako v pátek a málem v sobotu, vyrazil jsem ráno raději vlakem. I z toho důvodu jsem čekal, že se domů vrátím až tak k obědu. Jaké bylo moje překvapení, že vše šlo jako po drátkách...

Z vlaku jsem vystoupil v 8:00 a vydal se na náměstí. Cestou jsem míjel lékárnu, a protože byla úplně prázdná, zašel jsem dovnitř vyzvednout to, co potřebovala manželka, abych případně později nemusel stát ve frontě. Pak jsem zamířil na městský úřad. Ještě jsem se pro jistotu zeptal na informacích (přece jen naposledy jsem tam byl před dvěma lety) a pak se vydal rovnou na matriku. Jeden člověk přede mnou akorát odcházel, proto jsem šel hned na řadu. Ani jsem se nenadál a byl jsem s rodným listem zase venku. Hodiny ukazovaly 8:10 a já se vydal přes půl Kolína do VZP. Tam jsem si vzal lísteček s pořadovým číslem a než jsem si jej vůbec stihl přečíst, už se rozsvítilo na tabuli. Ani jsem se ještě nestihl zorientovat, kde je která přepážka. Úřednici jsem pak dal ještě dva doplňující dotazy z trochu jiného soudku a spokojeně jsem odcházel. Hodiny ukazovaly 8:36.

Bohužel na stihnutí vlaku zpět to bylo málo, proto jsem se vydal zpátky do centra. Potřeboval jsem totiž ještě odeslat papíry do práce. Mimochodem zatímco dnes jsem si tedy na úředníky stěžovat nemohl, ještě v porodnici to bylo jiné. A nevyčítám to tamnímu personálu!!! To jsem totiž chtěl ušetřit trochu dovolené, proto jsem se rozhodl nechat si vystavit ošetřování na Andreáska. Doktoři problémy nedělali. Ty nastaly až doma, když jsem marně tápal nad tím, co se má vyplnit z druhé strany. Na formulář aby člověk měl speciální školení. Nakonec jsem tedy ještě po poradě s tátou vyplnil, co jsem si myslel. Přitom jsem se rozčiloval, protože ačkoli jsem používal kvalitní značkové tužky, které výborně píšou, na tiskopis se nechytaly. Až čtvrtá cosi přerušovaně zanechala. Naskenovaný formulář jsem odeslal do práce, aby ho měli co nejdříve. Originál měl následovat poštou.

Jenže hned druhý den ráno mi psala paní z HR oddělení, ať nic neposílám, že je to vyplněné špatně. No vida. Ještě v porodnici jsem se potom chtěl poradit co a jak a sestra mi řekla, že si to dají do manželčiných papírů a do jejího propuštění vše zjistí a opraví. No a opravenou verzi jsem právě dnes odeslal. Může mi někdo říct, proč se blbý papír dělá tak složitý, že to ani doktor nedokáže vyplnit?

Na poště jsem taky pořídil velice rychle, jen mi bylo líto paní na přepážce, která se na mě zničehonic omluvně obrátila, jestli se na něco může zeptat. Přisvědčil jsem, paní se mi znovu omluvila a prý: "My se teď musíme ptát - nechcete si koupit do auta hasící přístroj?" Uf, za chvíli mi snad na poště začnou nabízet rohlíky a mléko...

Je tedy pravda, že do náhradní Thalie by se mi možná hasičák hodil, aby zase uhasil "požáry", až něco přestane fungovat, ale díky spoluúčasti musím trochu šetřit...;-)

Cesta z porodnice a jiné akce...;-)

Na dnešek jsem měl naplánováno několik akcí. Předně jsem se hned po ránu musel dostat do Brandýsa, abych si vyzvedl opravené náhradní auto, které mi tam včera odvezli.

Ačkoli leží asi 30 km od nás, je Brandýs hromadnou dopravou dost obtížně dosažitelný, prakticky jde o půldenní záležitost. Proto jsem se už včera dohodl se známým, jestli by mě tam nemohl vzít. Zrovna se mu to hodilo co nejdřív ráno - stejně jako mně.

Do autosalonu jsem dorazil snad dvě minuty po otevíračce a uvnitř snad všichni věděli o tom, co se mi stalo, proto se mi hned věnovali a během dalších dvou minut jsem seděl v přistaveném autě. Servisák se mi ještě jednou omluvil a podával mi klíčky s úsměvem a se slovy: "Hned včera jsme startér opravili, do pondělka vám to snad vydrží!" Čímž narážel na to, že v pondělí by měl být opravený můj bourák.

Vydal jsem se na cestu domů. Klidný, protože teď už se přece nemůže nic stát. Ještě jsem zastavil před nádražím a koupil Kolínský deník s fotkou našeho Alexe na památku. Pak už jsem vyrazil k našim. To nás totiž čekala druhá velká akce. Vezl jsem je až za Čáslav pro nového pejska. Cesta v pohodě, auto jelo spolehlivě a s malou přestávkou, aby nebylo špatně Andreáskovi, jsme tam za chvíli dorazili. Andík samozřejmě usnul. Když jsem čekal v autě, než naši vybaví všechno kolem štěněte, zavolala mi manželka, že je propuštěna z porodnice. To jsem nečekal. V duchu jsem si říkal, jak je super, že mám auto - i když náhradní. Cesta domů uběhla taky bez problémů, vepředu pokňourávalo štěně, vzadu se krmil Andík.

U našich jsem se rychle najedl a vyrazil do Kolína do porodnice. Začínala chumelenice. Parkoviště bylo poloprázdné, takže parkování bez problémů a já jsem na dvakrát nastěhoval do auta tašky i s vajíčkem s miminem. Pak jsme vyrazili směrem domů s tím, že se ještě budeme muset stavit v Tesku, kde je otevřená lékárna. U Teska už parkování nebylo tak jednoduché, holt je po výplatě, tak lidi vyrazili na nákupy.

Manželka si vyřídila, co potřebovala, já zatím hlídal v autě, potom jsme se prohodili a za chvilku jsme mohli vyjet. Spíš bych měl požít výraz - mohli bychom vyjet. Mohli bychom, kdyby se nestalo totéž, co den předtím, že auto nešlo nastartovat. Na klíčky zkrátka vůbec nereagovalo. V tu chvíli jsem začal být vytočený, protože mi hlavou prolétlo, že musím rychle sehnat někoho, kdo přijede, abychom přendali věci z našeho auta a zároveň že budu muset zase čekat na odtahovku. Do toho pořád chumelilo. Takhle jsem si příjezd z porodnice opravdu nepředstavoval. Vzpomněl jsem si, jak chlap od odtahovky včera prohlásil, že jednou ze sta pokusů se to povede, tak jsem lehce netrpělivě stále zkoušel. 20, 30, 50... Nic. Odhodlaně jsem vylezl do nečasu a otevřel motor, že tam snad něco vykoukám. Trochu jsem prohrabal dráty, očistil si ruce a opět nasedl. V zoufalství jsem ještě jednou otočil klíčkem. Buď mám zlaté ruce, nebo jsem to předtím zkusil 99 krát, v každém případě se rozsvítily kontrolky a motor naskočil. Od té chvíle až domů jsem ho nevypínal a to i přesto, že jsme ještě dvakrát zastavovali. Stejně tak mám problém, že mám skoro prázdnou nádrž a auto musím vrátit s plnou. Jenže při tankování se musí motor vypínat a fakt nebudu riskovat, že to u pumpy vypnu a pak budu volat odtahovku.

V pondělí se tedy budu snažit dojet na zbytky benzínu a nový nabrat až u pumpy, která stojí hned vedle autosalonu. Ať si to pak případně odtáhnou, jak chtějí...;-)

Alex...;-)

Informační blokáda nebyla příliš úspěšná a informace o potomkovi se stejně dostaly tam, kam neměly. Takže už je to jedno a mohu postupně odkrývat tajemství.

Třeba jak je to s tím jménem. Kdo to ještě neví, v úterý se nám narodil chlapeček a jmenuje se Alex. Možná někteří dlouho trnuli hrůzou, jaké jméno jsme si připravili, někdo pak navštěvoval stránky mých oblíbených kapel a pátral. Jisté bylo asi jen to, že nebude tuctové - bylo by to i trochu nefér vůči Andreáskovi.

Tentokrát jsem v tom ale nevinně. Tedy vlastně ne až tak úplně. To si takhle jednou jedeme tmou autem, z cédéčka hrají Hosen - prostě romantika jak má být, a na displeji do tmy svítí název písničky: Hier kommt Alex. To byla prý ta chvilka, kdy si manželka usmyslela, že chce Alexe.

Takže Aristoteles nebo Archimedes - jsou to hezká jména, ale snad až příště...;-)

Ti všímavější možná zaregistrovali změnu v levém žlutém pruhu, kde je od úterka právě klip Hier kommt Alex. A aby došlo i na tu romantiku, pak přidávám ještě jednu komorní verzi. Kytara Andreas, basa Andreas, zpěv Andreas a do toho přichází Alex...;-)

Pokud byste chtěli (určitě chcete;-)), můžete pro Alexe hlasovat na stránkách Kolínského deníku:

http://kolinsky.denik.cz/miminka/ko-mimina20120120.html

Nenechte se, prosím zmást špatným jménem (asi neposlouchají DTH;-)), již jsem to reklamoval, pod fotkou je to už v pořádku, snad brzy změní i tabulku. Místo Alex je tam Aleš, jsme hned první.

Děkujeme!:-)

Opět nepojízdní...

Náš "autoseriál" má další pokračování, tentokrát zápletka, s níž jsem nepočítal. Včera jsem přijel z Kolína z návštěvy v porodnici, zaparkoval jsem před domem našich a asi za hodinu se do auta vrátil, že dojedu domů a tam ho už nechám.

Problém byl, že jsem otočil klíčkem a nic. Napadlo mě, že třeba dělám něco blbě, přece jen na klíčky nejsem zvyklý, ale ani na pátý ani na desátý pokus auto vůbec nereagovalo. Nezbývalo tedy, než si z kufru vzít tašku s věcmi, co jsem vezl z Kolína a vydat se pěšky. Samozřejmě mě napadlo, že je to teda pořádná smůla, ale na druhou stranu ještě docela klika, že auto dodělalo takhle hezky zaparkované. Stát se mi to někde cestou ještě třeba s Anďasem, to by asi nebylo nic moc.

Dneska jsem tedy zavolal do servisu a tam mi ještě dali tip, ať zkusím zkontrolovat, jestli se nepohnuly kontakty na baterce. I takový antitalent jako já baterku pozná, ovšem to je tak všechno. Takže jsem tam trochu zakvedlal dráty a nic.

Takže to skončilo přesně po týdnu dalším divadýlkem pro celou ulici - přijela odtahovka. Pán s sebou vezl novou baterku, protože na ni sázel, vlezl si do auta, otočil klíčkem a Thalia hned naskočila. Připadal jsem si trochu jako blbec, tak mu říkám, že jsem to zkoušel mockrát a nic, že to nechápu. Pán mě ujistil, že mi věří, prý bude vadný startér a jednou ze sta pokusů se to podaří. Nenapadlo mě, že jsem mu to 99x připravil a na něj zbyla právě ta stovka. Každopádně auto naložil a odvezl.

Asi za hodinu mi volali z autosalonu, že se mi strašně omlouvají. Naštěstí měli i dobrou zprávu - Megánek bude nejspíš už v pondělí. I tam sehrála roli moje smůla, mohl být už zítra, ale kromě všeho bylo rozbité i světlo, takže ho objednali a dnes, když vše montovali, všimli si, že to nové je prasknuté, takže museli objednat další.

Asi za další půl hodinu mi volali zase, že záložní Thalia je už opravená, byl to ten startér, takže si ji mohu zase vyzvednout. No vida, to byla rychlost...;-)

Miminko

Dnes se nám v Kolínské porodnici narodilo krásné zdravé miminko. Všem slušným čtenářům se omlouvám za strohost příspěvku.
Z rodinných důvodů popsaných v minulosti již několikrát obdrží podrobnější informace naši blízcí SMSkou nebo mailem.

P.S.

Gratuluji paní L. za správný tip pohlaví i jména!;-)

Další cesta...;-)

Dnes dopoledne jsem s manželkou vyrazil do Kolína - směr porodnice. Nenápadně jsem přišel k tomu ošklivému přechodnému autu (zdravím paní L.;-)), aby si nikdo nevšiml, že patří mně, naložil tašku a manželka se zatím naskládala dovnitř.

Naštěstí už si s autem docela tykám, po včerejším trapasu mě dnes nic moc nepřekvapilo. Včera jsem totiž nejprve neuměl nastartovat (proboha, proč k tomu někde musíte použít klíčky?), potom jsem potřeboval trochu odcouvat, jenže nastal problém s hledáním zpátečky. Na místě proti pětce se nic zařadit nedá, bylo mi tedy jasné, že jako třeba v Seatu postačí zatlačit řadící páku dolů a zvolit jakoby jedničku. Jenže ať jsem tlačil jakkoli, zpátečka pořád nikde. Až po nekonečných několika minutách zkoušení všeho možného i nemožného, jsem věnoval pozornost jakési ozdobě, do které jsem stále brnkal prstem. Jakoby kroužek na páce, či co. No vida, když za něj zatáhnu a dám jedničku, ono to couvá!;-)

Zpět k dnešnímu ránu. Nastartoval jsem, aby se vnitřek stihl vyhřát, vzal škrabku na okna (naštěstí jsem k autu vyfasoval krásnou - formule 1 - i když nevím, co se na nich škrábe;-)) a začal kmitat. Jde o činnost, kterou příliš neznám, protože když zrovna můj opravdový bourák nedělá díky mně čest svému jménu, pak stačí stisknout tlačítko a počkat několik desítek vteřin. Konečně jsme tak nějak mohli vyjet. Cestu naším městem naštěstí znám zpaměti, protože výhled stále nic moc. Pro jistotu jsem ještě zastavil na náměstí a začal druhé kolo škrábání. Pak už to šlo.

Jen jsme v Plaňanech najeli na hlavní silnici, tachometr ukazoval 100, všechna auta nás předjížděla. Už jsem si zvykl, jde o doprovodný jev Thalie. Přibližně v půlce cesty jsem ve zpětném zrcátku viděl, jak se k nám blíží další auto, proto jsem ještě přidal s tím, že tohle nás zkrátka nepředjede. Posléze se ale přiblížilo natolik, že jsem poznal, že jde o policajty, tak jsem raději zase ubral. Na chvíli mě vystrašil odraz slunce v jejich majáku, který dodával pocit, že blikají.

V Kolíně jsme měli kliku na prvních semaforech, ale hned na Modrém bodu (maličko větší křižovatka) nás vítala červená. Bohužel se nacházela přímo ve středu sluníčka, takže jsem neviděl nic. Naštěstí mám speciální řidičské brýle proti sluníčku - ve svém opravdovém autě v servisu...;-)

Jak jsme tak ve třech pruzích stáli zarovnáni ostatními auty, ozvala se za námi sanitka, razící si cestu vpřed. Trochu jsem zaklel, že zrovna teď, když mám auto, na které nejsem zvyklý, nicméně jsem na pár metrech předpisově uvolnil místo (přiznávám, že jsem se až divil nad svou řidičskou obratností!;-))

Pak už pohoda, ovšem pouze na parkoviště u nemocnice. To bylo totiž úplně narvané, včetně novějšího o kus dál, kam jsme ještě hloupě zajeli, a protože jde o nudli, když zjistíte, že není místo, musíte couvat zpátky. To jsem si ale už všiml, že na původním prvním parkovišti přišly babky k autu a bylo vidět, že se chystají odjet. Rychle jsem opět přejel a zaujal strategickou pozici hned u vjezdu, protože šlo o jedno z krajních míst. Za mnou sice kdosi láteřil, že nemůže dál, ale co by tam taky hledal, když jediné uvolňující se místo jsem měl v merku já!? Při parkování jsem objevil skrytou výhodu Thalie - zatímco normálně bych na místě asi stát nemohl, jelikož bych překážel zadkem (auta), Thalie se vešla v pohodě. Super, má další plusový bod (první byl za to, že snad nikdy nechcípne, druhý za rejd při zatáčení, kdy mám někdy pocit, že kola se snad dokážou otočit o 180°;-)).

Jinak už všechno proběhlo tak jak má, dokonce i zpáteční cesta byla zívačka...;-)

Opět pojízdní...;-)

V sobotu ráno jsem už ani nemohl dospat, byl jsem vzhůru od třičtvrtě na pět a to i přesto, že ani v týdnu jsem toho příliš nenaspal. Asi jsem se podvědomě těšil na to, co v servisu řeknou na můj páteční řidičský výkon.

Ještě v pátek jsem si volal na non stop linku svého prodejce a tam mi velmi ochotný technik popsal, že stačí vytrhnutou přední část vozu natlačit zpět a na vytržené straně přichytit šroubkem. Pokud budu chtít mít klidné sny, mám se zastavit na kontrolu.

Jak se posléze ukázalo, můj popis problému nebyl nejspíš příliš barvitý, protože nejen že nebylo možné kryt přišroubovat, návštěva servisu byla nezbytná. Jelikož jsem nebyl nijak domluven, chtěl jsem vyrazit radši hned brzy ráno, abych byl na místě těsně po otevření. Při vyjíždění z garáže mi zrovna dvakrát do skoku nebylo, ovšem tentokrát to proběhlo bez úhony. Kvůli stavu auta jsem musel jet pomaleji, než bývá mým zvykem, k čemuž mi ale tak trochu nahrálo i počasí - silnice byla hezky namrzlá, především pak v lesích kolem Kerska. Cestou se ukázal další problém - jeden z visících vyrvaných drátů měl nejspíš něco do činění s klimatizací, protože ta se zcela nezvykle chytila asi až po deseti minutách jízdy.

35 kilometrů dlouhou trasu jsem zvládl bez problémů a vcelku, snad jen že v závěru jsem málem místo do servisu zajel k pumpě, ale na poslední chvíli jsem si svůj omyl uvědomil. Ukázkově jsem svůj nabořený Megane zaparkoval mezi vystavená nablýskaná auta a vyrazil do prodejny. Jako vždy se mě hned ujal velmi ochotný a profesionální zaměstnanec, ovšem (také jako vždy) s přátelským přístupem. Popsal jsem mu, co se stalo, on pokyvoval hlavou, že bylo vidět, jako je přesvědčený, že přeháním. Vydal se se mnou ven obhlédnout situaci. Když dílo zkázy spatřil na vlastní oči, lekl jsem se, že bude potřebovat židli. Na svůj výkon jsem mohl být hrdý, servisák neskrýval slova obdivu - pane jo, jak jste to dokázal?, pěkný, tý jo... Bylo mi jasné, že tohle tu ještě neměli.

Vrátili jsme se sepsat papíry, přičemž zádrhel nastal jen v pojištění od České pojišťovny, díky němuž oprava nemůže začít ihned. Pak jsem ještě vysvětlil rodinnou situaci a nejhorší možné načasování nehody a špitl, zda by bylo možné zapůjčení nějakého auta. Servisák přisvědčil, že ano - díky tomu, že má rád děti (teď mě napadlo, že nevím, jak tu větu myslel...;-)) Bylo mi jasné, že to nebude nic extra, a mé představy se naplnily beze zbytku. Dostal jsem nejhnusnější auto na celém světě (dobře mi tak!;-)), o němž jsem vždycky prohlašoval, že nechápu, jak s ním někdo může jezdit (Káčka prominou;-)). Je ještě mnohem ošklivější než jedničková fabie a to už je co říct. Starší typ Renaultu Thalia. Ještě s velkým nápisem PŘEDVÁDĚCÍ VŮZ, to asi proto, aby každý věděl, jak jsem se předvedl.

Problém nastal prakticky ihned. Moje pochroumané auto totiž dělá téměř všechno samo, já prakticky jen stisknu tlačítko a o nic se nestarám. Musel jsem se zeptat, jak se zapínají třeba světla. Chlapík se podivil, že to nevím a ukázal mi přepínač. Dodal jsem další hloupý dotaz - která mám používat na denní svícení? "To nemá denní svícení. Buď svítí, nebo nesvítí!" Aha... Postupně jsem se mohl vydat na cestu a začal problém s hledáním jedničky. Auto má totiž najeto téměř sto tisíc, což je už trochu znát na řadičce a já tak pořád nacházel pouze trojku. Až po nějaké době mi došlo, že domnělá trojka je jednička, domnělá pětka trojka a daleko vpravo, skoro až tam, co má sedět spolujezdec, se nachází pětka. Mohl jsem vyjet. Spojka jde oproti té, na niž jsem zvyklý opravdu hodně ztuha, což ale na druhou stranu značí, že to jen tak nechcípne, protože krásně poznám záběr a všechno ostatní.

Aby toho nebylo málo, Brandýs byl plný lidí, aby ne, po deváté ráno, takže jsem musel brzdit před každým přechodem. Průšvih nastal u toho prvního, to jsem vlastně brzdil poprvé. Jen jsem lehce zavadil o pedál a auto stálo na místě. Bunda a batoh z vedlejší sedačky letěly na zem. Před dalšími chodci už jsem si dával bacha. Trochu nezvyk je také manuální klimatizace, která je poměrně dost hlasitá. Do toho hrálo rádio Impuls (to asi aby mě dostatečně naštvali;-)), takže jsem za jízdy začal očima zkoumat, jak se vypíná. Konečně mě upoutalo jedno tlačítko s podivným symbolem. Stiskl jsem ho v domnění, že nastane klid a z příšerných hitů se vrátím do 21. století. Ozvalo se cvaknutí a přední panel rádia vypadl ven. Aha, tak tohle je to, jak se autorádio dá vyndat kvůli zlodějům, to taky neznám...;-)

Cestou jsem si užil, protože ať jsem jel jakkoli rychle, všichni mě předjížděli. Nedivím se, ani já bych se nechtěl na takovou příšeru dívat. Jeden týpek v červeném oprýskaném favoritu se na mě lepil na centimetry a do toho ještě cosi gestikuloval, jak jsem viděl ve zpětném zrcátku. Jenže ačkoli (pa)Thalia, zkuste si ji předjet "fáčkem"... Přibrzdil jsem mu tedy, aby měl klid (a já vlastně taky!;-))

Až teprve mnohem později mi došlo, co asi bylo důvodem - aby toho nebylo málo, vyfasoval jsem pražskou SPZ!

Ale hlavní je, že jsme pojízdní...;-)

Pátek třináctého...

Původně jsem váhal, zda příspěvek zveřejnit, protože mi bylo jasné, že někteří budou mít ohromnou radost, ale - proč jim nepřipravit hezký začátek víkendu...

Pátek třináctého a článek v rubrice o mých řidičských zážitcích, to nemůže věstit nic dobrého. A to i přesto, že jsem na podobné předsudky nikdy nevěřil.

V práci jsem si vzal dovolenou, protože jsme dnes museli do Kolína. Hlásit jsme se měli v 9:10. Ráno pohodička, tak jsem si ani nevzpomněl na nepříjemný pocit ze včerejška. Po osmé jsem se vydal pro auto, stále všechno probíhalo podle plánu. Po otevření vrat garáže jsem si vzpomněl, že minule jsem zaparkoval poměrně dost vlevo a že si tedy musím dát pozor při couvání.

Ono to vyjíždění vůbec není nic příjemného. Musím mít sklopená zrcátka a couvat prakticky poslepu do kopce. Do toho mi při míjení vrat řvou parkovací senzory a mně tak nezbývá, než pokaždé zavřít oči a doufat, že projedu. Tentokrát jsem sledoval sklopené zrcátko a vidím, že to stejně nedám a pokud ano, pak opravdu na milimetr. Sjel jsem tedy kousek zpátky a znovu začal couvat. Zrcátko prošlo a já tedy přišlápl plyn, abych vyjel kopec z garáže. Auto se ale nechtělo hnout. No jasně, napadlo mě, zastavil jsem ve stoupání, musím ještě přidat. Stádo koní pod kapotou na můj popud zabralo z plných sil.

V tom se ozvala ohromná rána a mně se naskytla úžasná podívaná, jak se malé kousky čehosi rozlétly do všech stran, do toho kus vrat a jako sladká tečka odlétl celý předek auta. To už mi bylo jasné, že snad celá ulice musí být za okny a bavit se celou situací. Vylezl jsem ven, obhlédnout situaci. Tři slova ji nejlépe charakterizují - jako po výbuchu! Ihned mi došlo, že auto opravdu během několika minut nezprovozním, sjel jsem tedy zpět do garáže a zavolal domů, že nás čeká plán B. Plán B, který jsme však ještě neměli vymyšlený.

Nezbývá než ještě jednou poděkovat paní L. za ochotu, díky níž jsme nakonec všechno stihli.

Zítra se vydávám s provizorně zprovozněným autem (plech krásně popraskaný, na něm urvané kdysi navařené úchytky a z levé časti kapoty mi čouhají provázky) na 30 kilometrovou cestu do servisu, tak mi držte palce.

P.S. Mimochodem - auto jsme si kupovali hlavně proto, že jak jsme hlavně téměř přesně před rokem zjistili, v některých okamžicích je opravdu nutné. Takže doteď jsme si jezdili spokojeně po výletech a právě ve dnech, kdy ho potřebujeme opravdu nejvíc, budeme bez něj...:-(

Nové auto po 9 měsících...

Jedna věta...;-)

Ona někdy stačí jedna jediná věta, dobře myšlená, ovšem zcela opačně pochopená...

Kolegyně si dnes s čímsi nevěděla rady, proto si zavolala na pomoc mého souseda. Ten pohotově vyskočil, postavil se nad ní a ještě než se začal věnovat pracovnímu problému, jako správný gentleman se rozhodl jí zvednout náladu: "Tý jo, ty máš ale kozajdy!" pronesl uznale.

Kolegyně se na něj vyděšeně podívala, v tutéž chvíli už ale se stejně vyděšeným výrazem zíral on. Jen já jsem vyprsknul smíchy. Zatímco jeden z nich měl na mysli kozačky až ke kolenům, ten druhý to pochopil úplně jinak

Zkrátka jeden o voze, druhý koze (no a jsme u stejného problému!;-))

Ještě že je kolegyně Češka a nejsme americká firma...;-)

Kočka Linda...;-)

Už mi asi z těch dětí pomalu začíná hrabat. A to si s Andreáskem jen o víkendu a po večerech hraju, případně se koukáme na večerníček…

V práci se na přelomu roku udělal trochu průvan v obsazení, takže teď máme několik volných míst. Jedno z nich je právě vedle mě. Minulý týden mi šéf povídá, že vedle mě bude sedět Linda. To je taková úplně normální tuctovka. Znáte to - blondýna… Starala se o mě, když jsem byl v Německu.

Jen pár dní na to se mě zeptal kolega, aby řeč nestála, kdo teď vedle mě bude sedět. Jak jsem si vybavil to jméno, spojilo se mi to v hlavě automaticky s večerníčkem, který minulý týden běžel a tak jsem vyhrknul odpověď: "Tady bude sedět kočka Linda!" Půlka kanceláře se na mě podívala, co to plácám. Pokrčil jsem omluvně rameny: "Na to koukám v televizi..." (je mi jasné, že minimálně pár mužským kolegům vrtá hlavou, jaký že kanál pro dospělé to sleduju;-))

Den ubíhal dál, když z ničeho nic jedna z kolegyň pronesla zásadní otázku: "A kdy vlastně přijede kočka Linda?"

To jsem zase zíral já...;-)

Víkendové střípky…;-)

V sobotu dopoledne jsme se jako už téměř klasicky vydali na velký nákup. Tentokrát platila manželka a co čert nechtěl - právě jsme překonali svůj rekord v útratě. Já si to zkrátka umím zařídit…;-)

Nejpodstatnější na celé výpravě za konzumem je ovšem úplně něco jiného. Zase po nějaké době totiž ostuda. Pro neznalé místních poměrů - nejprve se v našem městečku nainstalovaly zpomalovací semafory - na rovné silnici bez křižovatky stojí semafor, a když jedete příliš rychle, červenou barvou vás zastaví. Kromě toho se ještě v závěru roku upravily přechody a před každým z nich je jakási bariéra, která je strašně super, jak jsem zjistil, hlavně když kolem ní projíždíte současně jako v protisměru vás míjící tirák. Sice jsem žádný ze zátarasů zatím nerozlomil (na rozdíl od jiných šikulů), ovšem nad semaforem jsem se už několikrát rozčiloval. Zatím ale vždy jen nad tím u kostela, který naše auto vytrvale přehlíží a zelenou rozsvítí až na poslední chvíli, kdy už ovšem zastavuji. A je úplně jedno, kolik mi ukazuje tachometr. Na ostatní se zelená směje už zdálky. Teď v sobotu mě ale vypekl i druhý semafor - u kulturáku.

Kus přede mnou projelo auto na zelenou, já jsem se blížil rychlostí asi 40 km/h, když se rozsvítila červená. Přibrzdil jsem tedy ještě víc v domnění, že na poslední chvíli se barvy zase změní v můj prospěch, jenže omyl. Musel jsem zastavit a čekat, až za mnou pojede někdo podle předpisů a semafor uzná za vhodné ho pustit. Řidiči protijedoucích aut se samozřejmě pokaždé důkladně podívali, jaký pirát jel zase jako prase, že dostal stopku, aby zpytoval své svědomí. No dobře, ta rozmazaná čára v rychlosti 40 km/h, to jsem byl já!;-)

V sobotu večer jsem potom odstrojil stromek a opřel ho na balkóně, aby ho neviděl Andreásek, který si myslí, že si ho zase odnesl ježíšek (je pravda, že asi ze zklamání, že stromek už není, mu teď neříká láskyplně ježíšek, ale ošklivě ježin;-)). V neděli jsem ho potom chtěl hodit dolů, abych se s ním netáhnul po chodbě přes dvě poschodí. Pohledem jsem zhodnotil situaci, aby někdo v pojišťovně nemusel vysvětlovat, jak se to stane, že vás takhle trefí borovice, a protože jsem sousedy pod námi nechtěl zbavit satelitu, jehličnan jsem shazoval přímo před sebe, nikoli ze strany. A dokonce ve vodorovné poloze, aby náraz nebyl takový.

Gravitace ale funguje i bez alkoholu, takže se stromek cestou napřímil a dole se krásně zabodl několik desítek centimetrů do záhonku. Tak, že by nikdo nevěřil, že tam je vlastně omylem.

Tomuhle říkám sázení lesů…;-)

Výlet k doktorce...;-)

Před vánocemi jsem byl objednaný do Kolína k paní doktorce. Samozřejmě shoda okolností byla tak dokonalá, že jsem termín kontroly trávil v Německu. Přeobjednal jsem se tedy, jenže jsem si to hned nezapsal, což se ukázalo jako veliká chyba. Poslední týden před vánoci jsem si tam zkoušel zavolat, abych se ujistil, jestli se nepletu, když mi něco říkalo, že mám přijít první čtvrtek v lednu. Jenže, jak se dalo čekat, už měli dovolenou.

Nezbývalo, než s dotazem počkat na první lednový týden. V pondělí a v úterý jsem si pro velké pracovní vytížení na doktorku ani nevzpomněl. Až ve středu, ale telefon jen marně vyzváněl. Stejně jako včera. To jsem měl dokonce dobrovolně "ranní" směnu, abych mohl večer jet do Kolína, aniž bych v práci něco zameškal. Kolem budovy s ordinací jsem procházel s velkým předstihem před domnělým termínem, ale nemohl jsem si nevšimnout, že v oknech je tma. Vydal jsem se tedy dovnitř a tam se to potvrdilo - paní doktorka tento týden neordinuje.

Tak jsem se aspoň projel a trošku vyvětral ve včerejším hurikánu. Příště si musím všechno zapsat hned...;-)

Cestou zpátky jsem míjel květinářství, tak mě napadlo, že bych mohl alespoň udělat radost manželce. Vybral jsem jí podle mě fakt vydařenou kytici. Jenže hned, jak jsem se ocitl před krámem, mi došlo, že jí určitě přijde divné, že jedu od mladé pěkné doktorky (té, co mi pravidelně nenápadně vnucuje sex - viz např. foto u článku zde ;-)), navíc tvrdím, že tam nebyla, takže k ní budu muset jet brzy znovu, a do toho nesu kytku, jako že něco žehlím…

Hned, jak jsem za sebou zavřel dveře, se manželka podivila, co se děje, že nesu tak pěknou kytici. Rychle jsem připraveně vyhrkl něco jako, že to jen tak, že je to přece normálka, ale manželka si v nadsázce (doufám;-)) neodpustila rýpnutí: "Že by sis něco potřeboval žehlit, když jedeš od XXX^*?!"

----------------------

^*jméno utajeno

Pětitisícovka pokořena...;-)

Sněžka? Pche! Gerlachovský štít? Pfff! Etna? Cha! Matterhorn nebo Mont Blanc? Tss! Moje liga to jsou Kilimandžáro, Elbrus nebo třeba Popocatépetl! Vážení přátelé dnes ráno jsem se totiž zařadil mezi borce, kteří zdolali pětitisícovku!

Na dnešek jsem si vzal volno, ale z domova jsem vyrazil už v šest hodin a vrátil se až někdy kolem půl páté. Na ráno jsem byl totiž objednaný k doktorovi do Kolína, a protože jsme tam potom vmáčkli ještě lékaře v Českém Brodě, kam jsme museli s Andreáskm, nezbývalo než vyrazit autem. Ranní cestu mi kromě tmy (kdo by to řekl?!;-)) zpestřil déšť, který mi připravil veselé chvilky hlavně na dírách na silnici, které byly zaplněny vodou a nebyly vidět. Pomyslnou první příčku získaly ovšem vyjeté koleje na nájezdu na silnici Praha - Kolín, kde jsem si připadal jako na člunu, jak to ode mě stříkalo do dálky. Doktora jsem vyřídil celkem rychle, i když pomaleji, než jsem původně počítal a vydal jsem se domů. Cestou jsem si všiml, že tak trochu sebevědomá jízda dělá div - několik aut mě pouštělo, přestože mohla jet. Asi vypadám dostatečně hrozivě!;-)

Ten slavnostní okamžik nastal právě při zpáteční cestě z Kolína a to na nepříliš reprezentativním místě - právě když jsem míjel radimskou skládku (to už taky brzy bude pětitisícovka;-)), ukázal mi palubní počítač vytoužený údaj - 5000 km. Škoda že jsem v autě neměl šampaňský...;-)

Krátce jsem se zastavil doma a za chvíli jsme uháněli s Andreáskem do Brodu. Tentokrát jsme to vzali úplně jinudy, abysme nemuseli absolvovat tolik zatáček a nemuseli zase neplánovaně stavět. Andreásek si už ale i tak stihl vybudovat lehce záporný vztah k autu. Už před barákem, když jsme čekali na mámu, se totiž rozbrečel. Podruhé ještě jednou v Plaňanech, kde jsme zastavili podle plánu.

V Českém Brodě u doktorky byl docela hodný, a to i když jsme museli počkat na řadu v plné čekárně, čehož jsem se po příchodu trochu bál. Jelikož jsme mu slíbili, že dostane lízátko, už když jsme odcházeli z ordinace, pořád dokola vesele opakoval: "Lízátko, lízátko!"

Protože už bylo hodně hodin, dali jsme si oběd a pak jsme rovnou přejeli do Poděbrad, kde měla manželka ještě domluvenou kadeřnici. Andreásek cestou usnul, což vyřešilo problém, co tam zatím budeme dělat. Celou dobu jsme tak zůstali v autě. Nakonec to bylo dobře, protože během hodiny se tam celkem dvakrát prohnala smršť s deštěm a kroupami.

Domů jsme dorazili někdy kolem půl páté a po dnu dovolené jsem toho měl celkem dost...

Vánoční had...;-)

Tak nevím, ale asi jsme opravdu divní. Nejnověji, co se vánočních zvyků týče. A může za to Andreásek…
Zatímco "normální" rodiny vánoční atmosféru navodí zpěvem vánočních koled pod vánočním stromkem ozdobeným vánočními ozdobami, my nejenže si pravidelně pouštíme německé punkové koledy, my asi i nějak divně zdobíme ten strom. Už několik dní je totiž Andýskovou oblíbenou kratochvílí obírání blištivých třapců z větví. Vrcholem této hry (v hráčské hantýrce druhým levelem) pak je, když se mu podaří stáhnout i blýskavý řetěz, se kterým potom běhá po bytě. Když jsem ho napomenul, aby ten "vánoční řetěz nechal být", důrazně mě opravil: "To není vánoční řetěz, to je vánoční had!" Aby svému tvrzení dodal na autenticitě, ještě zasyčel, což v jeho podání (šlape si ještě na jazyk) znělo obzvlášť hrozivě. Jsem přesvěčen, že vánoční plazy jen tak někdo nemá!;-)
Na úplný závěr se jen okrajově zmíním o třetím levelu hry se stromkem - jedná se o to, že strom letí na zem a jako pomyslná tečka se vyleje voda ze stojánku. Tam jsme došli včera a Andík, zatímco se pak uklidil do bezpečí gauče, jen několikrát provolal: "Do prčic!"…;-)

Notor...;-)

Silvestr jsem měl tentokrát spojený s bolehlavem. Ale na rozdíl od ostatních ne prvního, ale už jednatřicátého ráno.
Poslední den roku 2011 se mi totiž podařilo zlomit rekord a vstával jsem až před čtvrt na deset (Andreásek spal vedle mě!) Hned jsem si uvědomil, že něco není v pořádku a napadlo mě, že bolest by mohla souviset s přespáním, přece jen za poslední víc než rok jsem denně nenaspal víc než 5-6 hodin. Manželka ale byla trochu jiného názoru, který jsem ještě přiživil prohlášením, že se cítím jako po opici a přitom jsem večer nic nepil. "Tak to máš z toho!"
Samotná silvestrovská oslava pak rozhodně nepřipomínala alkoholický dýchánek, přece jen už musím být stále ve střehu, co se nutnosti řízení auta týče. Ačkoli jsem si jen pár dní před tím nakoupil několik druhů nealko piva, nakonec se mi sešly dvě lahve bohemky, takže jsem jednu postupně vyprázdnil. Žena mi předtím ale slíbila, že v noci rodit nebude!;-)
I když jsem šel spát přibližně kolem čtvrt na dvě a ráno nás se slovy: "Kuřátko!" probudil Andreásek kolem půl osmé, nic mě tentokrát nebolelo.
Manželka měla asi pravdu - jsem notor…;-)