Tři Sestry – Palác Akropolis / ložnice (17. 4. 2020)

Protože jsou zakázány všechny hromadné akce, nemohu samozřejmě chodit ani na koncerty. Sice se tu a tam objeví odkaz na vystoupení některého hudebníka akusticky z obýváku, ale to ignoruju. Za prvé akustické sety nesnáším a za druhé to zkrátka není ono.

Už od ledna jsem měl koupenou vstupenku na květnový koncert Tří sester na turné, které mělo na jaře probíhat. Samozřejmě bylo taktéž zrušeno. Jenže k mé radosti se kapela rozhodla po mírném uvolnění opatření uspořádat řádný koncert v Paláci Akropolis, který se bude konat bez diváků, ale bude se přenášet živě. Ten okamžik nastal v pátek 17. dubna a já jsem samozřejmě nemohl chybět.

S předstihem jsem si všechno připravil a krátce po osmé začal přenos.

Zpočátku se mi to zdálo takové zvláštní, přece jen sedět na Třech sestrách u stolu, koukat do monitoru a mít sluchátka (mimochodem děkuji zaměstnavateli za sluchátka s perfektním zvukem:-)), je divné. Navíc mi to přišlo i tak trochu smutné. I kapela byla taková chladnější. Jenže aby ne - kdy se sestrám naposledy stalo, aby na podiu hrály přesilovku vůči hledišti!?:-) S přibývajícím časem (a alkoholem) se kapela stále více odvazovala a někdy po druhé třetině už nebylo nic poznat. Mně osobně tedy rušil umělý potlesk, kterým zvukař prokládal jednotlivé písně, stejně tak občas trapné komentáře, které mohli diváci po celou dobu past, ale to se dalo vyřešit jejich vypnutím.

Jinak bych řekl, že šlo o plnohodnotný koncert s nabitým playlistem a nejrůznějšími vtípky, z nichž asi nejlepší byla narážka na Babišovu velikonoční koledu, jíž se pochlubil. Jeho namaskovaná "Monika" se objevila na podiu během písně Průša je úchyl a v roli Babiše s dlouhou pomlázkou ji naháněl Jaroušek (dechové nástroje). Scéna vypadala poměrně nečekaně, protože i Fanánek se začal tak smát, že nemohl zpívat.

Přiznám se, že asi jako mnoho jiných si úplně neumím představit za jak dlouho a za jakých podmínek se znovu podívám na opravdový koncert, přece jen namačkaný dav bude viru vyhovovat a to si ani nemusíme pošmakovat na netopýrech či luskounech. Na rozdíl od kin a divadel tady nepomůže (podle mého laického názoru ani tam) ani případné prodávání jen každé druhé vstupenky. Do té doby doufám, že se pro podobnou akci rozhodne co nejvíce kapel.

Ani já, ani mnoho jiných fanoušků (soudě po konci akce) nemá problém ani s finančním příspěvkem...

Trable...;-)

V polovině dubna jsem taky dvakrát navštívil lékaře. Obecně tam moc nechodím, tím méně pak v době karantény. Vlastně mě celkem překvapilo, že mi v telefonátu na alergologii řekli, že má pravidelná návštěva jednou za půl roku platí, myslel jsem, že nikoli. Nakonec ale stejně šlo jen o jakousi zdvořilostní schůzku, protože jindy velmi pečlivý doktor mi tentokrát jen položil pár otázek a nakonec napsal recept. Tedy dva a navíc elektronické, což pro mě byla novinka. Léky jsem si chtěl vyzvednout v lékárně hned v budově, když už jsem šel kolem, ale nebyl bych to já, aby se nevyskytl problém. Paní lékárnice, mimochodem velmi příjemná, si nechala nadiktovat postupně oba kódy z esemesek, které mi ihned dorazily. Při vydávání léků se podivila, že mám poměrně dost balení jednoho z nich. Mě zase překvapilo, že mi nepodává další z léků, na nějž jsem čekal. Nakonec se ukázalo, že pan doktor omylem vystavil e-recept dvakrát na totéž, což ale samozřejmě nemám jak zjistit. Naštěstí jsme to neměl daleko zpět do ordinace. Sestra mě ujistila, že mi za chvíli přijde ještě zpráva s kódem na zbývající lék a já jsem chvilku čekal před budovou, abych si to zase hned vyzvedl. Jenže stale nic nepřicházelo, proto jsem se rozhodl, že se nedá nic dělat, vydal se k autu a vyrazil domů. Nový recept mi dorazil někdy po obědě. To už se mi do lékárny nechtělo. Tam jsem se vydal až za pár dní. Po nadiktování kódu jsem si oddechl, když lékárnice přinesla správnou krabičku. Akorát jsem lehce znejistěl, že byla jen jedna, protože vždycky dostávám dvě, aby mi vydržely na půl roku. Sice jsem se uklidňoval tím, že třeba pan doktor opravdu napsal jen jedno balení, když u toho byly zmatky, ale nakonec jsem se zeptal, jestli ta balení nebyla dvě. Lékárnice nejdřív rozhodně prohlásila, že ne, ale vzápětí se zarazila, uznala, že mám pravdu a přinesla ještě jednu krabičku. Takže moje první setkání s e-receptem nic moc. Stačilo by, aby mi léky vyzvedával někdo jiný, kdo by vůbec netušil, o co jde. Takže za mě sice dobrý, ale uvítal bych, aby v SMS bylo kromě kodu uvedeno i o jaký lék jde, případně jeho množství, abych měl zkrátka přehled.

Druhá návštěva lékaře se potom vztahovala k přeočkování po pěti letech. Bylo mi trochu líto, aby mi všechny předchozí dávky propadly, ovšem v průběhu pandemie se neočkovalo. Zbýval mi poslední měsíc, když se to trochu uvolnilo a náhodou jsem zjistil, že proti klíšťatům se očkuje i u mého praktického lékaře, což mi situaci značně ulehčilo. Protože k lékaři zase až tak často nechodím, našel jsem si na webu telefonní číslo. Bohužel to zvedla lékařka z druhé ordinace, která vůbec netušila, jestli něco takového nabízejí, proto to zahrála do autu s tím, abych si zavolal za několik dní znovu, až se situace uklidní ještě víc. Mezitím jsem ale úplnou náhodou zjistil, že známí se právě očkovat nechali, u mé lékařky, která jsem původně chtěl volat. Zkusil jsem to tedy znovu a bez jakéhokoli problému jsme se domluvili, že mohu přijít. Akorát jsem byl poučen, že momentálně je nutné počkat před budovou a zavolat si, jestli nikdo není uvnitř. To jsem tedy udělal, zrovna měli volno, proto jsem mohl do čekárny. K mému překvapení tam seděl důchodce. Ještě víc byla překvapená sestra, která mi otevřela, protože o něm vůbec netušili. I přes několik velkých nápisů si ta prostě sedl a čekal. Jelikož patřil do rizikové skupiny, vzali ho přede mnou a já si tak prodloužil pobyt ve středisku asi o 15 minut…

Rybářské závody...;-)

Protože teď nemůžeme na žádné výlety, kterých bychom jinak už touto dobou za sebou měli několik, jezdíme alespoň na ryby. To už tady samozřejmě padlo, stejně tak jako stesk nad tím, že nemůžeme k místnímu rybníku. Hledáme tedy nová místa. Některá už jsme si oblíbili, jiná navštívíme třeba jen jednou. Dokonce jsem ještě jednou dal šanci místní říčce, ovšem jiné její části. Tam jsem se vydal jen s Andym pěšky po skončení práce, jen tak nalehko, každý pouze s jedním prutem na plavanou. Ani tentokrát žádná sláva, jen jedna ryba, která se ale nyní smilovala nade mnou.

Kromě toho jsme se opět vydali i do lomu Stráž, který je taktéž nedaleko, ovšem tam už se musí autem. A protože bylo fakt hezky, pojali jsme to jako rodinný výlet a byli jsme tam tak úplně všichni. Kluci byli rádi, že mohli mámě ukázat místo, kde by se, jak sami říkají, mohl natáčet Vinnetou. Ještě před odjezdem mě při obědě napadlo vyhlásit rybářské závody. Ty letošní byly totiž všechny zrušeny. Aby to bylo úplně fér, tyto závody měly být dvoudenní. V sobotu žádné rekordy nepadaly, akorát Andy chytil jednu rybku.

V neděli potom bylo druhé kolo, tentokrát na našem oblíbeném místě na Labi. A tam to vypadalo úplně jinak. Já jsem naštěstí tentokrát nalíčil na kapry (rozuměj pruty ležely celou dobu bez hnutí:-)), protože v opačném případě bych se jim stejně vůbec nemohl věnovat. Andy tahal jednu rybu za druhou a nakonec ani Ála nezahálel. Konečné pořadí vypadalo tak, že vyhrál Andy s 1 + 18 rybama, na druhém místě se umístil Ála s osmi kousky. Andy to měl ještě lehce adrenalinové, protože na lehoučkou boloňku (plavačkový prut) s tenkým vlascem a malým háčkem mu zabral kapr 52 centimetrů.

Večer už doma proběhlo vyhlášení spojené s předáním cen - oba závodníci dostali feederový prut s navijákem, Andy za první místo ještě vytoužený držák na prut a za největší rybu závodu 5 kilový pytel krmení se sadou splávků.

Kapitolu týkající se ryb ještě doplním o další místo, kam jsme se podívali a tím byl lom Chrástnice u Českého Brodu. I sem jsme vyrazili úplně všichni. Sice jsme v závěru zabloudili, ale nakonec nás místní nasměrovali. Držitelé rybářských dokladů smějí až k vodě, jenže při pohledu na provizorní cestu a světlou výšku našeho nablýskaného auta jsme zvolili variantu se záverem pro pěší. Místo vypadalo celkem hezky, ale jinak žádný zázrak. Největší ryby se drze vyhřívaly hned u hladiny v rohu se zákazem rybolovu a na nás se nakonec usmálo štěstí jen v podobě jednoho krásného lína, který se slitoval nad Andym. Jinak nic.

Posledním místem, kde jsme zkoušeli své rybářské štěstí byl opět malý rybník ve vedlejší vesnici. Jenže tam je smůla, když člověk narazí na pitomce. A to se nám stalo. Při celkem druhé návštěvě celkem podruhé... Po příjezdu jsme si sedli na širší stranu rybníka. Kromě nás tam byli ještě dva další rybáři, kteří chytali na přilehlé užší straně ve vzdálenější polovině od nás. Jenže jak se ukázalo, oba vyznávali zásadu, že kdo dřív přijde, tomu patří celý rybník. Takže házeli jak nejdál to šlo, čili těsně před nás. Nám tak nezbývalo než se spokojit s prostorem pár metrů před námi. Hádat jsem se nechtěl, tak jsme se uskromnili. I tak jsme každý chytli po jednom kaprovi. Ti dva nakonec sbalili, protože se jednalo o typické masaře, takže po záběru rybu přišlápnout, aby měla o tři centimetry víc a šup s ní do tašky. My jsme se zdrželi jen do jedenácti, protože ten den bylo právě velikonční pondělí, tak kluci měli ještě "hodovací" povinnosti - i když letos omezené jen na nejužší rodinu.

Mimochodem vyfotit rybu, aby byla dobře vidět, občas není jen tak:

Některé z úlovků...;-)

Konečně umyto...;-)

V závěru března poněkud polevila karanténní opatření a bylo povoleno otevřít mimo jiné myčky aut. Vytušil jsem svou příležitost a objednal se na pobočku na Černém mostě, abych využil vyhraný poukaz. V sobotu 28. března mě tak čekal "výlet", aspoň nějaký letos… I přes sobotní dopoledne byla dálnice ve směru na Prahu prakticky prázdná. Jel jsem si svých 134 a tu a tam se přiřítila stíhačka, která kolem mě prolétla. Aby ne, s povinnými rouškami v autě (což byl podle mě absolutní nesmysl), si mnozí přišli nepolapitelní… Já jsem roušku měl taky, i když kvůli ní, abych nenakazil sám sebe, jsem si musel sundat brýle proti sluníčku, protože během snad pěti vteřin jsem je měl zamlžené a neviděl vůbec nic. Raději jsem tedy mhouřil oči vykukující z roušky…

Čištění mělo trvat dvě hodiny, blbé bylo, že přesně v tu dobu začala vyhrazená dvouhodinka v obchodech pro důchodce. Ani do DM drogerie mě nepustili a to bych řekl, že tak velká není, navíc nikde neměli žádnou cedulku. A tak, ačkoli ven se smělo chodit jen v nutných případech, musel jsem toto doporučení porušit. V obchodních centrech jsem se totiž taky zdržovat nesměl. Hned u východu jsem musel projít skupinkou asi 15 - 20 důchodců, kteří tam bez roušek v hloučku kouřili. Čas se samozřejmě vlekl jako vždycky, když se to právě nehodí.

Nicméně dočkal jsem se nakonec desáté hodiny, koupil v Lidlu pár drobností a vydal se zpátky pro auto, které už pomalu mělo být hotové. Přiznám se, že jsem byl mile překvapený, bylo vyčištěné a nablýskané naprosto dokonale, aby dobře odvedená práce ještě víc vynikla, bylo nasvícené reflektory. Uvnitř dokonce dárečky jako pozornost. To mě překvapilo asi nejvíc, přece jen jsem nic neplatil a i přesto se mnou jednali jako s váženým zákazníkem.

Takže za mě super!;-)

Vrácení jízdného...;-)

V pondělí 16. března jsem ráno jako obvykle (v předchozích dvou týdnech) přijel do práce. Celá budova byla poloprázdná, protože zaměstnavatel už před nějakou dobou oznámil, že přítomnost v kanceláři je dobrovolná. Vzhledem k tomu, že jsem nováčkem ve zkušební době, který měl všechna školení před sebou, bylo mi hloupé zůstávat doma, proto jsem poctivě dojížděl stále prázdnějšími spoji. Jenže tentokrát jsem si stihl jen udělat kávu, mezitím všem dorazil email z americké centrály, že s okamžitou platností je celosvětově ve všech našich pobočkách nařízena práce z domova a kanceláře se uzavírají. S tím jsem až tak úplně nepočítal. Tedy, tušil jsem, že to přijde, už nějakou dobu jsme si museli povinně nosit notebook kazdž den domů, ale nenapadlo mě, že takhle rychle, s okamžitou platností a ještě poté, kdy dorazím do kanclu. Nezbývalo než si sbalit všechny věci, co bych mohl potřebovat (a že jich bylo).

Po návratu domů mě napadlo, že bych se mohl podívat, jak je to s možností vrácení peněz za nevyužitou měsíční jízdenku ČD. Od jejího zakoupení uběhlo přesně 12 dní a to včetně víkendů, kdy jsem ji nevyužíval a bylo jasné, že zbývajících 19 dní neprojedu. Vzhledem k ceně 1134 korun mi bylo líto nechat to úplně propadnout. Bylo mi sice jasné, že přesnou částku s ohledem na projeté dny zpátky nedostanu, ale říkal jsem si, že když jsem nevyjezdil ani půlku, třeba by se taková Němcová (pětistovka) zpátky v peněžence objevit mohla.

Podle internetových stránek ČD nepředstavuje vrácení nevyužitého jízdného žádný problem, proto jsem se odpoledne vydal na nádraží. Slečně v pokladně byla příjemná a ochotná, převzala si od mě doklad o jízdence, IN kartu, zeptala se na důvod, který poté musela vyplnit na PC. Potom chvilku klikala a po několika minutách se na monitoru objevila ona vytoužená částka, kterou mi dráhy vrátí. 132 korun! Přiznám se, že mi zacukaly koutky, jestli to jako fakt. Kdybych to byl býval věděl, tak jsem sem býval vůbec nechodil… Ale už jsem tu byl. Vzhledem k tomu, že původní úhada proběhla kartou, i vratka musela proběhnout na kartu. Jenže my milionáři, co máme karet víc, si ne vždycky pamatujeme, kterou jsme kdysi použili. Upřímně - ani by mě to nenapadlo. Když přístroj několikrát odmítl žádost provést, napadlo to pokladní a zeptala se, jestli jsem náhodou nepoužil jinou kartu. Asi jo, proto jsem tentokrát vytáhl tu druhou a transakce proběhla.

Akorát mi teda došlo, že pokud by mi mezitím platební karta vypršela a já dostal novou, pak by se jednalo o neřešitelný problém…;-)