Kino...;-)

Minulý pátek jsme se vydali do kina. Zhruba sedm let jsme tam nebyli a teď už podruhé během jednoho měsíce!:-)

Vybaveni informacemi od erudovaných kritiků jsme věděli, že námi zvolený film je špatný od začátku do konce. Špatné herecké obsazení, nesmyslný scénář, nepovedená hudba, naprosto směšné milostné scény a zcela ubohá režie… Ano, možná už někdo tuší - šlo o film Lída Baarová.

Nejprve jsem měl trochu nahnáno, protože prakticky přesně po čtyřech letech si se mnou zalaškovala garáž při vyjíždění. Doteď nevím, co přesně se stalo tentokrát, nejspíš se při přejíždění prahu uvolnila vrata, v každém případě jsem slyšel strašnou ránu. Na autě ale ani škrábaneček, tak možná šlo jen o nějaké varování, abych si nemyslel, že už snad umím řídit!:-)

Na Čerňáku jsme zaparkovali bez nejmenšího zaváhání, odložili si oblečení do skříněk a zamířili k pokladnám kina, protože mě prozíravě napadlo si místa zarezervovat předem. Při pohledu na frontu jsme se lekli, že si lístky nestihneme vyzvednout včas, ale šlo to rychle, navíc někteří před námi si to rozmysleli a odešli dřív, než na ně přišla řada.

Po hromadě reklam jsme viděli pár předfilmů, z nichž bysme si rozhodně vybrali a pak už Lída. Tak nevím, spletli jsme se my nebo někdo jiný? Nebo se snad vrátila doba před rokem 89 a někdo upadne v nemilost jen díky svému politickému přesvědčení? My jsme viděli opravdu pěkný film, nenapadá mě žádná slabší stránka. Trval necelé dvě hodiny, které uběhly velmi rychle, protože děj měl spád. Jsem rád, že jsme na kritiky nedali. Tedy spíše dali - zárukou dobrého zážitku bývá záporné hodnocení od těch, co tomu rozumí.;-)

Po skončení jsme se vrátili pro věci, bylo asi dvacet minut po desáté a my si teprve teď všimli velkého upozornění, že skříňky se musí vyklidit do deseti hodin, v opačném případě je jejich obsah zlikvidován. No, to by bylo pěkné, naštěstí se tu evidentně na čas moc nehraje.

Potom nás čekala už jen noční cesta domů…;-)

Druhá půlka prázdnin...;-)

Naši kluci se vyžívají ve všemožných pokusech, proto jsem měl už hodně dlouho v plánu s nimi zajet do Libereckého IQ parku. A pro takovou návštěvu se samozřejmě jarní prázdniny hodí mnohem víc než ty letní. V každém případě mi bylo jasné, že nejvhodnějsí bude všední den.

Minulý čtvrtek ráno jsme se připravili na cestu a kluci najednou začali fňukat, že se jim nikam nechce. To je vždycky nejhorší, když člověk ví, že se jim něco bude líbit, ale oni tam nechtějí. Nezbývalo, než zapátrat na webu a pustit jim video na youtube. Během chvilky kluci názor změnili a mohli jsme tedy vyjet.

Tentokrát jsme do cíle dorazili bez nejmenšího bloudění (akorát v samém závěru na kritické křižovatce, která nás vypekla v létě, jsme měli trošku namále, ale protože jsem se na poslední chvíli zorientoval, všechno dobře dopadlo). Trochu jsem doufal, že cestou uvidíme sníh, ovšem letošní zima je opravdu zvláštní, takže i Ještěd byl v podstatě jarně zelený. Před Libercem nás přivítalo poněkud nevlídné počasí, ale to nám nijak nevadilo. Zamířili jsme do podzemních garáží centra Babylon a hned našli skvělé parkovací místo.

Po zakoupení vstupenek jsme si odložili ve skříňkách a vydali se vstříc poznání. Hned v úvodu byla část s vodou a já po chvíli pochopil, že rozhodně nehrozí, že by se kluci nudili. V 11 hodin se konala malá Science show, což jsem si vyhledal už předem na stránkách, ale netušil jsem přesně kde, tak jsem to nechal být. Naštěstí se v jedenáct z rozhlasu ozvala pozvánka a my se tak vydali do čtvrtého patra. Čekaly nás pokusy s elektřinou. Pán, který je prováděl, mi nejprve přišel jako kdyby těch zásahů dostal už víc než dost, ale nakonec mi byl sympatický. Kluci zírali, my taky. Po skončení jsme si doprohlédli čtvrté patro, kromě pokusů s elektřinou nebo termokamerou jsme si třeba zahráli na fakíra , kdy jsme si lehli na hřebíky. Pak jsme se vrátili se dolů na oběd.

Čas letěl, klukům se to asi líbilo, protože si ani jednou nepovzdechli, že by chtěli domů, to spíš já už jsem potom byl utahaný. Nakonec jsme ještě hodně času strávili v místnosti s různými povoláními, kde si kluci mimo jiné vyzkoušeli, jak by jim to slušelo v kapele. A ještě jedna věc mi utkvěla v paměti - model ztroskotané lodi, kde bylo všechno našikmo a já z naprosto nepochopitelných důvodů nebyl schopný dojít nakonec. Zkrátka se mi všechno tak motalo před očima, že by mi snad za chvíli bylo zle. Přitom se tam nic nehýbalo.

V půl čtvrté jsme se vydali ven. U východu si ještě kluci chvilku zahráli hry na automatech (doteď nechápu, proč na stejných formulích měl Andík jen jeden život, zatímco Ála aspoň pět). Bohužel nám právě začala další hodina placeného parkování, nějak jsme si to špatně vypočítali. Pak jsme si trochu zabloudili, když jsme hledali auto, protože jsme si nepamatovali, ve kterém patře jsme ho nechali (čísla ve výtahu se lišila od těch venku).

Naštěstí jsme se ale stihli vymotat v časovém limitu (20 minut od zaplacení parkovného;-)) a pak jsme už ujížděli domů. Andík prohlásil, že má za sebou tolik pokusů, že teď už nějakou dobu žádné další nebude chtít.

Paráda, konečně budeme mít klid!:-)

První půlka prázdnin...;-)

Po několika letech jsem si minulý týden se zbytkem rodiny dopřál luxus jarních prázdnin. Zahájili jsme je nedělním výletem k příbuzným ve východních Čechách, který jako vždy proběhl ve velmi přátelské atmosféře. Cestou tam mě pobavil pán ve starém favoritu, který mě předjel, ačkoli jsem jel po okresce 105. Aneb diagnóza Škoda…;-)

V úterý jsem potom vzhledem k indispozici manželky vzal kluky a vyrazili jsme do Kolína. Trochu oklikou, protože jsem jim slíbil prázdninového dortíka. No a jelikož do naší místní cukrárny po několika negativních zkušenostech chodím velice výjimečně, rozhodl jsem se pro konkurenci "u kačera", kterou jsme během našich cest objevili loni v létě. Sice je maličko z ruky, ale stojí za to. Ačkoli sám sladkému příliš neholduju, zákusek, jenž jsem zvolil nejenže skvěle vypadal, ale ještě mnohem lépe chutnal. Stejně tak si pochutnali kluci. A to vše tradičně za rozumnou cenu.

Poté co jsme se posilnili, nasedli jsme do auta, ale než jsme stihli odjet, pochopili jsme, že jsme nevědomky zvolili nejlepší možnou dobu, protože během naší návštěvy tam kromě nás seděly jen dvě babky, zatímco potom tam během pár minut dorazilo hned několik aut. To jsme ale už mířili dál do Kolína, kde jsme měli v plánu koupit následníka před vánoci uhynulé rybky.

Narozdíl od posledně, kdy jsem prošel několik zverimexů, jsme tentokrát šli na jisto. V obchodě kluci chvilku vybírali, nejprve každý z nich ukázal na jinou rybu, ale nakonec se naštěstí shodli. Starší pan prodavač byl příjemný, chvilku mu trvalo, než rybku v akvárku přelstil, během placení ještě zažertoval s klukama, přičemž mladší Ála se s ním (narozdíl od stydlivého Andíka) klidně pustil do řeči. Já je mezitím oblékal, přece jen uvnitř bylo dost teplo. Pak jsem zaslechl, jak pán říká něco o bundě. Letmo jsem zkontroloval upavení kluky a pak se nechápavě podíval na prodavače. Můj výraz pochopil ihned, a proto větu zopakoval: "Tu rybu byste si měl dát pod bundu, mohla by vám nastydnout." Představa vylitého přepravního pytlíku se sushi někde v rukávu mě moc nelákala, proto jsem jej uklidnil, že to snad zvládne, když máme auto za rohem. Sice těch rohů bylo několik, ale máme holt otužilce.

Vymotali jsme se z Kolína a cestou domů ještě v autě proběhl menší boj, jak nového člena rodiny pojmenovat. Andík, kterému patřily předchozí dvě obyvatelky akvária, nejprve nadhodil, že by se tentokrát měl jmenovat jinak. Napadl ho Alvin (asi neuhodnete, na jakou trojici filmů se krátce předtím kluci dívali;-)). Ála byl ovšem zásadně proti. Pro něj to mohl být jedině Kevin (jak k němu přišel, to sám nevím). To se zase moc nelíbilo Andymu, proto navrhl, abychom zůstali věrní jménu, které u nás zatím nosily všechny ryby - Nemo. Ovšem Ála se nedal obměkčit. Tentokrát navrhl Pana Rybouška. To už jsem byl trochu proti i já, tak jsem ho lehkou lstí nasměroval a přesvědčil, že nejlepší bude opravdu Nemo.

Tak doufejme, že v akvárku vydrží déle než ten minulý…;-)

Padáme...;-)

Ačkoli je tady pátek, nedá mi to, abych se nevrátil k začátku tohoto pracovního týdne, který pro mě takřka tradičně představuje úterý. To byl totiž den pro opravdové padavky.

Začalo to už ráno, kdy jsem v Praze vystoupil z vlaku a valil se společně s davem po nádražním nástupišti. Akorát jsem předešel nějakou paní, když jsem zaslechl výkřik a koutkem oka spatřil, jak paní skončila na zemi. Chvilku trvalo, než mi došlo, že na záda nepadla přede mnou v očekávání čehosi, ale pak jsem zcela automaticky zvedl kabelku, která se válela opodál. Mezitím jí jiná žena z druhé strany pomáhala na nohy a já se posléze přidal. Když jsme ji společně zvedli, paní nám děkovala a hlavně se donekonečna omlouvala. V tu chvíli jsem si uvědomil, kolik kolem nás nečinně postávalo čumilů. Neřeknu, že nepomůžou, já mám v podobných situacích taky zpravidla dlouhé vedení, ale aspoň si z toho nedělám divadlo a jdu dál. Ještě bych chtěl zdůraznit, že paní byla velmi čistě oblečena a vůbec nevypadala nijak posilněně, naopak, podle její reakce mě až překvapila, protože se hned usmívala a byla velmi milá. Po ujištění, že je v pořádku jsem pokračoval dál směrem k tramvaji.

Po tradičním vystřídání několika dopravních prostředků (od rána je to vždy vlak, tramvaj, metro, autobus) jsem se ocitl v menším davu kousek od budovy, kde sídlí můj zaměstnavatel. A přímo v cestě menšího davu stály dvě hostesky a rozdávaly kolemjdoucím jakési letáky. Jedna nehnutě na místě, ta druhá couvala společně s proudem lidí a vytahovala další a další lístečky. Jenže jak tak šla pozadu, nečekala, že se za ní na chodníku objeví takový ten okrasný patník, o který zakopla a s poněkud roztomilým výkřikem měla co dělat, aby to vybrala.

Dvě ctitelky, co se přede mnou vrhají k zemi, by snad stačily. A taky že jo, po zbytek dne se už nic podobného nepřihodilo. Až přesně v 16:55, čili přesně pět minut před koncem mé pracovní doby. To jsem se rozhodl, že je nejvyšší čas poklidit sin a stole, proto jsem odložil sluchátka s hudbou a podíval se na hrnek od kafe, prázdnou skleničku a kelímek se zbytkem vody. Bylo mi jasné, že všechno najednou nepoberu, sáhl jsem tedy po hrnku a skleničce. Hned vzápětí jsem se přesvědčil, že šlo o dobrou volbu. Sluchátka mají hodně dlouhý kabel a já jsem si nevšiml, že jsem se do něj poněkud zamotal. Udělal jsem asi dva kroky, kabel se napnul a já zakopnul. Kolega sedící vedle mě se velmi starostlivě ujišťoval, zda jsem v pořádku. Naštěstí ano, stejně jako notebook, který zachránila pevná "dokina".

Kdyby býval tušil, že stačilo, abych místo skleničky býval nesl kelímek, jehož obsah by mu býval skončil na zádech, asi by se tolik neusmíval. V každém případš jsem názorně předvedl, proč se říká: padám domů...;-)

Kulturní obohacení...;-)

Je to jen pár dní, co jsem zjistil, že jsem ušetřil tři dny života. Pořád jsem počítal s tím, že z loňska mi zbylo nevyužitých 5 dnů dovolené, jenže po provedení kontroly se ukázalo, že jich je osm. A aby si to snad někdo nerozmyslel, hned minulý pátek jsem si první vybral.

Ráno kluky čekala prohlídka u zubařky, ale potom jsme měli v plánu výlet do Prahy, aby se kluci poprvé podívali do kina. Časově jsme to měli tak akorát a já jsem to ještě udělal trochu napínavější, protože se mi podařilo zabloudit před obchodním centrem, kde jsem vlastně nejdřív na parkoviště ani netrefil a zamířil do prostoru pro náklaďáky, odkud jsem se potom musel vymotat poněkud nepředpisově. V parkovacím domě jsem taktéž díky jednosměrkám měl problém najít cestu do vyššího patra, ale nakonec se zaparkovat podařilo.

Z nabídky dopoledního promítání jsme už dopředu měli vybraný kreslený film Hodný dinosaurus, koupili jsme tedy lístky a usedli v takřka prázdném sále.

Po nekonečném bloku reklam se opona u plátna ještě víc roztáhla a začal film. A já celou dobu přemýšlel, jestli jsme se nespletli a nesedíme v jiném sále. Jak jsem v tu chvíli ještě netušil, ale později zjistil na internetu, před námi zvoleným filmem pro děti bez věkového omezení se promítá ještě krátkometrážní Sanjay's Super Team. A s ním jsem já osobně měl dva problémy - zaprvé nechápu, proč se někdo snaží dětem do hlavy cpát příběh o indickém klukovi, který se ráno nechce pomodlit se svým budhistickým otcem a zadruhé a to hlavně - ačkoli byl i předfilm kreslený, většinu času obsahoval scény, které byly velmi strašidelné. V praxi znamenalo, že asi ze 14 přítomných diváků projekci dokončilo 12, protože v průběhu této sedmiminutové "předehry" musela jedna matka s plačícím dítětem v náručí sál opustit. Sám se divím, že naši kluci to ustáli bez breku.

Naštěstí po sedmi minutách konec a jestli si někdo myslel, že mě nějak multikulturně obohatí, podařil se mu naprostý opak. Hlavní film už byl lepší, i když se musím přiznat, že jsem očekával trochu víc. Ale klukům se to prý líbilo. Až na… Až na závěr, kdy se Ála příšerně rozbrečel, protože mu to přišlo hodně smutné. Ale tak to je život.

Po skončení jsme ještě klukům splnili jejich opakované přání a šli jsme do mekáče. Bohužel ačkoli bylo asi půl druhé, zrovna šlo o špičku a velmi kriticky musím říct, že personal se rozhodně nepředřel, dokonce jsem dospěl k závěru, že jejich cílem bylo, aby si to co nejvíc lidí ve frontě rozmyslelo a zamířilo jinam. Manželka tak radikální nebyla, ta byla pouze přesvědčená, že si z nás dělají legraci.

Pak jsme zamířili na parkoviště, kde jsem chvíli měl strach, že mi nevyrdží nádrž, protože jsem pořád kroužil dokola podle šipek a marně hledal výjezd. Až při třetím okruhu mi došlo, že u šipky doprava musím prudce zahnout doleva a tak se dostanu o patro níž. Domů jsme ale dorazili, i když páteční odpolední provoz dálniční rychlost ani zdaleko nedovoloval.

Nadílka...;-)

Sice už uběhl víc než týden, ale kdy se mi zase v naší teplé Polabské nížině podaří nadhodit podobné téma… Sníh.

Minulý víkend byly konečně vyslyšeny mé nářky nad tím, že zásadně sněží po prázdninách v pracovní den, tak aby si ho nikdo pořádně neužil. Tentokrát tomu bylo jinak a my jsme strávili celé sobotní odpoledne na jedné z největších sjezdovek v okolí , která je ve výšce aspoň metr osmdesát nad zemí a délka trati bude dobré tři čtyři metry. Andík se tam odvážně vydal na lyžích, zatímco Ála důvěřoval sáňkám. Kluci se vyblbli, dokonce i já jsem se svezl a pak jsme se vydali zase domů. Už v noci na neděli to začalo tát, nicméně ještě dopoledne se nám podařilo postavit sněhuláka, na nějž padl sníh z celé zahrady a taky iglů, kde jsme si troche předvídavě už den předem vypomohli sněhem, který jsem odklízel z chodníku před domem.

Vychválit musím hlavně kvalitu sněhuláka, ačkoli jsem jich v životě zase tolik nepostavil, protože poslední zbytky zmizely až koncem uplynulého týdne, čili po několika teplých dnech.