Vzpomínka...

Po roce a dvou týdnech bohužel zase jeden osobní příspěvek.

Včera mi nečekaně zemřel děda. Ten děda, co si v sobotu tak užíval oslavu Andreáskových narozenin. Ten děda, co si tam několikrát dojatě pochvaloval, že už ani nečekal, že nás takhle úplně všechny uvidí pohromadě.

A taky ten děda, co si ještě v pondělí odpoledne dělal plány na příští týden...

Oslava...;-)

V závěru minulého týdne jsem si dopřál luxus dvou dnů volna. Jednak ve čtvrtek se měli jít oba kluci ukázat k paní doktorce a v pátek slavil Andreásek už třetí narozeniny.

První oslavu měl v kruhu svých přátel (dá-li se to tak vzhledem k jeho věku popsat) a to právě v pátek odpoledne. Já jsem první kolo vynechal, protože mi bylo trochu hloupé být sám mezi několika mladými maminkami. Co jsem ale zaslechl z manželčina vyprávění, odpoledne se vydařilo, vyznamenal se i majitel cukrárny, takže jsem mu odpustil, jak Andíkovi v létě schválně dal zmrzlinu do rozlámaného kornoutku, který umně schoval rukou.

Pro mě byla ovšem podstatnější oslava sobotní, před níž jsme ještě museli jet vyzvednout dort. Jednalo se o 25 kilometrový výlet do Křince, který se ovšem díky uzavřené silnici a tupému sledování objízdné trasy vyznačené oranžovými šipkami protáhl zhruba na dvojnásobek, alespoň co se času týče. Do toho první letošní sníh a objížďka po silničce mezi poli, kde v bahně taky kopali jakýsi kabel. Jako vrchol všeho mi navigace, kterou jsme nastavili jen kvůli orientaci přímo v Křinci, v jednu chvíli nabídla přepnutí do režimu chodec - kdo ví, možná jsem jel po chodníku. V každém případě jsem uvítal, že jsem o týden dříve přezul. Cestou zpátky jsme se řídili rozumem a domů jsme tak dorazili podstatně rychleji.

Respektujeme Andreáskovo nekončící auťácké období, takže převážně v tomto duchu se nesly i dárky pro něj. Mimo jiné hračky se tak jednalo o rozšíření jeho "sbírky" Blesk McQueena a spol o misky, talířky, omalovánky, razítka, obrázek na zeď, šampón a hlavně - již zmíněný dort, který se, myslím, dost povedl...;-)

Kletba...;-)

Hlásím, že dneska v pohodě, nic se nestalo! Já jsem měl totiž na základě zkušeností z uplynulých dnů tohoto týdne tak trochu strach z oběda.

Začalo to už v pondělí, kdy jsem si při obědě sednul, chtěl si otevřít kelímek s pitím, na nějž mi dali takové to trapné víčko. Jenže zároveň mi dopřáli a tím, jak byl kelímek plný po okraj, stalo se to, co muselo - víčko se lehce zadrhlo a čtvrtina kelímku se mi vylila do klína. Dokud jsem seděl, bylo to jakž takž v pohodě, jen by pití nemuselo být tak studené, horší bylo, když jsem se musel vydat zpátky na cestu do kanceláře. Nakonec ale ani to nepředstavovalo velkou tragédii. Jak jsem tak postával na Florenci a čekal na tramvaj mezi houmlesáky, někteří z nich měli kolem rozkroků i větší mokré fleky. Tak jsem aspoň zapadl...;-)

Včera jsem šel na oběd jinam a dával si na pití bacha. Tak aby to nebylo tak jednotvárné, pro změnu mi na mikinu spadla zrovna ta nejmastnější nudle (těstovina) a čím opatrněji jsem se ji snažil sebrat, tím víc se mi smekala a zanechávala za sebou nesmazatelnou stopu.

Dnes tedy zatím nic. Pokud se mi podaří přežít bez zaprasení i večeři, uvěřím, že jsem kletbu zlomil...;-)

Hračka...;-)

Nevím, ale mám pocit, že zhruba dva týdny mají spěšňáky, kterými jezdím do práce a zpátky, méně vagónů. Přibližně takovou dobu se mi v nich totiž nedaří najít si prázdnou čtyřku na sezení.
Včera jsem sice v práci nebyl do poslední chvíle, ale potřeboval jsem ještě koupit nějakou drobnost v hračkářství.
V pátek slaví narozeniny Andreásek, tak abychom dali i něco malého Alexkovi. Po chvíli vybírání jsem zvolil vděčnou hračku, která vydává zvuky. Pak už jen ke kase, kde mi odečetli slevu jako věrnému zákazníkovi, který minule dostal druhou zákaznickou kartu v pořadí, takže jsem měl aktuální nákup téměř zadarmo. Nejdřív jsem si ale musel vystát frontu, která se tam přesně ve chvíli, kdy jsem se blížil, vytvořila. Při pohledu na pána úplně vpředu, jenž vyplňoval registraci právě na kartičku, kterou jsem minule "dodělal", jsem si vzpomněl, jak mě asi museli mít rádi lidi ve frontě, když jsem se téměř před třemi lety registroval sám.
Naštěstí se objevila druhá pokladní, jenže jen jsme si všichni oddechli, že teď se to konečně začne hýbat, zjistili jsme, že si jen stoupla k té první a podávala jí zboží, které jí podávali lidé. Zajímavá funkce. Dočkal jsem se, zaplatil, paní za mnou se podivila, jak je možné, že jsem měl nákup tak levný a spěchal jsem na vlak. Na ten zkrácený...;-)
Samozřejmě zase plný. Prošel jsem několik vagónů a zastavil se u čtyřky, kde seděl jeden člověk. Slušně jsem se zeptal, zda tam má místo (nevím, ale mně vadí, když si někdo jen tak beze slova sedne), on se na mě kysele (ale opravdu kysele) podíval, z čehož jsem pochopil, že ano a jak jsem tak pokládal igelitku z hračkárny, ozvalo se z ní radostné: "Juchúú" a začala hrát výherní melodie.
Pán se na mě znovu podezíravě podíval, nejspíš si myslel, že jsem radostí nad prázdným místem výskal já sám.
No a co, nemůžu mít jen tak radost?;-)

Přezuto...;-)

Jelikož nadcházející víkend už mám plný, rozhodl jsem se naplánovat výměnu letních kol za zimní na ten uplynulý.

Stále jsem měl v živé paměti, jak mi dalo zabrat nošení kol do auta na jaře, proto jsem si je tam tentokrát nastěhoval už v pátek večer, takže kdyby mi někdo býval auto ukradl, měl to all inclusive. Podle předpovědi mělo být o víkendu slunečno, což jsem uvítal, protože jsem se rozhodl nechat si auto i umýt. Sobotní ráno mě trochu zklamalo mlhou, ale byl jsem přesvědčený, že před zpáteční cestou už dávno bude pálit slibované podzimní sluníčko.

Cestovní plány mi trochu narušilo, že se mnou za každou cenu chtěl jet Andreásek, takže jsem upustil od cesty po dálnici (přece jen na ní se blbě zastavuje, když zaslechnete: "Je mi špatně") a do servisu jsem tak dorazil téměř s půlhodinovým zpožděním. Prvně jsme totiž museli zastavovat už po několika kilometrech na místě, kde by se moc stát nemělo, podruhé zhruba v polovině cesty a potřetí už v Brandýse, kde mi nezbývalo, než zaparkovat na chvíli na chodníku. V pátek jsem se dočetl, že je konečně opravené Brandýské náměstí, dokonce se právě v sobotu mělo slavnostně otevřít, nicméně uvítala mě cedule, že se přes něj jet nedá. Trochu jsem tedy zaimprovizoval a na křižovatce se dle svého orientačního smyslu zařadil do levého odbočovacího pruhu. V tom rovném (tedy po mé pravé straně) stál bílý superb s pražskou značkou. Jak jsem tak zastavil, všiml jsem si, jak řidič vrtí hlavou. Nechápal jsem proč, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Padla zelená, oba jsme se rozjeli, když superb najednou vyhodil přece jen blinkr doleva a v křižovatce se nacpal přede mě. No jo, škodovka, co bych čekal...

Pán v servisu si ode mě vzal kartu od auta a domluvili jsme se, jak dlouho to přibližně bude trvat. Na chvíli jsem znejistěl s tím mytím, protože jsem si po zaparkování nemohl nevšimnout, jak jsem z od mlhy mokré silnice měl zašvihané boky, ale pak jsem se rozhodl přece jen dát myčce práci, komu by se chtělo auto mýt v půlce října ručně...

S Andreáskem jsme se vydali ven prohlížet si na novém prostoru vystavená auta. Po chvíli, právě když jsme procházeli kolem benzinky, Andík prohlásil, že se mu chce kakat. Žádná věta mě nepotěší víc, než tahle, zvlášť, když má na sobě zimní bundu, je pořádně nabalený a já mám s sebou po kapsách jen nezbytné věci, protože všechno mám přece v autě. To už ale dávno viselo nějaký metr a půl nad zemí.

Rychlým krokem jsme došli k trávníku a já Andreáska chytnul nacvičeným chvatem. Je tedy pravda, že jsem ho tak v minulosti držel zatím jen jednou a to si tehdy svůj úmysl radši rozmyslel...;-)

Tentokrát bohužel ne. Hned za několik vteřin jsem si uvědomil osudovou chybu. Jak jsem tak Anďu držel v pololehu (to aby si nepočůral oblečení), pochopil jsem, kde vzal autor předlohu k soše čurajícího chlapečka v Bruselu. Ať tak nebo tak, proud v oblouku mířil přímo na kalhoty. Naštěstí (v neštěstí) na Andreáskovy. Jelikož s touhle variantou jsme nepočítali, měl jsem s sebou pouze náhradní mikinu, to kdyby mu bylo špatně v autě.

Vrátili jsme se do autosalonu a tam se na pěkně dlouho zavřeli na WC. Jsem si téměř jistý, že hned po našem odchodu šel někdo zkontrolovat, jak to tam vypadá, zvlášť když se Anďa odtamtud šoural doslova co noha nohu mine, protože ho trochu tlačily provizorní trenky z několika papírových ručníků. Pak jsme si na chvíli sedli do dětského koutku, kde si Andík chvíli kreslil, během té doby jsem vyřídil papírování a mohli jsme se vydat domů. Jako milé překvapení jsem měl mytí zdarma.

Úplně celou cestu Andy přikrytý dekou prospal, takže utekla velmi rychle. Doma jsem to potom měl bez práce, protože jsem se rozhodl kola si za poplatek nechat uskladněná v servisu. Od jisté úpravy sklepů v našem domě nám tam totiž všechno plesniví a jako bonus jsem měl loni koupené zimní obutí pokryté rzí. A protože bych uvítal, kdyby mi vydrželo déle než jednu sezónu, nezbývalo než si připlatit za zmíněnou doplňkovou službu.

Ale zase na druhou stranu - příště si tam pojedu jen jako na výlet...;-)

Desítka...;-)

O víkendu jsme se vydali na návštěvu ke známým poblíž Vysokého Mýta. Nalepená zaměstnavatelem darovaná dálniční známka ještě ani nestihla zaschnout a my jsme uháněli po dálnici směr Hradec.

Druhou půlku cesty jsem měl naplánovanou, abychom někde zbytečně nebloudili. V pátek večer jsme se potom dívali na zprávy, kde zaznělo, že letos se Velká Pardubická jede výjimečně už v sobotu a navíc kvůli ní bude uzavřený úsek silnice mezi Hradcem a Pardubicemi. Zrovna ten úsek, přes nějž vedla ta "moje" cesta. Fakt náhoda...

Nakonec jsme tedy projížděli Hradcem, ale bez problémů. Cesta ubíhala poměrně svižně a postupně jsme začali hledat místo, kde bychom se najedli. Jelikož tamní okolí neznáme, omezili jsme výběr na motoresty přímo u silnice. Jenže ono to není tak jednoduché, protože jedete, jedete, najednou se vedle vás nečekaně mihne hospoda a než vám to dojde, jste z vesnice venku a nemáte se kde otočit. Nakonec jsme zastavili v Hrušové, prakticky jen kousek od cíle. Po vstupu do jídelny jsme se cítili dost zvláštně. Bylo tam čisto, to ano, ovšem nikdo si nás nevšímal. Posadili jsme se a pozorovali dva obsazené stoly, u nichž se hosté dívali na televizi (mimochodem do seriálu na ČT hrálo ještě rádio, takže kulisa dokonalá). To by nebylo až tak zvláštní, kdyby uprostřed místnosti nestál personál a nedíval se taky!:-)

Po několika minutách jsme se dočkali jídelního lístku. Objednávka pak proběhla celkem rychle, jenže mezitím se místnost zaplnila jakýmsi menším zájezdem a od té doby to vázlo pořádně. Na stole nám osychaly prázdné talíře, a protože se Alexek začal hlásit také o svůj oběd, nezbývalo, než jít za paní servírkou k baru s žádostí o ohřátí připraveného jídla v mikrovlnce. Čili záležitost, která dnes v restauracích patří k samozřejmostem, navíc jde o několikavteřinovou činnost. Číšnice utopená v účtenkách mi nejprve řekla, ať počkám, aniž by si poslechla, co vlastně chci a odešla do kuchyně. Pak se vrátila a položila přede mě náš účet. Požádal jsem ji o ohřátí jídla, načež si ona otráveně povzdechla, potom pronesla: "Já tady teď musím brát objednávky," a když jsem si to ani pak nerozmyslel, odnesla nádobku do kuchyně. Minutové ohřívání trvalo nějakých deset minut, čemuž odpovídala i teplota.

Mezitím jsme se rozhodli vyrovnat účet. Měl jsem akorát pětistovku a tisícovku, tak říkám manželce, jestli nemá menší. Nakonec jsme dohromady dali požadovanou částku 225 korun. Manželka povídá: "Opovaž se dát třicet, za to, jak je protivná!"

Zatímco ona krmila Álu, padl mi pohled opět na účtenku. Když jsem si všechno sečetl, vyšlo mi o dvacku víc. Víme, jak jsem na tom s matematikou, tak jsem si položky sečetl ještě několikrát, ale výsledek stále stejný. Hm, paní byla protivná, to je pravda, pomyslel jsem si a přihodil pětikorunu jako dýško a prohodil k manželce: "Tak jsem jí nechal pět korun, okradla se totiž o dvacet!" Samozřejmě první reakce manželky byla: "Opravdu? Znáš tu svoji matiku!"

Za normálních okolností, pokud bych vůbec částku přepočítával, bych na chybu upozornil, v sobotu si to ale fakt nezasloužili. Odešli jsme, abychom víc neobtěžovali a popojeli o 3 kilometry do cíle!:-)

Návštěva proběhla v příjemné atmosféře, a když se začal Alexek nudit a začalo se mu chtít spát, vydali jsme se zpátky. Cesta do Hradce proběhla hladce, dokonce jsme si cestou i nakoupili, jenže problémy nastaly právě ve východočeské metropoli. Ani jsem nesledoval navigaci, řídil jsem se cedulemi s nápisem Praha. U jedné křižovatky mě manželka upozornila, že mám jet doleva, ačkoli jsem stál v "rovném". Bylo mi to divné, protože bych se býval vsadil, že jsem viděl značku, nicméně jsem jako protřelý silniční pirát přejel plnou čáru a "zařadil" se našikmo. Jeli jsme podle navigace. Dorazili jsme na sídliště, tam jsem objel parkoviště u Alberta (jinam jsem nemohl, ačkoli jsem už tušil, že jedeme špatně;-)) a vydali se zpátky.

Teď bych rád upozornil na to, že rozhodně není mým cílem jakkoli zesměšnit mou manželku, protože co se orientace týče, pak já bych se přirovnal k úplně blbé blondýně, zatímco jí bych mohl přirovnat k vojákovi nebo zálesákovi, co se nikdy neztratí. Na první křižovatce povídám, že jedeme vlevo, ona trvala na tom, že rovně. Dal jsem na ni a pokračoval přímo. Už po chvíli bylo jasné, že tentokrát jsme si orientační smysl prohodili. Jakmile to šlo, otočili jsme se a po chvíli se skutečně dostali zpátky na hlavní silnici. Problém byl, že cedule s nápisem Praha jaksi zmizely. Po několika dalších křižovatkách se sice značení objevilo, ale s městy jako Žďár nad Sázavou, Chrudim a podobně. Nějakým záhadným způsobem jsme se přece jen vymotali a pak spatřili i směrovku na dálnici směr hlavní město.

Tam už jsme tušili, že je to dobré. Tachometr ukazoval konstantně 150 a to jsme stejně jako ostatní jeli v pomalém pruhu...;-) Nejvíc mě pobavilo takové malé staré oprýskané auto, něco ve stylu starého twinga, které uhánělo před námi a určovalo tempo kromě nás i škodovkám a audinám. Pak ho cosi lehce zbrzdilo, takže jsme se dostali před něj. Už za několik kilometrů kolem nás ovšem prolétlo jako stíhačka a já si stihnul všimnout motorizace označené na kufru: 1,2. Nechápu, jak to dokázal, ale řidiči patří můj respekt. Rozhodně větší než řidiči Fabie, která v jiném úseku jela několik kilometrů vedle nás s odstupem tak 1-2 metrů, protože se mě snažila předjet, nicméně mých 130 pro ni bylo moc. Jenže víme, jak na tom škodovkáři jsou, renaulta prostě předjet musí! Dojel jsem náklaďák, díky vlastenci ve fabii jsem ho nemohl předjet, nezbývalo než přibrzdit a fabkáři se tak splnil sen.

Premiérový rodinný výlet po dálnici se vydařil a my jsme v pořádku dorazili domů. A abych nezapomněl - už cestou tam jsem úspěšně zdolal "desítku", tedy deset tisíc kilometrů. Těšil jsem se, jak tu cifru uvidím na tachometru, jenže s nastavením, které jsem právě používal, svítilo 9999,9 a po další stovce metrů se zcela drze objevila nula a jelo se od začátku... Takže pohled, na který jsem se deset tisíc kilometrů těšil, se nekonal. Podvod!:-)

Kampaň...;-)

Jak už tady padlo, na sobotním výletě se to hemžilo komunisty. Zatímco jejich stánky jsem obcházel velkým obloukem, kolem postávajících jedinců, kteří rozdávali "tisk", jsem s vrtěním hlavy procházel.

Zatímco všichni ostatní mi už za těch několik dní dokonale splynuli, v paměti mi zůstal poslední agitátor. Takový mladý, něžnější nátury by ho pak nejspíš popsaly dokonalým výrazem - hloupoučký...

V každém případě jsem ho míjel obtěžkaný igelitkami s nakoupenými drobnostmi, ve druhé ruce jsem vedl Andreáska, když mě oslovil: "Dobrý den, můžu vám nabídnout?" Při pohledu na podávané Haló noviny jsem se smíchem odmítavě zavrtěl hlavou: "No, to radši ani ne!"

Mladý komunista se ovšem nedal lehce odbýt a přesvědčený o své pravdě pokračoval (v rámci absolutní slušnosti a respektu, což bych rád zdůraznil): "To je KSČM!" Zamával novinami a spiklenecky mrkl. Zatímco někdo jiný by se s ním pustil do polemiky, já jsem přistoupil na hru o vzájemném respektu a soucitně jsem se usmál: "Já vím." Celou dobu jsme šli vedle sebe, protože Andíkova chůze mi nedovolovala přidat.

"Vy nevolíte KSČM?" podivil se.

"Ne," zasmál jsem se.

"A směl bych se zeptat proč?" vyzvídal velmi opatrným tónem. Přiznám se, že v tu chvilku mi hlavou prolétla myšlenka, zda se pustit do diskuse, ale pak jsem si uvědomil, že jdu s Anďou a navíc jsem si nechtěl zbytečnou debatou kazit stále dobrou náladu.

"Já jsem pravicově založený," mrknul jsem na něj pro změnu spiklenecky já.

Mladík pochopil, že je to zbytečné, ale ještě se hrdě pochlubil: ""Já jsem kandidát!"

Snad se za to nebudu smažit v pekle, ale rozhovor jsem ukončil slovy: "Jo? Tak to hodně štěstí."

S výrazem, který jsem viděl naposledy loni o vánocích v Andreáskových očích, mi zamával na rozloučenou: "Děkuju."

Výlet za zvířaty...;-)

To už by se mi pomalu vyplatila nějaká ta permanentka. V sobotu jsem totiž využil hezkého počasí a s Andreáskem opět vyrazil do Lysé na výstavu zvířat.

Jelikož cestu už důvěrně znám, měl jsem samozřejmě přesně naplánované přestávky, aby to Anďa zvládl bez kinedrylu. Jenže všude, kde se vyskytlo víc než pět stromů pohromadě, byla zaparkovaná auta nenasytných houbařů. V Lysé jsem opět zamířil do své oblíbené "parkovací" ulice, kde minule aktivní pořadatel zakazoval parkovat. Tentokrát to stejně jako kdykoli předtím nevadilo, a tak jsem zabral jedno z posledních volných míst. To poslední se zaplnilo ještě dříve, než jsem Anďu vysvobodil ze sedačky.

Vydali jsme se směrem k výstavišti a snad vzhledem, k tomu, že se jednalo o zemědělskou tématiku, využili shromáždění davů ke svým agitkám komunisti. Na druhou stranu - aby ne, když jedním z hlavních mediálních partnerů bylo Právo. Cestou po hlavní ulici se mi snažil jeden agitátor vnutit výtisk Haló novin, přímo před vstupem potom zase postávalo několik lidí vybírajících na jakousi charitu. Bez uzardění přiznávám, že jsem odmítl. Obojí.

V areálu byly celkem davy, i tak jsme ale viděli všechno, co jsme chtěli. Mezi návštěvníky byli rodiče s malými dětmi, ale převažovali důchodci a chovatelští nadšenci. I díky tomu se pach z hospodářské zvěře tu a tam mísil s pachy jinými, které byly sice taky doslova zvířecí, nicméně pocházely od lidí. Ale nejsme žádné fajnovky...;-)

Spokojený Andy posléze zopakoval přání, že by chtěl cukrovou vatu. Tak trochu jsem s tím počítal, protože to je jedna z našich typických kořistí z výstaviště. Po nakoupení pár drobností jsme se vydali ven. Nejprve jsem opět odmítl charitu a poté jsme se zastavili u stánku kvůli vatě. Andreásek byl moc hodný, jen když jsme odcházeli, potichu špitl, že chtěl balónek. Ty měli tentokrát jen u tohoto jednoho stánku, ale výběr značně omezený. Proto synovi povídám, že balónky byly ošklivé a že si koupíme zase příště. Mimochodem ještě pořád se nám doma u stropu vznáší balónek-traktor od minule. Vzápětí se se mnou snažil dát do hovoru sympatizant KSČM, ale o tom se rozepíšu v samotném příspěvku.

Poté, co jsem nastartoval auto, Andreásek znovu špitl přání o balonku. V domnění, že když to před pár minutami zabralo, budu mít úspěch i tentokrát, jsem mu znovu řekl, že balónky byly ošklivé. Za pár vteřin jsem slyšel opravdu nešťastný pláč: "Ale mně se moc líbily..."

Jakožto správný rozmazlující otec jsem začal řešit dilema, co teď. Pochopil jsem, že chci-li v jeho očích stoupnout, pak mi nezbývá nic jiného, než balónek opatřit. A to navzdory všem výchovným metodám nebo radám. Jenže jak to udělat, když nebylo kde zastavit. Dojel jsem se tedy otočit k nádraží a zamířil zpátky. Proti zrovna projížděli policajti, kontrolující, zda někdo neporušuje předpisy třeba tím, že stojí tam, kde nemá. Přesně u stánku jsem zastavil, vyhodil blinkry a snažil se rychle něco koupit. Cokoli, jen ať je to rychle. Ačkoli mi bylo jasné, že za celý den si tam nikdo nic nekoupil, zrovna teď, když jsem spěchal, kupoval nějaký chlap takový ten ocas u míčku, jak se to pořád hýbe. Stánkařka to několik dlouhých minut vázala dohromady. Jedním okem jsem kontroloval nastartované nezamčené auto s dítětem, druhým okem jsem sledoval pořadatele, kterým jsem přidělal starosti zablokováním dopravy, takže si jedna z nich musela stoupnout do silnice a řídit provoz. To všechno kvůli balónku. Ten jsem potom rychle hodil do kufru a jeli jsme.

Když jsem byl malý, bylo to jednoduché, to byl balónek za korunu a měl typický tvar. Nikterak veliký. Jenže dneska je to úplně jiné. Stejně jako minule jsem neviděl nic ve zpětném zrcátku. Tedy oprava - viděl jsem tam velké oko nafukovacího delfína...

Když už jsem si tak hezky nacvičil parkování na místech, kde se stát nemá, prohlásil Andreásek ve Starém Vestci těsně před větší křižovatkou se STOPkou, že je mu špatně. Nezbývalo než rychle zastavit. Řidiči ale byli chápaví. Když jsem ještě chtěl Anďovi podat z kufru pití, neuvědomil jsem si, že to dost fouká a navíc, jak jsem měl otevřené dveře a kufr, že bude trochu průvan, a málem mi tak uletěl i celý slavný nafukovací delfín.

Pár kilometrů před domovem Andy tradičně usnul, začínám mít pocit, že to dělá záměrně, aby nemusel chodit po schodech, každopádně si myslím, že se mu výlet líbil...;-)

Školení...;-)

"A mohl byste za sebe poslat náhradu?" povídá mi paní z HR, když se mnou na poslední chvíli chtěla dohodnout podrobnosti mého školení v mateřském závodu v severních Čechách. Školení, které jsem opět měl vést já, ale dozvěděl jsem se o něm až jako úplně poslední.

"Náhradu?" podivil jsem se.

"Vy prý budete právě v tom termínu na služební cestě na Slovensku," vysvětlila.

"Na Slovensku?" víc už by mě nepřekvapilo snad nic. "To musí být nějaký omyl, já počítám s tím školením!"

"To mi tedy spadl kámen ze srdce," oddechla si paní, "ono se to totiž nedá zrušit, přijedou tam asistentky z našich různých závodů..."

Věděl jsem, že to bude výběrový trénink, továren máme jen u nás několik, proto jsem to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, jenže následovalo další překvapení, když paní pokračovala: "...přijedou i z Ruska..." Cože? To nebudou jen Češky?

Nejspíš pro velké úspěchy v minulosti jsem byl opět požádán, abych připravil školení. Tentokrát mi ho závidělo celé mužské osazenstvo naší kanceláře. Oficiální název totiž zněl Školení asistentek.

Jen ta organizace trochu vázla. A to třeba, i když jsem přišel za šéfem, abych se zeptal, jak se tam dostanu. Možná ještě máte v paměti popis mé stejné cesty před několika týdny.

Šéf povídá: "No my jsme mysleli, že když už jsi tam jednou jel sám..."

"No jo, ale minule jsem tam jel čtyři hodiny, protože jsem zabloudil..." snažil jsem se namítnout.

"Ale zpátky už to bylo v pohodě, ne?"

"Taky čtyři hodiny, protože jsem zabloudil jinde!"

Nakonec se cesta vyřešila tak, že jsem dostal dálniční známku, takže jsem si odbyl další premiéru za volantem.

Zbývalo jen, abych k té dálnici, tedy přesněji řečeno rychlostní silnici, trefil. V navigaci, která mě vždycky tvrdošíjně vede na dálnici, i když jsem měl tuto možnost deaktivovanou, jsem si ráno slavnostně zapnul právě možnost placených silnic. Když jsem potom u Mladé Boleslavi měl na placený úsek najet, navigace mě vedla jinudy. I se svými chabými zeměpisnými znalostmi, jsem tušil, že jsem správnou trasu právě minul, i když na směrové ceduli stálo jiné město. Proto jsem se raději informoval telefonicky a pak se vrátil.

Jinak by cesta probíhala až nezvykle v klidu. Jen ve Vlkavě před Boleslaví byla uzavřená silnice, takže jsem tam zkejsnul v nekonečné koloně, protože nešlo o uzavřený krátký úsek, kde se pouštělo kyvadlově, ale o několik kilometrů, takže červená svítila opravdu hodně dlouho.

Po najetí na dálnici (zjednodušeně tomu tak říkejme) jsem sešlápnul plynový pedál a neohroženě se řítil vpřed. Hned v první pravotočivé zatáčce jsem při předjíždění pochopil fyzikální zákony, jelikož když se ve 140 vracíte do pravého pruhu, který ještě zatáčí doprava, auto tak trochu vynáší. Příště už jsem si dal bacha. Navigace se sice ani jednou nechytla, zasekla se zhruba na hodinu na 99% výpočtu trasy, ovšem měl jsem instrukce, že jedu pořád rovně. A taky že jo, za chvíli jsem sjížděl do cílového města a o pár minut později parkoval v areálu továrny. Uznávám, že hodina dvacet je mnohem sympatičtější čas, než minulé čtyři hodiny!:-)

Hned jsem se vydal na oběd. Vybral jsem si jídlo a obsluha mi naložila doslova veleporci. No, jak ty místní poměry tolik neznám, nevěnoval jsem tomu pozornost do té doby, než paní nejistě špitla, ať si říkám. To už rýže doslova padala z talíře. K tomu kofola a zaplatil jsem 67 korun. U nás by mě to stálo nejmíň stovku. Bez pití.

Samotné školení proběhlo celkem bez problémů, tedy nepočítám-li to, že nefungoval monitor a poté se mi přes půlhodiny spouštěl mail, takže všichni sledovali na zdi promítané kolečko, jak se program načítal. Začátek se tedy trochu protáhl, ale zajisté k velké radosti všech přítomných jsem o ten samý čas oddálil konec. Na kvalitu mého výkonu neměl vliv ani kondiciogram, který mi právě včera nemilosrdně ukázal: Fyzická kondice 100%, emocionální 0%, intelektuální -100%.

Po skončení jsem se bez otálení vydal domů. Dálnice byla o něco plnější než dopoledne, ovšem cesta probíhala podle plánu. Až na místo, kde jsem měl odbočit směrem na Prahu a jak to tak bývá, že cedule jsou s velkým předstihem a u samotného sjezdu pak až jakoby těsně za ním, málem jsem neodbočil. Naštěstí za mnou právě nikdo nejel, tak jsem prudce až téměř úplně zastavil a přejel přes "zebru". Kdybych někoho viděl ve zpětném zrcátku, musel bych jet dál a představa, že někde vykládám, jak jsem zabloudil na dálnici, to už je i na mě moc!:-)

Cestou z kopce mě pobavil řidič bílé Fabie, který jakožto správný škodovkář musel samozřejmě renault předjet, jenže si špatně vypočítal, že jeho škodovce vzápětí do kopce dojde dech, zatímco renault kolem něj proletí.

A protože jsem stejně proletěl kolem víc aut, doma jsem byl asi za hodinu dvacet, což s dlouhým čekáním ve Vlkavě a následnou kolonou nebylo vůbec špatné...;-)

Navigace...;-)

Na uplynulou sobotu jsme měli naplánovaný výlet do východních Čech. Chtěli jsme využít toho, že Andreásek jel prvně do divadla, takže byla možnost ušetřit ho cesty autem.

Ráno jsme ho předali dědovi a já odpočatý po několika hodinách spánku po pátečním koncertě jsem usedl za volant.

S rostoucím počtem kilometrů ubývají veselé historky, nicméně rozhodně se musím zmínit o tom, že jsme tentokrát nezabloudili. Cestou tam navigace sice opět tvrdošíjně trvala na dálnici a to i třeba tím stylem, že bych těsně u místa, které jsem si nastavil jako pomocný bod, na dálnici najel a hned se zase vrátil. Co bylo ale hodně příjemné, to byly prázdné silnice a zcela vylidněný Hradec. Do cíle jsme tedy časově dojeli tak, jak jsme měli původně v plánu.

Cesta zpět už byla lehce zajímavější, protože ačkoli šlo o sobotní večer, aut už bylo znatelně víc a do toho ještě trochu pršelo. Na jednom kruháku u Hradce jsem chvilku zaváhal, protože mě zmátl stařík za volantem, který měl vyhozený blinkr doleva (zdůrazňuji, že na kruhovém objezdu). No a pak jsem už někde před Poděbradama špatně odbočil na dalším kruháku, kde mě dostala směrovka tak trochu předsunutá dopředu, čímž jsem si ji spojil už s předchozím výjezdem. Ale došlo mi to prakticky hned, takže už po pár metrech jsme se otočili a pokračovali správně.

Nejzajímavější mi přišla jedna věc - zatímco tam nás navigace pořád vedla na dálnici, zpátky se o totéž snažila jen v Hradci, pak to vzdala. Ovšem za cenu toho, že vynechala i všechny nastavené pomocné body. Vzhledem k tomu, že jsme si ale až na zmíněných pár metrů tentokrát vůbec nezajeli, budiž jí všechno odpuštěno...;-)

Alkehol - Kolín, Staré lázně (28.9.2012)

Poté, co jsem v pátek dorazil z práce (ano, ani tentokrát se mě oficiálně prodloužený víkend netýkal), snažil jsem se co nejrychleji absolvovat obvyklý večerní kolotoč kolem dětí. Čím dřív budou spát, tím dřív budu moci vyrazit do Kolína. Vysloveně spěchat jsem nemusel, na stránkách Alkeholu stálo, že začínají v deset, navíc lístek jsem už měl, jenže nikdy nevíte. Nakonec jsem auto startoval krátce po půl desáté.

Na rozdíl od úplně prázdné silnice, Kolín doslova žil. Jeden malý nechtěný přestupek ohodnotilo auto proti mně probliknutím světly, pak jsem zaparkoval a vyrazil směrem ke Starým Lázním. Bylo po desáté a já jsem měl chvilku pocit, že už je po všem. Uvnitř jen pár lidí, na pódiu se cosi hýbalo. Předkapelu Mortuary jsem samozřejmě neviděl, takže ani nevím, jestli tam vůbec byla, ovšem teď teprve velmi zvolna začínaly přípravy na hlavní hvězdy. Pomalu snad proto, že se pořád doufalo, že ještě někdo dorazí. Nestalo se tak.

Na vteřinu přesně ve 22:30 začalo intro a hned po něm spustil Alkehol svůj dávný hit Hospodo nalejvej, následovaný skladbou O chlastu. V tu chvíli mě teprve napadlo, jestli si Kolíňáci nespletli pozvolna končící prohibici a místo zákazu alkoholu ji nepojali jako zákaz právě Alkeholu, nevím.

Samozřejmě bylo velmi příjemné koupit si pití bez fronty (minimálně polovina barmanek, které mají jindy co dělat, mohla tentokrát zůstat doma) a taky vědět, že na WC nemusíte jít s časovou rezervou, ale kapely mi bylo trochu líto. O to víc, že Tonda Rauer (basa) zažil před pár měsíci Lázně totálně narvané, když tam hrál s Harlejem.

Mezi písněmi opěvujícími promile zazněly mimo jiné Travička, Buráky, V pátek k večeru, výborná Už se to smaží a peče, Pan Vodka, kterého Ota Hereš (zpěv, kytara) uvedl slovy, že on to všechno spustil. Kromě novinky Pirátská došlo taky na prastarou píseň Podbabskej stánek a parádní Nechte vlajky vlát. Samozřejmě nechyběla ani Skérujem se v podání Martina Melmuse (bicí).

V jedné pauze spustilo publikum oslavný popěvek Tonda je nejlepší. Ten si to náramně užíval a potom řekl naoko žárlícímu Otovi: "To koukáš, co tady mám dneska příbuzných!";-)

Ještě stále čerstvý respekt před neznámým alkoholem jsem pocítil mimo jiné v tom, že dříve běžně někdo donesl pití na podium a kapela to do sebe vyklopila. K tomu tentokrát nedošlo ani jednou.

Koncert se mi jako obvykle líbil, i když atmosféra se mi zdála poněkud vlažnější. Když dozněla poslední písnička, podíval jsem se na displej mobilu a přesně v tu chvíli padlo 00:00. Kapela ještě, tuším, dva kousky přidala a definitivně se rozloučila.

Na závěr bych chtěl trochu pokárat Kolíňáky - styďte se, kde jste byli? Dvacet let se slaví jen jednou...;-)

Hvězda...;-)

Tak od soboty jsem televizní hvězda. Původně jsem měl strach, že reportáž třeba vyzní jakkoli v můj neprospěch, navíc manželka zburcovala všechny známé i neznámé, ať se rozhodně dívají, za což si vysloužila několik nelichotivých přívlastků.

Prvně jsem se uklidnil ve čtvrtek, kdy mi přišel omluvný e-mail od soudního znalce firmy Baťa. Ze stránky A4 bych kromě "Bohužel musím konstatovat, že posouzení této reklamace skutečně nebylo správné... Vaši reklamaci považuji za oprávněnou, máte tedy právo na zrušení kupní smlouvy" vypíchnul především větu týkající se vytýkané barvy: "...zaprání je imitováno velmi zdařile a kompetentní pracovník vyslovil závěr, který by byl v případě výrazného kontaktu této obuvi s vodou pravděpodobně správný..." Formulace mě skutečně pobavila.

Podruhé jsem se uklidnil, když jsem v pátek večer ve zprávách spatřil redaktora, který se mnou točil. Naživo hubený byl ve studiu pěkně zakulacený, přesně podle hesla, že kamera několik kilo přidává. Při vzpomínce na svou váhu mi bylo jasné, že reportáž budou moci sledovat pouze diváci s širokoúhlou televizí!;-)

Samotné vysílání s dovolením přeskakuji. Ovšem v neděli ráno přišla manželka z obchodu: "Prosím Tě, říkala mi prodavačka: 'Paní, nebyl včera váš manžel v televizi? To je dobře, že si to takhle nenechal líbit...'" Podíval jsem se do stropu, protože něco podobného jsem očekával. Odpoledne pak jdu s Andreáskem od našich a slyším sípat psa. Ohlédl jsem se a chvatně mě docházela ženská od nich z ulice, chudák pes téměř uškrcený na vodítku, jen aby mě doběhla... "Včera jsem se na tebe koukala v televizi. Hlavně, že to nakonec dobře dopadlo. A že taková firma jako Baťa... A takhle se chovat..."

V každém případě jsem se hned dnes přesvědčil, jak to mají lidé se známým ksichtem jednodušší. Šel jsem si totiž vítězoslavně vyzvednout peníze do čtvrtého patra prodejny Baťa. Nejprve jsem trpěl utkvělou představou, že mě všichni prodavači poznávají a dívají se na mě, ale dělal jsem jako nic. Pak jsem vešel do místnosti pro reklamace a slečně sdělil, co mám na srdci. A v tu chvíli jsem se poprvé cítil jako náš zákazník - náš pán. Původně jsem čekal nějaký problém a byl připravený nechat si zavolat šéfa. Jenže slečna hned věděla, o co jde, během chvilky jsme vyřídili papírování a při předávání peněz se mi omluvila. Já jsem nemohl přehlédnout jméno na visačce - byla to ta, co zamítla původní reklamaci...;-)

Sice jsem původně doufal, že se ještě jednou uvidím se zženštilým chlapem, který si ze mě minule dělal srandu, ovšem tohle taky šlo. A hlavně - nenechal jsem ze sebe udělat blbce!;-)