Solidarita pejskařů...;-)

...aneb další příspěvek do nekonečné ságy Bob a Bobek!;-) Je to jen pár dní, co se mi opět povedlo přistihnout pejskaře. Tedy vlastně znovu šlo o pejskařku, abych byl přesnější.

Vraceli jsme se domů a já v dálce viděl babku, o níž jsem se manželce zmínil, že je to jedna z těch, které mám vytipované, že nám pravidelně na trávníku před domem nechávají dáreček od svého čtyřnohého miláčka. Šli jsme pomalu, protože se kluci courali a já trochu litoval, že jsme nebyli o pár desítek vteřin rychlejší, abychom byli u domu ve stejnou chvíli jako ta paní.

Když jsme se tam ale za chvíli ocitli, podíval jsem se na zem a byl tam! Žádná pochybnost o pachatelovi nebyla na místě, protože jsem jen o pár minut dříve přesně na tom místě nasedal do auta a všude bylo čisto. Babka už byla daleko na sídlišti přes hlavní silnici a já s nadávkami šel pro pytlík. Jenže jak jsem se chystal k úklidu, sám sebou jsem se tak naštval (nebál bych se použít výraz, že jsem se samonas*al;-)), a vydal se za bábou, která už byla skoro půl kilometru od nás, nicméně stále ještě na očích. Když jsem se k ní přiblížil na pár metrů, zrovna proti ní šla další, obě se pozdravily a navzájem promluvily na své psy. A už jsem tu byl já s rázným ale velmi slušným dotazem: "Dobrý den, ten pes je prosím váš?" a ukázal jsem na volně pobíhajícího smetáka. Paní přisvědčila a já hned pokračoval: "Tak jste si před naším barákem právě něco zapomněli."

Paní na jednu stranu nečekala, že ji někdo nachytá, protože když má psa na volno, při jeho konání potřeby se nikde nezastavuje a vypadá, že se jen tak prochází. Na druhou stranu ale byla připravená velmi dobře. Vytáhla z kapsy igeliťák a že to není možné, protože ona vždycky uklízí. Trochu jsem tedy zariskoval a řekl, že jsem ji viděl. Navíc to nebylo poprvé. V tu chvilku vstupuje do jednání ta druhá, která projevila podle mého soudu neuvěřitelnou solidaritu: "To není možný, já tady tu paní i toho pjeska vidím úplně poprvé!" Tak tohle ať vykládá někomu jinému, vždyť jsem právě na vlastní uši slyšel, jak se pozdravily a oslovily jmény nejen sebe, ale i své psy. Babka, která mě ale zajímala víc se mi začala omlouvat a že si toho nevšimla, protože jinak vždycky uklízí a že to samozřejmě půjde hned sebrat. Sám jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Teda, pokud nepočítám její oslovení, u nějž si nejsem jistý, komu patřilo, když jí pes neposlouchal, motal se kolem mě a ona tedy mým směrem křikla: "Tak pojď, ty, příšero!"

Připadal jsem si jako bojovník za práva nepejskařů na čisté ulice, když jsem stál před naším domem, zatímco ona uklízela. Přitom se mi ještě asi pětkrát omluvila.

Další bitva vyhraná, ovšem válka zatím nikoli. Druhý den hned dvě nové hromádky jen pár metrů od sebe.

Že by další důkaz solidarity pejskařů?;-)

Výlet do lesa...;-)

Při plánování prázdninových výletů jsem se samozřejmě zeptal taky kluků, co by se jim líbilo. Zcela jasně zvítězila návštěva lesa a piknik na louce. Tady u nás ne zrovna nejjednodušší přání, nicméně rozhodně ne nesplnitelná.

Na poslední den mé dovolené jsem tedy naplánoval les. Vydali jsme se do Jevan, kde se především Andymu vždycky hodně líbí, s tím, že se projdeme v nějakém tom lese a pak to zakončíme obědem.

Když jsme zaparkovali na vyhrazeném místě pár metrů od rybníka, došlo mi, že se bude konat i bonus v podobě vysněného pikniku. Hned mezi parkovištěm a rybníkem je krásně udržovaná travnaté plocha, na kterou jsem úplně zapomněl. Má radost byla o to větší, že jsme alespoň mohli otestovat zcela novou piknikovou deku. Sice jsme na kraji museli trochu kličkovat mezi hromádkami jako v minovém poli, ale o kus dál už bylo zcela čisto.

Po svačině jsme se vydali do kopce směr les. Kluci jsou v tomto ohledu nenároční, takže těch pár stromů nám bohatě stačilo. Navíc polovinu z nich si pak nesli do auta, protože všechny ty klacky a kůry samozřejmě strašně potřebovali. Po procházce na relativně čerstvém vzduchu jsme se tedy vydali nejprve na parkoviště a poté hned na oběd na terasu restaurace. Tam jsem se ukázal jako zcela nechápavý exot, protože číšnice nám podala jídelní lístek s tím, že denní menu už není. Zcela jasná informace, proto jsem řádek s denním menu ignoroval. Kluci si pracně vybrali jídlo, já také a když se slečna vrátila, sdělil jsem jí naše přání. Zcela automaticky zopakovala, že denní menu už není. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, vždyť jsme vybírali z hotovek. Zíral jsem na ni asi jako kdyby mluvila maďarsky. Jenže pak jsem se podíval pořádně do jídeláku a pochopil, že právě kluky zvolená hotovka byla ten den součástí tzv.menu.

Po obědě jsme ještě zašli k rybníku, kam kluci pěkně dlouho házeli kamínky (činnost, která je velmi baví a dokáží u ní strávit hodiny) a pak jsme se rozhodli pro návrat domů. Ještě u parkoviště šel Andík čurat a od stromu na mě zavolal, jestli chci vědět něco nepříjemného - kousek od něj ležel kus hada... Nechápu, proč jsem jich letos viděl už víc než v uplynulých deseti letech dohromady.

Pak jsme cestou zpátky nejprve potkali Žbirku v autě a o pár desítek metrů dál jsem na chvíli musel zastavit, protože přes silnici nám nerušeně přecházel ježek. Jelikož jsme nikam nespěchali, ani nikoho za námi neblokovali, klidně jsme čekali, až zmizí v trávě.

Závěrečnou větu mohu beze změny převzít z předchozího příspěvku - až na hada další povedený výlet...;-)

Letadlový výlet...;-)

Minulou středu jsme udělali výjimku v našich pánských prázdninových jízdách s klukama a vydali se na návštěvu ke známým do východních Čech.

Hned ve čtvrtek jsme ale v chlapském výletování pokračovali. Tentokrát se naším cílem stalo relativně nové letecké muzeum v Mladé Boleslavi. Místo jsme našli zcela pohodlně, parkoviště takřka zelo prázdnotou a po mírném zdržení u pokladny jsme se vydali do haly. Chtěl bych ještě zdůraznit, že mě mile překvapilo vstupné, protože na webových stránkách nebyla ani zmínka o tom, že by děti do 6 let nic neplatily, na místě ale tato informace visela. Takže oproti původnímu předpokladu jsme něco ušetřili.

Bohužel jsme možná někde blbě odbočili, nebo nevím, ale vlastně jsme se poměrně brzy ocitli zase venku. Nevylučuju ale, že celá expozice je skutečně jen v té jedné hale. Nijak zvlášt nám to ale nevadilo, přiblížil se čas oběda a já měl v záloze další bod "leteckého" programu - motorest Letadlo u silnice R10 u Bakova nad Jizerou. Z kusých informací na internetu jsem věděl, že se jedná spíš o bufet, ale to nevadilo. S klukama jsme si dali langoše, alespoň jsme je mohli porovnat s maďarskými originály z předchozího týdne. Jako pití chtěli oba kofolu. Bohužel si to nedali rozmluvit. Ochotná paní u okýnka mi sdělila, že je lijou pouze do trojky nebo půllitru, tak jsme se dohodli na jedné trojce s dvěma kelímky. Usadili jsme se k prvnímu stolku, abychom slyšeli, až bude hotové jídlo a přesně podle mých původních předpokladů mi Andík za chvíli oznámil, že mu kofola nechutná. Mezitím jsem dostal jídlo a rozhodl se přemístit nás na místo ve stínu křídla. Když jsem se vracel, Andík se na mě omluvně díval s tím, že svou půlku pití omylem vylil. Jako otec s dvěma dětmi na výletě jsem asi byl sympatický paní, která obsluhovala, protože mi hned podala hromadu ubrousků, i když já byl na vše vzorně připravený. Andy se možná v duchu radoval, jak elegantně se zbavil kofoly, jenže když jsem všechno otřel, paní mi podala novou trojku, grátis, aby to prý malému nebylo líto. Vzpomněl jsem si na scénu v Mr. Beanovi, kde se zbavoval nechtěného jídla a neubránil jsem se tak pobavenému úsměvu.

Po jídle jsme si prohlédli letadlo a kluci mě přemluvili k malé vycházce po cestě směrem k lesíku. Nejdřív se mi vůbec nechtělo, přece jen mi bylo jasné, že tam bude nepořádek po řidičích, ale nakonec jsem se nechal přemluvit. Toho jsem trochu zalitoval, když jsme po pár metrech došli k dobře ukrytému bordelu (Night club). Pak jsme se vydali na cestu zpátky, která mi celou vycházku dokonale zošklivila. Na cestě před námi se totiž objevil živý had. Jen asi dva metry od nás se vlnil na místě v takových těch hadích esíčkách. Vzhledem k mé "oblibě" hadů nepřekonatelná komplikace. Navíc se ta mrcha oproti všem předpokladům evidentně nebála, naopak ještě drze nadzvedla hlavu a prohlížela si nás. Zatímco jsem v infarktovém stavu drtil ruce klukům, napadlo mě navrhnout, aby začali dupat, třeba se had lekne. Sám jsem nebyl schopen odtrhnout nohy od země. Oba kluci to brali jako skvělou legraci a dupali a dupali. Hadovi to ale bylo jedno. Až po pro mě nekonečně dlouhé době se na nás znuděně podíval a pomalu se odplazil do křoví. Opatrně jsme došli k autu a tam to postupně padlo i na kluky, hlavně teda na Álu, který má odteď jasné rovnítko mezi lesem a hady.

Při odjezdu jsem objevil hlavní nedostatek zmíněného odpočívadla, kterým se ukázalo opětovné najetí na R10, protože zde chybí připojovací pruh a nezbývá než od STOPky najet rovnou do pravého, v němž auta sviští stotřicítkou.

Cestou zpět mě napadlo zakončit výlet něčím sladkým, proto jsme si trochu zajeli do cukrárny v Pňově -Předhradí. Nikdy jsme tam nebyli, jen jsme ji párkrát míjeli, když jsme jeli kolem. A rozhodnutí se ukázalo jako velmi šťastná volba, rozhodně se tam brzy vrátíme.

Takže až na hada další povedený výlet...;-)

Dinovýlet...;-)

Druhý týden dovolené jsem využil k výletům s dětmi. Manželka dopoledne trávila pracovně, nás tedy čekaly pánské jízdy. V pondělí ještě nic moc, hlavně díky počasí jsme vlastně jen u nás navštívili cukrárnu, mimochodem zklamání největší, od změny provozovatele někdy na přelomu roku jsem tam byl prvně a z nějakých čtyř druhů zákusků v jinak prázdném regálku jsme si téměř neměli co vybrat. Kdyby se tam kluci tolik netěšili, asi bych odešel.

V úterý jsme potom vyrazili do Dinoparku v Liberci, protože pořád bylo tak všelijak. Když jsem to večer předem navrhl, Andík tam nechtěl. Jenže pak ráno přišel, že si to rozmyslel, takže jsem urychleně balil všechno, co je na takový výlet s dětmi potřeba a před půl jedenáctou jsme vyrazili. Začalo to vlastně tím, že moje navigace, která jinak velmi spolehlivě ukazuje i čísla popisná v zahraničí, zadanou adresu neznala, jen ulici. To ale přece nemůže být až takový problém…

Prvního vytroubení jsem se dočkal už na kruháku u Nymburka, kde mě na připojovacím pruhu řidič těsně za mnou nejdřív nechtěl pustit, pak si to ale rozmyslel a dal mi to hodně hlasitě najevo. Až do Liberce potom cesta probíhala bez zaváhání, ale tam jsem hned po sjezdu z dálnice blbě odbočil. Znáte takový ten pocit bezmoci, kdy jsou hned za sebou dvě silnice, podle navigace vám to připadá jasné, jenže jakmile odbočíte, pokračuje fialová trasa jinam, než kudy právě jedete vy… Jenže v poledním Liberci se fakt jen tak neotočíte. Po ujetí pár kilometrů navíc se to ale podařilo, jenže pak jen o kousek dál, jsem znovu špatně odbočil. To už jsem se proklínal, navíc jsem stál tak blbě, že jsem se nemohl vmáčknout mezi auta, která jezdila všemi směry, protože zelené na semaforech se skvěle doplňovaly. Jen u mě žádný semafor nebyl, odtamtud totiž vyjíždí asi jen Pařánek jednou za uherský rok. No vymotal jsem se, pak jsem se ještě jednou ztratil už blízko obchodního centra a nakonec jsem to korunoval, když jsem jel za autobusem MHD, takže jsem prd viděl a najednou koukám, že auta jezdí vlevo za zátarasem a já stojím v zákazu vjezdu u zastávky, kam smí jen MHD. A během chvilky jsem se stal terčem nenávisti Liberečáků. Nejdřív si na mě s opovržením ukazovaly dvě ženské. Pak je trumfnul důchodce, který došel až ke mně a hrozil mi holí. Když si začal prohlížet auto, asi kam se mu vyplatí bouchnout, nezbylo, než abych otevřel okno a potupně se mu omluvil. Podle reakce si ale dědek myslel své. Modlil jsem se, aby kolem nejeli policajti, které jsem o pár minut dřív potkal. Po nekonečném čekání se autobus rozjel a já zjistil, že stojím před cílem. Rychle jsem se zorientoval a zamířil do garáží. Volno bylo až v mínus čtyřce.

Vzhledem k času jsme nejprve vyrazili na oběd a teprve potom na dinosaury. Původně jsem myslel, že je to otázka pár minut, ale překvapilo mě, že se tam dá strávit opravdu hodně času. A to jsme šli poměrně rychle.

Pak jsme se vydali zpátky k autu. Jak jsem tak v podzemním parkovišti vyjížděl o patro výš do prudkého stoupání, jen tak tak jsme se minuli s autem, které mířilo naopak dolů. Pak jsem uvázl u úplného výjezdu na ulici, kde jsou odjíždějící auta blokována blízkým semaforem. To jsem ale netušil, tak jsem si pomocí lístku zvedl závoru, ale čekal stále ještě před ní. Po chvíli ke mně přišel vrátný, který to tam kontroloval a ptal se, jestli jsem to zvedl já. Pak prohodil, že mi závora nejspíš spadne na kapotu, že jsem měl ještě počkat. Skvělé! Naštěstí se ale pán spletl.

Z Liberce jsme se pak už takřka bez problémů vymotali a vzápětí kluci usnuli. A spali až úplně domů! Ještě že aspoň pro ně jsem pořád ten nejlepší řidič…;-)

Dovolená 2015...;-)

Hned po příjezdu do Balatonlelle jsme si museli obstarat místní hotovost. Naštěstí mám Equa bank, což pro mě znamená výběr v zahraničí za devět korun bez dalších poplatků…;-)

Nechtěl jsem trávit čas hledáním bankomatu, proto jsem zamířil k tomu, který známe z minulých dovolených. Dobře jsem si pamatoval, že stál hodně na sluníčku. Byl tam pořád. Zadávání PINu bych přirovnal sahání na rozpálenou plotnu, ještě několik desítek minut poté jsem to cítil na prstech.

V Maďarsku mají od letoška obchody v neděli zavřeno. Podle mě totální blbost, k níž nejspíš směřujeme i u nás, ale to je vedlejší. Každopádně to znamená narvané krámy v sobotu a taky v pondělí. Našla by se ale i jedna výhoda - v sobotu večer je výrazně zlevněné zboží, které by se do pondělí mohlo zkazit (to ale pří mém pesimismu u nás odpadá, jelikož u nás v Česku se prodá nebo alespoň pokusí prodat všechno).

Že je svět neskutečně malý, o tom jsme se přesvědčili při procházce hned první večer, kdy jsme potkali naše takřka sousedy. Bylo to skutečně velké překvapení. Dokonce jsme kvůli němu promeškali i západ slunce, kvůli němuž jsme si původně vyrazili.

Samozřejmě jsme tradičně navštívili Národní cirkus, který zde každý rok tráví celé léto. Nejdražší vstupenky do VIP lóže jsme si koupili s velkým předstihem, paní na kase si odškrtla v plánku, že naše místa právě prodala, a večer jsme vyrazili. Kluci se těšili hodně, pro nás vlastně normálka, i když musím dodat, že se to vážně nedá srovnat s cirkusy, které jsme kvůli klukům navštívili u nás, je vidět, že tady jde o to nejlepší, co v Maďarsku je. Bohužel těsně před začátkem nastal zádrhel, protože přišla Rodina se stejnými vstupenkami, jako jsme měli my. Řešilo to s námi postupně několik cirkusáků, až nakonec přišla v podstatě hlavní hvězda (pán asi jako jediný uměl německy) a s omluvami vymýšlela řešení. Dokonce se kvůli nám protáhl začátek, protože kapela, která už před začátkem vyhrávala světově známé hity, už přestala hrát v očekávání začátku představení. Dohodli jsme se a mohlo se začít…;-)

Druhý den jsem se vydal sám na větší nákup (vody apod), relativně rychle všechno vyřídil a postavil se ke kase, kde přede mnou stáli asi dva lidi. Jenže nastal problém, zaučující se pokladní cosi spletla a čekalo se. Minuty ubíhaly, šéf stále nepřicházel. Několikrát jsme se střetli se slečnou pohledem a ona se mi dlouze omlouvala. Tedy asi. Maďarsky jsem nerozuměl ani slovo, ale s povzbudivým úsměvem jsem kývnul. Kdyby v tu chvíi říkala: 'Já jsem ale kráva,' nebo třeba 'co koukáš jako blbec?', odkýval bych to s úsměvem taky.

Ve středu odpoledne jsme se zase koupali a viděli, že se v dálce hromadí bouřkové mraky. Všechny loďky a šlapadla už byly bezpečně uklizené. Stejně jako ostatní jsme z vody se zájmem pozorovali blesky nad druhým břehem, když v tom během pár vteři udeřila vichřice, která vytrhala plážové stany a všechno, co bylo volně lítalo po okolí. Náš stan chytil pán o několik metrů vedle (do břicha;)), ale tvářil se statečně. Naštěstí jsme stihli dojít domů, ještě než začal pršet.

Další den bylo pod mrakem a občas přeháňky. Využili jsme toho k procházce po okolí a díky tomu objevili dokonalou cukrárnu. My jsme ji teda znali už z předchozích pobytů, ale jen jsme chodili kolem, nikdy jsme nešli dovnitř.A to byla chyba. Výborná, levná zmrzlina a zákusky za zlomek ceny u nás a ačkoli o ně moc nestojím, tady bych jim asi propadl. Dokonce jsem se tam druhý den vydal ještě jednou sám s klukama. Cestou nás potkal nějaký starší Maďar a nadšeně nám začal něco vyprávět. Anglicky neuměl, německy taky ne, ale náladu mu to rozhodně nekazilo. Pak pochopil, že fakt nerozumíme, tak křikl jen Balaton a rukama naznačil plavání. Pohladil kluky po čepicích a zmizel.

S tou domluvou to byla vůbec legrace, nicméně vyznávám zásadu, že pokud vlastně o nic nejde, je to jen sranda, horší, když se řeší něco důležitého. Trochu mě ale štvalo, že ačkoli s domluvou obecně v cizině nemám problémy, tady jsme si připadal taky jako tatar, i když někdo uměl německy či anglicky. Oni totiž umí skvěle deset frází a to je všechno. Takže jakmile se v té jedné kdovíjak vyslovené větě nechytnete, máte smůlu. Stejně jako když manželce krásně německy nabídli jídlo a ona se jich v domnění, že konečně někdo rozumí, zeptala, kolik je hodin. Neřešitelný problém…;-)

V centru Balatonlelle, kousek od našeho domu, probíhaly večerní koncerty, jen o kousek dál pak i rockové akce. Týden po našem odjezdu (čili dnes) tam hrála maďarská legenda Omega (známe i u nás díky coververzi Dívka s perlami ve vlasech). Tuhle písničku už ale asi nikd ynechci slyšet, protože městem projíždělo stále dokola auto, které na koncert lákalo a pořád dokola hrálo právě kus tohoto hitu.

Poslední večer se nesl ve znamení Beatles (ble), jakýsi maďarský revival tam asi dvě hodiny hrál. Klukům a manželce se to ale líbilo (tak aspoň kluci mají ještě šanci, že z toho vyrostou…;-))

Dovolená se nám opět líbila, tentokrát i s parádním ubytováním, takže jsme se předběžně dohodli s majitelem domu, že přijedeme i za rok.

Na dovolenou a zpět...;-)

Ne nadarmo se říká do třetice všeho dobrého - minulý týden jsme strávili dovolenou u Balatonu a tentokrát se nám vydařila stoprocentně, včetně skvělého ubytování.

Aby děti velkou část cesty prospaly, vyrazili jsme opět brzy ráno, i když nakonec zhruba o hodinu později než loni. Od domu jsme tentokrát odjížděli ve 3:25. Cesta ubíhala poměrně skvěle a to včetně úseku na D1. Teprve na hranicích s Maďarskem nastal drobný zádrhel, protože se přímo tam prodávají elektronické známky, jelikož jsou poměrně krátce potřeba i na úsek hned za hranicemi. Já byl připraven dopředu, tudíž jsme chtěli jen projet, ale cestu nám zablokovala zaparkovaná dodávka na zákazu zastavení, jejíž řidič cosi řešil s celníky opodál. Bohužel tam byl i zákaz předjíždění. A co teď? Chvíli jsme čekali a nakonec nezbývalo než zvolit porušení předpisů a auto jsme objeli. Po několika kilometrech jsme si dopřáli přestávku. Při opouštění odpočívadla nás terčíkem přibrzdili dva označení pánové, během pár vteřin zkontrolovali v malém přístroji, zda máme zaplaceno za dálnici a s úsměvem nás pustili dál. Dálnice M1 k Budapešti byla celkem rozumně zaplněná a já se těšil hlavně na tu druhou, protože nevím, jak jsme na to přišel, ale předpokládal jsem, že ta bude takhle po ránu úplně prázdná. Jenže to bylo úplně jinak. Po objetí maďarského hlavního města jsme se už před samotnou M7 dostali do příšerné zácpy a pak jsme pokračovali stylem 5 metrů, stát, dalších 5 metrů, stát. Cestu nám to neskutečně protáhlo a trvalo hodně kilometrů, než jsme se rozjeli alespoň na nějakou osmdesátku. Nějak jsem si neuvědomil, že jde o tah do Chorvatska.

Vzhledem k tomu, že jsme ale letos mohli nastoupit na ubytování až ve dvě odpoledne, celkem se nám to i hodilo. Do města jsme dorazili před dvanáctou, naobědvali se, potom jsme si lehce nakoupili, protože v neděli mají nově maďarské obchody zavřeno a vydali se k našemu přechodnému prázdninovému bydlišti. Majitelé nás už očekávali a my se hned při první prohlídce domu nadchli. Paní na nás stále mluvila maďarsky a vůbec nepředpokládala, že by snad někdo nerozuměl. Naštěstí brzy dorazil její syn, s nímž jsem přes maily komunikoval a ačkoli domluva nebyla úplně nejsnadnější, dalo se vše důležité pochopit.

K samotnému pobytu se ještě vrátím v dalším příspěvku, tento věnuji jen cestování.

Protože narozdíl od loňska bylo v sobotu krásně, rozhodli jsme se opět vyjet domů až večer a den jsme strávili na pláži, odkud jsme odešli někdy po čtvrté odpoledne, abychom stihli klukům koupit vysněné dárky. Pak jsem řešil problém s vyparkováním, protože teď je móda, že si každý koupí ohromnou dodávku nacpe ji na parkovišti těsně k vám a starejte se. Naštěstí zrovna dorazil její majitel. A my se tak mohli jet posilnit na cestu a před půl osmou jsme vyrazili domů. Doprava houstla zase až před Budapeští, ale tentokrát nešlo o nic zásadního. Na jednom z odpočívadel jsem zastavil, bylo téměř prázdné, hromada parkovacích míst a já nakonec zcela náhodně zvolil jedno uprostřed. Bohužel, jen jsem zastavil, zírali jsme s manželkou přímo na značku místa vyhrazeného pro invalidy. Tomu se říká trefa. Na M1 k hranicím nás zarazily poměrně velké policejní manévry, dokonce mě majákem problikávala policejní dodávka. Předpokládám, že důvodem byla aktuální situace s uprchlíky, které jsme ostatně potkali i na krajnici dálničního obchvatu M0 kolem Budapešti.

Hranice jsme ale profrčeli a stejně tak noční Slovensko. Tam jsem si tedy ještě musel na krásném novém odpočívadle kdesi u Malacek udělat nezbytnou přestávku, bohužel zrovna nedaleko probíhal ohňostroj, takže jsem musel čekat v autě, až vše utichne, aby se neprobudily děti.

V česku jsme si pak udělali delší přestávku, protože kluky probudila spolehlivá D1, a mohli jsme se tak posilnit na poslední část cesty. Co čert nechtěl, náš sjezd z dálnice u Havlíčkova Brodu byl uzavřený a my tak museli po D1 pokračovat dál. Jelikož mám rád cestu přes Brod, Čáslav..., myslel jsem, že sjedeme na dalším výjezdu a trochu se vrátíme, jenže ten byl až za strašně dlouhou dobu, takže jsme se rozhodli pro trasu navrženou navigací, čili sjezd Kácov / Kolín. Trochu jsem se obával, že noční cesta Sázavskými lesy nebude nejrychlejší a měl jsem bohužel pravdu - opatrná padesátka to jistila, potkali jsme srnku, zajíce, ježka, lišku... Právě díky tomuto poslednímu úseku se naše cesta dost protáhla a já přece musel dojet domů do tří ráno. Proč? Podle Světa motorů ukazují neúprosné statistiky zcela jasně, že k největšímu množství nehod dochází mezi třetí a pátou hodinou ráno.

My jsme ale dojeli v pořádku. Aby ne, když jsem motor vypínal těsně před kritickou třetí!:-)

Statistika

Tam: 620,7 km / 39,6 l benzinu

Zpět: 649,1 km / 42,8 l benzinu