Ještě že nijak zvlášť nevěřím na osud a podobné věci, jinak bych musel být přesvědčen, že mi právě včera všemi možnými způsoby naznačoval, ať si svůj odchod ze současné práce ještě rozmyslím. V poledne mi u počítače nečekaně odešel zdroj, takže se mi všechno vypnulo. Nejprve jsem netušil, co se stalo, až později mi to došlo. Samozřejmě jsem přišel o rozdělanou práci a musel se do ní pustit znovu. Když už jsem opravdu musel odejít, abych dorazil na na domluvenou schůzku včas, zavolal mi jeden obchoďák, že něco opravdu strašně nutně potřebuje. Říkám si, no dobře, kdo ví, kdy se vrátím, snad to ještě nějak stihnu. Nešlo o nic složitého, takže během chvilinky jsem vyrazil.
Jak tak stojím u výtahu, zjistil jsem, že jsem na stole nechal vstupní kartu, jenže už jsem se pro ni nemohl vrátit. Jednak jsem opravdu nestíhal a za druhé bych se bez ní stejně nedostal přes dvoje dveře. Mohl jsem jet akorát výtahem dolů, ale ven jsem se přes turniket taky nedostal a musela mě pustit recepční. Dorazil jsem na metro, klasicky akorát jedno odjíždělo, což mě vůbec nepřekvapilo, chvilku jsem tedy počkal na další. Cesta v pohodě. Tedy až na Pankrác. Tam nás totiž nechali asi 15-20 minut stát, protože se rozbilo nějake jiné metro a blokovalo trasu, takže na céčku nic nemohlo jezdit.
Když jsem se konečně dostal do sídla budoucího zaměstnavatele, nahlásil jsem na recepci, za kým jdu, jenže paní mi řekla, že tam nikdo s takovým jménem nepracuje. Měl jsem naštěstí v záloze ještě jméno kolegyně, ale recepční ukázala na zavírající se skleněné dveře, že to byla právě ta, co teď prošla kolem ven, asi na oběd. Dohodli jsme se tedy, že počkám, než se vrátí. Paní z recepce ještě zkusila zavolat na nějaký sekretariát a předala mi telefon, ať si to vyřídím. Představil jsem se, popsal, o co jde a paní na druhém konci povídá, že tamta tam normálně je a ať jí zase dám k telefonu zpátky recepční.:-) Ta mi potom celá překvapená vysvětlila, kudy se dostanu k výtahu (já chci pracovat v téhle budově, když má výtah, nechci chodit denně pěšky do pátého patra...;-)) a ve druhém patře na mě už čekala slečna z personálního. Všechno jsem prostudoval, vyplnil, podepsal a potom odešel.
Cestou zpátky jsem si ale v metru vzpomněl, že jsem měl také přinést doklady o dosaženém vzdělání. Samozřejmě jsem je s sebou měl, jenže si na to ani jeden z nás nevzpomněl. Zpátky už se mi nechtělo a telefonní číslo na personální jsem neměl. No nic, dodám příští týden!
V odpolední špičce samozřejmě příšerně narvané metro, všichni nervózní, tlačili se, nadávali si. Já byl rád, že jakž takž stojím a v tom mi v jedné stanici začala vibrovat levá kapsa (tedy služební telefon v ní), posléze se přidala i pravá. Vzhledem k tomu, kolik jsem měl kolem sebe místa, jsem si říkal, že nemá cenu nijak reagovat, protože pokud bych v tak stísněném prostoru sáhl do kapsy, s největší pravděpodobností by to stejně nebyla ta moje...;-)
Když jsem potom konečně dorazil zase zpátky do práce, musel jsem opět přesvědčovat recepční, že tam vážně pracuju, jen jsem si nahoře na stole zapomněl kartu a že se musím dostat do druhého patra. Dámy se totiž mezitím vyměnily. No a nakonec jsem tedy ještě čekal před dveřmi kanceláře, až někdo půjde dovnitř nebo ven, abych mohl proklouznout s ním...
Zkrátka klidné, nijak vzrušující odpoledne...;-)
fyzická kondice (to spotřebuju jen na přenesení aparatury a pak budu mrtvý;-))
intelekt (to se asi budu tvářit hodně chytře;-))
intuice (takže tahák na akordy s sebou!;-))
