Traktor, Forrest Jump – Kulturní dům Lorec, Kutná Hora (9. 11. 2019)

Na sobotní večer jsem se opět těšil, i když částečně to vlastně bylo i trochu smutné. Čekal mě totiž můj poslední letošní koncert kapely Traktor. Osmý. Tentokrát nejblíž mému bydlišti - v Kutné Hoře, čili nějakých 30 km od nás. Jednalo se o čtvrtou zastávku aktuálního podzimního turné ŠACHOFFNICE TOUR - DRUHÝ TAH.

Vyrazil jsem opět s lehkým předstihem, abych měl kde zaparkovat, ale nebylo to nutné, dá se zastavit v přilehlých ulicích. Trošku problém byl, že jak jsem přijížděl za tmy, nevěděl jsem přesně, kde kulturák je, silnice nevede úplně kolem něj, takže podle navigace už jsem u něj byl, ale tím, že jsem ho neviděl, minul jsem ho a musel objet celou čtvrť v jednosměrkách. Vchod je schovaný za jakousi ubytovnou.

Samotný kulturní dům mě příliš nenadchl - chodba v přízemí je úzká a vede hned kolem šatny, takže se rychle zacpe. Navíc dveře od záchodů se otevíraly ven přímo na ní, takže člověk musel být ve střehu i z tohoto směru. Aby toho nebylo málo, toalety procházejí rekonstrukcí. Sál byl ale celkem v pohodě.

Podle dopředu známého harmonogramu začala přesně v sedm autogramiáda, v porovnání s Mladou Boleslaví se mi zdálo, že to bylo takové klidnější, aspoň ochranka postávající u stolu s kapelou byla klidnější. Opět jsem se ujistil, že nikdo z muzikantů není nafoukaný, spíš naopak, Martin Kapek (zpěv) měl navíc starosti o děti, kterých pár dorazilo, proto ochranku hned ochranku instruoval, kam je má pustit, aby byly v bezpečí. Když se podepsali všem zájemcům, ještě se ujistili, zda je to opravdu všechno a až poté odešli.

V půl osmé spustila předkapela Forrest Jump, tentokrát jsem už věděl, o co jde a líbili se mi úplně stejně jako o týden dřív. Těším se, až budou hrát někde poblíž sami, určitě na ně vyrazím. Líbí se mi taky, že zatímco občas se stává, že předskokani schytají záměrně horší zvuk a celkově se musí uskromnit, aby hlavní hvězdy potom vynikly, Forrest Jump sice měl k dispozici trochu zmenšené pódium, ovšem zvuk byl skvělý a stejně jako posléze Traktor využíval bohatě i pyrotechnické efekty.

Po tři čtvrtě hodinovém setu proběhla úprava pódia, zdála se mi poměrně rychlá. Já jsem pauzy využil k tomu, že jsem si skočil do auta pro prapor. Ochranka u vchodu ho při mém návratu pohledem zaregistrovala, ale nechala mě jít dál.

Ve 20:40 sál potemněl a spustila známá hudba (ještě pořád jsem nezjistil, co je to za písničku, která hraje vždycky těsně před začátkem), po ní už předehra Depresária. Na rozdíl od Mladé Boleslavi se velká plachta zakrývající pódium složila hned po předehře, důvod byl na první pohled jasný - pódium KD Lorec je menší než to ve městě škodovky. I proto měl Martin Kapek tentokrát jen jeden stojan na mikrofon vpředu, i když občas se dozadu postavil a zpíval odtamtud.

Od první chvilky to kapele perfektně šlapalo, výborný zvuk dokreslovaly bohaté ohňové a jiskrové efekty, a ačkoli Martin Kapek upozornil, že z devatenácti písní jich je 8 z aktuálního alba, publikum bylo celou dobu ve varu. Bohužel poměrně brzy se u mě objevil jeden sekuriťák a zakázal mi mávat praporem, čímž mi opět připravil pár horkých chvilek - sem tam se někdo ptal, proč nemávám, ale hlavně mě potom ve dvou vlnách otravovali dva opilci, kteří to pořád nemohli pochopit. Provokovat jsem ale samozřejmě nechtěl, třebaže upozornění nebylo tak nesmlouvavé jako o týden dříve v Boleslavi.

Jak kapela slíbila před turné, v playlistu došlo i na starší věc - Bílá místa v nás, kterou zpěvák uvedl s tím, že ne každý ji zná, ale pozdravil přitom přítomné fanoušky ze Slovenska, o kterých byl přesvědčen, že vědí, o co jde. Poslední písnička řádného času byly Letokruhy, kde refrény zpíval dav, přičemž Martin Kapek musel zakročit jen ve chvíli, kdy lidé dost zrychlovali.

Několik přídavků uvedla neméně známá píseň Vstaňte pane Lincolne a úplný závěr patřil klasicky Katakombám.

Po skončení následovala děkovačka a pak už jen cesta ven. Ta ale nebyla vůbec jednoduchá. Úzká ulička před šatnou dole ji dokonale ucpala, takže jsme nekonečně dlouho stáli a čekali ještě u východu ze sálu, protože fronta se táhla po schodech až dolů. Když jsem se konečně na schodiště dostal, probíhala tam drobná šarvátka dvou opilců. S velkým křikem se tam přiblížil jeden ze sekuriťáků (registroval jsem ho i na sále, protože měl jako jediný kšiltovku) a posléze velmi neurvale srazil jednoho z lidí ze schodů. Naštěstí mě už dav unášel ven.

Cesta domů pak utekla velmi rychle, během chviličky jsem byl na hlavní silnici do Kolína a za pár minut doma.

Nezbývá než doufat, že i příští rok se poštěstí nějaký ten koncert Traktoru...;-)

Závěrečné selfie (a já s praporem:-))

Můj prapor ve fotogalerii Kutnohorského deníku

Výlov Vyžlovského rybníka...;-)

Na sobotu 2. listopadu jsme měli naplánovanou poslední letošní návštěvu výlovu rybníka. Tentokrát šlo o rybník Vyžlovský, kde jsme byli už loni a na Andyho s Álou to tehdy tak zapůsobilo, že se konkrétně sem těšili i po roce.

Ráno jsem se probudil a pršelo. Na to jsem sice byl připravený z předpovědi počasí, ale ono mělo ještě poměrně časně přestat. Bylo ještě hodně brzy, když přiběhl Ála s tím, že se nemůže dočkat. Připravil jsem snídani a šli jsme probudit i Andyho. Jen jsem mu řekl o výlovu, vyskočil z postele. Zatímco kluci jedli, já jsem do auta připravoval všechno nezbytné. Nejdůležitější samozřejmě byly nové podběráky - Andy ho vyzkoušel o týden dříve v Bohdanči, Álův byl ještě zabalený. Jenže když jsem vzal du ruky ten Andíkův, zjistil jsem, že je rozbitá tyč. To mě trochu zarazilo - jednak byla prakticky nová a pak taky bylo zvláštní, že jsem si toho nevšiml, když jsem ji minule vyndával z auta. Naštěstí to vypadalo, že půjde jednoduše spravit.

Začátek výlovu byl plánovaný na 8:30, my jsme vyjížděli někdy kolem čtvrt na devět a ještě pořád krápalo. Jenže když jsme dorazili k Vyžlovce, bylo sice mokro, ale už nepršelo. Z našeho pohledu levá strana silnice byla v obležení aut, pár jich bylo i na straně pravé. Zastavil jsem za tím posledním a přemýšlel, jestli tam můžu stát. Motor stále běžel. Pak jsem si v zrcátku všiml, že ke mně jde někdo v barevné vestě, otevřel jsem okno a celkem příjemný pán mi říkal, že tam stát nemám, protože pak tam nemohou projet autobusy, že si jen na chvilku odskočil a lidi mu tam zaparkovali. Uklidnil jsem ho, že jsem si to myslel a pokračoval tedy dál. Vzhledem k počtu aut, co parkovala na té špatné straně jsem si říkal, že si pan pořadatel odskočil na pořádně dlouho.

Jakmile se objevilo místečko, otočil jsem se a zaparkoval. Přezuli jsme se vzali všechno nezbytné a kráčeli k hrázi. Prošli jsme i kolem schované policejní oktávie, z jejíhož otevřeného okénka se do dálky rozléhal hurónský smích. Výlov už probíhal a první děti lovily rybky. V dřevěném molu, na kterém jsme stáli, chybělo jedno prkno, proto jsem klukům několikrát zdůraznil, aby dávali pozor. Netrvalo to dlouho a Ála do díry šlápnul. Zavrávoral a posadil se do mokrého bahna. V tu chvíli začal fňukat, protože jsem jim řekl, že pokud náhodou spadnou do vody, jedeme hned domů. Ála mě ale ujistil, že mu zima není a že vlastně není ani mokrý. Blbé bylo, že zatím pokaždé jsem měl s sebou i náhradní oblečení právě pro podobné případy, ale tentokrát ne. Zrovna když by se hodilo. Aby toho všeho nebylo málo, rozbila se Álova tyč a podběráková hlava se málem odporoučela do hlubiny. Naštěstí velmi pozorně zareagoval a stihl ji tyčí zachytit. Zkusil jsem ji provizorně spravit, ale v podstatě vždy po chvilce opět odpadla. Nakonec se opět rozbila i Andíkova, což bylo znamení, abychom se vydali na cestu zpátky. Ono to stejně vypadalo na déšť, takže jsem byl vlastně rád. Kluci nachytali hromady větších i menších ryb, všechny samozřejmě záhy pustili. Ála měl největší radost, protože se mu stejně jako loni Andymu podařilo ulovit malou štiku.

Cestou k autu jsme viděli šrumec na pravé straně silnice. Policista si cosi fotil, na kraji stál policejní hyundai. Napadlo mě, že někdo do někoho ťuknul, pak jsem si chvilku myslel, že někdo vykradl některé z aut. Ovšem skutečnost byla zcela jiná a pro mě poměrně neuvěřitelná - aspoň dosud jsem se policistů obvykle zastával. Jenže teď mi došlo, že ti dva, co se smáli v oktávce, celou dobu sledovali, jak auta parkují na špatné straně (žádná zákazová značka nikde nebyla, šlo jen o to, že potom zbyl průjezdný jen úzký pruh silnice v jednom směru). Když provinilců bylo dost, povolali posily a začali postupně všem dávat pokuty. To by se těm dvěma něco stalo, kdyby zvedli zadky a těm řidičům něco řekli hned, než odešli od aut? Nebo třeba kdyby zařídili takovou drobnost, jako je třeba značka zákaz stání? Takže takhle bych heslo 'Pomáhat a chránit' nepředstavoval. V každém případě někteří šťastlivci stihli rychle přeparkovat, naprostá většina měla ale smůlu. Jedna paní se přišla zeptat, proč ona lísteček má a "tamhleto auto ne"? "Protože tam jsem ještě nestihl dojít" odvětil suše policista...

My jsme naštěstí pokutu neměli. U auta jsme se opět přezuli, Álovi jsem musel roztáhnout na sedačce deku, aby všechno nezamazal a za chvilku jsme ujížděli domů. Po pár minutách se navíc spustil déšť, takže nám to nakonec vyšlo úplně perfektně. Hned v týdnu jsem vzal podběrákové tyče do Prahy a o polední pauze jsem je jel reklamovat. Trochu jsem předpokládal, že vzhledem k tomu, že u obou se hned při prvním použití objevila stejná závada, dostanu hned zpátky peníze, bohužel si prodejce nechal lhůtu 30 dní k posouzení reklamace a mám trochu obavu, že se to bude snažit obejít spravením. V tom případě by mi nejspíš přes zimu vydržely (protože je používat nebudeme), ovšem na jaře se uvidíme znovu. Jen doufám, že ani tentokrát neztratíme hlavu. Podběrákovou...;-)

Traktor, Forrest Jump – Dům kultury Mladá Boleslav (1. 11. 2019)

Někdy se to zkrátka sejde, že je několik perfektních akcí hned za sebou, zatímco jindy se dlouho nic neděje. Takže po perfektním čtvrtečním koncertu v Praze, jsem v pátek večer zamířil pro změnu do Mladé Boleslavi, kam zamířila kapela Traktor v rámci Druhého tahu Šachoffnice tour. A nešlo jen tak o nějaký koncert, ale o ten úplně úvodní.

Ačkoli jsem v boleslavském kulturním domě zatím nikdy nebyl, z internetu jsem zjistil, že tam bývá problém s parkováním, proto jsem raději vyrazil s mírným předstihem. Ačkoli poměrně malé parkoviště bylo i tak zcela zaplněné, přímo na ulici jen pár metrů od vchodu čekalo místo přímo na mě.

U vchodu jsem absolvoval takovou rozumnou prohlídku, dostal jsem pásku, abych mohl ven a zase zpět a pak jsem se porozhlédl po sále.

Aktuální koncertní turné má pevně daný rozpis - v 18:00 vstup, 19:00 autogramiáda, 19:30 předkapela, 20:45 Traktor. A musím uznat, že alespoň na první zastávce byl dodržen perfektně. Možnost získat podpisy svých oblíbenců je samozřejmě super, takhle před samotným koncertem mi to přijde ještě mnohem lepší než po něm. Ne snad proto, že by se někomu mohla kapela svou produkcí zhnusit a o autogram by později nemusel stát (to u Traktoru opravdu nehrozí!:-)), spíš jde o to, že po koncertě bývají zmatky, tlačenice… I já jsem se nakonec postavil do fronty a nechal si podepsat fotku pro naše kluky, kteří v létě jezdili na venkovní koncerty se mnou, ale takhle dovnitř se je vzhledem k věku brát neodvážím. Ochranka byla dost nesmlouvavá, kdo se chtěl vyfotit měl smůlu, stejně tak pokud se někdo zasekl na delší dobu, kapela se ale podepisovala velmi ochotně. Poprosil jsem Martina Kapka (zpěv), zda by mohl na fotku připsat pro Andyho a Álu, neměl s tím nejmenší problém, tedy kromě toho, že v hluku špatně slyšel. Pak na mě ještě zapůsobilo, že si nikdo nehraje na nafoukané hvězdy - když se mi podepsal Petr Bartošek (klávesy), usmál se na mě a poděkoval.

Přesně v 19:30 se zhaslo a na pódiu se objevil Forrest Jump. Slyšel jsem je poprvé a opravdu mě nadchli. Dovedu si představit, že bych klidně vyrazil na jejich samostatný koncert. Celý set předskokanů trval 45 minut.

Zatímco se připravovalo pódium, já jsem si doběhl do auta pro prapor. Říkal jsem si, že za zkoušku, zda mě s ním dovnitř pustí nic nedám. U vchodu jsem prošel vice méně bez problémů. I když jsem zaregistroval, že jeden z pořadatelů se nedůvěřivě podíval, co to nesu. Ve 20:40 se sál ponořil do tmy, svítilo jen logo na pódiu a do toho hrála píseň, která jejich koncerty zahajuje. Čekal jsem, že během následného intra se objeví kapela, ale místo toho začala hrát jakoby z playbacku píseň Depresárium. Pódium zůstávalo osiřelé. Jenže najednou se hlasitě ozvaly pyrotechnické efekty, velká plachta spadla a nám se naskytl pohled na kapelu, která celou dobu už skrytě hrála. To mi přišlo jako vtipný nápad. Martin Kapek měl jeden stojan na mikrofon vpředu, druhý vzadu mezi bicími a klávesami, obě místa střídal a samozřejmě často zpíval bez stojanů.

Já jsem mával praporem, potěšilo mě, když jsem viděl, že lidem se to líbilo - zahlédl jsem třeba, jak si toho někdo vpředu náhodou všiml a ukázal druhému, ať se otočí a všichni se pak usmívali. Idylka trvala přesně padesát minut, kdy se u mě během písně Šaškovnice objevil sekuriťák a požádal mě, abych prapor sundal. Naštěstí mi dovolil tam s ním zůstat, ovšem podmínka zněla nekompromisně: "Vyndáš ho a jdeš ven!" Bohužel mi s tím zadělal na zábavu, kdy jsem musel několikrát vysvětlovat lidem kolem, proč už nemávám. Ne každý si totiž ochranky všiml…

Koncert byl perfektní, zazněly jak novinky tak osvědčené pecky. Po celou dobu šlehaly na okraji pódia plameny, chvílemi jsem měl s ohledem na výšku stropu trochu obavy, že možná až moc vysoko. Občas vyšlehly i jiskry, což bylo vždy doprovázeno hlasitými ránami, tam se přiznám, že, že jsem se občas lekl. Jediná nevýhoda ovšem byla ta, že to strašně rychle uteklo, přitom kapela hrála hodinu a třičtvrtě.

Jako úplně poslední již tradičně zazněly Katakomby.

Potom jsem se přesunul do auta a čekala mě cesta domů. Ovšem hned tento víkend si dám opáčko! Bohužel asi poslední letošní Traktor…

Závěrečné selfie (a já s praporem:-))

Ukázka z koncertu (pozorný divák v závěru zahlédne mě s praporem...:-))

Volbeat, Danko Jones, Baroness - O2 Universum, Praha (31. 10. 2019)

Ve čtvrtek 31.10. pro mě nastal hudební svátek - do Prahy zavítala dánská kapela Volbeat, na jejímž koncertě jsem byl před pár lety v rakouském Linci. Samozřejmě jsem nemohl chybět. Nejprve jsem ale musel absolvovat frontu u vstupu, která ale nakonec postupovala poměrně rychle, důkladnou prohlídku podobnou té na letišti a nakonec ještě zmatky u šatny, kde sice obsluhovaly pohledné modelky, ale nešlo jim to právě nejrychleji. Stejně tak jsem neměl dobrý pocit, když jsem dostal lístek s číslem, druhou jeho část položily na bundu a tu nechaly ležet na pultíku, dokud ji zase někdo další neodnesl na věšák. Jedním z důvodů zdržení u šatny byl ale také fakt, že mezi fanoušky byli velmi početně zastoupeni cizinci a ti 40 korun platili tisícovkami, které jim vypadly z bankomatů. Možná by stálo za to alespoň u šatny nechat na výběr něco jako 40 korun nebo 2 Eura. Pak by to bylo rozhodně rychlejší. V nové hale O2 Universum jsem byl poprvé a nedá se říct, že by mě nějak nadchla. Asi nejsem dostatečně moderní, ale přišla mi taková jako nedodělaná, nevím. A to už vůbec nemluvím o tom, že místo na sedačkách je stísněné podobně jako v letadle. Pod sedačkou před vámi je sice jakési stupátko, abyste měli kolena výš, ale ty nejsou nijak pohodlné, protože třeba mě se na ně vešly akorát tak špičky bot. Vedle mě seděl silnější chlap a jeho rozměry netrpěl jen on, ale i já. Naštěstí aspoň z druhé strany seděla štíhlá paní. Když jsem se chtěl do své řady dostat, poté co jsem do hlediště vstoupil "svým" vchodem, musel jsem překonat tři řady přes sedačky, protože k nižším řadám nevedla ulička.

Přesně podle plánu (dokonce o minutu dřív) začala v 18:29 hrát první předkapela - Danko Jones. Trojici jsem doteď neznal, ale dá se říct, že mě velmi mile překvapili a nakonec mi přišlo skoro líto, že hráli jen půl hodiny. Dvě minuty před sedmou se totiž rozloučili. Dvacet minut po nich spustila druhá předkapela - Baroness. Ta měla vymezený delší čas, hrála takřka přesně hodinu. Při první písničce jsem si říkal, že to jde, ale jak hráli delší dobu, zdály se mi všechny písničky úplně stejné, dokonce chvílemi jsem měl pocit, jako kdyby hráli, co je napadne. Zvláštní byl poměr mezi zpěvem a hudbou, nevím, jak to popsat, ale znělo to nezvykle. Jako celek to ve mně ale vyvolávalo spíš nepříjemné pocity a poslouchat to ještě déle, asi by mě přepadla pěkná depka. Taky se musím přiznat, že jak jsem zvyklý dávat si na koncertech trochu vaty do uší, myslel jsem, že tady to nebude potřeba, aspoň v O2 Aréně je zvuk vždycky takový nijaký, jenže v této menší hale byl zvuk poměrně slušný, ale hlavně velmi hlasitý. Už Danko Jones se mi zdáli poměrně na hraně, Baroness pak na intenzitě ještě přidali a při představě, že to hlavní teprve přijde, jsem nic nenechal náhodě a na záchodě si nacpal do uší kousky toaleťáku (nepoužitého:-)), naštěstí byl velmi jemný.

Ve tři čtvrtě na devět spustilo intro a na pódium dorazili Volbeat s písničkou The Everlasting. Před pár týdny vydali novinkové album Rewind, Replay, Rebound a protože se tak jmenuje i aktuální celosvětové turné, bylo jasné, že na písničky z něj bude kladen důraz. Oproti minulému turné, které jsem viděl u našich jižních soused byla scéna poměrně strohá, ale hudebně to šlapalo perfektně. Kromě novinek došlo in a osvědčené hity: Doc Holliday, Lola Montez, For Evigt, Black Rose, When We Were Kids, Slaytan, Dead but Rising, Hallelujah Goat, Die to Live, Fallen, Seal the Deal. Před Sad Man's Tongue vzdal Michela Poulsen (zpěv+kytara) hold Johny Cashovi. Přesně v deset kapela zmizela, ale posléze se vrátila s půlhodinovým přídavkem s úvodním The Devil's Bleeding Crown a na úplný závěr zaznělo Still Counting doprovázené výstřelem papírových konfet a pásků.

Z akce jsem odcházel nadšený, o to víc, že jsem stihl dřívější vlak, než jsem původně myslel. S ohledem na program dalšího dne se mi to velmi hodilo…;-)

Ukázka z youtube...:-)

Výlov Bohdanečského rybníka...;-)

Na pondělí 28.10. jsem si v práci nahlásil volno (ne na každého se automaticky vztahují české svátky, nejsem holt prodavač…;-)) a poměrně brzy ráno jsme vyrazili na další letošní výlov - tentokrát do Lázní Bohdaneč. Kvůli nemoci jsme Álu museli nechat doma a jeli jsme tak jen ve dvou.

Nevěděl jsem úplně přesně, na kterém místě se akce koná, ale desítky zaparkovaných aut u krajnice se naštěstí nedaly přehlédnout. Od auta jsme to potom měli jen kousíček, vlastně jsme měli výborné místo mezi samotným rybníkem a loukou, na které potom probíhal prodej rybích specialit. Na hrázi jsme se chvilku sledovali přípravy, Andy spřádal plány, jak bude obdivovat rybky, které si vyloví novým speciálně na tyto příležitosti pořízeným podběrákem, když v tom slyším ženský hlas, který na mě promluvil. Zpozorněl jsem a vidím, jak u mě stojí paní s diktafonem s logem Českého rozhlasu a říká do něj, že stojí u otce se synem, kteří se přišli podívat na slavnostní výlov… Doteď jsem si vždycky myslel, že takové rozhovory probíhají tím stylem, že vám nejdřív někdo řekne, že by se vás zeptal na to a na to, a vy tak máte možnost si v hlavě srovnat myšlenky, aby dávaly aspoň trochu smysl. Tak teď už vím, že tomu tak není. Ovšem nezakoktal jsem se jen já, ale i paní redaktorka. Potom nezbývalo než doufat, že se stejným způsobem ptala ještě dalších "čumilů" a nahrávku s námi ani nepoužije.

Když rybáři provedli zátah, seběhly se ke břehu děti s malými síťkami a lovily rybičky. Nedalo se přehlédnout, že drtivá většina z nich byla zpovzdálí instruována otci, kteří si tak chtěli jednoduše a zdarma obstarat nástražní rybičky na dravce. Andy všechny poctivě pouštěl - jsme rybáři, ne pytláci. Pak se u mě objevil nějaký dědek a napůl huby se mě zeptal, jestli tam budeme s podběrákem dlouho. Předpokládal jsem, že je to jeden z lovících rybářů a odpověděl jsem mu, že jen chvilku a on odešel. Za chvilku u mě ale stál znovu s obrovským kbelíkem a opět nenápadně ke mně prohodil: "Řekni mu, ať mi tam tím podběrákem zaloví, ať mám nějaký rybičky na candáty!" Pán měl ale smůlu, odmítl jsem, zkrátka se mi příčí využít výlov ke krádeži ryb, třebaže to tak dělaly desítky dalších. On ale ani nehnul brvou, neztrácel ani vteřinu a okamžitě se přesunul k další oběti.

Po nějaké době jsme se rozhodli, že už nám to stačí a přesunuli jsme se k autu, kam jsme uklidili podběrák a ještě jsme zašli na louku ke stánkům. Měl jsem totiž v plánu koupit si nějaké rybí dobroty - vzali jsme si tedy několik porcí uzeného a grilovaného kapra a s nimi jsme se potom přesunuli zpátky k autu. Cestou jsem ještě koupil Andymu sváču u stánku pekárny, mimochodem dle mého soudu velmi předraženého. Ačkoli se parkovalo u kraje velmi frekventované silnice, s vyjížděním nebyl nejmenší problém. Stačilo vyhodit blinkr a prakticky okamžitě některý z projíždějících řidičů zastavil, aby hned mohl zajet na čerstvě uvolněné místo.

Domů jsme se vrátili před obědem, k němuž jsme si dali kapry a v podvečer jsem se na stránkách Českého rozhlasu dopátral reportáže z výlovu a mé naděje, že jsme byli "vystřiženi" zhasly - paní redaktorka vše sestříhala, takže její zakoktání zmizelo, zatímco my jsme vypadali jako výletníci z ústavu…;-)

Exotika 2019...;-)

Na podzimní prázdniny připadl jako každý rok i termín výstavy Exotika v Lysé nad Labem. Ačkoli dříve jsme na tamní výstaviště jezdili velmi často, od loňské úpravy vstupného, nezohledňující věk dětí, ale jejich výšku, jsme návštěvy omezili na minimum - tedy lépe řečeno na nulu.

Ovšem konkrétně tato výstava je vždy zajímavá tím, že zde člověk na poměrně malém prostoru zahlédne mnoho zvířat, s nimiž se jindy setká leda tak v ZOO. Pro mě osobně představuje problém to, že kromě takových opic, papoušků nebo třeba tygrů, se mezi exotickou zvěř počítají i hadi. V minulosti jsem to vždycky řešil tak, že jsem nejel s našima klukama sám a potom jsem vždycky čekal před tou halou, kde se podobná havěť nacházela. Letos to ale bohužel vyšlo tak, že jsme nakonec museli jet jen ve třech. Kluci mi ale slíbili, že budou dávat pozor a hlídat, abych žádného hada nezahlédl, čemuž jsem samozřejmě ne tak úplně věřil.

Poslední návštěvy Lysé v loňském roce se nesly ve znamení objížďky, protože se rekonstruoval železniční nadjezd. Naštěstí se nás to nyní už netýkalo, protože, jak jsem se dočetl, oprava byla již dokončena. Vyrazili jsme tedy v neděli 27.10. ráno bez kinedrylu - klukům jsem dal jen jakási lízátka proti blinkání v autě. Vždyť je to jen kousek, když se dá jet přímo. Všechno se zdálo být zalité sluncem až do Starého Vestce, kde se má uhnout na Lysou, jenže už z dálky jsem viděl ceduli zakazující odbočení vpravo. Silnice uzavřena. Co teď? Silničáři samozřejmě předpokládají, že všichni řidiči mají zeměpis České republiky v malíčku, proto jsou nějaké šipky zbytečné.Jeli jsme tedy dál, uhnuli na Přerov nad Labem a nakonec ta cesta nebyla až tak příšerná. Tedy opět jen do chvíle, než jsme před Lysou zastavili v koloně před mostem přes Labe, který se opravuje a jezdí se kyvadlově. Aut v našem směru bylo tolik, že jsme schytali ještě jednu zelenou. Je teda pravda, že řidič za mnou se rozčiloval, že jsem na červenou zastavil a nejel dál, ovšem je taky pravda, že ta červená tam už nějakou dobu svítila a minimálně dvě auta přede mnou už na ni projela.

Před výstavištěm jsme si vystáli poměrně dlouho frontu (celkem byly tři - u každé pokladny jedna). Pobavila mě paní, která se po mém "Jeden dospělý a dvě děti" zeptala, jestli jsou děti velké. No nevím, jestli 7 let u jednoho a zcela čerstvých 10 let u druhého dá považovat za velké děti, ale budiž.

Když jsme prošli kolem uličky z vystavených bot, kabelek a oblečení, ocitli jsme se konečně u vstupu do haly. Do té (z mého pohledu) kritické a já už před vstupem měl zpocená záda z představy, co mě čeká. Musím ale uznat, že asi dvě třetiny byly naprosto v pohodě, nepočítám-li fotku hada hned u dveří. Na samotném konci se potom s trochou šikovnosti dalo plazům taky vyhnout a úplně nejkritičtější zákoutí nechtěli vidět ani kluci, tak jsme ho vynechali. Jako rybáře nás samozřejmě zaujalo velké akvárko s rybami z českých vod, i když uznávám, že to asi úplná exotika nebyla... Pak už jsme tuto halo opustili a vydali se dál. V dalších prostorách se mi zdálo i volněji, co se lidí týče. Je ale pravda, že právě v hale plné papoušků, opic, zmíněných tygrů a dalších hezkých zvířátek jsem skutečně nečekal na dvou místech důmyslně zastrčená a ukrytá akvária se skutečně ohromnými hady, to mě polilo horko asi úplně nejvíc.

Pak jsme ještě zašli do patra, kde jsme se podívali na výstavu opeřenců. Opět jsme se nemohli ubránit tomu, že nedokážeme pochopit, že dva z našeho pohledu zcela identičtí ptáci se liší tím, že jeden z nich má u klece několik cen z výstav, zatímco druhý nic. V některých případech se nám dokonce stalo, že jsme se shodli na tom, že ten neoceněný exemplář se nám zdál mnohem hezčí, než jeho kolega šampion...;-)

K autu jsme se vrátili kolem poledne, opravovaný most jsme stihli přejet v první vlně ještě na oranžovou a zpáteční cesta tak byla mnohem kratší než ta ranní v opačném směru.;-)