Hudební znalec...;-)

Jsem si téměř jistý, že je to nejméně půl roku, co jsem naposledy hrál na bicí. Včera jsem se je tedy rozhodl oprášit. A měl jsem věrného posluchače.
Andreásek si samozřejmě nemohl nechat ujít něco, co dosud pořádně neznal. Tedy se samotnými bicími se zná velmi dobře, protože je používá jako prolézačku. Každopádně zatímco jsem čekal, že s brekem uteče, on nejprve zůstal stát a s obdivným výrazem na mě zíral (má vkus - pozná nejlepšího bubeníka!;-)) Po chvilce se postavil vedle mě a natočil se přímo do odposlechu. Aby toho nebylo málo, rukou si klepal do rytmu. Sice byl trochu pozadu, ale ani já po té době nehrál bez chybičky a hlavně - je mu 15 měsíců, má ještě dost času na to, aby to dohnal...;-)
Co mě ale pobavilo nejvíc, když si sebral ze země další paličku a snažil se trefit do virblu, který je v úrovni jeho očí. Musel se totiž nahnout přes mou pravou nohu, jíž jsem obsluhoval kopák a jak jsem s ní hýbal, pokaždé jsem mu ruku odrazil pryč. Jenže moudřejší ustoupí, takže to Andík vzdal a začal bouchat alespoň do kotle.

Je fakt, že i tím mě dokonale zmátl a já se tak ztratil...;-)

Andíkova oblíbená zábava, když se večer vrátím:

Andík pečující...

Plnohodnotný...;-)

Na den přesně po roce plácání se ve zkušebních dobách (započtu-li i dobu výpovědní) jsem dnes mohl otevřít flašku a začít oslavovat. Někdo tomu dost možná nevěří, další je nejspíš jen přesvědčen, že mi pouze zaschla barva v tiskárně a já tak nemohl vytisknout výpověď.
Ať tak nebo úplně jinak, jisté je jen to, že mi roční zkušebka právě skončila a já se tak po velice dlouhé době stal plnohodnotným zaměstnancem.
Napadlo mě sice, že bych si mohl vtipně vytisknout takovou výpověď nanečisto a doma ji ledabyle nechat čouhat z batohu, ale pak jsem si uvědomil, že by mohlo jít o nebezpečný žert a sám jsem jej proto zavrhnul. Přece jen, co kdyby ji někdo zahlédl už v práci...;-)

Údržbář...;-)

Ještě jednou se okrajově vrátím k tématu lopat z minulého týdne, tento příspěvek s ním totiž lehce totiž souvisí.

Není tajemstvím, že co se týče manuálních prací, nejsem na tom zrovna nejlépe, nicméně nebude to dlouho trvat a všechno se změní. Právě totiž absolvuji odpovídající rychlokurz.

Přes známého, s nímž ráno poměrně často jezdím vlakem, jsem se dostal do kontaktu s jedním údržbářem. Zmíněný známý nás takhle dal dohromady a pak si začal klidně jezdit jinak. Jenže milý zlatý údržbář si se mnou chce každé ráno povídat. Abych byl přesnější - chce SI povídat. Já tak denně 45 minut poslouchám, který typ zářivek je nejlepší, co se často rozbíjí v bojlerech, jak co zapojit, co dělat, když člověk nemůže najít hlavní jistič...;-) Naposledy byl tématem rozdíl mezi závěsnými a zazděnými nádržkami na WC.

Nejvíc mě ovšem nový kamarád dostává dvěma hláškami. Zaprvé: "Co já, já jsem jen lopata!" (tím mě inspiroval už k názvu příspěvku z minulého týdne) a zadruhé, a to hlavně - "Mladý jsou dneska líný, nechce se jim makat."

Vzhledem k tomu, že je o několik let mladší než já, dostává tato hláška zvláštní význam...;-)

Dovolená...;-)

Někdy se vážně nestačím divit, jak okolnosti dokážou zlomyslně vystihnout tu "pravou chvíli". Jak už tady v jednom z minulých příspěvků zaznělo, měl jsem v pondělí
večer tak trochu problém dostat se domů. A to zrovna, když jsem potřeboval dorazit co nejdřív, protože ranní (spíš tedy noční;-)) vstávání na ranní (pro mnohé pak stále noční;-)) směnu začínající od šesti není dvakrát příjemné.

Když jsem si pak doma konečně zničeně sedl po náročné cestě narvanými dopravními prostředky, chtěl jsem si alespoň prolistovat katalog cestovní kanceláře Fischer, s níž jsme v minulosti absolvovali několik dovolených, a proto mi teď posílají nabídky "prvních momentů". Je mi jasné, že minimálně letos ještě nikam nepojedeme, ale proč se nezasnít.

Rozbalil jsem zásilku, svalil se na gauč a v tu ránu se mé exotické lenivé myšlenky rozplynuly. Katalog jsem štítivě odhodil. Jednalo se totiž o nabídku Fun & Active, v jejímž rámci vás čeká "aktivní dovolená s atraktivním sportovním programem - beach volejbal, aqua aerobic..."

Nechápu, jak s podobnou hrůzou přišli zrovna na mě (to si snad ze mě jen někdo chtěl vystřelit;-)) a ještě v takovou chvilku...;-)

Hlavně, že je večírek...;-)

Někomu by se možná mohlo zdát, že snad pracuji pro ruskou firmu, a proto slavíme pravoslavné vánoce, ale skutečně tomu tak není. Včerejší vánoční večírek byl zkrátka jen plánovaně lehce opožděn.

Jelikož před vánoci si pár kolegů vzalo dovolenou a rozjelo se domů do všech koutů světa (vítězem je asi Kolumbie;-)), rozhodli jsme se uspořádat cosi jako rautík až v lednu. A když potom šéf z Německa oznámil, že by se rád zúčastnil, bylo jasné, že se vše odehraje právě v době jeho pravidelné návštěvy. Tím spíš, když prohlásil, že veškerou útratu vezme na sebe. Naším úkolem bylo pouze vybrat pěkné místo.

Volba padla na restauraci s vlastním minipivovarem. Přiznávám, že za normálních okolností by se mi 59 korun za 0,4l sklenici trochu příčilo, ale šéf nás hned v úvodu ujistil, že si máme dát cokoli a v množství, v jakém chceme, za podmínky, že zítra budeme schopni pracovat. Pánská část osazenstva se rozhodla otestovat postupně všechny speciály, které byly ve včerejší nabídce jen čtyři. Naštěstí! Začali jsme šestnáctkou, ovšem posléze jsme sklouzli v podstatě za hranu zákona, jelikož jsme nepohrdli ani čtrnáctkou a třináctkou. Dva kolegové se postupně zasekli na jednom ze speciálů, o němž jsme se dozvěděli, že obsahuje ingredience s účinkem srovnatelným s marihuanou. Mně nijak neoslovil. Ne, že bych snad byl díky svému bydlišti zvyklý na něco silnějšího...;-)

Rozhodně mě ale tentokrát doslova zachránilo, že jsem mimopražský. Mohl jsem se na tuto skutečnost vymluvit a rozloučit se tak už krátce po desáté. Cestou na tramvaj jsem ještě dvakrát zabloudil, ale nakonec jsem ji stihl. Ve vlaku se mi potom podařilo několikrát klimbnout, za což ovšem nemohl alkohol, ale to, že jsem den před tím vstával v půl čtvrté. Nevím proč, ale mám už vyzkoušené, že únava mě pak přepadá s jednodenním zpožděním. Jednou jsem se probral právě ve chvíli, kdy se ke mně blížila rozesmátá průvodčí, a od té doby mi vrtá hlavou, co ji mohlo tak pobavit. Uklidňuji se tím, že některý z cestujících přede mnou byl vtipálek a pevně doufám, že jsem důvodem nebyl já případným chrápáním či čímkoli jiným...;-)

Ráno jsem dorazil do práce docela v pohodě, navíc jsem měl vyčůraně dohodnutou pozdější směnu, díky čemuž jsem se i dobře vyspal. Luxusních 6 hodin! V kanceláři to vypadalo jako po vymření. Zatímco jindy tam vládne takový ten pracovní ruch, tentokrát bylo úplné ticho. Polovina kolegů chyběla a půlka ze zbytku měla cosi omotané kolem krku. Ještě k tomu nemohli mluvit. Zjistil jsem, že poté, co se zavřela první hospoda, přesunuli se do další a z ní se náležitě upravení vytratili ve tři ráno.

Během dopoledne jsme se tak nějak kompletně sešli, zjistili, že mezi sebou máme superpařiče, který nakonec ani nešel domů a táhl to dále. Ráno si myslel, že je šest, ale zdálo se mu podezřelé světlo, proto se zeptal prvního člověka, kolik vlastně je, a ten ho překvapil odpovědí, že čtvrt na deset. To už měl být přes hodinu v práci... Samozřejmě jsme si ho během dne pořádně vychutnali - třeba když náhle vsedě usnul a neprobudil ho ani náš upřímně škodolibě zlomyslný smích. Další kolega se bál jít na oběd, ale naštěstí s tím počítal už ráno, proto si koupil jídlo v Albertu. Jak měl v sobě ještě nějaký ten zbytkáč, moc si to nepamatoval a těsně před plánovaným jídlem se nahlas zamyslel: "Ty jo, koupil jsem si k tomu pečivu vůbec něco?"

Tak nevím, jestli nás šéf zase někam pozve, až příště přijede...;-)

Závislost na PC...;-)

Závislost na počítači se může projevovat různými způsoby. Třeba i ztrátou orientace (čímž nemám na mysli tu sexuální...;-))

To se takhle dívám na televizi a manželka sedí u počítače. Jak jsem později zjistil, rozhodla se nahrát na Facebook nějakou fotku. Každopádně už ani nevím, na co jsem to zíral a co jsem přes cvakání tlačítek klávesnice vůbec neslyšel, když se najednou od stolu s počítačem ozvalo: "Já jsem kráva, já to dala na zeď!" Došlo mi, že se jedná o řečnickou otázku, proto jsem nijak nereagoval. Ovšem ani to mi nebylo nic platné. Manželka se na mě totiž vzápětí obořila: "Proč mi říkáš krávo?";-)

Cesta domů...

Včerejší večerní cesta z práce stála opět po nějaké době za to. Dorazil jsem na nádraží a tam spatřil nekonečný dav lidí. Ono není divu, když zhruba tři čtvrtiny vyhrazené pro cestující jsou už od prosince uzavřeny z důvodu "přípravy stavebních prací" (trvá-li takhle dlouho pouhá příprava, nechci vidět samotnou stavbu, to už se vzhledem ke svému věku konce asi nedočkám!;-))

V každém případě jsem velmi rychle pochopil, že varování, které jsem dostal na eskalátorech z metra, se skutečně vyplnilo a vlaky už od odpoledne nejezdí. Z rozhlasu se pouze tu a tam ozvalo cosi o omluvě za zpoždění, předpokládal jsem tudíž, že jde o přechodný stav a nějaký ten spoj bude brzy vypraven. Po nějaké chvíli automat skutečně nahlásil, že "můj" spěšňák bude opožděn o 20 minut. Hned vzápětí následovalo další upozornění, že tentýž spěšný vlak je zrušen. Po dalších asi 10 minutách se z rozhlasu ozvalo, že ten samý spoj bude přistaven k páté koleji. No sláva, pomyslel jsem si a vydal se s částí davu tím směrem. Celkem slušně zaplněný vlak se ovšem neměl k odjezdu a nikdo z lidí netušil, co se vlastně děje. Po nástupišti začali bezradně bloumat ti samí cestující, kteří si před několika okamžiky nastoupili, a po nějaké době se konečně objevil průvodčí, který oznámil, že vlak bude odkloněn a půlku své trasy pojede úplně jinudy. Nezbývalo, než si vystoupit a opět se vmísit do čekajícího davu. Po několika dalších minutách jsme dostali informaci, že spoje z Kolína jezdí do Běchovic a zpátky. Několik desítek lidí se tedy vydalo do metra, aby absolvovalo cestu přes půl Prahy (doslova) na Černý Most, tam se narvalo do autobusu MHD (snad by někdo nechtěl, aby po několikahodinové poruše byly zajištěny posílené linky) a posléze vystoupilo u nádraží v Běchovicích.

Zde nastal další kámen úrazu - nikdo neměl ani ponětí, zda skutečně něco pojede, takže jediným výsledkem bylo, že se babky v informacích na Masarykově nádraží tímto elegantním způsobem zbavily dotěrných nespokojenců. V Běchovicích si můžete stěžovat leda tak do tmy. Po několika dlouhých a studených minutách čekání byl konečně ohlášen vlak, který měl dorazit za 10 minut. Všichni hypnotizovali tmu v dálce směrem od Kolína a když se tam objevilo světlo, zmocnilo se mě nadšení, jelikož jsem opět začal věřit, že se do půlnoci dostanu domů. Jenže vlak zůstal stát kdesi v dáli před nástupištěm. Aby ne, když se po další době blížil panťák z opačného směru. Tedy odtamtud, kde nám řekli, že nic nepojede, a proto musíme využít MHD.

Nechci se nijak vychvalovat, ale od začátku jsem tušil, že pošlou jen jednu soupravu. Ono se už tak nějak stalo zvykem, že podobné situace využívají ČD k testování maximální kapacity svých vozů. Naštěstí je vidět, že jde o kvalitní výrobky s ohromnými skrytými rezervami a do soupravy, v níž už při příjezdu stáli v obou patrech v uličkách mezi sedadly lidé, se vměstnali i ti, kteří naletěli a jeli tak až z Běchovic. On tedy nastal ještě jeden zázrak, ale ten už nikoho, kdo tu a tam jede vlakem, nepřekvapí - když dorazila zmíněná jedna souprava, oznámil staniční rozhlas, že z Poříčan pokračuje první část vlaku do Kolína a druhá do Nymburka. A teď, která je která...

Domů jsem nakonec dorazil jen s lehce víc než 1,5 hodinovým zpožděním a mohl jít hned spát, ráno mě totiž čekalo vstávání ve 3:30.

Ještě jsem si na seznamáckých Blbinkách přečetl o tom, jak na několik hodin zkolabovaly vlaky jezdící z pražského Hlavního nádraží (http://www.novinky.cz/domaci/223235-prazske-hlavni-nadrazi-zkolabovalo.html ) a zaradoval se, jaké mám štěstí, že já jezdím z nádraží Masarykova, a proto jsem měl klid. Teď by se ještě mohla ozvat zapálená bloggerka-nádražačka, která mi pokaždé vysvětlí, že všechno bylo úplně jinak a že jsem si to vymyslel a už mě nepřekvapí vůbec nic...;-)

Já chápu, že se něco může rozbít a nefungovat, to nikomu nevyčítám, ale za to, že nikdo opět nebyl schopen dát jedinou rozumnou informaci, uděluji ČD další Kyselou prdel...

Jízdenka...;-)

Zdá se, že průvodčí dostali nové nařízení. Nejspíš proto, aby přilákali budoucí zákazníky, rozdávají malým cestujícím dětské jízdenky.
Ono jde tedy jen o obyčejný obrázek, v každém případě i my už jsme jich několik dostali. Naposledy asi před týdnem, když jsme jeli do Čáslavi. Vybrali jsme si vůz pro matky s dětmi, hlavně tedy z toho důvodu, že je půlený a ve druhé části lze odevzdat kočárek a v cíli si jej opět vyzvednout. Chvilku jsem měl špatný pocit z toho, že jakožto otec s dítětem v tomto typu vagónu asi nemám co dělat, ale toho jsem se zbavil poté, co jsme posadili 12 kilového Andreáska na sedačku z níž poté vypadl dlouhý špičatý šroub. I 15 měsíčnímu dítěti bylo jasné, že to tak asi být nemá a celou cestu tak na něj v krátkých intervalech ukazoval a cosi mumlal. Dost možná to bylo něco jako: "Ty v*le, ještě že jsem si to nevrazil do pr..."
Mé provinění se úplně rozplynulo při zpáteční cestě, kdy jedno celé kupé pro matky s dětmi zabral nějaký santusák a usnul položený na sedačce, zatímco v jiných seděli dospělí bez dětí jakoby nic. Ale zpátky k ranní cestě.
Po několika minutách k nám dorazil průvodčí. Vím, že standard se především v rychlících dost zlepšil, ovšem zde šlo nejspíš o výjimku. Ne, že by byl nějak neurvalý, on byl asi němý. Otevřel dveře kupé a zíral na nás. Zamračený jako masový vrah. Podali jsme mu jízdenky, on je bez hnutí brvou orazítkoval, vrátil a stále zamračeně sáhl do náprsní kapsy. V tu chvíli by mě absolutně nepřekvapilo, kdyby vytáhl bouchačku, ale on mě překvapil. Vytáhl svazek dětských jízdenek, jednu vrazil Andreáskovi a odešel.
Andík ji během chvilky zmuchlal, zahodil na stolek před sebe, okomentoval vypadlý šroub a sledoval krajinu z okna. Z ničeho nic si ale ještě jednou vzal zmuchlaný obrázek a prohlédl si ho. A to bylo asi jediné štěstí, protože najednou se za prosklenými dveřmi objevil drsný průvodčí, podíval se dovnitř a zase odešel.
Nejspíš si chtěl zkontrolovat, zda si s jeho dárkem hrajeme...;-)

Lopata...;-)

Hned vedle té naší chystají dělníci novou kancelář pro další firmu. Je pravda, že za tu dobu, co se tam zdržují a dělají neuvěřitelný kravál, museli celý prostor už nejméně desetkrát zbourat a znovu postavit, ale stále se tváří, že pracují.

Samozřejmě všichni vítáme hlavně to, že používají stejné toalety jako my. Především pak kolegyně, které se na holčičkách běžně setkávají se zedníky, vždyť co je příjemnějšího než sáhnout na kliku obalenou maltou.

Jinak ale proti nim nic nemám. Já vlastně vůbec nemám žádný problém s tím, že bych se nad někoho povyšoval, ani lopatám tedy nedávám najevo, že bych snad měl být něco víc!;-) Ve svém okolí vidím, že je to spíš naopak, ale to jen tak na okraj. Klidně je při setkání i pozdravím.

Třeba jako dnes, když jsem vešel do umývárny, kterou se prochází na toaletu a tam se právě odbahňoval jeden lopaťák. Jelikož jsem slušně vychovaný, povídám: "Dobrý den." Pán si mě přísně změřil pohledem a uzemnil mě: "Čau!"

Karta...;-)

Minulý týden jsem se tu zmiňoval o problému se systémem, který má na starosti naši docházku do zaměstnání, zkrátka s "píchačkami." Během dne se to podařilo vyřešit a navíc se zjistilo, že i přes chybovou hlášku se data načítala a bude možné je ze systému vytáhnout. Pomyslel jsem si, že to je super, nepřijdu tak ani o "noční" přesčas.

Po přiložení karty ke čtečce se nám vždycky objeví stav k předchozímu dni. Z něj lze vyčíst třeba nárok na dovolenou, nebo právě přesčasy. Následující ráno po výpadku mě poněkud zarazilo, že se na displeji datum zúčtování nezměnilo. "No jasně, ještě to nestihli zpracovat," uklidnil jsem se. Jenže další den totéž. A další a další... Znejistěl jsem a zeptal se kolegů, jestli to tak taky mají. Jednomu se vše načítalo bez problémů, dalšímu se to "zaseklo" dokonce o den dřív než mě. To, že je na tom někdo ještě hůř, mě samozřejmě částečně uklidnilo!;-) Nicméně jsme vyrazili za šéfem, zda by mohl zjistit, kde nastal problém.

Informace, kterou později zjistil mě překvapila snad úplně nejvíc. Druhý "postižený" kolega může být totiž v pohodě. Ověřením se ukázalo, že jeho data se načítají, pouze je nešlo zobrazit. A nebyl bych to já, abych opět nedopadl nejhůř. Moje karta se totiž úplně přestala načítat, zkrátka je nefunkční, a proto si musím docházku přechodně zapisovat ručně.

Tolik nás tady je a zase jediný já musím něco mít...;-)

Podpisy...;-)

Ono by se někomu mohlo zdát, že je to jen tak spravovat uživatelské účty našich cca 25 tisíc zaměstnanců, jenže ve skutečnosti jde o velmi zodpovědnou práci. A to hned v jejím počátku. Samotné provedení požadavků, to už vlastně nic není.

Nejdřív k nám totiž dorazí naskenovaná licence, kde musíme vyluštit kdo a co vlastně chce, přičemž mnohdy jde o velmi složitý proces. Ono totiž takové zakřížkování požadovaných úkonů či změn na formuláři představuje pro mnoho lidí neřešitelný problém. Stejně tak ne úplně každý chápe rozdíl mezi příjmením a křestním jménem. Třeba u takového Hanse Schmidta je to celkem jasné, ale co kolegové z daleké Číny? Viděli jste někdy jejich jméno?

Další a asi nejdůležitější krok se týká bezpečnosti a spočívá v ověření podpisů uživatele a nadřízených "schvalovatelů". Samozřejmě nikdo z nás není grafolog, takže určitá podoba s vytištěným jménem a zároveň nějaký ten rozdíl v rukopisech bohatě stačí. Že stále nevidíte žádný problém?

Tak mi poraďte, je toto podpis Zhen Qin Dinga nebo ne?;-)

Krásná.cz

Jednou z věcí, které opravdu hodně nemám rád, je vnucování čehokoli. Teď nemám na mysli telemarketing, ten samozřejmě představuje kapitolu samu o sobě, ovšem vždycky existuje možnost telefon zavěsit. Ani takové ty nadšené chlapíky, co vám na ulici nabízejí něco děsně výhodného a když slušně odmítnete, začnou do vás rýpat, jako že jste největší hlupák na světě.

Výjimečně ani nehovořím o časopisu D-Test, který se rozhodl otestovat mou ostražitost tím, že mi na férovku poslal vyplněnou složenku s mým jménem a adresou, abych si jej předplatil na další rok. V životě jsem zmíněný plátek neměl v ruce, ale vzhledem k tomu, že jsem předplatitelem několika jiných tiskovin, při troše nepozornosti bych částku mohl uhradit.

To, co mě neskutečně dokáže rozčílit, je, kliknu-li na internetu na nějaký odkaz a jsem přesměrován někam úplně jinam. Dobře, na určitém typu stránek by se to samozřejmě očekávat dalo, ale abych při každém odhlášení z administrace blogu byl automaticky přesměrován na nový server stejného provozovatele a zvyšoval mu tak nechtěně (ba přímo nuceně) návštěvnost, to se mi ani trochu nelíbí. Tím spíš, že jde o server pro mladé pindulíny. Nikdy bych nečekal, že následující prohlášení vypustím z úst, ale skutečně nejsem ani trochu zvědavý na žádné mladé blonďaté blbky. A už vůbec na takové rubriky jako například Jak na kluky apod.

Ačkoli vím, že si pomlouváním "chlebodárce" pod sebou opět podřezávám zdejší větev, uděluji autorům serveru KRASNÁ.CZ Kyselou prdel. Mucíííq, domluvil jsem...

Dobroty...;-)

V Albertu vedle naší práce, kam tak ob den zavítám (myslím krám, ne zaměstnání;-)) platím tu a tam stravenkami. Samozřejmě vím, že ty jsou už několik let určeny pouze na jídlo, třeba časopis nebo nějakou tu flašku s nimi neuhradím a ani se o to tedy nesnažím.

Co mě ale vážně překvapilo, když jsem měl zaplatit asi 160 korun, podávám dvě stravenky po sedmdesáti a vydolovanou dvacku, jenže pokladní mi po malé chvilce zaváhání oznámí, že mi dvě stravenky nevezme. Lehce nechápavě jsem se podíval nejprve na ni a potom na nákup vyskládaný na pásu. Tiskovina žádná, alkohol taky ne, tak v čem je problém?! Slečna se zadívala na účtenku a oznámila mi, že bůvolí kost pro psy mi nemůže uznat. Aha, no jasně, napadlo mě, to jsem si neuvědomil.

Za dva dny bloumám mezi regály s nápoji, když jsem nejprve narazil na ohromný zápach a v dlouhém závěsu za ním také na jeho zdroj. Bezdomovec, který si šel pro nějaké to pravé české pivo značky Lahváč nebo Albert, rozhodně ale do tří korun, včetně zálohy...;-) Jelikož jsem se nutně potřeboval nadechnout, urychleně jsem mu vyklidil místo, ale nemohl jsem přehlédnout obsah jeho košíku. Ten byl totiž doslova narvaný konzervami se žrádlem pro psy.

Copak o to, já vím, že tihle lidé ty mňamky obhajují s tím, že jsou plné vitamínů a hlavně dosahují dokonalého poměru - cena X kvantita, ovšem zajímalo by mě, zda by mi na takový oběd stravenky uznali...;-)

Pár fotek...;-)

Netušil jsem, že když si pustím Lidojedy od Tří sester, vezme to Anďas tak doslova...;-)

Zrcadlo, zrcadlo, kdo má na sobě tátovo nejhnusnější triko...;-)

Polštářová bitva...;-)

Z výrazu tváře si nejsem jistý, zda jde o nadšení, že se dílo povedlo, nebo o hrůzu z toho, co se to povedlo...;-)

Socky...;-)

Chápu, že třeba taková zlatá (hm, vlastně nejspíš i stříbrná a dost možná taky ta bronzová) mládež by mě považovala za socku, ale že je to až takhle špatné, to jsem netušil! Ale pěkně popořádku...

V závěru minulého týdne jsem přišel o jedno ze svých oblíbených témat. Spojitost s krátkým odmlčením na blogu je však čistě náhodná!;-) Dočkali jsme se nového kotle. Po několikahodinové práci dvou řemeslníků se Dakon odebral do věčných lovišť (doufám, že minimálně do pekla, kde se brzy setká se svými výrobci) a jeho místo zabrala novinka. Sice jsme tak rázem o několik desítek tisíc lehčí, ale za ten pocit, kdy se probudíte, a od pusy vám nejde pára, to rozhodně stojí!;-) Jeden z topenářů prohlásil cosi o tom, že je ten (starý) kotel ještě hezký, ovšem jak by ne, vždyť kromě toho, že se stihl desettisíckrát rozbít, rozhodně se za těch pár let provozu nezvládl ani umazat. Když jsme mu ale nabídli, že mu ho darujeme, málem se začal křižovat a nabýt zamčeno, rozhodně by utekl!;-)

Co si budeme povídat - pravidla jsou od toho, aby se porušovala, takže ačkoli topíme již několik dní, oficiální papírové zprovoznění nastalo dnes. Tedy původně to bylo domluvené na středu a s tou jsem počítal i ohledně výběru peněz z bankomatu pro plynaře za revizi. Jenže ten nakonec dorazil už dnes. A přesně v duchu zákona schválnosti napsal částku, kterou jsme doma v hotovosti neměli. Manželka tak vyhrabala celou peněženku, v duchu mě určitě pochválila za to, jaký jsem bordelář, že jsem si ještě pořád neuklidil obálku s penězi k narozeninám, ale stejně chyběly přesně dvě stovky. Požádala tedy revizáka o číslo účtu s tím, že mu to hned převedeme, jenže ten se najednou začal cukat. Ne proto, že by snad něco nebylo tak, jak má, ale projevila se jeho ohromná lidskost.

Když viděl matku s malým dítětem, jak pracně dává dohoromady peníze, zželelo se mu jí a prohlásil, že zbytek nechce, že to doplatí ze svého. Na manželčinu výtku, že to v žádném případě prohlásil cosi o tom, že dítě takhle nebude mít co jíst (celá situace mě po odvyprávění skutečně výborně pobavila!;-)) Nakonec se ale přesvědčit nechal a já bych chtěl ujistit sociálku, že peníze jsou již převedeny a i pro malého nám ještě zbylo. Na chleba...;-)

Blázinec...;-)

On ten dnešek byl vůbec celý zvláštní, jak už jsem naznačil výše. Po 2,5 hodinách jsem se utrhl z práce jelikož mě po týdnu čekala další návštěva plicní ambulance v nemocnici nedaleko pracoviště. Vzhledem k ranním problémům se šéf už netvářil tak vstřícně jako před týdnem, když jsem se ho ptal prvně, ale pustil mě.

Dorazil jsem do areálu nemocnice a prvně si pomyslel, že jsem se ocitl v blázinci. U automatu na třicetikorunové poplatky stála důchodkyně s holí, vší silou do něj mlátila a střídavě volala na něj a na lidi kolem: "Ty šmejde!" a "On mě obral o 30 korun!" (nechám na posouzení čtenářů, co adresovala přístroji a co kolemjdoucím!;-)) Aby toho nebylo málo, na pozadí toho všeho houkal zaseknutý alarm v lékárně.

Šel jsem dál, jelikož jsem mířil do nejvzdálenější a nejvýše položené budovy (náhoda nebo smůla?;-)) Cestou jsem pochopil, proč mi při první návštěvě při ukazování cesty na informacích říkali "Jděte po hlavní silnici!" Nikdy bych neřekl, jaký provoz v areálu nemocnice může být. Akorát jsem míjel nějakou dodávku, u níž stál její řidič a namáčknutý na ni čekal, až projede auto, aby mohl otevřít dveře, když slyším podivný zvuk následovaný velmi sprostou nadávkou. Projíždějící auto zastavilo, a chlapík se opíral o svůj vůz s bolestivým výrazem ve tváři. Přejeli mu nohu. Nechci vypadat jako člověk bez citů, nicméně díky tomuto incidentu, který na chvilku zastavil provoz, jsem mohl konečně přejít na druhou stranu.

Konečně jsem dorazil do své budovy a na konci chodby, přesně tam, kam jsem mířil, vidím nečekaný frmol. Vzrušeně pokřikující hlasy, shluk doktorů. Když jsem dorazil blíž, došlo mi, co se stalo. Do prastarého výtahu pro X lidí se jich narvalo X+1, což způsobilo, že se kabina sice rozjela, ale posléze se zastavila a zůstala viset tak, že zůstala volná asi půlmetrová škvíra. No a tou museli dole stojící všechny vytahat. To, že jedna uvízlá sestra trpěla klaustrofobií a dostala pořádný záchvat, představovalo v podstatě už jen třešničku na dortu, kterou v mých očích mohlo přebít snad jen vyprošťování téměř nemohoucí pacientky, kterou posouvání po dně výtahu v podstatě vysvléklo ze županu.

Po tomto zážitku mě už ani nepřekvapilo, že ačkoli mi oznámili, že po provedení nezbytných testů půjdu hned na řadu, musel jsem čekat 2,5 hodiny. I když vzhledem k těm 4 hodinám minulý týden to vlastně hned bylo...;-)

Pohodička...;-)

Dnešek pro mě byl přelomovým datem. Od tohoto týdne máme zkušebně prodlouženou provozní dobu tak, abychom pokryli dobu mezi 6-18H00. No a já měl dnes prvně právě šestku.
Pominu-li ranní vstávání v půl čtvrté, což je opravdu úžasný zážitek, zvlášť když nám přes noc opět netopil kotel, probudil mě hlavně příchod do zaměstnání. Ihned po vstupu do budovy na mě totiž udeřila noční sekuriťačka: "Kam jdete?!" Samozřejmě náležitě ostrým tónem, snad aby z ní šel strach. A potvrzuji, že šel!;-) Holt se ještě nestihlo mezi všemi hlídači rozkřiknout, že děláme začínáme dříve.
Druhá rána nastala přímo v kanceláři. Dorazil jsem o 15 minut dříve, proto jsem se začínal těšit na proplacený přesčas, dokonce ještě s čtvrthodinovou noční přirážkou. Bohužel po přiložení karty se přístroj doslova rozpípal a na displeji napsal v překladu cosi jako žádný záznam. "Cože, to mě jako vyhodili?" prolétlo mi okamžitě hlavou. Po několika dalších marných pokusech jsem šel pustit počítač. Všechno šlo podle plánu až do půl sedmé, kdy se mi rozdrnčel telefon. Cože? Vždyť všichni říkali, že ráno stejně nikdo nedělá, takže ani nikdo nehlásil žádné problémy a oni tu jen tak seděli...
Kdosi mi nahlásil, že v celém Německu nefungují píchačky. Hm, jaká to novinka. Došlo mi ovšem, že musím udělat ticket s prioritou jedna. Jenže kam ho mám poslat? Podobný problém jsem ještě neřešil, ani mě jako člověka přes počítače nenapadlo se o něco takového zajímat. Navíc v Německu ještě nikdo nepracuje, nemám se tedy ani koho zeptat. Připravil jsem tedy záznam a přeposlal ho na jediné místo, které mě napadlo. Dvě hodiny si ticketu s Prio 1 nikdo ani nevšiml. Nikdo kromě mě totiž ještě nedělal. Ještě jsem si ani nestihl oddechnout a připravit se na ještě hodinové flákání, když mi volal kdosi z jiné oblasti, že jim v celém sídle nefunguje systém SAP. Týká se to prý zhruba 300 lidí, kteří tak nebudou moci pracovat. Výborně, další ticket s prioritou jedna to jistí. Ještě jsem ho ani nestihl dotvořit, když mi bylo nahlášeno, že nefunguje další systém, tentokrát pro pořádání konferencí.
Ještě se mi kouřilo od klávesnice, jak jsem všechno rychle zapisoval, když dorazil první z kolegů na osmičku: "Tak co, klídek viď?!"
Jasně, pohodička...;-)

Přihlášení...;-)

Tu a tam si v práci prožiju perné chvilky. To třeba, když musím řešit jakýkoli problém s nějakým tatarem. Třeba jako dnes.

Strašný problém - zaměstnanec s nově založenými uživatelskými účty se nemohl přihlásit a tudíž nemohl ani pracovat. Samozřejmě moje první otázka zněla: "Kam?" Nedočkal jsem se odpovědi, prostě se nemůže přihlásit. Zázrakem se mi podařilo z něj vymámit číslo počítače, takže jsem se mohl připojit a podívat se, co a jak. Mozitím to chlap zkoušel znovu. Povídám, jestli opravdu zadává heslo správně. "Myslíte Berlin123?" (pozn. - přihlašovací údaj změněn tak, aby byla zachována pointa)

"No, to jsem zrovna nemyslel, že mi ho řeknete, ale budiž." Od začátku mi bylo jasné, že jde o inicializační heslo, nicméně ani to se po telefonu nesděluje. Spojení se podařilo a já ho požádal, ať mi předvede, co se děje. Slyším, jak si znaky předříkává a a nekonečně pomalu je hledá na klávesnici. Konečně zadání potvrdil a já vidím hlášku, že buď jméno nebo heslo je špatné. "Zadal jste první písmeno velké a zbytek malými?" ptám se. "É, mmm, ano!"

Účet jsem odblokoval a zkusil na dálku zadat stejné heslo. A vida - šlo to. Snažím se tedy všechno shrnout a chlápkovi oznamuji: "Prosím vás, pro příště Berlin123. B velké, zbytek malý."

Ovšem pán mě dorazil: "Jo tak, já myslel, že písmena mají být velká a čísla malá..." Ani jsem se raději nesnažil zjišťovat, co vlastně dělá...;-)

A pak že nic nedávají...;-)

Tentokrát další z příspěvků, díky němuž budu bez večeře...;-)

Myslím, že nejsem sám, kdo si všiml, že nastalo období, kdy v televizi nic nedávají. Dokonce i když se dřív řeklo, že v televizi nic není, šlo v porovnání s dneškem v podstatě o super program.

Ještě jsem ochotný pochopit, že vzhledem k tradičnímu novoročnímu menšímu počtu reklam šetří soukromé stanice, ovšem třeba taková ČT, kdyby přišla o svůj archiv, se může v klidu zavřít. Nechápu tu drzost, se kterou nám dokola účtuje ty samé scénky v koncesionářských poplatcích.

Ale abych si pořád jen nestěžoval... Seděl jsem takhle u televize, když manželka ze země sbírala hračky, které během dnes stihnul Anďas rozházet. Samozřejmě se nevědomky postavila i přímo do mého výhledu.

Vzhledem k úhlu pohledu mi po chvilce mlčení nezbývalo než konstatovat: "Dneska je v tý televizi ale p*del!"

Svědci...;-)

Jedna z věcí, které tak nějak nedokážu pochopit, je policejní pátrání po nejrůznějších osobách. I v krimi zprávách na Primě skoro denně ukazují nějakého toho pachatele, který si nedal pozor na bezpečnostní
kameru, a proto je na jejím rozmazaném záběru vidět jakýsi neostrý flek, nejlépe ještě s kšiltovkou zakrývající minimálně půlku obličeje. A přesto po několika dnech redaktorka poděkuje divákům, že díky jejich pohotovosti byl zločinec vypátrán.

Proč takový obsáhlý úvod? V práci máme kancelář v přízemí, takže místo koukání do blba můžeme sledovat lidi, procházející kolem a odvádět jim to, že jindy sledují oni nás jako nějaké opičky v ZOO. Mnohdy toho člověk zahlédne víc než dost i periferně. Třeba jako když přímo kolem oken po trávníku prolétla jakási středně velká šmouha. Podíval jsem se, samozřejmě už nikde nic, proto jsem si jen pomyslel: "Tý jo, ten pes je rychlej!" Téměř současně pronesl řečnickou otázku kolega sedící přímo naproti mně: "To byla kočka?" Do imaginární diskuse se přidala i kolegyně, stojící opodál: "Já myslela, že to byla vrána..."

Hlavně, že se dokážeme domluvit, ovšem z našeho popisu by asi nikdo nikoho nechytil...;-)

Hesla...;-)

Právě uplynulý týden mě naprosto uklidnil. Přesvědčil jsem se totiž, že nejsem sám, kdo má problémy s pamětí, alespoň tedy co se přihlašovacích hesel týče.

Dalo se čekat, že po volnu, které si mnozí dopřáli v období kolem vánoc, bude následovat poněkud zvýšené množství žádostí o resety hesel do pracovních systémů, ovšem to, co nastalo právě v pondělí, čili první pracovní den tohoto roku, překvapilo asi všechny. Jediné, co nás mohlo pobavit, byly alespoň naskenované zaměstnanecké průkazy, které musí žadatelé o nové heslo z bezpečnostních důvodů zaslat. V hromadě dokonale černých faxovaných kopií jsem nakonec asi stejně vyhrál já, protože mi jeden dělník poslal krásně barevně naskenovanou průkazku s fotografií, na níž byl v kapuci a čepici a vypadal přesně jako dvojník jednoho ze zlodějů ve filmu Sám doma.

Bezpečnost především!;-)

Fotbalista...;-)

Už jsem to několikrát prohlašoval, ale opakování je matka moudrosti - jestli se něčeho vážně bojím, pak toho, že se Anďa bude chtít stát fotbalistou.

Pokaždé ve mně proto zatrne, když se rozhodne do něčeho kopat. Není to tak dávno, co v obýváku běhal za míčkem a kopal do něj lépe než já, když jsem mu jej vracel. V duchu jsem se uklidňoval tím, že jde jen o jakýsi vrozený reflex a že snad bude přece jen normální. Jenže pak se to stalo. Andík nechal míč míčem a vzal mamince štěteček z make upu. A jako vrchol všeho si začal hrát ještě s modrou mašličkou, která zůstala od nějakého dárku.

V tu chvíli mi při vzpomínce na ty navoněné manekýny v dresech bylo všechno jasné. Máme doma fotbalistu!;-)

Smolař...;-)

Dnešek hned po ránu začal zajímavě. Usedl jsem do vlaku, rozjeli jsme se (rád přeháním;-)) a po dvou metrech opět zastavili (tentokrát ale nepřeháním!;-)) Rozbila se nám mašina. Nezbývalo, než aby všichni vystoupili a počkali na následující osobák. Ten taky dorazil - jedna souprava a ta ještě jako naschvál zůstala stát až za posledním vagonem odstaveného spěšňáku, takže několik desítek (možná i řádově víc) lidí se rozeběhlo jeho směrem a snažilo se nacpat dovnitř. K tomu dopomohly i dveře nezvykle otevřené na obou stranách. Se známým jsme se bavili o mé včerejší návštěvě doktora a já mu říkám, že si prý mám dávat pozor, abych něco nechytl.
"A jak to chceš udělat?" zeptal se. "No třeba že se budu vyhýbat přelidněným místům," odpověděl jsem a rozhlédl se po neuvěřitelně narvaném vlaku. Získal jsem pocit dobře povedeného vtipu...;-)

V práci jsem potom ve volných chvílích ještě na internetu trochu studoval co a jak a uvědomil jsem si, že jsem vážně smolař. Zase musím mít něco extra. Mezi typické příznaky nemoci totiž patří hubnutí. Potom tedy vážně nechápu, proč právě já musím být ta výjimka, která tloustne!;-)

Odpoledne jsme měli školení přes videokonferenci a při něm jsem si všiml, že mám další privilegium. Když nám tak byly předváděny nové funkce systému, s nímž pracujeme, všiml jsem si (výhoda, či nevýhoda lidí, co jsou první v abecedě a jsou tak pořád na očích), že je tam u mého jména uvedena mailová adresa s koncovkou .de. To je samozřejmě špatně, mám mít klasické .cz, tak jako všichni kolegové z Prahy. Jenže já, jakožto extravert (ten, co má všechno extra) jsem zamotal hlavu všem zodpovědným osobám. Mysleli jsme, že se to již vyřešilo, neboť jsem to reklamoval v minulosti několikrát. Moje adresa se totiž sama několikrát za den mění - kolísá právě mezi německou a českou koncovkou, přičemž pokud mi někdo chce poslat mail právě během mé německé chvilky, má smůlu - pošta se mu vrátí jako nedoručitelná. Kolegové už jsou ze mě nešťastní, s podobným problémem se ještě nesetkali a hlavně se zdá zcela neřešitelným. Vypadá to, že mě budou muset kompletně zrušit.

A zrovna teď, když se nechystám odcházet...;-)

U doktorky...;-)

Dnes jsem se v práci příliš neohřál. Už ani ne po dvou hodinách jsem se totiž s výsledky vyšetření z minulého týdne vydal do nemocnice, kam si mě pozvali před čtrnácti dny.

Šéfovi jsem oznámil, že je to jen na chvilku. Byl jsem si dopředu jistý, jak to s mou bolestí dopadne. Naprosto jasně jsem počítal s tím, že mi doktorka řekne: "Jste starej a tlustej, lepší už to nebude!" I proto jsem se divil, že jsem stále nešel na řadu. Po dvou hodinách sezení v čekárně plicního oddělení, plné kašlajících tuberáků jsem začal být lehce nervózní. Přece jen - vypadal jsem tam nejzdravěji a přišlo mi zbytečné trávit tam tolik času, když mi potom řeknou, že to nic není. Naštěstí nám bylo připraveno plno zpestření, jako třeba děda, který se tak obával rentgenu, že odmítal nechat si udělat snímky, takže ho musela přemlouvat doktorka i se sestrou, nebo pak jiný - a to byl zlatý hřeb, kterého poslali s odměrkou do čekárny, aby se zde rozkašlal a se vzorkem se potom vrátil do ordinace. Velmi chutné!

Celkem po 3,5 hodinách si mě doktorka konečně zavolala. To jsem už skoro usínal a ve bdělém stavu mě udržovalo jen kručení v břiše. Přece jen bylo půl druhé a já jsem naposledy snídal. V šest. Ani jsem se nestihl v ordinaci usadit a lékařka na mě vychrlila latinský název nějaké nemoci. Nebyl jsem asi právě inteligenčně na výši, proto první, co mi proběhlo hlavou, bylo - proč mi tady říká, co tomu chlapovi přede mnou bylo?! Po chvíli mi ale došlo, že mluví o mně. No vida, takové slovo jsem ani nikdy neslyšel a přitom s ním žiju. Cestou zpátky do práce jsem přemýšlel, jak šéfovi taktně naznačit, že si mě pozvali za týden znovu. Sám se totiž domnívám, že zkušební doba není příliš vhodným termínem na předstírání nemocí. On to ale naštěstí vzal v pohodě. Bavil se zrovna s kolegou silným kuřákem, kterého stále přesvědčuje, že by měl s tímto zlozvykem přestat, a protože věděl, že jsem byl na plicním, pouze se šibalským úsměvem prohlásil: "Tak co, řekli ti, že musíš začít kouřit, že jo?!"

Jména...;-)

Ne že bych měl problémy s orientací, ovšem v přátelích své manželky se ztrácím snad ještě víc než v nepřehledných obchodních centrech.

Když to přeženu, mohu prohlásit, že má deset tisíc přátel a z toho 4,5 tisíce Lucek a 4,5 tisíce Lenek. Zbytek pak představuje zbytek. Stačí, aby se během dne potkala s dvěma Luckama, dvěma Lenkama, a večer, když mi vypráví, co která řekla, nebo dělala, mám v tom dokonalý zmatek.

Zjistil jsem ovšem, že musím být na pozoru i co se jiných jmen týče. Třeba ve čtvrtek před vánoci - kromě toho, že se u nás dopoledne stavily Lenka s Luckou (jak jinak), byly na odpoledne pozvané Lenka (ha ha) a Bára s Péťou. Samozřejmě donesly nějaké to cukroví. Co jiného mě mohlo napadnout, když mě potom o dva dny později manželka volala k počítači, ať se jdu podívat na fotku, jaké cukroví Péťa s Bárou mají.

V hlavě mi tedy sice šrotovalo, proč by právě tyhle dvě pekly spolu, ale já už se, co se týče jmen, nedivím ničemu. Ani když jsem na stejnou nahlas vyslovenou otázku, dostal odpověď: "Ale ne, bratránek s manželkou...";-)