Neproduktivní tour po lékárnách...;-)

V pondělí jsem byl zhruba po půl roce opět objednaný do Kolína na alergologii. Ráno jsem si dal zdravou snídani v podobě tiramisu, které zbylo z neděle. Při poslední lžičce mi došlo, že je v něm alkohol, ovšem žena mě "uklidnila", prý jen jeden panák... Ovšem když policajta nepotkám o velikonocích, kdy jich na silnice údajně dohlíželo tři tisíce, pak pravděpodobnost kontroly v jiných dnech se rovná skoro nule.

Původně jsem se trochu bál, že jsem vyjel příliš brzy, ale nakonec jsem do čekárny dorazil tak akorát. Moc se mi líbí systém, který zavedla nová sestra, kdy od počátku nesmlouvavě trvala na objednacích časech a mnohdy čelila i hádkám, když někdo, kdo měl přijít v deset, se domáhal vyšetření v sedm. Teď se s tím už všichni smířili a je paráda, když člověk jde na řadu takřka na vteřinu přesně.

Za chvilku jsem odcházel a vzhledem k dobrému času jsem měl ještě v plánu stavit se v lékárně s recepty. Jenže ačkoli po zimě překvapivě přišlo jaro, čili období zvýšené spotřeby léků na alergie, opakuje se situace z loňska, kdy má výrobce dlouhodobý výpadek. V jedné lékárně jsem nesehnal nic, ve druhé měli dvě ze tří věcí, ale tu třetí jsem nezískal ani na třetím místě. Dnes jsem chtěl zkusit štěstí v Praze, ale moji Tour de Lékárna jsem ukončil po čtvrté zastávce. Vzdávám to. Aspoň v té poslední byla příjemná lékárnice, která mi dala naději na první půlku května. V ostatních jsem měl problém vůbec porozumět, co mi říkají. Slovensky sice umím, ale prosil bych příště nehuhňat a mluvit trochu pomaleji... Oni totiž v jejich povolání musí být tak trochu lékaři, jasnovidci, alchymisté, písmoznalci, zpovědníci, akrobati, mechanici, sousedé, surfaři, běžci, kamarádky, mámy i osobní bankéři, ale někdy se stane, že nejsme-li my zrovna tlumočníci, překladatelé, lingvisti, nezbývá nám, než se také stát jasnovidci...;-)

Když si dám dohromady informace o nedostatku některých léků u nás z TV zpráv spolu s nesmyslnými články o nižší produktivitě Čechů, obhajujícími naše nižší platy ve srovnání se Západem, je mi to potom jasné. Ti, co se víc nadřou, musí přece dostat lepší péči. Když se v práci flákám, je jedno, když u toho budu při kýchání mlátit hlavou o klávesnici. Mimochodem ta "uznávaná paní ekonomka", co tuhle blbost naposledy papouškovala (http://finance.idnes.cz/ekonomka-hana-lipovska-o-nizkych-mzdach-a-platech-v-cesku-pe1-/podnikani.aspx?c=A170424_194646_podnikani_sov ) ve svých 27 letech zcela jistě nikdy nepracovala ve smíšeném česko-německém týmu. Uznávám, že třeba při opravě dálnic je rozdíl v produktivitě nepřehlédnutelný, ale když třeba jeden z mých minulých zaměstnavatelů přesouval své služby kompletně do Prahy, v Hamburku propustil dvanáct lidí a u nás přijal dva nové na jejich práci. Pak se těm kecům o produktivitě musím smát. Podobných příkladů bych našel mnohem víc. Bohužel takové střílení do vlastních řad nám potom před německými manažery moc nopomáhá...

Takže jedna Kyselá prdel za ty léky a druhá pro paní ekonomku...

Kdo nechytá, nechytí! A kdo chytá, ten někdy taky ne...;-)

Minulý víkend mělo být hnusně (a taky nakonec bylo), ale v pátek to ještě šlo, proto jsem po práci na chvilku vyrazil s Andíkem na ryby. U rybníka nejdřív skoro nikdo nebyl, bohužel asi ani v něm, protože nám nic nezabralo. Ale je fakt, že jsme se zdrželi jen asi hodinu a půl. Nakonec jsem odcházel otrávený ani ne tak proto, že nepřišel záběr, ale rozladilo mě, že kousíček vedle nás si doslova tábor rozbalili dva místní feťáci. A velmi pochybuju, že by utráceli za povolenku...

V sobotu ráno jsem se probudil ve čtvrt na tři a letmým pohledem z okna do tmy jsem zjistil, že neprší. Bylo tedy jasné, že půjdu na ryby. Problém byl, že se stále ještě smí chytat až od šesti. Nakonec jsem se dočkal a před půl jsem ověšený zavazadly vycházel. Blížil jsem se k rybníku, když začínalo pršet, což mě ale nemohlo rozházet. Je to trochu s podivem, protože jsem absolutní nepřítel deště. Je ale fakt, že pro rybaření jsem si zvolil heslo: Kdo nechytá, nechytí...;-)

Poněkud jsem se obával, jestli tam nebudou ještě pořád utábořeny fetky z předchozího večera, ale nikde nikdo. Připravil jsem si pruty, věci jsem schoval pod vzrostlou vrbu a ještě je přikryl igelitem. S úderem šesté jsem nahodil. Po pěti minutách jsem si říkal, že to bude super, přišel mi totiž první záběr, který jsem bohužel neproměnil. Pak se ale dlouho nic nedělo. Tedy kromě občasného popotahování a deště, který tak porůznu zesiloval. Kolem desáté jsem se jen tak prošel kolem prutů (jnak jsem seděl pár metrů od nich s deštníkem pod stromem) a přesně v tu chvíli vyletěl na jednom z nich policajt a začal se odvíjet vlasec. Za okamžik byl na břehu první kapr. Lysec. Nebyl malý, ale hodně nízký. Asi za tři čtvrtě hodiny zabral druhý, tentokrát šupináč a já se tak trochu vrátil do dětských let, protože měřill kolem 37cm, což se dřív mohlo brát. Teď nejen že je větší míra, ale větší mi i berou a k tomu většinu z nich stejně pouštím zpátky. Po vrácení ryby do vody jsem začal balit a domů jsem se vrátil po jedenácté, což bylo akorát, protože nás u našich čekala oslava svátku.

Nedělní ráno vypadalo velmi lákavě. Ačkoli mělo pršet, svítilo sluníčko a bylo docela i teplo (teda vzhledem k předchozím dnům:-)). Nakonec i na Andíkovu přímluvu jsem svolil a za chvíli jsme odcházeli k vodě. U rybníka bylo obsazené jediné místo, bohužel právě to "naše". Usadili jsme se tedy nedaleko a taky to celkem šlo. Bohužel se za chvíli zatáhlo a kromě přeháněk nás jednou probraly i kroupy. To u nás právě byl pán od rybářské stráže. Třetí kontrola během necelých dvou měsíců, to je slušné, tolikrát mě nekontrolovali za celých přibližně deset let, když jsem chytal kdysi. Ale asi je to potřeba. Škoda, že se nestavil v pátek večer... Myslím, že by byl úspěšný! Ačkoli byl příjemný, z jeho postavy šel (narozdíl od předchozích dvou - nic ve zlém;-)) respekt.

Několik záběrů jsme za dopoledne měli, bohužel všechno zaseknuté naprázdno. Nakonec byl úspěšnější Andík, který "zdolal" asi 25cm cejnka. On teda tvrdí, že to byl síh, ale to je trochu pod mou rozlišovací schopnost.

Každopádně když jsme odcházeli, měl nos opět trochu nahoru, protože vyhrál 1:0!:-)

Velikonoční kino...;-)

Minulou neděli jsem klukům splnil přání a jeli jsme do kina na film Šmoulové: Zapomenutá vesnice. Měl jsem trochu strach, že bude v nákupním centru pořádně narváno, když byl ten velikonoční víkend, ale nakonec jsem byl mile překvapen, že tam bylo poloprázdno. Aspoň tedy dopoledne, když jsme přijeli.

Nejprve jsme si vyzvedli rezervované vstupenky a k nim jsem přihodil ještě kupón na občerstvení. Už miule jsem si tady postěžoval, že mě mrzí, že přestali nabízet kupóny v hodnotě 100 korun a místo nich jsou jen za 150, což je podle mě zbytečně moc. Tentokrát mi ale doslova spadla brada, když jsem se dozvěděl, že nyní jsou jen kupóny za dvě stovky. A to už se mi zdá fakt dost. Tím spíš, že stejně vždycky klukům koupím akorát popcorn.

Pak jsme šli na jídlo do mekáče. Bohužel se asi blíží doba, kdy kluky zklamu a najdeme si něco jiného. Nevyhovuje mi nový samoobslužný koncept, kdy si objednáte v automatu a potom v davu ostatních čekáte na svou objednávku. Pokud někdo chce platit stravenkami, musí se nechat obsloužit u vyhrazené pokladny a potom se přidá k ostatním čekajícím, kterým jídlo vydává zase někdo jiný. Už připřebírání tácu jsem si všiml, že ačkoli jsem chtěl neperlivé vody, dostali jsme perlivé. Výměna ovšem byla blesková. Ačkoli jsem cukr do kávy odmítl, dostal jsem jej, stejně jako dvě mlíčka, což mi u latté řijde zbytečné. Kormě toho jsem objevil o jeden kečup navíc, samozřejmě také napočítaný. Co jsem ale ani v jedné krabičce happy mealu neobjevil, to byly hranolky, takže jsem se musel vrátit. A to i přesto, že jsem sledoval, jak "nás" odbavuje slečna, kterou sleduje kolega a ještě manažer prodejny. Nechtěl jsem, aby tam kluci vathovali hračky, prto jsem je hned uklidil, ovšem až doma jsme zjistili, že jedna z nich byla jiná, než jsme chtěli. No, celkem dost kiksů na to, že bylo poloprázdno a rozhodně nešlo o stres.

Po jídle jsme se přesunuli zpátky ke kinu. Se svými závratnými matematickými schopnostmi, končícími kdesi u sčítání do deseti, jsem si kupodivu stihl rozpočítat, co všechno si mám přát, abychom ty dvě stovky využili. Nakonec to dělalo 189 a pán mi vrátil desetikačku, prý se do deseti korun vrací. Super, ne, že by mi šlo o deset korun, ale ten pán minule si sám od sebe nechal všechno, čili asi 30 korun.

Do sálu nás kvůli úklidu pustili na poslední chvíli, takže prakticky hned se zhaslo a začaly ukázky a reklamy. Akorát když měl začít hlavní program, rozbrečelo se dítě vedle mě, protože na sebe vylilo celý kelímek s colou. Starší sestra a s ní zmizela a když se vrátili, bylo jasné, že to neodneslo jen oblečení, ale taky sedačka, protože se obě usadily jinam.

Samotný film o Šmoulech mi až nečekaně rychjle utekl. Dokonce se obávám, že jsem snad musel na chvíli usnout, protože většinou se aspoň chvíli u dětských filmů nudím a nenápadně sleduju čas. Tentokrát se to ale nestalo a je mi divné, že by mě zrovna děj šmoulů takhle chytil. Když nad tím tak teď přemýšlím, vybavuju si, že jsem se jednou podíval na kluky vedle sebe a nemohl jsem přehlédnout, jak na mě zírá paní o pár míst vedle. Ale zase kdybych chrápal, tak by do mě snad Ála nebo Andík drcli...;-)

Když film skončil a my jsme se vymotali ven, bylo znát, že lidí přibylo. Kluci se ještě chtěli trochu projít kolem obchodů, což já moc nechápu, doufám, že nám z nich nevyrostou shoppaholici, ale netrvalo dlouho a už jsme byli na parkovišti. Zatímco ráno bylo prakticky prázdné, myslím, že se příliš nespletu, když budu tvrdit, že tentokrát bylo minimálně celé naše patro plné. Dokonce se mě někdo ptal z auta, jestli budeme odjíždět, ale když pochopil, že připoutání do dětských sedaček nějakou chvilku potrvá, raději zkusil štěstí o patro výš.

Cesta domů ale utekla v naprosté pohodě, vlastně stejně jako ráno veškerý provoz směřoval do Prahy nikoli z ní...;-)

Tichý blázen...;-)

Dobrá, uznávám, kapela Tři sestry by klidně mohla změnit jeden ze svých legendárních hitů na něco jako: ve středu jsem u rybníka, ve čtvrtek jsem u rybníka, i v pátek jsem u rybníka, v sobotu zas u rybníka!

Přesně to byl můj případ minulý týden. O středeční podvečerní rychlovce jsem se tu už zmiňoval. Čtvrtek byl sice pracovní den, ale já jsem využil toho, že kluci měli prázdniny a nemusel jsem je vodit do školy a školky a ráno přesně v šest jsem si nahodil, abych se přibližně v půl deváté vrátil domů a stihl pracovat jako by se nechumelilo (vzhledem k aktuálním teplotám celkem trefné přirovnání, řekl bych!;-)) Už jsem zažil úspěšnější lovy, i když to zpočátku vypadalo celkem nadějně, protože hned po dvaceti minutách jsem vytáhl krásného karase (42cm), ale bohužel to bylo vše. Aby toho nebylo málo, při balení jsem zjistil, že mám rozbitý podběrák, zkrátka není stavěný na místní celkem velké ryby a amur z předchozího večera ho asi dodělal. Jelikož se ale jedná o povinné vybavení, už mám nový, tentokrát od firmy s příhodným názvem Giants Fishing. Stejně tak jsem si mimochodem nahradil igelitku na případné úlovky, které bych nesl domů, teď nosím tašku značky Bigfish!:-)

V pátek jsem měl konečně volno a jako vždy jsem nemohl dospat, takže u rybníka jsem tradičně přešlapoval jako první a přesně v 6:00 jsem nahazoval. Vedle jsem do vidliček připravil prut pro Andíka, který měl dorazit později. Byli jsme dohodnuti, že místa si necháme prohozená, když mu to minule přineslo štěstí, a rezervoval jsem mu tedy to "lepší". Po ránu byla sice docela zima, ovšem postupně se začalo ochlazovat ještě mnohem víc. Nějaký záběr přišel, ale nic extra, akorát se poměrně dost zaplnila skoro všechna místa podél rybníka. Jenže ne každý je takový držák jako já, takže s ubývajícími stupni celsia ubývalo také rybářů. Andík dorazil přibližně na devátou, nahodil si, jenže ačkoli se dost oblékl, byla mu stále zima, proto se už za půl hodiny odjel domů ohřát. Já jsem se přesunul na své původní (nyní už jeho:-)) místo a ještě než jsem si stihl všechno přenést, zkontrolovala mě Rybářská stráž. Pán mě pochválil za vzorně zapisovanou docházku, prý to nevídá tak často. Někdy po obědě jsem se sbalil a vyrazil domů.

Poslední velikonoční vycházka k vodě vyšla na sobotu. Jako vždy jsem si přivstal, budíka jsem nepotřeboval, a přesto jsem byl u rybníka před šestou. Tentokrát jsem očekával zimu, proto jsem nebral věci pro Andyho. Stejný názor jako já mělo evidentně víc lidí, proto v době největší návštěvy jsme tam seděli asi tři. Hned někdy po šesté kolem mě cosi proletělo a asi metr ode mě dopadlo do trávy na kraji u břehu bílé vejce. Jen tak z ničeho nic. To jsem celkem zíral. Když jsem pošlapoval kolem, všiml jsem si jakési větve ve vodě před vedlejším místem. Napadlo mě, že teď se tam už moc nebude dát chytat, protože bude docházet k vázkám. Za chvíli, když už jsem seděl zpátky u prutů, jsem si ve vodě asi metr od kraje všiml docela velkého úhoře, který pomalu proplouval kolem. V tom mi došlo, že to byla právě ta nehybná větev. Šel jsem se podívat zpátky a skutečně, nikde nic. Takže druhý zážitek (i když teda úhoři mí kamarádi nejsou...;-))

Tentokrát bylo nečekaně celkem teplo, vlastně i po ranním příchodu jsem si na chvíli dokonce rozepnul zimní bundu. Je ale pravda, že jsem si s sebou po zkušenostech z předchozího dne vzal ještě o jednu mikinu navíc! Kdo mě viděl, musel si říkat, co to tam sedí za svalovce, přece jen 7 vrstev oblečení už postavu poměrně slušně vytvaruje!:-) Hlavně ale i ryby mi braly celkem slušně. Pán kousek ode mě, když to viděl, se po chvilce naštvaně sbalil a odjel. Kromě nějakých menších kapříků, z nichž jeden mi dělal problémy při pouštění zpátky, kdy se neustále zachytával ploutví do síťky podběráku, mi přišel celkem krásný pětačtyřicátník a potom za chvíli, zrovna když jsem měl nahozený jen jeden prut, jsem se dočkal opatrného záběru, ale o to většího boje, na jehož konci jsem podebral parádního šupináče 54 centimetrů. Za chvíli jsem ho ale už vracel do vody.

Kolem jedenácté mě přijela navštívit rodinka, bohužel v té době jsem se žádného proměněného záběru nedočkal, ale i tak jsem se rozhodl potom s nimi jet zpátky domů, takže tentokrát jsem i na oběd dorazil včas.

V neděli jsem se už na ryby nechystal. Zaprvé mělo být podstatně horší počasí a zadruhé jsme měli v plánu něco jiného...;-)

Nový rekord...;-)

Ve středu odpoledne jsem se během home office rozhodl, že bych si mohl po práci skočit na chvilku k rybníku. Bylo mi jasné, že Andík bude chtít taky, ale co, druhý den má prázdniny, tak proč ne...

Měl jsem v plánu skončit o chviličku dřív, tak jak to zahraniční kolega dělá takřka denně, bohužel shodou náhod jsem zrovna ten den vypínal noťas přesně v pět, protože na poslední chvíli si na mě vzpomněli snad všichni s něčím, co příšerně hořelo...

Rychle jsme se oblékli, venku fičel vítr, takže bylo jasné, že u rybníka bude zima. Jak jinak, že?!;-) Asi ve čtvrt na šest jsme byli na místě a neskutečně mě překvapily dvě věci. Zaprvé kromě nás nikde nikdo a za další - vládlo naprosté bezvětří. Andíkovi jsem nabídl, jestli si nechce vyměnit místa, jemu to přišlo jako výborný nápad, takže nezvykle jsme si sedli já vpravo, on vlevo. Nejprve jsem si nahodil oba pruty já, potom on ten svůj. Sice narozdíl ode mě v jeho letech už smí chytat na dva, což ježíšek samozřejmě netušil, že se udály takové změny, ale navíc si myslím, že na to naučení základů je ten jeden stejně tak akorát.

Necelou hodinu po našem příchodu Andíkovi několikrát poskočilo číhátko (tentokrát zkoušel to před špičkou) a zase klid. Po chvilce ale bez varování doslova vystřelilo vzhůru a napnutý vlasec řezal vodu. Andík to evidentně nečekal, chvilku netušil, co má dělat. Pak zasekl a do podvečerního ticha byla slyšet jen brzda navijáku, jak si neznámá ryba brala vlasec. Andy ji ale zdolával výborně. Nejprve se ještě v dálce udělala vlna, možná i díky tomu jsem nějak automaticky začal předpokládat, že půjde o menšího kapříka. Jenže potom zůstávala ryba do poslední chvíle u dna. A to už podle vlasce byla těsně u břehu. Na následující pohled asi hodně dlouho nezapomenu. V ruce jsem už držel podběrák, když vidím, jak cosi velkého evidentně chyceného na háčku majestátně plave kolem břehu. Jen jsem vydechl něco jako že to je pořádný kapr. Jenže byl to bojovník, za žádnou cenu se mu nechtělo do podběráku. Možná čtyřikrát pětkrát, snad i víckrát udělal ještě prudký výpad zpátky do hlubin (no, ponechme trochu napětí a zapomeňme na to, že místní hloubka znamená tak metr vody a půl metru bahna:-)), jenže nakonec zaváhal a ocitl se v podběráku. V tu chvilku mi taky došlo, že nejde o kapra ale o krásného amura. Po přeměření bylo jasné, že jde o Andíkův nový rekord, ryba měla 61 centimetrů. Měl jsem neskutečnou radost! Andy samozřejmě taky.

Akorát on si ji chtěl nechat, putovala tedy do vezírku. Zatímco mě to za celé přibližně dvě hodiny tak možná dvakrát nesměle popotáhlo, Andík se dočkal ještě jednoho záběru, bohužel ještě v dálce o rybu přišel. I když jsem ho na podobnou situaci už několikrát připravoval, stejně to obrečel.

S přibývajícím časem se výrazně ochladilo a my jsme rozhodli sbalit. Amurovi ve vezírku asi začalo docházet, že jde do tuhého, proto i se sítí naštvaně skákal nad hladinu. Když jsme měli všechno vybavení v taškách, zbývalo nabrat trochu vody do igelitky a ukázat rybě její přechodný bejvák. Všechno šlo jako po drátkách. Tedy až k blízkému železničnímu viaduktu. Tam s sebou najednou začala igelitka neskutečně mlátit a voda z ní stříkala do výšky. Něco podobného jsem ještě nezažil. Než jsem stihl projít parkem, celé se to ještě několikrát opakovalo a na závěr jsem musel celou tašku strčit ještě do druhé, protože nechybělo mnoho a ryba se dostala na svobodu (nevím teda, na co by jí na silnici byla;-)) Konečně jsme došli domů, doplnili trochu vody a amura ještě přenesli k našim, kde se mohl prohánět ve vaně. Teda on se moc neproháněl, protože jak byl dost velký, nemohl se moc otočit...

V každém případě Andy zabodoval, trošku mu teda narostl nos do výšky, ale zaslouží si to. No a já odvolávám to, co jsem vždycky tvrdil, a to, že na našem malém rybníčku na místě vůbec nezáleží. Je to divné, ale záleží...;-)

P.S.

Ještě nedávno se ryba oficiálně jmenovala amur bílý, nejsem si ale jistý, zda se jméno nezměnilo na cosi korektního...;-)

Víkend...;-)

Minulou sobotu jsme strávili na návštěvě u příbuzných. Ale nakonec během víkendu samozřejmě došlo i na ryby. Tentokrát jsem si ale naše místo pojistil. V dubnu se smí chytat od šesti ráno. Pro mě jako nespavce je to až zbytečný luxus. Vstal jsem jako vždy bez budíku, a po snídani a nezbytných přípravách jsem vyrazil k rybníku. Ještě hned u domu se o mě pokusil infarkt, to když jsem ještě zašera otevřel branku a tam na mě bafla moje máma, která už takhle brzy shodou okolností u nás venčila psa. Na leknutí to ale bylo 1:1, ona zase když viděla potichu vycházet tmavou postavu ověšenou taškami, myslela, že je to zloděj.

K liduprázdnému rybníku jsem došel někdy před šestou, připravil si pruty a s úderem zvonu v dáli, oznamujícího začátek směny jsem nahodil. Během deseti minut se začali trousit další blázni. Vedle mě ale nešel nikdo, protože tam jsem do vidliček položil připravený Andíkův prut. Přijde mi totiž nelidské budit ho tak brzy, i když on by prý chtěl. Raději jsme to ale domluvili tak, že tam dorazí později. A taky byla pořádná zima. To je vůbec zvláštní, když jsem byl u vody několikrát zkraje března, teploměr ukazoval kolem čtyř stupňů a přestože jsem byl oblečený úplně stejně, zuby mi tehdy drkotaly mnohem méně!:-) Andy dorazil kolem tři čtvrtě na deset a přesně tou dobou se začalo oteplovat. A to tak že opravdu dost. Dokonce jsem si sundal jednu z několika mikin!:-)

Tentokrát to bylo poměrně slabé, vytáhnul jsem asi dva kapry, něco mi navíc uteklo. Andík bohužel vůbec nic. Dokonce byl tak zoufalý, že chtěl převázat prut na plavanou, aby to mohl zkusit se splávkem. Co bych pro něj neudělal! Za chvíli tedy brázdil vodu těsně u břehu. Jenže asi nejstarší způsob chytání na něj moc nezapůsobil, po většinu času jsme rozmotávali zašmodrchaný vlasec. Takže za chvíli jsem převazoval zpět, což Andík nekompromisně okomentoval slovy, že na splávek už nikdy! Akorát nevím, co budu dělat s těmi, co pro něj mám nakoupené jako malé dárky...;-)

I když to byla slabota, během dopoledne se zaplnila takřka všechna místa, kde se dá chytat. Nejvíc na mě zapůsobila partička, která se rozlezla po protějším břehu poměrně daleko od sebe a potom na sebe celou dobu volali. O nich se rozhodně nedalo říct, že by šlo o 'tiché' blázny. Po jedné hodině odpoledne jsme začali balit. Když jsme dva, trvá to neskutečně dlouho.

Slunce už pálilo skoro jako v létě, já jsem si tedy sundal další mikinu, jenže zimní bunda se mi nikam nevešla, proto jsem si ji musel nechat na sobě. Když jsme pak cestou domů v parku potkávali vyletněné rodinky na procházce, byl jsem opět za exota.

V zimní bundě, v každé ruce několik tašek a ještě jednu přes rameno. Jenže věřil by mi někdo, že jsem si ranním drkotáním zubů plašil ryby?;-)

Technická...;-)

Uběhly další dva roky a minulý týden ve středu jsem se musel vydat už na druhou STK s naším autem. Opět jsem ani chvíli neváhal a objednal se do Brandýsa. Návštěvu jsem spojil s pravidelnou předepsanou kontrolou (palubní počítač mě na ni upozorňoval už několik týdnů) a zároveň s přezutím na letní kola.

Celé to mělo trvat poměrně dlouho, na což jsem byl s předstihem upozorněn, proto jsem si musel vzít celodenní volno. Ráno už před osmou jsem odevzal kartu (klíčky) od auta a nezbytné doklady a měl jsem před sebou celý den bloumání. Přímo před servisem je zastávka MHD, proto jsem se vydal do Prahy, aby mi čas alespoň trochu utekl. Akorát přijížděl autobus. V Praze jsem si vyřídil pár věcí, zašel na kafe, pak na oběd a zamířil zpátky do Brandýsa. Zcela nečekaně se na mě opět usmálo štěstí a u zastávky stál můj autobus. Naštěstí nastupovalo poměrně dost lidí, takže jsem ho krásně stihl. Vystoupil jsem u mostu, který už patří pod Starou Boleslav, hlavním důvodem bylo to, že mi tam končila jízdenka PID. Došel jsem na náměstí a pak se zastavil v cukrárně. Trochu to tam vypadalo jako na nějakém srazu předválečných maturantů, ale dva stolky byly volné. Akorát že já moc neumím jen tak posedávat, takže poté, co jsem snědl dva zákusky a vypil kafe, jsem se zvedl a odešel.

Vydal jsem se zpátky přes Labe do Brandýsa. Hned u mostu jsem neodolal a zamířil do rybářské prodejny. Přiznám se, že ji registruji už dlouho, ale nikdy jsem tam nebyl. Až v poslední době na mě párkrát vyskočily její webovky, když jsem hledal nějaké věci na ryby. Sortiment na mě zapůsobil, pár drobností jsem i zakoupil. Třeba jako jahodové boilies, po kterých toužil Andík. Ještě jsme je ale nestihli vyzkoušet.

Celý den se nesl přesně v tom duchu, kdy je hodně času a ten se neskutečně vleče. Došel jsem tedy na Brandýské náměstí a kousek od něj usedl do další kavárny. Opět kafe a zákusek. Už hodně dlouho jsem nesnědl tolik dortíků během jediného dne. Tentokrát mě zachránilo, že když jsem dopil a dojedl, obsluha zapomněla, že jsem chtěl zaplatit. Uběhlo nejmíň deset patnáct minut, kdy šla slečna kolem a najednou s omluvným výrazem téměř vykřikla, že na mě zapomněla. Kdyby bývala věděla, jak jsem byl za její sklerózu vděčný...;-) Každopádně už bylo pozdní odpoledne a já jsem se rozhodl, že pomalu zamířím směrem k servisu a tam případně otestuji novou kavárnu :-), kterou vybudovali v nedávno dostavěném prvním patře budovy. Ještě jsem si udělal jednu zastávku v takovém vietnamském obchoďáku, kde jsem chtěl koupit nějakou drobnost pro kluky. Jednou jsem tam s nimi byl a sortiment typu vše za dvacet korun je doslova nadchl. Tentokrát ale nabídka dost prořídla, nicméně i tak jsem něco vybral. Venku jsem se potom podíval na telefon a všiml si právě zmeškaného hovoru. Zavolal jsem zpět a k mému překvapení nešlo o žádnou trapnou marketingovou nabídku. na druhém konci se představil servisní technik a oznámil mi, že auto je připravené.

Za nějakou čtvrthodinu už jsem seděl u stolku a hlavně jsem měl co dělat, aby mi nespadla brada až pod něj. To když mi pán oznámil cenu. Takže kontrola po šesti letech včetně výměny olejového filtru a filtru topení, těsnění motoru, výměna oleje, směs do chladiče, výměna pylového filtru, přezutí a uskladnění kol, STK a emise plus vyčištění zvenku a zevnitř a za to všechno jsem zaplatil 5600 korun! Čekal jsem nejméně dvakrát tolik. A pak mi zase někdo může říkat, že jsem blázen, že jezdím do značkového servisu, řekl bych, že někdo na koleně v garáži by mi o mnoho lepší cenu nenabídl. A i kdyby, když to tak vidím pár metrů od našeho domu, rozhodně by přede mnou potom neodstraňoval ochranný igelit ze sedačky a dokonce i z volantu.

Za mě opět velká jednička s hvězdičkou!

Nedělní divadlo...;-)

Minulou neděli jsme se po poměrně krátké době znovu vydali do Prahy do divadla. Tentokrát volba padla na divadelní nastudování známého filmu Ať žijí duchové.

Cestou na nádraží jsem si uvědomil, že mě vůbec nenapadlo vzít s sebou deštníky, proto jsem doufal, že se tmavé mraky rozplynou. Asi v půli trasy vlakem se ale spustil liják. Naštěstí ale v Praze už nepršelo. Mohli jsme tedy bez problémů klidnou chůzí dojít až k divadlu.

V úvodu představení jsem se trochu lekl, jestli jestli to kluky bude bavit, bylo tam dost zpívání, ale obavy se brzy ukázaly jako zbytečné a pohádka se líbila i nám dospělým. Samozřejmě se vyskytlo pár věcí, které asi dnešní děti příliš nechápou, třeba jako že došly pribináčky, což je pro ně asi ukázka z oblasti sci-fi, když v tesku si mohou vybrat z X různých příchutí.

Po skončení představení jsme se přesunuli na Vinohrady na oběd. Stůl jsem měl s předstihem rezervovaný a i když se divadlo asi o deset minut protáhlo, časově jsme na tom byli dobře. Akorát Ála kňoural, že má hlad. Myslel jsem, že už s sebou žádné jídlo nemám, proto musel vydržet (až doma jsem potom na dně batohu objevil ještě jedny sušenky). Bohužel v pizzerii to trochu trvalo, protože chvíli před námi si objednala početnější společnost, ale nic tragického. Číšník se nám dokonce přišel omluvit, jen mě trochu zarazilo, že zdůrazňoval, že vše bude velmi čerstvé. To by snad mělo být vždy. Nejspíš ale šlo jen o komunikační šum, přece jen šlo o cizince, i když česky jinak mluvil výborně.

Po jídle se klukům nálada zlepšila, při odchodu ještě číšník přátelsky pozlobil kluky a celkem srdečně se loučil. Vrátili jsme se metrem do centra, Andík trochu otravoval, že chce zase ke kapitánu Candymu, ale protože na Václaváku měli sraz fotbaloví chuligáni a uklidňovali je tam policajti ve velkých autech, přešla ho na sladkosti chuť a chtěl být co nejdříve ve vlaku.

ČD se nám rozhodly ukázat, že léto přijde co nevidět, proto bylo ve vlaku velmi teplo (dost možná nám ještě přitopili:-)), ale cestu jsme přežili. I když jsme si museli přesednout, protože mi nikdo nevěřil, na kterou stranu že to bude svítit sluníčko...;-)

Malý kaprař...;-)

Na Andíkovi bylo znát, že ho trochu mrzí, že na rybách to vždycky bere mně a jemu ne. Sice už zdolal jednoho cejnka, čímž mě dokonale porazil, protože já jsem přibližně v jeho věku čekal na první rybu (okoun cca 20 cm) nějaké tři čtyři roky. Jenže dnes je jiná doba a všechno musí být hned. Tenkrát se taky nikdo nepodivil, když jsem třeba z dovolené napsal domů hned v pondělí, poté co jsem si koupil pohled a ten mnohdy dorazil až v pátek, čili den před návratem...:-)

V každém případě jsem Andymu v průběhu minulého týdne slíbil, že o víkendu chytí kapra. Ve čtvrtek rybařil s místním kroužkem a taky ani ťuk, takže jsem to prostě musel nějak zařídit. Ještě ten večer jsem mu kompletně převázal prut - výměna vlasce, háčků a vůbec celého typu koncové montáže. V pátek jsem využil volnějšího odpoledne a uvolnil se asi o půl hodiny dřív z práce, abychom mohli na chvíli k rybníku. Já jsem si vybavení nebral, abychom se nezdržovali, bylo to jen na Andíkovi. Už v pět jsme nahazovali. Sice na jiném místě než obvykle, jelikož bylo opět dost obsazeno, ale na té naší louži na tom zase tolik nesejde...:-)

Netrvalo to dlouho a začalo nepravidelně poskakovat čihátko. Už to byl vlastně úspěch. Sice Andík koukal všude možně, proto si toho skoro nikdy nevšiml, ale nakonec přišel záběr a ten už nepropásl. Viděl jsem, že nad rybou má navrch, proto jsem mu jen trochu radil a za chvíli měl na břehu šupináče asi tak 35 cm dlouhého. Nadšení bylo samozřejmě veliké, ale další ryba pak už nepřišla. Na tu chvilku, co jsme se ale zdrželi, to bylo dobré. Já jsem se radoval, že všechno vychází podle plánu - přál jsem si, aby Andíkovi zabralo nejprve něco menšího, aby se naučil pracovat s navijákem a prutem.

Druhý den jsme k rybníku zamířili hned po obědě. Měli jsme neskutečné štěstí, protože akorát když jsme přicházeli, nějaký rybář právě opuštěl "naše" obvyklé místo, které je ideální pro dva lidi vedle sebe. Nahodili jsme a následovala klasika - mně pořád ťukaly ryby, občas jsem něco vytáhnul a Andík opět nic. Jak tak na mě smutně koukal, napadlo ho, že to je místem.

Protože jsem opravdu chtěl, aby mu to bralo, nabídl jsem mu, že si tedy za chvilku místa vyměníme. Chtěl si znovu nahodit prut, ale já jsem ho přesvědčil, ať to tam ještě chvilku nechá. V tom se mu rozjel policajt, ale opět se zastavil a nakonec začal nekonečně klesat, jak se vlasec prověšoval. Bylo jasné, že jeho krmení se stalo terčem zájmu čehosi a teď ta ryba postrkuje krmení směrem k nám. Pak se policajt opět nesměle zvedl a když se znovu rozjel, povídám: "Teď!" Andík lehce zasekl (to ještě budeme muset trochu natrénovat:-)), ale v tu chvíli mu málem prut vyskočil z ruky, protože kaprovi se ke břehu nechtělo a zamířil opačným směrem. Andy s obavami v očích chtěl, abych mu pomohl, ale já jsem věděl, že to zvládne. Navíc ten pocit, když sami zdoláte rybu, je nepopsatelný. Snažil jsem se mu tedy jen radit, aby kapra neutrhl, případně nezlomil prut. Ryba se stále držela u dna, což dávalo tušit, že to úplný prcek nebude. Bohužel si to zamířila na stranu a zamotala se do mých prutů. To nevadí, to se pak rozmotá, brzdy jsem měl povolené. Konečně jsme ji zahlédli a já měl radost, protože byla velká. Když jsem ji Andíkovi podebral a na břehu jsme ji změřili, šlo o krásného vysokého šupináče, který měřil rovných 50 centimetrů. Paráda, co já bych v Andíkově věku za takového obra dal!:-) Rybář vlevo od nás nás závistivě pozoroval, přece jen, jsme přišli asi před hodinou a půl, já už měl na břehu asi čtyři kapry, a teď i to dítě vedle mě...:-) Andík byl v sedmém nebi! Sice jsem mu musel opět převázat prut, protože se mu trochu zamotal vlasec, ale úkol, který jsem si dal, že tento víkend zkrátka kapra chytí, vyšel dokonale.

Nejprve jsem ale chtěl přehodit své dva pruty. Naštěstí to zamotání nebylo tak strašné. Akorát u toho vpravo jsem zjistil, že se mezitím cosi chytlo a s volnou brzdou si to zamířilo po rybníku. Bohužel se ryba ale někde blízko břehu do čehosi zamotala. Vlasy jsem si z toho nerval, vadilo mi jen to, že chycený kapr zamotaný s vlascem do větví nemá moc šancí. Navíc ta motanice kdesi ve vodě by pak mohla vadit dalším. Jenže jinak to vyřešit nešlo. Vzal jsem tedy hadr a pořádně škubnul za vlasec. K mému velkému překvapení povolil a já jsem vytáhnul starou větev chycenou za jeden háček. Další dobrá zpráva byla, že druhý návazec chyběl, tzn. že se chycená ryba dostala pryč. Takže vlastně dokonalý happy end!:-) Rozhodl jsem se na tomto prutu dochytat už jen na jeden háček a navázal jsem vše jen Andíkovi, který si zase rychle nahodil. Nic moc se ale už nedělo.

Až ke konci dostal prudký záběr, mnohem silnější než od předchozího kapra, ale zdálo se, že rybu nezasekl. Až u břehu jsme si všimli, že táhne malého cejnka. Ten dal chudák veškerou svou energii do toho, jak zabral a už neměl sílu na boj!:-)

Už jsme vlastně balili a kolem projížděl rybář, kterého potkávám pokaždé. Minule se divil, že jsem si nenechal kapra. Nedokázal pochopit, že si nechci narvat mrazák, když mi to bere. Pozdravil jsem ho, Andík taky, protože mu kladu na srdce, že rybáři se zdravit musí, ale chlap nám ani neodpověděl.

Jo, závist je hnusná. Zvlášť, když vám to v rybaření i ve slušném vychování nandá sedmiletý kluk...;-)