Oslava...;-)

V pondělí uplynulo přesně šest let, co se narodil Andík. Protože o předcházejícím víkendu jsme nebyli doma, rozhodli jsme se oslavu o týden odložit. Jenže potom jsem zjistil, že budu mít volno ve středu během státního svátku, takže o termínu bylo na poslední chvíli rozhodnuto.

Stejně tak jsme měli jasno o dárku. Andreásek si totiž už několik týdnů nepřál nic jiného než křečka. Akce se stejným krycím názvem tedy proběhla v úterý a byla plně v režii manželky. I díky tomu se dá říct, že náš hlodavec je jedním z mála, kteří absolvovali základní školu. Tam totiž musel strávit celý den.

Já jsem koupil pro jistotu ještě jednu stolní hru, kterou jsme viděli u známých a líbila se oběma našim klukům, měl jsem pocit, že křeček, ač sebevíc vytoužený, je přece poněkud málo. K tomu ještě manželka upekla dort taky podle představ oslavence a ve středu dopoledne jsme mohli přát.

Nejdříve byl na řadě samozřejmě dort se svíčkami - s tunou lentilek venku i uvnitř po rozkrojení a aby toho sladkého nebylo málo, byl ještě obložen "kindrčokoládou". Překvapení trochu propálil Ála, protože Andíkovi popřál celkem dvakrát a pokaždé dodal: "...a ať se ti líbí křeček!"

Ten měl záhy velký úspěch a to u obou kluků. K obědu si Andík poručil jedno ze svých dvou nejoblíbenějších jídel - pizzu (to druhé je hamburger;-)). Odpoledne dorazili naši a oslava tak mohla pokračovat.

Takže ještě jednou všechno nejlepší!

Nefalšovaná radost:

Tankcsapda, Phoenix RT – Nová Chmelnice (24.10.2015)

Ono to vlastně začalo to jako hec s první dovolenou u Balatonu, kdy jsme si s tehdejšími kolegy dělali legraci ze všeho maďarského. Proot muselo dojít in a hudbu. Jenže v podstatě nedávno jsem objevil kapelu Tankcsapda z Debrecínu a byl jsem ztracen. Když jsem potom taky úplnou náhodou zjistil, že vystoupí v Praze, nebylo o čem přemýšlet.

Že to bude veselé jsem pochopil už při rezervaci lístku, kdy mě český web Ticketportálu přesměroval na své maďarské stránky. A při vyzvedávání vstupenky v centrále ze mě byla paní nešťastná, protože v maďarštině se orientovala asi tak jako naprostá většina Čechů.

Na internetu se o této v Maďarsku velmi oblíbené kapele dá najít poměrně dost informací a téměř všude se zdůrazňuje, že za svou popularitu vděčí především trefným textům. Tak jsem si ty texty jel v sobotu poslechnout na vlastní uši.

Začátek byl naplánován na 19:00. Už předtím před klubem postával hlouček fanoušků, kterým jsem nerozuměl ani slovo. Krátce po půl osmé nás teprve pustili dovnitř a já začínal tušit, že předposlední vlak domů nestihnu. Lístek jsem ukázal pořadatelům, kteří mi něco začali vyprávět, bohužel maďarsky. Když u mě neuspěli, nalepili mi alespoň na ruku takový ten pásek.

Sál byl úplně prázdný, stěží 20 lidí a to včetně těch, co postávali na chodbě. V duchu jsem si promítl klipy se záběry s vyprodanými koncetry v Maďarsku. Přesně v osm začala hrát předkapela - Phoenix RT. Nikdy jsem neslyšel, předpokládám, že už ani neuslyším, není těžké uhodnout, odkud přijeli. Ano, ani jim jsem mezi písněmi nerozuměl jediné slovo. Teda, zase abych nebyl za úplného trotla - zcela přesně jsem slyšel: Prága, köszönom, Rock'n'roll a taky jsem zaslechl kurva… Po čtyřiceti minutách se rozloučili a ponásledných půlhodinových přípravách, kdy se zároveň slušně zaplnil klub, začalo přesně ve 21:10 hrát intro.

Většinou tady vypisuji písně, které zazní, ovšem tentokrát to není tak jednoduché! NIcméně tohle jsem slyšel určitě:

Egyedül a világ ellen, Mi a fasz van?, Sállállállá (Csak bennem bízz), Köpök rátok, Mennyország Tourist, Nem kell semi, Lélekhangokból, Szextárgy stejně jako skvělá balada Lejárt lemez, za niž by se nemusel stydět snad ani Ozzy. Večer byl velmi zvláštní, protože ať jsem byl v Praze na jakémkoli koncertě i kapel ze zemí, kde se nedomluvím, vždycky sice třeba chvilku zpěvák mluvil rodným jazykem, ale aspoň něco pronesl anglicky, tentokrát ne. Je teda pravda, že bych dal ruku do ohně za to, že jsem tam byl jediný Čech. Ale většinou se třeba ke konci přesouvám na strategicky výhodnou pozici k východu či šatně, ovšem tentokrát jsem vůbec nepoznal, že jde třeba o poslední písničku. Ta mimochodem skončila ve 22:50 a po skandování čehosi;-) se kapela ještě vrátila s jedním přídavkem. Zpívající basák průběžně odhazoval trsátka a hned to první přistálo v mé ruce. Měl jsem totiž velice dobrou pozici blízko podia. Akorát asi ve třetině koncertu vypuklo poměrně brutální pogo a jelikož už nejsem nejmladší, začínám občas pociťovat i strach. Navíc jsem si uvědomil, že jsem stál přímo pod klimou a docela mi foukalo na krk, takže jsem se raději trochu stáhnul.

Ve 23:00 bylo i mně jasné, že je konec a čeká mě cesta domů. Ta byla taky trochu netradiční, protože místo posledního vlaku jede až do Brodu autobus a tam se musí přesedat. Takže ještě cestou na nádraží jsem musel vyžvýkat travel gum, abych cestu vůbec vydržel a pak jsem se cpal ještě bonbóny. Nízkopodlažní MHD bus je možná příjemný do města, ale na meziměstské trasy nic moc, nejen že by z jednoho vytřásl duši, ale je v něm i docela chladno, když tam máte strávit víc než hodinu. Co mě dostalo nejvíc, že v Úvalech jsme přijeli k zavřeným závorám a čekali. Opilá partička vzadu to vice méně vtipně glosovala, nakonec museli poprosit řidiče, aby jim otevřel dveře kvůli potřebě. Tím u nich, soudě podle nadšených ohlasů, velmi zabodoval. Po čtvrt hodině stání, kdy po trati nic neprojelo (ona je tou dobou uzavřená, proto ten bus), zavolala průvodčí výpravčímu, který zjistil, že ani nic jet nemá, tak nám ty závory prý zvedne. To mi vysvětluje nemalé procento nehod na přejezdech, když ani nevědí, že mají dole závory. Kdybych tamtudy jel autem, rozhodně číslo na výpravčího neznám…

Řidič se s tím ale rozhodně nemazlil, v každé obci nás radar (marně) vital nápisem ZPOMAL a občas neuspěl ani semafor s červeným světlem. Když jsem potom doslova prolétli ulicemi Českého Brodu a zastavili u nádraží, lidé začali tleskat, aby poděkovali za šťastné přistání.

Domů jsem dorazil až někdy po druhé ráno, ale koncert stál určitě za to!

Kvalitu textů můžete z ukázky posoudit sami:

Sobotní program...;-)

Vzhledem k mé šikovnosti zkombinované se současnou složitostí všeho na autech, jsem nad tím ani nemusel dlouho přemýšlet a rozhodl se nechat výměnu žárovky na odbornících. Jelikož nejbližší servisy jsem kvůli nedůvěře ihned zavrhl, napadlo mě spojit to rovnou i s výměnou kol na zimní, takže jsem se objednal do "svého" servisu v Brandýse. Byl jsem přesvědčen, že takhle s předstihem v polovině října to bude v pohodě. Jaké bylo mé pondělní překvapení, když jsem se dozvěděl, že už mají téměř plno. Našětstí mě ale dokázali kamsi vmáčknout.

Cesta bez sebemenších zádrhelů se málem zkomplikovala až přímo v Brandýse, kde jsem projížděl kolem silniční hlídky s dodávkou. To by byl pech platit pokutu pár set metrů od servisu. Naštěstí byli příslušníci zaneprázdněni kontrolou někoho jiného a mě si tak nevšimli.
V servisu to trvalo o něco déle, než jsem čekal, ale několik omluv to spravilo!;-) Přejímací technik si jen pochvalně povzdechl, že kdyby byli všichni tak dochvilní jako já, bylo by všechno mnohem jednodušší, většina lidí objednaných na určitou hodinu údajně dodržela pouze datum, na čas nehleděla, čímž se všechno poněkud posunulo.

Domů jsem se tak vrátil až kolem půl jedné, takže jsem měl co dělat. Za dvě hodiny nás čekala cesta do Prahy do divadla.

Tentokrát jsme jeli na komedii Garderobiér, jak jsem až na místě zjistil, od stejného autora jako Kvartet před dvěma týdny. Ačkoli se nám minulé představení líbilo, podstatně víc zaplněné hlediště dávalo tušit, že by to tentokrát mohlo být ještě o stupeň lepší. A bylo. Skvělému Josefu Cardovi a Karlu Heřmánkovi úspěšně sekundovalo dalších pět herců, ovšem největší část textu se rozhodně musel učit prvně jmenovaný. Odměnou všem pak byl dlouhotrvající potlesk a výkřiky "Bravo".

Po skončení jsme cestou na nádraží ještě zašli na rychlou večeři a večerním vlakem zamířili domů...

Svátek...;-)

Ještě se vrátím k minulému víkendu, kdy pohled do lepších kalendářů ukázal, že v neděli slaví svátek náš starší syn.

Jako menší zádrhel se ukázalo, že hned po prvním snímku se vybil foťák, půjčil jsem si tedy Andíkův, jenže i u něj se rozblikal červený symbol baterky. Sáhl jsem po mobilu a ačkoli i u něj zuřivě blikala vybíjející se baterka, pár fotek jsem přece jen udělal.

Trochu ale lituju, že jsem radost z dárků nenatáčel, protože až jednou Andymu budu vyprávět, že mával radostí nad hlavou novýma ponožkama, asi tomu nebude chtít uvěřit. Na rozdíl od dědy měl taky radost ze slávistického hrnku. Ačkoli já tomu moc nerozumím, jedno vím jistě - u nás doma nikdy žádný slávista nebyl. Tedy až dosud. Když se hraje derby, Andík schválně fandí proti dědovi. Dokonce se jednou i zavřel v pokoji a na foťák si natočil oslavný klip na Slavii. Přiznávám, že mi stačilo to, co jsem slyšel skrz dveře a ještě jsem neměl odvahu se na to podívat. Ve městě se vždycky zastavil u výlohy s červenobílým hrníčkem a pokaždé zdůraznil, jak by si ho přál. Při přemýšlení nad dárky tak nebylo co řešit.

No a vždycky je ještě výhoda, že kdybysme na něco zapomněli, za pár dní má narozeniny, takže to můžeme napravit…;-)

Nechval dne před večerem...;-)

Zvláštní, ale jak už tady padlo, pátek třináctého jsme si prožili v sobotu a štědrý den jsem měl tak trochu včera.

Už jsem se tu zmínil, že po přestěhování našich kanceláří jsem nedopatřením nedostal vstupní kartu a při každém příchodu či opuštění budovy jsem tak musel žádat, aby mi uvolnili turniket. Samozřejmě vždy se stejným scénářem:

Já: "Prosím Tě, můžeš mě pustit dovnitř / ven, já jsem ještě nedostal kartičku!?"

Recepční: "Ty nemáš kartičku? Jak se jmenuješ?" Následuje pohled do lejster: "Jo, tak ty ji tady ještě nemáš!"

Jenže včera po pohledu do lejstra recepční sáhla pod stůl a podala mi kartu. Tím mi doslova vyrazila dech!

"To je nějaká prozatímní?" Zeptal jsem se nevěřícně.

"Ne, ta je nastálo!"

Pak jsem přišel ke svému stolu, kde už na mě čekaly dva nové monitory, které se mi ztratily při stěhování a za něž jsem zatím používal provizorní náhradu.

Vzpomněl jsem si na to, že ještě během dne má domů dorazit opravář na kotel a napadlo mě, že mám takřka vánoce, minimálně, že se všechno obrací k lepšímu.

Propojil jsem monitory prsty zkřehlými po mrazivé noci doma a zapnul počítač, zatímco jsem se těšil, jak se v kanceláři konečně zahřeju.

Jenže v mailu na mě čekala zpráva, která můj optimismus zchladila. A to doslova - výpadek topení v Praze 4, omlouváme se, oblečte si bundy…;-)

Teplo domova...;-)

Dá se to nazvat docela smůlou, když už asi tři týdny topíte, zatímco venku je relativně teplo a právě přesně když přijde ochlazení, se vám rozbije kotel. To se potom doma dvakrát neohřejete…

Pan opravář dorazil v pondělí, čili třetí den, strávil u nás skoro dvě hodiny. Když zjistil závadu, snažil se o provizorní řešení, než sežene potřebnou součástku, bohužel všechny pokusy selhaly, kotel byl neoblomný.

Já jsem zrovna v pondělí pracoval z domova, možná jsem se měl spíš přestěhovat na zahradu, meožná by tam bylo tepleji. Můj dresscode se ten den skládal z teplých ponožek, několika vrstev oblečení a dvou dek. Do toho mi společnost dělal teplý fukar. Samozřejmě jsem si uvědomil, kolik běžně udělám zbytečných kroků, když jsem se zabalil do deky, noťas mi oznámil, že je vybitý, musel jsem tedy hledat kabely, pak jsem zjistil, že mám žízeň, hlad atd… To, co jindy znamená vteřinové odběhnutí, tentokrát trvalo mnohem déle.

Když jsem si uvařil kávu, nejenže se ze šálku valil dým, ale prakticky než jsem jej donesl ke stolu, byl obsah studený.

Opravář se měl dostavit ve středu i s potřebnou součástkou, já jsem tedy radši vyměnil home office za pražskou kancelář, abych se trochu zahřál. Což ovšem taky nebylo až tak snadné, jak zazní v jednom z dalších příspěvků.

A musím se přiznat, že neznám krásnější panoráma, než když potom jdete večer z vlaku a i přes tmu vidíte, že se vám kouří z komína. Tohle se panu opraváři povedlo!;-)

Jak je vidět, přes den to ještě šlo, ale po ránu a k večeru nic moc...;-)

Pátek třináctého v sobotu desátého...;-)

Určitě jste už slyšeli ten profláknutý trapný vtip, že Silvestr bude v pátek, tak hlavně, aby to nebylo třináctého!? Takže já už se tomu nesměju, u nás se totiž pátek třináctého konal teď v sobotu.

Ráno jsme se probudili do nezvyklého chladna, přičemž se ukázalo, že se nám přes noc vypnul kotel. Po určitých peripetiích se jej podařilo nahodit, jenže posléze se výpadek opakoval. A pak znovu a nakonec už nešel rozchodit ani na tu chvilku. Dovolali jsme se opraváři, který slíbil, že se krátce staví v pondělí, objedná součástku a ta dorazí ve středu až ve čtvrtek. Tomu se říká smůla, bezproblémově přitápíme už asi dva týdny a teď, když se má konečně ochladit, budeme šetřit...

Po obědě jsme vyrazili do Kolína na nákup. Cestou zpátky jsme na příjezdu do našeho města spatřili policejní auto v takovém esíčku, kde obvykle stávají. Za mnou namáčklá motorka, následovaná několika auty. Policajt se blížil ke krajnici, bylo mi jasné, že někoho z nás vezme. Docela na poslední chvíli se rozhodl pro mě. Trochu prudčeji jsem tedy zabrzdil a zaparkoval. Pak následovalo takové to vaše doklady atd. "Pane řidiči," povídá najednou orgán, "zkontroloval jste si před jízdou jídlo?"

Co? Zírám na něj, on na mě, když mu to najednou došlo: "Ééé, totiž vozidlo?"

No, co se asi na to dá odpovědět: "Ano!"

Manželka na mě zatím sykla: "Vidíš, pořádně se nenažereš a když tě vidí policajt, nabídne ti vlastní svačinu!"

"Nesvítí vám žádná kontrolka?"

"Ne," neměl jsem nejmenší tušení, kam míří.

"Tak si vystupte", požádal mě a postavil se před auto. Kamsi ukázal, já pořád nic, až po nějaké době mi došlo, že na jedné straně svítí o jedno světlo míň.

Vzpomněl jsem si na typické výmluvy o tom, že se to muselo stát právě teď, protože ještě před chvílí mi samozřejmě světla svítila a špitl jsem: "Ale když jsem vyjížděl z garáže, tak jsem na zdi viděl, že svítím!"

"Asi se to stalo teď," řekl smířlivě policista (no vida, ani jsem sám tu výmluvu nemusel použít, byla mi doslova vnucena!;-)) Pak se mě zeptal, kam jedu a požádal mě, abych se stavil v servisu a hlavně nejezdil nikam v noci, to už by prý byl nesmlouvavý.

Měl jsem radost, že jsem nic neplatil, nicméně trochu otrávený jsem přece jen byl, starost navíc.

Večer v prochladlém domě jsem si chtěl připravit topinky, na které jsem měl už delší dobu chuť. Pracně jsem nalezl poslední kousky toastového chleba, protože jsem netušil, že padl za oběť klukům ke snídani. Hodil jsem je do topinkovače. Netrvalo to nijak dlouho a začalo se z něj kouřit. Nejdřív jsem si myslel, že je to tou zimou, přece jen nám teď doma všechno teplé kouří trochu víc. Jenže pak místo chlebů vypadly dva černé uhlíky a bylo po večeři.

Když se daří, tak se daří...

Revize...;-)

Pořád jsem měl dost času na objednání kominíka kvůli takové té povinné revizní zprávě, co platí jeden rok, až bylo pozdě. Proto když se nám ve schránce objevila reklama na firmu odkudsi z Moravy, která bude provádět kontroly v našem městě, neváhal jsem a na číslo zavolal. Tak trochu osudové znamení...;-)

Paní, která si objednávku zapisovala byla příjemná a oznámila mi, že se kolegové zastaví v pátek mezi 13-16. V pohodě, pracuju z domova, budu s tím počítat.

V pátek jsem tedy byl po celé odpoledne připravený, až zazvoní zvonek, jenže nic. Když hodiny ukázaly čtyři odpoledne, pochopil jsem, že slíbený termín vypršel a že se tedy pro letošek budeme muset obejít bez revizní zprávy. Ve čtvrt na šest (no jasně, moravské časové pásmo;-)) už jsem byl téměř na odchodu pryč když před domem zastavila bílá dodávka. Při pohledu k brance jsem se nejprve lekl, že uprchlíci na člunu už překonali rozbouřené vlny i naší místní říčky, ale šlo jen o umouněného kominíka. Jeho kolega si bral papíry z auta a požádal mě, abych je zavedl "ke kotlu." To mi prvně cukly koutky a zároveň jsem si oddechl, protože už několik dní předem jsem měl obavy, aby nám na střeše nezavlály rudé trenky, jak je teď v módě, jenže dneska se komín čistí nebo aspoň kontroluje spodem. Nevím, co v Praze na hradě dělali...;-)

Pánům jsem řekl, že se nemusí zouvat, na což s obavami v očích pronesli: "Aby nás manželka nemajzla košťatom!" Ve sklepě se potom pustili do práce, tedy hlavně jeden, který toho ani moc nenamluvil, druhý zatím vypisoval formulář. Trochu jsem se bál, že mi budou vnucovat všechno možné, ale byl jsem mile překvapen, že odvedli práci, na níž jsme se dohodli, potom mi doporučili dát do komínu "sklínku" a rozloučili jsme se.

Tož tak nějak bych si to představoval...;-)

Troškaři...;-)

Naši kluci nejsou žádní troškaři. Na jedné z tradičních (takřka dennodenních) procházek po městě mě přemluvili, abychom nasbírali pár kaštanů. Předpokládal jsem, že si každý najde 1-2 a půjdeme dál, jenže to jsem se přepočítal.

Naštěstí jsem v kapse našel igeliťák od pečiva, kterým jsme krmili kačeny (my totiž rohlíky kupujeme speciálně jen pro ně, nedáváme jim žádné staré oschliny), a do něj se toho vešlo dost. Jenže klukům to pořád nestačilo, tak mě přemluvili, abych do koruny stromu hodil větev, co se povalovala opodál. Zásah úspěšný, k zemi se sesypala daší várka kaštanů. Pak jsem vzal velký šutr a padalo toho ještě víc. Sice mě po několikátém hození ohromného kamene už dost bolelo rameno, jenže za vytrvalého povzbuzovaní obou dětí jsem se chtěl předvést. Dávali jsme pozor, aby nikdo nešel, přece jen radši jsem sbíral padlé kaštany než abych sbíral nějakou trefenou babku.

Chvilkami jsme naše snažení museli přerušit, třeba když právě jedna babka s dědkem procházeli kolem a chtěli si taky něco sebrat. Když zjistili,že nemají nejmenší šanci, protože kluci to tam dokonale vysáli, odešli. Pak se tam ještě objevilo malé dítě s babičkou, taky marně hledali, a paní ke mně ještě prohodila: "Nic tady není, co?"

Schoval jsem narvaný pytel za zády a soucitně příkývl…;-)

Benefit...;-)

V minulém týdnu můj zaměstnavatel přestěhoval svou pražskou pobočku a toto pondělí jsem se prvně dostavil do nového sídla, které je jen o pár desítek metrů dál než to původní.

Ačkoli celý přesun proběhl velmi hladce, pár problémů se objevilo. Třeba jako když jsem si ráno měl vyzvednout novou vstupní kartu a zjistilo se, že zrovna ta moje je v balíčku, který jaksi nedorazil. Naštěstí ji potřebuju jen v přízemí, ve všech dalších patrech včetně výtahů mi funguje ta stará. Výtahy… Ona je celá budova opravdu hodně moderní, ale třeba ty výtahy už jsou na mě trochu moc. Požadované patro si musíte zvolit už venku na centrálním ovládání, které vám take vzápětí řekne, který z výtahů vás tam odveze. Jakmile se ocitnete uvnitř, nemáte žádnou šanci patro ovlivnit. Pokud tedy nastoupíte do špatného, musíte tam, kam vás odveze, vystoupit, venku opět vybrat patro a čekat, jaké číslo, vlastně písmeno, vás tam hodí.

Na další problem jsem si zadělal sám. Až během víkendu jsem si uvědomil, že mám plno informací, jak bude první den v nové budově vypadat, ovšem na to zásadní jsem se nezeptal. V jakém patře vlastně budu?! Na poslední chvíli jsem si vybavil nápis na nálepkách, které jsme připevňovali úplně na vše a na nich byla osmička. Vyjel jsem tedy do osmého patra. Tedy do pátého, protože jsem neměl ponětí o nových výtazích a vmáčkl se do prvního, který přijel. Zbytek jsem tedy došel po schodech. Jenže v osmém patře nebylo po mém týmu ani stopy. Čas neúprosně běžel, a ačkoli jsem dorazil s velkým předstihem, minuty k dobru se vytratily. Po necelé půlhodině bezradného bloudění jsem potupně zavolal šéfovi. Prý sedmička. Ono se to totiž počítá trochu nelogicky podle pater nad zemí či co, takže přízemí je jednička atd. Ovšem pouze na těch stěhovacích nálepkách.

Konečně jsem je tedy našel. Další zádrhel - na místě s mým jménem nebyl jeden z mých monitorů. Jasně, kus jako kus, jenže ten zaměněný byl menší, čili pro mé účely nepříliš vhodný. Prošel jsem stoly v okolí, zda nedošlo k jednoduché záměně, bohužel, nálepka s mým jménem nikde. Dal jsem se tedy do zapojování, reklamace se vyřeší později.

Během dne jsem potom zjistil, že jsme nejspíš objevil ráj na zemi. Jasně, já vím, že je to dneska už standard, tak nebudu tolik machrovat…;-) Každé z našich pater je tématicky něčemu věnované. U nás je to rocková hudba. Všechny zasedačky se tedy jmenují po nějaké té kapele (bohužel je tam tedy i Beatles), na stěnách dekorace v podobě zavěšených elektrickách kytar a nejvíc za zmínku asi stojí relaxační místnost, kterou je plně vybavená hudební zkušebna. Takové ty trapnosti jako stolní fotbal, ping-pongový stůl, kulečník…, to máme samozřejmě taky.

Že bude jídlo i pití na náklady zaměstnavatele, to jsem věděl dopředu, ale že výběr bude větší, než máme doma ve špajzce a ledničce, to mě mile překvapilo. Jogurty, sušenky, ovoce, pečivo, sýry, šunka, džusy… Jsem zvědavý na některé z kolegů se slabší vůlí, jak budou vypadat za rok. Ovšem na vynikající cappuccino či latté chodím i já rád.

No, tak teď nevím, zda mnou hojně využívaný home office je ještě benefit, nebo spíš nevýhoda!:-)

Divadlo...;-)

O víkendu jsme se vydali za kulturou, tentokrát ovšem opravdovou, výjimečně nešlo o žádný punkový ani rockový koncert. O necelé dva týdny dřív jsem se rozhodl koupit lístky do divadla. Kritéria pro výběr byla předem dána: komedie, divadlo v centru, představení v sobotu nejlépe někdy odpoledne nebo v podvečer a předprodej v síti Ticketportal. Vše krásně splňovalo Divadlo bez zábradlí, proto jsem zarezervoval a později i vyzvedl lístky celkem na dvě hry. Při té příležitosti jsem si ještě bleskově zasoutěžil o vstupenky na třetí komedii, bohužel všechno bylo příliš narychlo, navíc uprostřed týdne a lístky, které jsme skutečně vyhrál, tak nakonec propadly.

Ovšem v sobotu jsme tedy vyrazili na komedii Kvartet. Do Prahy jsme vyrazili tak akorát, ale stejně jsme měli času víc než dost, takže jsme ještě podnikli takovou malou tour de Mc Donald's, abychom využili pár kupónů, co nám doma zahálely. Postupně došlo na Mc Flurry, Latté a po představení ještě na večeři.

V divadle jsme měli poměrně pěkná místa ve třetí řadě, takže jsme krásně viděli. V hlavních (a jediných) rolích se představili Rudolf Hrušínský, Veronika Freimanová, Jana Švandová a Zdeněk Žák. O něco vtipnější byla druhá část, která měla i větší spád, navíc nešlo o přesnou půlku, takže trvala jen třicet minut, celá komedie jinak měla lehce přes 2 hodiny.

Po skončení jsme nemuseli nijak spěchat, času bylo akorát, abychom se najedli a v klidu stihli vlak domů.

No a za pár dní opáčko...;-)

Hospoda...;-)

V posledních dnech každý mluvil o nějakém zvláštním měsíčním úplňku, pro mě ale tím nejzajímavějším úkazem bylo, že jsem ve čtvrtek vyrazil do hospody. A to letos už podruhé!

Prý jsem to zavinil já tím, že jsem oi pár dní dřív popřál známému k svátku a jeho tak napadlo uspořádat hospodu. Nevím, to neposoudím, každopádně mi bylo krajně podezřelé, že jsem se tam tentokrát docela těšil. Jindy to totiž bývá tak, že se mi tam bytostně nechce a nakonec to bývá v pohodě, i proto jsem se tentokrát bál, že to bude naopak ve všech směrech. Naštěstí jsem se mýlil.

Když jsem odcházel z domova, musel jsem si protrpět srdceryvnou scénu, kdy se se mnou loučili kluci a Andík při tom začal brečet. Po chvilce se objevily slzy i u Ály a nakonec to vypadalo asi tak, jako když profesionální voják odjíždí na nebezpečnou misi - kluci mě objímali, každý z jedné strany, pevně mě drželi a brečeli...;-)

Neznalý poměrů jsem byl překvapen, že stoly zely prázdnotou, což ovšem mělo samé pozitivní účinky - hlavně tam nebylo zakouřeno. Bylo dost příjemné vidět se se (starými) známými tvářemi a přibližněš tři hodinky utekly nezvykle rychle. Pak ještě padlo, že se budeme vídat častěji, takže možná i třikrát do roka!;-)

Cestou domů mi drkotaly zuby tak, že jsem měl chvílemi strach, aby mě nechytli policajti za rušení nočního klidu, tím spíš mě doma překvapilo, že bylo 7 stupňů. Klidně bych se býval vsadil, že mrzlo!;-)