Sobotní nuda...;-)

Andreásek to má tak, že v sobotu zpravidla dlouho spí, čímž mám na mysli třeba až do půl osmé. Zároveň ale potom bývá po obědě unavený.

Jel jsem s našima něco nakoupit a on samozřejmě musel s námi. První zastávku jsme udělali hned ve vedlejší vesnici, asi 3 km od nás. Předpokládal jsem, že cesta do Nymburka by už pak mohla být v pohodě, vždyť je to opravdu kousek. Jenže hned v další obci se Andreásek ozval, že je mu špatně. Nejbližší místo, kde se dalo zaparkovat, byla zastávka autobusu, ale o víkendu v našich končinách stejně nic nejezdí. S Anďou jsme se prošli a do cíle nám mohly zbývat tak 4 kilometry. Jenže už nadosah cíle se opět ozval, že mu není dobře. Udělal jsem stejnou chybu, jako už několikrát a ukázal na dům v dálce, kam jsme měli namířeno, a předpokládal, že máme vyhráno, když uvidí, že už tam takřka jsme. Jenže v tu chvíli začal funět a já pochopil, že končí legrace. Vjel jsem tedy předpisově na trávník mezi silnicí a chodníkem a oběhl auto, jelikož jsem už slyšel Anďovo kašlání. Stihli jsme to. Nechtěl jsem riskovat, že se stanu sponzorem městské policie, proto jsem malého nechal už našim, aby spolu došli těch pár kroků do krámu, a sám jsem zatím odjel zaparkovat. Když jsem se vrátil do obchodu, Andík byl už v pohodě a postupně ukázal téměř na všechny koberce s tím, že je chce koupit do pokojíčku...

Domů jsme se vrátili akorát na oběd, z nějž ale taky nic moc nebylo. Andreásek nejdřív pořád kňoural a nechtěl jíst, až si sám řekl, že chce jít spát. A to už je co říct. Po třech hodinách spánku dorazil do obýváku a pronesl, že chce koukat na mašinky. Protože jsme právě měli puštěný počítač, mysleli jsme nejdřív, že myslí svá oblíbená videa s parními mašinami, jenže posléze dodal, že chce na rychlíky. Na nádraží. No, proč ne, vyrazili jsme.

Cestou jsme si ještě koupili zmrzlinu a sobotní idylka pokračovala. Na náměstí ale jsme uslyšeli křik z takové pochybné sázkové kanceláře. Akorát když jsme byli přesně naproti, vzdáleni jen na šířku silnice, vylezli odtamtud 3 lidi. Dva reprezentanti místní menšiny a jeden od pohledu zástupce místní (feťácké) většiny. K nim přistoupil ještě starší chlap se zlatými řetězy kolem krku a feťákovi (říkejme mu zjednodušeně tak) začal vyplácet peníze. Ten je vzápětí vzal a rozeběhl se prostředkem hlavní silnice pryč. V tu chvíli na něj začal jeden z kumpánů řvát, vyrazil za ním (no a pak, že jsou všichni invalidi), napřáhl se a já si teprve teď všiml, že má v ruce sekeru. V tu chvíli jsme nevěděli kam koukat, jednak jsem neměl zájem sledovat zabíjačku, ani jsem nebyl zvědavý na to, že si to případně rozmyslí a namíří naším směrem. Jediným, kdo se o celou záležitost bezelstně zajímal, byl Andreásek.

Naštěstí byl feťák rychlý a útočník příliš líný, takže si pronásledování po pár krocích rozmyslel. Jenom potom vzteky zaťal sekeru do každého stromu, který mu stál v cestě.

Takže zase nic. Zkrátka město, kde chcípl pes...;-)

Zlepšovák...;-)

To jsem se zase jednou předvedl jako odborník. V práci máme aplikaci, do níž má přístup úplně každý zaměstnanec. Jde o systém zlepšovacích návrhů. Pokud je ten který vyhodnocen jako přínosný, dostane jeho předkladatel finanční odměnu.

Ještě nikdy jsem se tam nepřihlašoval, prvně až dnes. Napadla mě totiž doslova revoluční myšlenka, tak jsem si říkal, že bych to mohl zkusit. Jelikož jsem předpokládal, že schvalovací proces půjde k nadřízeným v cizině, sepsal jsem všechno samozřejmě v angličtině a dal jsem si opravdu hodně záležet, abych nebyl za nějakého hlupáka.

Potom už jen přepnout do další lišty, tam zadat svoje zaměstnanecké číslo a je to. Směšně jednoduché, napadlo mě, to asi aby to zvládly i ty lopaty u strojů!:-) Protože si svoje číslo nepamatuju (ani k tomu nemám důvod - ačkoli jsme německá firma, stále ještě používáme svá vlastní jména a čísly se hlásit nemusíme;-)), našel jsem si ho v systému a stiskl CTRL+C. Pak mě ale někdo k něčemu zavolal, já odběhl, a když jsem se vrátil, musel jsem řešit něco jiného. Po nějaké době mě napadlo, že bych mohl svůj návrh dotáhnout do konce, tak jsem si znovu zkopíroval číslo, vložil ho do správného políčka a stiskl SAVE. Právě na základě zaměstnaneckého čísla se doplní všechny údaje o autorovi. Tím se vše uloží, odešle a pak se zobrazí náhled všech vašich návrhů.

Jenže co to? Název návrhu sedí, datum sedí, ale to jméno... Vždyť tam je úplně někdo jiný! Začal jsem pátrat, kde se stala chyba a došlo mi to téměř hned. Jak jsem byl vyrušen a potom dělal X věcí najednou, podruhé jsem zkopíroval cizí číslo. Takže paráda, teď jsem něčím jménem podal superzlepšovák.

Aspoň jsem někomu zařídil pěkné léto...;-)

Tak vyprávěj...;-)

Andreásek má už několik měsíců období zajímavých postřehů a hlášek. Není v lidských silách zaznamenat všechny, tak snad jen malá ukázka…

Manželka s ním šla do místní cukrárny, kde s oblibou řádí na trampolíně. Chvíli skákal, ale potom na ní začal běhat dokola a při tom na mámu volal: "Dal jsem se na běh pro zdraví, snad se s tím nějak vyrovnáš!" (znalci možná poznali zdroj - Maxipes Fík)

Chceme, aby si zvykl, že po každém příchodu zvenku domů se musí mýt ruce. Tuto povinnost přijal bez problémů, hlavně tedy nejspíš proto, že si je může mýt sám, což ho samozřejmě baví. I tak se ale u něj tu a tam vyskytne náznak rebelie. Třeba jako když mu manželka řekla: "Pojď si umejt ruce, ať se můžeme najíst." Andreásek odevzdaně šel a cestou si nešťastným hlasem začal sám sobě stěžovat: "Ach jo, to je práce - mejt si ruce, jíst, spát, čůrat, dělat bobky do nočníku, uklízet si pokojíček…"

Také si začal víc všímat aut. Třeba jsme míjeli otevřenou garáž a on pronesl: "To je Felicie!" - "Ne, to je Peugeot!" opravil jsem ho, ačkoli jsem byl sám překvapen, odkud vůbec název Felicie zná. Následoval udivený dotaz: "Cože?! Já myslel, že to je Felicie!"

Pak jsme šli kolem zaparkovaných aut, Andreásek na každé z nich ukázal a prohlásil: "Tohle se mi taky líbí!" Postupně už mě ani neudivilo, když se mu líbil starý rezavý Favorit a oprýskaný Ford. Zkrátka všechna auta se Andíkovi líbí. Jenže pak jsme šli k našim a míjeli jsme pána opřeného o červenou oktávku. Anďa se na ni zadíval a nahlas pronesl: "Tohle se mi vůbec nelíbí" Ačkoli jsem s ním v duchu souhlasil;-), vzhledem k nabušenému majiteli jsem se auta musel zastat. Andík si ale trval na svém.

Včera večer potom Andreáskovi manželka popřála dobrou noc a odešla. Pak je řada na mě, abych mu vyprávěl pohádku. Andy se uvelebil a spokojeně povídá: "Tak vyprávěj, Jířo!" Nevím, kdy a kde takové oslovení slyšel, protože mi tak nikdo neříká, nicméně mě opravdu rozesmál.

Tohle nemá řešení…

V neděli odpoledne jsme chtěli zajet do Kolína na nákup. Chvíli po obědě začalo pršet, jenže my jsme se nenechali odradit, Kolín je přece jen pár kiláků od nás, třeba tam pršet nebude. Auto jsem měl za barákem, a abychom cestou k němu nezmokli všichni, vzal jsem si deštník a vyrazil pro něj sám. Nejprve jsem řešil problém řadící páka, abyste tomu rozuměli - rychle jsem vklouzl na místo řidiče, deštník hodil vedle a nevšiml si, že se svezl dolů a mechanicky bránil pohybu s pákou. Pak jsem ho vždycky odstrčil, ale on sjel zase zpět. Každopádně barák se dá objet i na jedničku. Přijel jsem před vchod, zastavil uprostřed bahna a kaluží a naložili jsme Andreáska. Pak jsem musel vyjet na silnici (tedy do toho moře na ní) a zacouvat zpět, abychom na druhou stranu naložili Álu. Znovu jsem nevyjížděl, takže manželka musela přes bahno.
Už cestou do Kolína nám začínalo být jasné, že ani tam sluníčko svítit nebude. Naštěstí úseků s vyjetými kolejemi na silnici podstatně ubylo, i tak jsem ale měl tu a tam co dělat, abych auto udržel na silnici. Dorazili jsme k Tesku, manželce jsem zastavil přímo u vchodu a dohodli jsme se, že nakoupí jen to nejnutnější, pak mě prozvoní a já ji zase přijedu vyzvednout. Zaparkoval jsem na klidném odlehlém místě, protože oba kluci spali. Za chvíli jsem si všiml velkého staršího passatu, za jehož volantem se natahovala malá silnější dáma a neustále přejížděla z jednoho místa na druhé. Pak zaparkovala téměř vedle mě a po několika minutách k ní přišel starší chlap. Chvíli jí něco vysvětloval a pak si sedl vedle ní. Mezitím se probudil Alexek a já musel v silném dešti opakovaně vystupovat a dávat mu dudlíka, aby neprobudil Andíka. Zatímco mně déšť vysloveně vadil, paní "Passatové" dělal vysloveně dobře. Otevřela si dveře dokořán, vystrčila nohy ven (kývala s nimi těsně nad zemí) a zapálila si. Jen co jsem se na ni podíval, měl jsem pocit, že na mě snad prší i skrz střechu. Brrr.
Vyhlížel jsem, zda se na parkovišti objeví někdo normální. Ha, Hummer. A zastavil přímo naproti asi 20 metrů od mě. Přesně přes dvě parkovací místa, jakoby se chtěl trefit právě na rozdělující čáru. Čekal jsem, jaký nabušený týpek nebo milionář z něj vyleze. Otevřely se dveře a z nich vystoupil starý chlap s dlouhými šedivými vlasy těžce dopadající na obě nohy. Že by na těch řečech o lidech, kteří si autem něco dokazují případně léčí komplexy, přece jen něco bylo?
Poté, co jsme dorazili domů, musel jsem ještě něco dovézt známému a dovézt věci, které jsem dopoledne nechal u našich. Přijel jsem s nimi zpátky k našemu domu. Nechtělo se mi zajíždět do bahna, tak jsem zaparkoval na přilehlé silnici. Vypočítal jsem si to tak, abych zastavil mimo kaluž. Vypnu motor a chci do kufru, jenže k němu jsem se kvůli ohromné kaluži nemohl dostat. Nic jsem nijak nekombinoval, jen jsem kousek přeparkoval, otevřu dveře a kaluž přímo pod nimi. Aha, došlo mi teprve teď, tak tohle nemá řešení…

Jéžíšek...;-)

Jéžíšek existuje! A nebydlí nikde jinde než v německém Trostbergu! Je to bez pár dní měsíc, co mi odtamtud přišla krabice s novým albem Die Toten Hosen (samozřejmě ve speciální edici;-)) a s pár dalšími nezbytnými věci a včera u nás zazvonil podruhé. Tentokrát "jen" s velkou obálkou, ovšem o to víc vyhlíženou.
Vstupenka na prosincový koncert Hosen v Chemnitz Areně je doma!;-)

Dva šikulové!;-)

Už několik dní se Ála snažil přetočit ze zad na břicho. V pondělí, když jsem přišel domů, se mrskal už doslova jako ryba, ale poslední centimetřík tomu chyběl, vždycky se až poněkud nepochopitelně ze setrvačnosti vrátil zpět. Nepomohlo ani to, že jsme mu drželi palce a Andreásek mu to v pravidelných intervalech odpočítával - připravit, pozor teď!
Pak jsem si sedl vedle gauče na křeslo a pozoroval, jak se kroutí. V tu chvíli se to stalo - šup a Alexek ležel na břiše, já jsem jen rychle rukou zabránil, aby skončil na zemi.
Tomu říkám docela štěstí, manželka je s ním celé dny a u takového okamžiku nebyla - tedy byla, ale zrovna seděla zády k němu.
Aby toho nebylo málo, děti máme totiž opravdu šikovné, hned po Alexkovi se ze zad na břicho přetočil i dvouapůlletý Andík. Když viděl, jaký pozdvih Ála způsobil, slezl rychle ze židle, lehl si vedle bráchy a se slovy: "Já se taky přetočím", ho napodobil.:-)

Zkrátka dva šikulové!;-)

Samosběr...;-)

V neděli jsme to měli zase nabité. Dopoledne se manželka rozhodla vydat na jahody. Ještě trochu zmobilizovala moji mámu a už jsem je vezl na místo, na které jsme dostali tip, že se tam provozuje samosběr, to znamená, že si nasbíráte, kolik chcete, před odchodem vám to zváží a vy zaplatíte.

Já to měl dobré, já byl jenom řidič, v autě jsem hlídal spícího Alexka. Ze začátku to bylo celkem v pohodě, když teda nepočítám hromádku (nikoli psí, tedy pokud už i naši čtyřnozí přátelé nezačali používat papír), která se po zaparkování skvěla přímo pod dveřmi spolujezdce - přece jen na poli záchody nejsou a řada zaparkovaných aut skýtá skvělou příležitost. Naštěstí si ji ale nikdo z našeho auta na botě neodnesl…;-) Jen jsem seděl a četl si časopis. Pak jsem taky chvíli sledoval lidi na poli, protože mi přišlo docela vtipné, jak tam přišly celé rodiny jen proto, aby se zadarmo nacpaly jahodami. Ono co si budeme říkat - košíky a přepravky se vážily, ovšem trhači nikoli. Při té příležitosti jsem nemohl přehlédnout paní v bílých teplákách, na čemž by nebylo nic zajímavého, pokud by ji při každém ohnutí nesjely do půl žerdi a ona tak nevystavovala na odiv tři nitky, kterým se opravdu jen s hodně velkou dávkou fantazie dalo říkat spodní prádlo. Samozřejmě asi jako každý chlap jsem ani v duchu nijak moc neprotestoval, ovšem přijde mi lehce neobvyklé volit takové oblečení, když jdu na pole. Pokud tedy nebylo záměrem zablokovat konkurenci z toho důvodu, aby na mě zbylo víc. Co si budeme povídat, pánové v blízkém okolí slečny toho moc nenasbírali…;-)

Po nějaké době se Ála probudil a já se mu musel začít věnovat, což na omezeném prostoru v autě nebylo moc jednoduché. Naštěstí nám ale počasí přálo, tak jsem s ním potom mohl stát venku. No a chvíli potom už jsme vyráželi domů s dvěma plnými přepravkami…;-)

Oslava...;-)

Už minulou neděli mi hned po ránu pípnula radostná zpráva, že se známým narodil druhý syn. Manželka se vysloveně radovala, zatímco ve mně se střídala směsice pocitů - na jednu stranu jsem měl taky radost, na druhou jsem měl obavu z případné oslavy. Přece jen - naposledy jsem slavil (a vůbec byl v hospodě) 19.ledna a někteří z nás vědí, jak to dopadlo…;-) Samozřejmě ale tentokrát ještě pořád byla "šance", že nebudu patřit k "vyvoleným".

Tak ani nevím, jestli mě potěšil nebo ne (ale no tak jasně, že jo;-)) telefonát hrdého tatínka minulé pondělí, oznamující termín oslavy. Ten byl stanoven na minulý čtvrtek. Ačkoli jindy, když už se někam rozhodnu vydat, musím si zpravidla nejprve zařídit svoje rodičovské povinnosti jako koupání, čtení pohádky a ukládání k spánku, tentokrát jsem byl "uvolněn" se vším všudy. Už z Prahy jsem jel s panem O., který se díky radostné novině rozhodl ukázat na venkově, a překvapilo mě, jak cesta vlakem, která se jindy vleče, rychle utekla. Když jsem šel z nádraží, potkal jsem manželku s kočárkem a Andýskem, který si pak ještě chvíli chtěl hrát před barákem. To už volal pan O., že vychází z domova a jak to se mnou vypadá. Rychle jsem vyběhl schody domů, převlékl se (pan O. měl tričko Dream Theatre, tak jsem si zákonitě musel vzít tričko Die Toten Hosen), naházel do sebe večeři a zase běžel dolů. Andreásek trochu protestoval, nechtěl, abych odcházel, ale nakonec měl pro jednou smůlu.

Někdy po šesté jsme tedy dorazili do hospody a známý nám oznámil, jak to bude s pitím a taky to, že mezi sedmou a osmou budou řízky. Vzpomněl jsem si na svou rychlou večeři, proti níž je nezdravý fastfood zdravým šnekem…;-)

Je zajímavé, že každý si své stárnutí uvědomuje při jiné příležitosti. Třeba že při squashi se mu hůř běhá, na kole neujede tolik kilometrů a podobně. Já jsem si to uvědomil právě u stolu U Marka. Ne, že bych kdykoli býval nějakým štamgastem, naopak, nicméně když už mě někdo vytáhnul, pak jsem problémy míval třeba hlavně až druhý den. Tentokrát jsem ale do sebe za celý večer stěží nasoukal dvě piva (z druhého ještě zbylo) a ze slušnosti jednoho panáka. Do toho mě ze židle všechno bolelo. Domů jsem dorazil někdy po desáté, z předchozích slov musí být i zapřísáhlým abstinentům jasné, že jsem byl ve střízlivém stavu, takže spánku na pátek jsem měl víceméně stejně jako obvykle.

Tím spíš mě překvapil pátek, kdy jsem si celý den připadal jako po opici - v břiše se mi odehrávaly prapodivné zvuky, byl jsem nevyspalý a pobolívala mě hlava. Doufám, že se zase hodně dlouho nikomu nic nenarodí…;-)

Na závěr snad jen aby nedošlo k mýlce - večírek byl příjemný, vážím si toho, že jsem byl pozvaný a samozřejmě ještě jednou gratuluju…;-)

Sobotní akce...;-)

V sobotu se u nás konala velká sláva - po loňské pauze zase dětská pouť. Hned ráno vyrazil Andreásek s prarodiči na některé z atrakcí a my se tak mohli trochu připravit na návštěvu příbuzných. S Alexkem jsem jim potom vyrazil naproti na nádraží.

Celkem nezvyk pro mě byl, že jsem mohl jít po silnici, z níž se přechodně stala pěší zóna. Ze všech stánků, které jsem míjel, na mě nejvíc zapůsobila provizorní "prodejna" šminek. Představte si mezi tradičními stánky několik beden od banánů přikrytých hadrem a zachovalejšího bezdomovce. V krabici měl potom vyrovnané řasenky, jejichž funkci názorně předváděl na - a teď se podržte - na chlupech své ruky!:-) Co mě ale šokovalo nejvíc - že se u něj opravdu tu a tam někdo dobrovolně zastavil.

Když Andreásek krátce před obědem dorazil, překvapil nás, jak pohodově reagoval na tetu se strejdou, ačkoli je předtím viděl snad jednou. Už jsme si ale několikrát dřív stihli všimnout, že dost záleží na konkrétní návštěvě. On zkrátka pozná, kdy se má mít na pozoru a kdy takříkajíc nic nehrozí.

Odpoledne jsme se vydali do města i s příbuznými ještě jednou a dorazili až k výstavě železničních modelů. Andík chtěl dovnitř, ale my jsme mu pořád vysvětlovali, že tam byl už dopoledne s dědou a babičkou, takže dovnitř se podívá zase příště. Trochu brečel a protestoval, ale my jsme byli nesmlouvaví (upřímně, nechtělo se mi kvůli pár minutám platit stovku za mě a padesát za něj). Bohužel jsme potom druhý den zjistili, že tam nebyli…;-)

Na náměstí potom chtěl Andreásek na kolotoč. Normálně bych do toho nešel, jelikož bych předpokládal, že zaplatím a on si to potom ze strachu rozmyslí. Jenže jsem měl informace, že už jezdil dopoledne. Zklamání nastalo, když byl obsazený bagr - ten mezi dětmi hrál prim a snad všechny chtěly právě na něj. Nakonec se nám ale podařilo ukořistit alespoň traktor, který byl na druhém místě oblíbenosti. Dostal mě starý kolotočář, který vypadal jako vysloužilý boxer, tvářil se ale, jako by stále stál v ringu. Téměř jsem se bál mu i zaplatit a nikdo z okolostojících si nedovolil nijak protestovat proti tomu, že ani orientačně nesledoval hodinky. Když prostě chtěl, pak jízdu ukončil. Jedno dítě třeba sedělo na umělém koni a snažilo se napodobit jezdecké pohyby. V tu chvíli na něj dědek zařval, ať sedí pořádně. Až do konce jízdy seděly všechny děti jak zařezané a nepohnulo se ani jedno z nich. Ani to ale Andíka neodradilo a chtěl se vozit pořád dál. Už to vypadalo, že budu muset dědka poprosit, ať zasáhne, ale nakonec se Anďa přemluvit dal.

Když jsem se manželky zeptal, jak to dokázala, přiznala, že se před ním dědka zeptala, jestli tam bude i v neděli…;-)

To ve světě nezažili...;-)

Někdy si říkám, že je škoda, že jsem introvert. Že se prostě neozvu. Třeba jako včera cestou vlakem domů. Kdo tu a tam jede hromadnou dopravou, to určitě zná. Ve vagónu se polohlasem baví cestující o všem možném, ale často se najde partička, třeba jen dvojice lidí, kteří vynikají hlasitostí. A zpravidla diskutují o politice. Už kolikrát jsem přemýšlel, co je vede k tomu, aby ostatním dávali najevo své politické přesvědčení, což až na pár exhibicionistů (politici, nebo třeba já na těchto stránkách;-)) je do určité míry věc částečně intimní. Odpověď jsem ale nikdy nenašel. Všiml jsem si jen jedné věci - že v naprosté většině případů s názory těchto diskutujících hluboce nesouhlasím.

Jelikož je všude už trochu "přerathováno", od začátku kauzy jsem si říkal, že já se jí nijak věnovat nebudu, jenže mi to nedá, a skutečně jen lehce ji naťuknu. Zatímco vyšetřování stále probíhá, já jsem se včera od dvou dělňasů ve vlaku dozvěděl, jak to všechno bylo ve skutečnosti. Takže vážení ve stručnosti ze včerejška. Pokud to ještě nevíte, i přesto že je to přece jasné, všechno na doktora Ratha narafičila ÓDéeSka. Tenhle Kubice a jeho ansámbl. Peníze mu podstrčili. To byl ostatně také důvod, proč se tak úzkostlivě báli a ze všech sil se snažili zabránit jeho vystoupení ve sněmovně. Na každého z nich totiž něco ví a oni teď mají strach, co všechno řekne.

No aby ne, dovedete si představit ten poprask, až policie zjistí, že ODS platí volební kampaň svému levicovému rivalovi, jak dvojnásobný taťka a dvojnásobný manžel včera uvedl? A on je, chudák, nejdřív kryje vínem! To ve světě ještě nezažili...;-)

(http://zpravy.idnes.cz/rathova-rec-ve-snemovne-0s1-/domaci.aspx?c=A120605_164319_domaci_jj)

187 dní...;-)

V neděli mi přišel mail M, oznamující, že byly vypsány termíny několika koncertů Krach der Republik Tour 2012 kapely Die Toten Hosen. Rychlý pohled na stránky mě lehce zklamal (tedy vlastně nezklamal, jelikož jsem s tím tak trochu počítal) v tom, že ani letos nejspíš na Česko nedojde, nicméně třeba takový Chemnitz přece není vůbec daleko.
Den D hodina H pro zahájení předprodeje nastal dnes v 9 ráno. Samozřejmě jsem si všechno předem nachystal, protože mi bylo víc než jasné, že kdo zaváhá, má smůlu. Líbí se mi německá přesnost, s níž se bohužel třeba u nás v (ač německé) práci příliš nesetkávám. Úderem deváté několik desítek tisíc fanoušků kliknulo na odkaz ke vstupenkám.
To, co nastalo poté, je vlastně obsaženo už v předchozí větě. Krach. Krach der Seiten - německy řečeno. Nekonečné načítání, padání stránek, jednou se mi podařilo proklikat až k závěru, ovšem po zadání platebních údajů se server odporoučel. Nejhorší na tom bylo, že po vložení vstupenky do košíku se začalo odečítat deset minut, po které byl nákup rezervován. A odpočet byl to jediné, co na celé stránce fungovalo. Takže se vžijte do role blázna, který musí projít přes několik kroků, ovšem jednotlivé stránky se ne a ne otevřít a přitom sleduje, že vstupenka je rezervována ještě 7 minut, šest minut, 2 minuty… Pak jsem se už na stránky nedostal vůbec. Následovalo několik desítek minut rozličných chybových hlášek.
Jenže když ji miluješ, není co řešit - zkoušel jsem to neúnavně dál. Asi po hodině to nejspíš většina lidí vzdala, protože šest minut po desáté po dalším refreshnutí se mi stránka neskutečně rychle otevřela. Klikal jsem dál, zadával údaje tak rychle, jak to jen šlo a nakonec se mi objevil vytoužený nápis: Vielen Dank für Deine Bestellung. Der Warenkorb wurde versandt. Sám jsem tomu uvěřil až poté, co mi dorazil potvrzující e-mail. To jsem se také teprve ujistil, že jsem v tom spěchu omylem nevybral vstupenku třeba na jeden z argentinských koncertů. To by mi asi doma už neprošlo…
Takže vážení, šílenství opět začíná, 9.12.2012 to vypunke!!!

P.S.
Omlouvám se svému zaměstnavateli za dopolední "produktivitu";-)