Sraz v hotelu Golfi...

Až teprve poté, co jsem tu větu vyslovil, jsem si uvědomil tu hrůzu: "V sobotu máme sraz, 15 let po maturitě." Patnáct let!

Setkání bylo naplánováno na uplynulý víkend, večer předtím jsem se ještě na internetu mrknul na stránky hospody, kde se to mělo konat, protože název mi byl hodně povědomý, nicméně, jak do Poděbrad téměř nejezdím, nemohl jsem se zorientovat. Po proklikání pár položek jsem dospěl k závěru, že to bude hodně nóbl.

Ještě při vystupování z auta jsem měl trochu strach, jak bude večer probíhat a hlavně, jak se ztrapním, když si nebudu pamatovat jména. Hned po vstupu do místnosti se ale obavy rozplynuly. Na stole před každým místem leželo několik příborů, což mě ujistilo o mimořádném zážitku i co se gastronomie týče. Sešlo se nás poměrně hodně, tuším, že padla věta o 22 lidech. Jak jsme si postupně objednávali pití (v době prohibice jsem se alespoň nemusel cítit trapně, že jako řidič nebudu pít alkohol;-)), pochopil jsem význam přísloví, že není všechno zlato, co se třpytí. I na obyčejný džus v malé lahvi jsem musel čekat déle, než bych normálně předpokládal, což při předem nahlášeném obsazení dvacítkou lidí dost překvapilo. Stejně tak bylo zvláštní, že nám odmítli přinést nápojový lístek, protože je prý kvůli zákazu alkoholu celý přelepený. Když se po nějaké době obsluha omylem zmínila o tom, že láhev vína, kterou si skupinka bývalých spolužáků celou dobu náhodně objednávala, stojí 450 korun, celkem jsme koukali. To, že prakticky hned došla neperlivá voda, chvilku po ní i mírně perlivá, ani nekomentuju.

Pak jsme si začali objednávat večeři. Restaurace ctí Pohlreichovo pravidlo, že jídelní lístek nemá mít několik stránek, ale jen několik položek, jenže jsem vážně netušil, co si vybrat. Tohle dilema je přece jen o něco lépe řešitelné, když vybíráte ze stovky jídel, než když máte na výběr nějakých 10 položek. Nakonec jsem se tedy přece jen rozhodl. No upřímně - po hodině a půl čekání od objednávky mi už tak trochu kručelo v břiše, naštěstí po dalších patnácti minutách jsem se dočkal. Bohužel jsem se pořád nedočkal dalšího pití a dvě decky džusu, které jsem si objednal po příchodu, byly za ty dvě hodiny už dávno pryč. Musím ale uznat, že jídlo bylo výborné, tedy pokud to nezpůsobil pořádný hlad.

Jako vrchol mi přišlo, když už před jedenáctou odmítli přítomným natočit pivo a v jedenáct dokonce i přinést malou kolu v lahvi. Jsem přesvědčený, že při troše snahy, mohla být naše útrata několikanásobná, jenže když někdo nemá zájem... A to jsme uvnitř seděli zhruba do půl druhé. Na sucho.

Doteď mi vrtá hlavou, proč se číšník tvářil tak otráveně, když si při placení někteří nechali vrátit do poslední koruny.

Sraz jako takový se velmi vydařil a jsem moc rád, že se toho lidi ujali, ovšem Hotelu Golfi v Poděbradech uděluji Kyselou prdel...

Páteční výlet na výstavu...;-)

Minulý týden byl už třetí v řadě, kdy jsem jel do zaměstnání pouze čtyřikrát. Záměrně nepoužívám formulaci, že jsem pracoval pouze čtyři dny, protože i přes stejně jsem pokaždé hodinově odpracoval dní pět. A kousek.

Víkend jsem si prodloužil i proto, že jsem s Andreáskem chtěl zajet do Lysé na výstavu koní. Na jaře se to příliš nepovedlo kvůli neprostupným davům, tentokrát jsem tedy spojil příjemné s užitečným a vyrazil už v pátek. A celkem se to vydařilo - dokonce i útrata byla rekordní, započítám-li i tankování, jelikož šlo o téměř plnou nádrž.

Ačkoli Lysá je zhruba pětadvacet kilometrů od nás, musel jsem místo původně plánovaných dvou zařadit tři zdravotní přestávky. V cíli jsem potom najisto zamířil do ulice, kde pokaždé bez problémů parkuji. Tentokrát se ale ke mně vydal na kole na druhém okraji stojící pořadatel. A že prý tam stát nemůžu: "V době konání výstav je tady zákaz," sdělil mi nekompromisně. Nechápal jsem proč, když ve všech okolních ulicích byly přenosné značky se zákazem zastavení, zatímco v této nebylo nic. Podivil jsem se, že jsem tam parkoval zatím pokaždé. Zdůrazňuji, že hovor se nesl v takřka přátelském duchu. Pak mi pán nabídl, že vepředu právě odjelo auto a je tam místo. Vydal jsem se tedy pomalu za ním, nicméně po několika metrech jsem si všiml, že mini parkoviště za jedním obchodem (ovšem k němu nepatřící) také není plně obsazené. Zajel jsem tedy tam. "To víš, že jo, ti budu dávat pade..." pomyslel jsem si...;-)

Vysvobodil jsem Andreáska ze sedačky a vydali jsme se směrem k výstavišti. Jako naschvál přesně před pořadatelem si Andík vzpomněl, že chce čůrat. Postavili jsme se ke keříku a Anďa najednou prohlásil, že ne, že se mu chce kakat. Pán v označené vestě se na nás podezíravě díval. Když jsem konečně nacvičil ten správný grif, jak Andreáska chytit, abychom ani já ani on nepřišli k úhoně, zavrtěl Andy hlavou, že se mu vlastně ani kakat nechce.

Před výstavištěm jsem odmítl paní, která vybírala na nějaké dobročinné účely, a po zakoupení vstupenky jsme se ocitli uvnitř. Nejprve jsme sledovali koně venku, Andy se uvelebil mně na ramenou. Ale to jen do té doby, kdy ostatní lidé začali tleskat, k čemuž se on přidal a protože měl z nějakého důvodu velkou radost, začal i kopat. Vzhledem k tomu, že boty měl u mého hrudníku, to nebylo právě nejpříjemnější. Navíc jsem nevěděl, jak ho mám dřív chytit, aby se neocitl na zemi. Potlesk se uklidnil a do ticha zařehtal přicházející další kůň. Rozhostilo se znovu ticho a Andík se rozhodl koně napodobit. Zraky několika desítek lidí se upřely naším směrem. Nejvyšší čas vyrazit dál.

Díky tomu jsme taky objevili ustájené koně v celém jednom pavilonu. Vzhledem k tomu, že ani jednoho z nás teoretické řeči o koních příliš neberou, bylo rozhodnuto. Během chvíle jsme si prohlédli desítky nejrůznějších koní a nastal čas přemýšlet nad odjezdem.

Anďovi jsem ještě jako tradičně koupil nějaké sladkosti a šli jsme. Ještě nás čekala nejdůležitější povinnost - venku koupit balonek. Prošli jsme východem, já jsem v jedné ruce držel kyblík s cukrovou vatou, ve druhé Andreáska, který si pro změnu nesl dvě velká lízátka. Už jsme stáli téměř u prodejce balónků, když se k nám zase přitočila dobročinná paní: "Tak co pane, teď už přispějete?" Ačkoli normálně bývám rezistentní, tentokrát jsem se při pohledu na naše plné ruce cítil trapně. A to ještě paní pozorovala, jak si Andreásek vybírá ten největší balónek...;-)

Já jsem totiž u balónků použil svou osvědčenou taktiku: "Andí, tak který si vezmeš? Tamhleten oranžovej, nebo ten zelenej? Ten je úplně parádní, že jo?!" Vždycky to zatím fungovalo, až tentokrát ne. Pán měl očividně taky svou taktiku a nechtělo se mu prodat něco obyčejného za 50 korun (ano, od dob mého dětství jsou ceny podstatně jinde), tak na Andýska spustil, že jestli chce toho šmoulu, nebo traktora. To zatím ještě vždycky bylo v pohodě, synáček zpravidla vždycky oznámil, že chce ten zelený, protože je parádní (aby ne, když to říkal táta;-)), jenže tentokrát se nějak lekl prodejce a začal natahovat a schovávat se za mě. Nedostali jsme z něj ani slovo. Mohl jsem prodavače vytrestat a říct něco v tom smyslu, že teda děkujeme, ale že nic, ale protože jsem věděl, jak má Anďa balónky miluje a protože taky vím, že stejně parádní jsou traktory, koupil jsem mu nakonec ten. 120 korun... No jo ale za traktor, to jde, ne? Cestou k autu Andreásek hrdě držel nafouknutý traktor na provázku a sledoval ho tak zasněně, že jsem musel dávat pozor, aby nezakopl. Problém nastal až u auta, protože nacpěte do kombíku traktor, že jo. Celou cestu jsem tak jel pouze podle venkovních zpětných zrcátek, protože kdykoli jsem se podíval do toho vnitřního, neviděl jsem nic jiného, než - traktor!:-)

Asi kilometr před domem Andreásek usnul, takže nezbývalo než ho pak domů vynést, a protože jsem nechtěl jít po schodech dvakrát. Ještě štěstí, že jsem cestou do druhého patra nikoho nepotkal, protože jsem byl tak obložený všemi věcmi, že jsem neviděl na krok...;-)

Celkem PRIMA...;-)

Tak jsem své stěžování povýšil o stupeň výš. Zhruba před třemi týdny jsem si tu posteskl nad zamítnutou reklamací bot u Bati. Zkoušel jsem ještě cosi podniknout, na můj email mi člověk zodpovědný za individuální řešení slíbil, že záležitost předá šéfovi odboru kvality. Jenže od té doby nic.

Určitě to taky znáte, to vám pak už nejde o ty peníze, ale o to, že z vás dělají blbce a z celé záležitosti se stává věc osobní. V pondělí jsem tedy napsal do televize. Stejně se mi neozvou, ale já budu vědět, že jsem zkusil všechno, aby chlapíkovi v reklamacích ztuhl jeho povýšený úsměv. E-mail úspěšně odeslán a já se pustil do práce. Kolem oběda mi zvoní telefon. Zvedal jsem jej s tím, že tentokrát ostře odmítnu jakoukoli marketingovou nabídku. Jenže než jsem se stihl nadechnout, došlo mi, že za jménem volajícího nezazněl zamumlaný název pochybné firmy, ale zřetelné jméno televize. A že prý by to rádi natočili, protože stejný problém má víc lidí. Následovalo několik dalších telefonátů a mailů a nakonec jsme si dohodli termín na středeční poledne.

Včera krátce před obědem mi volali, že čekají v kavárně v našem kancelářském komplexu. Dorazil jsem a v tu chvíli si uvědomil, do čeho jsem se namočil a vše si ještě pojistil právě časem oběda, kdy je uvnitř mnoho lidí z okolních kanceláří, které denně potkávám. Nejsem rád středem pozornosti, ale jak asi tušíte, když kolem vás pobíhá zvukař s kameramanem, zrovna dvakrát přehlédnutelný nejste. Redaktor byl velmi příjemný (vlastně úplně všichni), ale nějak jsem byl stejně v křeči. Asi jako kdysi u maturity. Přece jen každý den rozhovor do televize nedávám, ani si teď nějak nemůžu vzpomenout, který z těch všech byl poslední...;-) Jestli pocit do této chvíle byl nepříjemný, pak ještě o 100% horší bylo, když kameraman zapnul světlo a řekl, že můžeme. Do silného světla znovu vyprávíte to, co už jste několikrát říkal. A nemůžete se ubránit pocitu, že to stejně nikoho nezajímá, právě proto, že to už několikrát slyšeli. A hlavně se snažíte tvářit úplně normálně. Samozřejmě přesně podle pravidel nepřímé úměry: čím větší snaha, tím méně úspěšní jste.

O sto procent nepříjemnější než nepříjemný pocit ovšem stále nebyl vrcholem. Ten nastal, když bylo nutné, abych si boty obul (v kavárenském křesílku se jednalo o celkem slušný gymnastický výkon) a několikrát prošel kavárnou kvůli obrazovému materiálu.

Jako drobná náplast pak působilo to, že za mě redaktor uhradil útratu. Vyrazili jsme na Václavák před prodejnu. Cestou mi sděloval, že to nebude tak jednoduché, protože do sporu s firmou Baťa se nikomu nechce, takže oslovení a dohodnutí odborníci se postupně vymlouvají. Navíc jde o zaklínadlo "vysoce módní obuv". Nicméně on to bere částečně jako výzvu, neboť s firmou má sám jisté nevyřízené účty.

Na Václaváku mě čekal další trapas. Kvůli dalším záběrům jsem musel pobíhat sem a tam s taškou baťa. Jinými slovy socka s igelitkou v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem s sebou neměl žádné jiné zavazadlo, nacpal jsem si všechny drobnosti do kapes u kalhot. Abych nevypadal jako lovec Pampalini, dal jsem si tedy alespoň ruku do kapsy. Při dalším záběru jsem si věci přendal do zadních kapes a v domnění, jak jsem na to vyzrál, jsem se po pokynu vydal směrem ke kameře. Jenže podraz, kameraman na mě ukazoval, ať jdu dál, aby si udělal i záběr zezadu, jak odcházím. Ech - a co ten můj bordel v zadních kapsách?? Ono obecně už představa, že dřevo jako já se někde producíruje, musí být dostatečně zábavná.

Do prodejny Baťa jsme s kamerou nesměli, ovšem dobrou půlhodinu jsme natáčeli přímo před ní. Tam měli sekuriťáci smůlu, i když alespoň svými pohledy nás vraždilli. Co mě jako věcí neznalého překvapilo nejvíc, jak dlouho trval každý záběr. Když si vezmu, že se to pak v reportáži jen mihne, všechno se točilo několik minut - ať už detaily bot, nebo třeba vchod do obchodu. A pak jsem taky zíral na reakce kolemjdoucích na kameru. Někteří jdou zamyšlení a ničeho si nevšimnou, jiní si na poslední chvíli všimnou, zpanikaří a snaží se vyhnout. Další potom postávají za kameramanem a dívají se stejným směrem jako on. Pak jsou taky lidi, kteří začnou mávat, případně pokřikovat jméno konkurenční televize. A poslední typ lidí mě dostal nejvíc - ti začnou pokřikovat rasistické hlášky. Přitom nikdo z přítomných nevypadal jako cizinec. Navíc, ti, co do této poslední skupiny patří asi tak trochu zapomínají, že jejich "hrdinství" je v případě potřeby zdokumentované...

Cesta zpět byla velmi příjemná, pánové v autě vtipkovali a já jsem tak trochu zalitoval, že jsme ji neabsolvovali už před prvním rozhovorem, rozhodně bych se cítil líp. Jako zkušenost ale rozhodně zajímavé.

Pro kolegy v práci jsem zatím hrdina. Uvidíme po vysílání...;-)

Varovný prst...;-)

"Zdvihám varovný prst!" je oblíbená hláška mé manželky, když Andreásek zlobí.

Při koupání si Anďa hrál ve vaně plné pěny a najednou ukázal na velké bubliny. Nadšeně prohlásil, že to je "plný parkoviště bublin." Abyste rozuměli, máme teď už nějakou dobu "auťácký" období. Potom mě neméně nadšeně vyzval: "Táto, spočítej je!"

Přece se nebudu namáhat před ani ne tříletým klukem, pomyslel jsem si a bez váhání od boku střelil: "38!" Andík se na mě podíval a napomenul mě: "Jiřane, ty to počítáš hloupě!" A začal ukazovat na jednotlivé bubliny: "Jedna, dva, čtyři, dvacet, šedesát, dvacet!" Jak je vidět, v matematice se rozhodně potatil.

Ale abych se vrátil k úplnému úvodu. Včera Andreásek moc nechtěl večeřet, tak jsem na něj zkoušel různé triky, ale ukecat se moc nenechal. Po chvilce se zatvářil utrápeně a prohlásil: "Táto, ty mě tak cpeš, až mě bolí pindík!"

Sám ale nabídl, že si místo zbytku večeře vezme jablko. Manželka mu ho tedy rozkrájela, oloupala a přinesla na mističce. Protože bylo jasné, že toho už moc nesní, dva kousky si vzala sama. Anďa si toho všiml poté, co si vzal druhou čtvrtku a zeptal se. "Mámo, ty mi to jíš?" Po jejím přisvědčení ji pokáral: "To už nikdy nesmíš dělat!" A pohrozil jí rukou, v níž držel zbytek ovoce:

"Zdvihám varovné jablko!"

Výstava...;-)

Celý uplynulý týden a část toho nadcházejícího nevím a ještě nebudu vědět, kde mi hlava stojí, nicméně na minulý pátek jsem měl naplánovanou dovolenou. Volné dopoledne jsme nakonec strávili na výstavišti v Lysé, kam jsem se původně chystal s Andreáskem až v sobotu, ale nakonec mě napadlo, že tímto způsobem bychom se mohli vyhnout davům. Přidala se k nám i manželka s Alexkem.

Šlo o několik výstav spojených dohromady, nás ale zajímala část nazvaná Tři dny se záchranáři.

Davů jsme se nakonec až tak úplně nezbavili, protože akci využilo plno škol v okolí k tomu, aby si učitelé mohli po čtyřech dnech usilovné práce na začátku roku ten pátý odpočinout. S odpočinkem to myslím doslova, neboť si nejsem až tak jistý, co zajímavého dá puberťákům několikahodinový neorganizovaný rozchod, nepočítám-li obležení toalet zrcadlachtivými slečnami nebo nacpané pusy párky v rohlíku.

V každém případě si myslím, že Andík si výlet užil, přece jen, kdy se mu zase podaří vidět nabouraná auta (upřímně doufám, že nikdy;-)) simulující nehody, nebo zasahující hasiče (doufám úplně stejně jako v předchozím případě;-)). A nejvíc se vyřádil na hasičském nafukovacím hradě,kde si dokonce našel kamaráda.

Na rozdíl od cesty tam, kdy jsem musel na posledních asi 20 metrech zastavit, aby Anďa rozdýchal nevolnost, návrat proběhl bez problémů. Aby ne, když asi v poslední třetině cesty jsem si všiml, že usíná, tak se na něj manželka otočila, ať nespí, že už budeme doma, načež on v tu chvíli oči demonstrativně zavřel a usnul jako dřevo...;-)

Takže nakonec ani nevadilo, že jsme k obědu dorazili s pořádným zpožděním...;-)