Uživatel...;-)

Někdy to v práci nemáme ani trochu lehké, zvláště pak když po nás někdo něco chce, ale ani neví co. A když se ještě divně jmenuje...

"Potřebuju se přihlásit do WICO," zavolal mi jeden Němec. V rychlosti jsem prolétl všechny své vědomosti, ale neměl jsem ani ponětí, o co by se mohlo jednat. "WICO? Co by to mělo být za aplikaci?" - "Nevím, šéf mi řekl, že se vám mám ozvat, že už budete vědět!" - "A jak se to píše?" - "Moment podívám se... ... WEBCYCLE." - "Á, Webcycle," to už jsem byl doma. "Jaké je vaše uživatelské jméno?" zeptal jsem se bezelstně a na počítači si otevíral aplikaci, abych mohl uživateli vytvořit účet. "Čupka!" (použil jsem záměrně fonetický přepis, aby se pán nenašel na Googlu - pozn.;-)) Opravdu jsem se snažil ovládnout ze všech sil, ale stejně jsem vyprsknul smíchy. Kolegové, kteří slyšeli, jak jsem chvějícím se hlasem jméno opakoval, se začali chechtat taky. Překopíroval jsem mezi systémy potřebná data, nastavil heslo a jako vždy se chystal pána oslovit, abych mu oznámil, že heslo posílám na jeho email. Zhluboka jsem se nadechl a pravím: "So, Herr Čupka..." V tu chvíli dva nejblíže sedící kolegové doslova vybuchli smíchy a panu Čupkovi muselo být pořádně nápadné, proč jsem se na takovou dobu odmlčel.

Asi za hodinu zazvonil telefon kolegovi. Podíval jsem se na něj, jak se kouše do rtů a z rudé tváře mu září jen slzami smíchu zalité oči. "Čupka?" zeptal jsem se. Nezmohl se ani na slovo, proto jen bezmocně přikývnul... "Jestli jsi chlap, tak ho oslovíš jménem!" zatvářil jsem se rozhodně. Ukázalo se, že není chlap.

"Když já jsem fakt nemohl!" podíval se na mě omluvně...;-)

To vážně naštve...;-)

Včera jsme v práci rozpoutali doslova zemětřesení. Už před několika týdny se vedení rozhodlo, že se zaměstnancům po celém světě objeví na ploše obdélníček s našimi kontaktními údaji, aby se všichni dozvěděli o existenci našeho relativně nového centrálního IT oddělení. Malý nápis se postupně ukázal na počítačích více než 20 tisic lidí ve všech našich pobočkách po celém světě. Ani jednou se nikdo neozval, ani si na novinku nijak nestěžoval. Tedy až do včerejška.

To se totiž po zapnutí počítačů objevila novinka v Česku. Přesně jsme poznali, kdy začínají směny, protože nás zaměstnanci bombardovali dotazy - ve stylu: "Dobrý den, tak vám volám!" - "O co jde?" - "Nevím, na počítači se mi napsalo, že vám mám volat, že je nějaký problém" - "To, ne, máte se nám ozvat teprve tehdy, až nějaký problém budete mít!"

Vrcholem se ale ukázal šéf jednoho oddělení, který se doslova rozohnil, že mu malý obdélník zabírá místo na ploše. Jak je dobrým zvykem, argumentoval tím, že nápis nechce NIKDO, že vadí VŠEM a že kvůli tomu musíme vytvořit tiket s prioritou číslo 1. Jen pro informaci, taková se použila třeba při nedávném požáru, kdy jedna z našich německých poboček téměř lehla popelem, případně možná v Japonsku při nedávné katastrofě.

Kolegyně nespokojenci nabídla, že se k němu tedy připojí a podívá se, zda se u něj případně vyskytl nějaký problém, o němž nemáme tušení. Po navázání spojení s pracovním počítačem na ni z plochy vykoukla nahotinka, která měla na intimních místech - náš slavný obdélník.

Tak už chápu, to vážně naštve...;-)

Dobře mi tak...;-)

Už si nikdy nebudu dopředu dělat žádné plány. Před uplynulým víkendem jsem si předsevzal, že musím jít brzy spát, abych konečně alespoň trochu dohnal spánkový deficit z posledních několika týdnů. Bylo mi jasné, že v sobotu to zase nevyjde - tentokrát díky změně času. Sice se mi asi ve středu ozval Pražák pan O., že se v pátek přijede vyluftovat na venkov a že jestli bych nevyrazil do hospody, ale tajně jsem doufal, že k tomu nakonec nedojde. Ne, že bych ho snad nechtěl vidět, ale když už jsem usínal v šest hodin ve vlaku a myslel, že přejedu až kdoví kam, měl jsem trochu jiné plány.
Dorazil jsem domů a říkám, že je to dobré, že nejspíš změnil plány, protože se mi zatím neozval. Jenže najednou mi zazvonil telefon: "Tak už tady sedíme, tak můžeš dorazit!"
Ospale jsem položil mobil a zavelel, že se tedy jde koupat (Andreásek). Celou dobu jsem tiše přemýšlel, kdo může být Ferda, o němž pan O. prohlásil, že taky přijde. Asi po půl hodině to říkám manželce a ona (neospalá) bez přemýšlení vypálila: "A neříkal Venda?" Chvilku jsem si připadal trochu hloupě, ale pak jsem to svedl na špatný hospodský signál.
Do hospody jsem vyrážel s tím, že fakt na chvilku, abych dorazil rozumně domů. Vlastně se jen pozdravit a jít. Ještě v půl deváté (pár minut po příchodu) jsem koukal na hodinky a říkal si, že už půjdu, jenže najednou se tak nějak rozjela zábava a já koukám na hodinky, které ukazovaly dvanáct. Na závěr nám ještě z hokeje rozjásaný pan majitel (oddaný slávista) poslal jednu rundu zelené a my jsme se tedy přemohli...;-)
Při placení nastaly trochu zmatky v snad ze všech stran počárkovaném lístku a já až druhý den zjistil, že moje závěrečná kofola byla započítaná panu O. Ostatní se vydali ještě do místního Éčka, přičemž já jsem opět dodržel své slovo, že tam už nikdy nevkročím a vyrazil domů, kde po mně brzy ráno zatoužil Andreásek. Dobře mi tak, měl jsem jít spát...;-)

Noční můra...;-)

Kolega, který nejde pro silnější výraz daleko, je především veselá kopa. A stačí mu málo, třeba jen při obědě v restauraci pohled na tuňákový salát v jídelním lístku, kdy se s vážným výrazem ve tváři nahlas podiví: "Ty vole, salát s tučnákem, jak to někdo může žrát?!"
No a pak tenhle kolega přijde s tím, že právě zažil svoji záchodovou noční můru. Jelikož jsem nechápal, o čem mluví, naznačil rukou jakési hrabání do prázdna. Stále jsem se nechytal. "Sedím na záchodě, sáhnu pro papír a tam nic," začal líčit svou story, "tak mi nezbývalo, než s trenkama na půl žerdi přelízt do druhý kabinky." Samozřejmě každý, kdo to slyšel si všechno názorně představil, ovšem kolega pokračoval: "Ty vole teď si vem, že jak tam tak s holou pr*elí lezu, že by tam přišel Š.(teplý kolega - pozn.)!"
"No jo," chtěl jsem ho uklidnit, že to ještě dopadlo dobře, "teď si vem, že tam lezeš s trenkama na půl žerdi, přitom na tebe zírá Š. a do toho tam přijde někdo třetí, kterej kouká na vás oba!"
"Tak daleko už jsem radši ani nepomýšlel," otřásl se kolega.

Tři sestry, Česká disharmonie – Palác Akropolis (23.3.2011)

Po čtvrt roce jsem včera vyrazil na koncert Tří sester a zahájil tak vlastně letošní pařanskou sezónu. Sice jsem měl letos už naplánovaných víc věcí, ale nakonec mi do toho vždycky něco vlezlo. Když nic jiného, pak alespoň lenost. Na Sestrách se ale zkrátka nechybí...;-)

Na místo jsem dorazil narvanou tramvají (jinou narvanou předtím jsem si nechal ujet), abych posléze viděl přijíždět další další, která byla úplně prázdná. Nicméně bral jsem to jako nácvik na davy večer.

Asi v 18H35 začala hrát předkapela Česká disharmonie se Supicí. Přiznám se, že se mi líbily tak dvě písničky, jinak spíš trochu nuda. Nevím, asi jsem zmlsaný... Rozhodně ale oceňuji, že se pořád hrálo, žádné trapné řečičky nebo zbytečné prostoje. Při jedné písničce dorazil pod pódium i Fanánek. Po 40 minutách se Disharmonie rozloučila a nastaly přípravy na hlavní hvězdy.

V 19H45 byl z podia poslán signál zvukaři a začalo Intro, po němž následovala smršť hitů - Ztráta imunity, Věci divnej spád maj a další. Jak už se dávno stalo dobrým zvykem, vše bylo doplněné projekcí, která mi hlavně při písni Homosexuál přišla hodně povedená. Playlist se mi zdál zhruba podobný jako na vánočním koncertě, což jsem uvítal, protože kromě novějších věcí došlo i na ty staré a já se přistihl, že ačkoli novinky mám taky rád, léty prověřené hity se mi líbí nejvíc. Třeba jako Lidojedi, Maminka, klasika jako Kovárna, Zelená, Život je takovej stejně jako další Sahulovka - Lepší časy... Mimochodem v Mamince došlo k drobnému škobrtnutí, kdy Franta Vrána (bicí) začal v jiném rytmu. Kapelu to ale nerozhodilo, Fanánek zpíval jakoby se nic nestalo, jen Ing.Magor se rychle přemístil k bicím a pomohl Bubencovi, aby se našel. V průběhu večera došlo také na úplné novinky - např. Neházej pivo nebo Zabij bobra. V duchu první jmenované se ostatně nese letošní ročník koncertů - kapela se rozhodla převychovat své fanoušky, aby během koncertů přestali házet kelímky s pivem. Ostatně nad pódiem celou dobu visela i značka s logem a nápisem Neházej pivo. Je fakt, že je celkem příjemné jít ze Sester a nebýt politý nějakou tou desítkou.

Možná mi něco uniklo, protože v první části akce došlo i na překvapení, kdy se pokřtilo nové album Z garáže (které ještě nemám - zatím;-)) Kapela si při křtu vystačila sama, hosti nebyli žádní, což Mafuna vysvětlil celkem vtipnou řečí (mimochodem zajímalo by mě, zda si ji právě vymyslel, nebo ji měl připravenou!;-)) Kolem půl deváté nastala pauza, kterou opět vyplnila parta M.R.D. (Mafuna, Rosťa, Dáda), tentokrát rozšířená ještě o Mártyho. Ačkoli jindy se v jejich směsce složené z hitů legendárního Franty Sahuly často ztrácím, tentokrát se mi líbila. Možná je to i tím, že úvodní Životem podvedenej zazněla úplně celá a v ostatních byly velmi dobře zvládnuté přechody mezi jednotlivými částmi.

Poté se vrátily Sestry a spustily Sovy v mazutu. Ve druhé půlce jsem konečně slyšel basu (předtím jsem uši sice napínal, ale basovou linku ne a ne zaslechnout) - nejlépe samozřejmě vynikla ve skladbě DeDeRon. Asi se zvukař probudil. Před písničkou Něco se musí stát oznámil Fanánek, že si Jaroušek musí vzít píšťalku (flétnu), nicméně v části, kde mělo dojít na jeho sólo, to Fanánek spletl a stále zpíval, i když bylo vidět, že si uvědomil, že něco není v pořádku. Každopádně Jaroušek ostrouhal. Vše mu bylo vynahrazeno hned v následující Strašlivé vojně s Turkem, kde ovšem musel sáhnout po saxofonu.

Večírek byl velmi podařený, snad až na ty nekonečné fronty u výčepů, které totálně blokovaly chodby pro procházející. Takže snad zase brzy. Třeba za měsíc v Kolíně...;-)

Jen tak pro atmosféru - odjinud:

Světlý bod...;-)

Hm, ještě v neděli jsem doufal, že tento týden nebude tak náročný jako ten minulý a vida - už po dvou jeho pracovních dnech mám 5,5 hodin přesčasu. V podstatě nejvíc jsem zamakal včera, ovšem po 12 hodinách v práci hned při pondělku (a navíc od šesti) jsem dorazil domů úplně na odpis a mohl jsem si ihned předepsat víkend.
Naštěstí mě zítra čeká světlý bod tohoto týdne - koncert Tří sester, na němž samozřejmě nemůžu chybět a díky němuž budu hlavně pozítří plný sil! Ještě že německý šéf odjíždí už zítra...;-)

Náhubek

Ani jeden z dále naznačených případů nechci nijak zlehčovat, nicméně jedna věc mi není jasná. Už mnoho měsíců platí tzv.náhubkový zákon, díky němuž se mimo jiné nesmíme dozvědět, jak se jmenuje či vypadá grázl, který spáchal trestný čin, pokud je mladistvý. Stejně tak ale novináři nesmí zveřejnit fotku ani jméno oběti trestného činu.

Abych tedy byl korektní - minulý týden nalezli policisté tělo mladistvé osoby, po níž se pět měsíců pátralo. Po celou dobu se ve sdělovacích prostředích ukazovala její fotka, stejně jako se všude skloňovalo její jméno. Samozřejmě každý soudný člověk pochopí, že jinak by to ani nešlo. Jenže jakmile se potvrdilo, komu tělo patřilo, následoval obrat o 180°. Od té doby se zákon aplikuje ( http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/krimi/ztracene-deti/ma-vrazda-anicky-loupezny-motiv-vrah-chtel-asi-i-klice_196616.html).

V závěru minulého týdne ovšem také proběhl soud s radikály, kteří vypálili dům ve Vítkově. Nevím, chtěl bych doufat, že srdceryvné reportáže, které se objevovaly v televizi v průběhu celého týdne neměly za úkol ovlivnit odvolací soud, který by měl zůstat nezávislý na veřejném mínění. V každém případě vím, že mladistvá oběť tohoto činu splňuje požadavky náhubkového zákona (vždyť ji to ohrozí na celý život) a přesto se ve všech sdělovacích prostředcích objevují její fotografie, stejně jako její jméno. Neporušuje se zde náhodou nějaký paragraf?

Potom je tu ještě jedna dětská oběť z poslední doby - Patrik. Toho menšinová dvojice zbila a znásilnila jen proto, že byl bílý. V tomto případě byl náhubkový zákon původně dodržen tak dokonale, že se o něm téměř nikdo nedozvěděl. Nebýt několika bloggerů, kteří jej vytáhli na světlo.(http://prasek.blog.idnes.cz/c/182455/Zase-uz-je-cerna-svine-vic-nez-svine-bila.html, http://kriz.blog.idnes.cz/c/182515/Temer-ubity-Patrik-je-proti-popalene-Natalii-clovekem-2kategorie.html) Také proběhl soud. Útočníci samozřejmě zůstali tajní. Snad jen hodnota IQ jednoho z nich by mohla něco napovědět, to je vše, co nám bylo napovězeno.

Když si potom přečtu příspěvky některých chytráků, říkám si, že by snad bylo lepší, kdyby ten náhubek skutečně dostali. Už třeba jen z úcty k obětem...(http://robertpoch.blog.idnes.cz/c/183013/Patrikovi-nechteli-ohnem-vyhladit-rodinu-ale-Natalce-ano.html)

Víno...;-)

No copak si doma můžeme dopřát trochu té romantiky? V sobotu jsme si koupili láhev vína a večer ji načali. Nejsem žádný znalec, nicméně poznám, že něco není v pořádku, když bílé víno nalité ze zelené flašky má v průhledné sklenici žluto-červenou barvu. Po znalecké potěše jednoho ze smyslů - zraku, jsem dopřál ještě nosu, ať si taky užije. Na poslední - chuť - už jsem odvahu nesebral.

Manželka, která francouzské víno odpoledne koupila v místním Tesku, prohlásila, že ho druhý den půjde tomu tlusťochovi (nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný šéf) omlátit o hlavu, nicméně mi bylo jasné, že ten bude mít plnou hubu řečí a nakonec udělá blbce z nás. "To nevadí, aspoň mu to donesu, ať ochutná!" trvala si na svém manželka. "V tom případě bysme mu do tý flašky měli aspoň nachc*t, ať se aspoň v duchu pobavíš, až bude machrovat!" prohodil jsem silácky.

Kupodivu tlusťoch druhý den pouze teatrálně něco zamlel a víno jsme vrátili, ovšem hlavou mi vrtá, jak to udělat příště. Něco podobného se nám stalo už tolikrát, že snad víc parády bysme nadělali i s krabičákem. Nechápu, jak někdo může jen tak přinést někomu na návštěvu jednu lahev vína. My abysme vždycky brali nejméně tak tři, protože minimálně jedna z nich bude zkažená...;-)

Věrná společnice...;-)

Doufám, že následující týden začne lépe, než končil ten poslední. A to i přesto, že hned na úvod mě zítra čeká vstávání ve 3:30 a navíc si nás na pár dní opět přijede zkontrolovat šéf z Německa.

Pátek pro mě byl totiž nepříjemný hned od samého rána. Nečekaně jsem si dopřál téměř 5 hodin spánku a probudil se s pohledem na budíku, který ukazoval 4:25. Hlavou mi prolétlo: "Sakra, zaspal jsem, dnes je čtvrtek, mám od šesti, za pět minut mi jede vlak..." A jak jsem tak vyskočil z postele, luplo mi za krkem. Téměř zároveň mi došlo, že už to stejně nestihnu, a po chvilce jsem si navíc samozřejmě uvědomil, že nejenže není čtvrtek, ale nemám ani ranní.

Bolest za krkem se ovšem stala mou věrnou společnicí až do večera a řeknu vám - nic moc...

Nákupy...;-)

Skoro celý tento týden odcházím z práce téměř včas. Denně se totiž vydávám na nákupy, a protože nechci domů jet později, stihnu vždycky pouze jeden obchod.

V úterý se mi podařilo z práce vypálit úplně přesně a celou cestu jsem se radoval, že tentokrát toho stihnu vyřídit víc. Nejprve jsem se chystal v předprdeji koupit lístek na koncert. Žádná fronta, slečna se mi hned věnovala. Jenže celá transakce probíhala bezproblémově pouze do okamžiku vlastního tisku vstupenky. Ten totiž neproběhl. Slečna se mi omlouala a snažila se tiskárnu přelstít tím, že objednávala další a další lístky. Když pochopila, že tudy cesta nevede, zavolala kolegu, který tomu rozumí. Při pohledu na něj se mi vybavily všechny vtipy o ajťácích, jelikož on byl jejich ztělesněním. Znalecky zhodnotil situaci a rozhodl restartovat počítač. Čas utíkal, ale já to nechtěl vzdát, vždyť už jsem byl jen kousek od cíle.

Po několika dalších minutách, když všechno opět naběhlo, klikl ajťák na další lístek, jenže transakce se opět zastavila u tisku. Omluvil se mi, požádal mě, ať si vstupenku koupím jinde a začal volat na helpdesk předprodejní sítě. Přemýšlel jsem, jestli při svém ateistickém založení nemám začít věřit, že mi někdo chce naznačit, ať nikam nechodím, ale nakonec jsem zašel do předprodeje jen o pár desítek metrů dál. Tam, co jsem původně nechtěl, prootže je tam vždycky narváno. Nebyla tam ani noha a kdybych se tam vydal hned, mohl jsem si ušetřit cestu na vlak na poslední chvíli a ještě bych stihnul minimálně jeden další krám.

Na koncert už se těším, jen doufám, že nebude vyprodáno a přitom nebudu na sále sám. Těžko říct, kolik imaginárních lístků se kvůli mně prodalo...;-)

Jarní úklid...;-)

Ačkoli všechno, co smrdí uklízením, z duše nenávidím, začátkem minulého týdne jsem se do jednoho takového jarního úklidu musel pustit. Telefon mi odmítl přijímat a odesílat SMSky, prý pro nedostatek volné paměti. Tak nevím, mám ho 2,5 roku a vzhledem k tomu, že to zatím nikdy nebylo potřeba, nesmazal jsem za tu dobu ani jedinou zprávu. Tentokrát mi tedy nezbývalo nic jiného, než pročištění paměti. Nejjednodušší by samozřejmě bylo zvolit kompletní smazání, jenže za tu dobu se mi nashromáždilo i dost eSeMeSek, o něž jsem nechtěl přijít (třeba poté, co se narodil Anďa), proto jsem musel promazávat pěkně po jedné. Několik set zpráv. Za několik desítek minut bylo hotovo a já mohl odeslat první zprávu. Oddechl jsem si, že všechno funguje a všechno pustil z hlavy.

Ovšem pouze do víkendu. To se totiž stará známá hláška objevila znovu a mně bylo jasné, že už nemám co promazat. Nezbývalo mi tedy, než zvolit možnost, jíž jsem se z počátku chtěl vyhnout, telefon kompletně zresetovat a posléze se pouze přesvědčit, že jsem přišel o zprávy všechny. Včetně veškerých nastavení atd.

Úklid prostě nemám rád. Jak je vidět je k ničemu - ztráta času...;-)

Romantika...

Já jsem sice před pár lety po schůzce s šéfem místní policie uzavřel mír a přestal se k její práci vyjadřovat a jakkoli ji kritizovat, nicméně časy se, stejně jako lidé na vedoucích místech, mění, tak proč nezměnit i svůj názor.

V neděli jsem si vzpomněl na články, které se v poslední době objevují čím dál častěji a jejichž společným jmenovatelem je šetření policejního benzínu (např.: http://www.novinky.cz/krimi/225235-policiste-setri-benzin-misto-jizd-autem-chodi-pesky.html). Chápu, že uniformovaní "ochránci" z našeho městečka často jezdí autem, když jejich obvod sahá nesmyslně široko daleko. Co jsem ale nepochopil, proč třeba v neděli, než jsme stihli s Andreáskem za ruku přejít náměstí, ho oni ve služebním autě pomalu obkroužili několikrát dokola, aby nakonec skončili v kamarádském hovoru s jedním z místních feťáků, který se při něm familiérně opíral o střechu auta a všichni se skvěle bavili.

Když jsme za chvilku dorazili na kraj parku, divil jsem se ještě víc, jelikož policista se nejspíš rozhodl vzít svou kolegyni na romantickou projížďku parkem, protože krokem jedoucí auto objelo mezi stromy zátarasy u značky zákaz vjezdu, urazilo volným tempem několik desítek metrů po cestičce, aby se posléze otočilo a stejným způsobem prokličkovalo zpátky.

Napadá mě, kde se stala chyba, že na jednom místě se benzínu nedostává, zatímco jinde ho asi mají za úkol projezdit co nejvíc?!

Možná kdyby uniformovaný páreček zaparkoval před prvními stromy a dál se vydal pěšky, měla by místní policie mezi lidmi větší váhu...

Víkend...

První vysloveně jarní víkend byl poněkud zvláštní. Hlavně pak sobota. To jsem se totiž ráno probudil a cítil jsem se přesně jako po nějaké oslavě, na níž tekl alkohol proudem. V takovém případě je super aspoň to, že ačkoli vám není dobře, večer předtím jste si užili. V mém případě šlo ale jen o druhou půlku, bez toho prvotního užití si...;-)

Během dopoledne jsme se vydali do Brodu na nákup bot pro Andreáska. Nenapadlo mě, že zrovna tento den si svůj botník bude chtít doplnit celé široké okolí a počet lidí v nevelkém obchodě přímo úměrně zvyšoval Anďovu a potažmo naši nervozitu. Boty jsme naštěstí po mírných peripetiích vybrali a mohli jsme vypadnout ven. Já si tedy chtěl koupit ještě novou peněženku, ale to jsem nakonec vzdal. Já si ji takhle kupuju už přesně rok, jenže pak díky mému pracovnímu dobrodružství nebylo moc co dát do ní. Teď už by bylo, ale zase se nedostanu do krámu...

Když jsme dorazili domů, měli jsme zvláštní tušení, protože jsme viděli jednoho ze starších sousedů před domem kohosi smutně vyhlížet. Za malou chvilku naše černé představy potvrdilo auto stejné barvy...

Odpoledne jsme se vydali k našim, kde si Anďa chvilku hrál na zahradě. Jako otec jsem mu tam způsobil první velké zklamání. Zvykl si totiž, že když něco chce, roztomile naléhavě poprosí a my mu splníme, co mu na očích vidíme. Jenže na zahradě si vybral vyčuhující část kořenu magnolie. Ačkoli prosil krásně, tentokrát mu to nebylo nic platné.

Po nějaké době jsme se přesunuli dovnitř a tam jsme předvedli takovou tsunami (no dobře, je to středního rodu, ale mně se to takhle líbí víc;-)) ve skromných českých poměrech. Njeprve během malé chvilky se Anďovi podařilo vyndat najednou čtyři velké misky. Vyndat ano, udržet ne, takže během chvilky z nich zbyla jen hromádka střepů. Po odklizení zbytků chytil Anďa za záclonu, jenže o ni byla právě zachycená kytka v květináči... Když jsme si oddychli, že se už nic nestane, Andreáskovi zaskočilo jablko.

Stává se to málokdy, ale tentokrát jsem si opravdu přál, aby už byl konec soboty...;-)

Fotky...;-)

Ačkoli se to ze všech sil snažím zakrýt, je mi jasné, že si minimálně někteří ze čtenářů všimli, že už nějakou dobu procházím blogařskou krizí. Ačkoli témata by se vesměs našla, nějak je neumím uchopit a tím, co bych jindy rozepsal klidně na několik stránek, zaplácnu stěží dva řádky. Nakonec tedy přijde na řadu klávesa DELETE. Stejně jako dnes, proto jsem se nakonec rozhodl jen pro várku fotek.

O tomto víkendu na silnice vyrazili první motorkáři. Andík si jarní premiéru odbyl o týden dříve...;-)

Dvěstěpadesátosm...

Andreásek s ukazovátkem v ruce nezapře profesi svých rodičů...;-)

Bez komentáře

V televizi nuda...;-)

Kde je Andík?;-)

Něco není, jak má být...;-)

Něco není, jak má být. Momentálně mám zase několik týdnů období, kdy se probouzím nejdéle po páté. Ono by se to nemuselo zdát až tak strašné, jenže já se opravdu probouzím nejdéle po páté. Po páté hodině spánku.

Je přitom úplně jedno, jestli se mi spát ještě chce nebo už ne (bohužel pravdivá je první možnost), stejně tak nezáleží na tom, zda je všední den, nebo víkend. Podle toho samozřejmě taky potom vypadá celý den. Dopoledne energií zrovna nehýřím a jako bonus tu a tam i ospale mžourám. Kolem oběda je to v pohodě, přesněji řečeno během polední pauzy...;-)

Jakmile se totiž vrátím k práci padá na mě poobědová únava a já zase mžourám a usínám. Mám již ale dávno zjištěno, že tahle s nedostatkem spánku nesouvisí.

Večer dorazím domů, poté, co se nám kolem osmé podaří uložit Andreáska, pustíme si televizi, nebo nějaký film a v polovině už usínám. Jdu si lehnout a zírám do tmy, abych se zase nejdéle kolem páté probudil. Kolem páté hodiny spánku - přesněji ležení. Pak několik dlouhých minut zírám na budíka, abych se nakonec zvedl a jel do práce o hodinu dřív.

Něco není, jak má být...

Mr.Wichtig...;-)

Včera za mnou přišel šéf a že by prý se mnou potřeboval něco probrat mezi čtyřma očima. V tu chvilku mi hlavou samozřejmě prolétlo zároveň všechno, co jsem v pracovní době dělal a neměl dělat a naopak co jsem nedělal, ale dělat měl. Dorazil jsem za ním do kanceláře, on zavřel dveře a oznámil mi, že jede na tři dny na jednání do Německa a že by potřeboval, aby někdo za něj kontroloval a rozděloval práci. Při té příležitosti ho napadlo, že bych to mohl zastat já.

Samozřejmě mi zajiskřily oči. Zaprvé - když budu rozdělovat úkoly, logicky si pro sebe nechám ty nejjednodušší a zadruhé - koho by nepotěšilo částečně suplovat šéfa.

První den mé oblíbenosti se odehrál dnes. Nemusím asi ani zdůrazňovat, jak moc mě všichni měli rádi, když jsem jim naděloval práci.

Tečku za odpolednem představoval mail, který mi potažmo přišel od druhého nadřízeného, jelikož mě dal na kopii. V naší nové indické pobočce potřebovali urychleně cosi zařídit, proto se obrátili přímo na něj, ale zapomněli poslat požadované dokumenty. Jelikož tento šéf odjíždí pro změnu zítra, odpověděl, že je potřeba dodat podepsané licence a pokud to nestihnou během dneška, mohou se v době jeho nepřítomnosti obrátit na mě.

Tak nevím, buď se při zadávání adresy do kopie překlikl, nebo se ještě nevyspal z páteční opice, každopádně jsem teď opravdu pan Důležitý...;-)

Invalid user...;-)

Pokrok se nedá zastavit, počítače dneska dokážou už skoro úplně všechno. Dokáží dokonce zanalyzovat i zdravotní stav uživatele.

Důkazem budiž jedna zaměstnankyně, která nám nahlásila, že má problém s přihlášením ke svému počítačovému účtu. A ne ledajaký. Chybovou hlášku invalid user (objevující se při zadání nesprávných údajů) interpretovala po svém: "Dobrý den, mám problém, počítač mi ukazuje, že jsem invalidní!"

Samozřejmě takhle na dálku se dá jen těžko posoudit, jak na tom je paní po zdravotní stránce, nicméně hned z další věty bylo jasné, že patří mezi televizní nadšence. Abychom mohli všechno řádně zkontrolovat, sdělila nám i sériové číslo své VPN Karty. Tedy sériové - paní-invalida zaslala rovnou číslo seriálové.

Zajímalo by mě, který je ten její oblíbený v době, kdy je zablokovaná a nemůže pracovat...;-)

Kafař...;-)

Jsem kafař. Nevím ani proč, po šálku silné kávy jsem schopen během chvilky usnout, ale přesto několikrát denně neodolám. Zpravidla hned ráno a potom ještě večer. Tu a tam si kávou zpestřím i odpoledne. V práci na to ale momentálně nemám moc času, jelikož máme celkem hodně povinností a hlavně v týmu máme několik kuřáků, kteří si denně několik cigaret spojených s kafíčkem zkrátka neodpustí. My nekuřáci potom musíme dělat o to víc, aby výsledky byly minimálně na té samé úrovni.

Dnes jsem si řekl dost, utrhl se od práce a uvařil si kafe. A natruc nakonec hned čtyřikrát. Bohužel jsem si na něj ale v zápalu práce vždycky vzpomněl až zhruba po hodině a na ledovou kávu jsem právě neměl chuť. Nezbývá mi, než se přenést přes nepřekonatelný odpor a příště zkusit čaj. Tedy možná Ice Tea...;-)

Řízek...;-)

Ono se sice říká, že Češi jsou národem pivařů, ale v pátek jsem si připadal úplně jinak. Byl jsem pozvaný na oslavu narozenin, kterou pořádala kolegyně.

Vysedávání v hospodě jako takové mě sice moc nebere, nicméně bylo mi jasné, že by bylo slušné se tam aspoň na chvilku objevit, zvlášť když někteří jiní pozvánku nedostali. Když pominu, že v organizaci došlo k menší chybě a nás tak u stolu pro šest sedělo patnáct (což bylo vtipné především ve chvíli, kdy nám všem přinesli večeři na ohromných talířích),byl jsem překvapen, jak pivně-soutěživého ducha mají někteří cizinci. Akce se totiž konala v jednom z P.U.B.ů, kde si Plzeňské pivo (fuj) točíte přímo u stolu sami a na velkém plátně se promítá stav utkání mezi jednotlivými stoly. Zkrátka kolik litrů kdo aktuálně odtočil.

U našeho stolu sedělo plno cizinců, proto jsem byl přesvědčen, že to máme prohrané, navíc já jsem měl v plánu jet poměrně brzy domů, proto mi bylo jasné, že ani já k vítězství příliš nepřispěju. I tak jsme se ale stále drželi na špici. A hlavně kolega z Mexika velmi těžce nesl, když se některý ze soupeřících stolů dostal před nás. Potom se zpravidla jeho půllitr změnil v panáka, kterého exnul a ihned znovu dolil.

Ačkoli jsem ho za čtyři měsíce neslyšel promluvit slovo česky, v pátek za všechny dokonce objednával a když jsem mu trošku škodolibě oznámil, že si dám řízek, podíval se na mě a zeptal se: "KuŘŘŘecí nebo vepŘŘŘový?"

Prostě profík...;-)

Vždycky mě v duchu potěší, když se mi podaří nějaký vyřešit pracovní problém. Mám pak pocit, že jsem skutečně člověkem na svém místě. Ještě mnohem větší radost mi ale udělá zdárné dokončení úlohy týkající se Lotus Notes. Ne nadarmo jsem byl určen specialistou na tento program. Třeba dnes se mi podařilo zabodovat hned dvakrát.

Nejprve se mě kdosi zeptal, zda lze u přijatého mailu změnit předmět. V duchu jsem se smál, jak musí ten člověk být hloupý, kdo to kdy slyšel... Během malé chvilky volna mi to nedalo a tak dlouho jsem klikal a zkoušel, až jsem přišel na to, že Lotusy jsou opravdu všemocné a tuto možnost nabízejí. Ups...;-)

To ale ještě nebylo nic proti tomu, co následovalo. Poměrně pravidelně (za čtyři měsíce už dvakrát) si promazávám schránku, abych se v ní pokud možno vyznal (tomu pomáhá i důmyslný systém adresářů, který jsem si pro lepší orientaci vytvořil, bohužel složek je už téměř stejně jako samotných mailů). Bohužel mě doteď nenapadlo taky třeba "vysypat" koš. I dnes jsem čistil, jenže omylem jsem smazal i dva maily, které jsem nechtěl. Otevřel jsem tedy přeplněný koš, označil oba dva maily a bezmyšlenkovitě klikl na ikonku WIEDERHERRSTELLEN (obnovit). Jelikož Lotusy nejsou zrovna přeborníkem v rychlosti vpravo, dole začaly pomalu ubíhat modré obláčky a já si konečně všiml, že položka WIEDERHERRSTELLEN je v menu hned dvakrát. Téměř současně jsem si ale uvědomil, že jsem shodou okolností zvolil tu, před níž stojí ještě slovíčko ALLE (všechny).

Než jsem se stihl rozkoukat, zel koš prázdnotou a všech dříve více než 400 pečlivě protříděných a promazaných mailů se vrátilo na své místo mezi přijatou poštu.

Jsem prostě profík...;-)

Skot...;-)

To jsem se zase jednou projevil jako totální sportovní analfabet. Už jsem se tu párkrát zmiňoval o nekonečných úpravách prostor hned vedle naší kanceláře. Po několika týdnech hluku jsou hrubé práce u konce a kolega přišel ze své pravidlené "čudky" (Rauchenpause) s ohromnou novinou. "Víte, co bude tady vedle? Showroom SKOTU!"

Možná jsem měl nějaký výpadek, nebo se vlivem čehosi křivka mého IQ vychýlila do záporných hodnot, každopádně jsem se vyděsil: "Showroom SKOTU?" Už dlouho jsem se těšil, že po špinavých dělnících nastane konečně čistota a klid. A teď se tady jako budou předvádět nějaký výstavní krávy?

Kolega na mě zůstal zírat. Taky docela vyděšeně. Po chvilce pochopil, že skutečně nemám tušení, o čem mluví, když mi vypráví, jak si večer skvěle zahrál squash, a proto mi všechno vysvětlil: "SCOTT - sportovní oblečení, kola a tak!"

Chlapák...;-)

Power user je ten, kdo nám přímo někde na místě pomáhá, když nasazujeme nový software. Je první na ráně, když mají ostatní problém. Teprve když on neví, nebo nestíhá, obrací se ostatní na nás. "Power user" totiž znamená "pokročilý uživatel".

Ovšem člověk, který jazyky příliš nevládne, by výraz nejspíš přeložil doslova, čili asi jako "silný uživatel", jelikož power je anglický výraz pro někoho sílu či energii.

Jelikož naše pobočky momentálně ve velkých vlnách přechází na emailový program Lotus Notes, máme na každém nově zmigrovaném místě rovnou několik Power userů. Za jednoho z nich v Německu se na mě obrátil lokální ajťák, jelikož cosi nefungovalo tak, jak by mělo a on sám si nevěděl rady. Po základním nastínění problému mi oznámil, že jde o Power usera, aby bylo jasné, že problém je dost naléhavý. Pak ještě zavtipkoval cosi v tom smyslu jako že kolega Power user má tolik power, že by pořád jen pracoval. Ha ha, zasmál jsem se ze slušnosti a zeptal se na jeho jméno. "Chlapack," odpověděl.

No to se potom nedivím, že ho vybrali jako Power usera, chlapáka...;-)