Dovolená na Slapech...;-)

Také druhá letošní dovolená proběhla až v nečekané pohodě. Když jsem se poohlížel po nějakém tom penzionu, vypsal jsem si jich asi deset pod sebe a neúprosně jsem obvolával. Zpravidla bylo již obsazeno (ukažte mi blázna, který předpokládá, že když v půlce července začne shánět, bude úspěšný;-)), nebo jsem měl zavolat později, případně poslat mail. Prvním, kdo mi sdělil, že volno mají, byla majitelka penzionu Janata na Slapech. Dohodli jsme se a doma jsem vítězoslavně sdělil, že máme dovču. Manželka se na mě zvláštně podívala a pak špitla, že právě sem jet nechtěla...

Nicméně ve středu po poledni jsme vyrazili. Cesta uběhla velice rychle, zdálo se mi, že je to skoro za rohem a za chvíli jsme spatřili náš vytoužený penzion. Po zaparkování a vyřízení formalit jsme se vydali na pokoj a v tu chvilku mi bylo jasné, že těch pár dní bude pohodových. Počasí se velice vydařilo, pršelo vlastně až dnes, v den odjezdu a každý večer jsem u předpovědi nevěřícně vrtěl hlavou, když jsem slyšel různě obměny toho samého: "Ani zítra nás nečeká letní den..." Nevím, zhruba třicet kilometrů od Prahy jsme byli denně u vody.

Jak se ukázalo, penzion byl vyhlášen svou kuchyní v širokém okolí. Aby ne - jídla jako od maminky a ceny více než příznivé (70,-). Zkrátka nebyl důvod poohlížet se jinde.

Největší překvapení nás čekalo v pátek, kdy jsme se vraceli z výletu a v serpentýnách se za námi objevilo červené auto. Jakoby mimochodem jsem pronesl k manželce: "Jé, hele, za náma je stejně hnusný auto, jako mají Ch." Ačkoli normálně ve zpětném zrcátku vidím i do obličeje řidiče za sebou, tentokrát jsem se kvůli samým zatáčkám musel věnovat řízení. Za chvilku povídám: "No, kdyby mi někdo řekl, že to je L., tak bych tomu klidně věřil." To už ale zvonil manželčin mobil. Tak my bydlíme 200 metrů od sebe a nemáme čas se potkat a nakonec se sejdeme úplnou shodou náhod na Slapech. Naši známí tam bloudili, protože doplatili na nepřesné značení.

Zastavili jsme na blízkém parkovišti a pak vyrazili na oběd. Odpoledne jsme se potom vydali na výlet parníkem. Především pro mě to bylo spojené s velmi nepříjemným zážitkem. Když jsme u mola čekali na příjezd lodi, manželka, která šla napřed mi oznámila, že se nemám dívat do vody, protože je tam had. Super, jakoby nestačilo, že had byl to první, co jsme viděli ve vodě po našem příjezdu. Tenhle byl ale skutečně vypasený a tvářil se jako chcíplý - ležel břichem vzhůru. Já mu to ale nesežral, cestou zpět tam už nebyl. V každém případě jak jsem se tak raději díval na druhou stranu, nebyl bych to já, abych neviděl dalšího, který se ve vodě vlnil směrem pryč. Vzhledem k tomu, že jsme denně byli ve vodě jen o pár metrů dál...

V každém případě za chvilku přijela loď a tam jsme se museli soustředit na Andreáska, který se zpočátku bál. Brečet nepřestal ani když spatřil blonďatou plavčici, která si svou roli dost užívala, soudě podle toho, jak ochotně přivazovala loď u každé zastávky, přičemž se předkláněla přímo proti oknům, což oceňovala zejména pánská část cestujících. Po dlouhém výletě (tam a zpět) jsme se stavili na dětském hřišti u pláže, nicméně tentokrát jsme brzy odešli, jelikož se tam roztahovaly snobské děti , na něž dohlížela matka-snobka, která už od pohledu nikdy nepracovala. Alespoň ne horní polovinou těla...

Večer jsme se potom se známými rozloučili a oni se vydali domů.

Andreásek si dovolenou taky užil, našel si tam navíc kamarády, kteří sice byli o něco starší, ale chovali se k němu moc hezky, takže nakonec s nimi podnikal výpravy za ulovením kočky majitelů, nebo dokonce zasypával kaluž před parkovištěm (druhého chlapečka to moc bavilo a pak mi povídal, že jsem měl fakt dobrý nápad - když jsem se podíval, jak je zašpiněný od bláta, trochu ve mně hrklo, hlavně pak proto, že si nepamatuju, že bych to vymyslel já!;-))

V každém případě se Andreáskova první "opravdová" dovolená velmi vydařila a vůbec není vyloučené, že se tam ještě vrátíme (jen ty hady by mohli zatím vyhnat...)

Penzion

U vody...

Na jednom z drobných výletů...

První fotka, kterou kdy Andreásek vyfotil (sám). Jak je vidět, má talent pro kompozici...;-)

Pohodový barák...

Někdy si už vážně připadám jako blázen. Večer před odjezdem na dovču jsem se rozhodl ještě umýt auto. Nanosil jsem si dolů věci včetně kýblů s vodou a pustil se do práce. Tentokrát jsem to vzal trochu víc důkladně, věnoval jsem se i kolům.

V každém případě mi voda trochu nevyšla, proto jsem si u auta nechal všechny věci, s prázdným kýblem vyběhl do druhého patra (za odběr z kohoutku v přízemí jen platíme, vodu si nebereme), napustil si jej a vrátil se dolů. Následovala rána dveřmi. Někdo neváhal a během těch 3 minut aktivně vyběhl zamknout. Zatímco jsem v duchu nadával, položil jsem si náklad a mokrou rukou hrabal v kapse pro klíče. Oni asi zástupy zlodějů touží po tom, aby náš dům, vybavený koulí na dveřích, mohly vykrást. Dveře jsem přitom za sebou samozřejmě zavřel, narozdíl od jiných, kteří jsou běžně u záhonků na druhé straně domu, takže na vchodové dveře ani nevidí, a přitom je klidně bez dozoru nechají otevřené dokořán dlouhé desítky minut.

Když jsem auto domyl, před druhým vchodem postával páreček s lahví slivovice. S hrůzou jsem zjistil, že jim šel otevřít náš soused přes zeď. S hrůzou proto, že jsem ve čtvrtek a v pátek vstával do práce kolem půl čtvrté a před cestou se chtěl trochu vyspat. Po deváté hodině, kdy konečně usnul Andík, začal někdo v domě cosi ťukat a tupé zvuky duněly až přibližně do čtvrt na jedenáct. Když utichly, rozjela se slivovicová zábava u našich hluchých sousedů.

Jsme vážně takový pohodový barák...

První dovolená...;-)

V sobotu ráno jsme na tři dny vyrazili do východních Čech. Jednalo se o historicky první dovolenou Andreáska, proto jsme ji předem dostatečně naplánovali.

Cesta probíhala v pohodě, až na pár drobností - jako třeba že jsme prvně (a ne naposledy) zabloudili hned u Poděbrad. Třešinka na dortu se objevila přesně s dvoutisícím kilometrem na tachometru našeho auta. Mezi obcemi Sezemice a Ráby jsme se najednou objevili před jakýmsi mostkem přes řeku, kde se jezdilo jen jedním směrem a dopravu řídil semafor. Těsně před námi skočila červená a jezdila auta proti nám. V každém případě mě celou dobu čekání manželka přemlouvala, ať se otočíme, protože tohle nemůžu nikdy dát. Abyste byli v obraze - na most se vešlo na šířku skutečně jen jedno auto a na obou krajích stály dva kovové sloupy (nechápu na co), které představovaly největší oříšek. Za námi stála během chvilky kolona aut a já sebevědomě prohlásil, že zkrátka projet musím. Jakmile se nám ukázala oranžová, zařadil jsem a téměř současně mě chtěl předjet Superb za mnou. Nejspíš si jeho řidič při pohledu na Zetko vzadu myslel, že to vzdám. Když jsem se však rozjel, ukázkově mě pustil. Jelikož sloupy byly nejspíš postaveny v době užších aut, dopadlo to tak, že jsme si o jeden sklopili zpětné zrcátko na pravé straně. U mě to bylo na milimetr, ale zkrátka jsme byli moc široký. Na zrcátku jsme si jako památku odvezli drobný šrám (spíš takový šrámek, který vidí jen ten, kdo o něm ví), ale já původně čekal, že to odnese minimálně nárazník, nebo blinkr i se světlem. Tento úsek nám ovšem přinesl jedno výhodné zjištění - dosud jsem si nebyl jistý, zda máme sklápěcí zrcátka, teď už vím, že ano...;-)

Zbytek cesty probíhal bez problémů až těsně před cíl. Navigace ukazovala ještě pět minut cesty a Andreásek začal otravovat. Já jsem si myslel, že má zkrátka dlouhou chvíli, proto jsem ještě přidal. V jedné zatáčce v kopci jsem ještě prohlásil, že to je přesně to, kde se mi jako malému vždycky dělalo špatně. Uběhlo asi dvacet vteřin a Andík nám ukázal snídani. Bohužel jsme zrovna projížděli místem, kde bylo zastavení vyloučené, takže se vzápětí už celý ubrečený pochlubil ještě se svačinou. To už jsem naštěstí zastavil částečně na stráni...

Těsně po obědě jsme dorazili do Libchav a ubytovali se v penzionu. Majitel nám za cenu levnějšího pokoje nabídl luxusní mnohem dražší, což jsme samozřejmě s vděkem přijali. A to i přesto, že nás čekaly samé návštěvy a na pokoji jsme nakonec trávili jen noci. Návštěv jsme měli naplánovaných tolik, že jsme je jen tak tak stíhali a většinou jsme všude dorazili s pořádným zpožděním. V každém případě nás všude vítali s otevřenou náručí a i Andreásek se všude po chvilce cítil jako doma. Jeho největší problém byl ten, že pokaždé cestou usnul. Nejvíc se mu to nevyplatilo v neděli při přejezdu ke druhé návštěvě. Dorazili jsme totiž k příbuzným a nechali ho dospat v autě. Pravidelně jsme ho v krátkých intervalech chodili kontrolovat. Co čert nechtěl, nejspíš přesně po jedné z těchto "kontrol" se probudil a vyjukaný, že je v autě sám usedavě brečel až do dalšího příchodu někoho z nás. Dva dny a dva nepříjemné zážitky z auta... I přesto se mu ale v autě pořád líbí!;-)

Večer nás pak čekala ještě třetí sobotní návštěva a tam nás překvapil úplně nejvíc. Ačkoli tyto příbuzné viděl poprvé v životě, během chviličky se s nimi skamarádil a za ruku běhal po zahradě. Asi nemusím zdůrazňovat, jak jsme zírali! Těsně před odjezdem se pánské osazenstvo zvedlo, že se jdou mrknout na mé auto. Abyste tomu rozuměli - jde o zaryté škodovkáře. I proto jsem očekával nějaké ty narážky na renaulty, nicméně pánové mě překvapili. Poté, co zkontrolovali opravdu každý centimetr, nešetřili chválou. Já jsem si jen přál, aby mi to potom před nimi nechcíplo...;-)

Cestou z a do penzionu jsme museli pravidelně jezdit přes dlouhý vyfrézovaný úsek silnice, kde byla rychlost snížena na třicítku. Tak jako ostatní jsem ji nedodržoval, nicméně, když jsem jel 55 a začal mě předjíždět kamion, zaťukal jsem si na čelo. Stejně tak jako dnes hned ráno, když jsem zjistil, že silničáři místo aby se věnovali připravené zbroušené silnici, začali brousit ještě další úseky přímo před naším penzionem. Celé to vyústilo v několikasetmetrovou frontu aut v obou směrech. Naštěstí, když jsme vyjížděli, jeden z řidičů nás obětavě pustil před sebe. Díky.

Cesta domů probíhala v naprosté pohodě, zvolili jsme lehce upravenou trasu, jelikož nás nehonil čas, a ta na nás zapůsobila tak, že jsme se rozhodli si ji vypsat a příště využít zase. Kousek před Poděbradami mě pobavilo, když za mnou dlouho jela stará laguna a posléze nás najednou předjela celkem tři auta za sebou. Řidič laguny to asi nemohl zkousnout, proto se mě rozhodl předjet taky. Co si budeme povídat - až na kraj Poděbrad jsem mu byl v těsném závěsu a jelikož jeho motor byl (nejspíš stejně jako sám řidič) narozdíl od mého pořádně vytočený, skončilo to tak, že po několika kilometrech souboj vzdal a musel zastavit pro benzin. Škoda, byla to docela sranda!;-)

Po motoristickém víkendu palubní počítač ukazuje 2300 kilometrů a já jsem si dost zvýšil řidičské sebevědomí. Už pozítři nás čeká cesta další. První dovča se velmi vydařila, všem děkujeme za vlídné přijetí...;-)

Na zpáteční cestě v Chlumci:

Tajemství odhaleno...;-)

A dnes ještě poslední drobnost. Pro ty, k nimž se to ještě třeba nedoneslo, ale náhodou by je to zajímalo - pokud všechno dobře dopadne, v lednu by mělo na světě být zase o jednoho/jednu Pařánka/Pařanku víc.

Tak na zdraví!;-)

Pochvala ČD...;-)

Je mi jasné, že manželka mě po přečtení tohoto příspěvku označí výrazem, který jsem použil jako název článku předevčírem, v horším případě pak budu bez večeře, v tom lepším mi potom zakáže jezdit do práce vlakem. Ovšem já považuji za férové, když tady vždycky pomlouvám České dráhy, abych je naopak pochválil, když se jim něco povede. A toho jsem byl svědkem právě včera.
Musím uznat (a podle pohledů přítomných pánů, případně nestandardně orientovaných dam jsem rozhodně nebyl sám), že tentokrát dráhy zabodovaly. Ta nová uniforma se zkrátka povedla!
Představte si mladou štíhlou vysokou modelku v upnutých džínách a v přiléhavém černém tílku, které zkrátit ještě o centimetr, vidíte i pupík. Na holé ruce potom už pouze červená páska s nápisem ČD a jinak pak takové ty doplňky jako razítko na jízdenky, čtečka karet a taška přes rameno.
Takže tentokrát nečekaná pochvala na České dráhy. Těm, co mají na starosti uniformy a také těm na HR-oddělení...;-)

Dovolená...;-)

Dnes jsem si odbyl poslední den v práci. Tedy poslední před dovolenou, kterou jsem si dovolil dokonce na dva týdny. Dokonce jsem se tak nemohl dočkat, že jsem už po třetí ráno vypnul budíka a šel vstávat.

Právě dnes jsem navíc zjistil, že to byl skutečně nejlepší nápad, který mě napad (jak zpívá (mluví) slavík Mareš), protože v době, kdy se nám všechny systémy v práci hroutí a do toho v pondělí propuká další vlna migrace na program Lotus Notes, tentokrát ve španělsky mluvících lokacích, nemohl jsem se rozhodnout lépe.

Těžko mi asi někdo uvěří, že v době podání žádosti o volno jsem o ničem z výše uvedeného neměl potuchy...;-)

Premiéra...;-)

Minulý týden ve středu jsem si odbyl velkou premiéru. Manželka vyrazila poprvé (a naposled;-)) na jakési mecheche s kamarádkami a doma tak byla poprvé celovečerní pánská jízda. Musel jsem se postarat o Andreáska od a do zet. Po vykoupání a takových těch věcech kolem jsem dodržoval nacvičený harmonogram, připravil jsem mu mléko a posléze se ho snažil uspat ve své posteli. Sice většinou usíná sám, ale tentokrát jsem se ho rozhodl trochu rozmazlovat. Samozřejmě to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo. Asi po půl hodině, kdy skutečně začal usínat (nebo to alespoň velmi úspěšně předstíral), se najednou otočil ke mně zády a já najednou slyšel pravidelné mlaskání. Nejdříve jsem se uklidňoval, že zvuky dělá dudlíkem, ale pak mi to nedalo a podíval jsem se, co se děje. Na to ale on čekal, protože jakmile zjistil, že na něj koukám, otočil se na záda a pravou rukou šmátral vedle sebe v imaginárním sáčku s dobrotami a ty si posléze "jako" dával do pusy. Přitom strašně mlaskal a olizoval se. Jelikož není lakomý, rozdělil se i se mnou. To už jsem nevydržel a vyprskl smíchy. Andíka to nerozhodilo a cpal se dál.
Když už konečně usnul, nenápadně jsem se vytratil do obýváku. Pokud si ještě vzpomínáte, ve středu byla poměrně silná bouřka, proto jsem nechtěl pouštět počítač. Zapnul jsem tedy televizi, jenže znáte to - hospodářská krize je sice už dávno pryč, ovšem ta televizní je už několik let v plném proudu. Začal jsem tedy přepínat mezi jednotlivými programy a nakonec jsem zcela nečekaně skončil u ZDF. Jak už všichni víme, sport je mi úplně volný. A to jak ten skutečný, tak ten televizní, ovšem tohle bylo něco jiného. Mistrovství světa ve fotbale žen a právě hrály Švédky.
Netušil jsem, jak může být fotbal pěkná podívaná...;-)

Semprase...;-)

...k tomu se tady dnes dobrovolně přiznávám. A rozhodně nemám v plánu chlubit se, že bych snad potkal známého tenistu. Ale popořadě...

Ráno jsem si mohl přispat, jelikož jsem se po týdnu trápení rozhodl dojít si k doktorovi. Jako na potvoru, zrovna když jsem mohl spát, zíral jsem do tmy už od tří ráno. Smůla, no. V čekárně ve středisku jsem byl druhý na řadě, takže jsem měl radost, že ještě stihnu nějaký rozumný vlak do práce. Doktorovi jsem vysvětlil, o co jde, on se mi podíval do krku a povídá, že bych si s tím možná měl zajít spíš k zubařce, kterou mám jen o patro výš. U sestry vedle jsem zaplatil 30 korun, nechal si potvrdit propustku a vydal se na schody. Usadil jsem se na křeslo a čekal. V tom jsem si ale uvědomil celkem nepříjemnou věc - nevzal jsem si totiž s sebou ani občanku, ani kartičku pojišťovny, protože k obvoďákovi ji nikdy nepotřebuju. No co, nebudu tady šaškovat, pomyslel jsem si, zvedl se a odešel. Ostatní pacienti na mě nechápavě koukali a mně bylo hned jasné, že jsem v jejich očích srab, který se boji zubařky. Smůla, no.

Vyrazil jsem směrem k nádraží, v dálce jsem před sebou viděl manželku, která shodou okolností šla na stejný vlak. Uvidíme se na nádraží, napadlo mě a šel jsem dál svižným tempem. Kousek od budovy jsem slyšel přijíždět vlak. On tam stejně vždycky několik minut čeká, tak je to v pohodě. Nečekal. Došel jsem k prvnímu nástupišti, akorát když se zavřely dveře. Ještě chvíli tam stál, já jsem pořád doufal, že se rozsvítí zelené tlačítko u dveří, že si mě třeba strojvedoucí všimnul, ovšem po chvilce se rozjel. Smůla, no. Aspoň manželku jsem viděl - skrz okno...

Měl jsem 30 minut do dalšího spoje a opět jsem se utvrdil v tom, že čas je pojem relativní. Došel jsem skoro na druhý konec města a uběhly asi 4 minuty. Vleklo se to jako blázen, ale dočkal jsem se. Dorazil jsem do Prahy a vydal se do Fortuny. Večer totiž bylo první slosování jejich nové "sportky." Středa otevřeno od 10 hodin. Na hodinkách jsem měl půl desáté. Smůla, no. Ale zase na druhou stranu - mám potvrzení od doktora, tak co. Trochu jsem si pocoural a pak se vrátil. Vzal jsem si prázdnou sázenku a začal vyplňovat čísla. Mezitím ke slečně za přepážkou přistoupil takyvý starší chlap, vsadil si na nějaký tenis 6 korun a pak se začal vyptávat na nové Loto. Nakonec z něj vypadlo, že jeden sloupek už má vsazený, ale je to poprvé a naposled, protože "sportka to má stejně lepší." Slečna se na mě vděčně podívala, a vzala si můj tiket. Prý že mi nejdřív jen řekne, kolik by to stálo. Dědek si jen lehce poodstoupil a natočil se tak, aby dobře viděl. Dozvěděl jsem se částku, která byla nižší, než jsem původně očekával, odsouhlasil ji a chlap se pustil do hovoru se mnou (tedy spíš se sebou, ovšem na můj účet): "Cože? Tolik? To máte nějaký drahý" natočil si rukou k sobě mou sázenku a pokračoval. "Jo vy tady máte i tohle a tohle, všechny sloupečky..." - "Jo," rozpovdal jsem se, aby řeč nestála. Zaplatil jsem, dostal jsem peníze nazpátek a pořád se mi zdálo, že mi něco chybí. Doklad o sázce. Ukázal jsem na vykřížkovaný tiket a ptám se slečny, jestli je to všechno. Ona přisvědčila a dodala, že stačí, když si ponechám doklad o podání sázky. "Moment, vy jste mi dávala nějaký doklad?" Usmála se, že ano, já si pomyslel, že jsem asi už vážně totální mimoň, když jsem to přehlédl a prolistoval si bankovky v peněžence, jestli není mezi nimi. Nebyl. "Jo, máte pravdu, já jsem vám ho zapomněla dát!" podívala se na mě provinile a několikrát se omluvila. Jasně, stane se. Sice, si doteď nejsem jistý, jestli náhodou neměly vyjet lístky dva (mám vsazeno na dva týdny, ovšem podle datumy na stvrzence jsou pouze na dnešek a tuto sobotu), ale uklidňuji se tím, že podruhé by mě snad ošidit nezkoušela. Případně smůla, no.

Práci přeskočím a zastavím se až u večerní cesty domů. Ve vlaku si ke mně na sedačky pro trpaslíky přisedl ohromný (rozměrově) dědek. On si mohl vybrat kohokoli jiného (jako vždy se sedělo po jednom na čtyřkách), ale rozvalil se u mě. A celou dobu kašlal. Smůla, no. Těsně před vystoupením jsem si sáhl do batohu, abych si připravil deštník. Cosi jsem ucítil a měl jsem od něčeho trochu vlhkou ruku. Přemýšlel jsem, co se mi mohlo vylít v tašce, aby to takhle smrdělo. Nenapadlo mě nic. Až venku, když jsem si ještě jednou přivoněl (přesněji přismrděl k ruce), v jednom okamžiku se mi zdálo, že cítím cosi jako zkvašený banán. V duchu jsem přemýšlel, jestli je možné, abych nějaký nosil delší dobu v tašce a bohužel mi nezbylo, než se smířit s tím, že to rozhodně vyloučené není. Dorazil jsem domů a nedočkavě rozhrabal batoh. A byl tam! Nevím, před kolika lety to připomínalo banán, dnes už rozhodně ne. Zabalený v igeliťáku, na samém dně, navíc ještě skrytý právě deštníkem. Jak jsem pro něj šmátral, igelitový pytlík se otevřel a zbytek už asi nemusím popisovat. Téměř veškerý kontaminovaný obsah batohu jsem okamžitě osobně doběhl vyhodit a batoh "se" musí vyprat. Ono by se zase dalo říct, že je to smůla, ovšem tentokrát jsem přesvědčen o opaku. Totiž to, že dneska pršelo a já tak musel vytáhnout deštník mě nakonec zachránilo před opravdovým průšvihem. Takže vlastně klika.

Nicméně prase jsem, to uznávám...;-)

Někdy to člověk přežene...;-)

Víkend odpovídal přesně textu písně od Alkeholu... Uplynulá sobota se u nás totiž nenesla pouze v duchu dříve popsaných radovánek. U jezera mi pan O. najednou povídá, jestli bych večer nešel na pivo. Vzhledem k tomu, jak se jindy stále vymlouvám, jsem kývnul, že ano.
Doma jsem se ještě jako vzorný otec zúčastnil koupání Andreáska a po jeho uložení jsem vyrazil. Bylo asi půl deváté. V hospodě jsem v podstatě hned po příchodu dostal pořádnou imaginární facku, to když jeden zakomplexovanec, sedící proti mně, prohlásil, že doma máme pěknou herečku. Hned mi došlo, že má na mysli, jak Andreásek dva dny předem začal brečet, když nás tento známý ve městě potkal. "Být to moje dítě, tak ho seřežu, na tohle fakt nejsem zvědavej, strašně se mě to dotklo. Já mám teď plno problémů, dva měsíce beru antibiotika a některý věci fakt nezkousnu." V tu chvíli mi to začalo v hlavě šrotovat - mám se na něj vykašlat, nebo naštvaně odejít a nebo mu říct, že debil, když takhle mluví o 21 měsíčním dítěti, které ho vidělo snad podruhé v životě a mezi námi - když jsem toho člověka v hospodě spatřil u našeho stolu, chtělo se mi brečet taky. Nakonec u mě převážil názor, že mi za to nestojí, myslel jsem si něco o blbcovi a tím jsem to uzavřel. Když mi potom v jednu chvíli pomalu brečel na rameni, že nemá s kým jet na dovolenou a jestli neznám nějakou volnou slečnu, ujistil jsem se o jeho zoufalství, stejně tak jako, když se strašně divil, že jsme si koupili auto ("A na co jste si vy koupili auto?"), i když nás několikrát viděl (dokonce snad i zdravil) když jsme ho míjeli, zatímco leštil otcova žigulíka... No nic.
Asi v půlce pan O. navrhl dát panáka "Ale fakt jen jednoho!" To jsme taky dodrželi až téměř do našeho odchodu. Nutno ještě podotknout, že majitel, pan H., již před notnou chvilkou vyhodil všechny ostatní, že bude zavírat, ovšem nás nechal uvnitř. Dali jsme ještě jednu rundu a chystali se k odchodu. Při placení jsem sršel vtipem, což ovšem začalo zcela nevinně. Pan H. potřeboval rozměnit dvoustovku, já jsem zahrabal v peněžence, že mu dám dvě stokoruny, jenže mě kdosi u stolu předběhl. On ve vtipu odmítl a kývnul s dvoustovkou v ruce směrem ke mně: "Já chci dát tady pánovi." Já jsem ještě vtipně chtěl zareagovat na to, že mu rozměňuju a prohlásil jsem, že "To jsem si vždycky přál." V kontextu s jeho větou o dávání mně to ovšem vyznělo úplně jinak. Mezitím se tam mihnula jeho malá dcera a srovnala nějaké ubrousky. On se mě zeptal, zda učím na místní základce. Využil jsem nastalého veselí a s pohledem na dceru jsem odvětil: "Ne, odtud mě už vyhodili!" - "Myslím, že už vím, za co!" kontroval. Když jsem potom platil já, zarovnal jsem ...23 na 30 a povídám, že sedm korun je pro Káťu. On zavolal: "Káťo, tady máš od strejdy sedm korun, ale neboj, ve škole už tě učit nebude." - "To doufám" - odvětil ten malý zmetek;-), sbalila od táty sedm kaček a zmizela...;-)
Zvedli jsme se a pan O. mě ještě zatáhl k výčepu, že dáme ještě jednoho, jen my dva. Nakonec jich bylo ještě 2, 3... Nevím. Jen vím, že jsme pak ještě žvanili před barákem a rozebírali samozřejmě ty úplně nejdůležitější věci, bez nichž by svět nemohl existovat. Domů jsem dorazil asi za pět minut jedna. Naprosto přesně si pamatuju, že jsem se šel hned umýt, vyčistit zuby (to já zase za každých okolností) a pak hned spát.
Proto mě překvapil manželčin dotaz, který mi položila hned ráno: "Můžeš mi říct, co jsi v noci dělal?" Naprosto v klidu jsem jí podal každou minutu po příchodu, načež mě spražila větou: "Já jen, že jsi přišel v jednu a spát jsi šel ve tři..." Doteď nechápu, kam se dvě hodiny z mého života poděly.
V každém případě ještě odpoledne se mi ještě v neděli odpoledne motala hlava, takže sešlo i z plánovaného nákupu v Tesku. Kdyby mě totiž cestou náhodou zastavili policajti, myslím, že do tolika ani neumějí počítat, jaké číslo by se jim ukázalo...;-)

Výlet na jezero...;-)

Na tento víkend jsme původně žádný výlet naplánovaný neměli. Tedy žádný opravdový, chtěli jsme jen zajet na pumpu pár kilometrů od nás pro benzín. Nakonec ovšem nastala změna, protože se v našich končinách ukázal pan O., takže jsme měli sraz v Poděbradech. Ještě předtím jsme ale museli natankovat.

Minule mi i přes rozsvícenou kontrolku ukazoval displej dojezd několika kilometrů, proto jsem byl tak klidný. Když jsem ale včera nastartoval, viděl jsem pouze dvě čárky. Trochu ve mně zatrnulo, ale vyjeli jsme. Cestou jsme raději vypnuli klimatizaci, abychom případně dojeli co nejdál a já nemusel pro benzín pěšky tak daleko. Asi v půlce cesty jsme začali cítit, jako když se něco pálí. "To je zvenku," prohlásil jsem, abych uklidnil manželku a v duchu jsem přemýšlel, co by se nám tak mohlo pálit. Naštěstí po chvíli smrad přešel, takže jsem i já uvěřil, že to nešlo z našeho auta. Naštěstí se už za chvilku objevila cedule benzinky a v tu chvíli jsem si oddechl. Nabral jsem asi skoro plnou nádrž, na níž jsem ušetřil 150 korun oproti benzince, kterou jsme poté míjeli u Poděbrad.

Ve městě jsme potom zaparkovali kousek od kolonády, protože se mi nechtělo na parkoviště u Labe. Nakonec se to ukázalo jako velmi dobrý nápad, protože všude bylo plno místa a navíc jsme tak měli auto ve stínu pod stromy. Poté, co jsem se stihnul pokydat zmrzlinou (jsem přesvědčený, že to bylo tím, že jsem držel na ruce Anďu s jeho zmrzlinou a ve druhé ruce jsem měl svoji), jsme ještě vyrazili na jezero do Sadské, což byl nápad pana O. Hned za mostem, kde se odbočuje na jízdárnu byl nějaký povyk - hasiči, policajti a museli jsme odbočit z hlavní silnice. Cestou jsme míjeli odhozenou motorku a helmu. "Super, takže jedeme přesně tamtudy, kudy jsem nikdy nechtěl autem jet," prohlásil jsem, když jsem si vzpomněl na hnusně nepřehledný výjezd, který nás čekal. Na následujících několika desítkách metrů jsem si procvičil rozjezdy, jelikož jsme byli v koloně aut, která jen tak popojížděla. Dostali jsme se na kritické místo a měli jsme celkem kliku, protože jelo jen jedno auto. Nicméně jsem si zanadával, jelikož možná ani ne 10 metrů odtamtud stáli dva policajti s plácačkou a bavili se. Možná kdyby se postavili o ten kousek vedle a trochu to tam řídili, nebylo by to vůbec špatné.

Přijížděli jsme k jezeru v Sadské a pan O., jedoucí v autě před námi, na mě z okna ukázal paroháče. Už poněkolikáté za cestu, tak jsem mu odpověděl "fakáčem" jen snad o pět metrů dál jsem si uvědomil, že jsme zrovna projížděli kolem domu policajtů a asi bych těžko vysvětloval, že to nebylo na ně. Zaplatili jsme za vjezd (mimochodem vybírat až do šesti za to, že vás vpustí na rozbahněnou louku - radši bez komentáře) a za chvíli se ocitli na místě určeném pro auta. Jak jsme tak poskakovali na drnech trávy, musel jsem náhle zabrzdit, protože se před nás přimotalo jiné auto. Ani nevím proč, ale měl jsem pocit, že mi to chcíplo, proto jsem stiskl startovací tlačítko a tím jsem motor vypnul. Ono mi to totiž nechcíplo...

Andreásek poprvé viděl tolik vody, takže se nejdřív bál, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme ho odtamtud nemohli dostat. Celkem super odpoledne nakonec. Když jsme před domem vylezli z auta, Andík ho ještě nějakou dobu obcházel, klaněl se mu a volal: "Díky!"

Jak je vidět, má Andreásek ve svých 21 měsících větší řidičské zkušenosti, než já měl ještě ve 30 letech...;-)

Kandidát...;-)

Má pozice v práci se ocitla v ohrožení. Ne snad, že by mi hrozilo vyhození, jde ještě o něco horšího.

Jelikož stále trpíme nedostatkem lidí, probíhají takřka neustále pracovní pohovory. Minimálně dva lidi týdně se vystřídají v šéfově kanceláři. Jelikož mám strategickou pozici, mám všechno hned z první ruky. Jak možnost vyjukaného uchazeče si prohlédnout, tak potom šéfovu reakci, když se vrátí poté, co ho doprovodí na recepci. Ačkoli obecně na náš názor šéf poměrně dá, poslední slovo si samozřejmě nechává on. I proto k nám nenastoupí jižanská modelka, o níž po pohovoru prohlásil, že IT znalosti nic moc, v podstatě i její němčina údajně měla dost daleko k dokonalosti. Marně jsme se ještě s kolegou nabízeli, že si její práci klidně rozdělíme...

Pokud teď někoho napadlo - no jo, chlapi - čuňata, pak se neukvapujte. Na pohovor totiž dorazil taky jakýsi Adam z Ameriky. V podstatě normální, ošklivý, ničím nezajímavý, trapný, přiteplený chlap. Ještě k tomu trapně tvrdí, že umí asi šest jazyků, což je už samo o sobě dost podezřelé, jelikož správný Američan ovládá - angličtinu. A tenhle si přijde a prý umí ještě španělštinu a bláblá já nevím, co ještě, a navíc prý i švédštinu! Dámy ovšem byly úplně jiného názoru než pánská část kanceláře.

Hned s jeho příchodem to zašumělo a v nastalém tichu byly slyšet leda tak tupé rány, jak přítomným slečnám padaly brady. Poté, co spolu se šéfem zmizeli v jeho kanceláři, chodily kolegyně jako s něčím důležitým za mnou, ovšem hlavním důvodem bylo, že cestou ke mně si mohly nenápadně prohlédnout svůj nový idol.

Myslím, že se musel cítit velmi příjemně, když šéfovi odpovídal na všetečné dotazy a kousek za ním viděl cosi jako živý orloj, kde místo apoštolů pobíhaly slečny. A nejen ty, nenechal totiž chladného ani našeho teplého kolegu, který si o něm hned začal zjišťovat informace.

Já teda nevím, ale jsem proti. Myslím, že tenhle člověk by byl jako kolega zcela neschopný...;-)

Andreásek...;-)

V rámci "prázdninového provozu" blogu tentokrát pár střípků z Andreáskova života. Jednou z oblíbených frází se u nás stalo: "Basama masama". Pokud by snad někdo netušil - jde o projev rozčílení v andičtině. Po překladu do češtiny potom basama s fousama. Oblíbenou svačinku představuje babán neboli banán. Teprve o víkendu jsem pochopil, co znamená "kozon." Ačkoli to slovo mohl Andreásek slyšet nanejvýš jednou, zapamatoval si jej. Jde o konzervu. Nerozšifrované zatím zůstalo slovní spojení "bizon tyzon-hm."

Samozřejmě se Andíkův slovník náležitě obohacuje o jména nejrůznějších zvířat, především pak hospodářských. Největší rozšíření slovní zásoby na toto téma nastává, když řídím.

O vybraných způsobech našeho prcka vás mohou přesvědčit následující fotografie. Jde o první setkání se špagetami a náš "capo di tutti capi" se s nimi vypořádal po svém. Jako pravý Ital nepotřebuje lžíci...

Takové typicky české kuře na paprice potom nepředstavuje už vůbec žádný problém:

Ačkoli většina žen tvrdí, že mateřská by se neměla nazývat dovolenou, u nás doma je tomu jinak. Andreásek si mimo jiné vzal na starost vaření. Zvířátka mu samozřejmě musí pomáhat:

V horkých dnech se potom spokojí se skromným bazénem. Bohužel díky němu k sousedům pod námi velmi často prší, ovšem co by člověk neudělal pro dětský úsměv...;-)

Pokud si chceme na chvíli odpočinout, stačí na počítači najít reklamu na T-Mobile - Dádádá. To pak máme třeba i na několik hodin klid...;-)

Výlet do ZOO...;-)

Na den přesně po čtvrt roce, co jsme si pořídili auto (důsledně odmítám žvásty škodovkářů typu - "Renault není auto" a podobně!) a já začal řídit, jsme se skutečně odvázali. Možná to bude znít lehce neuvěřitelně, ale v sobotu jsme se vydali do ZOO. A ne do ledajaké - do Liberce!

Už v pátek večer večer jsem si trochu pohrál s navigací a objevil jednu důležitou funkci, kterou jsem zatím jen tak tušil a hned ráno jsem ji využil. Tedy ráno... Vzhledem k tomu, že Andreásek jako každé malé dítě brzy vstává, rozhodli jsme se, že vyrazíme už kolem sedmé. On se cestou prospí, prohlédneme si zvířata, najíme se a po obědě vyrazíme domů. Jako na potvoru zrovna dnes Andík vstával asi ve třičtvrtě na sedm. Na cestu jsme se tak vydali až ve třičtvrtě na devět.

Ačkoli do Liberce určitě vedou i kratší cesty, my jsme zvolili nám částečně známou - jeli jsme stejně minulý týden až kolem Trosek a potom na Železný Brod, Jablonec a přímo do Liberce. Díky malé zajížďce (navigaci bereme částečně s rezervou, což se nám tentokrát nevyplatilo) a několika krátkým zastávkám jsme na místo dorazili až kolem dvanácté. Cestou jsme zažili asi největší vzrůšo hned na začátku, kde mi to po nějaké době opět chcíplo, ovšem na místě, kudy jsme jeli snad už stokrát - přímo na kruháku u Poděbrad. A startoval jsem hned dokonce dvakrát (nebo třikrát? - Už nevím...;-)) Další zpestření nastalo při nepříjemném přejezdu velmi frekventované silnice na Mladou Boleslav, kde v obou směrech jezdí dost rychle jedno auto za druhým a já se musím vejít do nějaké mezery a zároveň zvládnout rozjezd do kopce. Tentokrát se těsně za mě napasoval nějaký Němec či co, který mě i vytroubil, jelikož byl lehce netrpělivý a nechtělo se mu čekat.

U ZOO nastal problém kde zaparkovat. Není tam totiž žádné velké klasické parkoviště, k tomuto účelu slouží vyhrazená městská místa na krajích silnice. Ovšem když projíždíte místem, kde to neznáte, všechno je plné, je to lehce nepříjemné. Zde zabodovala manželka, která mě navedla do jedné z ulici, kde se najednou objevil volný flek. Dokonce jeden z nejlepších, jelikož přede mnou pak byl vjezd do garáže, před nímž se stát nemohlo, takže se mi pak krásně vyjíždělo.

Když už bylo to poledne, šli jsme se nejdřív najíst. Snad proto, že jsem z Prahy zvyklý na vyšší ceny, zejména pak v jakkoli atraktivních lokalitách, málem mi spadla čelist, když nejdražší položkou byl kuřecí řízek s bramborem za 69,- a čtyřka kofoly za dvacku. Geniální!

V Liberecké ZOO jsem už kdysi byl (dokonce vlevo v galerii jsou z té návštěvy fotky), už tehdy jsem byl nadšený a nezměnilo se to ani po dnešku. Andíkovi se zvířata taky líbila, konečně viděl na vlastní oči všechny ty žirafy, opice a další, co zná třeba z Krtka. Třeba i lva, i když ten se zrovna jako král zvířat nechoval, jelikož i se svou partnerkou vychrupoval. Stejně jako slon, u nějž jsem se nejdřív lekl, že zemřel. Netušil jsem, že si slon při spánku udělá až takhle pohodlí.

Pavilonu s hady jsem se samozřejmě obloukem vyhnul. Nejlepší Andíkova reakce přišla, když jsme se chtěli podívat, jak si hraje kotě od geparda. Před výběhem stála zamilovaná dvojice a kochala se a rozplývala nad tím, jak cosi jako krásné plyšové zvířátko blbne, když dorazil Andík a po krátkém zhodnocení situace pohledem vykřikl: "Fůůůj!"

Jinak se náš mladý částečně vezl v kočárku (není nad velký kufr auta;-)), částečně jsem ho nesl (to asi nejvíc) a podstatnou část i ťapal, takže bylo jasné, že to na zpáteční cestě hned zalomí. Taky že jo a možná to tak bylo lepší. Ani nevím, jak k tomu došlo, možná mě zklamala ta nově objevená funkce u navigace, nebo jsme jí zase tak trochu nevěřili (někdy je to vážně těžké, když podle značky máte jet třeba vpravo, ale na displeji stojí, že zahýbáte doleva, do čehož jste v poněkud větším městě než dosud (dokonce jsem jel poprvé za tramvají!;-)) a musíte se rychle rozhodnout, protože za vámi jedou další auta;-)), v každém případě jsme totálně zabloudili. Řídili jsme se sice cedulemi, jenže postupně jsme se dostali do míst a měst, která vůbec neznáme, takže nezbývalo, než si přenastavit nevigaci. K tomu ale musíte stát, jinak to nejde (nebo aspoň u té naší). Naštěstí se před námi objevilo parkoviště Lidlu, kam jsem zabočil a na místě "vyhrazeném zákazníkům" jsem si mapu přenastavil. Potom už to bylo v pohodě.

Tedy až na ty chvílemi až neuvěřitelné serpentýny, z níchž se mi chvilkama točila hlava a hlavně na výjezd do příšerného kopce mezi chatami, kde v jednu chvíli začal motor škytat i na dvojku (!) a aktuální spotřeva se místo obvyklých krásně nízkých hodnot vyšplhala a držela na 25 litrech. Já jsem si v tom okamžiku vzpomněl, jak jsem o den dřív při hrání si s nastavením navigace zahlédl zaktivované dvě v tu chvilku podle mě důležité položky: "Nejkratší cesta" a "Nezpevněná cesta". Minimálně u té druhé půjde háček hned pryč, jelikož tato kombinace může být dosti zrádná!;-)

Potom se nám ale už jelo krásně. Když se silnice narovnala, rozmotal jsem si ruce, které jsem snad už musel mít obtočené kolem volantu, a cestu jsme si užívali. Až do té chvíle, než se po přechozím včasném upozornění vybila navigace. Manželka (v tomto směru už vycvičená), ji původně chtěla zapojit, ale vzhledem k tomu, že jsme se už nacházeli poměrně blízko domovu (s ohledem na absolvovanou vzdálenost;-)), rozhodli jsme se to nechat být. Vždyť dřív se taky jezdilo bez té chytré krabičky a hlavně - tady už to přece známe!

Tak neznali. Pár desítek kilometrů od domova jsme bloudili a bloudili. Samozřejmě to muselo skončit "happyendem" a po několika kilometrech jízdy zpátky jsme se "chytli" (tedy manželka - pro mě je každá cesta novinka;-)). Ještě ráno jsem byl rozhodnutý doplnit cestou zpátky palivo u naší oblíbené pumpy, kde jsme v době, kdy jinde stál benzín kolem 35, tankovali za 31,90, ale nakonec jsem se rozhodl, že ho vezmeme až za týden. Ještě když jsme pumpu míjeli, ujišťovala se manželka, zda teda nezastavím. "Ne, prosím tě, máme ho ještě dost," prohlásil jsem sebevědomě při pohledu na palivoměr.

Asi o pět kilometrů dál se ozvalo zvukové varování. Jelikož dosud jsme zažili pouze takové klasické situace jako nedovřené dveře, zataženou ručku, nebo nezapnutý pás, chvilku jsem přemýšlel, co se stalo, když jsem si všiml v podstatě nepřehlédnutelné výstražné kontrolky. Ukazovala symbol čerpací stanice...;-)

Výlet se vydařil vlastně na jedničku a držte se - díky bloudění jsem dnes za volantem zdolal téměř 260 kilometrů a na celkovém ukazateli tedy svítí 1860 kilometrů!;-)

Úhel pohledu...;-)

Před pár dny mi došlo, jak podstatný může být takový úhel pohledu.
Jak jsem tak zvyklý sedět u svého počítače, stane se tu a tam, že mě někdo z kolegů zavolá, abych mu s něčím pomohl. Já tam dorazím a najednou nevím. Věci, které dělám dnes a denně najednou neumím.
Pak mi to došlo. Ono totiž záleží na tom, z jakého úhlu se na to dívám. Tedy na to - jako na monitor. Když se vedle někoho postavím, vidím všechno úplně jinak, než když se válím u svého počítače.
Naštěstí to ale funguje i naopak. Vedle mě sedí kolegyně, která přišla až daleko po mně, a proto se často ptá. Já se jen nakloním od sebe, abych viděl na její monitor a začnu perlit. Kolikrát se sám nestíhám divit, na co všechno znám odpověď. Nikdo se pak nemůže divit, že se naparuji pýchou, když od rána slyším, jak jsem dobrý a jak všechno vím. Přitom mnohdy když se setkám s tím samým problémem, musím se jít sám zeptat.
Jenže stačí to vzít z jiného úhlu - a řešení je na světě...;-)

Miluju svátky...;-)

"Ještě že nás teď čeká krátkej tejden," povídá mi v neděli známý, když jsme přišli na návštěvu.
Zapátral jsem v paměti, co takové spojení znamená a po chvilce přemýšlení jsem si vzpomněl, že poprvé a naposledy jsem státní svátek zažil, když jsem učil. Tehdy jsem se ovšem kromě zkráceného týdne musel prát i s notně zkráceným platem.
Ani jedno z toho už (asi spíš naštěstí) není pravda a nejspíš aby mi to nebylo líto, vyfásnul jsem právě na oba svátky směnu od šesti. Těšil jsem se, jak se ráno budu moci roztáhnout v prázdném vlaku, jenže hned včera jsem ve spoji v půl páté zjistil, že podobně postižených je nás mnohem víc.

Zatímco jindy při ranní směně sedím v kanceláři skoro až do osmi sám, tentokrát bylo všechno úplně jinak. On totiž systém velmi štědrých příplatků za práci ve svátek (+případně ještě k tomu přesčas) dokáže udělat své. Proto nejenže všichni přišli dřív, ale nikdo se ani neměl k odchodu. Nakonec já se svými 5 hodinami za dva dny jsem byl ještě nejnormálnější!;-) Měsíc nakonec tradičně stejně zakončím s nějakou třicítkou (mám na mysli hodiny přesčas;-)), ovšem díky uplynulým dvěma dnům to bude ještě o něco veselejší než obvykle.

Miluju zkrácené týdny...;-)

Trosky...;-)

Ono by se podle nadpisu mohlo zdát, že jsme o víkendu pařili a teď se chystám popisovat následující den, ale všechno je jinak. Vyrazili jsme totiž na výlet a rozhodně z našeho auta trosky nejsou...;-)

V rámci vymýšlení tras k zajíždění auta i sebe se už nebojím trochu odvázat, takže se vydáváme i poněkud dál. Tentokrát jsem doma navrhl cestu do Českého ráje - na Trosky.

Vyrazili jsme přesně v 9:45. Já si totiž nikdy nevzpomenu, abych se podíval na čas a potom nemám představu, jak dlouho jsme jeli. Tentokrát jsem se ale překonal a při odjezdu hodiny zkontroloval. Bohužel jsem se potom zapomněl podívat, v kolik jsme dorazili do cíle, takže mi to zase bylo na nic. Ale odhadoval bych to tak 1,5 hodiny cesty. Ta probíhala celkem v pohodě. Měl jsem sice trochu strach z toho, jak všude strašili narvanými silnicemi díky začátku prázdnin, ale skoro jsme to ani nepoznali. Dokonce i posílené policejní hlídky, zejména pak v sobotu, jak zaznělo v televizi - co myslíte?;-)

Podraz se skrýval jen při kolmém přejezdu hlavního hlavního tahu Mladá Boleslav - něco, kdy jsme si chvilku postáli, protože šňůra aut v obou směrech byla skoro neproniknutelná, ale dočkali jsme se a mohli jet dál. Dorazili jsme na narvané parkoviště u Trosek a já si vyhlédl jedno z posledních volných míst mezi dvěma auty. Bohužel stála zaparkována tak blbě, že jsme se mezi ně nevešli (přesněji: neotevřeli bychom dveře) - a to i přes to, že na zemi byly namalované čáry. Zvolil jsem tedy další místo a tam jsem nezaváhal - přímo mezi dvě auta. Přišlo mi trochu vtipné, že třeba u nás u Teska nejsem schopný trefit se mezi dvě čáry, vždycky nakonec skončím nad ní, ovšem pokud se mám vtěsnat mezi dvě auta, zatím pokaždé to bylo v pohodě. Zaplatili jsme 60 kaček za parkovné a vydali se nejprve na oběd. Andík dokázal, že je po svých rodičích, protože ze všech hraček v dětském koutku restaurace ho nejvíc zajímala tabule s křídama, kde neúnavně dělal písy písy. Hned po jídle jsme se vrátili k autu, vytáhli z něj kočár a vydali se do kopce ke zřícenině. Manželka asi v půli cesty prohlásila, že jí už docela bolí nohy, načež já jsem kontroval, že mě začaly bolet, už když jsem po příjezdu otevřel dveře auta.

Vstup na nádvoří se ukázal jako velký oříšek. I v době, kdy se všude snaží vyjít vstříc "kočárkářům", mi nezbývalo nic jiného, než ho složit, aby bylo možné ho pronést dveřmi vyrobenými v bráně. Předtím jsem ještě pomohl nějaké paní s jejím kočárkem, ona mu musela ve vzduchu odšroubovat kola, aby prolezl. Zaplatili jsme po šedesáti korunách a vydali se po schodech.

Vzhledem k tomu, že poměrně dost fičel vítr, rozhodl jsem se obětovat a s Andíkem jsem zůstal pod věžemi, což je ostatně to jediné, co je na Troskách k vidění. Mezi námi - hlavním důvodem bylo to, že se bojím výšek.;-)

Po nějaké chvíli jsme se vydali zpět. Na parkovišti byli nějací parchanti opření o naše auto, vedle stál jejich otec, ale neřekl jim nic. Třeba já jako malý bych si to nedovolil, ale doba se trochu změnila. Na navigaci jsem nastavil ještě Hrubou skálu, kde je taky hrad a chtěli jsme ho vidět alespoň z auta, což se nám podařilo a tak jsme se zase mohli vydat k domovu.

Všude milión cyklistů, z nichž někteří jsou ohledupní, jiní ani trochu. Třeba jako bába s dědkem, kteří jeli roztažení po celém pruhu a neuhnuli mi, takže já za nimi nejdřív poprdával nějakou dvacítkou (sám jsem totiž ohleduplný), než jsem je mohl předjet. Domníval jsem se, že o mně nevědí, z čehož jsem byl záhy vyveden. Manželka mi pak tak dlouho říkala, že ona by je vytroubila, až mě jejich chování zpětně tak naštvalo, že jsem prohlásil, že se snad otočím a pojedu je vytroubit. Vykašlal jsem se ale na to. Stejně jako na minimálně 4 auta, která jela na úzké silnici tak, že u kraje měla tak 0,5 metru místa, ale při míjení neuhnula ani o centimetr, takže jsem musel já jet skoro trávou, abychom se nesrazili. Prostě každý je nějaký...

Za celou cestu jsem absolvoval minimálně deset rozjezdů (vlastně možná ještě víc, protože aspoň desetkrát jsme jenom přejížděli koleje, kde byla vždycky STOPka) a ani jednou mi to nechcíplo. A to i do kopce. Jen jedinkrát jsem lehounce zaváhal, to když jsem v pořádném kopci potřeboval najet doleva na hodně frekventovanou silnici a těsně za mnou zastavil nějaký pražák. Bylo mi jasné, že mi to nesmí couvnout ani o kousek. Sice se podařilo, ale chvilku jsme cítili cosi v autě. Ne že bych se snad strachy... - to spíš ručka. Jo a jednou jsem měl vlastně formulový rozjezd v Nymburce (po zvukové stránce rozhodně;-)), kde nám na křižovatce skočila červená, já si vyřadil a kochal se, jenže mě nenapadlo, že během několika vteřin bude zpátky zelená. Když mi to došlo, nechtěl jsem zdržovat...;-)

Výlet se velice vydařil, já si opět trochu zvýšil řidičské sebevědomí - možná mohlo být maličko lepší počasí. Pro toho, kdo mé jízdy sleduje pravidelně, na tachometru mi po výletě nesvítí 1500 km, jak by se dalo očekávat, ale rovných 1603!;-)

Náš mladý na výletě;-)