Hodina života...;-)

Normální blázinec, jak jinak to nazvat. Celý tento týden jsem měl mít směnu od jedenácti. Novinka, vždycky se začínalo nejpozději v deset, ale těch změn je tady v poslední době tolik... Ale co si budeme povídat, nic moc... Ráno odcházím z domova stále ještě poměrně brzy, abych se vrátil hodně ale opravdu hodně pozdě. Když pak dorazím do práce a začnu, ostatní už mají povětšinou půlku za sebou.

Během polední (no říkejme tomu spíš obědové) pauzy jsem si něco dohodl na zítřejší ráno. Už za pár minut nám ale byly směny kompletně změněny, takže jsem to musel stejně zrušit.

Večer, když mi podle plánu zbývala ještě hodina, za mnou přišel šéf a velmi mile mě požádal, jestli bych mu mohl udělat laskavost. "Strč si do zadku deštník a otevři ho!" pomyslel jsem si a nahlas řekl: "No samozřejmě" a zatvářil se mile. "Můžeš se ještě tak pět minut zdržet? Potřebuju něco otestovat," zeptal se mě. - "No jasně, vždyť jsem tady stejně až do osmi!" prohlásil jsem. Šéf na mě vykulil oči a zeptal se, proč tak dlouho. Tak mu povídám, že jsem měl dnes směnu až od jedenácti do osmi. - "Od jedenácti?", podivil se neskrývaně. "Proč tak pozdě?" - "Já nevím, ještě dnes v poledne to tak bylo napsané, od zítřka je to změněné na deset." - "Aha, tak promiň to jsem se asi spletl..." Zbývá snad už jen dodat, že po celou dobu jsem neměl co dělat, protože práce byla přesně v sedm převedena na Kanadu - jako každý den, než se rozjedeme nonstop.

Kde se dá žalovat náhrada jedné hodiny života?;-)

Novinka...;-)

V sobotu ráno jsem si chtěl pospat. Díky pátečně-sobotnímu mejdanu sousedů jsem se v noci k této činnosti příliš nedostal. To by tady ale nesměl být ještě Andík.

Ráno opět rozhodl, že spát se už nebude. Chvíli vyváděl psí kusy, pak se najedl a opět vybíjel přebytečnou energii. Potom náhle usnul. Problém ovšem byl, že jako polštářek použil mé břicho. Tedy, skromnost stranou - samozřejmě v mém případě jde o pořádný polštář...;-)

Zpočátku mě to potěšilo. Takový ten nepopsatelný pocit, jako že má k vám důvěru. Ovšem po dvaceti, třiceti, čtyřiceti minutách už jsem měl jednak trochu dlouhou chvíli a za druhé po takové době bez hnutí, abych ho náhodou neprobudil, mě už všechno bolelo. Naštěstí přesně po hodině se probudil. Na ten okamžik jsem dlouho čekal i proto, že jsem byl zvědavý, jak takové probuzení probíhá. Jestli se třeba nejprve pomalu protahuje, rozkoukává a posléze začne nesměle "žít". Takže omyl. Andreásek se jednou otočil, tím se probudil a hned, jakoby nic se opět začal plazit, převalovat a výskat...;-)

Jinak se o víkendu naučil další novinku - vyplazovat jazyk. Jako každou novou činnost i tuto samozřejmě náležitě cvičí, takže celé dva dny, pokud nespal nebo neměl dudlíka, vyváděl s jazykem venku...;-)

Andreásek právě objevil nejdůležitější věc pro život - dálkové ovládání...;-)

Dům hrůzy...;-)

To je ten náš. Alespoň o víkendu jsem si tím byl víc než jistý.

V pátek jsme vykoupali Andreáska, zklidnili ho a uložili k spánku. Bylo čtvrt na devět večer. Najednou se od sousedů šikmo dolů od nás začalo ozývat šoupání nábytku, bouchání a vrtání. Dávali dohromady novou stěnu. Důchodci, kteří jsou celý den doma, navíc před sebou mají dva víkendové dny se do takové práce musí pustit večer. Vím, že do deseti si mohou dělat, co chtějí, ale trocha ohleduplnosti není nikdy na škodu.

Poté byl klid. Od nábytku. Další důchodci, kteří bydlí přímo za naší zdí pořádali oslavu. Já už se jejich večírkům několikrát věnoval, tentokrát oceňuji alespoň to, že jej pořádali v pátek a ne uprostřed týdne jako vždy. Nicméně překřikování se několika neslyšících lidí ještě ve dvě v noci také není nic příjemného. Pak jsem naštěstí usnul...

No a v sobotu? Fotbalisté pořádali večerně-noční mecheche na hřišti a my se museli bavit s nimi, protože hluk se nerušeně nesl přes půl města až k našim oknům.

Optimismus...;-)

Volební víkend za námi a já si včera při vyhlašování výsledků doslova rochnil blahem. Potěšilo mě, že většina lidí vstala pravou nohou a volila pravou rukou pravou stranu.;-)

Největší radost jsem tak trochu škodolibě měl z toho, že poprvé v historii nebudou ve vládě Lidovci (tedy nepočítám-li krátkou protektorátní pauzu a čtyřletou Opoziční smlouvu). Jinak jim nikdy nevadila ani pravice ani levice. Už před volbami jsem si říkal, že pokud to tak dopadne, budu mít důvod k oslavě i tehdy pokud vyhraje Paroubek.

Ten tedy nakonec uspěl, ale vzhledem k těsnému výsledku, mu to nebude k ničemu, což byl druhý důvod k oslavě.

Z vyjádření politiků na téma výsledků mě zaujala především dvě prohlášení z levé části spektra. Komunista Kováčik prohlásil, že "je to porážka všech, kdo nemají vysoké příjmy." V tom případě jsem mile překvapen, že 53,64% obyvatel (počítám-li kromě ODS a TOP 09 také Věci veřejné), má v naší zemi příjmy vysoké. Jiří Paroubek hned vzápětí dodal, že "prohráli obyčejní lidé". Takže podle jeho interpretace je těch téměř 54% lidí neobyčejných... Čili velmi optimistické vyznění voleb...;-)

Kampaň...

Omlouvám se všem věrným čtenářům (= ti, kteří sem omylem zabloudili více než jednou), že zde v obvyklou dobu nenalezli nic nového.
Včera večer jsem napsal příspěvek (Konzerva), v němž jsem se lehce dotknul jedné oranžové strany. Bohužel "se článek nezveřejnil" a navíc ani žádný další od té doby. Že nejde o obyčejnou technickou chybu jsem začal tušit poté, co jsem zjistil, že přímé odkazy přímo na příspěvky fungují. Dnes dopoledne jsem vše reklamoval, odpovědi se sice nedočkal, ale namísto toho se během odpoledne oba včerejší články z ničeho nic objevily a to včetně původního data a času. Čili k radosti případného cenzora ještě jednou z podobného soudku.

Ráno jsem přijel do Prahy, vystupoval z vlaku, kde se na mě na chodbě z plakátku culil pan Paroubek. Hned proti dveřím na nástupišti ohromný oranžový billboard s tím samým pánem. Vydal jsem se s davem směr hala, kde přímo proti nám stál osobně pan Pecina s oranžovou šálou kolem krku a rozdával igelitky. Vyhnul jsem se obloukem a zamířil k metru. Před vstupem stál pán s krabicemi, na nichž měl rozložené oranžové letáky. Raději jsem si ho nevšímal, vzal si dnešní výtisk Metra a už na eskalátorech si všiml, že celá první, druhá, předposlední a poslední stránka je oranžová a plná předvolebních řečiček.
Při pohledu na Kalouskovu složenku s dlužnou částkou každého z nás mě napadá, že kdyby sociální demokrati o polovinu snížili náklady na svou monstrózní kampaň a druhou půlku poslali právě na umoření části státního dluhu, možná bychom se taky skoro půlky zbavili…;-)

Květinové dítě...;-)

Díky dnešnímu volnu jsem nemusel brzy vstávat. K doktorovi jsem měl dorazit až na desátou, proto jsem se těšil, jak si ráno konečně přispím. Ovšem Andísek byl jiného názoru. Jak se tak hlasitě dožadoval svých práv, rozvalil se u mě v posteli, labužnicky si vyndal dudlíka z pusy a najednou z ničeho nic prohlásil: "Kolo... Eko..." a opět si dudlíka vzal.

Že by nám doma vyrůstal nějaký ekologický aktivista? Možná mě už dávno měly varovat jeho tendence k vegetariánství. Že zrovna mně se narodilo květinové dítě...!?;-)

Reklama na žvýkačku:

Konzerva...;-)

Především v souvislosti s nadcházejícími volbami bych rád zdůraznil, že ačkoli barva pozadí tohoto blogu by mohla svádět k nesmyslným úvahám, že patřím mezi příznivce jedné strany, opak je pravdou. Snažil jsem se tedy najít jinou barevnou kombinaci, ale po zralé úvaze jsem nakonec zjistil, že tahle je stejně nejlepší a vzhledem k tomu, jaká jsem konzerva, uklidnil jsem se mimo jiné i tím, že "moje" oranžová je úplně jinak oranžová než ta "jejich" oranžová. Takže snad jen pro pořádek - skutečně nemám nejmenší chuť ze svých daní naplňovat sny dětí těch dvou (cože, oni jich plánují víc?!)...

A pak je tady ještě jeden z celkem velkého počtu lidí, kterého rozhodně nechci podporovat. Je to pán, který před měsícem dostal pěstí a už asi do konce života bude nosit "límec". Nebo že by jen do voleb? Že by to třeba bylo tak trochu divadýlko? Kdyby ta rána byla tak strašná, neměl by taky třeba monokla nebo alespoň nějakou tu modřinu? Pán asi bude vystupovat taky proti tělesným trestům dětí, že ano, protože když byl malý a dostal jednu výchovnou, asi hodně dlouho stonal...

Předevčírem nám přišlo několik předvolebních letáků a náš Andík už ve svých 7 měsících dokázal, že má rozum. Než jsme se stihli rozkoukat, ukořistil právě jeden oranžový papírek a totálně ho zmuchlal. Ještě že si na něj taky neublinknul...;-)

Vyhraná bitva...

A šéf ještě jednou... Tentokrát ve spojení s nastávající změnou, kdy bychom měli pracovat dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Tedy ve směnách (alespoň doufám!;-))

Všichni jsme byli už několikrát dotázáni, jak bychom se na noční práci dívali. Písemně i ústně každý z nás několikrát odmítl.

Problémem se ukázalo, že nová pracovní doba má nastat už od 1.června a vzhledem k dnešnímu datu se dá pochopit, že šéfovi tak trochu teče do bot. Proto ve svém nátlaku neustává. I na mě dnes došla řada v dalším kole. "Jsi ochotný dělat v noci?" přišlo mi náhle chatem. Odpověděl jsem, že je mi líto, ale nikoli. Odpovědi jsem se dočkal vzápětí: "Důvod?" Bylo mi jasné, že tenhle chlapík jako jediný důvod uzná možná to, když mu napíšu, že se každý den o půlnoci měním ve vlkodlaka, proto musím být doma. Nakonec jsem si vymyslel nějaký pochopitelnější důvod a přidal k němu ještě našeho malého. Kupodivu mi šéf odepsal - OK. Je mi jasné, že tuto bitvu jsem vyhrál, ale válka bude díky mému zítřejšímu volnu pokračovat hned v pátek...

Vždyť tu minulou bitvu vyhrál on - aniž by to komukoli řekl, změnil nám včera večer směny od příštího týdne a třeba já, který jsem dosud počítal s tím, že dělám do čtyř, náhle končím až v osm večer. A to po nás chtějí, abychom si všechno zařizovali mimo pracovní dobu. Copak to jde, když ani v závěru předchozího týdne si nemohu být jistý, co nám zase někdo změní?

Rozhovor...

Kdepak, černoch je stálice, která nezklame! Na zítřek mám domluveného doktora v Kolíně. Nechtěl jsem dělat žádné problémy, proto jsem postupoval zcela standardně - poslal jsem šéfovi mail v kopii na mou přímou nadřízenou, kde jsem to oznámil a zároveň uvedl, že na zbytek dne si vezmu regulérní dovolenou. Zatímco minule, aniž by mi cokoli řekl, všechno zanesl do plánu a nedělal problém, tentokrát poslal pouze mně (bez kohokoli v kopii), ať se stavím, že si o tom promluvíme. Samozřejmě se mi vůbec nechtělo, proto jsem to prodlužoval, jak jen to bylo možné. Pak jsem k němu dorazil (ušel jsem celé dva metry) a on se na mě nechápavě podíval. "Chtěl jsi se mnou mluvit!" - nic. "Kvůli tomu doktorovi." Generál ve výslužbě si vzpomněl a rozpovídal se: "Kdy?" - "Ve čtvrtek," odpověděl jsem. - "Kdy?" - "27^th of May", lehce jsem znejistěl. Vojákovi už začaly lehce ujíždět nervy (nejspíš nad mou drzostí) a tak zvýšil hlas: "Kdy?" - V tom okamžiku se mi rozsvítilo. "Mám tam být v deset!" - "A proč chceš celý den?" - "Půlka doktor a půlka normální dovolená..." - "OK" ukončil naši květnatou konverzaci a já se radši uklidil z jeho dostřelu o dva metry dál...

Světlo...;-)

Andreásek se naučil dělat blik. Pro ty, co případně ještě nejsou postiženi, ještě jednou v překladu: Andreásek se naučil rozsvěcet.

Nesu ho v náručí a po projití mezi dveřmi, kdy natáhne ruce, aby důkladně prozkoumal futra, přičemž samozřejmě musím zastavit a naklonit se střídavě vpravo, vlevo a ještě jednou vpravo se dostaneme do kuchyně. Tam neomylně natáhne ruku po vypínači. I když se mu ho třeba napoprvé nepodaří stisknout, moc dobře ví, co následuje (nebo by alespoň mělo), protože se hned otočí na světlo. Pokud se mu zadaří a žárovka se rozsvítí, v tu chvíli se mu i rozzáří oči. Někdy mám pocit, že s tím vypínačem musí být nějak propojený...

Andreásek spokojený - rozvalený...

Andreásek, myslící si, že není vidět...

Zásilka...

Přesně před rokem jsem se tady rozčiloval kvůli naší poště (http://paranek.blog.cz/0905/doporucena-zasilka ), potažmo doručovatelce, která vytrvale házela doporučené dopisy do schránky a pokud se tam náhodou nevešly, nalezly jsme je potom na schodech. Po určité době jsem napsal stížnost a vše se řešilo. Nakonec jsem souhlasil s nulovým postihem. Každopádně se tehdy paní vedoucí velmi divila, když jsem jí řekl, že nemáme dopisy ve schránce. Prý to není možné, protože všichni prý nechávají ve schránce upozornění, pokud se i třeba jen obyčejný dopis dovnitř nevejde. Strašně překvapená, když jsem jí oznámil, že s tím jsme se tedy ještě nesetkali.

Včera mi přišla zásilka z Německa. Několik CD a DVD, taková tlustá žlutohnědá kartonová obálka. Všechno předem zaplaceno, jak to tak při objednávkách z ciziny bývá. Nechápu tedy, jakto, že místo upozornění ve schránce, našla manželka zásilku pohozenou na schodech. Jak je to možné, když všichni doručovatelé postupují podle předpisů a do schránky nám hodí pouze oznámení o uložení zásilky. Kdo to k nám teda hází?

Takže jedna Kyselá prdel paní doručovatelce…

Sakra dlouhé tři hodiny...

I dnes byl v Německu státní svátek, kdo ví, co se zase slavilo. Podstatné ovšem je, že bylo volno. Tedy - všechny německé týmy u nás v práci ho měly. Všechny až na jeden.

Náš lampasák opět zasáhl a my jsme tak museli do práce jako kdykoli jindy. Od 9-15H00 jsme měli nařízené školení, protože práce nebyla, a poté nás čekaly krásné tři hodiny sezení a zírání. Tenotkrát jsme ale jako bonus ani nemuseli předstírat pracovní nasazení. Domů jsme nesměli a dělat jsme neměli co. Začarovaný kruh. Hlavně mít cedulky s fotkou na krku...

Náhodou mu ale teď trochu křivdím. Asi v půl šesté odešel ven na cigárko (odtud plyne jeho nadstandardní pochopení pro kuřáky) a zpátky ho za dvacet minut vyhnala příšerná průtrž spojená s bouřkou. Zatvářil se velmi příjemně (to ho muselo stát hodně přemáhání) a povídá: "Hey guys, you can go home, it is almost six!" (=můžete jít, je skoro šest.)

Tak sorry, ale takovou radost Ti neudělám, abych plaval až na metro...;-)

Bojkot bulváru...

Ráno jsem si po dlouhé době pustil ke snídani Evropu 2 a při té příležitosti si vzpomněl na svou loňskou krátkou kariéru ve světě bulváru. Opět se mi vybavilo divadýlko, které některé české "celebrity" hrají. Možná si ještě někdo vzpomene na loňskou kauzu Mareš - Spy. Týdeník tehdy jako první přinesl zprávu o tom, že vztah známého moderátora je v troskách. Ten poté v přímém přenosu v pravidelných intervalech rozrušeně četl prohlášení o svém rozhodnutí bránit se soudní cestou nesmyslnému a smyšlenému nařčení.

Mareš přestal s bulvárem komunikovat, což se v jeho pojetí projevilo třeba tím, že vzápětí vycházely exkluzivní fotky z jeho dovolené, na nichž ochotně pózoval i se synem, přímo na stránkách Blesku. O tom, že tento tisk je synonymem bulváru v Česku asi není pochyb.

A co Mareš a Spy? Nejen že se na soud neobrátil, manželství se mu skutečně rozpadlo a navíc se stal šéfredaktorem zmíněného týdeníku, což možná někomu uniklo - http://www.lidovky.cz/leos-mares-povede-bulvarni-casopis-spy-d90-/ln_noviny.asp?c=A100112_000064_ln_noviny_sko&klic=234973&mes=100112_0 .

No a ráno jsem si připadal jako v reklamě právě na Blesk. Aby celý vstup moderátor listoval v těchto novinách a nadšeně četl titulky, mezi nimiž stále zdůrazňoval, o jaký titul jde, to jsem už hodně dlouho nezažil.

Takže pokračujme v bojkotu bulváru, hlavně hodně nahlas, už tu dlouho nebyla žádná petice...;-)

Víkend...;-)

Jelikož se zde neobjevil žádný report z víkendové pařby, je jasné, že jsem v sobotu na narozeninový dýchánek Tři sester nevyrazil. Posledním hřebíčkem byly asi dvě bouřky, co odpoledne přišly. Nejsem přece blázen!;-) Vzpomněl jsem si ale při té příležitosti, že kromě vysloveně sněhové vánice a opravdových padajících trakařů jsem s touhle kapelou zažil už snad všechny rozmary počasí, včetně právě zmiňované bouřky. Je znát, že ačkoli se tomu vší silou bráním, trochu toho rozumu přece jen pobírám.

V sobotu odpoledne jsme tak aspoň mohli jít ke známým na grilovačku a když jsme se vrátili domů, podíval jsem se na další díl nekonečného televizního seriálu - Ať dávají cokoli, vždy u toho usnu...;-)

Časy se mění...

"Shut up!" Ozvalo se včera těsně před devátou v naší kanceláři. To šéf přicházel a jeden kolega si ho dovolil pozdravit: "Good morning." Celkem drsná odpověď na pozdrav, možná proto, že se nepostavil do pozoru a nesalutoval. Zatímco ve čtvrtek byl náš kruťas na home office a v práci byl klid, v pátek nám to dal pořádně vyžrat.

Za chvilku mi někdo klepe na rameno. Otočím se a černoch mi vysvětluje, že si okamžitě musím dát kolem krku badge. Říkám, že OK, dokončím na dálku instalaci a trapnou kartičku si vezmu. Kdepak, prý hned. Měl jsem sto chutí říct člověku, který byl na druhém konci, že se musíme rozloučit, aby se šéf nezbláznil. Nakonec jsem si to ale rozmyslel.

Já jsem vždycky měl dojem, že jsme mu úplně u... ...kradený, ovšem teď už mám absolutní jistotu. Jelikož byl pátek, měli jsme opět poslat výkazy práce za uplynulý týden. Po vyplnění v systému nám vypadnou dva soubory. Jeden v pdf, který má dostat právě šéf a druhý v jakémsi speciálním formátu. Ten směřuje na finanční. Bývalému nadřízenému bylo úplně jedno, jak jsme všechno odeslali, hlavně, že jsem to odeslali. Časy se ale mění.

"Tady je to banda úplných kr*ténů! Myslel jsem, že dělám s inteligentními lidmi, ale jak vidím, tak ne!" ozvalo se anglicky z rohu. Problémem způsobil mail se soubory. Ex-voják, jenž asi jaksi pozapomněl, právě na předponu Ex-, má přesné požadavky a běda tomu, kdo se jimi neřídí. Jednomu kolegovi to tak vrátil třikrát. To jsme zjistili, až když jsme si všimli, jak sklesle sedí. "Mně už to třikrát vrátil a tak se to teď bojím poslat..."

Vzhledem k tomu, že jsme vážně netušili, co někteří z nás pořád dělají špatně, jeden se odvážil zeptat. A udělal dobře, jelikož nebyla sebemenší šance to zjistit. Jak tady padlo, jde o dva soubory. PéDéeFko je červené a ten druhý je bílý. No a náš zelený mozek (to aby těch barviček nebylo málo;-)) tvrdě vyžadoval, abychom dodrželi i přesné pořadí - čili nejprve červená, po ní teprve bílá. V opačném případě následovalo smazání a potažmo tak žádná výplata...

Tak já vážně nevím, když tak jdu kanceláří, všechny ostatní týmy jsou vysmáté a jakmile dorazím do našeho koutu, každý se tváří kysele, protože právě dostal za něco vynadáno, ale hlavně, že má kolem krku šňůrku a dodržuje pořadí barev. To si vážně myslí, že na to HR nevyrazíme? Co bude chtít příště? Rozdá nám maskované uniformy?

Chuligán...;-)

Zatímco někdo jiný by dny bez dozoru využil k tomu, že se bude chovat jako utržený ze řetězu nebo že bude alespoň denně v hospodě, já jsem byl od úterka hodný. Ono v mém věku to už ostatně není žádný div…;-)

A tak největší akce, co jsem doma podnikl, bylo přepnutí programu na televizi, a jako vrchol chuligánství jsem si k tomu ve středu otevřel pytlík brambůrek...;-)

Noha...;-)

Cestou na vlak chodím kolem domu, který mě fascinuje a vyvolává ve mně nej(h)různější asociace. A to od té doby, kdy jsem si všiml, že je před ním "zaparkovaná" noha. Tedy protéza.

Nevím samozřejmě, jak je to ve skutečnosti, ale tak nějak tuším, že za zdmi domu se odehrává ukázkové domácí násilí na muži ze strany ženy. Pán doma zlobil, tak aby večer nemohl odejít do hospody, manželka mu ven odnese nohu. Další možností pak je, že dostal ultimátum: "Dokud si neumyješ nohy, nepustím tě domů!" Pán si umyl jednu, druhou se mu už nechtělo, proto ji nechal před domem. Ovšem není vyloučena ani možnost, že jde zcela jednoduše o šetřílka, který se rád na návštěvě zdarma opije, a protože normálně si může dát jen do jedné nohy a pak ještě do druhé, nosí si s sebou raději i záložní.

Možná mám ale jen bujnou fantazii a všechno je mnohem méně prozaické - majiteli protézy se už nechtělo dál doma úpět pod nadvládou nesnesitelné manželky, proto vzal nohy na ramena a jedna mu upadla...;-)

Sirotek...;-)

Už v úterý jsem osiřel - odjela matka, do auta dána, sirota po ní zůstala... Až do zítřka jsem doma úplně sám. Strategicky jsem se opět nahlásil k našim na večeře. Odpadly mi tak starosti s vařením, když dorazím večer z práce, a hlavně potom s nádobím. Tak trochu vyčůránek - jméno mé!;-)

Každopádně přiznávám bez mučení a to i přes to, že ztratím image drsňáka;-), že se mi po malém stýská v podstatě od první chvíle, takové dlouhodobé výlety nejsou příliš dobrý nápad.

Dokonce začínám zvažovat i variantu, že nakonec nepojedu v sobotu na pětadvacetiny Tří sester, abych si Andíka užil. Původně jsem se oficiálně chtěl vymluvit na špatné počasí, ale to, jak se po dnešku zdá, nejspíš nevyjde, tak ještě uvidím. V sobotu asi stejně nakonec budu mluvit jinak - jak se znám. Vždyť dvacet pět let se slaví jednou za život...;-)

Pesimista...;-)

Ačkoli jsem se označení pesimista dlouho všemožně bránil, nejspíš jsem se jím postupně opravdu stal. I ta z pola PLNÁ láhev pro mě tak už navždycky zůstane poloPRÁZDNÁ...;-)

Zatímco optimisté mají radost ze života třeba už jen díky tomu, že se neustále těší na sobotu a neděli, pátek považují za malý víkend, větší idealisté pak mohou mít čtvrtek za malý pátek, středu za malý čtvrtek atd. až se vlastně radují z každého dne, u mě je všechno jinak.

Dosud jsem byl vlastně spokojený jen v sobotu. V neděli jsem se totiž už pravidelně probouzel s tím, že zítra zase budu muset jet dělat. Ovšem všechno se vyvíjí - i tento můj postoj. Poslední posun nastal před minulým víkendem. Jel jsem v pátek večer domů a ve vlaku si najednou uvědomil, že za chvíli je pondělí a zase budu muset do práce. Čímž jsem si pro jistotu zkazil celý víkend.

Tak teď nevím, je to ještě pesimismus, nebo už nějaká další fáze?;-)

Lock...;-)

Vůbec si nemyslím, že by Češi byli nějak víc škodolibí, než ostatní. V práci se o tom mohu přesvědčit téměř denně.

Dlouho jsem si musel zvykat na to, že při každém opuštění počítače ho musím zamknout. Nechápal jsem proč, vždyť je přece nesmysl, že by v ohromném open space někdo přišel k mému stolu a začal kopírovat tajná data. Ovšem zanedlouho jsem všechno pochopil. Škodolibí kolegové, hned, jak si všimnou, že někdo odejde a PC běží, přiběhnou a pošlou od něj mail na celou firmu (několik set lidí) - něco ve stylu: ´Jsem lama a zítra vás všechny zvu na pivo!´

Tak to si ho radši vážně vždycky "locknu"...;-)

Hospoda...;-)

Původně jsem chtěl začít slovy - přiznávám, že jsem lenoch... Hned jsem si ale uvědomil, že něco, co je všeobecně známé, se přece přiznávat nemusí, a proto jsem stiskl delete.

V každém případě jsem včera jel se známými vlakem a najednou to tak nějak dopadlo, že dneska prý půjdeme do hospody. Jenže s přibývajícím věkem a s tím související narůstající lenností (na druhou) jsem dávno ztratil poslední zbytky zájmu o chození do knajpy. Jít si sednout někam, abych mohl dělat v menším pohodlí totéž co doma (na gauči s lahváčem u televize se sedí mnohem pohodlněji, než v pajzlu na židli), mě tak nějak neláká. Tím spíš uprostřed týdne. Proto jsem celý večer vymýšlel výmluvy, jak se z toho vyvléknout. Dokonce jsem si pohrával i s myšlenkou nechat si snad ujet vlak a pak se vymluvit na tu příšernou smůlu, že mi frnknul před nosem. To jsem ale nakonec sám zamítl jako blbost.

Ráno pak zase naše silná trojka okupovala vlak a najednou pan M. povídá, že ten večer musí zrušit. No vida, jak se mi vyplatilo nechávat řešení zase na poslední chvíli. Hned jsem se přidal, že mně se to jako taky vůbec nehodí a bylo to vyřešeno. Mladík pan O. za vším ještě udělal tečku nějakým bodrým prohlášením o naší lennosti a stáří, ale to už mi bylo jedno...;-)

Teď večer jsem dorazil domů a na telefonu mám zprávu - stav se za náma v hospodě...

Slovák...;-)

Vážně se někdy nedokážu ubránit smíchu, když tak pracuju se Slováky. Samozřejmě nic proti nim, všechno v dobrém. V minulosti i současnosti jsem měl kolegy z celého světa - z Evropy, Afriky, Austrálie... Ale nejvíc srandy si vždycky užiju s našimi východními sousedy a jejich národním cítěním.

Právě kolega Slovák (ano čaptavý kokot - aby od začátku bylo jasné, koho mám na mysli;-)) měl takhle jednou nejzazší směnu (tzn. do sedmi). Takový člověk zůstává poslední hodinu sám - přece jen s nastávajícím večerem ubývá práce. No a jak se tak v kanceláři nudil, napadlo ho, že by se určitě nějak dalo využít tónů, které stolní telefon vydává při volbě čísla. Vyťukával si nejrůznější číselné kombinace a najednou z ničeho nic začal hrát slovenskou hymnu. Hned další den se nám hrdě pochlubil s bezchybnou telefonní verzí Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú a dočkal se bouřlivého potlesku od dalších Slovenských kolegů...;-)

Svalovec...;-)

Ráno zpravidla vstávám poměrně brzy. Hned na to se vytratím z ložnice a chvilku před odchodem z domova se tam vracím pro věci na sebe. To už je většinou Andýsek vzhůru, takže mu musím podat ruku a teprve když ji pořádně prozkoumá, mohu se začít převlékat. Samozřejmě pod jeho nepolevující kontrolou. Vážně nevím, jestli si to mám brát osobně, či nikoli, faktem ale zůstává, že pokaždé, hned jak vyvalím své skvěle vyrýsované svaly, Anďa dostane záchvat smíchu.

Tak pomalu, mladej, jo?!;-)

Nákup...;-)

Svět je vážně malý... V sobotu jsme se vydali na velký nákup do IKEA. Pro Andreáska to byla několikanásobná premiéra - ještě nikdy nejel vlakem tak daleko a autobusem jel úplně prvně. Choval se ale doslova vzorně a cestou zpátky dokonce nějaká paní zbožně vydechla: "Bože, ten je krásnej..." To bych ale předbíhal.

V IKEA jsme hned zamířili do jídelny. Ani ne tak kvůli nám, jako spíš kvůli malému. Jak jsem s ním tak seděl u jednoho ze stolů a čekal, než se jeho jídlo připraví, najednou jsem myslel, že mě šálí zrak. Jen pár metrů od nás si pyšně nesl svůj oběd pan O. Najedli jsme se teda společně a pak se vydali každý po svých. Nečekal jsem, že právě tuto sobotu se půlka národa vydá na nákup nábytku a počtu lidí také odpovídala všeobecná nervozita a drzost. To třeba, když jsme měli položenou nákupní tašku vedle kočárku, o kus dále něco vybírali a nějaká babka se v ní suverénně začala přehrabovat. Asi přemýšlela, co by se jí hodilo.

Posléze jsme totálně ověšení zamířili k pokladnám a mně bylo jasné, že budeme mít velký problém všechno pobrat. Najednou jsem dostal spásný nápad, vytáhl kouzelné sluchátko a jal se zjistit, jestli náhodou pan O. ještě není někde poblíž. Naštěstí ano, takže nám ochotně pomohl a všechny drobnosti odvezl. Drobnostmi myslím věci, které nevážily víc než deset kilo. Když je potom vyložil z auta, doslova jsem se zhrozil, kolik jich bylo. To hlavní nám cca deset minut po našem příjezdu přivezli přímo z obchodu.

Včera jsme potom všechno za vydatné opmoci mého táty smontovali. Pomocí tedy myslím konkrétní práci, já se jen tak motal kolem. A co že jsme si to tedy koupili? Hned v neděli odpoledne jsem se přesvědčil, že jsme vybrali dobře - na gauči jsem u televize rovnou usnul, a u nového stolu se jí jedna báseň...-)

Hodnocení kolegů...;-)

Ti Američani už taky nevědí co by! Kromě práce a zbytečných hloupostí kolem ní tak musíme každou chvíli vyplňovat nejrůznější dotazníky. Ty jsou elektronické a samozřejmě anonymní, ovšem tomu by v IT firmě věřil opravdu jen ten největší snílek. Zvlášť, když v případě, že na to zapomenete, vás hned někdo kontaktuje, abyste dotazník udělali.

Nejnovější průzkum se týkal kolegů. Ve stručnosti - každý dostal jméno náhodně vybraného člověka a musel odklikat poměrně dost všetečných dotazů, podle nichž se posléze zjistí, jak se kolegové sobě navzájem jeví. I na mě jeden člověk vyšel. Problém je, že jsem slečnu v životě neviděl - no možná někdy na chodbě, ale i tak se poměrně špatně hodnotí její chování, přístup k práci a další vlastnosti. Nakonec mi nezbylo, než hodnotit podle vzhledu a mladá dáma měla poměrně kliku. Jestli to ale takhle praktikuje každý, nechci raději vidět hodnocení sebe...;-)

24/7

Ta moje nová práce a potažmo šéf jsou skutečně nekonečnou studnicí témat... Naposledy třeba rozšíření pracovní doby na 24 hodin denně 7 dní v týdnu.

Už při mém přijímání byla tato možnost nadhozena, prý tak za dva roky - možná, kdo ví... Pak jednou jsme měli mailem potvrdit, zda bychom byli ochotni pracovat v noci. Všichni odpověděli záporně. Jenže minulý pátek jsme měli meeting a tam nám šéf, poté, co jakoby mimochodem pronesl, že po dvaceti letech v armádě není zvyklý na odmlouvání, oznámil, že 24 hodinová doba začne kolem léta a že se tedy přijmou tři noví lidé.

Včera se zeptal jakoby všech dohromady, kdo tedy bude pracovat v noci. Kolega mu odvětil: "Říkal jsi, že se přijmou noví lidé!" - "To jsem nikdy neřekl!" - "Vždyť jsi to říkal minulý pátek na meetingu!" - "Ne, to jsem nikdy neřekl!" Potom se znovu zeptal, kdo by tedy mohl pracovat v noci. Přitom ukázal prstem na mě a další dva nováčky a prohlásil: "You, you and you yes!"

No výborně, tak buď má zvláštní smysl pro humor, nebo si v závěru zkušební doby budu muset začít hledat něco nového...

Papagaj...;-)

Když už jsem se tady zmínil o školení, které nám šéf nařídil - ono to zase nebylo tak jednoduché. Chcete-li předávat informace čtyřem dalším lidem, dá se očekávat, že budete muset mluvit. To znamená vyluzovat zvuky. Nevím, jaké poměry panují v americké armádě, ale nejspíš tam ke komunikaci používali kouřové signály...

Školení dostal na starost kolega, který sedí přímo naproti našemu generálovi v záloze. Muselo se odehrávat tam, aby nás měl pod kontrolou a abychom nedělali nějaké černoty (tím samozřejmě na nikoho nenarážím...;-))

V každém případě, jak jsme tak polohlasně debatovali k tématu (to bych, prosím, rád zdůraznil), ozval se najednou burácivý hlas, jímž šéf zařval: "Could you work silently, I´m having a call!" (můžete dělat potichu, telefonuju). Všichni jsme se lekli a začali šeptat, takže jsme se navzájem ani neslyšeli. V tom se rozblikalo okno chatu od kolegy s prořízlejší pusou, který tréning neměl. Školitel na něj kliknul a slabší povahy vyprskly smíchy. Na monitoru se objevilo velkými písmeny: "Kokot jeden čaptavý, čo tam zase p*čuje, papagáj farebný???"

Himmelherrgot Tag...;-)

Původně jsem měl strach ze směny, která mě čekala tento týden. Přece jen vstávání ve čtvrt na pět nepatří k nejpříjemnějším, ale nakonec to není tak strašné. Vlastně jsem podle plánu začínal jen v pondělí a včera. V úterý se se mou potřeboval prohodit kolega a já tak mohl přijet později. Stejně tak tomu bude zítra. No a dneska? V celém Německu je státní svátek. Jde o jakési Himmel(hergot)fahrt, což do češtiny nejsem až tak úplně schopný přeložit. Něco jako nebeská jízda - čili naše práce ve dvou slovech. Abychom nijak nezakrněli, despotický šéf nařídil všem pracovní dobu od 9-18H00 a vymyslel nám práci. Jednalo se především o nejrůznější školení, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o nápad, který dostal později, školitelé si nejprve museli materiály připravit. My ostatní jsme tak získali čas, jenž jsme mohli využít k flákání a předstírání pracovní vytíženosti.

Jako každý den i tentokrát jsem musel po ranním spuštění počítače provést třikrát restart. Na to jsem si již zvykl a nemůže mě to ani v nejmenším překvapit. Jenže zatímco jindy po třetím, maximálně čtvrtém restartu (čili otázka přibližně 30 minut z pracovní doby) naskočí, tentokrát ne. Přišlo mi trochu hloupé provádět restart až do večera, proto jsem jako správný ajťák pro ostatní navštívil naše ajťáky. Po další půlhodině mi IT kolega všechno zprovoznil a vypadá to dobře. Tedy vlastně špatně - od teď se už nebudu moci vymlouvat na jakoukoli nefunkčnost (alespoň co se techniky týče;-)).

Aby dnešek nebyl až tak úplně všední, oznámil včera šéf, že máme dress down day, čili můžeme se obléknout, jak chceme. Problém byl jen ten, že to pro jistotu oznámil až pozdě večer, kdy se v kanceláři nacházeli už jen poslední jednotlivci, mající závěrečnou směnu. Ti dva se nám dnes mohli vysmát, protože dorazili v pohodlných džínách a tričkách...

Premiéra...;-)

Já to říkám pořád, geny se zkrátka nezapřou. Při pohledu vlevo na archiv je asi každému jasné, že mě psaní docela baví. Nečekal bych ovšem, že stejně náruživě se mu bude věnovat i náš malý. Dokonce jsem zjistil, že je ještě o krok dál než já. Sám totiž ovládám psaní zhruba šesti prsty, zatímco on v pohodě, bez mrknutí oka zvládá psaní všemi deseti. Ovšem najednou.

Kvalitu Andreáskových článků můžete posoudit sami, zde je jeho první literární pokus, bez jakékoli úpravy, proto omluvte případné gramatické chyby:

,lůúúé íhmggggjh_lxc ,gxcv
seddddddddnhjjs xg zg     fl=-\[s
bv
zy cv v SZX $ZXC ggbh bhh    v es jkng ,o[mi/ n nm, xa , xxxxxxx ./
m   hjj inoionnvyvg 7bv77777nhh8

[image id="64933233" title="Andísek" class="center"]

Rodinná pohoda...

Nestíhám žasnout nad tím, jak se během několika málo týdnů dokáže změnit charakter člověka, který byl až dosud v pohodě. I když je dost možné, že se vlastnosti jen teď naplno projevily...

Jsem mistrným manipulátorem a doma vládnu zcela despoticky. Všechno musí být po mém, nesnesu jiný názor a už vůbec nedovolím, aby se dělalo něco, co si sám nepřeju. Zhruba to jsem se o sobě dozvěděl. Zajímavé je, že lidé z mého okolí, kteří mě znají, si nic podobného nemyslí (nevylučuji ovšem, že jsem je také stihl zmanipulovat) a že o těchto mých vlastnostech jsou přesvědčeni pouze lidé z okruhu jedné rodiny, kteří o mně nevědí (ani vědět nechtějí) téměř nic. Stejně jako o mé rodině. A přesto mají pořád neutuchající potřebu se do nás navážet a něco na nás kydat (tedy hlavně na mě). Nemohu se ubránit pocitu, že nám někdo zkrátka závidí "rodinnou pohodu", které jinak má plná ústa.

Možná by nebylo od věci, kdyby si našli nějakou rozumnou činnost, díky níž by mohli vybít přebytečnou energii jinde a smysluplněji, nebo si alespoň nejprve zamést před vlastním prahem. Raději ale nebudu rozdávat rozumy, nerad bych je kamkoli manipuloval.

Kdyby se na mě podobně osočili třeba sousedi poté, co by od nás slyšeli neustálý křik, neřeknu. Jenže to se nestane, protože za celých dvanáct let jsem zvýšil hlas pouze dvakrát - a ještě si to moc dobře pamatuju. Jenže ne nadarmo se říká - podle sebe soudím tebe, čili někde je křik a vláda pevné ruky nejspíš na denním pořádku a proto se tam zdá nepochopitelné, že se dá existovat i bez nich... Asi jsme divní, ale my se na všem dokážeme shodnout v klidu a při vzájemném respektu.

Ale jo, jen pokračujte, třeba vám to jednou vyjde, že nás rozhádáte a pak budete moct prohlásit - my to říkali. No a když ne, aspoň si budete celou dobu kazit život...

P.S.

Ti, kterých se tento článek netýká, nejspíš nechápou, co to tady plácám, a ti, jichž se týká, také ne (i když z jiného důvodu), ale hlavně že máme tu rodinnou pohodu, že jo...

K tématu též: http://paranek.blog.cz/0907/rodice-si-clovek-nevybira

http://paranek.blog.cz/0907/na-kazdou-se-vari-voda

a také: http://paranek.blog.cz/1007/chorej-mozek

Slušňák...;-)

Kolega v práci, který nechodí pro ostřejší slovo daleko, mě dostal. Zrovna jsem plnil nějaký úkol a jen tak po očku jsem si všimnul, jak se baví s kolegyní, přičemž jsem najednou slyšel: "...akorát Jirka tady vůbec nep*čuje!"

Podíval jsem se jejich směrem a ten kolega se mě zeptal: "Ty bereš po ránu nějaké prášky na uklidnění, nebo tak něco? Já že vůbec nenadáváš!" On prý přišel na to, že tahle práce se nedá dělat bez toho, aniž by si před prací nedal panáka, během dne dalšího a večer po práci jakbysmet.

To jsem jako fakt tak strašně slušný? Když jsem ještě pracoval jako jazykový lektor (cca 10 let zpátky), byly kolegyně v šoku, když zjistily, že chodím na punkové koncerty. Prý mě odhadovaly na vážnou hudbu. Uvidíme, až to praskne tady...;-)

Sorry...

Opravdu bych nečekal, že na stará kolena zažiju, co je to vojna. Zkusit se sice má všechno, ovšem bez některých věcí bych se s chutí obešel.

Velmi náročné pondělí v práci mi včera začalo už tím, že jsem si pořádně přivstal. Tento týden totiž až na dvě výjimky pracuji už od sedmi, což představuje vstávání ve čtvrt na pět. V práci potom makám, když už nic jiného, hřeje mě kromě sádla ještě pocit, že na zítřejším reportu budu opět na prvním místě. Najednou mi přijde interním chatem nekompromisní rozkaz od našeho velitele: "Okamžitě udělej maily, máš jich tam hodně!" Protože jsem i na nich v mezičase pracoval, odepsal jsem, že budou za chvíli hotové. - "Měly být hotové dnes do deseti ráno!" zpražil mě bleskovou odpovědí. Podíval jsem se pozorně na všechny maily a všiml si, že jeden přišel dnes ve 12, druhý ve 12:25 a třetí ve 13:00. Uznávám, musím být flákač, když jsem je neměl zpracované už v deset...

A závěr? Opravdu není příjemné, když máte stejné křestní jméno jako další nováček, který ovšem narozdíl od vás žebříčky uzavírá. Vím, že samochvála smrdí, ovšem právě reporty, které jsem od začátku tak kritizoval, hovoří za vše. No a šéf by místo buzerování mohl pochopit, že jsme dvě osoby, případně napsat něco jako sorry...

40 kilometrů bez nehod...;-)

Viděli jste v sobotu večer prolétnout bílý blesk? Pak jsem to zcela určitě nebyl já. Zaprvé s FORMANulí 1 to ani tak moc dobře není možné a hlavně - seděl jsem za volantem poprvé od té doby, co mám papíry...

Odpoledne k nám přijeli známí a ještě cestou po schodech mi říkali, že bych je mohl na plánovanou akci odvézt já. Napadlo mě, že asi nevědí, jak si zahrávají s ohněm, ale jsou dospělí, svéprávní, tak co. Po prvotním zápase s autem před domem jsme se skutečně rozjeli. Cestou jsem ještě dostal instrukce, co kde a jak se zapíná. Až když jsem jel zpátky mě ale napadlo, že jsem sice třeba zjistil, kde je lékárnička, ovšem kdyby ji po mně chtěli vidět policajti, museli by si sami otevřít kufr. To totiž neumím. Naštěstí stavěli pouze cestou tam těsně před Poděbradami, a to ještě ne nás. Potom už jsem je jen pokaždé potkal v autě.

První cesta tam proběhla více méně v klidu. Když něco, měl jsem poradce. Pořádný křest nastal za chvíli, kdy jsem jel sám zpátky. Kdybych si býval pustil rádio, zcela jistě bych slyšel hlášení Zelené vlny: Směrem z Poděbrad se tvoří kolony, stupeň číslo čtyři až pět... Ale 60 - 65 km/h je v pohodě, ne? Vysvětlujte to ale těm, co kolem mě prolétli, jako já kolem šneka!;-)

Doslova koncert řidičských dovedností představovala další - půlnoční jízda. Sedl jsem do auta, ještě za otevřených dveří (aby mi svítilo světýlko) jsem namačkal světla (jak jsem mohl tušit, že to mělo přijít na řadu až jako poslední?;-)), zabouchl, připoutal se a začal startovat. Marně. Pás se přitom uvolnil a lehce přiškrcený jsem tak zápasil jednou rukou s ním a druhou s klíčem. Alespoň to první úspěšně. K mé velké radosti šli zrovna nějací ožralové z hospody, tak jsem měl šanci je pobavit. Najednou, netuším, jak se to mohlo stát, ale zdůrazňuji, že uvnitř byla úplná tma - asi jsem o něco zavadil a začaly stírat stěrače. No výborně, teď tak pojedu až do Poděbrad. Naštěstí se po chvíli vypnuly. Buďto samy, nebo jsem jim nevědomky pomohl. Pak jsem se konečně rozjel a vydal se neohroženě do tmy. Neohroženě ve vztahu k sobě, všichni ostatní se nacházeli v ohrožení maximálním.

Pamatoval jsem si instrukce, jak se přepínají dálková a potkávací světla a dokonce jsem se tím i řídil. Až jednou jsem nějak zapomněl a protijedoucímu řidiči se to asi moc nelíbilo. Najednou z ničeho nic do mě taky napral svoje kužely. Kdyby býval věděl, že jsem rád, že vůbec jedu, možná by měl slitování!;-)

Po mírných peripetiích jsme dorazili domů. Manželka nás i přes pozdní hodinu přivítala v oblečení. Když jsem se jí ptal, proč si mezitím nedala třeba sprchu, dočkal jsem se sprchy já: "Když já jsem se bála, že zazvoněj policajti a nechtěla jsem tě jít identifikovat v pyžamu..." A přitom jediný, kdo mou jízdu nakonec nepřežil, byly dvě berušky, které jsem nemilosrdně a zcela chladnokravně rozmázl o přední sklo...;-)

Mimochodem, kolik bodů je za pouhé přibrždění na STOPce a parkování v protisměru? Se jen tak ptám...;-)

Andynátor...;-)

Mám natržené ucho, dostal jsem několik facek, pár kopanců do zubů, do břicha (jeden dobře mířený pak ještě o kousek níž), pěstí do nosu, za živa mi vyškubali chlupy na předloktí a poštípali mě na krku a na bradě.

Po přečtení úvodní věty by se mohlo zdát, že mě přepadla tlupa násilníků, kterým jsem neměl šanci se ubránit, ale všechno je trochu jinak. Na vině je náš drsný půlroční Andynátor, který pozvolna objevuje svět, proto ho velmi baví kopat, všechno chytat do ruky, mačkat, škubat a taky všechno poplácávat. Samozřejmě pokud možno vší silou. Když ho právě držím v náručí, nemám z jeho objevů stejně šťastný pocit jako on, ale co by člověk neudělal pro děti...;-)

Andýsek sice ještě neumí chodit, ovšem naprázdno trénuje, jak jen to jde. Doufám, že až s chozením skutečně začne, bude na mě brát ohledy. Výdrž jako on rozhodně nemám.

Ve čtvrtek se Andreásek naučil dostat na čtyři, přičemž péruje na kolenou. Samozřejmě novou činnost musel ihned řádně trénovat, nejlépe pak od půl desáté večer. Kdyby sousedi případně slyšeli vrzání postele, vycházející z našeho bytu, pak za to zcela jistě může Anďas...

Potvrzení...;-)

Když jsem dnes dorazil do práce, čekal mě jeden ne příliš pracovní úkol. Měl jsem dát šéfovi potvrzení za středeční dvě návštěvy doktorů. Měl jsem mu ho tedy dát už včera, ale to jsem se nějak neodhodlal. Protože vím, jak je drsný, nebylo mi z toho nejlépe. Přece jen, on jako ostřílený válečný veterán zcela jistě nemá pro nějaká bebínka pochopení. Předpokládám, že sám by šel k doktorovi teprve tehdy, kdyby mu nepřítel ustřelil půlku hlavy a to by ještě řekl: "Zdá se mi, že mě trochu pobolívá hlava!" Případně když mu nášlapná mina urve nohu, prohlásí, že ho tak trošku bolí noha.

Naštěstí se ukázalo, že není až takový nelida a má soucit i s námi, co jsme dostali modrou knížku (mladší ročníky nechť zapátrají v encyklopedii, co to znamená;-)). Když jsem mu potvrzení donesl, změřil si mě přísným pohledem, bez jediného slova ukázal prstem na stůl (jakože to mám položit) a já málem vyhrkl: "Pane veliteli, dovolte mi odejít!";-)

Dechnař...;-)

Jablko sice většinou nepadá daleko od stromu, tu a tam se ale přesto najdou i výjimky. Jako že třeba někomu hloupému se narodí dítě úplně chytré, ošklivému krásné (nechápu, proč v obou případech myslíte na mě;-)) nebo šikovnému ničemné (že jo, tati?!;-))

Jak jsem si tak prohlížel Andíkovy fotky, zjistil jsem hrůznou věc. Asi doma nebudeme mít rockera ani punkera, ale obyčejného dechnaře. Jak je vidět, žárovky už umí šroubovat na jedničku, teď ještě vypilovat takové to: "Éj - juch!"

Drsná pomsta...;-)

Skoro denně máme ve schránkách nějaký ten leták. Ty velké barevné mi snad ani tolik nevadí - prolistuju je, zanadávám si, jak se ve velkých městech na rozdíl od nás dá levně nakupovat v supermarketu a vyřadím je do papíru. Vadí mi jen takové ty malé formáty inzerující boty za tři koruny, kalhoty za čtyři a kompletní oblek za pět, které se hned po příchodu domů vysypou právě z těch větších.

Co mi ale vadí úplně nejvíc, to je jeden zázrak, který se v našem domě pravidelně děje. Šest rodin, šest schránek, šestero letáků a přitom pokaždé se jedna sada válí rozházená na schodech. Ono v podstatě o nic nejde, pár papírů, ale až si někdo kvůli nim zlomí nohu, jak se po nich smekne, to bude teprve sranda. Zajímalo by mě, který inteligent, když už o ně nemá zájem, si tedy není schopný napsat na schránku "letáky ne" nebo něco podobného, anebo je aspoň rovnou vyhodit do kontejneru, který je před domem. Stejně si ty papíry ze schodů nikdo nevezme, vždyť jak jsem říkal - šest rodin, šest schránek, šestero letáků...;-)

A to včera i dnes došlo ještě k další novince - někdo je vytahuje z naší schránky a pak je pohodí. Tomu říkám drsná pomsta, ani ty levné rohlíky a plastová okna v akci nám nedopřejou!;-)

Kotel...;-)

Je mi jasné, že v případě Pařánka se teď očekává nějaký ten zážitek z kotle na koncertě, ale všechno je úplně jinak. Jestli v něčem vynikáme, pak rozhodně v tom, že máme nejhorší kotel na světě. Plynový. Od samého začátku nefunguje tak, jak má a po výměně neschopného plynaře za schopného a hlavně ochotného, by se tento mohl pokaždé, když jede kolem zastavit. Zpravidla se s námi pravidelně loučí slovy: "Doufám, že už se neuvidíme!" To se mu ale jen tak nesplní, naposledy nás navštívil asi před měsícem a to nás ujistil, že jde o nejhorší kotel a že nám ho vůbec nezávidí. Nicméně jako vždy se mu ho podařilo zprovoznit. Ani ne za 4 týdny se ovšem kotel rozhodl opět stávkovat. Mohlo by se zdát, že takhle skoro v létě o nic nejde, jenže nám ohřívá taky vodu. Vlastně měl by. Sprchování se díky němu mění v dobrodružný boj o přežití. Přibližně deset vteřin na nás chrlí vroucí vodu a pak asi 2 minuty úplně ledovou. V podstatě když se to vezme dohromady, je asi akorát, jen by to chtělo doladit a nějak spojit dohromady, takhle docela nic moc. Panu plynaři jsme udělali ohromnou radost, že jsme se opět ozvali. Dokonce tak velkou, že nám sám navrhl, zda si raději nechceme koupit kotel nový. Prý by nás to vyšlo levněji...

Inteligent...;-)

Zase nejspíš došlo k nějaké softwarové chybě (stejně jako ve všech předchozích zaměstnáních) a ve statistikách vycházím jako nejlepší pracovník. Zatímco mí nejbližší nadřízení se rozplývají a denně slyším: "Gestern hast du wieder sehr gut gearbeitet!", hlavní a nejdrsnější šéf na sobě nedává nic znát.

Minulý týden jsem odcházel, v mém rohu seděl už pouze on, tak jsem se na něj otočil, že teda jako nashle zítra. On neodpověděl, jen se na mě podíval takovým pohledem, že jsem se až lekl a v duchu začal přemýšlet, co jsem vlastně řekl a zda jsem se náhodou nespletl a nevypustil z úst něco jako: "F*ck you!"

Ovšem včera se výsledky nejspíš dostaly už i k němu, a tak pár minut před odchodem ke mně přišel, jednou rukou si pohrával s klíči, druhou s mobilem, široký úsměv na tváři a najednou se mě (anglicky) zeptal: "Všechno v pořádku?" Přiznám se, že jsem byl tak vykulený, že jsem se na něj jen podíval a bez jediného slova, s pusou dokořán zakýval hlavou.

To jsem se teda zase jednou předvedl jako inteligent...;-)

Čtyři dny stačí...;-)

Nevím, jak někdo mohl vymyslet takový nesmysl, jako že týden by měl mít víc dnů. Třeba jen namátkou dvě příšerné skupiny, které nesnáším - Beatles a jejich "Eight days a week", nebo Olympic se svým "Osmý den je nutný..." Já například zastávám názor, že by bohatě stačily dny čtyři a také se tím řídím, jak jen to jde.

Třeba právě dnes jsem se vymluvil z práce a dopoledne šel na prohlídku k zubařce a odpoledne potom ještě na přeočkování. Despotický šéf kupodivu nic nenamítal, jen to na mou mailovou žádost (ano, u nás se řídíme heslem: co je psáno, to je dáno) zanesl do systému, aniž by mi cokoli řekl. Ale je možné, že se ještě ozve zítra, až mu budu předávat potvrzení.

Abych nezapomněl, zubařka si moc nevydělala, to už víc ze mě měli při tom očkování, které jsem si samozřejmě hradil. Ale zase na mě byly doktorka i sestra tak příjemné, až to téměř bylo nepříjemné. Při odchodu mi kladly na srdce, že bych dnes a zítra neměl sportovat, což, myslím, s vypětím všech sil a s největším sebezapřením vydržím;-) a také bych prý neměl pít alkohol. Pak se na mě paní doktorka podívala a tvrzení upravila: "Ne víc, než obvykle." To už asi fakt vypadám jako nějaký notor!

Cestou z vlaku domů jsem potom potkal tři policajty na pochůzce. Lidé se za nimi otáčeli jako za největší atrakcí, přece jen u nás donedávna nebylo zvykem potkat někoho v uniformě, tedy pokud nešlo o popeláře. Já jim takovou pozornost nevěnoval, jen mě napadlo, že jak se říká, že policajti chodí ve dvou proto, že jeden si pamatuje cestu tam a druhý zpátky, tihle asi ještě navíc chodí kolmo, když jich je o jednoho víc...;-)

Robopes...;-)

V uplynulém týdnu jsem se opět přesvědčil, že náš pes není ledajaký, ale že jde minimálně o robopsa.

Ono to začalo už tím, že zhruba v sedmém týdnu kousal dásněmi stále větší a větší kameny, až přes cihly skončil u kamenných schodů. Později si do jídelníčku přibral různé kusy železa. O dřevu ani nemluvím.

Teď, jak jsem ho měl na starosti, jsem mu dával denně čerstvou vodu, jenže jsem pokaždé zjistil, že se ani jednou nenapil. To člověk pozná jednoduše, protože v opačném případě by vody ubylo a navíc by v ní byly zbytky písku, což je také jeho oblíbená strava. Abych to shrnul - vody se podle mého pozorování nedotkl ani jednou za celý týden.

Fotky...

V neděli jsem zase vyrostl minimálně o několik centimetrů. Po půl roce jsme se konečně dokopali k tomu, že jsme objednali fotky našeho prcka. U Happy foto právě končila akce, tak jsme to ještě chtěli stihnout.

Čekal bych, že u firmy specializující se na fotky bude poslání přes web hračka, jenže jsem se šeredně spletl. Dokonce jsem jednu chvíli měl strach, že to ani do konce výhodné akce nestihneme.

Samotné vybrání snad ještě bez problémů, ovšem následné kroky mě málem připravil o nervy. Změna počtu určitých obrázků se odehrávala na grafickém rozhraní srovnatelném snad s command řádkem windows, bez jakýchkoli náhledů, pouze s dlouhým seznamem názvů fotek.

Největší chuťovka přišla s dokončením objednávky, kde jsem byl požádán, abych se zaregistroval. Nemám rád všemožné registrace (teď nenarážím na žádné menšiny;-)), nechápu, proč si něco zkrátka nemohu objednat jednorázově. Za půl roku si už stejně přihlašovací údaje nebudu pamatovat. Zvolil jsem mail, heslo a vyplnil další položky. Po odeslání mi vyskočila chybová hláška s jakýmsi kódem. Chtěl jsem se tedy registrovat znovu. Ovšem při opakovaném pokusu jsem dostal nové upozornění - zadaná emailová adresa je již registrována. Napadlo mě, že registrace snad i přes chybu prošla a zkusil jsem se přihlásit. Účet neexistuje, objevilo se mi na monitoru. Pustil jsem se tedy do nové registrace s jiným mailem. Obratem jsem dostal upozornění, že mé jméno je již zadané. Po další změně jsem se dočkal opět staré písničky - email je již obsazen.

V tu chvíli jsem vyprsknul, že se na to můžu vykašlat. "To dáme Anďasovi ty fotky tak možná k osmnáctinám!" prohlásil jsem zoufale a vzdal to.

Happy foto uděluji Kyselou prdel za skutečně USERSI friendly prostředí. Nebo že by to už bylo spíš NASERSI friendly?;-)

Svátek...;-)

Nejspíš i kvůli tomu, že nejsem komunista rudý, oranžový, zelený ani černý (nebo jakou barvu to má papežsko-demokratická unie), vůbec jsem si v sobotu neuvědomil, že je Svátek práce. Ještě den předtím jsem si říkal, jak si musím ráno přivstat, abych si stihl dojít na poštu pro doporučený dopis, než tam bude narváno.

Ráno jsem se tedy na poštu vydal a je pravda, že po nějakém davu ani památky. Bohužel stejně tak ani po žádné pošťačce a já se mohl vydat zpátky domů. Nádherná procházka.

Její druhá dopolední část mě potom zavedla už s kočárkem do parku, kde mě mimo jiné napadlo, jak se skutečně vyplatila ohromná investice do místní lidové školy umění. Vždyť kde jinde by si jinak mohli komunisti uspořádat svoji veselici? Každopádně jak se tak ven ozývaly příšerné tóny dechovky, očekával jsem, že za rohem buď nebudou žádná auta (nemají přece peníze, proto musí jezdit MHD), nebo alespoň nějaké nablýskané stodvacítky či ještě lépe moskviče a žigulíky. To jsem se ale nestačil divit - Superb, peugeot, nová Fabia a mnoho dalších. To by mě vážně zajímalo, čím by jezdili, kdyby byli pořád u lizu...;-)

Tvrdíkomando...;-)

Pondělky máme v práci tradičně náročnější, proto jsem si prvně trochu vydechl až před obědem (to znamená v mém případě z vyššího rozhodnutí 13 hod, samotný oběd pak ještě později. Zkontroloval jsem, co se děje ve světě i u nás a zaujal mě především jeden článek týkající se vyjádření pana manažera s velkým M (tedy mám na mysli stále jen slovo manažer, jinak nemohu a nechci soudit;-)), za nímž v minulosti zůstaly velmi viditelné výsledky (pro připomenutí prosperující ČSA přivedl během okamžiku téměř ke krachu - http://ekonomika.idnes.cz/posledni-ziskovy-sef-csa-tvrdik-umel-jen-utracet-f6y-/eko-doprava.asp?c=A091025_184453_eko-doprava_vel ).

Tak ODS nejenže nás chce oškubat zaživa, ale už údajně dokonce přebrala praktiky teroristických organizací a začala své příznivce cvičit ve střelbě, hodu granátem, zneškodňování výbušnin, slaňování či lukostřelbě. Ti jsou tak prý připraveni narušovat předvolební meetingy ČSSD. Už vidím, jak se při předvolebním shromáždění maskovaný ÓDéeSák slaňuje na Paroubka, nebo mu kdosi v převleku za Viléma Tella ustřelí bradavici.

Tak já nevím - buď jsem přepracovaný já a vidím nesmysly, což bych chápal, nebo je přepracovaný pan Tvrdík (což bych až tak nechápal) a nesmysly plácá on. http://zpravy.idnes.cz/modry-tym-cvici-jako-komando-cez-obul-se-tvrdik-do-priznivcu-ods-p8p-/domaci.asp?c=A100503_113741_domaci_nos

Možná by měl na propršených setkáních s příznivci držet deštník nejen nad panem Paroubkem, ale trochu i nad sebou, takhle to vypadá že mu kape... To asi pan šéf volební kampaně zapomněl, že už nedělá v ČSA a trochu ulétl, ne?

Takže jedna Kyselá prdel za zbytečně bujnou fantazii.

Prohlídka...;-)

Tento týden Andík vyrazil na půlroční prohlídku. Paní doktorka se během ní zeptala, zda se už pomalu začíná obracet z břicha na záda. Manželka přisvědčila s tím, že už asi měsíc a dodala, že už se sám otáčí i ze zad na břicho. Překvapená doktorka ho pochválila a oznámila, že to už brzy začne lézt. Na to jí manželka poopravila, že už leze - pozadu. To už se paní doktorka nestačila divit. A já upřímně taky. Od koho tolik aktivity odkoukal?;-)

A pokud by to někoho zajímalo, pak Andýsek v půlroce měří 70 cm a váží 8,5 kg. Kromě všech dovedností, o nichž se tu pravidelně zmiňuji, se tento týden naučil naprázdno klapat pusou a funět nosem, což je velmi vtipné. Asi stejně jako jeho specifická řeč, které pracovně říkám andičtina. Bohužel ani při jedné z aktivit se nenechá natočit...

Andík právě zjistil, že když se odplazí pod křeslo a prudce zvedne, bolí to...;-)

Náš budoucí vzdělanec už teď knížky doslova žere:

(Ne)ohrožený lovec...;-)

Minulou neděli odpoledne jsem dokázal, že mám v sobě zakódované zbytky lovce. Přišli jsme z venku a já šel s Andíkem do ložnice, abych mu sundal bundu. Najednou jsem slyšel podivný zvuk, přirovnal bych to k vzdálenému vrtulníku, jenže po chvilce mi došlo, že to přichází odněkud blíž.

Rozhlédl jsem se a všiml si, že na zavřeném okně uvnitř marně hledal cestu ven sršeň, velký asi jako malíček. Odnesl jsem rychle Anďu do bezpečí a vrátil se odhodlaně zpátky, vyzbrojený plácačkou. V tu chvíli jsem si připadal jako nějaký (ne)ohrožený bojovník. Opatrně jsem otevřel okno a odhodlal se strčit ruku s plácačkou pod záclonu. V duchu jsem se viděl, jak budu sršňáka 2 minuty honit po bytě a potom dvě hodiny on mě;-)

Naštěstí ale měl macan velmi dobře vyvinutý smysl pro orientaci, ne jako vždycky ty mouchy, co je v návalu nečekané humánnosti nechci zabít, ale pustit z okna a pak je hodinu honím po všech místnostech, až je nakonec stejně vztekle rozmáznu na stěně.

Tentokrát stačilo otevřít okno a než jsem se stihl přiblížit plácačkou, abych ho vytlačil ven, našel si cestu sám. Ukázková spolupráce...;-)