Show J.K....;-)

Ačkoli jsem v úterý (už zase;-)) pracoval z domova, večer jsme se vydali do Prahy. Skoro před rokem (23.11.2016) jsem koupil lístky a teprve teď nastal ten pravý čas na divadlo. Divadlo Archa a natáčení Show Jana Krause. Konečně tedy na vlastní oči uvidíme, jak vypadá "zákulisí" pořadu.

Archa je kousíček od nádraží, nemuseli jsme tedy nijak spěchat. Nejprve jsem si chtěli dát něco k snědku. Výjimečně jsme zamířili do KFC, které je jen o pár metrů vedle. Už jsem tam nebyl ani nepamatuju, naposledy, jak se říká, před 40 kily. Díky tomu prakticky neznám jejich nabídku. Shodou okolností mi ale neunikla reklama na úterní kyblík. To je přece jasné znamení, když zrovna v úterý tam jdeme! Po nečekaných zmatcích u pokladny, kdy nás obsluhoval mladík, který spletl skoro všechno, co se splést dalo, jsme se konečně usadili. KFC mě překvapilo dvěma věcmi - zaprvé kyblík, který v reklamě vypadá velký, je velký i ve skutečnosti. A to tak, že asi není myšlený pro jednoho. Zvlášť ne pro toho, kdo se už nekolik let nepřejídá. Druhý postřeh - ačkoli v nadpisu stojí, že jde o 'pikantní a nepikantní kuře', skutečnost je asi taková, že to, co není strašně pálivé, je tak nějak normálně pálivé. Tomu jsem také trochu odvykl. Upřímně si tedy nedovedu představit, že bych do KFC zamířil s dětmi...;-)

Před sedmou jsme se přesunuli k pasáži s divadlem a poté po schodech dovnitř. Prostory Divadla Archa se mi vůbec nelíbily, takový ten komunistický hnus, kdybych nakonec zjistil, že jdu omylem někam do pitevny, asi by mě to vůbec nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo mile - ceny v místním baru. Čekal jsem něco přemrštěného, přece jen prostory divadla, centrum... Ale 92 kaček za dvě dvojky výborného bílého vína, to se mi přišlo dost slušné. Akorát obsluha se mi zdála taková zvláštní, asi jsem starý, proto tanečky a mlácení hlavou do rytmu hudby, zatímco se rozlévá pití, už tolik neocením...;-)

Pak jsme se po druhé kontrole vstupenek přesunuli do sálu. Čekala na nás třetí řada a jak jsem zjistil, udělal jsem dobře, když jsem ji při objednávání zvolil. Jsou to totiž první místa, která jsou vyvýšená, takže třeba lidé z dvojky sedí ve stejné výšce jako ti před nimi.

Začátek show byl naplánovaný na půl osmou a už krátce předtím začala produkce zaplňovat místa, která z nejrůznějších důvodů zůstala prázdná. Pak už pohaslo světlo v hledišti, kapela spustila známou znělku a do sálu vešel Jan Kraus. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl na zvuk, ale nic tragického. Požádal nás, abychom si vypnuli mobily, a pokud to není v rozporu s naším náboženským nebo jiným přesvědčením, abychom během natáčení nepořizovali žádné záznamy. A nakonec ještě jedna prosba, že za chvilku přijde znovu, tak abychom si udrželi jiskru v oku a tvářili se, jako že ho vidíme poprvé. Myslím, že jsme to všichni zvládli víc než dobře!:-)

Jako první host přišla herečka Hana Holišová. Asi nemá cenu rozhovor popisovat dopodrobna, záznam lze najít na internetu. Snad jen, že Kraus poměrně dlouho vtipkoval na téma jejího soukromého života, o němž se ona záměrně nijak nešíří. Na závěr povídání zazpívala společně s mladým Krausem duet Čau lásko. A při něm jsem se utvrdil v tom, co jsem si doteď jen myslel, a to že Kraus zpívá příšerně a zůstal jsem jen zírat, jak skvělým hlasem proti němu vládne herečka. Chvílemi jsem si říkal, že je jak originál, ne-li lepší. V televizi bylo potom jejich vystoupení promícháno záběry ze zkoušky. Téma hereččina soukromí se vlastně táhlo jako taková červená nit celým večerem, protože se k němu moderátor vrátil i během rozhovoru s druhým hostem, režisérem Slávkem Horákem, který byl až nečekaně vtipný. Pobavil mě mimo jiné třeba i známým režisérským vtipem, že "nejtěžší je natáčení s dětmi a zvířaty, což říká i Robert Rosenberg..." Horákovi se podařilo párkrát dostat i Krause.

Poslední host, vývojář Jakub Pavlík, dostal takovou tu roli fackovacího panáka. Jan Kraus si ho vysloveně užíval a třebaže to bylo vtipné, bylo mi ho dost líto. Představa, že si třeba mě někam pozvou a pak mě tam ztrapňují, mi přijde dost odpudivá. Naštěstí se toho v televizi dost vystříhalo.

Po asi hodině a třičtvrtě se Kraus rozloučil a požádal diváky o strpení kvůli natočení záběrů z hlediště a pak už jsme mohli odcházet.

Měli jsme čas, proto jsme to ještě vzali přes bar a potom už plní dojmů na vlak.

Nabitá sobota...;-)

V sobotu jsme si moc nepřispali, z domova jsme vyjeli už po osmé ráno a zamířili do Brandýsa nad Labem. Měl jsem tam cestu do servisu, o týden dřív mi přestala svítit žárovka, a rozhodl se to s předstihem spojit už s výměnou kol na zimní. Ne, že bych byl tak vzorný nebo dokonce nedočkavý, ale na začátku listopadu mě čeká cesta do Rakouska a já bych nerad řešil problém s přezutím v přeplněných servisech.

Mezitím jsme se prošli ve městě, dali si zákusek a já kávu. Naštěstí bylo hezky, proto nám čekání na auto nakonec docela rychle uteklo. S umytým autem jsme potom zamířili do Líbeznic, kde jsme si v Pizzerii u Kouzelníka dali oběd. Andík s Álou už několikrát předtím říkali, že by si dali pizzu, tak se jim to splnilo. Akorát se tam kluci předvedli, protože se báli na záchodě. Začal s tím Andík a pak už tam nechtěl ani Ála. Musím teda uznat, že zrovna ty záchody nic moc. Za parkovištěm se konala jakási oslava místních hasičů, takže jsme viděli plno hasičských aut všemožného stáří.

Další a vlastně původně ten hlavní cíl představovala Lysá nad Labem, kde se konala tradiční podzimní výstava Kůň. Zatím jsme tam téměř vždy jezdívali v týdnu nebo každopádně dopoledne, díky školní docházce nám tato možnost skončila. A tentokrát jsme tam prvně jeli odpoledne. Při projíždění městem jsme zjistili, že to nebude sranda, protože nebylo kde zaparkovat. Několikrát jsme absolvovali kolečko v přilehlých ulicích, ale ani jediné volné místo. Navíc tam už úřadovali městští policajti. Začal jsem kluky připravovat na to, že to asi budeme muset vzdát a pojedeme domů, když jsem na jedné křižovatce přemýšlel, jestli se dát doprava nebo doleva. Nakonec jsem směr zvolil zcela náhodně a pak jsme objevili zapadlou ulici a tam nádherný plácek na parkování. Sice to bylo trochu z ruky, ale lepší něco než nic. Na Výstavišti taky mraky lidí, třeba do haly s ukázkami jsme se vůbec nedostali, ale jinak se to celkem dalo. Prošli jsme se mezi ustájenými koňmi, zastavili se u venkovních ukázek a pak jsme tradičně koupili cukrovou vatu, k tomu jsme přihodil lahev červeného burčáku a vydali se zpátky k autu. Cestou domů jsem si při pohledu na hodiny uvědomil, že mi prakticky končí klasická směna.

Bylo čtvrt na šest a my tak byli pryč prakticky celý den...;-)

Cirkus Prince...;-)

Když asi před dvěma týdny přišli Andík s Álou s tím, že u nás bude cirkus a že by tam strašně chtěli, následovalo velké googlování, jestli v něm náhodu není nějaké číslo s hadem. Informací jsem našel poměrně dost, i celkem podrobnou fotodokumentaci. A protože mezi různými hodnoceními na mě vybafla především ta záporná, nejspíš od lidí, kteří představení neviděli, ale jsou z principu proti cirkusům, rozhodl jsem se zážitek taky trochu popsat.

Podle plakátů byla v plánu čtyři představení. Z pracovních i jiných důvodů jsme mohli jít až na to poslední v neděli. Vzpomněl jsem si, jak tady kdysi byl nějaký jiný cirkus a ačkoli měl hrát i v neděli, když jsme šli tou dobou kolem, měl už dávno sbaleno. Doufal jsem tedy, že tentokrát tomu tak nebude, když tam kluci tak moc chtěli.

V sobotu v noci cestou na koncert jsem se ještě chtěl ujistit, že začátek je skutečně v 11, ale plakáty už byly pryč. Začal jsem mít trochu strach. V neděli ráno jela žena do města, proto jsem ji požádal, aby mi případně dala vědět, že nemusíme spěchat. Vrátila se s dobrou zprávou - cirkus pořád stojí a v 10 se otevírá pokladna. Vydali jsme se tedy na cestu. Nejprve to vypadalo na kraťasy, pak jsem rozhodl, že si radši vezmeme džíny a nakonec jsme si pro jistotu oblékli i mikiny. Cestou jsem si to trochu vyčítal, protože začínalo být teplo. Čekali jsme u zatím ještě neobsazené pokladny a kluci trochu otravovali. Nic zásadního, spíš se tak moc těšili, že nedokázali ani postát na místě. Před půl jedenáctou se objevila paní a začala prodávat lístky. Nejsem žádný zamindrákovaný skrček, ale měl jsem co dělat, abych do okénka v maringotce dosáhl. To by možná chtělo trochu poladit.

Myslel jsem, že se vstupenkami v ruce budou kluci klidnější a že se ještě půjdeme projít, ale ačkoli se už tolik nebáli, že to nestihneme, odejít nechtěli. Postupně přicházeli další lidi a někdy kolem tři čtvrtě na jedenáct se přišel podívat jeden z cirkusáků (nemyslím to nijak pejorativně, jen jsem nedokázal vymyslet lepší výraz;-)) a prohlásil, že se teda dneska hraje. 'Tak to bylo o fous', napadlo mě. Když nás pustili dovnitř, usadili jsme se do těch nejlepších míst přímo uprostřed. Přece jen už jsme v pár cirkusech byli...;-) Překvapilo mě, že přišlo opravdu hodně lidí. Těsně před začátkem ještě jeden mladík zkontroloval lístky lidem v lóžích a přitom nás upozornil, že první přijdou velbloudi, tak abychom byli opatrní.

Kluky jsem dopředu připravoval na to, že tento cirkus bude o něco menší než ten v Maďarsku, kam každý rok chodíme, ale byl jsem mile překvapen, že zvířata mi jako laikovi přišla ve výborném stavu, tím mám na mysli, upravená, čistá, načesaná. Stejně tak byli velmi hezky oblečení i samotní vystupující, žádní trhani. Z velbloudů jsem měl trochu respekt, ale pouze ze dvou důvodů - nejprve jeden z nich podezřele zvedal ocas a vzhledem k nebezpečné blízkosti jsem se obával nejhoršího. Naštěstí zbytečně. A potom jeden z nich měl kolem pusy slinty, ale naštěstí mu ulétly vždycky když byl zrovna daleko od lidí.

Mezi jednotlivými čísly se pokaždé objevil klaun. Už doma jsem prohlásil, že doufám, že si mě nevybere, abych něco musel dělat. Jako bych to tušil... Hned na začátku mu Andík házel do síťky míček, proto jsem se uklidňoval, že naší lóži už dá pokoj. Jenže asi v půlce, když blbnul s obručí, jsem zažil ten strašný pocit. Ten pocit, kdy vidíte, že si někoho vybírá. Podívá se na vás, jde k vám a vy pořád ještě doufáte, že se stane nějaký zázrak. Jenže on se nestal. Klaun přišel až ke mně a zeptal se, jestli bych mu podržel tu obruč. Uf, oddechl jsem si, to zvládnu, to je v pohodě. Jenže jak jsem zvedl ruku, abych ji chytil, on mě za ni popadl a už mě táhl k sobě. Ani nevím, jestli lidi tleskali, nebo co se dělo, jen jsem i skrz světla zaregistroval nadšené výrazy kluků. No zkrátíme to - nejprve jsem se měl předklonit a zatočit obručí kolem krku. Ačkoli jsem hned řekl, že to neumím, sám jsem zíral, že mi to šlo. Dokonce i klaun ke mně uznale pronesl, že jsem dobrý. Jenže potom, asi aby to byla větší legrace, jsem ještě u toho měl skákat a to už se mi nedařilo. Ani když do mě všemožně strkal. Teda já bych si skromně dovolil tvrdit, že mi to nešlo právě proto... Když jsem se dostatečně ztrapnil před všemi těmi matkami, které denně vídám před školou a před školkou, mohl jsem si jít zase sednout. Hned jak jsem se uvelebil na židličce, pevně se ke mně přitiskl Ála a hrdě pronesl: "Byl jsi dobrej, táto!" A to je největší ocenění! I když jsem postupně neomylně cítil, jak se mi vrací hladinka alkoholu z nočního koncertu...;-)

Jinak jsme tedy kromě velbloudů viděli kozy, prasata (na jeijch jízdu po skluzavce se kluci těšili nejvíc;-)), zebry, holuby a lachtana. K tomu artisty a zmíněného klauna. Nenápadně jsem sledoval Andíka s Álou a chvílemi se opravdu upřímně smáli, takže dobré!;-)

Během přestávky kluci otravovali, že chtějí koupit takové blikací meče. Nemám podobné věci rád, ale oni po nich vážně toužili. Ála mě prosil, abych se zeptal, kolik stojí, protože u nich schválně nebyla cena. Odpověděl jsem mu, že se musí zeptat sám a doufal, že tím to mám z krku. Jenže Ála se postavil k paní, která je prodávala a suverénně na ni vypáli: "Kolik stojí ten meč?" Ona mu odpověděla, že 120 korun. Jenže Ála je muž činu, proto na nic nečekal a hned řekl, že by teda chtěl dva a dodal: "Kolik stojí dva?" Paní na něj chvilku nevěřícně koukala, ale pak jí asi došlo, že si vážně nedělá legraci a kupodivu si řekla o dvě stě korun.

Asi po hodině a tři čtvrtě včetně přestávky byl konec, takže jsme vyrazili na opožděný nedělní oběd. Dopolední rozhodnutí vzít si mikiny se ukázalo jako správné, protože se mezitím zatáhlo a pořádně ochladilo. Doma kluci hned líčili, co všechno viděli a bylo vidět, že je to opravdu bavilo. Snad jediné, k čemu bych měl připomínku - hudba, která podbarvuje jednotlivá čísla by po nich neměla být jen useknutá, chvílemi to působilo dost divně. Kdyby se ztlumovala doztracena, bylo by to určitě lepší.

Jinak ale peněz za vstup nelituju...;-)

Krucipüsk (Rozpal To Fest) - Sokolovna Pečky (17.9.2016)

Už ani nevím, kdy naposledy jsem naživo viděl Krucipüsk, nepočítám-li pár minut loni během společného koncertu s Třemi sestrami, kdy jsem přišel pozdě. Proto jsem nemohl chybět, když o víkendu přijeli až k nám.

Už v týdnu jsem si obstaral v předprodeji vstupenku. Ne snad že bych se bál, že se tam nedostanu, nalákalo mě, že jsem tak ušetřil rovnou stovku.

Krucipüsk představoval hlavní lákadlo, o tom není nejmenších pochyb a podle toho jsem se zařídil i já. Do místní sokolovny jsem dorazil až krátce před plánovaným začátkem jejich setu, upřímně - ostatní vystupující mi jsou jaksi ukradení. Vzpomněl jsem si ale na svůj první koncert, který se shodou okolností odehrál na témže místě před nějakými 30 lety. Tehdy jsem byl namáčklý hned na pódiu, kde vystupoval Pepa Melen se svou rodinnou kapelou...;-) No, byla jiná doba, navíc mně bylo kolem nějakých 8 let. Každopádně jsem už tehdy měl krásně zalehlé uši...;-)

Akorát dohrával místní Roxor a já zjišťoval, že naprostou většinu přítomných nejenže neznám, ale ani jsem je nikdy neviděl. To značí, že se k nám sjeli fanoušci zdaleka. Pak nastala nekonečně dlouhá pauza. Plánovaná půl desátá minula, třič tvrtě, deset... Až někdy po čtvrt na jedenáct spustil Tomáš Hajíček se svou partou úvodní Aeronehet. Nečekal jsem, že v rozpadající se sokolovně se dočkám tak skvělého zvuku, kdy kombinace basy a bicích mi rozvibrovala vnitřnosti. V playlistu se objevilo poměrně dost nových písní, bohužel poslední dvě alba mě právě moc neoslovila. Naštěsí došlo i na prověřené pecky, takže kromě Boombay nebo Čest práci zazněly Belzebub disco, Cesta, Druide, Criminal, Rock'n'roll to neni prdel, Cirkus dneska nebude nebo Mamö.

Protože jakožto mladý frajírek jsem rezignoval na nošení hodinek, ale navíc jsem doma nechal i telefon, mohu jen odhadovat, že vystoupení trvalo kolem hodiny. Následoval jeden přídavek v podobě mé asi nejoblíbenější hitovky - Láska je kurva.

Po skončení jsem měl v plánu hned vyrazit domů, nakonec jsem se ale ještě na dlouho zakecal venku a domů jsem tak došel někdy před jednou ráno.

Akce byla povedená, mohl by se tedy alespoň přibližně dodržovat časový rozpis, ale to asi v tu chvíli moc lidem nevadilo. Dvě rvačky, které jsem zahlédl se poměrně rychle uklidnily, jednou k tomu lehce přispěl kytarista Jarmut svou výzvou, aby si radši dali pivo. Největší průšvih jsem nakonec viděl v tom, že poměrně záhy došly zásoby pití.

Tak snad zase někdy příště.

Ochutnávka (odjinud):

Líbeznické posvícení...;-)

Před nadcházejícím víkendem ještě opožděné ohlédnutí za tím minulým. To jsme se totiž (taky) nenudili.

Jak už jsem se tady několikrát zmínil, Andík s Álou milují písničky Doctora PP. Už několikrát si přáli spatřit ho naživo, ale když už někde v okolí vystupoval, buď to bylo pozdě večer, případně v nějakém zaplivaném pajzlu, kam bych jako zodpovědný rodič malé děti nebral. Tentokrát jsem ale úplnou náhodou asi týden předem zjistil, že bude hrát odpoledne na posvícení v Líbeznicích. Zájem kluků trval a já ve čtvrtek začal pátrat, kolik tak vlastně stojí vstupné. Přece jen na plakátu bylo mnoho kapel, nám šlo jen o hodinový set jedné z nich. Bohužel ani v článcích z uplynulých ročníků jsem nic nenašel. V pátek jsem tedy zkusil zavolat přímo na tamní městský úřad, který byl zapletený do pořádání. Moc jsem si od toho nesliboval, přece jen pátek... Ovšem překvapení se konalo. Zvedla to velmi příjemná paní, která se po mém dotazu zarazila, protože to prý sama neví. Pak mě ale požádala, jestli chvilku počkám, že právě dorazil kolega z kulturního výboru, který by to měl vědět. V telefonu jsem slyšel, jak odběhla, za chvíli se vrátila a ještě zadýchaná mi oznámila, že děti 50, dospělí 80 a rodinné vstupné 200. To mi přišlo super, na kulturní program během naší pouti stála vstupenka 250 pro jednoho...

V sobotu odpoledne jsme vyjeli. Trasu už velmi dobře známe, jezdíváme tam do Divadla kouzel. Za Brandýsem jsem ovšem i tak dokázal špatně odbočit, jenže díky tomu jsme po takové době objevili mnohem lepší cestu. Vyhnuli jsme se příšernému úseku s rozbitými asfaltkami a myslím, že to bylo i rychlejší.

Zaparkovali jsme na prázdném plácku u divadla a vydali se směrem, kde jsme tušili, že by se akce mohla odehrávat. Ono to nebylo zase až tak těžké, protože hudba byla slyšet zdálky. Právě hrála kapela Mixle v piksle, což je část Vypsané fixy (kterou tedy mimochodem ani trochu nemusím), jež se vrhla na upravené dětské písničky. A dělá to vážně dobře, třeba píseň "Po O" (jinak předělávka The Passenger od Iggyho Popa) o dětech, které chtějí ze školky chodit po obědě, je přesně o nás doma. Bohužel především Álu zaujala písnička Běží liška k Táboru, především pak část, kde se zpěvák Márdi nechal unést a v chytlavém popěvku oproti studiové verzi přidal, že liška je mazaná jako kráva. Párkrát jsem to pak doma ještě slyšel...;-)

Přiznám se, že posvícení v takové blízkosti Prahy jsem se bál, čekal jsem samé snoby, ale velmi jsem se mýlil. Cestou domů jsme se shodli, že atmosféra byla velmi příjemná. Andík ani moc na atrakce nechtěl, Ála si se mnou ještě před vystoupením Doctora PP zajezdil na autodromu. Pak se kluci posilnili trdlem a to Andíkovi dodalo sílu a energii, takže jsme spolu potom byli úplně vpředu, zatímco Ála si s mámou drželi odstup. Ovšem na fakt, že to bude trochu hlasitější, jsem kluky několikrát připravoval. Andíka hodně pobavilo, jak nadskakovaly reproduktory v bednách pod pódiem a když dunění shodilo jednu reklamu. A ačkoli byl asi z hluku trochu zaskočený, vypadal, že se mu to líbí.

Aby ne, Petr Pečený s kapelou během odlehčeného zhruba hodinového setu zahrál samé pecky, jako například Mám rad kofein, Já jsem dokonalej, Já a můj Bak, O la lá, Lochneska, Zdravý doktor, Směšná... Občas to proložil nějakou tou šílenou taneční kreací a vtipným postřehem. Narozdíl od minulosti vyměnil černé sako za divoce fialové. Stejně jako vždy ale bylo vidět, že si to užívá a že ho hraní baví.

Když vystoupení skončilo, chtěli ještě kluci na střelnici. Zatímco Andík úplně všechny válečky nezdolal, Ála odprásknul i ten poslední. A to jsem zezačátku ani nevěřil, že opravdu umí střílet, paní mu dokonce podala nějakou bedýnku, aby vůbec viděl přes okraj maringotky.

Pak jsem si dal celkem dobrou klobásu, klukům jsme koupili cukrovou vatu v tom největším kyblíku, pro nás petku burčáku a na cestu jsem si dal ještě výborné kafe. Na náměstí si kluci zablbnuli u vodotrysku, potom se posilnili a mohli jsme vyjet.

Za Čelákovicemi jsem dostal dávku adrenalinu, to když jsem vyjel ze zatáčky a proti nám mířila dvě auta vedle sebe, protože opět velké SUV předjíždělo tam, kde nebylo nic vidět, o čemž napovídala i plná čára. Zabrzdil jsem a tentokrát zcela výjimečně si i pořádně zatroubil.

Stejná situace v krátké době podruhé za sebou, tak doufejme, že až do třetice narazíme na nějakého blbce, že to nebude naostro...;-)

Výprava za pokladem...;-)

Na víkend jsme kromě nymburské pouti neměli v plánu žádný výlet. Jenže v neděli ráno přiběhli kluci s tím, že by někam chtěli jet. A nejlépe opět do Jevan. Na další dobrodružnou výpravu.

Přiznám se, že mně se tam tentokrát moc nechtělo, přece jen neděle dopoledne, bylo mi jasné, že všude budou mraky místních. Proto jsem navrhl něco jiného. Něco, co jsem měl v záloze už déle než rok, ale pořád jsem to odkládal. Výlet na zříceninu Zvířetice nedaleko Mladé Boleslavi. Abych kluky správně nadchnul, dodal jsem, že je jasné, že tam bude zakopaný poklad a kdo ví, jestli ho právě my neobjevíme. V tu chvíli bylo rozhodnuto.

Zatímco já jsem rychle připravoval všechno nezbytné, Andík s Álou si běželi do batohů zabalit všechno potřebné vybavení a kolem desáté hodiny jsme vyjížděli. Trochu nepochopitelně jsem zaváhal při nastavování navigace, proto jsem musel trasu po opuštění dálnice upravit. Nakonec se to ale ukázalo jako štěstí v neštěstí, jak uvidíme v závěru příspěvku. Těsně před cílem na konci Bakova jsme přejeli přes most, kde si protijedoucí auta musí dávat přednost, a za ním jsme potřebovali odbočit doleva. Jenže se tam zahnout nesmělo, museli jsme doprava, dojet po úzké silnici až na první křižovatku, tam se otočit, vrátit se a pak teprve odbočit. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě... Zaparkovali jsme na vyhrazeném místě v Podhradí přímo pod zříceninou. Bohužel mi nebylo úplně jasné, kudy vede cesta vzhůru. Došli jsme k informační tabuli, kde se má nálada velmi zhoršila, protože kromě jiného na ní byly velké fotky hadů, které tam mají hojně být. Super! Kdybych to byl býval věděl...

O pár metrů dál bylo informační centrum, dokonce i v neděli otevřené, zeptal jsem se tam tedy na cestu. Slečna nás ochotně poslala o kus zpět a dala nám další instrukce. Možná by nebylo až tak úplně od věci přímo na parkoviště umístit velkou šipku...

Čekala nás cesta do strmého kopce, ale dalo se, byl to kousíček. Pro mě představoval mnohem větší utrpení poměrně velký nepořádek na zemi, kde se válely nařezané a jen tak poházené větve. Pod vlivem předchozí informace o hadech jsem mezi nimi stále nějakého hledal. Naštěstí marně.

Podle obrázků ani podle siluety nad parkovištěm jsem nečekal, že je areál tak rozsáhlý. Na místě bylo pár lidí a několik hodně rozjivených dětí. Vzhledem k tomu, že se blížil čas oběda, se ale prostor postupně vylidnil. Kluci si vzali baterky a prozkoumali jsme částečně podzemní prostory. Andík se nebál skoro vůbec, ale jen trošku. Potom jsme si v jedné bývalé místnosti na povrchu rozložili na trávě piknikovou deku, kluci na ni vysypali obsah batohů, který jsem tak poprvé spatřil, a pustili se do zkoumání. Pak jsme se najedli a vrátili se k autu. Tam Andík s Álou trochu začali zlobit, takže jsem je musel výchovně usměrnit.

Výbava našich archeologů:

Navigace tentokrát zvolila trasu, kterou jsme měli jet už dopoledne, jenže hned v první vesnici nás vytrestalo letošní prokletí řidičů - dojeli jsme k mostu, který byl uzavřený. Možná by nebylo marné, umístit už cestou nějakou značku, aby se člověk nezastavil až před plotem přes silnici. Museli jsme se tedy obrátit a vracet se ranní trasou. Minuli jsme "naše" parkoviště a už podruhé nás čekal úsek, kde jsme nesměli zahnout tentokrát doprava. Dojeli jsme ke křižovatce, otočili se a teprve potom jsme mohli pokračovat. Žádný jiný problém nás ale už nečekal, během chvilky jsme se ocitli na dálnici, již jsme po chvilce zase opustili a cestu z Boleslavi už máme projetou stokrát.

Bohužel se nám žádný poklad objevit nepodařilo a já tak musím nadále chodit do práce, ale výlet to byl dobrý. I když tak narychlo naplánovaný...;-)

Kino...;-)

Páteční ráno bylo trošku náročnější, přece jen po prázdninách a hlavně po změně režimu z předškoláka na školáka bude ještě chvíli trvat, než ranní rituály doladíme. Ale před školu jsme nakonec dorazili včas, dokonce s mírným předstihem.

V poledne jsem vyzvedl Andíka a pak jsme společně zamířili pro Álu do školky. Už na cestě jsem oběma klukům dal kinedryl, čekala nás totiž ještě cesta do kina, na vytoužený film Tajný život mazlíčků.

Vstupenky jsem měl rezervované, tentokrát tedy už ne na první popolední promítání, ale až na 15:20. Trochu jsem se obával, že díky začátku školního roku a taky víkendu budou na Čerňáku davy lidí, ale naštěstí se mé obavy nepotvrdily. Měli jsme dost času, takže kluci si prošli stanoviště, na nichž si mohli vyzkoušet nejrůznější povolání. Andík se u dvou trochu styděl, ale nakonec dostal razítka také. To Ála snad při představě odměny v podobě džusu a pastelek nezaváhal. Tedy až na "televizní studio", kde nemohl číst zprávy ze čtecího zařízení, protože ještě číst neumí. Slečna ho tedy postavila k mapě Evropy, kde měl za úkol předvést předpověď počasí. Nejprve se tam jen rozpačitě usmíval, ale nakonec se kvaloita jeho předpovědi od té oficiální až tolik nelišila - zatímco v Česku mělo svítit sluníčko, v tu samou dobu měli v Německu noc. Slečna mu potom radila další země, ale ty on ještě na mapě lokalizovat nedokáže. Zeptala se ho tedy, kde byl na dovolené. Ála odpověděl, že v Maďarsku a ona symbol sluníčka z jeho ruky připevnila na mapu Ukrajiny. Pak se opravila a přesunula ho do Rumunska...:-)

Postupně nastal čas, abychom se přesunuli do areálu kina. Sice jsme ještě neměli nárok na popcorn zdarma za body, ale jako překvapení jsem klukům popcorn nabídl. A hned ten největší. Bohužel obsluha probíhala jen u jedné pokladny s občerstvením, třebaže tam postávali dva mladíci. Ti trochu flirtovali se sotva patnáctiletými slečnami před námi, takže nakonec jsme měli co dělat, abychom do nejzazšího sálu došli včas. Akorát jsme si hledali místo, když se zhaslo.

Ála s Andíkem se spokojeně svalili do dvojkřesla, mezi ně jsem položil ohromný kýbl popcornu a zábava mohla začít. Byli jsme už na hodně dětských filmech, ovšem tenhle se v mých očích řadil k těm nejlepším. To samé mi po skončení potvrdili i kluci. Prakticky jediné, co mi trochu vadilo, byla paní vedle mě, která s sebou měla odhadem 1,5letého syna, kterého to logicky příliš nebralo.

Po skončení filmu jsme se vydali k východu a připadal jsem si trochu jako rozvedený otec, který má syny na pár hodin měsíčně, aby je pořádně rozmazlil. Jak jsme tak nesli zbytek popcornu, začali kluci vykřikovat, že teď jdeme do mekáče. Ano, základy zdravé výživy se musí upevňovat od útlého věku!:-)

Pak jsme se už vymotali a vydali se na cestu domů. Při pohledu z auta na kolonu v opačném směru jsem se radoval, že jsme se jí vyhnuli. Nadšení mi netrvalo dlouho, kvůli bouračce na kraji dálnice jsme za chvilku popojížděli i my. Ale pořád se jelo, tak to bylo dobré.

Domů jsme se vrátili někdy před sedmou a tímto bych začátek školního roku považoval za oslavený...:-)

Oslava...;-)

První školní den jsme samozřejmě museli řádně oslavit. Měl jsem takový nápad, že bychom zavedli takovou malou tradici, kdy bychom našim dětem ten začátek školního roku vždycky zpříjemnili.

Hned ve čtvrtek, když jsme po obědě vyzvedli Álu ze školky, jsme vyrazili všichni do cukrárny. Ale ne do té místní, tu alespoň já už nějakou dobu beru jako nouzovku a ztratil jsem k ní důvěru. Jednak se mi v létě několikrát stalo, že bylo nečekaně zavřeno, zadruhé tu a tam člověk neví, který zákusek si vybrat. Ne proto, že by jich měli tak moc, ale proto, že nemají skoro žádný. No a za třetí, když všechny předchozí důvody pominou, nezdá se mi ideální, abychom seděli na uzavřené zahrádce s hromadou dětí a jednoho stolku seděl člověk s kávou a kouřil.

Na naši oslavu jsme tedy zajeli pár kilometrů k našemu oblíbenému "kačerovi". Kluci to zvládli i bez kinedrylu. A spokojenost jako vždy. Andík si dal pohár, Ála ho nechtěl, tak si vybral do mističky tři zmrzliny, já presso, žena latté, k tomu jsme si ještě všichni dali dortíka a slečna nás požádala o 230 korun. Já myslím, že paráda. Pochutnali jsme si, tedy až na Álu, protože ten si dal takový malý ovocný košíček, jenže já jsem si přesně pamatoval, že ho minule nejedl. Snažil jsem se ho tedy přesvědčit, ať si vezme něco jiného. Lepšího. Dražšího. Většího... Kdepak, nic nepomohlo, výběr nezměnil. Sedli jsme si ke stolu a on prohlásil, že tohle nejí. Co dodat, věděl jsem to od první vteřiny...;-)

Pak jsme se přesunuli domů a tam na zahradě následovala druhá část - už o den dřív jsem koupil dětské šampaňské, brambůrky a tyčinky, k tomu ještě sekt a slavili jsme dál.

Uvidíme, jak dlouho nám tahle tradice vydrží a jestli bude každý rok co slavit...;-)

Už nám to začalo...;-)

A je po srandě. Včera šel Andík poprvé do školy. Doba se ovšem poněkud změnila, takže zatímco já jsem se v minulém tisíciletí do lavice těšil už několik měsíců předem, jemu se tam moc nechtělo. Taky aby jo, když, jak sám prohlásil - číst, psát i počítat už umí!:-)

To takový Ála včerejšek vyhlížel vlastně už od prvního prázdninového dne. Otázka 'Kdy už půjdu do školky?' byla na denním pořádku, někdy i víckrát. Proto nás trochu znepokojilo, když právě včera, po 62 dnech těšení se, u snídaně smutně pronesl, že se mu do školky nechce. Mezi námi - podobné stesky mu ale byly prd platné...;-)

S Andíkem jsme zamířili do školy, na schodišti jsem si uvědomil, že naposledy jsem tamtudy šel před nějakými 28 lety! Ve třídě (mimochodem vsadil bych se, že je to ta samá, kde jsem kdysi sedával já) plné rodičů jsme ho nasměrovali na jeho místo a vydali se dozadu ke zdi. Ještě předtím jsem si ale našeho školáka chtěl na památku zvěčnit. Pro člověka, který se několik let zabýval fotoaparáty, by to neměl být nejmenší problém, jenže v lavici před ním seděl vystrašený kluk s celou svou rodinou. A to doslova. Dokonce si k němu přinesli i židl i a na ní se uvelebila jeho matka. Jenže jak kolem něj zmateně pobíhali, dopadlo to tak, že na jedné fotce mám místo Andíka záda otce, na druhé jeho hlavu, na třetí matčina prsa, a na čtvrté babiččinu ruku. Škoda, že jeho děda postával opodál, jinak jsem jim mohl připravit krásné rodinné album!

Pak už se ozval zvuk zvonku, který jsem naposledy zaslechl shodou okolností v době, kdy se Andreásek narodil a já se bláhově vrátil do školství s představou, že budu mít klid. Jenže mi tehdy zatajili, že jsem na zvláštní škole a ačkoli jsem tenkrát byl velkým nepřítelem pohybu, utíkal jsem po pár měsících odtamtud pryč, co mi nohy stačily. Po úvodním přivítání a oťukávání se s paní učitelkou dorazila delegace z městského úřadu v čele s panem ředitelem. Ale tak jo, pro děti to asi bude vzpomínka, musí si připadat důležitě, i když ono to už i tak pro ně určitě bylo stresující. Pan starosta k nim promlouval, jenže nejspíš jak se snažil působit co nejvlídněji, zněl jeho hlas zcela monotónně a kdybych na chvíli přivřel oči, myslel bych si, že sleduju některých z ČS filmových týdeníků z padesátých let. Potom dětem postupně předával kytku, paní vedle něj pamětní list a dohlížela na to, aby se každý usmál na fotografa. Myslela to asi dobře, ale upřímně řečeno - kdyby takhle promluvila na mě, asi bych se rozbrečel taky!:-)

Chvilku po zvonění jsme se vydali domů. Andík se hned pustil do prvního domácího úkolu. Měl nakreslit obrázek. Jakýkoli. V duchu jsem si říkal, že to bude rychlovka, vždyť doma pořád něco maluje, jenže tentokrát to tak jednoduché nebylo. Pořád nevěděl, co nakreslit. Pak ho napadl králík, jenže to jsem se zhrozil zase já, protože co kdyby jeho králík náhodou vypadal jako zajíc? Vzhledem ke jménu pana ředitele by tak mohl být od prvního dne brán za provokatéra! Postupně jsme vyplýtvali asi deset papírů, zkoušel všechno možné, pak už byl i smutný, dokonce se začal vztekat. Nakonec se usmál a prohlásil, že už ví. Když můžou kreslit cokoli, tak prý udělá zadek s očima. Tak nevím, možná tím provokatérem skutečně bude!:-)

Nakonec naštěstí nakreslil velikou mrkev. Nevím, žádný druhý skrytý význam mě v tu chvíli nenapadl...;-)

Potkanci jsou tupanci...;-)

To se tak někdy doma navzájem poučujeme. Já předávám rozumy našim klukům a oni na oplátku zase mně.

Andík se takhle nedávno doma rozplýval nad obrázkem potkana, který se mu líbil (jako ostatně všechna zvířata). Ála si zatím hrál v obýváku s legem a jen jsme vždycky zaslechli, jak si při tom dokola mumlá: "Potkanci jsou tupanci!" Nechtěl jsem, aby se kluci začali hádat, tak jsem ho napomenul.

"To je v písničce!" odpověděl mi omluvně. Začal jsem rychle přemýšlet nad dětskými písničkami o zvířatech a nějak mi to nesedělo, když v tom Ála začal zpívat: "Potkanci jsou pěkný tupci..." A byl jsem doma. Již několik let suverénně nejoblíbenější interpret našich automobilových cest Doctor P.P. a jeho píseň Až mě jednou pověsej, kde zpívá o tom, že poslanci jsou pěkný tupci...

"Álo, to není potkanec, ale poslanec," nastala moje chvilka.

"A co to je poslanec?" vložil se do toho Andík a já mohl zářit dál.

"To je zaměstnání. Třeba jako když máma chodí do školy..." V tu chvilku mi došlo, že to není ideální příklad. "...nebo já když chodím do práce..." Další problém, vždyť já dělám skoro pořád z domova, takže v dětských očích taky vlastně do práce nechodím! "Prostě já dělám na počítači a oni chodí tam. Teda většinou tam ani nechodí, ale berou za to peníze."

Žena se na mě podívala zvláštním pohledem, tak jsem jen omluvně pokrčil rameny a špitl: "No co, vždyť je to pravda!" A ona dodala: "Učitelům přidají třeba 5% a sami sobě 8!"

Sice je Andík lepší matematik než já, ale procenta jsou na něj zatím moc, proto jsem mu to chtěl taky vysvětlit.

"Ale to jsou procenta," zamachroval jsem, "ne, přímo částka. Třeba pět procent, kdyby máma brala třicet tisíc, je..." V tu chvíli jsem byl se svými matematickými schopnostmi v koncích! "Jé, tak to nespočítám, ale kdyby brala deset tisíc, tak je to pět set korun, zatímco..."

Neuvěřitelné, kam až jsme se od tupanců dostali a jak jsem se při tom zapotil...;-)