Objížďky objížděk...

V poslední době mě fakt nadzvedlo několik věcí. Jako třeba, když objížďka zavřeného sjezdu z dálnice na Český Brod vede přes Plaňany, jenže mezi Radimí a právě Plaňany ji tak uzavřou, udělají druhou objížďku a tu rozkopou taky (teď si nejsem jistý, jestli je to ve Vrbčanech, nebo v některé vedlejší vesnici). To je sakra tak těžký nejdřív dodělat jedno a pak začít dělat to druhé? Ono to je ale asi momentálně dost v módě, protože to nám takhle minulý týden zavřeli na deset měsíců (od 9. 10. 2018 do srpna 2019 (!)) vstup do metra na Karlově náměstí kvůli výměně eskalátorů. Proboha deset měsíců! To by je ve středověku dřív vytesali do skály! Aby toho ale nebylo málo, tak ve čtvrtek ještě rozkopali křižovatku u Lazarské, takže nám na Karlák nejezdí ani tramvaje a místo nich jezdí náhradní autobusová doprava X-3, která se proplétá zpola uzavřenou Vodičkovou ulicí u Novoměstské radnice a staví na druhém konci Karláku.
To pak taková drobnost, jako že minulý pátek nebyly označené vyfrézované díry na hlavní silnici v našem městě a cedule se tam objevila až poté, co byly zase zality asfaltem, už vyvolává jen úsměv na tváři.
Hlavně ale za první dva přešlapy uděluji po dlouhé době další Kyselou prdel…

Výlov Rožmberka...;-)

Po příjezdu k penzionu minulý pátek těsně před šestou večerní jsme nejdřív úplně přesně netušili, jestli máme zvonit na vedlejší dům nebo jít rovnou do toho našeho. Protože to ale vypadalo, že zahrada je společná, přece jen jsme nejprve zazvonili.
Už dopoledne mě kontaktovala majitelka, aby doladila detaily a už podle toho krátkého hovoru jsme si říkal, že se zdá velmi příjemná. To se ostatně potvrdilo i na místě, kdy nás uvedla do domku, ve stručnosti nám vysvětlila co a jak, ujistila se, že nepotřebujeme s ničím pomoct či poradit, dala nám pár tipů na druhý den a potom odjela za svými povinnostmi. Jak jsme později zjistili, pracuje jako redaktorka v rádiu. Ubytování se nám moc líbilo, bylo tam všechno nové, čisté, kluky zaujal hlavně roztopený krb, k jehož ovládání jsme také dostali rychlokurz. Andy se hned pustil do koláče, který jsme měli připravený jako pozornost na snídani a chutnal mu tak, že jsme si později vyžádali i recept, který nám velmi podrobně popsaný poslala paní domácí mailem. Protože to pro kluky byla taková malá dovča :-), nenutili jsme je jít spát nijak brzy a to i presto, že jsme ráno museli vstávat poměrně časně.
Budík jsme měli nastavený na půl šestou, v mém případě šlo opět o zbytečný luxus, i když musím přiznat, že jsem tentokrát v noci spal, jen jsem se poněkud překvapivě probouzel v každou celou hodinu. Ráno nás kromě snídaně a tavkových těch věcí kolem čekalo hlavně balení, protože zpátky jsme se už nevraceli. Venku bylo o něco chladněji než u nás, ale dalo se to zvládnout. Jen jsme chvilku museli počkat, až se nám odmlžila okna v autě. Potom jsme se vydali zpátky na silnici, po níž jsme o den dříve přijeli a na které jsme viděli cedule se šipkami Výlov. Protože jsme u Rožmberka byli poprvé, nevěděli jsme přesně, jak to funguje. Pak jsem spatřil šipku parkoviště, ukazující na jakousi louku, kde už pár aut stálo. Zaparkovali jsme tam tedy, přezuli se a zamířili k rybníku. Bylo nám divné, že kolem jezdí jedno auto za druhým, proto se manželka zeptala jednoho z policistů, kterých tam bylo opravdu hodně a ti nám řekli, že máme jet ještě dál, protože je to ještě pěkný kousek. A jeden z nich hned začal řešit zavádějící ceduli na louku.
Autem jsme tedy ještě popojeli až k rybníku a tam nás uvítala už velmi plná louka. To jsem trochu nečekal. Organizace ale byla naprosto dokonalá, pořadatelé místa vymezovali páskami a měli dokonalý přehled, kde ještě volno je a kde už ne, takže nedocházelo k žádným zmatkům. Vzali jsme si s sebou to nezbytné a vydali se k vodě. Abych byl přesnější - tam, kde voda bývala, rybník byl totiž kvůli výlovu upuštěný. Právě probíhal první ranní zátah, takže jsme viděli rybáře při práci. K dokonalosti přispíval i východ slunce. I přes časnou hodinu přihlíželo už hodně lidí, nicméně úplnou náhodou jsme zvolili dokonalé místo, kde jsme se nemotali, nemuseli uhýbat a vše jsme perfektně viděli. Po vytáhnutí sítí jsme se přesunuli k váze, kde probíhalo třídění ryb a posléze jejich nakládání do aut.
Pak jsme zamířili do rozlehlého areálu, kde bylo k vidění plno věcí. Bohužel hned na kraji probíhala ukázka filetování ryb, což trochu rozesmutnělo hlavně Álu. O kousek dál si kluci vyzkoušeli souboj s rybou na trenažéru. Zatímco v únoru jsme na něj v Praze stáli nekonečnou frontu, zde šli na řadu ihned. Andy poměřil síly s velkým tuňákem, kdy musel mít prut zapřený mezi nohama a stejně mu v úplném závěru ryba utekla a Ála zdolával okunka pstruhového, který se překvapivě taky nenechal zdolat moc lehce. V bazénku jsme potom sledovali velké ryby od štik a candátů přes tolstolobiky po majestátné sumce přibližně v mé velikosti. Pak jsme si prohlédli raky, Andy si jednoho i vzal do ruky, Ála se ho odvážil jen pohladit a podívali jsme se do improvizovaného muzea, jehož exponáty přibližovaly, jak probíhaly výlovy před stovkami let. U stánků, kde se daly zakoupit ryby, jsme potom sledovali dravce ve vodních příkopech, či jak to nazvat, odkud si je prodavači vylovovali podběráky. Pak jsme se vydali na parkoviště, abychom se převlékli a přezuli. Po ránu se zimní bundy hodily, stejně jako pro kluky gumáky, ale postupně se oteplilo a chystali jsme se na procházku po dlouhé hrázi. Ta kluky dost unavila a to jsme ani nedošli na její konec.
To už se ale přiblížil čas oběda a nejen já jsem se těšil, že konečně ochutnám rybí hranolky. Stánků s jídlem bylo všude mnoho a přestože u nich byly fronty, docela rychle to odsýpalo. My jsme zvolili ten, u nějž bylo napsáno, že pochoutky jsou připraveny mistrem Evropy. Tam jsme si koupili kapří, okouní a sumčí hranolky. Zatímco manželka tam stála s Andym, já se s Álou vydal sehnat pití, na které ale byly fronty mnohem delší. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se rozhodli vypít nejprve vlastní zásoby místo toho jsme se postavili k dalšímu stánku, kde prodávali mimo jiné candátí hranolky a sumčí kostky. Jídla jsme tedy měli dostatek a přesunuli jsme se k rybníku, abychom to všechno snědli. Asi s přehledem nejlepší byl ten okoun a candát, následováni sumcem a na posledním místě kapr, který mně sice také chutnal , ale ostatní ho pomyslně obodovali nejméně. Je taky pravda, že v něm přece jen bylo pár kostiček. Rozhodně jsme si ale pochutnali a ani se mi to nezdálo nijak předražené.
Po dobrém obědě jsme se vrátili na parkoviště, kde na nás čekalo pořádně zaprášené auto a po chvilce jsme se vydali na zpáteční cestu domů přes Hlubokou a Temelín, kterou jsem ale už popsal v předchozím příspěvku.

Dvoudenní výlet se nadmíru vydařil a vůbec bych nebyl proti si ho za rok znovu zopakovat…;-)

P. S.
Jak jsem později zjistil, výlovu největšího rybníka se letos zúčastnilo 55 tisíc lidí:
https://jindrichohradecky.denik.cz/zpravy_region/vylov-rozmberka-videlo-55-tisic-lidi-20181015.html

Cesta na výlov a zpět...;-)

V pátek 12.10. jsem si vzal půl dne volna, ve dvanáct slavnostně vypnul notebook a po rychlém obědě šel vyzvednout kluky do školy. Čekala nás dlouhá cesta na víkendové dobrodružství. Ta ovšem nezačala až tak skvěle - nejprve hned na kraji našeho města jsme vletěli do neoznačené vyfrézované díry na silnici, kterou jsem ani trochu nečekal. Pak jsme ve vedlejší vesnici vyjeli kopec, na jehož konci se na nás usmála cedule, že dál ne e, takže nezbývalo, než prudce zahnout doprava a vzít to oklikou. Na úzké silničce bylo především nezapomenutelným zážitkem potkat náklaďák. Ještě o něco větší překvapení ovšem nastalo, když i tam byla rozkopaná a vyfrézovaná silnice skrz jednu celou obec. Nezbývalo než všelijak kličkovat a doufat, že na ostře řezaných okrajích nepíchneme. Měl jsem naplánováno, že vezmu benzin už u nás, jenže tam byla benzinka zablokovaná náklaďákem jednoho místního podnikatele, kvůli kterému jsem v minulosti musel odtamtud už dvakrát couvat. Rozhodl jsem se tedy natankovatpozději, další pumpa je totiž po cestě do Českého Brodu, kde jsme měli vyzvednout manželku. Jenomže díky zmíněné objížďce jsme vyjeli o 300 metrů za ní…
Na parkovišti jsem se snažil nastavit navigaci. Za ty roky už jsem si zvykl na garmina, který sice také má občas své mouchy, ale postupně jsem tam objevil plno funkcí, díky kterým jsme si nakonec porozuměli a třeba při cestách do ciziny fungoval vždy perfektně. Teď máme v autě navigaci zabudovanou. Od Tom-Toma, čili jednu z těch lepších, ovšem zatím teda nic moc, i když musím uznat, že má pár chytrých funkcí, které jsme dříve k dispozici neměli. Ovšem vzhledem k tomu, že letmý pohled na google ukazoval dvouhodinovou cestu, zatímco dle TomToma jsme měli jet o hodinu a půl déle, díval jsem se na to s lehkou nedůvěrou. I tak jsme se rozhodli jeho pokyny poslouchat. Tedy poslouchat - oproti Garminu má dost nepříjemný hlas, ať zvolíme kteroukoli z možností a navíc každý povel na chvilku ztlumí rádio, takže prakticky hned následovalo vypnutí zvuku.
V Sázavě jsme konečně natankovali a mohli pokračovat dál. Jeden z větších zádrhelů nastal u Benešova, kde jsme se měli napojit na silnici č.3 na jih, ovšem provoz byl dost silný zprava i zleva, takže jsme si počkali. Nakonec nás ohleduplný řidič pustil. On nás tedy pustil ještě jeden před ním, ale jak jsme stáli v kopci, neviděl jsem na něj, takže jsme využili až druhou laskavost.
Potom cesta ubíhala celkem příjemně a to až k Miličínu, kde jsme dojeli nekonečnou kolonu a v ní jsme strávili několik desítek minut. Jak jsme později zjistili, nešlo o nehodu, ale o kyvadlový provoz kvůli opravě silnice. No opravě… Prostáli a popojížděli jsme několik dlouhých kilometrů, ale nikde jsme nezahlédli jediného dělníka, pouze ceduli Technologická přestávka.
Za kritickým úsekem už to ale opět jelo dobře, takže jsme asi dvě minuty před šestou zaparkovali před naším náhradním domem. Vyšlo to poměrně dobře, protože příjezd jsme měli domluvený mezi pátou a šestou, i když jsem dopoledne, kdy se mi majitelé ozvali, lehce zaváhal, zda nemám říct, že přijedeme dřív.
K samotnému pobytu a výlovu se vrátím v následujícím příspěvku, teď přeskočím k popisu cesty domů, na kterou jsme se vydali v sobotu po obědě. Původně jsem to naplánoval tak, že ještě poznáme nějaké krásy jižních Čech, program jsme ale posléze upravili. Jednak byli kluci utahaní a za druhé plánovaná zastávka na zámku Červená Lhota by nebyla až tak dokonalá, protože jsem se dočetl, že je právě vypuštěný rybník. Nechali jsme tedy jen dva body - návštěva zámku Hluboká a Temelín. Asi by mě hodně překvapilo, kdyby nějaká silnice nebyla rozkopaná, takže vlastně v Hluboké vše probíhalo podle očekávání. Příjezd k zámku byl uzavřený, museli jsme tedy zaparkovat poměrně daleko a potom tu trasu jít pěšky. To jsme si ještě nebyli příliš jistí, jestli se tam vůbec smí, protože páska vedla nejen přes silnici, ale i přes chodník. V dáli jsme ale kohosi zahlédli, proto jsme pásku podlezli a šli po chodníku směrem, kde jsme tušili zámek. Jako zpestření jsme míjeli silničáře, kteří na rozkopanou silnici právě lili asphalt.
Na konci dlouhého rovného úseku jsme taky netušili kudy dál, logika velila do kopce a v tom nás utvrdil podřimující hlídač na parkovišti u nějakého hotelu, který na nás sám od sebe zavolal, jelikož jsme jistě nebyli jediní, kdo tam nejistě bloudí.
Andy měl cestou do poměrně strmého kopce pořádnou krizi - jednak bylo znát, že jsme vstávali hodně brzy ráno a taky dlouhá procházka po hrázi Rožmberka ubrala dost sil.
Na zámku jsme si ale pak dali vytouženou limču a kávu, takže postupně se nálada zlepšila, i když zamračený Andy ve své prepubertě řekl až úplně dole cestou k autu, že teda jako už dobrý, i když jak dodal, limonáda byla pěkně hnusná…
Potom opět trochu stávkovala navigace, kdy vytrvale ukazovala jakési nesmysly, ale nakonec jsme v dálce zahlédli věže Temelína přesně podle plánu. Vtipné bylo, že nám v autě cleou dobu hrál Doctor P.P. (směs ze všech jeho alb). Vymyslel jsem to tak, že až budeme u Temelína, tak pustím jeho písničku Temelín. Ta ovšem začala hrát sama, zrovna nan í z těch zhruba 80 hitů vyšla řada. Dokonalé načasování! Konečně jsem tedy spatřil slavnou elektrárnu na vlastní oči. Největším překvapením pro mě bylo, že silnice vede úplně těsně vedle ní.
V posledním úseku cesty jsme se potom úplně neřídili navigací, ale jeli jsme co nejdéle po silnici č.3, čímž jsme podstatně zkrátili plánovaný dojezd. A to i když jsme se jednou kousek vraceli. I se zastávkou v našem místním Tesku, jsme nakonec domů dorazili kolem půl sedmé, což se mi zdálo perfektní, vzhledem k tomu, že u Hluboké nám navigace ukázala příjezd ve 20:01…;-)

Celkem ujeto 384,1 km.

Cukrové slavnosti...;-)

V sobotu 6. října jsme se vydali do Dobrovic na Cukrové slavnosti. Předtím jsme si udělali malou zastávku v Mladé Boleslavi, kde jsme potřebovali cosi vyřídit, ale i tak jsme na do města známěho výrobou cukru dorazili poměrně brzy.
Jelikož jsme tam ještě nikdy nebyli, troche jsme zaváhali, když jsme zjistili, že na náměstí není kde zaparkovat. A to jsme ho dokonale prozkoumali. Vydali jsme se tedy dál a pak jsme spatřili značku parkoviště, kde bylo místa dostatek. První, čím na nás Dobrovice po vystoupení z auta zapůsobily byl příšerný zápach právě z cukrovaru. Ještě předtím si nás však získaly už z dálky vysokým čoudícím komínem.
Od auta jsme se vrátili na náměstí a nejprve netušili, kterým směrem se vydat. Pak jsme v dálce zahlédli lidi s dětmi a balónky a pokračovali jsme tedy směrem k nim. Odhad se ukázal jako správný, protože a chvíli jsme se spatřili ceduli lákající na slavnosti a vlastně jakýsi vstup do areálu cukrovaru. Po zaplacení symbolického vstupného jsme se vydali na obhlídku stánků, v nichž samozřejmě převažovaly sladkosti. Hlavně Andy chtěl samozřejmě ochutnat všechny koláče, proto jsme u prvního stánku koupili hned šest druhů a aby toho nebylo málo, protože smutně koukal, přidali jsme i ohromné koblihy a řepánek. Já jsem z toho vyšel na prázdno, protože milovníkem sladkého pečiva právě nejsem. Místo toho jsme si s manželkou vedle u vtipného prodavače dali výborné kafe.
Do továrny na exkurzi se nám moc nechtělo. Já jsem sice nadhodil, že bychom tam mohli jít třeba za rok, až budou kluci větší a bude tak určitá pravděpodobnost, že by je to mohlo bavit, ovšem zbytek rodiny to zamítl, protože prý do takového smradu už nikdy nepojedou…:-) Podívali jsme se tedy alespoň do jakéhosi informačního centra, kde si kluci koupili suvenýry na památku v podobě kostek cukru s hranou 5 a 10 cm. Až tedy někdo na návštěvě bude chtít do kafe nebo čaje jen jednu kostku, bude se asi divit…:-)
Po poledni jsme se vrátili k autu a vydali se domů. Cestou jsme potkávali náklaďáky s řepou, teď už tedy víme, kam míří.
Ovšem ještě v půli cesty jsem měl pocit, že v nose cítím ten zápach…

Trapas...;-)

Každý rok na podzim jsme doma několik dní mrzli, protože plamínek v našem plynovém kotli spolehlivě hořel celé léto, ale po spuštění topení se zpravidla během první "topící" noci odporoučel a než se k nám dostal plynař, případně než se mu podařilo kotli domluvit, znamenalo to nejen chladna z rána, ale i z noci, z dopoledne, poledne a odpoledne…
Minulý rok byla krize největší, a přestože se nakonec přece jen podařilo jej rozchodit, domluvili jsme se, že je nejvyšší čas starý kotel po více než dvaceti letech služby nahradit novějším modelem. Jenže na celou akci nakonec došlo až v září a zrovna v době zatím s přehledem nejchladnějších dní, kdy se doma přes den teplota pohybovala kolem šestnácti stupňů.
Nebudu zde popisovat několikadenní process výměny kotle a všech nezbytných trubek včetně úpravy komína, ani to, že jakmile vše funguje, venku se výrazně oteplilo. to hlavní, proč jsem zde téma nadhodil, je trapas, který se mi během toho stal.
Poté, co bylo všechno "naprojektováno", jsme se s panem plynařem dohodli, že mu přinesu zálohu, aby mohl nakoupit materiál (zpráva pro finančák - příjmový doklad jsem obdržel!:-)). Zatímco předtím chodil pořád on k nám, tentokrát jsem se měl stavit u nich doma já. Pominu-li jeho popis cesty k nim domů, kdy mi vždycky přesně vylíčil dům, aby posléze dodal, že ten to není, mi až na úplný závěr sdělil číslo popisné a vzhledem k tomu, že je to nedaleko od nás, neměl jsem nakonec nejmenší problem to najít.
Doma jsme vyřídili všechno podstatné a při odchodu mi řemeslník ještě řekl, že si musíme dát panáčka, aby se všechno vydařilo. Pokoušel jsem se odmítnout, ovšem marně a nakonec jsem ve dveřích stál s panákem rumu. Rozloučili jsme se a já zamířil po schodech dolů. U vchodových dveří právě probíhalo jakési stěhování, rychle jsem přemýšlel, jestli bude výhodnější projít ven nebo počkat v mezipatře, abych se co nejméně motal. Nakonec jsem v šeru poznal paní, kterou od vidění znám, proto jsem se nahlas zeptal, jestli nechce pomoct a po odmítnutí jsem uhnul na stranu. Jenže ona se mi začala strašně omlouvat a že prý, jestli bych malou chvilku vydržel, že by si ode mě vzala telefon na mou manželku, aby se s ní na něčem dohodla. Šel jsem za ní pomalu zpátky nahoru (shodou okolností take do třetího patra) a ještě několikrát se zeptal, jestli vážně nechce pomoct. Nejenže odmítala, ale ještě se mi pořád omlouvala, že mě tak zdržuje.
Před jejím bytem na chodbě jsem jí nadiktoval číslo, rozloučili jsme se, seběhl jsem zpátky dolů, vzal za vchodové dveře, jenže nic. Slyšel jsem ale, že nahoře na chodbě je pořád šrumec, proto jsem znovu vyběhl do třetího patra, tentokrát se omluvil já a poprosil, jestli by mi mohli otevřít nebo zabzučet, protože asi někdo zamkl. Přitom jsem si uvědomil, že ze mě samozřejmě táhne ten rum, co jsem předtím dostal na cestu.
Paní se podivila, protože u nich se nezamyká a vydala se se mnou zpátky dolů. To už jsem tušil, že něco není v pořádku. Teď maličko odbočím - ona pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici a když jsem před lety dost zhubnul, svěřila se mé manželce s obavami, že jsem strašně hubený a že jsem asi nemocný. Došli jsme ke dveřím, ona lehce vzala za kliku a dveře se krásně otevřely. Samozřejmě, já blbec jsem za ně lomcoval opačným směrem. Omluvil jsem se, pomyslel jsem si - ha ha, to jsme se zasmáli, jenže ona se na mě strašně ustaraně podívala a naprosto vážně s obavami v hlase pronesla: "Vy jste tak strašně zhubnul, že teď nemáte sílu ani otevřít dveře!"