PF 2012

Všem vítaným návštěvníkům svého blogu přeju hodně štěstí v novém roce. Té nevítané, o to pak pravidelnější, nepřeju nic.

Několik čísel...;-)

Jako již tradičně v závěru roku trochu té statistiky. V roce 2011 bylo na tomto blogu publikováno 250 příspěvků, což je v porovnání s rokem předchozím (457) celkem výrazný pokles. Inu krize zasáhla i bloggery…;-)

Co se návštěvnosti týče, pak na pomyslných stupních vítězů se umístily dny: 5.květen s 244 návštěvníky, 19.leden se 162 návštěvníky a 17.únor se 132 čtenáři (či zbloudilci).

Pokud by někoho zajímaly jednotlivé měsíce, pak na prvním místě se umístil leden s 2104 návštěvami, následovaný květnem s 2025 a prosincem s 2016 lidmi, kteří klinuli na http://paranek.blog.cz/ .

Za celý rok pak statistika ukazuje 21737 lidí.

Díky.

Retarda…;-)

Tím, jak jsem si v pondělí narozdíl od jiných dopřál volno, jsem si v celém týdnu udělal pořádný zmatek. Zkrátka jsem byl stále o den opožděný.
Hned v úterý ráno se mě kolega zeptal, kdo má na starosti maily. Abyste tomu rozuměli - každý den má jeden člověk na starosti procházení mailů, jiný má za úkol kontrolovat nahlášené incidenty, další zase něco jiného. "Služby" se denně mění. Automaticky jsem se podíval do rozpisu, který mi visí u stolu a povídám, že Honza. Jelikož ale Honza měl ten den "noční", takže do práce měl přijít až v 15:30, říká kolega, že mu s tím tedy trochu pomůže, než dorazí.
Druhý den mi z ničeho nic pravil: "To bylo včera teda vtipný!" Nechápal jsem, co má na mysli, až po jeho vysvětlení mi všechno došlo. Když jsem kontroloval, kdo má službu, podíval jsem se samozřejmě na pondělí, jenže ono už bylo úterý a to měl službu právě on. "Tý jo, sorry, to jsem se fakt překouknul. No počkej, a kdo měl teda na starosti incidenty?" zhrozil jsem se, protože ty bývají většinou velmi naléhavé.
"Ty, vole," vysmál se mi kolega…;-)

Tříminutová záležitost...;-)

To jsem si dneska zase naběhl. Ráno jsem byl v práci dvě hodiny sám, protože kolegyně z jižní Ameriky, která měla mít službu se mnou, přišla jako vždycky s několikahodinovým zpožděním.

Potřeboval jsem na malou, ale říkal jsem si, že tedy počkám, až ještě někdo dorazí. První (a taky poslední, jelikož jsou ty vánoce) lidi se začali trousit kolem osmé, tak mě napadlo, že je to super, že těch pár vteřin, než si zapnou kompy, ještě v klidu vydržím. "Ještě vyřídím tady tu jednu instalaci, to je tak na tři minuty, a pak si už opravdu odskočím," proběhlo mi hlavou. Jenže to jsem si vůbec neuvědomil, že to, co je jinde otázkou minut, se může ve spolupráci s indickým lokálním ajťákem protáhnout na několik hodin…

Na tu dálku máme totiž dost dlouhé vedení - a to zdaleka ne jen to počítačové. Několikrát jsem dospěl k názoru, že kolega na druhém konci telefonu už určitě umřel, jenže pak se na mé desáté Hello, vždycky totéž ozvalo i od něj. Bohužel tím jsme vyčerpali téměř všechnu jeho slovní zásobu.

Měl jsem odstranit chybně nainstalovaný program a nahrát ho na dálku znovu, bohužel jsem k tomu potřeboval trochu spolupráce. Třeba jako číslo počítače, nebo potom na monitoru kliknout na položku YES, abych se mohl připojit. Jeden by předpokládal, že oba úkony by lokální ajťák mohl zvládnout…

Zkrátím to, po jedné hodině a 53 minutách jsem to vzdal. To se mi totiž teprve podařilo vadný software odstranit a téměř jsem si nedovedl představit, že ještě letos bych mohl provést instalaci.

Nezbývalo než se vymluvit na chybu v systému. Uživatel si holt musí počkat - já čekal téměř dvě hodiny...;-)

Všechno zbořím...;-)

Nejen počet dárků, které dostal Anďas, mě v neděli donutil k tomu, abych sestavil skříňky s poličkami, které jsme koupili do Andreáskova pokojíčku. Ještě než si ho děda odvedl, aby se nemotal, jsem se ho zeptal, jestli chce nové poličky. On se na mě podíval drsným pohledem y a odhodlaně prohlásil: "Nic. Neci. Všechno zbořím!"

Ikea je Ikea, takže jsem se připravil na nejhorší, nicméně obsah první krabice jsem sestavil za 30 minut, tu druhou jsem potom zvládl za čtvrt hodinky. I tak jsem ovšem byl zralý na sprchu. Manželka mezitím do poliček vyrovnala hračky. Když potom Andík dorazil, destrukční myšlenky ho naštěstí už opustily.

Obsah regálů samozřejmě hned vystěhoval, a pak se nacpal do toho nejnižšího. Hned jsem si představil katastrofický scénář, že se to i s ním překlopí a spadne a on tak zůstane uvězněný pod nábytkem, proto jsem mu začal vysvětlovat, že se tam neleze. Jenže on byl jiného názoru: "Leze, máma tam leze taky!"

Vzhledem k tomu, že on ve dvou letech tam má k dobru tak 20 centimetrů, musím se zeptat mámy, jak se tam dokáže naskládat ona. Možná bychom s tím mohli vystupovat v cirkusu…;-)

Narozeniny...;-)

A je to tady, jsem opět o rok starší. Můj věk teď celý jeden rok budou znázorňovat dvě úplně stejné číslice vedel sebe. A jako již tradičně, i tentokrát jsem své narozeniny oslavil pracovně, neboť kapitalismus je neúprosný;-) a musel jsem, jak říká Andreásek: "Do práce vydělávat koruny", abych si potom mohl "koupit lízátko...";-)

Děkuji všem, kteří si vzpomněli.

Vánoce...;-)

Po dvou letech jsem se konečně dočkal vánoc. Ne, že bych snad patřil k nějaké sektě, která tyto svátky uznává jen ob rok, jen loni to byl s prominutím tak trochu "voser."

Správné vánoce mám samozřejmě spojeny s vůní ozdobeného vánočního chlebíčku a tentokrát jsem si jich opět mohl dopřát do sytosti. Stromek jsme ozdobili v předvečer štědrého dne, s roční přestávkou nám k tomu hrály tradiční koledy v podání Die Toten Hosen (tradice se musí dodržovat;-)). Ráno se potom Andreásek mohl kochat stromečkem, který nám přinesl jéžíšek, aby pod něj potom mohl ještě dodat dárky. Horší bylo, že Andík začal tahat takové ty třapce, jimiž je stromek poházený. Snažil jsem se mu to rozmluvit, ale stál si za svým: "Ještě tohle otrhám a bude to hezký!" Stromek byl ale hezký jen do té doby, než si ho náš architekt vzal do parády - zveřejnil bych fotku, ale z "rodinných" důvodů nastíněných minulý týden, si ji nechám pro sebe.

Jéžíšek k nám dorazil už kolem půl třetí, kdy se Andreásek probudil. V doprovodu babičky s dědou Anďa dorazil do obýváku a zůstal zírat na rozsvícený stromek i s hromadou dárků. Dokonce byl tak vykulený, že nejenže ztratil řeč, ale dokonce si jen mlčky strčil prsty do nosu a díval se. Pak už ale vzal situaci pevně do svých rukou a postupně si všechno rozbalil. Dárky zde opět z "rodinných" důvodů vyjmenovávat nebudu (nechci, aby snad někdo záviděl), ti, kteří projevili zájem a jsou s námi v kontaktu (nikoli jednostranném) se to samozřejmě dozvěděli. S každým novým dárkem si Andík krátce pohrál a bylo vidět, že má nefalšovanou radost.

Když jsem byl já malý, měl jsem to jako spousta dalších tak, že jsem neměl rád "měkké" dárky. U našeho mladého tomu tak ale není, je vděčný za vše. Když si rozbalil měkký polštářek s krtečkem, vydal se s ním najednou z obýváku pryč, aby se vzápětí vrátil se starým polštářem v ruce a se slovy: "Tenhle už nepotřebuju…" nám jej podal.

Vybalování dárků se protáhlo téměř na dvě hodiny a Andreáskovy rozzářené oči byly největší odměnou - ať to zní jakkoli klišoidně…;-)

Veselé vánoce...;-)

Všem vítaným čtenářům blogu děkuji za přízeň a přeji pohodové vánoce. Těm nevítaným pak nepřeju nic...

A jelikož jsou ty vánoce, pak jsem si pro vás ve spolupráci s Youtube a německou veřejnoprávní televizí (taková německá čétédvojka;-)) přichystal také trochu kultury. Zajisté prominete technické nedostatky cca v 1:07. Prosil bych svátečně se obléknout, načesat a můžeme se vydat do Vídeňského divadla, kde se právě začíná sypat sníh…;-)

A na úplný závěr - obleky sundat, rozdrbat, je tady Tichá noc…;-)

Přípravy v plném proudu...;-)

Včera večer jsme se rozhodli zabalit vánoční dárky, abychom sobotní přípravy vůbec stihli. Nejdřív jsme je všechny museli nanosit do obýváku. Nejspíš proto, že jsme je kupovali průběžně, tak trochu jsem se zhrozil, když jsem tu hromadu pro Andreáska uviděl. No, nevím, zdálo se mi toho trochu dost na dva roky…
Pevně ale věřím, že on si s tím už nějak poradí a moje obavy, že nebude vědět, s čím si hrát dřív se tak nenaplní. On totiž překvapit dokáže. Třeba jako předevčírem, kdy odešel u z pokojíčku s obvyklými slovy: "Počkej, něco přinesu!" Za chviličku se vrátil s malým buldozerem. Napadlo mě, že tak složité slovo ještě nezná, a hlavou mi v mžiku proběhly názvy dalších strojů, které vypadají podobně, jen se snáze vyslovují. "Ty jsi přinesl krásný válec," povídám po chvilce. Andreásek se na mě nechápavě podíval, kdyby měl volné ruce, nejspíš by si i zaťukal na čelo, a pravil: "To není. To je buldozer!"

Dáreček…;-)

I když mě ta pravá vánoční nálada ještě (několik posledních let) nechytla, na vánoce se těším. Všechny dárky jsem sehnal s dostatečným předstihem, abych v době těsně před svátky klidu a míru nemusel ztrácet nervy ve válce v obchodech. Nejvíc se samozřejmě těším, jak bude s dárky spokojený Andreásek.
Jelikož jsme nechtěli šaškovat na štědrý večer u stromku, rozhodli jsme se, že ty, co se nějak sestavují, připravíme už s předstihem. Jednak budeme mít jistotu, že jsou v pořádku, jednak tak neotrávím Anďu. V sobotu večer jsem se tedy pustil do sestavování prvního většího dárku. Řeknu vám to takhle - sám jsem netušil, kolik sprostých slov znám! Nicméně po několika desítkách minut (možná spíš po několika hodinách) bylo hotovo. Chvilku jsme se kochali a potom manželka řekla: "Tak a teď to zase můžeš složit do krabice a uklidit." Ha ha. Nicméně překvapení je poměrně velké, proto jsme museli rychle vymyslet, kam s ním. Naštěstí nad novou skříní v ložnici jsme objevili rezervu, kam se dárek přesně vešel. Přikryli jsme ho ještě, aby nebylo vidět, o co jde a manželka přesto vyslovila obavu, co když si toho Andreásek všimne. Uklidnil jsem ji, že jde jen o pár dní a určitě si nevšimne ničeho. V nejhorším mu řekneme, že tam máme třeba peřiny.
Ráno Andík dorazil do ložnice a první, co udělal, že ukázal prstem na skříň a prohlásil: "Co to je?"

Kalamita...;-)

Ačkoli změny jízdního řádu z duše nenávidím, protože když si se svou nulovou pamětí na čísla konečně začnu pamatovat spoje, najednou je zase všechno jinak, letos jsem se už po několikáté za sebou těšil. Doufal jsem totiž, že by konečně mohli zrušit ten německý vlak pro trpaslíky, co na něj tady často nadávám a poslat konečně pořádné vagóny.
Zatímco loni jsem se těšil úplně zbytečně, tentokrát jsem se dočkal. Dráhy nejspíš skutečně pochopily, že se tam fakt sedět nedá. Už už bych tedy mohl pět chválu, ale zase včera se ukázaly jejich schopnosti v plné síle.
Ráno u nás totiž napadly tak 3 mm sněhu, proto nastala totální kalamita a vlaky dostaly zpoždění. Ráno jsem se jako obvykle vypravil na spěšňák a na nádraží vidím podezřele hodně lidí. Za chvíli dorazil opožděný osobák. Risknul jsem to a společně s několika dalšími lidmi do něj nenastoupil. Těsně po jeho odjezdu, přijel i můj zrychlený vlak. No vida, pomyslel jsem si, vyplatilo se mi čekat, protože jinak bych všude stavěl. Jenže chyba lávky.
Oba vlaky jely jen těsně za sebou a nikoho nenapadlo na nádraží pustit ten zrychlený dopředu. V praxi to vypadalo tak, že zatímco osobák brzdil na každé zastávce, my jsme trčeli na mezi před zastávkou. A takhle až do Prahy. Čekal jsem, že alespoň z posledního nádraží vyjedeme dřív, když nás poslali k jinému nástupišti, ale má následná radost byla předčasná. Vyrazili jsme sice jako první, jenže hned po pár metrech nás osobák po jiné koleji předjel. Do cíle jsme se tedy dostali s pořádným zpožděním a normálně bych za to dával Kyselou prdel.

Ale za tu změnu typu vlaku chválím, takže se to tentokrát vyrušilo…;-)

Víkendové cestování...;-)

O víkendu jsme opět vyrazili na nákup, tentokrát už šlo o zásoby na vánoce. Andreásek zůstal u babičky, takže jsme neměli po cestě žádnou vynucenou pauzu.

I z toho důvodu jsem si mohl dovolit udržovat poněkud vyšší průměrnou rychlost. Manželka pouze prohlásila, že až dostanu pokutu, za trest ji stejnou částku odevzdám. A hned začala plánovat, co si za dva tisíce koupí. Nezbývalo než dodat, ať přitlačí…;-)

Na samém kraji Nymburka je potom taková hodně ostrá zatáčka, kde samozřejmě pokaždé přibrzdím, jenže tentokrát manželka nějak nedávala pozor a pokud by byly otevřené dveře, skončila venku. Při pohledu na ní, namáčknutou na okně dveří, jsem pouze pronesl, že jestli chce, může si klidně vystoupit, že ji naberu zase cestou zpátky. Ona si jen rýpla, že to se ode mě tedy do porodnice odvézt nenechá, načež já jsem ji uklidnil, že ani sanitka by ji rychleji neodvezla…;-)

V neděli jsme se potom vydali do Lysé na vánoční trhy. Tentokrát už i s Andreáskem, který cestu zvládl výborně (pro všechny případy jsme raději naplánovali krátkou pauzičku.) Na Výstavišti se Andíkovi líbilo, jen když jsme šli do haly, pořád opakoval, že se bojí kohouta. Netušil jsem, že na něj tak zapůsobí nedávná výstava tamtéž. Všude byly davy lidí a to i přesto, že se blížila zavíračka. Když jsme se opět ocitli venku, za patnáct minut měl začít ohňostroj. Rozhodli jsme se nečekat, vypočítali jsme si totiž, že bude výborně vidět i z parkoviště před nádražím, kde jsme nechali auto. Výpočet seděl. Ohňostroj byl nejen vidět, ale hlavně slyšet. Andíka jsem držel v náručí a trvalo to sotva deset vteřin, než se strašně rozbrečel. Nutno dodat, že po nasednutí do auta jsem i já měl zalehnuté uši.

Pak jsme se vydali na cestu domů. Jelikož se pěkně zatáhlo a pršelo, všude byla černočerná tma. Ačkoli jsem měl navigaci, několikrát jsme zabloudili, jelikož v té tmě prostě nebyly vidět odbočky (a to i když jsem samozřejmě svítil;-))

Kdybychom bývali tušili, že Andreáska ohňostroj neosloví, nemuseli jsme ani chvíli mrznout venku a výlet by se velmi vydařil. Takhle na něm prostě byla malá chybka...

Cesta domů...;-)

Po včerejším zpestření opět standardně nudný příspěvek...;-)

Páteční cesta z Německa domů nebyla vůbec tak jednoduchá jako ta v neděli tam. A to nemám na mysli jen bouři Joachim, před níž nás už od Drážďan varovalo české rádio. Největší průšvih jsem byl já sám.

Nevím, zda za to opět mohl déšť (z celého týdne nepršelo jeden jediný den a v pátek pak byly srážky s přehledem nejsilnější), každopádně jen jsme se rozjeli, začalo se mi chtít na malou. Byly mi jasné dvě věci - je trapné si po pěti minutách říkat o zastavení a za druhé, že přestávka bude až kdo ví kdy. Jak jsem se tak všelijak kroutil a pozoroval všudypřítomnou vodu, pokaždé jsem si v duchu nadával, když jsme minuli ceduli s nápisem P + WC. Konečně jsme prolomili takovou moji psychologickou hranici dvou hodin cesty a já z posledních sil požádal šéfa o zastavení. Měl jsem kliku, že sotva jsem přání vyslovil, míjeli jsme další značku, 1 kilometr před odpočívadlem. Šéf si všiml, že je to docela akutní, tak povídá: "Sis měl říct!" Přisvědčil jsem, že příště si určitě řeknu.

Po krátké pauze jsme vyjeli, cesta byla rázem mnohem příjemnější. Asi tak 30 minut. Pak totiž začalo to samé trápení znovu. Tak je to normální? - napadlo mě, cestou sem jsem byl v Praze a pak až těsně před cílem a to ještě jen proto, že šéf si potřeboval odpočinout, navíc jsem do sebe lil pití a teď jsem pil naposledy po obědě a tohle. Nicméně vydržel jsem do další psychologické hranice a modlil se, aby se nenaplnily hrozby z rádia, že je neprůjezdná dálnice.

Když pominu tyto nepříjemnosti, jimž se teď už jen směju, snad ještě horší bylo, že šéf poslouchá rádia typu Impuls, Frekvence 1. Od českých hranic jsem se tak přenesl zpět časem. Dokonce jsem se za tónů Michala Davida přistihl, jak jsem se zamyslel, zda jsem pro každého koupil alespoň jedno mýdlo Fa a zda jsem nabral dost katalogů Quelle. Když pak spustila Jana Kratochvílová, znejistěl jsem ještě víc. Ovšem trumf představoval Sagi a jeho píseň (myslím, že nejsem daleko od pravdy, když řeknu, že jediná) Dávej ber. To už jsem nevydržel a vyprskl smíchy. Šéf dělal jako že nic, pouze přeladil. Jenže na Frekvenci 1. Neznám lepší příklad pořekadla z bláta do louže. Jenže to jsme už přijížděli do Prahy. Kdo létá letadlem, ví, že při přistání na Ruzyni se z reproduktorů zpravidla ozývá skladba Vltava. Jak jsem zjistil, v autě je to velmi podobné. Ovšem tady nehraje nějaký neznámý Smetana. My jsme se totiž do naší matičky vraceli za zvuků skutečného národního pokladu - z rádia totiž hrála Helena Vondráčková…;-)

Bohužel nastal katastrofický scénář - díky počasí jsme měli zpoždění, nicméně šéf mě dovezl až před nádraží, kde obětavě zaparkoval na zákazu zastavení, ovšem na nástupiště jsem dorazil v 19:19 a přestože právě v tolik měl odjíždět vlak, nikde po něm nebyly ani památky. Nezbývalo mi tedy, než strávit hodinu v nádražní hale.

Ještě horší pak bylo, že jsem večer oželel koncert Harleje v Chotuticích a úplně asi nejhorší pak bylo, že jsem s tím tak nějak počítal a byl jsem s tím i smířený, že tentokrát se akce odehraje beze mě. Buď je to opravdu věkem, nebo snad nějakým záchvěvem odpovědnosti. Ze stejného důvodu vynechávám i tradiční vánoční Tři sestry, což se v mé pařanské kariéře zatím přihodilo, tuším, jednou. Ještě před pár lety bych vyrazil na všechny tři pražské koncerty, tentokrát si je ale nechávám utéct.

Přece jen - nerad bych případně řešil dopravní spojení koncertní sál - porodní sál…;-)

Potrefená husa...

Vždycky mě potěší, když si na mě před vánoci někdo vzpomene. Je to takové zadostiučinění, že to, co tady píšu, oslovuje i další.

Ačkoli to dělám skutečně výjimečně, rozhodl jsem se, že dnešní zprávy, které mi v podvečer přišly, zveřejním. Zaprvé proto, aby i ti, kteří si blog nepíší, viděli, jak to vypadá, když takový hřejivý vzkaz dorazí, zadruhé proto, že jsem vážně ani v nejmenším netušil, že potrefená husa (včerejší článek) se ozve, zatřetí proto, aby si lidé mohli udělat určitý obrázek o naší (jednostranné) korespondenci - v případě dalšího zájmu mohu zalovit v archivu (nejen její rodiče by se hodně divili!) A začtvrté proto, že opakování je matka moudrosti a zdá se, že úplné základy internetu stále nejsou všem jasné.

K poslednímu bodu tedy jen ve stručnosti - nezáleží na tom, zda se podepíšete jako švagrová, třicet káček, nebo třeba jako štědrovečerní kapr - spolu se zprávou odešlete také IP adresu svého počítače. A věřte tomu, že i méně chápavý jedinec (jímž, jak od stejné IP adresy z minulosti vím, jsem právě já) si dokáže tento jakýsi kód srovnat a poznat, kdy je stejný.

Takže milá švagrová a milá kkkkkk v jedné osobě, vážím si toho, že máš ke mně takovou důvěru, že se svěříš i s tím, že lékař nad Tvou diagnózou zlomil hůl, protože jak píšeš, nejde léčit. Říká se tomu masochismus a jde o úchylku, kdy jedinci dělá dobře, je-li plísněn, tupen, ponižován, šikanován, nebo dokonce trýzněn (zdroj - internet). Léčit se to asi vážně nedá, tudíž mi nezbývá než se smířit s tím, že ačkoli ty moje kecy nesnášíš, denně si je čteš. Prý na to ale existují alespoň tlumící léky.

Mimochodem, použiju-li Tvůj oblíbený argument, na nějž se příliš odpovědět nedá - pro pravdu se každý zlobí...

Abych snad nemohl být nařčen, že si cokoli přibarvuji, zde jsou přímo obrázky...

P.S.

Tak dobře, do třetice všeho dobrého. I když se podepíšeš jako sluníčko, poznám, že to jsi Ty...

To je život...

Ačkoli příspěvky z tohoto týdne tomu možná nenasvědčovaly, sváděl jsem pořádný vnitřní boj. O to, zda blog zabalit, nebo pokračovat.

Bohužel není možné zablokovat někomu přístup na tyto stránky a u jistých lidí mi už delší dobu vadilo, že se tak dostávají k informacím o naší rodině. Nakonec jsem extrémní řešení z úvodu zamítl, protože mi přišlo trochu líto tohle všechno zahodit. Přece jen v únoru to bude už neuvěřitelných pět let, co jsem klikl na položku "Založit nový blog" a to už je určitá část života. Učinil jsem tedy alespoň určitá rozhodnutí.

Tím hlavním je, že na blogu velmi výrazně omezím fotografie a videa Andreáska. Pokud by snad někomu opravdu hodně chyběly, nechť se mi s kontaktem ozve přes zprávu autorovi. Nemám sebemenší problém tu a tam něco poslat, jde ale o to, že budu mít možnost korigovat, komu se jeho obrázky dostanou do rukou. Všem slušným čtenářům mého blogu se za toto opatření omlouvám, ale věřím, že ho pochopí (ti nejvěrnější pak důvody stejně nejspíš tuší...)

Ještě před odjezdem do zahraničí jsem si také s Andýskem promluvil jako chlap s chlapem. Na některé věci totiž není nikdy brzy, a i když se Andreásek někomu může zdát ještě dost malý, někdy mám pocit, že ve svých dvou letech má víc rozumu než leckterý dospělý. Zatím je ale ještě naivní, všechno má jako hru a myslí si, že svět je jen dobrý. Já jsem ho takhle před vánoci postavil před tvrdou realitu. Vysvětlil jsem mu, že zatímco jiní mívají dvě babičky a dva dědečky, on má prarodiče jen jedny. Stejně tak má a bude mít jen jednu tetu a jednoho strejdu z mé strany a jednu tetu a jednoho strejdu ze strany manželky.

Život je někdy krutej, ale je takovej a jinej nebude...

P.S. Článek má volné pokračování...

http://paranek.blog.cz/1112/potrefena-husa

Pár posledních postřehů...;-)

Můj pobyt v Německu se nachýlil ke svému závěru. Zrovna jsem si vzpomněl, jak jsem tady zmatkoval první den, kdy jsem se nemohl přihlásit do počítače, protože ve svém hesle mám znak @ a zkuste si ho najít na německé klávesnici, když vám to samozřejmě kvůli bezpečnosti píše jen samé tečky. Vyzkoušel jsem milión klávesových kombinací a nakonec jsem se musel snížit k tomu, že se zeptám. Byla to samozřejmě ta milióntáprvní...;-) Stejně tak jsem si hned v pondělí vypočítal, kdy mám odejít, abych měl časově přesně odpracováno. Ještě jsem si to napsal na lísteček, abych nezapomněl. Bohužel jsem si až v hotelu vzpomněl, že jsem si u dveří zapomněl "pípnout"...

Včera večer jsem měl ještě povyražení, protože jsem byl kolegy pozván na jejich tradiční Weihnachtsmarktbummel, čili procházku po místních vánočních trzích. Němci se na to těšili celý den, hned večer jsem pak pochopil proč. Všechno, co bylo tekuté, totiž do sebe lili doslova proudem. Abych nevypadal jako nějaký chudý Čecháček, koupil jsem si taky celkem dva svařáky (jeden klasicky červený, druhý pak bílý), i když se přiznám, že cena kolem stovky za jeden mi je tak trochu znechutila. Zajímavé bylo hlavně to, jak někteří po celý týden odtažití Němci s každým dalším decilitrem ztráceli zábrany a ke konci už se se mnou bavili snad úplně všichni. Dokonce si s drtivou většinou tykám (nebo alespoň včera jsem si tykal, uvidíme za týden...;-))

Co se toho trhu týče, nejlepší bylo, že tou dobou už dorazil i můj osobní řidič - šéf, takže jsem se nemusel starat o cestu zpět. Obecně mě tady překvapila doprava. Jednou jedinkrát jsem zažil, že na sebe auta zatroubila a to jen kvůli tomu, že jedno z nich jelo na červenou (já to ale opravdu nebyl;-)) No a včera? To jsme trochu bloudili, dokonce jsme se několikrát špatně zařadili do pruhů před křižovatkou. U nás neřešitelný problém. Tady? Čtyři pruhy, my v tom nejvíc vpravo a zjistili jsme, že potřebujeme úplně doleva. Šéf vyhodil blinkr a doufal, že ho třeba někdo pustí. Všichni řidiči vlevo zastavili jako na povel a my mohli bez problémů přejet. A podobná situace se nám přihodila ještě jednou se stejným výsledkem.

Další věc, co mě překvapila, na všech halách v továrnách stojí popelnice na tříděný odpad. A nejspíš proto, že tam pracují samé s prominutím lopaty, nestačí je odlišit barevně, případně nápisy jako papír, plasty atd... Každá nádoba byla kromě toho všeho opatřena ještě velkámi barevnými fotkami toho kterého odpadu. Ještě že něco podobného nedávají i na záchody...;-)

U Inda...;-)

S jídlem je to tady na mé cestě trochu horší. Bezchybný je oběd, v místní kantýně totiž výborně vaří a jídlo si nandává každý sám. Porce nikoho nezajímá, takže když vám talíř bude přetékat ze všech stran, zaplatíte 3,20€ stejně jako ten, kdo si nabere jednu bramboru. Díky tomu jsem se rozhodl, že večeře budu trochu odbývat. Ne snad, že bych na ně neměl, diety jsou víc než štědré, ale přijde mi to jako zbytečné vyhazování. Když jsem dva dny po sobě měl kebab v podnicích, které mi doporučili místní kolegové, rozhodl jsem se také na radu kolegů vyrazit do místní indické restarace. Dlužno podotknout, že u Indů jsem byl poprvé v životě.
Objednal jsem si u číšníka, kterému jsem krásně rozuměl (konečně jsem si tak našel spřízněnou duši a ten mi za malou chvilku přinesl předkrm jako pozornost podniku. Během několika dalších minut potom dorazil s hlavním chodem. Vcelku mě překvapilo, když přede mě postupně rozložil dva hořící kotlíky, v nichž se průběžně ohřívala jednak rýže a potom také jakási omáčka s masem. Nandal jsem si část na talíř a ochutnal. Od té chvíle nehořely jen kotlíky, ale také moje pusa. Něco tak pálivého jsem ještě nikdy v životě nejedl. Zatímco jsem si jednou rukou otíral kapičky potu z čela, druhou jsem se ovíval a očima hledal hasící přístroj. Po chvilce už mi bylo jedno, co jím, chuťové pohárky lehly plamenem. Dokonce i třetinka piva, kterou jsem se snažil požár trochu uhasit ztratila svou nahořklou chuť a zdála se nasládlá jako limonáda. Při jednom z dalších nabírání na talíř jsem trošku ubryndnul a rudá omáčka se ocitla na krásně světlém prostírání. Při pohledu na přísného Inda jsem se lekl, že mi to uritě musí dát k úhradě s tím, že to je po jeho babičce. Nejprve mě napadlo přikrýt flek talířem, ale protože se mi potom z takového úhlu špatně jedlo, postavil jsem tam sklenici. Když jsem dojedl, vnitřnosti musely být dokonale ohořelé, číšník odnesl ze stolu půlku kuchyně. Postupně jsem dopil a připravil si peníze k placení. Bohužel si mě nikdo nevšímal. Bez přehánění po 15-20 minutách si přece jen Ind všiml mého nervózního pohledu a zareagoval otázkou, zda chci platit. Během chvilky se přede mnou objevil panák čehosi žlutého a stříbrná krabička. Nejprve jsem se bál, že ji otevřu a uštkne mě přinejmenším kobra indická, ale nakonec jsem zjistil, že se v ní pouze ukrývá účtenka. Naskládal jsem do ní peníze a k částce přidal 10%, jak bývá zvykem. Pak jsem začal bojovat sám se sebou, zda mám ochutnat tajemný nápoj. Došlo mi, že i kdyby to bylo sebeotrávenější, nic se mi stát nemůže, jelikož vnitřnosti jsem už stejně dávno neměl. Na první ochutnání se ale nápoj zdál být dobrý, proto jsem nakonec do sebe vykopil i zbytek. To byl signál pro druhého číšníka, aby se vydal pro krabičku. Možná proto, že poznal, že jsem Čech, otevřel ji ještě na stole. Začal se přehrabávat v penězích a já trochu znejistěl, jestli jsem se nespletl. On potom vyhrabal ještě účtenku, podíval se na ni a znovu na peníze. Pak zakoktal: "To je nějak hodně!"
Odpověděl jsem, že je to dobré a radši vypálil pryč. Co kdyby mi jako projev díků chtěli přidat!? V každém případě jsem ostré koření cítil v krku ještě večer při koupání. Ráno pak někde úplně jinde...;-)

Exkurze...;-)

Poslední dva dny si vážně užívám. Včera dopoledne mě čekala exkurze po jednom z našich místních závodů. Všechno bylo domluvené předem, aby nedošlo k žádné komplikaci. Bohužel ještě v pondělí onemocněl člověk, který mě měl provádět. Narychlo byl tedy povolán náhradník, ten se ale pro nemoc nedostavil ráno. Napadlo mě, že se na mě asi všichni hodně těší, když radši onemocní. Nezbývalo než narychlo povolat zálohu zálohy. Já jsem si zatím měl jít dát kafe. Tady se vůbec všechny prostoje řeší kafem. Ani radši nepočítám, kolik litrů jsem za těch pár dní už vypil.
Jak se tak flákám u stolku s hrnkem, najednou se za mnou objevil vysoký chlap v tlusté bundě a s helmou na hlavě. První, co mi prolétlo hlavou, bylo: "Se nějakej dělňas asi spletl..." Svůj omyl jsem si uvědomil vzápětí. Šlo o mého průvodce.

Vyrazili jsme z našeho IT centra směrem k továrně, kde jsem na vrátnici dostal zelenou helmu a ocelové návleky na boty. Z mých pětačtyřicítek se během okamžiku staly zhruba padesátky, které se od těch klaunských lišily snad jen černou barvou. Několik minut jsem si pak musel zvykat, abych si nerozbil nos. Snažil jsem se o to víc, že jsme procházeli jednotlivými dílnami, kde pokaždé hrdě viselo číslo, oznamující počet dní od posledního úrazu. Mimochodem továrna je samozřejmě velice moderní, nicméně některé výstražné cedulky to visí nejspíš ještě od války, kdy se tu vyráběly nejspíš úplně jiné věci…
Podobnou exkurzi jsem zhruba před měsícem absolvoval i u nás, jenže tady bylo všechno ne desetkrát, ale zhruba stokrát rozlehlejší. Dokonce v areálu jezdí kromě tiráků i nákladní vlaky, na něž se všechno hned skládá, tudíž jsem ocenil, že jsem před odjezdem nelenil a vyřídil si pojistku.;-)
Během dopoledne jsem naběhal několik kilometrů a myslím, že v ochranných pomůckách na mě musel být hodně vtipný pohled. Ten se ostatně naskytl i kolegům z IT oddělení po mém návratu. Když jsem si totiž konečně sundal helmu, zůstal mi na čele rudý flek, který zmizel tak po hodině...;-)

Něco podobného mě čekalo také dneska, tentokrát v další z našich místních továren (máme totiž víc divizí, či jak to mám nazvat.) Měl jsem strávit celé dopoledne s místními lokálními ajťáky. Nejprve mě ale jeden z nich provedl po všech halách závodu, přičemž se mi všude snažil vysvětlit, co se na tom kterém místě právě vyrábí. Problém byl pouze v tom, že všude bylo poměrně hlučno, takže jsem jenom viděl, jak se mu pohybují rty. Když se na chvilku hýbat přestaly, pokaždé jsem chápavě přikývl. Zhruba po dvou hodinách přínosného výkladu jsme se vrátili do ajťácké kanceláře. Tady bych rád zdůraznil jednu věc - ať jsem dělal kdekoli, u ajťáků v Česku je snad vždycky smrad. Tady to bylo úplně jiné. Možná za to ale mohla hlavně mladá kolegyně, která kancelář taky sdílí…;-)

Největší průšvih nastal, když jsem se začínal chystat k návratu do naší centrály. To se totiž v kanclu objevil člověk z UPS a že prý dorazilo pár balíčků. Kolega, který se mi věnoval, se zvedl a já se jen tak ze slušnosti zeptal, zda mám jít taky. On kývnul, že jasně. Vzal jeden vozík a ukázal na druhý. Hned do prvních dveří jsem s ním narazil, protože se neovládal zrovna nejjednodušeji, potom jsem se otřel ještě o jedny. Těch pár balíčků bylo celkem 106, a šlo o počítače, notebooky a monitory a já jsem pomáhal s jejich vykládáním. Přiznám se, že jsem snad už po deseti vteřinách litoval, že jsem se k odchodu neodhodlal o pár minut dřív. Když jsme měli hotovo a vrátili se konečně zpátky do kanceláře, tekly ze mě čůrky potu. To bylo hodně efektní hlavně kvůli mladé kolegyni o níž jsem mluvil;-) a taky že se tam zastavila nějaká důležitá osoba, velké zvíře, s níž se znám jen podle jména. Aspoň si mě teď bude lépe pamatovat…;-)

Pak jsem se konečně vydal zpět. Přestože mi bylo nabídnuto, že mi bude proplacen taxík, snad jako šetrný Čech jsem zvolil autobus. Přímo před oběma továrnami je totiž zastávka. V autobusu jsem se ztrapnil hned při kupování jízdenky. Řidič totiž zahrabal v takové zvláštní krabičce, zacinkaly drobáky a já čekal, kdy mi je dá. Po chvilce trapného ticha ukázal na zvláštní přihrádku, kam už dávno předtím vypadaly mince na zpět. Něco jako když u nás platíte jízdné v automatu, ale tady to nemají tak promakané…;-)

U lokálů se mám zastavit ještě zítra. Nejspíš jim zase dorazí nějaká zásilka a když už tady mají tu levnou sílu z východu…;-)

Trable v Německu...;-)

Včera večer jsem začal propadat lehké krizi. Ačkoli o sobě neskromně tvrdím, že německy hovořím plynně, právě včera jsem se zrovna dvakrát nepředvedl.

Večer mi totiž něco říkala pokladní v místním Kauflandu a já se vůbec nechytal. Nejdříve jsem ještě projevil snahu a bez zaváhání ze sebe vychrlil složitou německou větu: "Bitte?" Ona jako gramofonová deska zopakovala předešlou frázi, z níž jsem opět pochopil jen to, že jde o otázku. Pokrčil jsem rameny a česky řekl: "Já vám nerozumím!" Tentokrát se nechytala pokladní, čili jedna jedna, proto mi vrátila drobné a zase něco plácla. A to i přesto, že jsem si jen těsně předtím v duchu říkal: "Doufám, že už nic nebude chtít..." Ačkoli jsem se snažil sebevíc, nepochopil jsem, co zase otravuje. Nechtěl jsem se svou němčinou ztrapnit ještě víc, proto jsem zůstal u své mateřštiny: "Já fakt nevím!" Nejspíš to druhé slůvko v pořadí způsobilo konec našeho nově vzniklého přátelství, proto mi vrazila do ruky účtenku a procedila: "Auf Wiedersehen!"

Podobná situace nastala, když jsem se potom šel najíst. Rozhodl jsem se pro pravý německý (nebo spíš turecký) Döner Kebab. To, co se potom odehrávalo, bych nikomu nepřál. Konverzace mezi Turkem a Čechem, z nichž si oba do té doby mysleli, že umí německy, musela být pro okolí velice zábavná...

A to jsem se zapomněl pochlubit, jak jsem hned první den dvakrát zabloudil v hotelu. Ještě že alespoň tam se ještě mluví opravdu německy...;-)

Hotel Slavík...;-)

Včera ráno jsem se doma rozloučil a trochu nezvykle v neděli vyrazil do práce. Čekala mě dlouhá cesta, jelikož jsem byl pracovně vyslán do naší centrály v Německu. Naštěstí jsem dostal k dispozici osobního řidiče - šéfa!;-)

Jízda probíhala bez nejmenších komplikací. Vlastně na celé trase, která měří víc než 600 km jsme z dálnice sjeli pouze u Ústí, kde není dodělaná a podruhé až těsně před cílem. Protože v Německu se dálnice vždycky jen křížily, pouze stačilo najet na další. Cestou jsem měl dvakrát pořádnou spací krizi a když jsem se právě po té druhé probral, pronesl jsem k šéfovi, aby řeč nestála: "To je divný, že jsem měl dvakrát krizi, v práci pravidelně usínám jen jednou...";-)

I přes klimbání jsem samozřejmě nemohl nepostřehnout německou preciznost, kdy na dálnicích je všechno důkladně označeno s dostatečným předstihem a posléze ještě několikrát pro připomenutí. Třeba jako značka varující před nerovnostmi na silnici, kvůli nimž byla i snížena rychlost na "pouhých" 120 km/h. Snad zvyklý z Česka jsem čekal pořádný skok, jenže celý povyk byl jen kvůli čemusi, co bych přirovnal snad k decentnímu ťuk, ťuk. Čili k tomu, co na našich dálnicích představuje lepší standard...

Do cíle jsme dorazili přibližně po pěti hodinách. Po ubytování jsme se v recepci setkali s jedním naším německým kolegou, který si u nás objednal kartóny cigaret. Když jsme mu jich osm (maximální povolené množství na dvě osoby) ve tmě na parkovišti předávali, připadal jsem si jako opravdový pašerák!;-)

Kolega nás potom za odměnu vzal do centra města. Zůstal jsem dost překvapený, protože všichni němečtí kolegové nás přesvědčují o tom, že jde o jakousi prdelku, jenže ta prdelka má víc než 140 tisíc obyvatel...;-) Zašli jsme si i na chutnou večeři, kde při placení náš průvodce sbalil účet a my tak ani netušíme, jak moc jsme se rozjeli.

Pak jsme se ještě prošli místním vánočním trhem, který je prý malinký, ale mně přišel přinejmenším stejně rozlehlý jako trhy v Praze (jenže už známe německá měřítka;-)), rozhodně jsem se pak nemohl ubránit dojmu, že se na dvou přilehlých náměstích shromáždili snad všichni místní.

No a potom už zpátky do hotelu, kde se mi mimochodem moc líbí. Asi mě zaměstnavatel má za hvězdu, proto mi vybrali ubytování hned s hvězdami čtyřmi. Moje nové přechodné bydliště je zde:

http://www.waldhotel-nachtigall.de/waldhotel/

V létě tam údajně od rána řvou slavíci, ale teď v zimě tam vládne, řekl bych stoprocentní ticho...;-)

Kytka...;-)

Po nějaké době jsem manželce kupoval kytku. Neměl jsem moc času, takže jsem uvítal, že v obchodě právě obsluhovali jedinou paní, která stála přede mnou. Asi po pěti minutách nervózního přešlapování jsem pochopil, že opravdu nezáleží na kvantitě… Bába si totiž přinesla svoji vlastní skleněnou kytku na dlouhém stonku a nechávala si k ní přivázat nějakou tu trávu. Celou dobu se ujišťovala, jestli si květinářka stejně jako ona myslí, že je to výborný nápad. A to i přesto, že se přiznala, že už jde o druhý pokus, protože prvně to vázala sama a skleněný stonek se zlomil. Díky tomu vše trvalo ještě mnohem déle, protože se vázající lekla a zpomalila.
Konečně jsem se dostal na řadu a vítězoslavně oznámil, že chci uvázat kytku. Samozřejmě následovala otázka, které jsem se obával. "A z čeho bude?" Vzhledem k tomu, že znám akorát růže a tentokrát jsem chtěl změnu, byl jsem schopný odpovědět akorát tak že z kytek. Naštěstí slečna byla chápavá a hned mi cosi nabídla. Bohužel název kytky vám neřeknu, vím jen, že začínala na A a zbytek mi připomínal nějaké zaklínadlo z Harryho Pottera. Jak tak vázala nejrůznější listy, kus trávníku a samotnou kytku dohromady, prolétlo mi krátce hlavou, že se to snad manželce bude líbit, protože mě to zatím nijak nenadchávalo.
V tom se ve dveřích objevila další zákaznice. Taková ta typická Pražačka v luxusním oblečení. Vykuleně zírala téměř s otevřenou pusou a já se podíval stejným směrem - na zeď, jestli jsem tam něco přehlédl. Nic tam nebylo. Najednou se u ní objevila druhá květinářka a ta zákaznice na ní zcela užasle spustila: "Můžete mi, prosím vás, udělat taky takovou krásnou kytici?" Teprve teď jsem pochopil, na co tak zírala.
Druhá prodavačka ještě zavtipkovala: "Doufám, že oba nejdete na stejnou oslavu!" Moje kytka byla za chvíli hotová, tak jsem vyrazil na vlak a domů.
Tam jsem dárek předal a vyklopil i veselou příhodu s druhou zákaznicí. Zatím jsem kytici rozbalil a nemohl si nevšimnout výrazu v manželčině tváři. "Tobě se nelíbí?" zhrozil jsem se. "Ne, právě, že jo," ujistila mě. A pokud to neříkala jen ze soucitu, pak jsem našel další rozdíl mezi ženami a muži...;-)

Dvakrát měř...;-)

Tentokrát trošku intimní téma, slabší povahy ať raději přestanou číst…;-) Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Asi tak před půl rokem jsem se tady zmiňoval o kolegovi a jeho splněné noční můře. Možná jsem to nakonec nezveřejnil, ale chtěl jsem. Přišlo mi to totiž strašně vtipné. Jak může někdo jít na záchod a až v závěru zjistit, že tam chybí papír? Nechápu! Tedy nechápal jsem...;-)

Nějak po obědě se u mě ozvalo volání přírody. Přesněji volání divočiny. Dorazil jsem chvatně na toaletu, utrhl si papír, otřel prkýnko a dál to znáte...

Pak jsem natáhl ruku k takovému plechovému válci, v němž je toaleťák. Škubnul jsem za kousek, co visel ven a ten se bezvládně snesl k zemi. Hrábnul jsem tam ještě jednou a nic. S oroseným čelem jsem zaťukal na tu plechovou krabici snad v domnění, že nastane nějaký zázrak, ale taky nic.

Naštěstí, jak by řekla moje hluboce věřící kolegyně, jež svou víru ráda dává na odiv - pán mě má rád a tak mi ve své neskonalé dobrotě zařídil rýmu. Jen díky tomu mám s sebou na každém kroku hromadu kapesníků, která mě nakonec zachránila,

Příště se budu raději řídit heslem - dvakrát měř, jednou tlač...;-)

Nadílka...;-)

Původně jsme chtěli letos k Andreáskovi už pozvat čerta. Není špatné, když má dítě z něčeho respekt, případně i trochu strach. Navíc by odpadly situace, kdy mu při zlobení čertem pohrozíme a on se začne smát a nahlas volat: "Čertééé!" Pak jsme si to rozmysleli, přece jen dva roky jsou dva roky. Padlo tedy další rozhodnutí - zajdeme s ním jen v neděli do kulturáku, kde měli být. Plán zněl jasně - ukázat mu, že čerti existují, ale pokud by to na něj bylo moc, pak se držet v dostatečné vzdálenosti a případně zmizet úplně. Jenže když jsme dorazili, při pohledu na hrstku hrajících si dětí jsme pochopili, že akce je úplně jiná, než jsme očekávali. Je sice pravda, že tam pár čertů bylo, ale tihle byli opravdoví - jen přešli silnici z domků od naproti…;-) Necháme to tedy na za rok, uzavřeli jsme kapitolu čert.

Jenže v pondělí dopoledne mi přišla od manželky SMSka, že se u nás večer přece jen i s Mikulášem zastaví a nakoukne do dveří. Z práce jsem tedy vyrazil o hodinu dřív (čili pouze o hodinu déle;-)), abych se domů dostal s dostatečným předstihem před pekelníkem. Všechno jsem měl tak krásně rozvrženo, že to nemohlo nevyjít. Jenže to bych nesměl jet domů vlakem ČD. Zhruba na polovině cesty jsme zůstali stát na jednom nádraží. Pět minut, deset minut… Přestože zdůrazňuji, že šlo o nádraží, nedozvěděli jsme se, co se děje. A to i přesto, že si dole ve dveřích po celou dobu pískal dobře naladěný průvodčí. Patnáct minut, dvacet… Z reproduktoru se náhle ozvalo automatické hlášení: "Vážení cestující…" No sláva, konečně se dozvíme, co se vlastně stalo, či jak dlouho tu budeme stát. "…omlouváme se za zpoždění vlaku. Děkujeme za pochopení." Aha, tak nic. Po chvíli se ozvalo další hlášení: "Vážení cestující - děkujeme za pochopení." Ale prosím, rádo se stalo!

Nervózně jsem sledoval čas, když jsme se konečně rozjeli.

Domů jsem dorazil jen o chvilku dřív, než kdybych býval zůstal ještě placenou hodinu v práci. Manželka mi hned ve dveřích oznámila, že čert s Mikulášem před chvílí odešli. Andreásek mi to tedy alespoň popsal.

Děkuji tedy ČD za spolehlivou službu. Původně jsem si chtěl koupit další měsíční jízdenku ještě tento týden, abych ušetřil před jejich zdražením (pokud se mi zase ozve jistá zhrzená nádražíčka-bloggerka, pak zdůrazňuji, že ať si případně tvrdí, co chce, se zvýšením DPH to nemá nic společného, jelikož ta se zvyšuje až od 1.ledna, nikoli od tohoto víkendu). Jenže za kvalitu si rád připlatím, proto tedy počkám a uděluji drahám po nějaké době Kyselou prdel.

Spinning...;-)

To jsem zase jednou něco nepochopil. Dorazil jsem brzy ráno do kanceláře, kde zatím byly jen 4 kolegyně, čili babinec. Snad abych měl šanci se v jejich hovoru taky trochu chytit, začaly se najednou bavit o spinningu, čili tématu mně blízkém…;-) Místo, kam se na něj dá chodit, se navíc nachází téměř ve vedlejší budově.
Ačkoli ze všech cizích výrazů jsem tak nějak mlhavě chápal snad jen co může znamenat jízda do kopce, taky jsem se několikrát zapojil. Zatímco kolegyně si vyměňovaly zkušenosti, jak rychle kopec dávají, já jsem se přiznal, že já bych slezl a kolo vedl…;-)
V tom dorazil kolega. Když viděl naši zasvěcenou debatu, ještě ve dveřích se zeptal: "Čau, co řešíte?" Jelikož jsem snídal vtipnou kaši, vyhrkl jsem: "Za chvilku mám vedle spinning, tak mi holky říkaj, co a jak."

Už ani nevím, kdo vyprsknul smíchy jako první - jestli kolega nebo kolegyně, v každém případě nechápu, co tady bylo tak vtipné…;-)

Postrach silnic...;-)

V sobotu bylo záhodno vyhnout se Pardubicím. Řádil tam totiž silniční pirát. Ale popořádku. Ve středu s manželkou slavíme výročí, proto jsme se rozhodli pro výlet do města, kde to všechno začalo.

Vyrazili jsme až kolem desáté. Zádrhel nastal už u poděbradského kruháku, kde začaly první trable. Ačkoli já jsem měl připravenou trasu přes Poděbrady, manželka mi začala tvrdit, že jsem právě na kruhovém objezdu měl odbočit. Je tedy fakt, že mě tam vedla i navigace, na niž jsem ale nekoukal, jelikož do města svého středoškolského studia bych snad ještě bez potíží měl trefit. Zahnul jsem tedy hned na další křižovatce s tím, že se tak dostaneme zpátky na tutéž silnici. Jenže - zjistili jsme, že navigace mě vedla na dálnici a jelikož nemám známku, rozhodl jsem se na vhodném místě otočit a vrátit se přece jen na ty Poděbrady.

Mimochodem k tomu kruháku... Když se u něj někdy v létě začalo stavět Tesco i s odbočkou, hrozil jsem se, jak nepřehledná situace tam bude. Známí se mi vždycky smáli, že přeháním. Nevím... Jak jsme se otočili a vrátili, Andík si právě v těch místech decentně ublinkl, proto jsem zastavil hned za Elektro Oázou. Během těch snad ani ne deseti minut neplánované pauzy jsme byli málem svědky dvou bouraček, kdy jednou chybělo opravdu hodně málo - jen zařvaly brzdy a auta stála těsně u sebe. Tak to jen k tomu mému přehánění...

Vzhledem k Andreáskově nevolnosti jsme si pohrávali s myšlenkou návratu domů. Nakonec jsme se ale rozhodli jet dál, věci na převlečení jsme s sebou měli, takže jsme výletu dali ještě jednu šanci. V Poděbradech jsme zjistili, že už dávno neplatí značka dej přednost v jízdě - alespoň dodávka před námi musela dvakrát brzdit, když před ní na různých křižovatkách někdo vlétl (mimochodem pokaždé ve škodovce, což opět potvrzuje mou teorii!;-))

Pak už cesta probíhala bez dalších nečekaných nepříjemností. Až do Pardubic. Co si budeme nalhávat, jednalo se o mou první motoristickou návštěvu opravdu většího města. Jak tak jedeme, poměrně dost svítilo sluníčko, proto jsem si musel nastavit stínítko. Jenže jednak díky němu a potom taky díky reklamám na každém sloupu (a že jich tam díky trolejbusům je), jsem tak trochu přehlédl semafor. Horší bylo, že na něm právě svítila červená... A ještě manželce říkám, když přede mnou projelo auto: "No to je debil, podívej se na něj!" Až teprve když na mě zatroubilo další, pochopil jsem, že něco není tak, jak má. Naštěstí autům z druhého směru zelená právě padla, proto se teprve rozjížděla. Teď jenom přemýšlím, jestli na sloupu se semaforem byla kamera nebo ne... Projeli jsme skrz celé město až k nádraží, těsně před ním na mě ještě houknul tirák, protože přece jen nejsem zvyklý na "doplňková" světla u semaforů a zaparkovali nejprve u hypermarketu Albert, kde bylo na celém parkovišti snad jediné volné místo. Andreásek spal, tak jsem zatím šel obhlédnout situaci dovnitř. Když jsem se vrátil, byl Andík už vzhůru, takže jsme mohli vyrazit. Předtím jsem ale ještě přeparkoval o několik set metrů vedle před Obi, protože na původním parkovišti stála cedule s nápisem, že prý maximálně dvě hodiny. Sice netuším, jak by to tam kdo měřil, ale jistota je jistota.

Po rychlém obědě jsme se vydali na procházku celým městem. Musím přiznat, že bych Pardubice už vůbec nepoznal, změnilo se tam snad úplně všechno. Dokonce je pryč i ohromná kaluž před univerzitou, do níž jsem se před lety v zimě propadl a měl nohu po koleno ve vodě, čímž jsem si získal svou dnešní ženu. Ta kaluž, která za celou dobu našich studií ani jednou nevyschla. Na jejím místě je teď bezbariérový chodník a jeden z mnoha kruháků.

U náměstí jsme se chtěli zahřát, proto jsme zamířili k místu, kde bývala výborná malinká cukrárna. S až nepochopitelně nízkými cenami. Jaké bylo naše překvapení, že v tomto případě se nic nezměnilo. Cukrárnička stále stojí a za 4 zákusky plus čaj a presso, jsme tam nechali 93 korun. V centru města, prosím pěkně!;-)

Pak už jsme zamířili zpátky k nádraží, kde jsme parkovali. Po krátkých přípravách jsme vyjeli. Na město padla tma a já málem způsobil další přestupek. To když jsem podle značky očekával kruhák, jenže ten byl skrytý ve tmě a jelikož kruh moc nepřipomínal, měl jsem pocit, že před ním je ještě křižovatka. Naštěstí jsem se na poslední chvíli rozhodl auto přijíždějící zleva pustit.

Ono to vypadá, že jsem měl z Pardubic strach, a proto se rozhodl je projet bez zastavení, ale náhodou chodce jsem třeba pouštěl...;-)

Příště už budu vědět co a jak, takže to bude zase o něco lepší. A že se tam máme v plánu vrátit, to je jasná věc...;-)

Blbá pohádka...;-)

I dnešní příspěvek bude oslavnou ódou na Andreáska. Zase nás totiž několikrát dostal.

Třeba o víkendu, kdy hned po ránu blbnul v posteli. Najednou se zády nějak zapasoval mezi nás a začal volat: "Ponóc, ponóc!" (skutečně nepoužívá M, ačkoli jinak ho umí;-)) My jsme si nejprve mysleli, že si jen tak hraje, proto svou prosbu zintenzivnil a ještě natahoval ruku: "Ponóc, ponóc! Zachraňte mě!"

V neděli mě potom manželka chtěla poškádlit (možná mi jen chtěla udělat radost, když si pořád stěžuju, že v televizi není žádná pořádná muzika;-)), proto pustila adventní koncert. Zvuky, které se nesly z reproduktoru, jsem si okamžitě zařadil, neboť jsem je už jednou slyšel - tehdy se nesly z psího cvičiště. Proto jsem vlastně hned vzápětí pronesl: "No to si děláš kozy, ne?!" Manželka se začala smát, jen Andreásek, který do té chvíle dováděl na gauči, zaraženě zíral na obrazovku. Už už jsem si chtěl stylově povzdechnout "pane bože", když po několika vteřinách kňouravým hlasem zvolal: "To je blbá pohádka! To neznám! Hypout!" (= vypnout)

Včera, když jsem dorazil z práce, mě odvedl do svého pokojíčku, že si budeme hrát. Jelikož jsem byl poměrně unavený, využil jsem jeho krátké nepozornosti a zabral místo na posteli. Naštěstí to zakomponoval do hry, takže jsem odpočinek nemusel přerušovat. Pokaždé ke mně něco přilétlo (těžší věci potom přinesl) a jen jakoby zdálky jsem se zavřenýma očima slyšel: "To taky hlídej!" Asi za půl hodiny šla kolem manželka, že půjdeme koupat a při pohledu na mě zasypaného hračkami se zhrozila: "Co to vyvádíte?" Nepřiznal jsem, že jsem klimbal a řekl jen půlku pravdy: "Já tady Andíkovi hlídám hračky…";-)

Nefalšovaná radost z dnešního balónku (až do ohromné rány;-))