Tohle fakt hoří...;-)

Samozřejmě, že je každý vždycky přesvědčen, že právě ten jeho problém je ten nejdůležitější a nesnese ani vteřinu odkladu. Aby všechno vypadalo co nejvíc naléhavě, objevují se potom v tiketech, které nám v práci chodí, spojení typu - urgentní, nesnese odklad, nebo dokonce že to hoří.

Vzhledem k tomu, že jak jsem psal na začátku, toto do tiketu uvádí skoro KAŽDÝ, jediným výsledkem pak je, že si toho už nikdo z nás nevšímá. V podstatě tedy záleží jen na nás, jakou prioritu pro vypracování zvolíme. Někteří se řídí počtem "postižených" uživatelů, jiní se řídíme třeba tím, jestli jde třeba o ženu se sexy hlasem;-), ale každopádně to, že něco hoří, je nám úplně jedno.

V pátek mě kontaktoval kolega z jedné naší německé továrny s naléhavou informací. Jakmile ovšem vyslovil slova o tom, že to hoří, přestal jsem vnímat. Že jsem se tentokrát mýlil, jsem pochopil hned, když se u nás rozšířilo, že zmíněný závod v Německu zachvátil požár.

Tak tohle asi fakt hořelo...;-)

Albert...;-)

Jen kousíček od kanceláře máme Alberta, kam poměrně často chodíme. Zpravidla si jde něco koupit jeden člověk a ze slušnosti se zeptá ostatních, zda chtějí něco přinést. Většina pak ze slušnosti s díky odmítne, pár si řekne o nějaké pečivo. Ovšem máme zde i experty.

Funkci svačinářky mají nejčastěji ti, co začínají v šest. Přece jen - ráno si ještě nic nekoupí a potom mají hlad, proto ani nikdo nic nenamítá, když se na chvíli v pracovní době vzdálí. Jde vlastně o takový neoficiální benefit.

Tentokrát jsem se té výsadě těšil já, proto jsem se cestou tázavě podíval na ostatní. Odpovědí mi byly různé varianty věty: "Ne, děkuji, jsi hodný." - ve všech možných jazycích. Jen jeden člověk se najednou jakoby probudil a vykřikl: "Co? Jdeš do Alberta?"

Docela ve mně zatrnulo, jelikož vím, jak právě tahle osoba zoufale nerada udělá jakýkoli pohyb (já vím, že ode mě to sedí, ale narozdíl od něj třeba do krámu si zajdu sám a rád, nebo ke kopírce, která je mimochodem hned vedle jeho stolu, si také bez problémů skočím, zatímco on čeká, až někdo půjde kolem a zeptá se, čí je to papír). Přikývl jsem a obával se nejhoršího. Během okamžiku se mi v ruce objevil papírek se seznamem zboží. Dvě poděbradky, dvě mléka, budapešťská pomazánka, tři kaiserky, čtyři jablka...

Ještě že nevěděl, že měli v akci cukr a mouku, takových deset kilo by se určitě hodilo...;-)

Školení...;-)

Školení mám obecně rád, protože se můžu aspoň na chvilku ulít. Jenže problém je, když jde o malou skupinku a ještě navíc se to naplánuje hned po obědě. To mám totiž spací krizi.

Jen tak na okraj - uznávám, že je to stále lepší než v případě kolegy, který mívá také krizi, ovšem v názvu spací změňte druhé písmenko.

Kolega Mexičan se snažil, měl téma velmi slušně zpracované, jenže co to bylo platné, když mi stále padala hlava a očima jsem vystihl přesně hranici mezi zavřením a otevřením. Na samotný závěr si potom připravil i konkrétní příklady, kdy si vzal několik tiketů ze systému, které od rána přišly a my jsme je měli vyřešit. Na základě toho, co jsme viděli a slyšeli. Trochu jsem znejistěl, protože jsem sice něco slyšel, ale rozhodně skoro nic neviděl. Ve skupince jsme byli 4, proto jsem se uklidňoval, že by to přece jen byla náhoda, kdyby zvolil mě. Ještě když nás začal ze srandy rozpočítávat, byl jsem docela v pohodě, ačkoli dětská říkanka mi připomínala spíš nějakou šamanskou formuli určenou k vyhnání zlých duchů. Na druhou stranu ale chápu, že průměrný cizinec hovořící česky taky není nejmoudřejší z enyky benyky kliky bé a pochopí z toho nanejvýš tak ty kliky.

Asi by mě hodně překvapilo, kdyby to dopadlo jinak - s poslední slabikou Mexičan ukázal na mě. Napadlo mě, že si asi všiml, jak intenzivně jsem během jeho prezentace přemýšlel. Tiket jsme po nějaké době s vypětím společných sil skutečně dokončili (mezitím jsem si už asi pětkrát myslel, že je to hotovo) a kolegyně-nováček, která normálně sedí vedle mě, se příliš přesvědčivě netvářila: "A to už jako tyhle tiskárny budeme od zítřka řešit sami?" zeptala se. "V pohodě, když tak se můžeš zeptat mě!" chtěl jsem ji uklidnit. Následný výbuch smíchu ostatních jsem doteď nepochopil...;-)

Srab...;-)

Srab, normální srab. Včera jsem šel na preventivní prohlídku k zubařce a vzhledem k času objednání jsem si dopřál na celý den dovolenou (dá-li se to tak vzhledem k účelu nazývat.)

Před několika týdny jsem měl pocit, že tentokrát se levá strana vrtačce nevyhne, proto se mi nikam moc nechtělo. Nakonec jsem se mýlil. Levá strana se zákroku vyhnula. Ale pravá ne. Prý prasklá plomba...

Každopádně poté, co mě zubařka krátce potrápila, chtěla se ještě ujistit, jestli něco nepřehládla, takže se zeptala, zda nemám problémy třeba se studeným, sladkým nebo tak podobně. Vzpomněl jsem si na nepříjemné pocity, když jím čokoládu nebo piju studené pití a hrdinně prohlásil: "Ne, vůbec ne."

Kontrola...;-)

Ráno jsem si tak od šesti seděl v práci, když jsem asi po třičtvrtě hodině zaslechl dveře za rohem. Po chvíli vidím, jak někdo přichází šerem směrem ke mně. V hlavě mi to začalo rychle šrotovat, protože postavu jsem v setmělé části kanceláře na dálku nemohl poznat. Pak jsem vylučovací metodou určil, o koho by mohlo jít, jen se mi zdálo zvláštní, jak kolega Pavel přes víkend změnil účes...

Když se osoba přiblížila tak, že jí světlo z mé části místnosti ozářilo, zatrnulo ve mně - šlo o našeho šéfa z Německa. On sice minule říkal, že se mu u nás moc líbí a že chce jezdit často, ovšem o této návštěvě jsem neměl tušení. "To je v pořádku, že jsi nevěděl, že přijedu, chtěl jsem si zkontrolovat, jak to tady funguje," oznámil mi s úsměvem. Ten mu ale během velmi brzy zvadl.

To když se snažil rozsvítit nad svým stolem. Řemeslníci se totiž u nás vyřádili, takže ve vypínačích není vůbec žádný systém. Dokonce některé části se dají rozsvítit pouze tehdy, když za rohem v určitém pořadí rozsvítíte jiná světla a potom se vrátíte. Nicméně tentokrát se tajná kombinace nezdařila, proto jsem musel zavolat údržbáře, tedy pardon - facility managera, abychom zůstali světoví. Chvilku se tedy zdálo, že až na osvětlení u nás všechno šlape tak, jak má. Idylka skončila v deset, kdy přestala téct voda. Sice jen dvakrát na pár minut, ale z pohledu šéfa jsem vyčetl, že už se celkem bojí, co ho tady tentokrát ještě čeká...;-)

Génius...;-)

Génius! To naše dítě je prostě geniální! Jako mnoho dalších (včetně nás v jeho věku) se zbláznil do krtka (mimochodem - věděli jste, že první film s krtkem je z roku 1957?) Už několik měsíců mu dělá radost, když může děj pohádek komentovat. Vůbec mu přitom nevadí, že mu nerozumíme ani slovo. Anďa šel ale ještě dál, on některé scény i předvádí - například heká námahou, jak "tahá" psa ze studny v díle Krtek a karneval. Že na tom nevidíte nic tak geniálního?

Jenže když si řekne o krtka, vy si vezmete dálkové ovládání od DVD a ani ne šestnáctiměsíční prcek sám od sebe odsune krabici s hračkami, která stojí před dývkem, a proto by nešlo dálkačem pustit, a pak se vydrápe na křeslo, to mi přijde už hodně dobré. Jen jsem zíral.

Stejně jako na to, jak rychle odložil dětské hudební nástroje a objevil mou starou akustickou kytaru. Natočila ho přitom manželka a když jsem video viděl, začal jsem žárlit.

Vždyť on už teď hraje líp než já...;-)

O hvězdných ambicích svědčí i písně, které Andreásek složil. Před pár dny mě probudilo, jak si do tmy zpíval: Máma, mamama, máma, mamama. Jen o týden později vymyslel další hit - pápa, papapa, pápa. Problémem je sice to, že melodie je dost podobná, ale vzhledem k cizojazyčnému textu je jasné, že má světové šance...;-)

Pařba...;-)

Znáte to, když ráno zahrají nějakou příšernou písničku v rádiu a vy pak tu děsnou melodii ne a ne dostat z hlavy? Snídal jsem a očima jsem sklouzl na knížku říkadel, kterou si kvůli obrázkům Andík vbelmi rád prohlíží. Hned na obálce je obrázek Josefa Lady a krátký text: Utíkej, Káčo, utíkej. Dojedl jsem, jdu si vyčistit zuby, když v tom jsem se přistihl, jak si v duchu broukám: "Utíkej, Káčo, utíkej..." Otřásl jsem se hrůzou a odporem a šel se připravit k odchodu. Při oblékání džín opět ta hrůza: "Utíkej, Káčo, utíkej..."

Cestou na vlak jsem si pustil Anthrax (fakt parádní metalová kapela - doporučuju), sluchátka si na chvíli sundal až ve vlaku, když jsem se zbavoval bundy. Prakticky ihned mi došlo, co mi to zase zní v hlavě: "Utíkej, Káčo, utíkej..." Rychle jsem si proto zase něco pustil. Cesta uběhla v pohodě, vlak tentokrát jel i dojel (ono totiž ne vždy se tato slova dají použít v téže větě.) Dorazil jsem do práce, pouštím počítač a v duchu už zase pařím: "Utíkej, Káčo, utíkej..."

"To snad ne!" Naštval jsem se na sebe a právě přicházel kolega, který sedí přímo proti mně. Jako vždy dobře naladěný, stiskl tlačítko na počítači a jak si tak připravoval věci, začal si prozpěvovat: "Cárára, cárára..."

Doteď jsme byli celkem kamarádi, ale ode dneška ho nesnáším. Ještě cestou na oběd mi v hlavě znělo: "Cárára, cárára..."

Víš, holky těžší to maj...

...prozpěvuje si Jan Nedvěd, když vypne klimatizaci své Toyoty a z chlazené schránky před spolujezdcem vytáhne ešus.

Vzpomněl jsem si na tuhle písničku, když jsem v Mladé frontě četl o šéfce kabinetu ministra školství Janě Machálkové. Jak jsem se tak loni probíral inzeráty s pracovními nabídkami, ty z nejrůznějších státních úřadů jsem postupně přestal číst. Ani s vyskokoškolským vzděláním (což byl pokaždé jeden z požadavků) jsem na ně totiž neměl. Prakticky všude se objevovaly nesplnitelné podmínky, nejčastěji typu - 5 a více let prokazatelné praxe ve státní správě (na obdobné pozici) a podobně. Co se dá dělat, pomyslel jsem si, armádu několika set tisíc státních úředníků neposílím, a začal se poohlížet po opravdovém, i když náročnějším zaměstnání.

To slečna Dobešová má asi jiné přednosti. Se střední pedagogickou školou si ji blonckostrana Věci veřejné vybrala na post personální poradkyně na ministerstvo školství, kde se osvědčila natolik, že posléze povýšila na šéfku kabinetu. V podstatě je tak bývalá učitelka mateřské školy s maturitou nadřízenou učitelů, ale i profesorů (myslím těch opravdových, ne těch ze středních škol, co si tak jen nechávají říkat). Práci vykonává, jak jinak, než skvěle, vždyť v prosinci podle uniklých informací zvěřejněných v tisku se na její výplatní pásce objevilo 145 tisíc. Na třináctou platovou třídu celkem slušné.

Aby toho nebylo málo, dnes se v tisku objevila informace, že ministr školství si své podřízené, která v současnosti studuje na soukromé vysoké škole, váží dokonce natolik, že za ní nejspíš napsal i seminární práci (http://zpravy.idnes.cz/ministr-skolstvi-dobes-psal-podrizene-praci-na-vysokou-skolu-p6n-/domaci.asp?c=A110216_205808_domaci_mad ). Že by i studium bylo až takovou věcí veřejnou? Pan ministr se k tomu samozřejmě nechce vyjadřovat, snad by veřejnost nechtěla něco takového jako vysvětlení... Navíc "tohle jsou útoky, které jen mají odvést pozornost a zdržovat mne v klíčovém úkolu, což je příprava státních maturit," reagoval. Celkem vtipná věta, poté, co se celá příprava táhne od roku 1997, což je (při mé slabé matematice 14 let). To už celkem chápu, že čas zabitý dvouminutovou odpovědí novinářům může celý projekt zhatit.

Na webu ministerstva chybí životopis jediného zaměstnance. Hádejte, kterého, nápověda - žena... Po přečtení rozhovoru s vysoce postavenou studující úřednicí, plného fotografií, už jej ale ani vidět nemusím. Při pohledu na fotky jsem přesvědčený, že kvalifikaci má hodně dobrou...;-)

(Rozhovor: http://zpravy.idnes.cz/dostala-jsem-sto-tisic-usetrila-miliony-haji-premii-sefka-dobesova-kabinetu-17u-/domaci.asp?c=A110215_125211_domaci_jw )

Experiment...

Nekonečné téma vlaků opět zde. Ráno jsem dorazil na nádraží, kde právě stál osobák, jezdící zhruba deset minut před mým spěšňákem. Jelikož do Prahy nakonec přijíždí později, nechávám si ho ujet. Stejně tak dnes. Vůbec jsem si nevzpomněl na pravdu, o níž jsem se již mnohokrát přesvědčil, že globálně vzato, jsou nádražáci vypatlaní. Jak jinak si vysvětlit, že jen zmizel vlak z dohledu (uběhly stěží 2 minuty), ozvalo se mimořádné hlášení, že spěšňák kvůli závadě na trolejích nepřijede a cestující musí počkat na další osobák v řadě? To to ten chytrák opravdu nemohl oznámit o pár minut dřív, aby si nemalý počet lidí mohl nastoupit do jinak poloprázdného vlaku vlaku? Takhle se opět cestující stali nedobrovolnou obětí experimentu, jakouže kapacitu patrové soupravy mají. Když zkusíte narvat dva narvané vlaky do jednoho, je to zajímavý zážitek, který se na můj vkus opakuje poměrně dost často.

Díky tomu jsem do práce dorazil s hodinovým zpožděním, což se mi právě dnes ani trochu nehodilo. O školení jsem sice nepřišel, ale musel jsem si večer protáhnout pobyt v kanceláři. Takže další Kyselá prdel pro ČD...

Záchvat...;-)

Skutečně se mi už dlouho nestalo, abych měl opravdový záchvat smíchu, kdy nemohu ani mluvit. Samozřejmě, jak to tak bývá, šlo o naprostou kravinu.

Jako specialista přes Lotusy (pozn. - něco jako Outlook, jen mnohem pomalejší a nedokonalejší;-)) jsem se účastnil další z pravidelných telefonních konferencí s kolegy z Německa. Velké štěstí, že ne video. Po probrání novinek se kolegyně zeptala, jak řešit problém, kdy píšete mail a kurzor vám stále neskáče na nový řádek a vy tak pořád pokračujete víc a víc doprava (je mi jasné, že KSČ(M), ani ČSSD tento program nevyužívá!;-)) Jeden z kolegů dělal, jako by o problému slyšel poprvé a snažil se získat čas, zatímco druhý věděl přesně. Prý se to stává, když zkopírujete část předformátovaného textu třeba z netu nebo odjinud. Rozhodl jsem se, že to během jejich povídání vyzkouším, proto jsem skočil na iDnes, otevřel náhodný článek, zkopíroval několik odstavců a vložil je do nového mailu. Čekal jsem, jak se objeví nekonečně dlouhý řádek, jenže Lotusy nezklamaly a zachovaly se přesně opačně, než předvídatelně. Místo nekonečného řádku se mi objevil ukrutně dlouhý sloupek textu. Vykulil jsem oči na kolegyni, která právě kulila oči na monitor a to mi stačilo k několikaminutové zábavě.

Když jsem se trochu zklidnil, přišel jsem i já se svým dotazem: "Jeden z kolegů se ptal, jak nastavit v Sametimu (pozn. - něco jako ICQ), aby nebyl vidět jeho status. Tak dlouho jsem si hrál s nastavením, až jsem to objevil, jenže pak není vidět ani status ostatních, a zároveň nemohu nikomu napsat. Bohužel tu položku už v menu nemůžu najít." Tentokrát věděli všichni Němci, o co jde: "Minulý týden se vyskytla závažná chyba a ta zablokovala několik funkcí, které teď nelze používat. Bohužel tohle je jedna z nich."

První vyprskla kolegyně vedle mě a hned po ní já. Tak tisíc let je v programu nějaká funkce, která funguje. Já ji jednou jedinkrát, ještě čistě z testovacích důvodů vyzkouším a ona se v tu chvíli vypne, čímž je pro mě nefunkční celý program. No není to klika?;-)

Dear Sir or Madam...;-)

Už jsem se tu zmiňoval o kolezích z Číny a také o tom, že pro běžného evropského smrtelníka není právě jednoduché rozluštit jejich podpisy. V té souvislosti jsem ale narazil na další překážku.

Pokud vytvořím něčí počítačový účet, zašlu základní údaje jeho šéfovi, ovšem hesla do jednotlivých systémů se posílají už přímo uživateli. Problémem ovšem je, jak člověka oslovit. Vy poznáte třeba ze tří písmenek, zda jde o pána nebo paní?

Už několik let (s přestávkou řeším stále podobné pracovní úkoly;-)) se v případě pochybností zeptám chytrého bratra googla v odpovídající národní verzi. Zvolím obrázky, zadám křestní jméno a co potom převládá mezi fotkami nahotinek, to použiju. Ještě si případně pomyslím: "Wow, týhle kočce píšu, jo?!";-)

Naposledy jsem si na toto řešení vzpomněl právě u kolegy/ně z Číny. Suverénně jsem šel google.cn, v levém horním rohu mezi několika baráčky po paměti zvolil druhou kolonku se sportovcem před zrcadlem (je vidět, že ovládám skutečně jen základy čínštiny, ale zkuste si ten rozsypaný čaj přečíst vy: http://www.google.com.hk/webhp?hl=zh-CN&sourceid=cnhp ;-)), zadal třípísmenné jméno a protože jsem si nebyl jistý, zda mám kliknout na panelák nebo na kosmickou raketu, stiskl raději enter. Jako výsledek se mi objevilo 5 fotografií: hromada zlatých cihel, pět ořechových skořápek, Číňan, Číňanka, pes.

A teď mi poraďte: Dear Sir nebo Madam?;-)

Oslava...;-)

Na pátek jsem si naplánoval, že půjdu podstatně dřív spát. Přece jen dvě ranní směny + Andíkova nemoc se podepsaly na mé únavě. Jenže i tentokrát jsem musel plány přehodnotit.

V noci ze čtvrtka na pátek se totiž známým narodil syn a mně tak nezbývalo, než zúčastnit se večerní oslavy. Už když jsem odcházel, připadal jsem si spíš jako po pitce než před ní - byl jsem nevyspalý a od toho mě taky bolela hlava. Obával jsem se, že mě v tomto stavu skolí už některý z prvních osamělých panáků. Ještě k tomu mi přímo před domem dvakrát přeběhla přes cestu černá kočka (na křižovatce jsem zahýbal a ona ji přímo přede mnou krásně celou oběhla).

Nakonec se ovšem smůla projevila pouze v tom, že v hospodě hrálo rádio Impuls a když jsem už poněkolikáté slyšel Vondráčkovou a Zagorovou, začala mě hlava bolet ještě víc. Fakt cool vodvaz na páteční večer!;-) Myslím, že tolik alkoholu v hospodě neměli, abych řekl, že hrajou dobře.

Bohužel se mi po celou dobu chtělo ukrutně spát, takže jsem dvakrát zábavným společníkem nebyl. Akorát jsem začal přemýšlet, že vyrazím domů, když jeden z pozvaných (Pražák, bydlící ovšem u nás) získal pocit, že narozdíl od ostatních dostatečně neobdivuji jeho osobu a majetek a houknul na mě, ať nespím (asi abych začal komunikovat nějak jako: "Óóó! Jéééé! Týýýý jo...")

Jinak byl ovšem večírek v pohodě, rodičům gratuluju a pro příště snad jen jedna výtka: "Příště bych prosil rodit v den, kdy nemám směnu od šesti...";-)

Andreásek...;-)

O tom, jak chytré dítě máme, se, myslím, už ani nemusím příliš rozepisovat. Jednak jsem to už mnohokrát učinil a za druhé to přece každému, kdo zná mě, musí být jasné!;-)

Ale už jsem se dlouho nezmiňoval o tom, že máme divného psa. Když jdeme s Anďasem k prarodičům, pak se pokaždé na Filipsa dívá a s dědou mu hází kousky tvrdého chleba. Na otázku, jak dělá pejsek, potom odpoví buď uauaua (haf haf haf), případně chchchchch (chroupy, chroupy). Jenže náš pesan se nejspíš rozhodl udělat mu ve všem pořádný zmatek, protože když se Andíka minule zeptala máma, jak dělal pejsek, odpověděl: "Ko ko." Prostě divný pes.

Kočku sice nemáme, ale přece jen tu a tam nějakou na ulici potkáme. A jak to tak vypadá, jsou všechny asi pořádně nenažrané. Na jasně položenou otázku, jak dělá kočka, totiž Anďa odpoví: "Mňam!"

Co se týče politických názorů, aniž bychom na Andreáska jakkoli naléhali, prohlásil takhle jednou z ničeho nic zatímco ležel v posteli: "Obama ne!"

Ani správná politická orientace, ani s novou intenzitou stále ještě táhnoucí se komplikace po nemoci z minulého týdne nám ale nezabrání, abychom Andíka vychovávali v přísném duchu. Nejnověji k jeho domácím pracem přibylo i praní prádla a jak můžete sami posoudit, úkolu se zhostil dokonale:

Správce...;-)

Když někdy na podzim probíhala stávka důležitých zaměstnanců školství, jako třeba kuchařek, uklízeček, školníků a dalších, kteří mají se školstvím společnou pouze sympatickou pracovní dobu (ve velké většině případů ještě příjemnější, než samotní pro tuto oblast zcela nevýznamní učitelé), měl jsem tady spoustu hloupých řečí, jako že jsou trapní, že nevím, co by ještě chtěli a podobně. Nyní mi nezbývá, než se alespoň některým z nich omluvit, protože jsem skutečně netušil, v jak těžkých podmínkách musí pracovat.

Třeba náš pan školník (tedy pardon, ač nevím, co taková funkce znamená - oficiálně správce budovy). Já se tady už několik týdnů rozčiluju nad tím, že v soukromé nadnárodní společnosti musím několikrát do týdne začínat už v šest, jenže to si ještě můžu gratulovat. Už nejednou se mi totiž stalo, že po čtvrté ráno, když procházím kolem školy, on, chudák, už musí pracovat. Soudě tedy podle toho, že se u něj svítí. Musí mít na starosti něco skutečně důležitého, když to musí zařizovat během noční (podle zákoníku tedy i s odpovídajícím příplatkem), jelikož přes den je zaneprázdněn spravováním budovy.

Já totiž vůbec nevěřím tomu, že by náš pan školník (tedy pardon, ač nevím, co taková funkce znamená - oficiálně správce budovy) využíval možnosti být po dobu přestavby svého domu zadarmo ubytován v hotelu s kompletním zázemím jménem Škola...;-)

Vrstevník...;-)

Jedním z manželčiných oblíbených míst, kam se pravidelně na internetu vydává, jsou stránky deníku, informující o nově narozených dětech. V seznamu jmen se tu a tam objeví nějaké to neobvyklé, nicméně neuplyne týden, aby mezi nimi nebyl minimálně jednou až dvakrát klasický hebrejský Jakub.

Teď naposledy už jsem navrhl velmi radikální řešení, které by naši zákonodárci měli vyslyšet: "Lidi snad vůbec nepřemýšlí, vždyť jednou tady bude samý Jakub. Měla by se zavést daň ze jména a lidi by platili podle četnosti užívání. My bysme to měli zadarmo;-), ale třeba takoví rodiče Jakubů, ti by se nedoplatili. Vždyť to za nás nebylo, aby tolik lidí dávalo jedno jméno!"

Jenže manželka byla jiného názoru: "Nebylo? Tak se podívej na svý vrstevníky - Jirka M., Jirka K., Jirka P., Jirka M. (z pochopitelných důvodů neuvádím celá jména, nicméně uznávám, že pak to není tak přehledné;-)). "Počkej," namítl jsem, "Jirka M. není můj vrstevník, ten je přece mladší!"

Manželka ovšem nezaváhala: "No tak Pomeje, Korn..." Podíval jsem se na ní vražedným pohledem: "Hm, nebo třeba Jiří z Poděbrad, to je vlastně taky můj vrstevník, ne?!";-)

Konflikt se zákonem...;-)

Ještě jsem si vzpomněl na něco, jak jsme byli v nemocnici. A to, jak snadno se člověk může dostat do konfliktu se zákonem...;-)

Jak tak Anďa na pokoji pofňukával, snažili jsme se ho nějak zabavit. Když už nic nepomáhalo, vzal jsem si ho na ruku a postavil se s ním ke dveřím, jejichž horní část byla prosklená a dalo se jimi tudíž koukat na chodbu. To Andíka na malou chvilku zabavilo a zaujatě pozoroval lidi zdržující se v dohledu. S manželkou jsme to chvíli sledovali a ona potom prohlásila: "Že tak přestal brečet, viď?!" S pohledem upřeným na barevnou bundu chlapíka stojícího přímo v mém výhledu jsem zcela bezelstně odpověděl: "No tak vidí tam barevný a jak se to hejbe." Jenže manželce, která stála jen o kousek dál, se už naskýtal zcela jiný úhel pohledu. Zírala přímo na vedle posedávající příslušníky jedné z menšin. "To teda jo, barevný..."

Takže to máme § 198 odst. 1, podněcování k nenávisti vůči skupině osob, což znamená dva roky na tvrdo...;-)

I mistr tesař...;-)

No dobře, tak jsem přibral, a co jako, to mi to musí připomínat už úplně každý? Šéf kompletmě přepracoval rozpis směn, včetně toho na obědy. Přece jen nemůžeme jít všichni najednou, a zároveň člověk, který začíná v šest, by měl podle všech zákonitostí dostat hlad dříve, než ten, co začíná až v půl desáté. Podmiňovací způsob jsem použil proto, že třeba já, jakožto dojíždějící vidlák, snídám při pozdějším začátku ve stejný čas jako Pražáci, začínající v šest.

Kolega, který viděl plán obědů jako první, se zhrozil: "Cože? Já mám oběd už v půl jedenáctý?!" Prohlédl jsem si pořádně tabulku, hlavně pak den, kdy mám šestku já a nezbylo mi než suše prohlásit: "Hm, to máš ještě dobrý, se podívej na středu, to jsem bez oběda a ty ho máš hned dvakrát!"

Inu i mistr tesař (šéf) se utne (přepíše), nebo mi snad chtěl nenápadně něco naznačit?!;-)

Kolega...;-)

Kolega sedící přímo naproti mně nechodí pro nějaký ten ostřejší výraz daleko. Ve vzduchu tak létají názvy nejrůznějších zvířat i částí těla.

Mně to samozřejmě nijak zvlášť nevadí, přece jen jsem učil na základní škole, takže mám pořádný výcvik a jen tak něco mě nemůže rozházet. Jenže kolegyně, která je nám nejblíž, je jiného názoru. Zatím to bere pořád ještě jako jakousi legraci, nicméně několikrát se už ozvala a kolegu napomenula. Abych si u ní šplhnul, navrhl jsem, že bychom koupili kasičku a za každé sprosté slovo by tam provinilec hodil dvacku. Už jsme viděli ten velkolepý a luxusní vánoční večírek, jenže když ale kolega prohlásil: "Tak to je v pr*eli, to si budu muset najít ještě jednu práci," bylo všem v okolí jasné, že tudy cesta nevede.

Ovšem slušně vychovaná slečna odjela na několik dní na dovolenou a kolega s prořízlou pusou mohl svým myšlenkám opět dát volný průběh. Dneska jsem se tak nějak nahlas zamyslel, že zítra se vrátí Šárka. "Takže bacha, co říkáš!"

S vyděšeným výrazem v očích mu vyklouzlo:"A do p*či!"

Opět kompletní...;-)

Od víkendu jsme opět kompletní, Andreásek byl propuštěn z nemocnice. Musím tedy uznat, že jsem se už maličko obával, že se to ještě minimálně o týden protáhne. Ne kvůli zdravotnímu stavu malého pacienta, ale kvůli tomu, že pan doktor mistrně ovládal psaní na počítači jedním prstem. To potom chvilku trvá, když chce propustit víc lidí.
Naštěstí náš odvoz parkoval před areálem nemocnice, jinak bychom se za ty tři hodiny ani nedoplatili. Ostatně stačilo by, aby byl pan doktor ještě méně zručný a psal ještě pomaleji a platili jsme za pobyt dítěte s matkou ještě o den déle...
Nápor rotavirů nakonec Andík zvládl a tím jsme ušetřili i za očkování. Tím, že nemoc prodělal, absolvoval vlastně i jakési přírodní očkování.
V každém případě je Anďa už opět doma, musí chudák přibližně dva týdny držet jaterní dietu, je ještě trochu víc ospalý, ale je to už zase on! Hlavně poté, co si naordinoval několik dílů Včelích medvídků za sebou...;-)

Fotka na památku (z technických důvodů s minimálním rozlišením;-))

Marod doma:

Jubileum

Pařánkův blog slaví neuvěřitelné čtyři roky své existence. Za tu dobu prošel několika změnami, hlavně co se stylu psaní týče, v podstatě jsem zůstal věrný pouze designu, kde došlo jen k drobným změnám. Něco skvělého se přece měnit nemusí!;-)

Co se týče návštěvnosti, pak jsem před pár týdny zapátral v archivu a podíval se, jak na tom blog byl v počátcích jejího měření. Je vidět, že konstantní kvalita příspěvků se podepsala právě i na konstantní návštěvnosti:

Navstevnost za minuly tyden (12.3.2007 - 18.3.2007) je:

Pondeli: 0

Utery: 0

Streda: 0

Ctvrtek: 0

Patek: 2

Sobota: 2

Nedele: 0

Celkem: 4

Už v prvních dnech tohoto roku jsem stihl dostat zprávu od věrné fanynky, která reagovala na můj článek Krásná.cz. Její opěvování mé práce mě opět dojalo k slzám a já se tak ujistil, že to moje psaní skutečně má smysl.

Na vašem blogu http://paranek.blog.cz/ zanechal návštěvník Jedna z blogerek co píše pro Krásná.cz (IP: 86.61.210.84) tuto zprávu:

Ty chytrej kokůtku :) Ono to jde vypnou víš? Takže místo toho, aby si měl plnou hubu keců tu roznášíš sračky, které většinu lidí nezajímaj. Absolutně jsem nepochopila náplň tohoto blogu a ten design? Ještě více děsivý :) Jako ty nás nazýváš "blonďatými blbkami" (aniž bys nás viděl, protože třeba já blonďatá nejsem;)), já tebe můžu nazývat úlisným kreténem :) Tak zavři svoji nevymáchanou držtičku a udělej něco užitečného ;)

Vstávání...

Původně jsem si myslel, že vstávat dvakrát za sebou v půl čtvrté nebude až takový problém. Jenže Andreáskova nevolnost, díky níž byl během předchozích nocí poměrně dost vzhůru a včerejší, výše popisované večerní zpestření únavu tak trochu znásobilo.

Dnes ráno jsem proto nějakou dobu musel přemlouvat oči, aby se vůbec otevřely a na vlak jsem šel jako v mátohách. Už ani nevím, kdy se mi to stalo naposledy, možná když se známému před lety narodilo dítě uprostřed týdne... V každém případě jsem si až na nádraží vzpomněl, že mám v uších sluchátka, ale zapomněl jsem si cokoli pustit. Aspoň mi tedy nefoukalo do hlavy.

Přišel jsem do práce a noční hlídač mi oznamuje, že už dorazila kolegyně. "Cože?" Vždyť dneska jsem tu na šestou já!? Byl jsem zvědavý, kdo se spletl, ale hned od dveří mi všechno bylo jasné. Německá kolegyně (ta nejněmečtější ze všech, která nám svou nadřazenost dává najevo - je totiž, ehm, východní), která s nikým z nás nekomunikuje (ani se šéfem) a na níž padají dnes a denně stížnosti, ovšem zmíněný šéf se jí stále zastává, včera náhle záhadně onemocněla.

Právě ona měla mít podle původního týdenního plánu dnes od šesti. Jenže šéf asi nějak nepředpokládal, že východní Němec se dokáže vykurýrovat za jediný den, proto povolal mě. No a ona si dnes, zdravá, v pohodě nakráčela. Takže jsme v kanceláři dvě hodiny, kdy není co dělat, seděli a zírali dva.

Ale vždyť já tak rád vstávám...

Plány...

To si takhle člověk může plánovat hory doly a nakonec stejně všechno dopadne úplně jinak. Třeba jako já ve čtvrtek.

Ráno jsem měl od šesti, proto jsem se opravdu těšil, jak zase cestou domů v půl třetí potkám všechny své kámoše dělníky z rána. Někdy kolem oběda jsme dostali pozvánku (nevím, proč se tomu tak říká, když ve skutečnosti je účast stejně povinná. Vhodnější by byl pojem povolávací rozkaz, či vzhledem k zaměstnání Gestellungsbefehl;-)) na meeting s německým šéfem. Skutečně jsem si oddechl, když jsem si všiml, že jsem v první skupině, která jej má od dvou právě do půl třetí. Super, všechno stihnu, těšil jsem se.

Jenže to bych se při následném vypínání počítače nesměl dozvědět, že mi právě během meetingu dorazila ještě další "pozvánka" na druhou videokonferenci, s níž jsem tak nějak počítal až na zítřek a která navíc posledních několik pátků pravidelně odpadala.

Co se dá dělat, má to být do třičtvrtě na čtyři, stihnu alespoň zrychlenku v 16:20. Sice už nezvládnu donést k lékaři papíry, které mu ještě dlužím po vánočním běhání po specialistech, ale člověk si musí umět stanovit priority.

Konference skončila v 16:10, takže vlak nestíhám. Zdržím se tedy ještě hodinu do druhé zrychlenky, aspoň bude víc přesčasů. Přišel za mnou šéf, zda bych mohl přijít na šestou i zítra. Hm, proč ne, nespal jsem už několik nocí, jedna navíc mě nezabije. Navíc kdybych odmítl, vzhledem k současné situaci by ráno v práci nikdo nebyl.

Za chvilku mi volá manželka, že je docela potřeba, abych přijel co nejdříve a mně nezbylo, než už poněkolikáté ten den změnit plány. Ale o tom jsem se zmiňoval už v minulém příspěvku...

V kolínské nemocnici...

Nakonec se nedalo nic dělat a včera večer jsme s Andreáskem jeli do nemocnice. Hned od příjezdu jsem si tam ale připadal jako blbec.

Zasekli jsme se totiž hned u první závory. Z minulosti jsem zvyklý, že některý vrátný ji bez řečí zvedne hned, jakmile spatří blížící se auto, jiný si hraje na důležitého a počká, až vystoupíte, nahlásíte mu účel návštěvy (proč člověk asi večer do nemocnice jezdí?!), cosi zamumlá a otevře. Včera jsem vystoupil a přichází ke mně starý vrátný, který se už zdálky smál. "Vy sem asi moc nejezdíte, že ne?" Hm, přiznávám, že do nemocnice nemířím každý den.

"Tamhle si musíte vzít lísteček a pokud se zdržíte déle než 20 minut, u patologie zaplatíte za vjezd." Nevím, kde je patologie a nevím, proč mě někdo chce zkásnout ještě venku, ale budiž. Převážná část areálu kolínské nemocnice opět připomíná jedno velké staveniště, proto jsme chvíli marně bloudili ve spleti úzkých silniček, až jsme se nakonec vrátili k budově recepce. Paní (mimochodem velmi ochotná) mi chtěla vysvětlit, kudy to máme objet, ale došlo jí, že je to dost složité, proto poprosila kolegu, aby mi cestu ukázal venku. Při té příležitosti mě zkasírovala o 90 korun za návštěvu pohotovosti. Čili druhý lísteček, aniž bychom se zatím čehokoli dočkali (a to je mi jasné, že ještě po skončení pobytu v nemocnici zaplatíme za dvě osoby.) Pán mě venku začal navádět, jenže v tom si uvědomil, že se k budově s dětskou pohotovostí vlastně legálně nelze dostat. Krátce se zamyslel a prohlásil: "Tam potom zahněte doprava. Sice je tam zákaz vjezdu, ale dneska sněží, tak vás nikdo neodtáhne." Super. Při představě že podobně bloudí někdo, kdo ve stresu přiváží rodičku (porodnice je ve stejné budově), jsem nevěděl, zda se smát, nebo plakat. Dojeli jsme na místo, zahnuli do zákazu, jenže ejhle - parkoviště pro pacienty je z druhé strany, kam se ovšem kvůli stavbě nedá vjet. Před námi jen pár míst vyhrazených pro lékaře. Ale když dneska díky sněhu neodtahují...

Dorazili jsme do čekárny pohotovosti, kde bylo pár lidí a já se vydal hledat toaletu. Přece jen kombinace stresu a dlouhé cesty (z vlaku rovnou do auta) udělala své. Jak dlouho jsem se mohl na malé zdržet? Dvě minuty? Tři? Vrátil jsem se a manželka s Andreáskem už byli v ordinaci. Ani jsem se nestihl usadit, když se opět objevili. Chtěl bych zdůraznit, že zpravidla nejsme problémoví, nicméně manželka nahlas prohlásila: "Kráva!" Péče paní doktorky spočívala v prohlášení, že ona není příjem do nemocnice. A že jestli chceme hospitalizovat, musíme jinam, ona že nám nepomůže. Tak nevím, jestli právě stávkovala, nebo jí už dokonce doběhla výpovědní doba, každopádně aby si člověk příště nastudoval lékařské učebnice, aby přijel se správnou diagnózou rovnou na určený pokoj, ne? Ještě se případně sám odoperoval, ustlal po sobě a za sebou zavřel dveře. No nic. Vyjeli jsme tedy o několik pater výš na příjem. Před dveřmi manželka zjistila, že ji kráva sice dala jakýsi počmáraný útržek, ale nechala si kartičku pojištěnce. Bylo nám jasné, že mně by jej nevydala, proto jsem s malým zůstal nahoře a manželka se vrátila. Kráva už měla prázdnou čekárnu a dávala si se sestrou kafíčko.

Poté, co nám otevřela sestřička na dětském, připadal jsem si jako v jiném světě. Sestřička s cizím přízvukem byla neuvěřitelně hodná. Stejně tak druhá, o něco mladší, která se věnovala lidem před námi (shodou okolností z našeho města). Ta jim dokonce chtěla pomoci s taškama, ale obě paní prohlásily, že už to mají nacvičené a s díky odmítly. Jenže sestřička je tam prý od toho a zvedala velkou tašku. Paní namítla: "Přece nepůjdu s prázdnýma rukama jako princezna." Sestra ji však s úsměvem uzemnila: "A přece tak nepůjdu já!" Zíral jsem s pusou dokořán...

Čekal jsem na chodbě, než proběhlo veškeré papírování a za chvilku se opět objevila první sestra, uvedla mě na prázdný pokoj, poprosila, abych malého oblékl do pyžama, že si pro něj přijde. Po krátkém zápasu se mi podařilo zapnout poslední cvoček a paní se za mnou opět objevila. Téměř omluvně se mě zeptala, zda už si může Andreáska odnést na odběry. Opět s otevřenou pusou jsem přikývl.

S manželkou jsme ještě domluvili co a jak a já se vydal k autu. Přece jen jsme měli odvoz a nechtěl jsem ho zdržovat víc, než bylo zapotřebí. A navíc ještě nám zbývalo najít patologii. Po chvilce bloudění jsem prohlásil, že se zeptám na recepci. Opět ochotná paní mi vysvětlila cestu, už se totiž nevyjíždí jako obvykle, a za okamžik jsme stáli u automatu, kde jsem měl provést úhradu. Naštěstí jsem lehce technicky nadán a měl jsem s sebou dostatek drobných, proto jsem se dokázal zorientovat a provést úhradu, nicméně ještě jsme neměli vyhráno. Dorazili jsme k závoře jenže ta se ne a ne zvednout. Došlo nám, že se musíme poprat s podobnou mašinkou jako u vchodu. Po pár vteřinách tápání, kdy už za námi stálo další auto, jsme pochopili, že se musí zespodu přiložit původní lístek. Docela štěstí, že jsem jej nevyhodil po uhrazení poplatku v automatu, nikde jsem si nevšiml upozornění, že jej ještě budu potřebovat. Stále se ovšem nic nedělo. Známý na místě řidiče tedy stiskl tlačítko a ozval se ospalý vrátný. "Pusťte nás ven," poprosil známý. - "Musíte přiložit lístek!" - "To už tady nějakou dobu děláme!" - "Tak asi špatně!" Po krátkém rozhovoru se závora zvedla a já si otřel pot z čela.

Na závěr děkuji panu L. a samozřejmě i jeho partnerce za ochotu a pomoc!

Zajímalo by mě, zda doktorka, která včera večer v kolínské nemocnici sloužila na dětské pohotovosti také podala výpověď a chystá se s ostatními lékaři do zahraničí. S jejím vstřícným jednáním tam na ni určitě čekají s otevřenou náručí.

PIN...;-)

Naposledy se vrátím k našemu večírku z minulého týdne. On totiž měl ještě drobnou dohru, jak jsme se zpožděním zjistili.

Kolega, o němž jsem se zmiňoval, že šel z hospody rovnou do práce, si takhle druhý den potřeboval vybrat peníze z bankomatu. Triviální operace, kterou skoro každý provádí několikrát do měsíce. Jenže, ačkoli si byl jistý zadávaným PINem, stále se mu zobrazovalo hlášení o chybném zadání. Najednou si mlhavě začal vybavovat, jak šel opilý po městě kolem bankomatu, když ho napadla úplně geniální číselná kombinace, kterou by nikdy nezapomněl. Rozhodl se proto PIN ihned změnit.

Jenže spolu s promile v krvi se z hlavy vypařil i nezapomenutelný číselný kód.

Opětovná změna v bance ho tento týden přišla na dvě stovky a když k tomu přičte ještě pokuty za ztracené doklady po pitce o týden dříve, pak ho ty hospody vyjdou poměrně draho...;-)

Marod...

Dnes Andík doslova zabojoval a na poslední chvíli se tak vyhnul pobytu v nemocnici. Od neděle nebyl ve své kůži, což se projevovalo hlavně nechutenstvím a zažívacími problémy. Včera večer jsme se tedy rozhodli, že nadešel čas na návštěvu doktorky. Ta nám po krátkém zhodnocení situace oznámila, že Andreásek už je dehydrovaný. Dokonce tak, že když se rozbrečel, netekly mu ani slzy. Předepsala mu nějaké léky s tím, že pokud se během následujících dvou hodin nepodaří, aby v sobě rozpustný lék udržel, bude muset do nemocnice.

Při vzpomínce na náročnou uplynulou noc jsem hned začal přemýšlet, jak se uvolnit z práce. Anďa to ale narozdíl ode mě nevzdal a s hnusným pitím se dokázal poprat. Doufám, že tomu tak bude i nadále a co nejdřív se uzdraví!

Horor...;-)

Vzhledem ke katastrofě, která vládne napříč televizními programy, nám nezbývá, než poměrně často sledovat filmy na počítači. Nejinak tomu bylo o víkendu.

K výběru filmu jsme se dostali lehce po deváté, takže jsme byli trochu limitováni jeho délkou. Nakonec padla volba na horor, situovaný do staré Anglie, který měl trvat jen hodinu a třičtvrtě. Čili ideální stopáž.

Nuže zkrátím to. Já jsem si strachy rozdrápal záděry už během úvodních titulků, v jejichž závěru se manželka lekla a polila. V tu chvilku jsme se poprvé podívali na hodiny a uvědomili si, že "papírově" krátký film bude nakonec dost dlouhý.

Postupně jsem se uklidnil, v duchu se smířil s tím, že zkrátka v noci si cestou na záchod budu muset svítit, když nastal opět jeden z "lekavých" záběrů. A manželka pravidelně kontrolující čas vyděšeně prohlásila: "Jéžiš ještě hodinu!"

Ve zdraví jsme se dočkali konce a šli spát. V noci jsem se potom probudil, jelikož se mi zdálo, že mě chce kdosi zabít a potom jsem dlouho nemohl usnout. Jak já miluju horory...;-)