Fobie...

Ono by se mohlo zdát, že taková fóbie z hadů je v našich končinách v pohodě, ovšem jen na uplynulých několika dnech vám ukážu, že tomu tak prostě není. A vůbec nemám v úmyslu vyjmenovávat tady reklamy případně televizní upoutávky s těmito příšerami. To je stará obehraná písnička.
Jelikož je Andreásek dost zvídavý, dostal mimo jiné jakousi dětskou encyklopedii zvířat s velkými fotkami a pár řádky o každém tom tvorovi. Tu a tam si ji prolistoval, ale až před pár týdny začal vyžadovat, abych mu z ní něco přečetl před spaním. Vím, jak má rád sovy, proto jsem automaticky nalistoval odpovídající stránku. Prcek si protrpěl prvních několik vět, a poté mi do toho skočil s tím, že chce přečíst hady. Polilo mě horko a snažil se mu nabídnout pejsky, kočičky, dokonce i lva, ovšem vše marně. Naštěstí už manželka knížku v tichosti odklidila.
V příspěvku popisujícím sobotní návštěvu výstavy koní jsem se už zmínil o několika vystavených hadech, kolem nichž jsem musel projít. Samotného mě překvapilo, že jsem instinktivně Andreáska natočil, aby se na ně nemusel dívat, a šel mezi ním a stánkem, aby o nich vůbec nevěděl. Doma potom na otázku, co viděl za zvířata, bez zaváhání vypálil: "Hady!"
Jak už tady zaznělo v minulém příspěvku, teta, která u nás byla o víkendu na návštěvě, vymyslela program na nedělní odpoledne - cirkus. Podívali jsme se na plakát a mně bylo jasné, že se akce obejde beze mě - kromě cvičených psů, koní a já nevím čeho všeho, je hlavním lákadlem "největší had v ČR"! Skutečně mě nenalákala ani následná možnost focení se s hadem…
Jak tak courám s kočárkem po městě, než představení končí, zírám do výloh a napadlo mě, podívat se, jakou akci si místní poněkud luxusnější pizzerie připravila pro tentokrát. A čtu něco pro mě neuvěřitelného: MENU KROKODÝL & HAD! OD PÁTKU 30. BŘEZNA DO NEDĚLE 1. DUBNA: KRAJTA PEČENÁ v limetkových listech se smaženou barevnou rýží.
Otřásl jsem se odporem a kolem obuvi a posléze trafiky odcházím pryč. Aniž bych se zastavoval, periferním viděním jsem ve výloze trafiky mezi desítkami vystavených levných DVD zahlédl to se třemi písmeny v názvu: HAD!
Znechuceně jsem zamířil směrem k cirkusovému stanu, v duchu doufal, že nevidím, jak zrovna nesou tu bestii dovnitř. Naštěstí se mi noční můra nesplnila, místo toho jsem spatřil rodinku, jak vychází ven. Museli odejít dřív, protože Andík dostal "opravdu strašný had!" Ne, to mě už nemůže překvapit. Stejně jako to, že za necelý měsíc mám svátek a jak víme - na svatého Jiří vylézají…

Změna času...;-)

Časová změna se mě příliš nedotýká. Jedna hodina sem nebo tam mě přece nemůže rozházet. Stejně si už ani nepamatuju, kdy jsem se pořádně vyspal. Vlastně jediný problém, s nímž se potýkám zpravidla následující den, je ten, že nic nestíhám.
Letos jsem ale snad poprvé pocítil subjektivně kratší noc. Subjektivně tvrdím proto, že mám na mysli noc z neděle na pondělí a ta už je objektivně "normální." V pondělí jsem totiž měl v práci ranní směnu, takže jsem vstával ve 3:45 (je to šibeniční termín a vlak stíhám jen tak tak, ale aspoň trochu se to blíží k nějakému rozumnému času. Takovému, za nějž považuji, když na hodinách svítí čtyřka…;-)) Po zimě jsem tak vstával jako by ve třičtvrtě na tři a to je už i na mě síla.
Ráno ve vlaku jsem byl tak trochu jako mátoha, nicméně jsem stihl postřehnout, že nás v Úvalech ČD odstavily a strávili jsme tam 15 minut. Po ránu fakt potěšující. Ovšem ujistil jsem se v tom, co jsem si vždycky myslel. Z Úval totiž druhým rokem jezdí zvláštní spoj. Vlak mezi městy Úvaly - Beroun. Kdyby fungoval i o víkendu, řeknu si, že dráhy vyšly vstříc turistům a vozí je na výlety směr Berounka, Karlštejn a podobně. Ovšem on jezdí jen ve všedních dnech, tudíž se zdá že dráhy sice vyšly vstříc, ale jen nějakému papaláši, který právě tím směrem jezdí. Téměř stoprocentní jistotu jsem pak získal právě v pondělí, kdy náš plný vlak byl odstaven, zatímco najednou přijel vlak na Beroun a vzápětí poloprázdný odjel. Takže jakýmkoli problémem na trati to asi nebylo…
Do Prahy jsme dorazili se zpožděním a já ještě pořád trochu ospalý kráčel na metro. A teprve tam jsem se probral. Ne nadarmo se lidem, kteří omdlí, dává čichnout ke čpavku. Já jsem nastoupil do jednoho vagónu a do nosu mě praštil neuvěřitelný smrad. Všiml jsem si, jak všichni cestující útrpně zírají jedním směrem a podíval se tamtéž. Spící bezdomovec byl jasnou odpovědí, odkud vítr vane…
Ačkoli to normálně nedělám, v další stanici jsem si přestoupil. Fakt to nešlo.
Nicméně už jsem byl dokonale probraný…;-)

Nabitý program...;-)

Ještě k tomu nabitému víkendu… V neděli dopoledne jsme po dlouhé době vyrazili na výlet do ZOO v Chlebech. Zatímco při některé z minulých cest autem mě překvapilo, že se nám do kufru vejde celý velký kočárek, tentokrát mě příjemně udivilo, že se dozadu vešly dvě poměrně rozlehlé dětské sedačky a mezi ně ještě teta, která u nás trávila víkend.
Po zimní přestávce mělo stejný nápad s výletem poměrně dost lidí. Na místě jsem potom zjistil, že největší změna, která oproti loňsku nastala, je to, že už se platí i za malé děti. Zatímco dříve měly děti do výšky pultu vstup zdarma, tentokrát byl nemilosrdně zkasírovaný i dvouletý Andík. A to hned šedesáti korunami…
Odpoledne potom vyjádřila teta přání vyrazit do cirkusu. Už den před tím jsme si prohlédli plakát a v tu chvíli mě bylo jasné, že se nezúčastním. Vystoupení s hady, včetně toho největšího v ČR, si s radostí nechám ujít. Tady nás zase naopak mile překvapila cena - 140 za dospělého se mi nezdálo nějak moc, zvláště vzhledem k tomu, že u zvučnějších jmen jsme v minulosti viděli částky o stovku vyšší. Předpokládali jsme tedy, že háček bude v délce představení, proto jsem s kočárem nechodil nikam daleko, abychom se neminuli. Jenže po nějaké chvíli mě přecházení náměstí poněkud přestalo bavit. Program byl sakra dlouhý - alespoň pro mě venku.

Naštěstí mě zachránil Andreásek, který těsně před přestávkou dostal hlad, a proto jsme se potkali venku před cirkusem a mohli vyrazit domů…;-)

Výlet na koně...;-)

Uplynulý víkend byl celkem hektický. Už nějakou dobu jsem Andreáskovi sliboval, že ho vezmu na koně. Tedy - v Lysé nad Labem se konala výstava Jaro s koňmi.
Na výstavišti už jsme několikrát byli, proto jsem nečekal žádné komplikace. V 10 hodin měla být jakási přehlídka, podle toho jsme tedy vyrazili. I kdybychom ji nestihli, projdeme se mezi jinými koni - alespoň tak zněl můj plán.
Přijeli jsme do Lysé a odbočili z hlavní silnice, kde jsme se zasekli v nekonečné koloně. O poklidném parkování před nádražím jsem si mohl nechat jen zdát, jelikož tam pořadatelé vůbec nepouštěli. Místo toho stovky aut odkláněli kamsi pryč. Kdyby to ale aspoň jelo… Popojížděli jsme několik desítek minut vždy tak o dva metry a pak zase čekat. Jediné štěstí, že Andreáskovi nebylo blbě (snad s vidinou koníků!;-)) Pár lidí chytla lehká nervozita, takže když se přede mě nacpalo jedno auto z levé strany, tak trochu jsem to nečekal a zůstal stát téměř v křižovatce. Naštěstí s trochou šikovnosti mě mohla rovně mířící auta z levé strany objet. Důchodci to až tolik neřešili - třeba jako ti dva, co nejdřív zastavili mimo silnici na trávě a pak, aby nemuseli čekat, vylezla babka, stoupla si neohroženě před popojíždějící auto v koloně, čímž jej zablokovala a manžel se v klidu zařadil. Ona si potom jako by nic nastoupila. Ačkoli normálně netroubím, tentokrát bych asi klaxon použil. K jejímu štěstí nás dělilo jedno auto.
Andreásek mě vytrvale navigoval: "Kousek rovně, doprava, doleva…" Co na tom, že jsme téměř celou dobu jeli rovně.;-) V samotném závěru před parkovištěm bylo menší stoupání, takže jestli jsem si teď rozjezdy do kopce nenacvičil, tak už nikdy. Do areálu parkoviště jsem musel projet úzkými vraty (tedy proto, že jedno křídlo bylo zavřené.) Až uvnitř jsem pochopil proč. To na mě totiž mával jeden z pořadatelů a poměrně záhy mi došlo, že to není způsob vítání, nýbrž naopak. Parkoviště bylo plné. To jsem z těch vrat vážně nepochopil. Naštěstí, když jsem se začal otáčet, zamával na něj kolega, že zbývá ještě jedno místo. Zatočil jsem tedy ke kolegovi, sjel prudký kopec, před nímž nejprve sundali zátaras a namáčkl se autem ke zdi. Chlap z parkoviště byl celkem v pohodě, asi tušil, že se u mě může na chvilku zašít, ovšem posteskl si, že je to rok od roku horší. A sobota je prý tradičně nejkritičtější. Super.
Vysvobodil jsem Andreáska ze sedačky a vyrazili jsme k výstavišti. Čekala nás poměrně dlouhá cesta. Nicméně Andík statečně vyšlapoval, takže jsme za chvíli zahlédli bránu s nápisem a před ní dav lidí. Chvíli jsem zapochyboval, jestli má vůbec cenu tam stát, přece jen čas utíkal neúprosně a já neměl v plánu se tam zdržet přes oběd. Ale když už jsem slíbil ty koně… Zhruba 15-20 minut jsme stáli u pokladen a pak se dostali dovnitř. Do areálu, kde byla hlava na hlavě. Nezbývalo, než abych Andreáska vzal na ruku, protože jsem nechtěl riskovat, že ho někdo zašlápne. Výstava koní byla spojena s výstavou Zemědělec, protože, jak jsem se dočetl na netu, koně a zemědělství patří k sobě. Každopádně díky tomu tam byly všude stánky se semeny, stromy a podobnými věcmi.
Tak kde mají ty koně, pomyslel jsem si nahlas směrem k Andreáskovi. V podstatě jsem se ani rozhlížet nemusel, protože dav lidí nás táhl prostě dopředu a nebylo možné kamkoli uhnout. Po nějaké době jsem ucítil zápach, který znám od koní, proto jsem se začal proplétat směrem k jedné hale. Pouze v dálce byla v boxu vidět hlava jednoho koně. a dav nás tlačil dále dovnitř. No vida, kdo by řekl, že na výstavě koní budou jedinými koňmi ty pod kapotou u stánku dealera aut - napadlo mě, když jsem viděl nablýskanou škodu Citi Go (mimochodem pěkně hnusnou).
Vydali jsme se tedy opět ven a zamířili k východu. Cestou jsem ještě chtě nechtě musel projít kolem stánku prodejce zázračné hadí masti, který měl před sebou několik vystavených v lihu naložených hadů (když se daří, tak se daří, ať žije moje fóbie) a vytrvale vykřikoval, že 2g masti Zovirax stojí 200 korun, zatímco jeho 5g jeho masti stojí taky dvě stovky. 3 gramy máte tedy zdarma!
Zastavil jsem se tedy aspoň u stánku se sladkostmi, abych něco dovezl domů. Cukrová vata v kyblíku, lízátko pro Andíka… Venku jsem potom ještě koupil balónek, což Andreásek nejprve ocenil úsměvem s vypláznutým jazykem (což v jeho nonverbální komunikaci znamená, že má ohromnou radost) a doma potom několikrát opakoval, že má velkou radost, protože je to opravdu "nejlepší balónek" (tak nevím, normální modrý, ale asi tedy něčím výjimečný!;-)) Myslím, že v tu chvíli si na nějakého koně ani nevzpomněl!
Zamířili jsme k parkovišti. 80 korun vstupné, 50 korun parkovné, uvnitř jsme se zdrželi asi 15 minut (víc času nám po všech těch peripetiích nezbylo) a nic moc jsme tedy neviděli. Andreásek s balónkem přivázaným k ruce byl ale spokojený. Cestou zpět jsem někde špatně odbočil, nebo naopak neodbočil, každopádně jsem brzy pochopil, že jedeme blbě. Mohl jsem o tom přemýšlet na úzké silničce za traktorem. Naštěstí mě po chvíli pustil před sebe. No a najednou vidím na poli několik koní. Zaparkovali jsme tedy a nakonec i na ta zvířata došlo. A to jsme stáli téměř úplně u nich!
Pohodový let domů pod mým vedením Andíka uklimbával, takže jsem měl co dělat, aby zůstal vzhůru. Doma jsme potom načali cukrovou vatu a zjistili, že je hnusná, jako by připálená. Alespoň lízátko, které dostal Anďa bylo nejspíš dobré. Ono ale těžko říct - mělo tvar dudlíku, takže si s ním vyhrál - třeba když dělal, že brečí a pak teatrálně začal dudat, čímž brečet přestal.
Myslím ale, že už teď vím, kde mě už nikdy neuvidí…;-)

Pokec...;-)

Včera jsem cestou domů byl tak trochu za podvodníka. Po velmi dlouhé době jsem ve vlaku potkal známého. On má takovou lehkou vadu řeči, ale myslím, že to nebylo až tak podstatné. Vyprávěl co a jak, jenže jak se spojila dohromady špatná výslovnost a hlavně okolní hluk ve vlaku, rozuměl jsem mu tak stěží každé páté slovo. Cítil jsem se trapně, ovšem ještě nepříjemnější by mi bylo neustále se ptát "Cože?" Proto jsem zvolil taktiku kývání a mimiky. Brzy jsem natrénoval pohledy pracovně pojmenované jako: "Opravdu?!" "Ne, to nemůže být pravda!" "Tý jo, dobrý!" "Tak to je bomba!" A ještě mnoho dalších. A všechny tyhle pohledy jsem náhodně střídal.
Jediné, čeho jsem se celou cestu obával, aby se mě najednou na něco nezeptal, protože bych asi vypadal přinejmenším jako trubka, kdybych třeba na otázku "A co ty, jak to jde?" nonverbálně odpověděl například: "Opravdu? Tak to je bomba!"
Naštěstí mi můj malý podvod vyšel a známý musel mít pocit, jak jsme si skvěle pokecali a že umím výborně naslouchat…;-)

Škwor – Rachot Chotutice, 17.3.2012

Téměř po půl roce jsem se v sobotu vydal na koncert. S příchodem prvního syna jsem akce omezil, s příchodem druhého pak téměř ukončil. Ale když kapela přijede skoro až k vám, to vyrazit musíte.

Večer jsem vykoupal a uspal Andreáska, potom jsem sedl do auta a vydal se pár kilometrů směrem Chotutice. Na místo jsem dorazil kolem půl deváté a místo ještě téměř zelo prázdnotou. Na plakátech stálo, že začátek je naplánován na osmou, čemuž jsem samozřejmě nevěřil, na webu Škworu jsem se potom v pátek dočetl, že se začne v devět, což znělo reálněji, nicméně kapela se na podiu objevila až ve třičvrtě na deset a jestli se nepletu, pak na úvod zazněla skladba Tak to jsme my.

Hned od první chvíle na mě zapůsobila atmosféra. Myslím, že takhle dobrý zvuk jsem v chotutickém Rachotu ještě nikdy neslyšel a stejné superlativy bych mohl použít i pro osvětlení. S vesnickou zábavou to nemělo nic společného. Když potom v několika písničkách vyšlehly i plameny, bylo to dokonalé. Okraj podia tvořila speciální konstrukce, na níž kapela mohla stát tak o půl metru výše, to aby v horších sálech viděli i lidé vzadu.

Škwoři se dost soustředili na své poslední album, což mělo vliv na reakce publika, které bylo lehce chladnější. Ovšem prověřené hity byly přijaty víc než vřele. Ačkoli věkově už patřím do starší generace návštěvníků (naštěstí stále ne do té nejstarší), přece jen upřednostňuji živější hity, proto mě maličko zklamalo, že v průběhu večera zaznělo na můj vkus až příliš ploužáků. Asi to ale nějaký důvod mělo. Ovšem pecky typu: Nebuď debil, Sraž nás na kolena, Amerika, Sympaťák (jestli se nepletu) nebo Celebrity rozhodně stály za to.

Po hodině nastal konec, ovšem bylo jasné, že musí přijít ještě nějaký ten přídavek. Zazněly asi tři, včetně coververze Out of the dark od rakouského Falco pod názvem Stíny a mráz. Úplně poslední pak asi největší hit kapely - Mý slzy neuvidíš.

Večer se mi moc líbil, snad jen mohl koncert být o něco delší, hodina dvacet je fakt minimum. Sice potom ještě měl hrát Telegraf, ale soudě podle mely venku s auty, moc lidí na něj nezůstalo. Já to rozhodně v plánu neměl ani na chvilku.

Škwor - Tak to jsme my

Buran ve světě…;-)

Kolega, o němž jsem se tu už několikrát zmínil, odjel na dva týdny služebně do USA. A pravidelně mě informuje o svých zážitcích. Někdy to opravdu stojí za to.

Třeba jako když se mi svěřil s boulí z letadla. Na přestupu v Amsterdamu si vedle něj sedl americký turista a do přihrádky nad hlavami si uložil zavazadlo. Pak tam ještě cosi rovnala letuška a během letu se přihrádka najednou otevřela a z amíkova zavazadla vypadly dřeváky, které si vezl jako suvenýr. Přímo na hlavu našeho kolegy.

Časový posun celkem zvládá a to i přesto, že přesně o víkendu, kdy dorazil, se navíc měnil zimní čas na letní. Když mi potom přes chat psal, povídal, že všechno v pohodě, že do práce dorazil akorát a bla bla. Jenže asi po hodině napsal, že to asi zase tak v pohodě nebude, protože vlastně neví kolik je. Navrhl jsem, ať se podívá na počítač, tam by měl čas vidět, jenže následná odpověď mě uzemnila: "Na notebooku mám 15:16, na mobilu 9:15 a na telefonu v kanclu 10:17." Takže jsme si nepomohli. Nakonec mu nezbývalo, než se zeptat a díky tomu zjistil, že vlastně přišel o hodinu později.

Třetí den a třetí trapas - tentokrát na hotelu. Kolegovi bylo divné, že tam není žádná skříň, nicméně se s tím smířil a oblečení měl vyrovnané, kde to jen šlo. Jenže když už potřetí dorazila paní na uklízení, už jí to nejspíš nedalo, co to tam přijelo za bordeláře - pokoj totiž nemá skříň proto, že má vlastní místnost jako šatnu. A tu kolega přehlédl. Hotelová zaměstnankyně tedy nechala dveře od šatny dokořán...

No jo, buran ve světě…;-)

Po kom to dítě je?;-)

Předevčírem mě doma čekalo ukázkové přivítání. Zatímco někdy dorazím a Andreásek se třeba dívá na "dýdýdýčko", jindy už jak zarachotím klíčem, slyším "Táta, táta, schovat", a když dorazím do obýváku vidím jen jeho nohy, zatímco je celý jinak schovaný pod dekou.
V pondělí ale bylo všechno jinak. Andík měl dobrou náladu, protože se odpoledne prospal, a proto jeho první slova byla, že mi musí zazpívat. A protože si tolik nevěří, poprosil mámu, aby mu pomohla.
Bylo to asi jako prvňáček před tabulí, jak si ze všech sil vzpomínal na slova, nicméně písničku "Kuče bubeníček, kuče na buben" podal na jedničku. A když jsem mu potom ještě zatleskal, byl doslova v sedmém nebi a chtěl zazpívat ještě něco. Nevěděl ale přesně co, proto se po chvilce přemýšlení předklonil, natáhl ruce dozadu jako křídla, utíkal po chodbě a přitom povídal, že to, jak tam létá čmelák. Chvilku jsme s mámou přemýšleli, o co by mohlo jít, až pak mi došlo, že "...do pěti do pěti, musíme být u maminky v doupěti."
Aby toho nebylo málo, chtěl jsem si dát nabíjet MP3, jenže jak to Andreásek uviděl, zmocnil se jí se slovy: "Můžeš to pustit? Můžeš?" Když jsem viděl jeho nadšený výraz, nemohl jsem ho zklamat, proto jsem to vzhledem k jeho ještě nezničenému sluchu ztlumil a podal mu sluchátka. Hráli Horkýže slíže. Jedno sluchátko mi nabídl a zatímco já jsem seděl, on stál, ale oba jsme poslouchali. Povídám mu, že to jsou Horkýže slíže, na nichž už jednou byl. On se najednou rozeběhl (vzhledem k délce kabelu sluchátek jsem musel urychleně vyskočit a běžet za ním) a v obýváku na mámu dvakrát zavolal: "Horkýže, Horkýže!" Hudební produkce pokračovala tam. Já jsem se potom zapovídal s manželkou, když Anďa začal vykřikovat něco jako: "Kočky perie, kočky perie…" Podíval jsem se na displej empétrojky a vidím, že se právě přehrává skladba Kožky perie.
Potom jsem mu nabídl, jestli nechce pustit něco jiného, na což souhlasně přikývl. Jelikož můj hudební vkus je poměrně rozsáhlý a nikdy nevím, jestli mě nepřepadne chuť na něco neobvyklého, napadlo mě, zvolit něco měkčího, nějaký ten popík. "Chceš něco romantickýho?" Přisvědčil a při opakování se zamotal do slova romantický. Vybral jsem album, začalo hrát, jenže prvotní nadšení z Andreáskovy tváře se záhy vytratilo. "Líbí se ti to?" zeptal jsem se. "Ne!" zněla jednoznačná odpověď. "Chceš něco tvrdšího?" - "Jo, něco tvrdšího!" Sáhl jsem po melodických Green Day a Anďa se opět spokojeně usmíval. Pak ještě dodal, že to mám zesílit.
No po kom ten kluk je?;-)

Počkej, až to dopočítám...;-)

Minulý týden mě zase Andreásek dostal svými řečmi. V pátek s manželkou našli nějaké cédéčko a protože on ještě nechápe rozdíl mezi CD a DVD, chtěl ho pustit, v domnění, že jde o "dýdýdýčko."
Samozřejmě šlo o hudbu, ale nakonec mu to až tolik nevadilo, přece jen je po mně…;-)
V sobotu ráno potom přiběhl k nám do ložnice a po chvíli blbnutí se mě zeptal: "Budeme si pouštět hubu?" To byla nahrávka na můj trapný styl humoru: "Myslíš hubu na špacír?" Andreásek se na mě nechápavě podíval: "Tože?" (= cože) "Že mám papat sýr?" Ačkoli jsme se s manželkou začali smát, on se nenechal vyvést z míry a začal nám vysvětlovat, jak sýr nechce, že má radši šunčičku…;-)
Včera jsem zase zůstal zírat, když spolu s manželkou házeli prádlo do pračky a potom tam ještě nasypali prášek. Pak totiž Andreásek ukázal nahoru na skříňku a povídá: "Ještě aviváž!" To ani já sám nevím, že se tam dává a dvouleté dítě suverénně nezaváhá…;-)
A do třetice mě dostal, když jsem chtěl vypnout počítač, ke kterému se on napytlíkoval. Povídám: "Andí, vypneme počítač, jo?" Na to se on zatvářil strašně zaneprázdněně, začal náhodně tisknout klávesy a u toho říkal: "Počkej, až to dopočítám - jedna, ba, čyži, pet!...;-)

Už nejsme nejmladší...;-)

I dnes jsem si musel vzít volno, abychom s Alexkem dojeli do Kolína na další kontrolní vyšetření. Čili třetí týden po sobě, kdy jsem měl pouze 4 pracovní dny (což momentálně docela stačí;-)).

Ráno jsme vstávali v šest a už před půl osmou jsem dovezl Andreáska k babičce. Tentokrát jsem na rozdíl od minulého týdne nenechal nic náhodě a raději rovnou zvolil náhradní trasu. Pak zpátky domů, naložit manželku, Alexka a vzhůru do Kolína. Cesta probíhala až nezvykle klidně, i když jsem se v jednu chvíli trochu rozčiloval, protože mám pocit, že ať někam vyrazím kdykoli, vždycky přede mnou jede nějaký traktor, nebo minimálně naložený náklaďák, který mě potom pořádně zdržuje. Nejinak tomu bylo dnes, ovšem v Plaňanech po najetí na kolínskou na mě zapůsobilo gentlemanské vychování řidiče tatrovky, který sám zajel ke kraji silnice, aby mě a ještě další auto nechal předjet. Další úsek potom byl ospalý jako vždy, až na ještě neopravené části silnice, kdy člověk kličkuje mezi dírami. Trochu vzrůšo nastalo až na kraji města, kde mě bez skrupulí přímo na kruháku zleva předjelo nějaké to pr*se (jak jinak než ve škodovce).

Manželku jsem vyložil před nemocnicí a vydal se hledat volné místo na parkoviště. Podle aut odstavených všude kolem jsem tušil, že to bude marné, ovšem za zkoušku nic nedám, že?! Plácek jsem objel a ocitl se zpátky na silnici. Vydal jsem se tedy zaparkovat k nedaleké sídlištní Bille. Tam jsem koupil pár drobností a jak jsem se vracel s košíkem k autu, napadlo mě, že bych měl zkontrolovat, zda mi už nepřišla SMSka, že mám přijet. Ačkoli jsem si vzápětí odpověděl, že je to ještě příliš brzy, přesto jsem se podíval - a byla tam. Rychle jsem naházel drobnosti do auta, vrátil vozík a vydal se k nemocnici. Asi se nikdo nebude divit, že zafungoval zákon schválnosti - na každé i sebemenší křižovatce jsem musel stát a pouštět jiná auta. Do toho všeho mi v kapse nekonečně dlouho vibroval mobil. Bylo mi jasné, že je to manželka, ale pořád jsem tak nějak doufal, že ji napadne, že asi řídím. No, nakonec prý čekali jen malou chvilku.

Cestou zpátky jsme v Tesku udělali nákup a já se zařekl, že už nikdy nepůjdu nakupovat hned po důchodech a dalších dávkách. Ještě teď cítím toho důchodce, co nás předběhl u pokladny, a my jsme vzhledem k nutnosti dýchat, museli přejet o několik pokladen vedle. Dědkovi jsem potom přál, když jsme měli zaplaceno a já si všiml, že on se ještě nedostal na řadu. To má za to pokřikování při předbíhání.

Vrátili jsme se domů, najedli se a už v plném složení se vydali ještě do Nymburka, kde měli v akci matraci do Andreáskovy postele. Po sjezdu z obchvatu si musím vždycky přetrpět takovou malou křižovatku, kde je STOPka. Ono je tam totiž vidět široko daleko a už několikrát se mi stalo, že vidím v dálce auto a mohl bych normálně jet, jenže tím, jak zastavím, auto mezitím přijede a já musím čekat. Tentokrát to bylo úplně stejné, tak jsem jen tak přibrzdil a nacpal se tam. Nemusím asi nikomu popisovat, jak mi ztuhla krev v žilách, když se vozidlo přiblížilo a já zjistil, že jde o policejní dodávku. Kvůli Andreáskovi jsem jel asi sedmdesát, protože tamní zatáčky mu už jednou neudělaly dobře a poldové mě ne a ne předjet. Doslova si užívali, jak před nima jede někdo, kdo radši vyhodí blinkr i v místě, kde to není potřeba a řeší problém, jak v úzkém místě se zákazem předjíždění v zatáčce předjet cyklistu. V duchu jsem se modlil, aby se Andíkovi zase neudělalo zle a v zrcátku sledoval, zda jim už bliká červená STOPka. Nestalo se já po několika kilometrech s poldy v zádech konečně odbočil na parkoviště u Alberta. I tady se důchodci připravovali na začátek války, nicméně i my jsme pár věcí koupili. Za chvíli jsme už uháněli zpátky a asi ve třetině cesty se manželka chytla za hlavu - vůbec jsme si ani jeden z nás nevzpomněli na to hlavní, proč jsme tam vlastně jeli - na matraci.

No jo, už nejsme nejmladší...;-)

Pohádky...;-)

Jelikož už 2,5 týdne zápasím s rýmou, o které se říká, že trvá 7 dní, musel jsem se včera vymlouvat. Během odpoledne k nám dorazil náš německý šéf a aby toho nebylo málo, s sebou vzal druhého nejvyššího muže naší firmy (míněno profesně) a nakonec těsně před odjezdem se k nim přidal ještě jeden nadřízený. Přípravy byly velkolepé, dokonce se šéf ještě před svým odletem k nám telefonicky ujišťoval, zda máme všude uklizeno… A na večer pak byla naplánována společná slavnostní večeře.

Což o to, místo bylo zvolené opravdu luxusní, alespoň podle toho, co jsem na internetu viděl, nicméně já nemám rád, když mám někde sedět a kuňkat, protože kvůli rýmě nemůžu mluvit. Rozhodně nehraje roli to, že jde o kombinaci chlap - rýmička. v mém případě je to skutečně jen o ohleduplnosti k ostatním. No a co si budeme povídat, taky trochu o lenosti, přece jen jsem dost zfotrovatěl a třeba taková rýma může posloužit jako celkem dobrá výmluva. Ať už před nadřízenými, nebo mnohdy před sebou samým.

Během odpoledne se postupně všichni kolegové vytráceli se slovy "Tak čau večer," jen nováček, o němž jsem se zmiňoval včera, měl od začátku jasno ("ty v*le, co bych tam, v*le, dělal") a vzhledem ke zpoždění naší delegace jsem se začínal těšit, že se jim vyhnu úplně a výmluvy nebudu muset vůbec použít.

Bohužel chvíli před mým odchodem dorazili a jen co si odložili, vydali se na kolečko po naší kanceláři. S panem téměř nejvyšším jsme se viděli prvně, i když jsme v kontaktu už byli, protože když nedávno měnil pozici, měl jsem na starosti, aby mu na počítači všechno fungovalo tak, jak má. Po telefonu se mi zdál příjemný, pamatuju si, jak jsem tehdy byl nervózní, když jsem mu volal, připravil si body, co po něm potřebuju, aby všechno co nejrychleji klaplo a on mě dostal hned první větou: "Tak jaké byly vánoce?" V tu chvíli jsem byl úplně mimo a on si musel klepat na čelo, proč zaměstnává němého.

V každém případě včera si se mnou potřásl rukou a vyptával se na takové ty věci, jako odkud jsem apod. a došlo i na dotaz, kde jsem se naučil německy.

Rozhodl jsem se výjimečně vynechat svou oblíbenou lest, kdy zpravidla německy mluvícím řeknu o své státnici z angličtiny, zatímco anglicky mluvící omračuji papírem z němčiny. Tentokrát jsem tedy šel s pravdou ven a bez okolků prohlásil, že ačkoli to tak možná nevypadá, jsem učitel němčiny. Svým mírně se podceňujícím tónem jsem u nadřízeného nejspíš vyvolal soucit, protože mě uzemnil slovy: "Jak nevypadá, mluvíte výborně, neslyším vůbec žádný akcent..."

Tak jo, večer chce Andreásek pravidelně slyšet pohádku O Smolíčkovi, která mi po několika desítkách repríz už lehce leze krkem. Myslím, že jsem našel další celkem dobrou. Teda gut...;-)

Nováček...;-)

Některé kroky našeho šéfa opravdu nechápu. Předesílám, že jakožto zapřísáhlý ateista mám na mysli šéfa v práci - to kdyby to náhodou vyznělo jinak…;-)

Asi před dvěma týdny se v naší kanceláři strhla hádka. Nová slečna z recepce přivedla jakéhosi chlapa, jenže šéf měl právě důležitý telefonát, tak ji požádal, aby ho odvedla zpět na recepci, že si pro něj přijde, až všechno vyřídí. Slečna, příjemnost sama, chlapíka tedy s úsměvem požádala, aby ji následoval. Ten však začal řvát, že když už je tady, nikam nepůjde a že počká na místě. Prakticky všichni přítomní se v tu chvilku na toho člověka v bomberu podívali a nechápavě zavrtěli hlavou. "Nějakej drsňák…" zašumělo davem.

Později se šéfem zmizel v zasedačce a za několik desítek minut jsme zjistili, že přišel na pohovor kvůli pracovnímu místu. "Ty jo, to abych si pro jistotu sehnal slzák, jestli nastoupí," procedil jsem směrem k vyděšenému kolegovi. Nějak si totiž nedokážu představit, že bych během prvních několika vteřin, kdy se chci předvést v co nejlepším světle, vyvolal hlasitou hádku. Ostatně nejsem expert přes módu, ale v bomberu bych asi na první pohovor taky nepřišel. Samozřejmě jsem ale doufal, že si nic na obranu kupovat nebudu muset, přece ho šéf nemůže přijmout, když viděl celou scénu.

Dnes měli nastupovat dva nováčci. Ráno se objevila nejdřív slečna. Jelikož šéf byl ještě na cestě, požádali jsme ji, ať počká na recepci, že mu dáme vědět. Za chvíli šel kolega na cigaretu, a když se vracel, společně s ním dorazila nová kolegyně z rána a … …a náš známý z pohovoru. "To už je tady šéf?" pronesl jsem lhostejně a dál se věnoval práci. Jenže kolega mi docela vyrazil dech. Zatímco si sedal, utrousil: "Stál jsem venku, pokuřuju, když jsem najednou slyšel zevnitř nějaký křik. Tak jsem se tam mrknul a on tam byl ten novej a hádal se s recepční. Tak jsem tam houknul, ať počká, až dokouřím a pak jsem je vzal sem." - "To si děláš kozy, ne?" vyhrknul jsem svou oblíbenou repliku. "Právě že nedělám," usadil mě a já začal přemýšlet, kde se dá koupit něco na obranu.

K obědu jsem si dal čínu a lehce zaváhal, jestli si to mám jít sníst ke svému pracovnímu stolu, nebo zda mám zasmrdět kuchyňku. U stolu tam totiž seděl náš nováček a četl si knížku.

Postupně se se mnou dal do řeči a já zůstal zírat znovu. Ačkoli se vůbec neznáme, v tu chvíli jsme ještě ani nebyli oficiálně představeni, pochlubil se, že z minulé práce byl vyhozen na paragraf kvůli sporům s kolegy.

No, asi se máme na co těšit...;-)

Dokonalý odpočinek...;-)

Ve čtvrtek jsem měl volno. Mohlo by se zdát, že "už zase", ovšem zastavil jsem se vlastně až v závěru dne. Už předchozí večer jsem se stavil pro auto a když jsem tak odjížděl z garáže, nastal první zádrhel. Zahnul jsem jako vždy k hlavní silnici, jenže najednou se přede mnou objevilo hrazení se značkou zákaz vjezdu právě v mém jízdním pruhu. Nezbývalo, než to otočit a celou čtvrť objet jinudy.

Ráno jsme potom neměli času na rozdávání, museli jsme se nejprve poměrně brzy zastavit s Alexkem u dětské doktorky a potom s ním ještě rychle přejet na kontrolu do Kolínské nemocnice. Ono totiž, jak se všude šetří, se některá vyšetření provádí až na vaše výslovné vyžádání a to i přesto, že na ně je nárok. Andreásek si to odbyl hned v porodnici, zatímco Ála měl smůlu a to i přesto, že byl v nemocnici dvakrát. Kdyby nás na to neupozornila pediatrička, vůbec by nás to nenapadlo.

Ještě před tím vším jsem ale musel rychle dovézt Andreáska k babičce. Vyrazil jsem klasickou trasou, kterou jezdíval už můj děda;-), vždyť pozdě večer byl uzavřený jen jeden pruh. Jenomže ráno byla ulice zavřená celá. Nejhorší je, že i hlavní silnice, z níž se odbočuje, byla zúžena do jednoho pruhu a navíc jde o poslední (optimista by řekl první) ulici v našem městě, takže jsem neměl kde se otočit. K tomu všemu za mnou mraky aut. Nezbývalo než dojet do vedlejší vesnice, čili trochu zajížďka, na to, že naši bydlí pár set metrů od nás... Příště bych prosil uzavírky označovat tak, aby byla možnost se jim inteligentně vyhnout.

To už jsme vůbec nestíhali a manželka mi volala, že už ji kontaktovala sestra od dětské, jestli přijdeme, že paní, co odváží odebranou krev, tam už je, tak aby ji zdrželi. Po první návštěvě doktorky jsme se tedy urychleně přesunuli do Kolína. Bylo to v nejhorší možný čas, co se provozu a parkování týče, nicméně jsme měli kliku a ačkoli jsem manželku s Alexkem vyložil před nemocnicí, že teprve potom pojedu hledat místo, kde nechat auto, na parkovišti bylo míst hned několik. Milé překvapení.

Dorazil jsem za nimi do čekárny, kde jsme se trochu zdrželi, protože odběhl doktor. Naštěstí to netrvalo dlouho a zavolali nás. Čekal jsem venku, jenže manželka byla zpátky snad za 30 vteřin. Myslel jsem, že si něco zapomněla, ale bylo hotovo. Tak kvůli tomuhle jsem si bral den volna, napadlo mě...

Cestou z Kolína jsme ještě stihli nakoupit a v poslední třetině cesty potom vyzkoušeli novou trasu. Manželka při ní lehce znervózněla, protože jak jsou tam na sebe různě napojované silnice, byl a v jednu chvíli přesvědčena, že jedu do pole, na což mě hlasitě upozornila!;-) Dorazili jsme domů a než jsem vyzvedl Andreáska, zajel jsem ještě několik kilometrů pro benzin. Vrátili jsme se s Andíkem kolem oběda a už za dvě hodiny jsme vyráželi opět, tentokrát směrem Český Brod. Taky k doktorce. Nějak mi zase otrnulo (velký respekt mám už asi jen před zajížděním do a vyjížděním z řady aut, případně do garáže;-)), takže ačkoli jsem jel pořád kolem stovky, vůbec mi to nepřišlo. Tím spíš, že nás několik aut předjelo tím způsobem, jak se podle mě předlétávají stíhačky...;-) V Brodě jsem zaparkoval u kraje hlavní silnice, ale v protisměru, proto jsem si nebyl úplně jistý, zda stojím dobře. Maličko ve mně hrklo, když zatímco jsem v autě čekal na manželku, jelo proti mně policejní auto. Ale minuli mě bez sebemenšího zájmu, takže asi v pohodě.

Cestou zpátky byla krásná široká a rovná silnice prázdná a jak jsem tak jel 115, manželka pronesla cosi v tom smyslu, že se těší, až dostanu pokutu. Za chvíli se podívala na tachometr, kde svítilo 135 a teatrálně si zacpala oči. Když se pak cítí bezpečněji, proč ne. Andík si taky zakryje oči a myslí, že ho nevidíme, tak proč jim kazit radost. Nohu jsem sundal z plynu a několik dalších kilometrů jel vlastně setrvačností, dokud se přede mnou neobjevil maličký Citroen C1. Když nás viděl ve zpětném zrcátku, uhnul vpravo a jel téměř po trávě. Já jsem ale nechtěl předjíždět, takže jsem jen přibrzdil. Bohužel řidiče přede mnou to jsem asi znervózňoval, protože jel stále mimo silnici a bylo vidět, jak rozhazuje rukama. Copak jsem nějaký pirát, že se mě bál?;-) No dobře, podřadil jsem a předjel ho - na druhý pokus, protože prvně se proti nám objevilo auto.

Po návratu domů manželka podotkla, že jsme se vrátili docela brzy, tak jsem si v nadsázce trošku rýpnul, že kdybych nejel tak, jak jsem jel, jsme sotva v půli cesty. Dvacet minut jsem si oddechl a vyrazil k našim, protože jsme ještě měli naplánované očkování psa. V poslední části cesty se už ale nic pozoruhodného nestalo, přiznám se, že když vedle mě sedí táta, rychlost nepřekračuju.

Domů jsem dorazil v šest hodin a napadlo mě, jak je super, vzít si občas dovolenou. To si člověk dokonale oddechne...;-)

Takže asi tak...

Není to tak dávno, co jsem se tu rozčiloval kvůli poměrům v našem domě. Šlo o úklid. Jen pro shrnutí pro věci neznalé - svolala se schůze a tam se do mě sousedi pustili, protože přece nemůžu chtít, aby důchodci (případně jejich příbuzní) uklízeli společné prostory a že by to za ně měli obstarat ostatní. Dodnes si pamatuju, jak tam soused 3 (z našeho patra, s nímž už nějakou dobu nemluvíme) furiantsky sykal, že na tom přece nic není, že schody prostě stáhne a je to. Zkrátka byl jsem za flákače, který si hlídá jen to, aby neudělal něco navíc. Nakonec se to domluvilo v tom smyslu, že za dva byty důchodců vytřou sousedi 1 (z přízemí).

Mimochodem, ačkoli jsem původně nechtěl, zmíním se o tom - když jsme jako první po schůzce měli úklid my, v neděli dopoledne jsem vytřel schody a po obědě je sousedka 1 ještě jednou přetřela...;-) I přes to, že takhle čisté po mě snad ještě nikdy nebyly a minimálně podle rohožek se to dalo poznat.

Každopádně toto téma potom na chvíli utichlo. Ovšem neuběhl vlastně ještě ani měsíc a už zase úklid rozčeřil klidnou hladinu v našem domě.

U vchodových dveří totiž visí takové kolečko, na němž jsou vypsaná jména, a každý týden na jedno z nich ukazuje papírová ručička. Tentokrát to prvně po zmíněné schůzi vyšlo na byt důchodce 1 (přízemí). Když jsem včera přišel z práce, podivil jsem se, že tam jsou ručičky dvě. Jedna míří na jméno důchodce a druhá na sousedy 1. Zavrtěl jsem hlavou a dál tomu nevěnoval pozornost, ale když jsem zavřel dveře bytu, říká mi manželka, že když odpoledne přišla z venku, otevřel soused 1 a ptal se, jestli jsme to tam udělali my, že sice jsme se dohodli, že budou uklízet oni, ale tohle se mu nelíbí. Manželka to s nechápavým výrazem odmítla.

Jen mi to dořekla, opět jsem se strašně naštval.

Takže když jsem před měsícem tohle téma otevřel, byl jsem za toho nejhoršího a všichni si notovali, jak úklid navíc není problém a potom v tichosti anonymně "protestují"? Nehledě na to, že je to samozřejmě na nás, protože my jsme ti, kteří si pořád na něco stěžují. A to i přes to, že manželka se s dvěma malými dětmi zase tak často dolů nedostane a já jsem včera vchodově dveře míjel ve 4:15 (a to bylo vše v pořádku) a vracel se v 17:50. Stačí prostá matematika - sousedi 1 si na sebe šipku nedali, to je jasné, důchodce 1 asi taky neprovokuje, důchodkyně 2 zde už nebydlí a byt je vlastně prázdný a my jsme to taky neudělali. Zbývají sousedi 2 (druhé poschodí) a naši oblíbení sousedi 3.

Ačkoli to tak možná nevypadá, opravdu nejsem žádný Colombo, ani komisař Rex, ale čuchám cosi v tom smyslu, že sousedi 2 jsou celý den v práci a jediní, kdo jsou doma, jsou právě naši milí sousedi 3.

Takže asi tak...