Dobrou noc, miláčku...;-)

Naši kluci nejspíš nebudou žádné padavky. Aspoň mladší Ála rozhodně ne. Už několik měsíců si nejraději hraje s pistolí a vším, co může při troše (nebo pořádné porci) fantazie střílet. Jéžíšek mu přinesl vytouženou opravdovou (tedy dětskou;-)) pistoli, pak používá i vodní, další si vyrábí třeba z lega, nebo z nejrůznějších částí jiných hraček. Nejvíc ho baví nejen střílet, ale také padat zasažen k zemi. Všechny jeho zbraně jsou totiž tzv. endžastyk, což, jak nám vysvětlil, znamená, že zastřelí nejen oběť, ale i samotného střelce. Skvělá novinka, to bude u zločinců trhák!;-)

Když jsem pod vlivem přicházející nemoci v horečce seděl na křesle, zmožený po celém dnu v práci, a on na mě stále střílel, poprosil jsem ho, aby mě nechal, protože mi není dobře. Namířil na mě a s drsným výrazem ve tváři procedil: "Komu není dobře, ten se musí zastřelit!" Prásk, bylo po mně. Vsadil jsem všechno na poslední kartu a našemu tříletému hrdinovi připomněl jeho největší slabinu: "Alí, až na tebe bude zase mířit Andík, tak budeš brečet!" Ovšem ani to ho nezastavilo. Opět tvrďácký pohled a lakonické: "Kdo brečí, ten se musí zastřelit!" Prásk.

Pak už mě nemůže ani překvapit, že po puse na dobrou noc civím do hlavně a slyším: "Dobrou noc, miláčku..."

Změna není vždy změna...

Asi není moc velkým tajemstvím, že mám od loňska hypotéku. V nové práci jsem teprve pět měsíců, takže jsem tehdy dům ještě cash koupit nemohl…;-)

Kontrolní otázka - kolikrát myslíte, že je nutné nahlásit u České spořitelny změnu adresy, aby vám korespondence chodila na správnou adresu? Zpočátku nám výpisy posílali každý měsíc. Bohužel tam, odkud jsme se odstěhovali. Manželka požádala o změnu, ta byla provedena. Za měsíc nám přišla zpráva od nových majitelů původního bytu, že tam máme dopis ze spořitelny. Zažádali jsme o změnu znovu. Potřetí už rozladěná manželka adresu měnila osobně přímo s vedoucí pobočky v našem městě, která ji ujistila, že tentokrát už bude vše v pořádku. Ani mě nepřekvapilo, že jsem si o měsíc později zase musel pro dopis dojít tam, kde jsme už nebydleli. Vzal jsem si tedy sám dovolenou a do naší pobočky spořitelny se dostavil osobně. Taktéž se mě ujala paní vedoucí. Omluvila se, změnu provedla (po tolika změnách jsem si už sám nebyl jistý, kde vlastně bydlím) a zároveň mi nabídla, že změní frekvenci zasílání dokumentu, aby mi chodil jen jednou ročně. Souhlasil jsem (alespoň pro něj nebudu muset běhat každý měsíc, haha), nicméně jsem se zeptal, zda mi už skutečně přijde na aktuální adresu. Paní vedoucí mě ujistila, že ano.

Shodou okolností jsem si právě o uplynulém víkendu vzpomněl, že mi ještě nic nepřišlo, třebaže je konec ledna. Ale třeba to posílají později, kdo ví, uklidnil jsem se.

Dnes jsem si během polední pauzy z práce odskočil na malou pobočku, kterou máme hned ve vedlejší budově, abych si zažádal o potvrzení kvůli daním. Paní za přepážkou byla velmi milá (bez ironie), někam zavolala, aby všechno zjistila a zažádala o vystavení a zaslání (ono se v globálním světě už netiskne na místě, ale na specializovaném pracovišti, odkud se to rozesílá poštou). Využil jsem její dobroty a zeptal se, jestli už neposílali take roční výpis. Posílali.

"A můžu se zeptat, na jakou adresu?" Myslel jsem, že mě klepne… Takže popáté! Paní opět kamsi zavolala, změnu společně provedli, ještě se sama ujistila, zda potvrzení, které o dvě minuty dříve vyžádala, přijde opravdu už tam, kam má a ujistila mě, že už bude vše v pořádku. Tak uvidíme, jestli změnu stihneme provést do té doby, než mi skončí pětiletá fixace.

Je skutečně ironií osudu, že právě u České spořitelny, kterou jsem vždy nesnášel, jsem se zavázal k největší investici svého života…

Pár citátů na závěr:

Jsme vám blíž. (K naší staré schránce to mám ale pořádně daleko - a hlavně už od ní nemám klíč)

Banku můžete mít rádi. Ale lepší je, když se na ni můžete spolehnout. (že se budete cítit úplně bezradně)

A pobočce v našem městě uděluji opravdu velkou kyselou prdel!

Trochu klidu...;-)

Ne nadarmo se říká, že po narození dětí se většina mužů cítí jaksi odstrčena a ne ve středu pozornosti. I já jsem se o tom přesvědčil.

Minulý týden jsem totiž strávil doma na neschopence. V podstatě paráda, po antibiotikách problémy velmi rychle vymizely a já si užíval volna (díky štědrému zaměstnavateli) za plný plat. Jenže můj veget skončil už ve středu. To se totiž v noci rozstonaly obě naše děti a to jen s hodinovým odstupem od sebe. Ála prodělal jen jakési trávicí obtíže, zatímco Andík schytal totéž i s horečkou. A měl jsem po klidu, po televizi, po flákání...

V pátek se přitížilo i manželce a já se nechal u doktora uschopnit, abych mohl aspoň třeba do lékárny nebo do krámu. Pan doktor se mě sice snažil přesvědčit, ať si ještě pár dní odpočinu, ale já si trval na svém. Ovšem aby to nebylo tak ideální, zatímco klukům se ulevilo, já se v sobotu probudil velmi brzy ráno s nepříjemným pocitem, že... ...ano, že za chvíli budu muset sprintovat na onu místnost. Takže po ranním atletickém výkonu, za nějž by se nemusel stydět ani Usain Bolt, jsem opět pokorně zalehl. Neděle se nesla ve znamení diety (tentokrát ovšem ne redukční, i když při pohledu na displej váhy tuto úlohu splnila na jedničku) a v pondělí jsem už neohroženě vyrazil do zaměstnání.

Aspoň si užiju trochu klidu...;-)

Všechno nejlepší!;-)

Na sobotu připadla oslava Alexkových třetích narozenin. Hned po ránu jsme museli dojet pro dort, kvůli angíně a horečce jsem z toho měl hlavně v noci trochu strach, ale cesta v pohodě. Přece jen mě něco jen tak neskolí.

Tentokrát jsme prvně měli dort od nové cukrářky, protože ta původní z Křince už péct přestala, ale reference zněly slušně a rozhodně nelhaly. Zadání bylo Mrňouskové - podle Álova oblíbeného hmyzího seriálu a výsledek nás nadchl. Níže můžete posoudit sami.

Hned po obědě jsme mu popřáli, protože ačkoli od rána jedl, a pak se plynule naobědval, stále tvrdil, že má hlad. Na dort. Jelikož jednou z jeho oblíbených věcí je "ohňástroj" (všechno, co létá - a že létat může opravdu všechno - je "ohňástroj"), ani ten nemohl chybět - samozřejmě symbolicky a při pohledu na prskající dort nešlo přehlédnout jeho dojetí. Bohužel kluci obrali, co šlo, ještě než dorazili naši, takže ti už to nespatřili v plné parádě.

Až na mou nemoc se odpoledne vydařilo, Ála od té doby zdůrazňuje, že už je tříleťák, čili velkej, a na jednu stranu se to hodí i nám, protože skoro na všechno se dá namontovat věta: " Takhle velký kluci už přece..." doplňte si, co chcete, funguje vše!;-)

Kterej ty jseš?;-)

Na včera popisované úterní vyřizování jsem si v práci raději vzal celodenní volno. Přece jen jsem dopředu netušil, jak rychle všechno půjde.

Když jsem se dopoledne vrátil domů a uklidil auto, zahlédl jsem na ulici našeho souseda, kterému je přes osmdesát a zná mě prakticky od narození. Akorát asi tak poslední dva měsíce jsme se míjeli. Pozdravil jsem ho, on automaticky odpověděl a zamyšleně na mě zíral. Po chvilce zavolal: "Kterej ty jseš?" Odpověděl jsem příjmením. Zase zíral. "Jirka?" Ozvalo se po nějaké době. "Jo!"

"Já tě vůbec nepoznal. Nevyrostl jsi nějak?"

Zavrtěl jsem hlavou, ve 36 letech už přece jen moc lidí neroste, minimálně do výšky ne.

"Tak ses oholil?"

Taky vedle, vždyť já se holím denně i o víkendu.

"Trochu jsem zhubnul!" Přestal jsem ho napínat.

Pak bohužel následovalo to, čeho jsem se obával, pán se rozpovídal a ačkoli nesčetněkrát pronesl nadějnou větu "Už tě nebudu zdržovat!", strávil jsem posloucháním přes 1,5 hodiny.

Sice mám jiné představy, co se dá dělat, když má člověk dovolenou, ale za ten nepřímý kompliment z úvodu jsem mu to odpustil...;-)

Úřední den...;-)

Aby toho zařizování včera nebylo málo, měl jsem v plánu ještě návštěvu Finančního úřadu, kde jsem musel podat přiznání k dani z nemovitosti. O vyplnění formuláře jsem se marně snažil už v prosinci, ale i s návodem k vyplnění jsem zvládl dát dohromady leda svoje kontaktní údaje. Tento víkend jsme nad tím seděli ještě s tátou a pár dalších políček se zaplnilo. Fakt by mě zajímalo, jak to vyplňují ti, co jsou ještě míň chápaví než já (a že se někdo takový určitě najde!-)) Na internetu jsem zkontroloval úřední hodiny a z údaje "Út 08:00 - 15:30 (podatelna) jsem nevyčetl žádný podraz.

Dorazil jsem do budovy a hned mě vyděsila mě zhasnutá hala s jednotlivými přepážkami. Paní u okénka, které jsem v minulosti považoval za informace se mě zeptala, zda mám vše vyplněné, ale když jsem se přiznal, že jsem si s něčím nevěděl rady, požádala mě, abych přišel v úřední den. Nenechal jsem se odbýt, proto mi posléze dala lísteček s trojčíslím, které jsem měl zavolat z telefonu na chodbě.

Zvedla to úřednice, vyslechla mě a prohlásila, že to znamená, že musím přijít ve středu. Zarazil jsem se, ona se začala smát a já pochopil, že si ze mě trochu střílí. "Pojďte za mnou nahoru!"

Jako správný hubený frajírek;-) jsem odmítl jet výtahem a vyběhl schody pěšky. Prošli jsme formulář, doplnili chybějící věci, opravili ty vyplněné (návod mají prostě špatně!) a bylo hotovo.

Myslím, že kdybych býval přišel v úřední den a vyplňoval to ve frontě naštvaných lidí, neproběhlo by to tak hladce...;-)

Odvolání? Nikdy...;-)

Minulý týden si na mě opět vzpomněli z Okresního státního zastupitelství. Maďarská prokuratura se na ně prý obrátila s novinkami ohledně vyšetřování krádeže značky a já se tak musel opět osobně dostavit. Přišlo mi to už víc než vtipné, vždyť již minule mě informovali o odložení vyšetřování a hlavně já nikdy netrval na tom, aby někoho vypátrali. Potřeboval jsem jen potvrzení o nahlášení a tím to pro mě haslo.

Včera ráno jsem se tedy opět nechal zapsat vězeňskou službou, dokonce mi "dozorce" nakoukl do tašky, což vyvolalo celkem vtipnou situaci, když jsem lehce nadzvedl papíry, co jsem tam měl a sám si všiml podezřelého předmětu v igeliťáku. Vzpomněl jsem si, jak mi už jednou Ála něco dal do kapsy a já na to přišel až v práci, a vzhledem k jeho momentální oblibě zbraní, mi zatrnulo.

"A tady mám - banán," oddechl jsem si a chtěl ho ukázat, jenže nevědomky jsem ho uchopil tak, jako by to byla pistole. Situace se tím dost odlehčila.

Státní zástupce mě přivítal jako starého známého, v kanceláři seděla jiná zapisovatelka než minule (snad ta posledně nerezignovala po těch krkolomných maďarských zkratkách;-)). Čekal jsem, s jakými novinkami se Rendőrkapitányság vytáhnul, ale i z výrazu tváře úředníka mi bylo jasné, že jde jen o další ztrátu času. "Bohužel si vás zase takhle nechali předvolat, místo aby vám to poslali doporučeným dopisem, navíc, když už měli vaši adresu i policejně ověřenou, ale doufejme, že už jde o ukončení toho celého martyria." Potom mi předložil několikastránkové vyrozumnění o přerušení odložení vyšetřování, načež jsem se nejprve lekl, jestli to znamená, že budou vyšetřovat znovu. Naštěstí hned na dalším papíru stálo rozhodnutí o ukončení vyšetřování, jelikož nebyl spáchán žádný trestný čin. Oddechli jsme si oba dva. "Budete se chtít odvolat?" - "NE!!!" vyhrknul jsem.

Zanechal jsem tam X podpisů, rozloučili jsme se a já byl volný...;-)

Gastronomický výlet…;-)

V sobotu bylo po ránu zataženo, proto jsem měl trochu strach z deště, ale nakonec jsem byl příjemně překvapen. Měli jsme s manželkou totiž v plánu výlet do Prahy, protože jsme k jéžíšku jsme dostali voucher na prvotřídní oběd do restaurace Pod věží a nechtěli to zbytečně odkládat.

Celkem nezvyk vyrazit do Prahy bez stresu z práce, to se mi často nestává, většinou tam jenom spěchám - do práce, z práce, na vlak, z vlaku... Praha nás přivítala sluníčkem, a protože jsme měli dost času, vydali jsme se do historického centra pěšky. Ulice vesměs prázdné, přece jen sobotních 10-11 hodin je pro Pražáky časné ráno. Rezervaci jsme měli na 12:00, bohužel od dvanácti teprve otevírali, čehož jsem si předtím nevšiml, takže jsme museli nějakou chvilku počkat. Uvnitř se nám potom líbilo, díky příjemné obsluze jsme se nemuseli bát ani žádného faux pas.

Jako předkrm jsem zvolil telecí "carpaccio" marinované v růžovém pepři a oleji z bílých lanýžů, podávané s olivovou tapenádou a salátem rukola. Bohužel jsem to mezitím zapomněl a celou dobu předpokládal, že ta tmavě zelená hmota je špenát, tudíž jsem se jí vyhýbal a až v úplném závěru zjistil, že jde o olivovou tapenádu, která byla vynikající. Jako hlavní chod jsem si potom dal telecí Rib-eye steak s bramborem vařeným ve vakuu s tymiánem, pepřovou omáčkou a grilovaným kukuřičným klasem - ačkoli opticky se na první pohled nejednalo o žádnou velkou porci (ale pozor ani o malou), už v závěru jsem cítil, že jsem poněkud plný. S manželkou jsme se shodli až ve výběru dezertu. Původně jsme si oba mysleli na vanilkovou panna-cottu s borůvkovou omáčkou a čerstvým ovocem, ale nakonec jsme oba zvolili čokoládovo-nugátový dort s malinovým sorbetem a čokoládovou omáčkou a musím říct, že něco tak dobrého jsem snad ještě nikdy nejedl! Sice jsem se z počátku bál toho slůvka dort, nemám moc rád piškotová těsta, ale obavy se ukázaly jako zbytečné, jelikož vše bylo vykouzleno jen z čokolády a nugátu. Perfektní tečka.

Dvě hodiny v restauraci uběhly neskutečně rychle a my se vydali směrem k nádraží. Staroměststké uličky se mezitím zaplnily, chvílemi jsme se prodírali mezi turisty, ale i vzhledem k počasí nám to nevadilo. Mně teda klasicky štvalo, že všichni prodejci suvenýrů jsou (hm, jak to říct, abych nebyl osočen z xenofobie) nečeši. Ať už na první pohled, nebo jazykem. Abych to uvedl na pravou míru - přišlo mi líto, že zcela jistě některý z turistů chce použít pár vět, které se před cestou k nám naučí, ale má smůlu, protože zjistí, že u nás se mluví rusky, anglicky a francouzsky.

Odpočinkové odpoledne skončilo po příjezdu k nám, kdy nás hned před nádražím přivítalo zamračené počasí a silný vítr. Jako bychom přijeli z daleké dovolené…;-)

Nedělní idylka…

Nedělní klidné odpoledne. Jdeme s klukama na procházku, kterou jsme chtěli zakončit u našich. S babičkou jsme se akorát míjeli ve dveřích, chystala se na krátkou procházku se psem.

Když jsem klukům umyl ruce, vidím z okna, jak po ulici utíká někam pryč Jack Russell. "Tý jo, tady má někdo psa přesně jako my", napadlo mě. Babička nikde, tak jsem tomu přestal věnovat pozornost. Jenže za chvilku zvonila a ačkoli to říkala dědovi, i já jsem přes okno pochopil, že došlo na to, čeho jsme se všichni obávali a pořád doufali, že se to nestane. Feťák odnaproti, kterého vzhledem k jeho pracovnímu vytížení pravidelně potkáváme, šel se svým necvičeným a neposlouchajícím bojovým psem a ten se rozhodl dát si toho našeho ke svačince. Jelikož ten člověk za ním vždycky jen doslova vlaje, byl tam úplně zbytečný. Náš Jack Russell se při té potyčce dostal z vodítka a pokousaný utekl.

Klidné posezení u našich se změnilo v hledání našeho psa. Ve třech jsme křižovali okolí a snažili se ho najít. Vzal jsem auto, abych prozkoumal širší okolí, ale bez výsledku. Akorát jsem si uvědomil, kolik bordelu je podél hlavní silnice do sousední vesnice, protože jsem X-krát brzdil v domnění, že vidím ležícího psa, ale vždycky šlo o pohozenou igelitku.

Po několika hodinách jsme pátrání vzdali, byla tma a pes mohl být kdekoli. U našich jsem se akorát napil, protože jsem už umíral žízní, oblékli jsme kluky a chystali se domů. Zcela výjimečně jsem jako první vylezl na schody já. Najednou koukám a hodně dlouho trvalo, než mi došlo, že stejně tak na mě zírá náš pes, stojící jen o pár schodů níž. Pokousaná pravá noha, rudé oči, ale byl to on! Jak v nějakém americkém filmu.

Bohužel nebyl až tak úplně v pohodě, jak se zdálo, takže ráno jsme s ním jeli k veterináři. Ten nám dal hromadu léků a potvrzení pro policii, bral to dost vážně. Bohužel jen on. S papírem děda ke strážcům pořádku zašel. Přece jen tu smažku potkáváme dost často, i když chodíme s dětmi, které by ta jeho obluda smlsla na jedno polknutí.

Asi nemusím popisovat moje překvapení a zklamání, že to policajti sepsali a ihned odložili, protože se vlastně nic nestalo. Musíme počkat, až ten pes někoho sežere.

Pak se to teprve bude řešit. I proto je příspěvek v této rubrice.

Servis...;-)

Na sobotu připadl tak trochu neplánovaný výlet. Ve dveřích kufru mi začalo cosi rachotit, asi jako když se tam převaluje uvolněný šroub nebo tak něco.

Zavolal jsem tedy do "svého" servisu (Autokout Brandýs nad Labem) a objednal se. Na základě mého popisu mi bylo sděleno, že by to mělo být asi tak na hodinu. Tím, jak jsem zatím do auta cpal peníze pouze v podobě benzínu nebo přezutí kol, neměl jsem sebemenší představu, jak to vlastně probíhá při nějaké "běžné" závadě. Předpokládal jsem, že jestli tam fakt něco přebývá (napadlo mě, že je to ještě spojené s ukradenou značkou, jak to někdo vyrval, tak tam zůstal nějaký šroub nebo něco, který se teprve teď uvolnil), mohl bych při troše štěstí platit jen klasickou hodinovou sazbu za práci.

Do Brandýsa jsem dorazil takřka přesně, s mírným předstihem, jako vždy se mě tam ochotně ujali. Popsal jsem stručně závadu, jako technický typ jsem šel do detailu - "něco mi tam rachotí", pán si vzal kartu od auta a vzdálil se. Já chvilku čekal rozvalený na židli, předpokládal jsem, že se na to šel podívat, vrátí se, sepíšeme papír a já se půjdu někam projít, než to bude v pořádku. Jenže ani ne za 5 minut mi vracel kartu, že mohu jet. Myslel jsem, že jsem se přeslechl, tak jsem se nahlas podivil, jestli už to je opravené. On kývnul. Ptám se, kolik budu platit, načež technik odvětil, že nic.

No a pak se mi někdo může divit, proč jezdím auto servisovat tak daleko. Připadám si tam jako pán a ačkoli každý na první pohled pozná, že mi může nabulíkovat cokoli, tady tomu tak není. Vlastně je jedna věc, proč se tam občas cítím trochu trapně - všichni, ale úplně všichni zaměstnanci tam zdraví. I když jen rychle prochází kolem, pozdraví. No a já někdy nepoznám, jestli už jsem toho někoho viděl nebo ne, takže mi přijde troch nepříjemné, že jsem nepozdravil jako první. To je ale v podstatě takový ten problém ve stylu - takový starosti bych chtěl mít…;-)

Betonová smrt...;-)

V závěru loňského roku jsem mimo jiné oslavil narozeniny. Mezi dárky, které jsem obdržel, se blýskl především ten od manželky. Zatímco někdo jiný by se možná ušklíbl, pro mě měl velkou hodnotu. Jednalo se totiž o povolenku na zahraniční koncert. Tedy kromě toho dubnového, o němž tu již loni byla řeč.

Abych se přiznal, něco takového jsem trochu očekával, jde o nejoblíbenější dar, který dostávám poměrně pravidelně, proto jsem se podle toho stihl zařídit již s předstihem.

Když jsem v červenci za stresové situace (přetížený server, několik hodin před nočním odjezdem na dovolenou...) objednával lístky na Frei Wild letos v dubnu do Drážďan, posteskl jsem si, že je škoda, že nejsou žádné termíny mých dalších německých oblíbenců - Betontod. Loňské turné bylo v důsledku štvavé kampaně zrušeno a podle prohlášení kapely to vypadalo bledě.

Jenže když jsem 17.září v půl dvanácté otevřel jejich stránky a spatřil upozornění, že přesně v poledne začíná předprodej na turné 2015, zalapal jsem po dechu a bylo mi jasné, že nemám na výběr! Das ist ein Muss, jak říkáme u nás doma!;-)

Takže když mi v sobotu 27.12. manželka předala "povolenku", měl jsem neskutečnou radost a poté, co jsem poděkoval, šel jsem s pravdou ven. Jenže to ještě nebyl konec. Bylo mi divné, že ačkoli jsem používal první osobu množného čísla, ona stále mluvila o mně. Až mnohem později mi došlo, že jsem dostatečně nezdůraznil, že se bude jednat o společnou romantiku.

Takže 14.března, náš takřka druhý domov Drážďany, Betontod a dva romanticky naladění Češi!;-)

Statistika...;-)

Uplynulý rok uzavřu jako obvykle krátkou statistikou. Sestupná tendence zveřejněných příspěvků pokračovala, takže nových článků se na těchto stránkách objevilo jen 55, což je za celou dobu života tohoto blogu s přehledem nejméně. Podívalo se sem celkem 8088 čtenářů, nejvíc pak v červenci - 1033. Také se podařilo překonat magickou hranici 100 000 návštěvníků a to v závěru července.

Nejvvšší návštěvnost byla zaznamenána 21.září - 103 lidí, nejnižší 11.července - 4 lidi.

Co se týče mé osoby, pak kromě toho, že jsem jako asi většina z nás o rok starší;-), změnil jsem zaměstnání a podařilo se mi shodit dvacet kilo. Aby těch změn nebylo málo - máme taky třeba novou značku na autě, o čemž jsem informoval.

Tolik ve stručnosti pár čísel k roku 2014 a tím jej považuji za uzavřený...;-)