Králík druhý...;-)

Vzhledem k tomu, jak nešťastně to dopadlo s naším ušatým dárkem pro Álu, museli jsme vymyslet, jak to udělat s následovníkem. V obchodě, kde jsme původně nechali poměrně dost peněz, se velmi podivili, dokonce nám nabídli určitou slevu, pokud bychom si nového králíka koupili opět u nich, ale my jsme měli trochu strach, aby to nedopadlo stejně. Rozhodli jsme se tedy, že se obrátíme na nějakého chovatele, ale nějak jsme se pořád nemohli rozhoupat. Nakonec jsem to vzal pevně do svých rukou a v pátek 12.ledna pečlivě prošel poměrně velké množství inzerátů, z nichž u mnohých byly i fotky. Bohužel drtivá většina chovatelů zakrslých králíků je z Moravy a představa tříhodinové cesty mě příliš nelákala. V mém pomyslném sítu tak zůstalo pár lidí z Čech a nakonec mi do oka padl jeden z králíků pocházející z Ďáblic. Poslal jsem odkaz manželce, té se líbil taky, proto jsem paní chovatelku kontaktoval. Ani jsem nečekal, že odpověď přijde tak brzy, navíc kladná, důležité ale je, že jsme se nakonec dohodli hned na následujícím dopoledni. Klukům jsme ovšem nic neřekli, mělo to být překvapení.
Ráno kolem deváté jsme vyjeli, jako ostřílení zájemci o králíka jsme měli krabici vystlanou ručníkem a takovou tou dřevěnou podestýlkou (přece si nenecháme opět počůrat auto!:-)). Navigace se tvářila, že adresu zná, navíc nám paní do telefonu popsala úplně přesně, kde bydlí. Netrvalo to dlouho a zaparkovali jsme před domem. Přestože v telefonu jsme byli upozorněni, že ve skutečnosti má trochu jiný odstín než na fotce, králík se nám moc líbil a přestože nám chovatelka ukázala i další dva ušáky, my jsme zůstali věrní lásce na první pohled. A to už vůbec nemluvím o tom, že nám bylo hned jasné, že u Ály bude mít další plusové body za to, že je to samec a ne samice jako minule. Co se týče rozdílu samec - samice dozvěděli jsme se poněkud odlišné informace než o dva týdny dřív v obchodě, ale zatím ještě úplně nemůžeme posoudit, co z toho je pravda a co ne. Po vyčerpávajících informacích jsme odcházeli s králíkem v krabici a s pytlíkem granulí, na které byl zvyklý.
Doma jsme se přesvědčili, že jde skutečně o žrouta, jak nám paní říkala, vlastně nebudu přehánět, když uvedu, že žere prakticky pořád. Akorát nastal problém, že někdy odpoledne přivřel pravé oko a nechtěl ho otevřít. Mě to trochu rozhodilo, ale žena to brala z té pozitivní stránky - že minule nám králík umřel (pardon chcípnul, jak by řekl jistý politik;-)), tak teď nás jedno oko nemůže rozházet, nemůžeme chtít hned všechno. On ovlastně chvíli trvalo, než nám to vůbec došlo, protože jsme si mysleli, že je po cestě unavený a chvílemi tak spí. Až pak jsme přišli na to, že záleželo na tom, kterou stranou k nám byl natočen.
Každopádně kluci byli nadšení. Mailem jsme ještě dostali další várku potřebných informací. V neděli jsem se ještě na chovatelku obrátil s dotazem, jestli neví, co by mohlo znamenat to oko. Pár tipů jsme dostali, ale paní se hlavně moc omlouvala a hned nám nabídla, že králíčka můžeme případně vrátit. To se nám ale moc nechtělo. Další den se nám to ale už zdálo mnohem lepší a teď už kouká prakticky normálně. A hlavně kritický čtvrtý den přežil, tak snad to tentokrát dopadne lépe než minule...;-)

Vesničani v kině...;-)

V pátek 12.ledna jsme se přesně po roce s manželkou vydali do kina na Černý most. Ačkoli jsem čekal, že počátkem víkendu bude nabídka filmů takřka nepřeberná, nakonec takový výběr zase nebyl. Nějaký horor, thriller, pohádka a česká komedie Špindl. Tu jsme si nakonec vybrali.
Cestou mě dost překvapil poměrně velký provoz na dálnici do Prahy, který bych očekával spíš opačným směrem, ale nijak zvlášť nám to nevadilo, měli jsme dost času. I proto jsme si mohli dovolit taškařici s výtahem. Vlastně jsme výtah v tomhle nákupáku použili teprve podruhé. Prvně to bylo i s dětmi a výtah se jaksi zasekl, přičemž od té doby kluci radši chodí po schodech, a podruhé nyní. Potřebovali jsme do třetího patra, abychom si vyzvedli rezervované lístky, jenž tlačítko pro třetí patro nefungovalo. Zvolili jsme tedy patro jiné, že zbytek dojdeme, jenže jsme se ocitli na nějakém parkovišti a netušili jsme, kterým směrem se máme vydat. Nakonec jsme tedy sjeli zpátky a zvolili obvyklou trasu. Jo, vesničani v Praze, musel se bavit ten, kdo nás sledoval na bezpečnostní kameře. Zabloudit ve výtahu, to se každému nepodaří...;-)
U pokladny jsem vyřídil vstupenky, bohužel jsem si nemohl prodloužit členství v klubu, protože to bylo v mém případě možné až následující den, trochu pech... Úplnou náhodou jsem si při rezervaci všiml, že mám nárok na jakýsi popcorn jako dárek k narozeninám, který mi podle informace v mém účtu měl být vydán automaticky. Bohužel mi slečna sdělila, že si nejprve musím během online přihlášení vyzvednout kód kliknutím na tu položku a s tím teprve přijít. No, až tak úplně automatické mi to nepřijde, ale v době, kdy je všude free WiFi žádný problém. Během čekání na manželku jsem se přihlásil pod svým jménem, našel si správnou záložku, ovšem ať jsem klikal, jak jsem klikal, nic se nedělo. Kód jsem nezískal žádný. No nic, aspoň nebudeme tlustí, že jo!?;-)
Ačkoli recenze Špindlu vyznívaly velmi nepříznivě, nám se celkem líbil. Podle mě by mohl mít chvílemi maličko rychlejší spád, ale nic tragického, jako oddychovka po pracovním týdnu dobré.
Po skončení jsme se potemělým a prakticky už zcela zavřeným nákupním centrem vrátili k autu a za chvíli jsme byli doma. Nejvyšší čas, druhý den hned ráno nás čekala podobná trasa znovu...;-)

Zcela jasná formulace...;-)

Hned první čtvrtek tohoto roku jsem se vydal do nedalekého městyse, pod nějž jako rybář spadám, abych si vyzvedl novou povolenku. Ačkoli jsem počítal s tím, že všechno bude vyřízené během chviličky, přijel jsem z práce dříve, abych nic neponechal náhodě a hlavně, abych byl rychle zpátky doma. Loni jsem to nechával až někdy na jeden z posledních termínů a pak jsem si musel vystát velkou frontu, první den to bude určitě úplně jiné.
Auto jsem nechal už na náměstí a k chatě rybářů jsem se vydal pěšky, tak daleko to přece není. No jo, jenže co se zdá jen kousek autem, nemusí být nutně blízko pěšky. Když jsem krátce po půl šesté (čili chviličku po začátku) dorazil na místo, spadla mi brada, protože venku se vlnila dlouhatánská fronta. A ta se vůbec nehýbala. Když jsem se konečně dostal dovnitř do tepla, zjistil jsem proč. Zatímco já jsem si dělal starosti, abych staré doklady před odevzdáním správně vyplnil, ostatním to bylo zcela jedno a přestože poměrně srozumitelný návod je přímo v dokladech k dispozici, tvářili se nechápavě a nechávali si vše vysvětlovat. Přitom co si tak pamatuju, už když jsem chytal před třiceti lety, vše se vyplňovalo úplně stejně.
Konečně jsem se dostal na řadu i já a odevzdal jsem loňský doklad porybnému, který předtím každému říkal, že to má špatně. Zkušeně sumář rozložil, zarazil se, podíval se na další stranu a evidentně zaskočený řekl: "Jo, tady je to dobře!" Při té příležitosti jsem se zeptal na nové nařízení na mém "domovském" revíru, které mi ani po několikerém přečtení nebylo zcela jasné. Porybný mi sdělil, co a jak, jenže ta jeho varianta byla přesně ta, které jsem se obával. Nezapomněl ale dodat, že je to formulováno jasně.
S novými doklady jsem se vrátil k autu a domů se vrátil až v půl osmé, s čímž jsem tedy ani trochu nepočítal, ale zase mám alespoň na rok klid. Akorát mi v hlavě leželo to nové pravidlo, podle nějž bych tedy správně až do půlky června nesměl chytat poté, co bych si nechal jednoho kapra. A ačkoli nejsem masař, přesto si tu a tam rybu nechám a moc se mi nezamlouvalo, že bych pak třeba nemohl jít na ryby s Andym. Lépe řečeno mohl, ale jen jako divák.
I tak jsem ale hned v sobotu využil takřka jarního počasí a vydal se k vodě. Omezení s jedním kaprem se mě nakonec ani trochu netýkalo, protože až na pár nesmělých popotažení jsem neměl s rybou žádný kontakt. Vypadá to tedy, že ono pravidlo 'jak na Nový rok, tak po celý rok' skutečně platí...;-) Ačkoli se mi zpočátku zdálo krásně teplo a svítilo sluníčko, nakonec jsem se opět nabalil vším oblečením, které jsem si pro jistotu vzal s sebou a navíc jsem se zahříval "hřejivým dotykem" od Jupí z termosky. Domů jsem dorazil až krátce po setmění a chvilku trvalo, než jsem roztál.
Hned zkraje následujícího týdne jsem napsal email s dotazem na Středočeský rybářský svaz, abych měl jistotu, jak to tedy je s těmi kapry. Vzápětí mi odpověděl jednatel s tím, že formulace je zcela jasná, ale přesto tedy ještě jednou - platí pravidlo, že v uvedeném období končí denní lov ponecháním si každého kapra. Čili ačkoli je vše zcela jasné a jednoznačné, místní porybný si to vykládá zcela opačně než jak to bylo svazem zamýšleno. Pro jistotu jsem si tedy raději oficiální potvrzení vytiskl a přiložil k povolence, abych případně předešel zbytečným sporům..;-)

Letošní zahájení...;-)

Jak už jsem se tady zmínil, první ráno letošního roku jsem strávil u rybníka. To se mi vlastně ještě nikdy nepodařilo, jde o takový můj. Cestou jsem se musel trochu brodit nepořádkem po oslavách přelomu roku a doufal, že u vody nebude nefoukat vítr, s nímž jsem trochu nepočítal. Jinak se mi ale zdále poměrně teplo a navíc jsem se pořádně nabalil, takže jsem optimisticky očekával, že bych zmrznout neměl.
U rybníka kromě pár kachen nikdo nebyl a ve čtvrt na osm, čili 15 minut po začátku povoleného denního lovu v lednu jsem nahodil. Na oslavu prvního chytání (a zároveň posledního na loňskou povolenku) jsem si připil s vodníkem kapkou rumu, kterou jsem bryndnul do vody u břehu. Bohužel úplatek nakonec zůstal bez odezvy. Postupně jsem si na sebe bral veškeré záložní oblečení, které jsem měl s sebou a i přes zahřívačku rumem a teplým pitím z termosky mi byla větší a větší zima. Jako vrchol všeho mě najednou upoutalo cosi u kraje - nejprve se mi zdálo, že je tam chcíplá plotice, ale jak jsem ji pozoroval, získával jsem spíš pocit, že se mi jen přišla vysmát. Jak jinak si vysvětlit, že se plácala až u trávy, chvíli se válela břichem vzhůru, pak se otočila na bok, na břicho a nakonec předvedla jakýsi kotrmelec, kdy na mě mávala ocasem. Nakonec zmizela a šlo o jedinou rybu, kterou jsem ten den viděl. A to i přesto, že v době, kdy jsem už nevěděl, co si ještě na sebe obléct a tak trochu jsem drkotal zubama, jel kolem jeden bývalý rybář, který se mnou pokaždé prohodí pár slov a povídal: "Dneska by mohly brát, je teplo!"
Co? Teplo? Kde?
Pevně tedy doufám, že letos nebude platit ono známé pořekadlo, že jak na Nový rok, tak po celý rok, jelikož to by tedy bylo velmi smutné. Až do jedenácti, kdy jsem začal balit, jsem neměl jediný záběr.

Poslední a první ohňostroj...;-)

Poslední den minulého roku jsem měl v plánu zakončit rybářskou sezónu, jenže nakonec bylo dost hnusně, proto jsem od toho nakonec raději upustil.
Večer jsme tradičně zašli na místní ohňostroj. Měli jsme to jen tak tak, aniž bychom to tušili. Jen jsme dorazili na místo, v tu chvíli to propuklo. K mému velkému překvapení tentokrát nejen že byla hudba slušně slyšet po celou dobu poměrně, ale navíc se po mnoha letech nejednalo o Dobytí ráje od Vangelise. Díky tomu všemu se mi tentokrát akce nečekaně dost líbila.
Po skončení jsme se stavili doma pro pár věcí a přesunuli se ke známým na silvestrovskou oslavu. Už během dne jsme ale s manželkou měli jasno v tom, že se zdržíme maximálně do deseti, aby kluci nebyli přetažení. Jenže nakonec všechno dopadlo úplně jinak, všechny děti si pěkně hrály, ani jsme o nich skoro nevěděli, a čas letěl, takže nás nakonec překvapilo, že odbila půlnoc a venku se strhla tradiční mela. Počkali jsme tedy, až to skončí a někdy po jedné jsme vyrazili domů. Ano, sociálku na nás...:-) V každém případě kluci byli úplně v pohodě, což bych tedy rozhodně nečekal.
Mě ráno čekalo brzké vstávání (tedy s ohledem na dobu, kdy jsem šel spát), rozhodl jsem se totiž, že když nevyšly ryby poslední den roku, vyrazím ten první. K tomu ale se dostanu později v samostatném příspěvku.
Večer jsme měli s Andym v plánu zajet se podívat na novoroční ohňostroj v Kolíně, tak jako každý rok. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsme loni málem nestihli vlak, proto jsem tentokrát dbal na to, abychom vyšli dřív a hlavně abychom se tolik necourali. V Kolíně jsme měli příjemnou rezervu, proto jsme se prošli na náměstí, kde jsme se občerstvili - já svařákem a Andík nějakým dětským punčem. Celou dobu jsme potkávali davy lidí, které už mířily na Ostrov, proto jsem lehce znejistěl ohledně plánovaného začátku celé akce.
U Labe jsme si našli pěkné místo, zarazilo mě, že paní, která se postavila kousek od nás si (tak, aby ji každý slyšel) povzdechla, že snad to letos bude lepší než ta tragédie loni. Nevím, co měla na mysli, žádný problém si z loňska nepamatuju. Přesně v šest to vypuklo a po celou dobu jsme ani nedutali, moc se nám to líbilo. Po poslední rachejtli jsme hned zamířili k blízké vlakové zastávce, ale co se týče rychlosti, pak nic moc, protože jsme se sunuli za stovkami dalších. Hlavně na lávce přes rameno Labe jsem se v tom davu necítil příliš dobře vzhledem k problémům s malými mostky z poslední doby. Ovšem tenhle držel dobře.
Došli jsme na zastávku a během chviličky přijel vlak, takže to vyšlo úplně skvěle a domů jsme dorazili velmi rozumně...;-)

Začátek horší než konec...

Když bylo kdysi Andymu šest let, dostal vysněného křečka. Přibližně od té doby Ála toužil po svém králíčkovi. Slíbili jsme mu, že ho dostane taky k šestým narozeninám. A ty se kvapem blíží.

Minulý pátek, zatímco jsem byl v práci, jeli s ženou do Brodu a nakoukli do místního zverimexu, kde je okouzlil jeden z králíků. Shodou okolností jsme se potkali ve vlaku a hned tam mě kluci začali přemlouvat, abychom si ho koupili. Nijak dlouho mě přesvědčovat nemuseli, do oslavy zbývalo pár dní a už dávno bylo jasné, že takové zvíře se nedá koupit úplně přesně. Akorát jsme Álovi zdůraznili, že půjde o dárek k narozeninám, aby s tím počítal.
Druhý den hned ráno jsme zamířili do obchodu znovu. Paní nám podrobně vysvětlovala co a jak, měl jsem pocit, že tomu opravdu rozumí, ne jako dnes bývá zvykem, že nejde o prodavače, ale o pouhé podavače, jak vždycky s oblibou říkám. V jednu chvíli ve mně zatrnulo, to když nám podávala všechny koupené věci, něco dala Álovi, Andy stál hned těsně vedle mě a jemu podávala pytel sena se slovy: "Tohle vezmi ty, broučku," jenže tak nějak divně se podívala a vypadalo to, že mluví ke mně...;-) Podruhé mi zatrnulo, když jsem slyšel částku. Už cestou v autě totiž žena říkala, že to bude tak do pěti stovek (nejdražší část vybavení jsme už měli doma). Jenže paní markovala, markovala a najednou si řekla o 1117 korun.
Ovšem za chvíli jsme už mířili domů. Králík celou cestu v pohodě, až když jsem kluky odpoutával u baráku, tak se důkladně počůral do krabice a přesto, že jsem původně učinil jistá opatření, podařilo se mu uvnitř označkovat auto. Samozřejmě se první dny všechno točilo kolem Edy (o jménu měl Ála dlouho dopředu jasno a ani nevadilo, že ve skutečnosti šlo o holku) a všechno bylo tak nějak rozjásané.
Bohužel v úterý večer se nám králík zdál trochu divný, už když šli kluci spát. Andy dokonce prohlásil, že se mu zdá zespoda nějaký tmavý, ale to jsem nějak zamluvil, že se mu to asi jenom zdá. Později se skácel k zemi, ale já si dlouho myslel, že prostě jenom tvrdě usnul, vždyť to bylo ještě mimino. Jenže jestliže bychom si nevšimli, že je dost mokrý, potom už rozhodně nešlo přehlédnout, když se začal podivně škubat. To už nám bylo celkem jasné, že to není dobré znamení. Aby toho nebylo málo, několikrát i celkem hlasitě zakřičel. Já jsem udělal ještě asi tu hloupost, že jsem sám před spaním na něj dlouho koukal a viděl jsem, jak mě nepřítomně sleduje a hýbal pusou, jako by mi chtěl něco říct. Nejspíš i díky tomu jsem za noc ani na chvíli neusnul a druhý den v práci byl celkem krušný. Bylo mi totiž úplně jasné, jak to dopadne a bylo mi moc líto kluků, až se to ráno dozvědí.
U toho jsem naštěstí nebyl, protože vstávali až poté, co jsem odjel do práce. Takže tak rychle skončilo naše krátké soužití s novým členem rodiny. Zatímco konec roku starého byl veselý, ten nový moc radostně nezačal...

Statistika...;-)

V roce 2017 si na stránky desetiletého Pařánkova blogu našlo cestu celkem 2672 návštěvníků. Nejvíce, tedy 40, jich bylo v úterý 4. dubna a v pátek 21. dubna. Opačný extrém, čili nejméně, jich bylo v pátek 9. června, kdy sem zabloudil jediný člověk.

Nových článků se objevilo celkem 96, vzestupná tendence posledních let tedy pokračuje, byť poměrně nepatrně a klinická smrt je opět alespoň na chvíli zažehnána.