Svíčkárna...;-)

Na neděli jsme opět po nějaké době s klukama naplánovali návštěvu svíčkárny v Šestajovicích. Ráno sice dost pršelo, ale hned jak Andík po probuzení přiběhl, začal plánovat, jak zařídit, abychom při přecházení mezi svíčkárnou a čokoládovnou co nejméně zmokli. Uklidnil jsem ho, že v nejhorším si vezmeme deštník a přeběhneme to. Když to uslyšel, podíval se na mě s rozzářeným úsměvem: "Deštník! Táto, ty jsi génius!" No vida, tak pokud to někdo zatím nezjistil...;-)

Na místo jsme dorazili chvilku po desáté a na parkovišti jsme byli první. Prakticky hned se spustil liják, stejně jako při minulé návštěvě. Dal jsem klukům v autě svačinu a než ji stihli spořádat, už jen tak trochu krápalo, takže nakonec jsme deštníky mohli nechat uvnitř. Prohlédli jsme si zvířata a pak se vrhli na výrobu svíček. Snažil jsem se, aby se kluci při vybarvování svícnu co nejméně umazali, což nakonec dopadlo tak, že nejvíc zapatlaný jsem byl já. Než nám všechno zaschlo, přesunuli jsme se ještě do krámku.

Minule kluci trochu otravovali, že si tam chtějí něco koupit, ale nakonec jsme se dohodli, že budou moci příště. Dohoda zněla jasně - vezmou si své peněženky a budou si moci vybrat, co se jim zlíbí. Ten velký okamžik nastal právě nyní. Oběma jsem do peněženek napočítal 150 korun z jejich pokladniček, Andík mě přemluvil, abych desetikačku přidal. Z mého pohledu se jednalo především o výchovný prvek. Jak jinak kluky naučit hodnotu peněz, než tak že je začnou utrácet a pak zjistí, že už nic nemají?! Zatím ještě pořád žijí v tom, že jakmile nám peníze dojdou, bankomat nám dá další.

Andík i Ála procházeli mezi regály s vystavenými svíčkami a po nekonečně dlouhé době si každý konečně jednu vybral. Zamířili jsme k pokladně, kde nám nákup sečetli. Dohromady. Tím nastala především pro mě horká chvilka, protože jsem musel rychle určit, kolik má kdo platit. Andík si k mému překvapení celou částku (120 korun) odpočítal sám, Álovi (85 korun) jsem musel pomoci. Pán u pokladny s námi musel mít svatou trpělivost, ale tvářil se, že mu to nevadí.

Nákup i naše výrobky jsme přenesli do auta, abychom se s nimi nemuseli tahat a kolem zvířat jsme zamířili do čokoládovny. Zatímco minule si kluci vyrobili "míchané" tabulky čokolády (půl mléčná, půl bílá), tentokrát nám slečna řekla, že to nejde. Naštěstí se kluci výjimečně shodli a zvolili bílou variantu. Tabulky v ceně jsou tři, takže zase každý z nás vyráběl jednu. Zatímco potom chladly, kluci s dalšími dětmi venku stopovali uprchlé sele. Je zvláštní, že při každé naší návštěvě běhá po dvoře nějaké mládě, kterému se podaří dostat z výběhu. Díky tomu jsme už viděli kůzle, slepici s malými kuřátky, morče a tentokrát tedy sele.

Domů jsme dorazili ve čtvrt na dvě a i přes občasný déšť se nám nedělní program celkem vyvedl.

Podnikatelé...;-)

Během našeho sobotního výletu se umoudřilo počasí, takže už cestou domů mi bylo takřka jasné, že večer bude jako stvořený na menší grilování. Zajel jsem tedy ještě pro pečivo a někdy po šesté jsem roztopil gril.

Trochu jsem se obával, jak Andík s Álou přijmou můj zákaz čoudění. Minule totiž obsadili opuštěný gril a založili továrnu na výrobu mraků. Neřekl bych, že by sousedům jejich podnikání přinášelo nějakou zvláštní radost!;-) Stejně jako mně nejen během samotné výroby, ale především pak při čištění zaneřáděného grilu.

Tentokrát ovšem kluci na nic podobného neměli čas. Změnili totiž předmět podnikání a teď vyrábí křišťálově čistou vodu. "Postavili" totiž vlastní horský pramen a aby toho nebylo málo, vytékající vodu ještě pomocí síťky na motýly filtrují, aby byla pitná. Když jsem to slyšel, trochu jsem se zhrozil, aby snad vodu původem ze sudu nechtěli ochutnat, ale Ála mě ubezpečil, že by ji samozřejmě nepili. Za chvíli na něj koukám, jak má v puse hubici zahradní konve...

Když jsme po grilování všechno na zahradě sklidili a najedení se přesouvali domů, zeptal se mě ve dveřích Ála, který má ve čtyřech letech ještě trošku zmatek v denních dobách: "Tati, co máme dneska k obědu?"

Výstava v Žirči...;-)

V sobotu jsme se po roce vydali na výstavu drobných zvířat do Žirče u Dvora Králové nad Labem. Překvapilo mě, jak si oba kluci pamatovali výlet z loňska. Ála mi tedy velice poutavě vyprávěl nejrůznější zážitky, bohužel ale z úplně jiné cesty, ovšem Andík si vzpomínal dobře.

Ráno jsem ještě musel koupit benzin, blikající kontrolka nedávala naději, že by těch posledních pár kapek stačilo. Velmi mě překvapila doslova mela u místní benzinky, postál jsem si tam dost dlouho, především díky lidem, kteří schválně zastaví nikoli u prvního stojanu vpředu, ale hezky vzadu, čímž zablokují hned dva, další si po zaplacení jdou popovídat, a jiní si s sebou přinesou maličký kanystřík, ale k jeho naplnění potřebují asistenci, přičemž za tu dobu se vedlejší řada aut stihne posunout o dva vozy. Nakonec jsme vyjížděli kolem půl desáté a začínalo poprchávat.

Trochu jsem nečekal tak velký povoz, prakticky celou cestu až na posledních pár kilometrů jsme jeli v souvislé koloně, ale alespoň rychle. Na dálnici nás nejprve předjela trojice pracháčů ve výstavních sporťácích (corvette, mustang...) s prémiovými espézetkami, kteří si ale jízdu užívali a s přehledem dodržovali dálniční limity a kromě nich jsme potkali i několik nablýskaných youngtimerů. Na konci dálnice u Hradce nás změřili policajti, ovšem jednak jsem sníženou rychlost dodržoval a zadruhé byli zdálky vidět, takže ten, koho by přece jen za rychlou jízdu zastavili, by nejspíš z auta vystoupil s bílou holí...;-)

V Hradci jsme shlédli divadelní etudu, kdy jsme dojížděli auta stojící na červené u křižovatky. Rozsvítila se zelená a oktávka přede mnou se rozjela, jenže auta před ní ne a tak zablokovala malou odbočku. To se ale nelíbilo pánovi v červeném golfu jedoucímu proti, který tam zrovna mířil. Já jsem mezi námi prozíravě ponechal mezeru, takže on s teatrálními a vulgárními gesty včetně pokřiku z okna projel mezi námi a oktávkou a hned na kraji ulice zastavil. Neohroženě a odhodlaně vystoupil, že si to půjde s řidičem před námi vyříkat. Jenže v oktávce se najednou otevřely hned troje dveře, s čímž nerózní bijec asi nepočítal, proto se rychle otočil, sklesle sedl do svého auta a odjel. Podobné scény nechápu, no tak si deset vteřin počkám, ne?

Obec Holohlavy mi z loňska v hlavě utkvěla nejen kvůli názvu, ale i kvůli semaforům u rozkopané silnice, kde jsme si pěkně postáli. Letos jsem si opravený úsek pochvaloval až asi do půlky, kde uprostřed nové silnice zela označená propadnutá díra. Asi hodně kvalitní stavitel...

V Žirči jsme narozdíl od loňska na parkoviště zamířili vjezdem nikoli výjezdem, proto jsme se nemuseli nikomu vyhýbat. Zarazilo mě uvítání, kdy mě mladý kluk požádal o dvacku (čekal jsem víc) se slovy: "Dobrý den, vítejte v Žirči..." (čekal jsem míň!:-) Pak už mě postupně několik dobrovolných hasičů navigovalo přes louku k volnému místu. Aut tam stálo opravdu hodně.

Cestou k parku jsem klukům dával ke svačině jejich oblíbené sušenky. Ani já bych jich nezvládl sníst tolik, co každý z nich, jenže když zásoby zmizely, Ála ještě s plnou pusou začal kňourat, že má hlad. Přišlo mi trochu hloupé hned od vstupu běžet ke stánku s jídlem, tím spíš, že jsem si byl jistý, že nikdo hlady neumírá. Naštěstí jsme spatřili první výstavené exempláře a Ála na jídlo zapomněl. Na chvilku. Zato ale hned zatoužil po malých housátkách. Potom zase po slepičce, husičce, po kouhoutkovi, králíčkovi... Dokonce vážně pronesl, že se sám zeptá pánů, co tam vystavují a dohodne se. Naštěstí jsem mu zvládl namluvit, že ti lidé v bílých pláštích (zvláštní, kde jsme to vlastně byli?;-)) se jmenovkami jsou jen pomocníci a ti to nevědí. On by je jinak nejspíš opravdu oslovil...;-)

Chvilku jsme sledovali soutěž Králičí hop a potom zase procházeli mezi klecemi. Postupně jsem tedy slyšel ještě prosby o morčátko nebo taky papouška. Po chvilce už ale opět přišel na řadu hlad. Ačkoli letos v areálu bylo znatelně méně lidí než loni, fronta u karavanu s občerstvením byla neskutečná. Ani ne co do počtu lidí, spíš časově. Stáli jsme asi sedmí v řadě. Po patnácti minutách se ale naše pořadí nijak nezměnilo. Problém byl, že uvnitř obsluhovala jedna ženská a většina lidí si dávala langoše. Což znamenalo přijmout objednávku, upatlat placku, usmažit ji a vydat, zatímco párek v rohlíku, na nějž jsme čekali my, představoval několik vteřin - rohlík, díra, hořčice/kečup, párek, odchod. Jenže fronta byla jen jedna. Andík mě začal přemlouvat, abychom to vzdali a šli radši na trdlo. To Ála hned zamítl. Po chvíli si to ale rozmyslel a souhlasil. Radši jsem se ještě dvakrát ujistil, protože bych nerad zbytečně ztratil naši těžce vydobytou pozici. Když jsme se blížili ke stánku s trdlem, Ála pronesl, že až to nesní a řekne, že mu to nechutná, tak se nemám divit. Divil jsem se tedy už předem. Ten Ála, který na dovolené denně spořádal jedno trdlo a to jen proto, že jsem mu druhé odmítal koupit, mi tady tvrdí, že mu nechutná?

Po sladkém pozdním obědě jsme pomalu zamířili k východu a k parkovišti. Kluci plní zážitků si cestou ani nevšimli, že jsme míjeli "mekáče" a to je tedy pocta nejvyšší...;-)

Etiketa...

Ohlásit se se srdceryvnou scénou v úterý v noci telefonicky na návštěvu v pátek a pak bez jediného slova nepřijet, to mi přijde snad ještě víc ubohé než varianta z loňska, kdy ti samí lidé dali vědět, že přijedou jeden konkrétní den, aby pak zbaběle zcela nečekaně dorazili o den dřív jen proto, abych náhodou nebyl doma. Myslím, že celoroční několikaletá naprostá ignorace vlastních vnoučat, včetně vánoc, jmenin i narozenin se s tímto krásně doplňuje.

Alespoň jsme se pro tentokrát mohli vyhnout trapnému divadélku o "milujících" prarodičích, u kterého já shodou okolností pokaždé chybím, a kluci se mě potom večer nemuseli ptát, kdo to vlastně byl. Jen bych snad po té letošní komedii čekal nějaké vysvětlení nebo omluvu, ale ani po třech dnech nic. Asi bych chtěl vážně moc.

Myslím, že nemusím dodávat, proč příspěvek skončil v této rubrice...

Stará Kouřim...;-)

Minulý týden jsem už v pátek dopoledne přemýšlel, že bychom mohli vyrazit na další z výletů, které jsem měl připravené už dávno. Šlo o tříkilometrovou naučnou stezku Stará Kouřim. Když jsem si ale vyhledával vlakové spojení, zjistil jsem, že bude lepší to nechat na víkend, kdy jezdí speciální tak trochu historický motorák. O termínu tedy bylo rozhodnuto.

V sobotu ráno jsme si sbalili nezbytné věci a vydali se na nádraží. Zhýčkaní cestováním autem si musíme hlídat odjezd, přece jen vlak nepočká. Ve pokladně jsem se dozvěděl, že námi vybraný spoj je organizován soukromým dopravcem, takže lístky si musíme koupit až v motoráku. Trochu jsem se obával ceny, ale když mě průvodčí za čtyři osoby požádala o 100 korun, byl jsem nadšený. Výměnou jsme dostali kartonové jízdenky, na něž si vzpomínám z dětství, a ještě je proštípla klasickými kleštěmi.

Kluci se celou cestu usmívali, starý vagon pro ně byl zajímavou atrakcí. Po vystoupení sice Ála chvíli tvrdil, že už s ním nikdy jet nechce, protože prý hodně drncá, ale určitě to tak nemyslel. Když jsem mu potom oznámil, že když byla jeho babička s dědou stejně staří jako on, byl tenhle vlak moderní, podíval se na mě a rozesmál se: "To si děláš prču!?"

Došli jsme až k prvnímu rozcestníku a dále pokračovali po žluté značce. To je mimochodem Andíkova oblíbená kratochvíle. Na několika místech kluci plnili úkoly, které tam byly připravené, jinde jen vyšlapovali. Před polednem jsme došli na ohromnou louku, kde kluci běhali za kobylkama a pak jsme se tam všichni najedli. Andík i Ála měli z trávy dokonale promočené boty, ale vůbec neremcali. Pak jsme došli k Libušinu jezírku, v němž ovšem chyběla voda. Místo ní stál hned vedle jakýsi tajuplný hrobeček s křížem. Trochu děsivé... Minuli jsme vyzdobenou kapli a na poli za ní se kluci asi trochu zbláznili, protože z ničeho nic začali nahlas křičet "Svoboda!", načež si šťastně lehli do trávy. Nevím, odkud to ti naši aktivisti mají. Pak jsme došli k Lechovu kameni a od něj už jsme mířili zpátky do města.

Na náměstí u kostela, které mi mimochodem přišlo strašné, jsme zamířili do kavárny. My jsme si dali kávu, kluci dortíka a zmrzlinu. Původně jsme pro ně chtěli pohár, ale z reakce paní uvnitř jsme pochopili, že se jí do přípravy pohárů nechce. V druhé části náměstí se odehrával nultý ročník jakéhosi sousedského setkání, spojeného s hraním šachů a petanque. Vášnivý šachista Andík neodolal a já si s ním musel zahrát. Ála se s mámou zatím pustil do petanque a nakonec jsme po jedné partii u něj skončili všichni.

Díky tomu nám rychle utekl čas a aniž bychom to nějak plánovali, jeli jsme domů stejným motorákem jako ráno. Cesta zpět mi utíkala mnohem rychleji a to i přesto, že jsme jednu zastávku přejeli a pan strojvedoucí se musel vracet.

Díky mnoha zážitkům si kluci ani nevzpomněli, že by je měly bolet nohy...;-)

Dobrodružná výprava do Jevan...;-)

V pátek to nejdřív vypadalo na zcela odpočinkový den, jenže během dopoledne kluky napadlo, že bychom se mohli vydat do jejich oblíbených Jevan. Jak sami říkali - na dobrodružnou výpravu. Podle toho si také zabalili do batohů všechny věci, bez nichž bychom se neobešli:

Andíkova výzbroj (vlevo):

Plácačka - kdyby nás v lese otravovali komáři nebo hovada

Baterka - na prozkoumávání dutých pařezů

Sluchátka - aby neohluchl, kdyby nás musel zachraňovat vrtulník

Megafon - abychom si mohli zavolat pomoc, kdybychom se ztratili

Čelovka - na prozkoumávání veverek na stromech

Krém - na rozpraskané ruce z jehličí

Prstový bubínek kolem krku - na odehnání medvědů

Guma - kdyby si něco špatně zapsal

Helma - kdyby na nás veverka házela šišky

Taška - na houby a na choroše

Álova výzbroj (vpravo):

Plastový foťáček - na focení

Labello - kdyby se nám rozpraskal ret

Dalekohled - kdyby něco šustilo na zemi, aby se mohl podívat, co to je

Krém - kdyby mu rozpraskaly ruce, jak bude sahat na pařez

Trumpeta - na plašení medvědů

Ořezávátko - na ořezání tužky na zapisování do bloku

Blok - na zapisování, co viděl

Sluchátka - kdyby nás zachraňoval vrtulník

Penál - na tužky a ořezávátko

Krabička - na rubíny nebo na nějaké vzácné kameny

Reflexní páska - aby byl vidět v lese

Baterka - na zkoumání dutých pařezů

Chvíli po obědě jsme vyjeli. Když jsme autem zdolali kopec u skládky ve vedlejší vesnici, vzpomněl jsem si na naši poslední neslavnou cestu do Jevan, kdy jsme píchli. Přes celou šířku silnice bylo totiž vysypané kamení. Nastražil jsem uši, ale žádný podezřelý zvuk jsem nezaslechl.

Druhé podobné varování přišlo kdesi u Krupé, kde odtahovka právě nakládala vybourané auto a všude bylo pro změnu rozsypané sklo. I zde jsme ale projeli. Ve Svatbíně, kde se to podle mě minule stalo, jsem si dával pozor na ten vystrčený kanál a pro jistotu jej s velkou s rezervou objel.

V Jevanech nás přivítalo podmračené počasí a chvilku dokonce jemně mžilo. Drsňáky, jako jsme my to ale nemohlo zastrašit. Vystoupali jsme do kopce do lesa, kde si kluci vzali baterky a důkladně zkoumali každý pařez. Andík si poseléze nasadil i helmu, to kdyby mu na hlavu náhodou spadla šiška.

Velkou radost jim udělal objev domečku pro skřitky, který tam zůstal ještě od minule. Když se dostatečně nacpali všudepřítomnými ostružinami, pustili se do stavby nového domku. Tentokrát s přehledem největším v historii. To už se trochu připozdívalo, proto jsme hned potom zamířili zpátky k parkovišti.

Cesta domů utekla velmi rychle, zato ještě večer nás čekal boj - každý kluk měl po jednom klíštěti a já je porazil, nachytal jsem totiž tři!:-)

Zahrada podruhé...;-)

Ve čtvrtek jsme se opět vydali do Průhonic, tentokrát jsme už ale na rozdíl od úterý do dendrologické zahrady i dojeli. Celou cestu svítilo sluníčko, proto jsem po zaparkování nejprve chtěl jít dovnitř jen v tričku. Nakonec jsem si ale pro jistotu přece jen vzal mikinu. A dobře jsem udělal.

Během pár minut se zatáhlo a ačkoli nepršelo, rozhodně se nedalo říct, že by bylo teplo. Na procházku to ale stačilo. Zvolili jsme nejkratší "základní" okruh v délce asi 2,5 km. Ála se nejdřív mračil, ale pak ho to začalo bavit a biolog Andík byl ve svém živlu od první chvíle. A fotil a fotil. Dokud se mu nevybila baterka!:-)

Kromě všemožných kytek a stromů jsme viděli taky hejna okrasných ryb v jednom z rybníků a v závěru taky nejrůznější ovoce a zeleninu v oddělené části. Akorát mě trochu zamrzelo, že zrovna u jediného keříku, který mě zaujal, chyběla cedulka s jeho názvem. Nejspíš jsem nebyl jediný, komu padnul do oka, jenže zetímco já bych si to jen vyfotil, ten druhý zájemce si s tím nedělal hlavu a vyškubl ze země celou jmenovku. Nakonec si kluci ještě zablbli na dětském hřišti a pak jsme se už vydali domů.

Cestou jsem přemýšlel, co zapříčinilo můj doslova formulový rozjezd v 5500 otáčkách, který vyděsil paní na parkovišti, nicméně napodruhé se nám výlet konečně vydařil.

Za levným nákupem...;-)

Podle předpovědi z neděle měla být středa dnem, kdy spadne nejvíce srážek. Přesně si pamatuju graf, který na ČT ukazovali. Proto mě snad ani nepřekvapilo, že nakonec svítilo sluníčko.

Po dvou dnech jsme se tentokrát vlakem vydali opět do Českého Brodu, abych koupil nový kohoutek, tedy jen vodovodní hubici (netušil jsem, že se tomu takhle říká). Už dopoledne jsem se pro ni stavoval u nás ve městě, jenže dávat za ní 420 korun, to se mi zdálo celkem dost. Zvlášť, když jsem letmým pohledem na internet zjistil, že se dají sehnat od 150 korun a za 4 stovky už jsou k dispozici celé baterie.

Kluci měli jízdu vlakem jako zpestření a hlavně nepotřebovali kinedryl. Akorát snad by ve vlaku nemusel vytékat smradlavý obsah záchodu až ke dveřím, když jsme při vystupování v tom museli šlapat, nebylo to právě příjemné. A to jsem ještě trnul, aby si do toho Ála nesedl, jak jsme tak během brždění šli po schodech.

V prodejně jsme vše vyřídili poměrně rychle a skutečně jsme utratili méně. Hubice nás vyšla na 370 korun. Ovšem přičteme-li zhruba 70 korun za jízdné...;-)

Klukům se hned nechtělo domů, poto jsme zamířili na náměstí, kde jsem jim koupil zrmzlinu. Bohužel cukrárna je poměrně maličká a přesně před námi tam zamířilo 5 lidí, což je tak maximální kapacita. Všichni šli ale na zákusky a my se tak mezi nimi probojovali ke zmrzlině, i když to nebylo právě snadné. Andy klasicky celou cestu otravoval, že má hlad, ale vzhledem k tomu, že po návratu domů si na jídlo ani nevzpomněl, bylo jasné, že ho zase pouze honila mlsná...;-)

Nemusí pršet, stačí když kape...;-)

V úterý se sice mělo zkazit počasí, podle předpovědi ale měly první kapky přijít až odpoledne. Po ránu jsme se proto ještě vydali na výlet do Průhonic, kde jsem měl už dlouho v plánu návštěvu tamní Dendrologické zahrady, protože jsem si byl jistý, že především Andíkovi by se tam hodně líbilo. A do odpoledního deště se určitě stihneme vrátit domů.

Zvláštní bylo, že hned za městem jsme potkávali nezvykle velké množství náklaďáků všemožných druhů, na důvod jsme ale nepřišli, žádná uzavírka nikde nebyla.

Kousíček od cíle začalo krápat a my jsme dost znejistěli. Teploměr auta navíc taky neukazoval právě příznivou hodnotu. Ujeli jsme ještě pár kilometrů, už jen pět nám jich zbývalo, když se rozpršelo a pohled na oblohu nedával nejmenší naději, že by šlo o přeháňku. Ano, meteorologové se opět předvedli. Výlet jsme tedy vzdali. Na nejbližším možném místě jsme se otočili a jeli zpět.

Na zpáteční cestě jsme se alespoň stavili v Českém Brodě, kde jsme potřebovali koupit klukům něco na sebe. A protože déšť nepřestával a navíc bylo už dost hodin, nezbývalo, než se trochu po houmlesácku najíst před krámem!:-)

Tentokrát se tedy cesta příliš nevydařila. Aby toho nebylo málo, hned po příjezdu domů nám začal téct kohoutek a to jsme v Brodě celou dobu stáli takřka hned vedle obchodu, kde tyto věci prodávají.

Načasování tedy taky nic moc...;-)

Za reliéfy a zmrzlinou...;-)

V pondělí jsme využili pěkného počasí a vydali se na výlet do Českého ráje (opět). Tentokrát se naším cílem staly skalní reliéfy u Kopicova statku. Ranní odjezd trochu zkomplikovala Álova sobotní ošklivá bouračka na kole. Koleno ho ještě na začátku týdne bolelo a vůbec nevypadalo dobře. Jak to tak bývá, doktorka měla právě dovolenou, ale docela dobře nám poradili v lékárně. Ála se těšil na výpravu, proto potom zatnul zuby a se zpožděním jsme kolem půl jedenácté odjížděli z domova.

Po zaparkování u kacanovského hřbitova jsme za Andíkova kňourání, že má hlad, vystoupali po lesní cestě ke Kopicovu statku a tam se na louce naobědvali. Potom jsme pokračovali dál do skalnatého lesa. Jídlo Andymu doplnilo energii a dokonce ztratil zbytečné zábrany, takže prolézal skály kolem vytesaných obrazců a sošek. Ještě o něco víc mě překvapil Ála, který statečně šlapal a prolézal po cestách, i když bylo znát, že ho noha pobolívá. Další věc, která mě potěšila, že jsme se nemuseli vyhýbat žádným kolařům. Klukům se to tak líbilo, že jsme se stejnou trasou museli i vrátit ke statku, místo abychom došli poslední kousek okruhu. Jako skoro všude i zde museli Ála s Andíkem postavit domeček pro skřítky.

Cestou zpátky jsme sebrali pár hřibů a z kopce mířili k autu, abychom se vydali na druhou část cesty. K ní mě inspiroval článek z minulého týdne o syrečkové zmrzlině. Vzpomněl jsem si, že jsem slyšel o cukrárně s netradičními zmrzlinami, zapátral na googlu a zjistil, že do Stráže pod Ralskem to není zase až tak daleko...;-)

Kolem půl čtvrté jsme se konečně usadili v autě, nastavil jsem navigaci a jeli jsme. Přes Turnov jsme se dostali na dálnici, kde se na nás usmálo štěstí, protože jsme po pár kilometrech dojeli stojící kolonu, která ovšem začínala přesně u našeho sjezdu. Elegantně jsme ji tedy objeli, jenže pak nastal poněkud kritický úsek. Někde u Českého Dubu na nás nejprve čekala uzoučká silnice, kde jsme se museli třikrát složitě vyhýbat protijedoucím autům. Pak jsme ostrými zatáčkami zdolali příšerný kopec, aby nám navigace nahoře z ničeho nic oznámila, že se máme otočit a jet zpátky. To jsem především s ohledem na kluky a jejich cestovní nevolnosti ihned zamítl. Trochu jsme si tedy zabloudili ale s pomocí mapy jsme se nakonec zase našli. A za chvíli jsme spatřili i řadu zaparkovaných aut a vytouženou cukrárnu.

Před ní stála docela slušná fronta, která pokračovala ještě uvnitř. Už venku jsme si ale z nabídky vybrali zmrzliny. Přiznám se, že jsem netušil, kolik stojí, obával jsem se poněkud vyšších cen, ovšem nakonec jsem byl velmi mile překvapen. Cena za kopeček byla 14 korun, za exotičtější potom 19. Čili prakticky to, nač jsme zvyklí od nás. Ovšem zmrzlina skutečně výborná. Ála si dal lentilky, bubbly a mango, Andík lentilky, bubbly a perník, manželka marcipán, šampaňské a skořici a já se odvázal asi nejvíc, když jsem zvolil čabajkovou, křenovou a ricottu.

Kolem půl šesté jsme se vydali domů. S přehledem nejhnusnější silnice letošních výletů na nás čekala u Ralska. Tak vyjeté koleje jsem snad ještě neviděl. U nějaké vesnice jsme potom dojížděli k semaforu u opravovaného úseku, už z dálky jsme na něm viděli červenou, jenže když jsme u něj zastavovali, předjelo nás zezadu auto a neohroženě projelo. Ano, taky jsem už v podobných případech projel na červenou, ale pokaždé tam padla těsně předtím nebo v okamžiku průjezdu. Tohle mi ale přišlo jako pořádná frajeřina. Další na nás potom čekala v samotném závěru, pár set metrů od domova. Projíždíme poslední zatáčku nad místní říčkou, a najednou proti nám velké SUV, které kohosi předjíždělo. Mezi věci, které nikdy nepochopím, patří právě spěchači před zatáčkami. Kombinace brzdy, trávy a neslušného gesta nás ale ze zapeklité situace dostala a příjemný den tak skončil stejně dobře, jako začal...;-)

Výlet do svíčkárny...;-)

Ty naše nedělní výlety se stávají poněkud prokletými. Minule propršený výlet do Krkonoš a tentokrát se historie opakovala. Na neděli jsem totiž naplánoval další návštěvu svíčkárny v Šestajovicích u Prahy.

Když jsme nasedali do auta, začínalo lehce poprchávat, ovšem jen jsme se ocitli na dálnici, spustil se příšerný liják a pohled na oblohu nedával sebemenší naději na zlepšení. První, co mě napadlo, že to nemá cenu a že se na nejbližším sjezdu otočíme a vrátíme. Pak jsem si ale říkal, že zase tak daleko to není, tak se rozhodneme až na parkovišti. Kluci ani nic nenamítali, že z výletu případně nic nebude, průtrž byla vážně pořádná. Pod mosty se schovávali motorkáři a prakticky všichni řidiči jeli hodně pomalu.

Po pár kilometrech ale pršet přestalo, obloha se začala protrhávat a zdálo se, že nakonec by mohlo být pěkně. Jenže aprílové počasí tak typické pro letošní letní prázdniny opět zaúřadovalo a než jsme stihli zaparkovat na zcela prázdném vyhrazeném místě, začínalo znovu pršet. Podal jsem tedy klukům svačinu a než se stihli ještě v autě posilnit, déšť opět ustal a dorazili další návštěvníci. Jelikož zůstávalo zataženo, šli jsme se nejdřív podívat na zvířata ve výbězích, přece jen vyrábět svíčky můžeme uvnitř i v dešti. Byli jsme asi v půlce, když začaly padat první kapky, proto jsme venkovní prohlídku raději ukončili a šli se schovat. Během chvilky začala slušná bouřka provázená dalším silným deštěm. Než klukům stihly výrobky zatuhnout a zaschnout, pršet zase přestalo, takže poté, co jsem svíčky donesl do auta, abychom se s nimi nemuseli tahat, doprohlédli jsme si zvířata a došli k čokoládovně, aby si tam kluci vyrobili a ozdobili tabulky z belgické čokolády. Jedna zbyla i na mě, protože tabulky byly tři.

Už na prvním stanovišti u svíček jsem lehce registroval jakési nevychované dítě, které tam splašeně pobíhalo a křičelo, odhadem asi tak ve věku Ály. Bohužel ten grázlík dorazil těsně po nás i do čokoládovny. To jsem zjistil hlavně tak, že zatímco jsme si vybírali ingredience na zdobení, mlátil mě kšiltovkou do nohy. Z rozhovoru dospělých, kteří tam byli s ním, jsem pochopil, že je hyperaktivní, ale jestli to tak bylo opravdu, nebo šlo o zoufalý pokus omluvit jeho chování, to nevím. Na jejich obhajobu ale musím říct, že se ho snažili korigovat. Bohužel marně. Takže zatímco naše cukrovinky chladly a kluci venku krmili malá kuřátka stébly trávy, kluk zevnitř utekl a paní se ho snažila najít. Bylo mi jí líto, tak jsem jí ukázal směr, kam zmizel. Pak si všiml našich kluků a přestože voliér tam bylo několik a u žádné jiné nikdo nestál, on se vydal k nám, snažil se odstrčit Andíka s Álou, pak si kleknul do bahna po dešti, vytrhnul drn trávy a snažil se ho narvat do klece. Pak zase utekl. My jsme se vrátili do centra dvora a kluci tam opět se zalíbením pozorovali takovou malou slepičku, od níž se nehnuly tři malinká kuřátka. Opatrně, aby je nevyplašili. Bohužel za chvíli si toho všiml ten gauner, přiběhl k nim a hnal se po slepici. Jenže ta si to nenechala líbit, bála se o mláďata, proto ho klovla. Kluk se rozbrečel a domluvil jí: "Ty ty ty!" Jednalo se o vrchol jeho lingvistických schopností. Pak už jsme ho naštěstí neviděli.

Čas letěl, šli jsme si tedy vyzvednout čokoládu a ačkoli se klukům ještě nechtělo, vydali jsme se k autu. Musel jsem jim slíbit, že se co nejdřív vrátíme, ale hlavně jsem zalhal, že zvířátka chtějí po obědě odpočívat.

Domů jsme přijeli po půl druhé a přiznávám, že jsem už docela měl hlad. Na rozdíl od kluků, kteří se cpali i tam...;-)

Tesco uhlí...

V sobotu k večeru se uklidnil celodenní vítr, takže jsme se rozhodli pro rychlou grilovačku. Klobásky budou hotové hned, říkal jsem si. Nakonec to ale nebylo tak jednoduché, jak se původně zdálo.

Gril jsem začal roztápět někdy po půl šesté. Jak se ale ukázalo, z Polska se k nám dováží nejen nekvalitní jídlo, ale také velmi zvláštní dřevěné uhlí. Je totiž nemožné jej zapálit. Už na pohled vypadalo trochu jinak, než to, co obvykle kupujeme, ale nejsem zase takovým znalcem, abych ho hned vyhodil. Chyba. Kusy se tak zvláštně leskly, jako by šlo úplně jiný materiál. Po polití tekutým podpalovačem se rozhořel krásný plamen, jenže když ustal, "uhlí" zůstalo studené. Z 2,5 kg pytle jsem se snažil vybrat alespoň pár na první pohled použitelných kousků a ty jsem opět prolil podpalovačem. Tekutina shořela a zase nic. Při pokusu o rozfoukání vystřelovaly ven pálivé jiskry. Proti všem bezpečnostním opatřením jsem postup s podpalovačem několikrát zopakoval, ovšem marně. Nazbývalo tedy nic jiného, než abych s peněženkou vyrazil k Vietnamci, který má naštěstí obchod na dohled od nás. Už to vypadalo, že budeme muset grilování odložit, ale při odchodu jsem si všiml jediného pytle vystaveného na chodníku. Toho pytle, který jsme doteď vždycky kupovali. Sice byl s přirážkou, ale v zoufalství jsem na to až tolik nekoukal.

Z grilu jsem rychle vyházel původní topivo, ani jsem na něj nemusel hledat kovový kbelík, klidně býval stačil plastový, protože "uhlí" bylo dokonale studené. Netuším, jaký fígl používají Poláci, já dám pro příště přednost ověřené klasice. Ušetří mi spoustu nervů i místa v popelnici. Klobásky byly během chvilky hotové.

Tesku za jeho nehořlavé uhlí určené nejspíš do dekoračních krbů s umělým plamenem uděluji kyselou prdel.