Die Toten Hosen, The Durango Riot - Dresden, Königsufer (27.6.2009)

Celé odpoledne jsme v Drážďanech potkávali fanoušky v tričkách Die Toten Hosen, kteří již mířili na místo akce. Bylo mi to trochu divné, vždyť na vstupence stálo, že se začíná ve 20H00 a německá přesnost je známá. Když jsme se potom večer blížili po mostě Augustusbrücke, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Už z dálky bylo vidět narvaný prostor a davy stále přicházely. Ti méně šťastní (nebo spořivější;-)) potom zůstali na přilehlé louce, případně na druhém mostě, z nějž bylo poměrně dobře vidět. Ve frontě u vstupu jsme ještě stihli zmoknout, obloha byla ostatně zatažená po celý den.

Už v 18H45 se na podiu objevil basák Andi, aby přivítal návštěvníky a hlavně švédskou předkapelu The Durango Riot. Ti odehráli půlhodinový setík, po němž následovaly nutné úpravy, během nichž zněly originály písní, které za svou kariéru Hosen převzali. Program byl tedy o čtvrt hodiny posunutý.

V 19H45 potom vše utichlo a posléze se rozezněl reprodukovaný "chorál" fanoušků You´ll never walk alone a následně Blitzkreig Bop od Ramones, během níž se po obou stranách podia zvedly vzhůru obrovské vlajky s logem orlice, které důvěrně znáte z pravého horního rohu tohoto blogu. V závěru tohoto intra přiběhli na podium Vom Ritchie (bicí), Michael Breitkopf (kytara), Andreas Meurer (basa), Georg Andreas Christian von Holst (kytara) a jako poslední Andreas Frege, známý pod přezdívkou Campino (zpěv). Ten hned do začátku písně Strom zvolal: "Překrásný dobrý večer, Drážďany! Už včera jsme měli výborný večer, ale dnes ho ještě vystupňujeme. Jste připraveni nám pomoct?" Odpovědí se mu ozval ohlušující řev několika tisíc lidí, v němž tradičně křikl na bubeníka: "Rozjeď to, Vome!" a v tu chvíli přímo v samotném historickém centru Drážďan vypukla doslova bouře. Tedy alespoň na podiu a pod ním, nikoli na zamračené obloze.

Celá kapela neúnavně pobíhala po velkém podiu, jedna divoká píseň střídala druhou, téměř bez mezer. Ostatně názvy jednotlivých kusů ani nebylo potřeba říkat, stačilo spustit předehru a publikum propuklo v jásot. Campino opět nezapomněl zdůraznit, jak skvělý pocit představuje pro kapelu pohled, kdy shora vidí, jak někdo spadne a ostatní ho okamžitě zvednou. Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo, tedy kromě úplného začátku, když se v písni Auswärtsspiel v pasáži "und wenn ihr lesen könnt, dann seht euch an, was auf unsern Fahnen steht: ´Bis zum bitteren Ende´ wollen wir den Weg mitgehen!" v kotli zvedlo několik desítek vlajek DTH.

Před Madeleine aus Lüdenscheidt si Campino neodpustil rýpnutí do německých politiků, co se týče aktuálního vymazání města ze seznamu UNESCO: "Velevážené dámy a pánové, velmi dlouho byly Drážďany městem světového dědictví, ale z dobře informovaných zdrojů máme informace, že už zítra začnou ti, kteří jsou za to zodpovědní, pracovat na tom, aby město tento titul získalo zpátky. Takže místo mostu přes Labe, se vybuduje podjezd z jedné strany na druhou, od Semperoper až k Frauenkirche, což je úžasný plán paní primátorky. Ale ať to dopadne jakkoli, tak jako tak zůstanete naším oblíbeným městem!" Campino zkrátka umí rozehrát strunu hrdosti a nikomu nevadí, že se podobně "podbízí" v každém místě. Narozdíl od jiných kapel, které mnohdy ani netuší, kde vlastně hrají, on si pokaždé vyhledá základní informace z historie, čímž si fanoušky dokonale omotá kolem prstu. Po Madeleine publikum několik okamžiků skandovalo Nazis Raus, za což sklidilo poděkování od kapely a jako odměnu další z vrcholných okamžiků pro mě - Alles was war.

Aktuálně se Campino vyjádřil také ke smrti Michaela Jacksona: "Ptali se nás, proč nic neříkáme na Michaela Jacksona. Já sám jsem včera měl na mobilu 15 vtipů o Jacksonovi. K tomu se zkrátka nedá moc říct, tragická figurka, která byla mediálně dost zneužita..." A následovala Cocaine in my brain. Jedna z největších "řežeb" vypukla při staré Wünsch Dir was, kterou lidé přivítali víc než nadšeně. A Campino je ještě víc rozpálil prohlášením: "To je zkrátka neuvěřitelné, včera jsme si říkali - tolik nádherných lidí, to se už nedá překonat. A potom přijdeme dneska a co se nestane? Ještě víc a ještě krásnější lidé! A vypadají ještě víc inteligentně! Proto doufám, že po vás nebudu chtít moc. Další píseň je rytmicky dost obtížná, proto se na ni musíme připravit. Zvedněte pravou ruku a mávejte zleva doprava. A protože z naší historie víme, že vztyčená pravá ruka vypadá dost blbě, přidejte druhou - ´Wir wollen hüpfen, hüpfen, hüpfen wollen wir!´" Za všeobecného skákání a mávání začala Hang on Sloopy, která přešla do skvělé Bonnie & Clyde. V ní Campinovi trochu ujelo "sólo" na megafon v podobě sirény, ale vzápětí se smíchem chytil.

Další píseň (Liebeslied) byla věnována primátorce a publikum vyzváno, aby křičelo tak nahlas, aby to až ona slyšela. V tu chvíli jsem pochopil, že zmiňovaný podjezd je míněn vážně. No vida, nejen u nás mají politici "chytré" nápady... Při jemně vybrnkávané romatické předehře, kdy Campino předzpívává a ostatní opakují, to po několika taktech přerušil "To snad nemyslíte vážně, to nebylo lepší než včera, zkusíme to ještě jednou!" Tím lidi doslova pobláznil a ti si mohli téměř vykřičet hlasivky. U lásky ještě kapela zůstala, jako další totiž byla na řadě Alles aus Liebe, neboli další z vrcholů večera, neboť to je ta, která před mnoha lety spustila mé šílenství a postupně mě připravila o dost velkou finanční částku;-), ale ty skvělé zážitky za to stály.

Před asi nejsmutnější písní kapely Nur zu Besuch připomněl Campino, že následující den to bude přesně třináct let od 1000. koncertu v Düsseldorfu, při němž zemřela dívka, a proto jí je píseň věnována. Zde odbočím - jedná se o skutečně tragickou kapitolu v historii kapely, kterou na každém koncertě připomenou.

Ačkoli nesportovec, díky hudebnímu vkusu se mé obzory v tomto směru alespoň teoreticky rozšiřují. Například díky Steh auf, wenn du am Boden bist jsem zjistil, jak se jmenuje drážďanský fotbalový klub. Také při této písni se objevilo moře vlajek, což s přibývající tmou v kuželech světla vypadalo úžasně. Během tohoto kousku začalo poněkolikáté pršet. Přiznám se, že já, absolutní odpůrce deště a čehokoli, co padá z oblohy, jsem si toho do této chvíle vůbec nevšiml. Ale nebyl by to Campino, aby lidem nezvedl náladu. "Pořád jsme si říkali, že tady něco chybělo! A teď je to konečně tady. Tahle věc to úplně vylepšila, tajně jsme doufali, že začne pršet. Pak totiž vypadáte ještě lépe!" A jako naprostý šok přišla úžasná punková úprava staré písně Singin in the Rain z roku 1952!

Poněkud nezvykle poděkoval Campino sekuriťákům za skvěle zvládnutou práci. Je fakt, že při pohledu na množství pořadatelů se snad nikdo nemusel bát, že by se mu cokoli mělo přihodit. Navíc nešlo o namachrované frajírky, kteří jsou často k vidění u nás a pouze se předvádí před přítomnými slečnami. Za všechno hovořila jejich nášivka na bundě "Ihre Wachen" (Vaši strážci).

První část koncertu končila písní Freunde, v jejímž závěru Campino pozdravil fanoušky: "Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nám za ta léta zůstali věrní. Jste náš motor. A vy, co jste přišli poprvé, srdečně vítejte!"

Následovala několikaminutová pauza, během níž měli napilno především v přilehlé "budce" Concert online, protože jim začala práce s přípravou USB klíčenek, aby si každý zájemce mohl už při odchodu odnést záznam koncertu.

Kapela se samozřejmě po chvíli vrátila s tím, že zítra mají volno, takže jestli nikdo nebude nic namítat, ještě by mohli něco přidat. "A kromě toho jste tak skvělé publikum, že jste si zasloužili skutečné muzikanty. Dobře se podívejte, takhle vypadají opravdoví muzikanti - Rafael Zweifel na cello! A tohle, to je normální muzikantka, tak vypadají všechny, to je Esther na klavír," dodal se smíchem. Následoval set akustických písní v čele s Der letzte Kuss, následovaným prastarou Sascha, ein aufrichtiger Deutscher, jež zesměšňuje německé neonacisty. Na podium byl pozvaný další host, který měl na starosti pískání ve třetí sloce. Po Saschovi opět následoval ohromný chorál "Nazis Raus!"

Pak si Campino vzal do ruky trubku. "Tento nástroj jsem našel kdysi v Paříži, kde jsem spal v levném hodinovém hotelu, někdo ho zapomněl. Můžu vám říct, že moje matka mě kdysi nutila chodit na kurz trubky a já to nesnášel. Potom jsem přijel do Paříže, našel jsem tuhle, vzal ji do ruky a ona ke mně začala promlouvat." Přitom si ji dal k pravému uchu a vzápětí k levému. "Na pravou stranu teda nic neslyším, ale takhle jsem slyšel úplně jasně, jak mi říká: Zahraj na mě, až někdy pojedeš do Drážďan, někam blízko Semperoper! Já zvolal, že to nemůže být pravda, ale ona zase: Ty idiote, ty nebudeš hrát, lidi budou hrát za tebe skrz tuhle trumpetu, ty budeš jen médium!" A s výkřikem "Let´s boogie" spustili DTH jazzovou úpravu části Eisgekühlter Bommerlunder, v níž Campino troubí. Mezi námi, v podstatě jen drží jeden tón, který je různě dlouhý. Píseň najednou přejde do staré známé divoké podoby, kdy se neustále zrychluje rytmus, aby skončila v pekelném tempu, které se už v podstatě rovná pouze rámusu.

Pak už následovala obávaná věta "Kommt gut nach Hause, Ciao!" Snad každému ale bylo jasné, že konec ještě nemůže být, vždyť nezazněly hity jako 10 kleine Jägermeister, Schönen Gruss, Bayern a hlavně závěr tradičně patří hymně You´ll never walk alone. A taky že ano, po pár minutách se všichni vrátili s další sadou přídavků. Celkem šlo o devět kusů, rozdělených ještě do dvou částí, z nichž hned jako druhý zazněla legendární La Bamba ve španělštině, neboli vzpomínka na 2 nedávné koncerty v Argentině, věnovaná všem, kteří nemohou na dovolenou.

Ani jsem se nezmínil o důmyslné projekci vzadu na jevišti, na několika poskládaných světelných tabulích. Nejvíc se mi líbila asi právě při Schönen Gruss und Auf Wiedersehen, kdy v refrénu tancovaly kostry typický tanec s mávajícíma střídavě vztyčenýma rukama. Pak další rozloučení a další skandování přídavku. A lidé se opět dočkali. Tentokrát už naposledy - 5 kusů. Hned první se opět zařadil k dalším vrcholům - Das Wort zum Sonntag, při němž Campino skočil do lidí a nechal se "přehazovat" nad hlavami až na druhou stranu proti podiu, kde se postavil, s rachejtlí v ruce odzpíval část písně, potom poprosil, aby ho lidi zase "odnesli" zpět a po opětovném skoku na hlavy fanoušků se směsicí kotoulů dostal až k podiu. No ukažte mi druhou kapelu na světě, která se pro fanoušky takhle rozdá! Mimochodem šlo o druhou rachejtli, první zapálil kdosi asi pět metrů ode mě už v první části večera. Přesně v jedenáct dozněla You´ll never walk alone, následovalo ještě poděkování fanouškům a nastal konec.

Koncert nejde hodnotit jinak než jako něco neopakovatelného, s úžasnou nenapodobitelnou atmosférou, uši jsem měl zalehlé ještě po návratu na hotel, ale i kdyby to měl být poslední koncert, který slyším, neřešil jsem to. A to hlavní jsem zjistil na serveru Kanal8.de. Sobotní koncert shlédlo 12 tisíc platících lidí (to znamená těch, kteří byli uvnitř areálu!)

Zvláštní poděkování patří mé manželce, ona ví, za co...;-)

Playlist:

1. Strom

2. Du lebst nur einmal

3. Opel Gang

4. Innen alles neu

5. Auswärtsspiel

6. Disco

7. Madelaine aus Lüdenscheidt

8. Alles was war

9. Cokane in my brain

10. Wünsch Dir was

11. Hang On Sloopy

12. Bonnie & Clyde

13. Liebeslied

14. Alles aus Liebe

15. Schön sein

16. Nur zu Besuch

17. Pushed again

18. Steh auf wenn du am Boden bist

19. Singin in the Rain

20. Hier kommt Alex

21. Freunde

22. Der letzte Kuss

23. Sascha ein aufrichtiger Deutscher

24. Hand in Hand

25. Eisgekühlter Bommerlunder

26. All die ganzen Jahre

27. La Bamba

28. Reisefieber

29. Schönen Gruss auf wiederseh'n

30. Das Wort zum Sonntag

31. Bis zum bitteren Ende

32. Bayern

33. 10 Kleine Jägermeister

34. You'll never walk alone

Začátek:

Campinův skok do lidí a cesta nad hlavami:

Nejkrásnější výhled ze světoznámé Brühlsche Terrasse, neboli "Balkónu Evropy!";-) Ano, tam naproti už za pár hodin všechno propuklo!;-)

Včerejší akce...;-)

Včerejší seznamovací akci s budoucími kolegy, tedy spíš kolegyněmi dopadla celkem dobře. Na místo jsem se dostavil jako první, což mi přišlo trochu trapné, ale přece jen jsem netušil, jak dlouho se tam jde, v těchto končinách Kolína jsem nikdy nebyl. Tedy Kolína, ono už je to v podstatě za Kolínem.

Zajímavé bylo zjištění, že na každé škole jsou úplně stejné typy učitelů, takže i tady jsem jich plno poznával, ačkoli jsem je v životě neviděl. Někteří si se mnou začali hned tykat, jiní mě přehlíželi, protože oni už přece učí 30 (nebo co já vím možná i víc) let!;-) Další nečekanou zkušeností bylo, jak tekl alkohol proudem! Že bych si skutečně našel práci odpovídající mým představám a dovednostem?!;-)

Že nesnáším takové to brnkání na španělku a zpívání různých Stánků, Černých mužů (= název písně, nikoli rasový útok;-)), Třešní, co zrály a dalších příšerností, s tím jsem se nikdy netajil. I proto jsem zamlčel, že i já ovládám nějaký ten akord a nechal veškerou slávu asi nejstarší přítomné, která se tvářila náležitě důležitě!;-) Jenže možná byste neřekli, jak se repertoár změnil po několika promile. Zkrátka, když se rozezněli Pionýři, malované děti a Kaťuša a další ruské písně v ruštině, prchal jsem, jak rychle to šlo. A že to byla hrůza, o tom vás může přesvědčit fakt, že jsem si místo toho radši šel házet frisbee! Já!;-)

Poté, co nyní odejdou dva mladí lidé, za které přicházím já (je to tak, jsem tak dobrý, že v pohodě zvládnu práci za dva;-)), budu nejmladším členem pedagogického sboru. Prosím pěkně já, ve svém věku, kdy mě dělí už jen nějakých 40 let od vytouženého důchodu!;-)

Když včerejšek zhodnotím dnešníma očima, pak mě všechno bolí. Rozhodně ne kvůli frisbee. Ani kvůli pivu whisky a jablku. Šlo o to, že jsem téměř celou cestu zpátky ze Střelnice až na zastávku musel utíkat, protože jsem si neuvědomil, že z Kolína jezdí vlaky jinak než z Prahy. Na zastávce jsem se ani neohřál (spíš bych asi měl říci, že jsem ani nevychladl;-)) a přijel vlak. Všechno tedy dopadlo dobře...;-)

Důvěryhodný ksicht...;-)

Nechápu to. Když jdu někde městem, snad nikdy se mi nestalo, aby mi nabídli něco zdarma. Mám na mysli takové ty reklamní akce, od bonbónů přes čokolády až já nevím po co. Jako bych byl neviditelný. Ale jen někdo něco potřebuje, to jsem najednou každému dobrý! A to jak u nás, tak v zahraničí!

Sedli jsme si v Drážďanech do vlaku a za chvíli se mě přišel zeptat Slovák z vedlejšího kupé, jestli ten vlak jede do Prahy na hlavák. No dobře, slyšel češtinu, proto přišel. Ovšem, jak mi vysvětlíte, že za chvíli koukám z okna, jak po nástupišti dobíhají dva japonští turisté, nastoupí, usadí se sice ve stejném vagónu, ale na úplně opačném konci a najednou z ničeho nic se u mě jeden z nich naklání a ptá se mě, jestli ten vlak jede do Vídně... Japonsky jsem právě v tu chvíli shodou okolností nemluvil, takže na to jsem ho přilákat nemohl a všechna kupé byla průměrně obsazena.

Potom jsme se blížili k hranicím, já se snažil usnout s podepřenou hlavou, když uličkou procházeli dva němečtí policisté. Podívali se na mě a pomalu šli dál. Mně v tu chvíli došlo, podepřená hlava by mohla vypadat, jako že se skrývám, proto jsem dal ruku dolů, v tom se oni vrátili a jeden z nich se na mě německy obrátil: "Dobrý den, moc se omlouvám, ale hovoříte německy?" - "Ano." - "Jakou máte státní příslušnost? Jste z Německa?" - "Ne, jsem z Česka." - "A pas nebo jiný průkaz, prosím, máte?" - "Ano." - "Tak vám moc děkuji, nashledanou." Potom teprve odešli dál.

To byla jako kontrola, nebo si jen chtěli pokecat?;-)

Suvenýry z koncertu...;-)

Na koncertě jsem samozřejmě nemohl odolat a domů jsem si tak přivezl pár suvenýrů. Uznávám, že vzhledem k současnému (ne)zaměstnání se musím trochu uskromnit, ale s prázdnou jsem přece odjet nemohl. Navíc Pařánek / Pařanka junior si jednou určitě rád znovu;-) poslechne svůj první koncert z nablýskané USB flashky, takže to vůbec nebylo sobecky pro mě!;-) No a kelímek? Pche, to vůbec není obyčejný kelímek! To byl osud, že mi náhodně podali s pitím právě ten, který mi do sbírky chyběl. Navíc záloha na něj byla ze všech, co už mám, nejsměšnější, tak ho přece nebudu vracet...;-)

Report z koncertu:

http://paranek.blog.cz/0906/die-toten-hosen-the-durango-riot-dresden-konigsufer-27-6-2009

Akce prase...;-)

Můj nový poměr (pracovní;-)) sice začíná až v přípravném týdnu na konci srpna, nicméně při poslední návštěvě ve škole minulý čtvrtek jsem už byl oficiálně pozván na jakési tmelení kolektivu, které se koná dnes odpoledne. Oficiálně se celá sláva jmenuje "Akce Prase" a já si teď tak trochu lámu hlavu, jestli to jméno vymysleli už dříve nebo až poté, co se provalilo, že se přijdu tmelit i já...;-)

Fotky...;-)

Během sobotní neplánované přestávky ve vlaku cestou do Prahy jsem si nemohl odpustit dvě fotky. Jedna odhaluje, proč stavba železničního koridoru trvá už tolik let (kdo dojíždí pravidelně, ví, že rozhodně nejde o náhodu!;-))

Na dalším snímku si představte moře bláta, jenž je rozděleno jednou kolejí pro vlak. Najednou kde nic tu nic, závora, budka, židle - ano přesně tudy musí projíždět všechna nákladní auta, vozící materiál, ani o kus vedle...;-)

(foto autor na telefon skrz okno)

Vielen Dank Dresden!!!

Ano, stejně jako v pátek, i v sobotu 27.6. bylo na drážďanském Königsufer vyprodáno. A kapele stojí za to, nechat přelepit všechny plakáty ve městě poděkováním fanouškům. Jen bych poopravil nápis "AUSVERKAUFT Vielen Dank Dresden!!!", vždyť i blázen z Česka přispěl k vyprodání!;-) Jinak je super pocit, když jdete na místo akce a samotní Drážďaňané postávají kolem s cedulkami, že koupí lístek, zatímco vy, "obyčejný" Pařánek z Česka, ho máte v kapse...;-)

Český Pařánek na německé Prager Strasse;-)

(Všude kolem proudily davy lidí, proto ten nablblý výraz)

Singing in the rain...;-)

Protože mám slitování se všemi čtenáři, rozhodl jsem se, že report ze včerejšího koncertu Die Toten Hosen sepíšu, až všechno trochu strávím, abych jen vypisováním těch nejzajímavějších zážitků nevyčerpal kapacitu celého serveru...;-) Jednalo se o naprosto výjimečný zážitek, na který budu dlouho vzpomínat, ostatně stejně jako několik tisíc dalších návštěvníků. Lehce prozradit mohu snad jen, že co se počasí týče, zařadil Campino a spol. velmi vtipně punkovou cover-verzi prastaré písně I´m singing in the rain...;-) Před sebou na stole mám i flashku se záznamem celého koncertu, kterou jsem si směl koupit, protože jsem byl hodný!;-) Ale protože až tak hodný zase nejsem, tak jen mezi námi - koupil bych si ji i tak!;-)

Cesta do Drážďan...

...včera začala dost dobrodružně. Ačkoli jsme z domova mohli jet "půl devítkou", dokonce i "devítkou", pro jistotu jsme se nakonec rozhodli jet už v osm. Tedy jet... Jen se na obzoru objevilo nádraží Praha Libeň, náš vlak zastavil. Pět minut, deset minut, dvacet minut... Zatímco celou cestu chodila důležitá průvodčí, která se u nás třikrát zastavila s otázkou, zda jsme přistoupili (uznávám, že jako obvykle byl vlak plný těhotných žen, proto si mou manželku přece nemohla pamatovat;-)), jakmile jsme zastavili, nepřišla ani jednou, aby oznámila, co se stalo a jak dlouho budeme stát. Asi po půl hodině, kdy kolem vlaku důležitě běhali dělníci, kteří staví koridor, použilo několik cestujících nouzové otevírání dveří, vystoupili do kolejiště a do nedalekého nádraží se vydali pěšky. Mezitím nás předjel vlak, který jel půl hodiny po nás. Po dalších několika minutách nás začali posunovat směrem k nádraží. Chvílemi jsem se nemohl ubránit dojmu, že nás tlačí právě zmínění dělníci. Opravdu nepřeháním - pomaleji než pěší chůzí jsme urazili pokaždé přibližně 5-10 metrů a zase jsme stáli. A tak jsme se "došoupali" až na nádraží. Doba nabraného zpoždění 60 minut. Odtamtud už jsme po chvíli odjeli normálně, vlak byl totiž v pořádku. Když jsme vystoupili na konečné, dorazil i další vlak, ten, jenž jel o hodinu později.

Českým drahám uděluji asi již tradiční Kyselou prdel, zkrátka nikdy nezklamou. Že budeme mít co dělat, abychom stihli Eurocity z Prahy, když vyrážíme s rezervou téměř dvě hodiny, bych vážně nečekal...

Die Toten Hosen Drážďany už zítra - beze slov

Opět si beru na starosti hudební vzdělání čtenářů!;-) Některé klipy se tu již objevily, ale opakování je matka moudrosti...;-)

Strom:

Alles was war:

Freunde:

Bayern:

Kein Alkohol (Ist auch keine Lösung):

Zehn Kleine Jägermeister:

Azzurro:

Ne vždycky to dopadne bez problémů - viz 1000.koncert, vynucená bezpečnostní pauza a následná nervozita...

Po tragickém ušlapání fanynky stačí aby někdo upadl a hudba jde stranou...

* Dresden ONLINE zde *

Polonarozeniny...;-)

Už je to tu, zítra slavím polonarozeniny, takže kdo by mi chtěl po(lo)blahopřát, nejsem nikterak náročný, vlastně jen tak z poloviny. Mám-li to říct "POLOPATĚ", pak se spokojím s polodrahokamy, polopenzí na nějakém slunečném poloostrově, případně Volkswagenem POLO...;-)

Moře...;-)

Ačkoli jsem týden doma, zatím jsem ještě pořádně neměl čas na nějaké flákání, protože každý den se vyskytne něco důležitého na zařizování. Dopoledne jsem ještě musel jet do školy, kvůli převzetí nějakých věcí a odpoledne potom přišel na řadu Filip. Zdržel jsem se jen chvíli a začalo se schylovat k bouřce, proto jsem se chtěl rychle vydat na cestu domů.

Jenže jen jsem se obul, spustil déšť, takže jsem boty zase odložil a pobyl o něco déle. Když asi za hodinu všechno utichlo, vydal jsem se na druhý pokus k domovu. Ovšem opět se vyskytla nepříjemná překážka v podobě jakéhosi moře, které se po každém dešti vytvoří u našeho domu a zalije silnici po celé její šířce. Už z dálky jsem přemýšlel, jestli to přeplavu, nebo se utopím, nakonec jsem zvolil suchou cestu - po mokré trávě, kde jsem se musel prodírat mokrými větvemi břízy a nakonec ještě zdolat hromadu suti, která nenápadně utěšeně narůstá už asi rok. Ale kaluži jsem se elegantně vyhnul...;-)

Růžový trapas...;-)

Ačkoli nás prolhaní meteorologové už téměř týden ujišťují o tom, že od pozítří přestane pršet (bohužel právě magické "pozítří" používají již několik dní), při pohledu na oblohu i na zprávy propadám skepsi. Nejhorší na tom je, že sobotní vytoužený koncert je open air, čili pod širým nebem. Myslíte, že může být ještě něco horšího? Ano, může! Rozhodl jsem, že nejlepší bude, koupit si s sebou pláštěnky, protože deštníky dovnitř nesmí. Nenapadlo mě, jakým problémem bude něco tak obyčejného sehnat. Nikde je nemají. Nakonec jsem už myslel, že uspěju u "Vietnamců" v Kolíně, jenže paní mi podávala pláštěnku dětskou s tím, že mi rozhodně bude. No, možná jsem si ji měl vzít... Nakonec jsem ji totiž sehnal. Dospělou. Skvělé! Je tu však jeden problém a to její barva! Nevím, jak na mě budou němečtí pankáči koukat, až z batohu vytáhnu krásnou zářivě růžovoučkou pláštěnčičku. Proboha, ať neprší!;-)

P.S.

V bláhovém domnění, že naše rosničky na Primě a Nově ani ropuchy na ČT se stejně nikdy netrefí, podíval jsem se na německou předpověď přímo z místa konání akce. Nevypadá nejlépe - nejspíš na tu pláštěnku dojde...:´-(

Mezinárodní pokladna...

To takhle někomu věřte. Zvlášť v modré uniformě. Několikrát jsme se informovali, jak se nejlevněji dostat do Drážďan a zpět. Řekl bych, že kompetentnější místo než mezinárodní pokladnu, už snad ani zvolit nejde. Pokaždé nám bylo řečeno něco úplně jiného. Na internetových stránkách drah najdete také zcela rozdílné informace než v tištěných letácích. Chtěl jsem mít alespoň nějakou jistotu, proto jsem si včera v poledne zavolal na placenou linku ČD. Proklikal jsem se jazykovými i dalšími nabídkami a po chvíli byl spojen s operátorkou. A opět jiné údaje. Tentokrát ale mnohem přívětivější: Praha - Drážďany a zpět vlakem EC pro jednoho za 759,- korun. Nechal jsem si vše zopakovat a údaje si pečlivě poznamenal. Bylo mi zdůrazněno, že tato cena platí na slevu, kterou lze využít při nákupu nejdéle tři dny před odjezdem. To znamená právě včera. Nezbývalo mi tedy, než se rychle vydat do Kolína a tam si vše zakoupit. Bylo to bez problémů, přesně jsem jim nadiktoval, co chci, takže neměli šanci!;-)

Ovšem Kyselou prdel stejně udělím - kdyby mi totéž co na infolince řekli už v pondělí, když jsem se ptal v pokladně osobně, mohl jsem ušetřit čas i peníze. Kdyby mi paní řekla, že si není jistá a musí se zeptat, nebo si informace dohledat, rozhodně bych to ocenil víc, než když mi sice hned a z hlavy vyjmenuje možnosti, z nichž některé vůbec neexistují a jiné nejsou zdaleka nejvýhodnější. Jediné štěstí, že jsem telefonát neodkládal ještě o jeden den, to bych měl zkrátka smůlu...

Sklerotik...;-)

Obávám se, že bych se měl vážně pozastavit nad stavem své sklerózy. Už to přestává být sranda! Včera večer jsem se těšil na tradiční kávu. Nejde o žádný rituál (rituály nesnáším), ani o uspokojení závislosti (kdykoli můžu přestat;-)) Začínala se mi vařit voda a já nasypal lžičku a kousek kávy do nádoby. Problém je, že zatímco běžně si asi jako každý dávám kafe do prázdného šálku, tentokrát se mi nějakým zázračným způsobem podařilo ho nasypat do sklenice limonády...

Jako praví pankáči...;-)

Asi je zbytečné se o tom ještě rozepisovat, ale pokud by se přesto našel někdo, kdo to ještě neví - v sobotu slavím v Drážďanech své 30,5. narozeniny!:-) Ano je to tak, na den přesně po půl roce opět na Die Toten Hosen.

Aby to nebylo tak jednoduché, o jednom "problému" už víte, ale zase aspoň Pařánek / Pařanka junior uslyší hned v počátcích pořádnou muziku a ještě k tomu zadarmo (čili doslova za málo peněz (hm, to vysvětlujte manželce;-)) hodně muziky;-)). Teda doufám, že se nebude chtít na vlastní oči mrknout, co že to tak skvěle hraje, to by pak poměr muzika - peníze byl asi o dost opačný...;-)

Další problém se vyskytl s cestou. Nejde tedy o nic zásadního, spíš o jakousi neznalost v mezinárodní pokladně. Asi před měsícem nám vysvětlili, že nejvýhodnější bude jet na SONE+DB. Po ČR lze jet rychlíkem, v Německu jen osobákem. Vzhledem k vzdálenosti Drážďan, žádný problém. Jízdenka se údajně musí koupit až v den jízdy. To se mi zdálo divné, proto jsem se v pondělí ptal ještě jednou v Kolíně, jestli přece jen není možné zakoupit ji alespoň s pár denním předstihem. Prý ne, až v sobotu ráno a prodají nám ji kdekoli, nejen v mezinárodní pokladně. Ještě jsem jako bonus obdržel barevný leták, kde je vše vysvětlené. Cestou domů jsem se do něj zadíval a najednou mi došlo, že když platí do 24H00 dne nákupu a nelze ji koupit dříve, jak si potom koupím jízdenku s českou slevou na cestu zpět druhý den v Drážďanech?! Samozřejmě nelze, takže nakonec zcela jednoduše, mohli jsme si ušetřit nervy s plánováním cesty - nasedneme do EC a vystoupíme po dvou hodinách až v Drážďanech. O pár kaček víc, ale zase pojedeme jako praví pankáči "Ojrositycugem"...;-)

P.S.

Jo a důležitá informace:

Sraz veteránů...

Když jsme šli v sobotu městem na vlak, připadali jsme si jako v Jiříkově vidění (no já teda určitě!;-)) Celé náměstí plné veteránů. Od těch skutečně nejstarších, po auta a motorky, která ještě já matně pamatuju. V tu chvíli jsem si říkal, jaká je to škoda, že ačkoli tady bydlíme, o ničem jsme neměli nejmenší ponětí. Žádný plakát, žádná informace. Přitom viditelně nešlo o setkání nijak malé.

Neříkám, že patřím kdoví k jakým obdivovatelům motorů, ale opravdu bylo na co koukat. Myslím, že nejsme jediní, kdo o akci nevěděl a obávám se, že je to škoda. V době, kdy se vyhazují peníze za stavbu nějakého přitroublého parku pro feťáky, by taková vhodně umístěná reklama u nás i v okolí rozhodně přilákala mnoho zájemců. A nejen těch, kteří si jedou koupit jen trochu fetu!

Spavá nemoc...;-)

Kdo by to řekl, že nicnedělání je tak namáhavé... Včera jsem se pozdě večer díval na film (proč ne, když ráno nemusím brzy vstávat;-)) a ještě v 0H06 jsem plný sil sledoval děj. Ovšem najednou jsem nějak mrknul, na hodinách svítilo 0H16 a běžely závěrečné titulky. Takže nemám ponětí, jak to skončilo. Předpokládám ale, že happyendem.

Ačkoli běžně vstávám poměrně brzy, dnes jsem se definitivně vymotal a vstal v 11H10. To se mi za celý život snad ještě NIKDY nepodařilo! Jak říkám, tolik námahy se musí někde projevit...;-)

Bojkot bulváru aneb každá reklama se hodí...

Nemohu si odpustit ještě pár slov k ukončené kariéře redaktora bulvárního týdeníku. Pro lidi, kteří celý tento svět s veškerými kauzami sledují pouze zvenčí, bude asi příspěvek stěží pochopitelný.

Tím, že jsem do všeho pronikl zevnitř, nestačil jsem se divit. Zatímco v seriózních sdělovacích prostředcích se umělci proti bulváru ohrazují a rozčilují se, ve skutečnosti jim asi moc nevadí. Jak jinak si vyložit domluvené články, mnohdy předem telefonicky zkonzultované do posledního detailu?! Jistá zpěvačka, říkejme jí třeba paní B., se na online chatu Novy na počátku měsíce obracela na všechny slušné lidi, aby nevěřili lžím, které čtou v bulvárních plátcích.

Proč jsme si tedy v redakci její číslo, případně číslo manžela, jenž ji zastupuje mohli klidně uložit jako jakési NEJ, protože jsme si volali každý týden několikrát? Buď mi bulvár vadí a jsem proti němu, nebo si jsem dobře vědom, že ho potřebuju, ale potom na něj neházím špínu.

Co třeba úspěšný moderátor, pracovně si ho nazvěme třeba pan M. Zhruba před 2 měsíci věnoval celé vysílání své ranní show výhrůžkám soudem jistému bulvárnímu týdeníku. Tři hodiny žádal posluchače, aby mu poradili, jak má postupovat s trestním oznámením. Na den dětí se v téže show chlubil, jak mu volali z bulvárního deníku kvůli dětské anketě a on že tedy výjimečně odpověděl. Potom odjel se synem do Bulharska a ten samý titul přinášel denně exkluzivní fotky, na nichž oba ochotně pózovali - jednou v bazénu, jednou před ním, jindy zase na letišti. Rozhodně nešlo o papparazzi fotky. Tak kde je ta žaloba na bulvár?

A co umělci, bojkotující bulvár v tisku? Pominu-li fakt, že mezi signatáři české petice figurují V.I.Lenin, Paris Hilton nebo Britney Spears, pak se nemohu nezeptat, proč autorům Marku Vašutovi a Michalu Vieweghovi nevadilo, když hlavním sponzorem jejich filmu Román pro ženy byl právě Blesk...

Ostatně bulváru vytýkají, že si vymýšlí nesmysly a inkasuje za to potom nemalé peníze. Jde vlastně o jakousi mystifikaci. No dobře, ale kolik lidí z těch, kdo si barevné časopisy plné obrázků tomu skutečně věří? Před pár lety se na veřejných místech objevovaly zamilované dopisy neznámého nešťastného muže, jehož opustila přítelkyně a on ji tak chtěl získat zpět. Téměř celý národ žil pohnutým osudem mladíka, hovořilo se o tom v rádiu, v televizi... Posléze se ale zjistilo, že šlo o prvotřídní mystifikaci, jejímž autorem byl právě pan Viewegh. Celá akce nakonec zajistila masovou oblibu právě Románu pro ženy. Čím větší obliba, tím víc peněz samozřejmě! Není zde jakási podobnost?

Ale co, pár umělců vyhlásilo petici a chvíli se o nich mluvilo. Když uměle vyvolaný humbuk ustal, přišel čas akci v tisku oficiálně ukončit, čili zase chvilku na výsluní. Vždyť každá reklama se hodí...

http://www.odhaleno.cz/exkluzivne/2136-marek-vasut-neuspel-jeho-petice-proti-bulvaru-je-lidem-pro-smich.htm

Smůla...

Včera jsem se byl konečně zaregistrovat. Tedy, aby nedošlo k nedorozumění - zaregistrovat na Úřadu nikoli městském, ale práce.;-) Samozřejmě se to opět neobešlo až tak bez problémů. Nečekal jsem, že některé informace se musí uvádět 1 rok a jiné dokonce tři roky zpátky. Tak nějak jsem žil v iluzi, že když se výše podpory počítá z posledních tří měsíců, budou tak nějak i všemožná potvrzení.

Všechno jsem nakonec dal dohromady, až na potvrzení o důchodu. Tedy - takový ten popsaný formulář, co dostáváte každý rok a musíte si ho schovávat, přestože za pár desítek let, až na důchod budete mít mít nárok, se dozvíte, že na to nejsou peníze a že máte smůlu. Každopádně v poslední práci mi v pátek řekli, že mi ho budou moci vystavit až v průběhu července, protože to mají jakousi uzávěrku a u předminulého zaměstnavatele to bude nejspíš také tak. Úřad to ale nezajímá a pokud vše nedodám do příštího týdne, mám smůlu...

Nicméně v současné chvíli je to padesát na padesát, protože právě mi přišel mailem zpět oskenovaný vyplněný dokument. Takže ještě ten druhý a nakonec to třeba bude v suchu!;-)

Zkouška...;-)

Nedělní podvečer opět patřil naší zkoušce (nervů!;-)) Tentokrát mě stála jednu utrženou strunu. Protože jsme zrovna hráli nějaké hodně ošklivé hlouposti, dělal jsem, že mi struna nejde vyměnit. Bohužel, v repertoáru nic jiného než právě hodně ošklivé hlouposti nemáme, takže i po půl hodině, kdy už mi to bylo trapné a konečně jsem tedy naladil novou strunu, byl program stejný!;-)

Měli jsme jednoho diváka, tedy divačku a dalo by se říct, že šlo o takové jádro neklidu. Každopádně když mi nastavila tahák, chtěl jsem jí ukázat jako že je jednička, jenže, jak jsem právě hrál, držel jsem mezi palcem a ukazováčkem trsátko. Automaticky jsem zvedl první volný prst (což je normálně právě palec). V mém případě ovšem šlo o prostředníček, což jsem si ale uvědomil až poté...;-)

Taky si ještě musím postěžovat na pana O., který měl blbé - teď nevím co, kecy to nebyly, jen se mě snažil jaksi napodobit, tak jsem po něm během soustředěné hry házel všechno, co jsem měl po ruce. No zkrátka, anarchie byla proti nám tvrdá vojenská diktatura!;-)

Vychladlá láska...;-)

Jedna z mých prvních písní (čtyři akordy, to už je pořádný opus, ne? Téměř symfonická báseň!;-)) se jmenovala Vychladlá láska. Jakýmsi zázračným způsobem jsem ji protlačil i do repertoáru naší kapely, ale to je vedlejší. Tehdy před lety mě k ní inspiroval příběh z novin. Šlo o to, že sousedi upozornili policii, že se z jednoho bytu, kde bydlí starý pár, na chodbu rozléhá příšerný zápach. Policisté vylomili dveře a našli ženu, která je poprosila, ať tolik nehlučí, protože její manžel spí. Lékař potom zjistil, že spal už 14 dní... Proč o tom ale mluvím - před pár dny se totiž v tisku objevil téměř shodný případ. Jak je vidět, mé hity jsou nadčasové a velmi inspirující...;-)

http://www.novinky.cz/krimi/171225-zena-z-ostravy-zila-nekolik-dni-s-mrtvolou.html

Večer jak má být...;-)

Ani jsem se tu nezmínil, jak jsem oslavil začátek prázdnin! Takže ve čtvrtek jsem kontaktoval pana O., že bych na něj večer mohl počkat, až pojede z práce (a to je jako co?;-)) a stavili bychom se na jedno. Jednak probrat, co je nového a potom, abych mu taky mohl vyprávět pikantnosti z mého podávání výpovědi. Zabrali jsme rezervované místo na zahrádce u Marka, protože do doby rezervace už jsme dávno chtěli být pryč. Ani nevím, jak to vzniklo, ale nakonec jsme se dohodli, že večer vyrazím s pány na bowling. Doma jsem se tedy potom jen krátce ohřál a opět odešel. Co se týče samotné hry, ani snad nemá cenu se rozepisovat, je jasné, na kterém místě ze čtyř hrajících jsem se umístil. Nicméně po nějaké době jsme se přesunuli o pár metrů dál ke kulečníku a tam teprve vypukla pravá zábava. To když jsme si začali vybírat písně v jukeboxu. Já se přiznám, že znám ještě takový ten, v němž vyjížděly gramofonové desky, takže tohle pro mě byla novinka. Samozřejmě jsem nemohl nevybrat Tři sestry, Harlej, Hagen Baden... Ovšem s přibývajícím časem a promile přišla řada i na Bílou orchidej (když jsem ji vybíral, tak jsem se smál, že jsem to málem nemohl ani potvrdit;-)) a potom Bludičku Julii od Zagorky. No zkrátka večer, jak má být! Doma jsem potom "vyprdelil" i to, co nevím a v tu ránu usnul...;-)

4TET, Divadlo Kalich 20.6.2009

V sobotu večer jsem porušil několikatýdenní koncertní půst a vydal se s manželkou do Kalichu na koncert vokální kapely 4TET. No dobře, asi je jasné, že nešlo o mou typickou krevní skupinu, ale přiznám se, že impuls ke koupi lístků už kdysi na jaře vzešel ode mě. Mělo to být jako překvapení právě pro manželku, jenže postupně, když jsem nenápadně sondoval, zjistil jsem, že se jí zmínění pánové nelíbí. Přesto jsem byl přesvědčený, že po zhlédnutí živého představení názor změní.

Přesně v sedm, klasicky jako v divadle se zhaslo a na plátně, na němž se dosud míhala jména sponzorů, se začal promítat sestřih starých písní Jiřího Korna. Šlo o zmapování celé jeho dosavadní kariéry, proto se občas ozval smích při pohledu na jeho tehdejší vizáž. Možná by neškodilo, kdyby promítací část programu byla o chviličku kratší, dle mého odhadu šlo asi o deset minut a ke konci už se to zdálo dost dlouhé. Poté se objevil Korn s malým plyšovým pejskem na ruce, která se mu třásla, takže to vypadalo, jako že se třese sám, jak to mají všemožní ratlíci ve zvyku. Omluvil se, že pro něj nesehnal hlídání, ale že bude hodný a odložil ho na kraj podia. Jelikož je o něm známé, jak se vyžívá v moderních hračičkách, předvedl také svůj iPhone (jen nevím, zda šlo o regulérní reklamu sponzora, nebo ne). Ukázal nám mimo jiné aplikaci, kterou používá, když se jako řidič nemůže napít piva. Displej telefonu se změnil v půllitr, který si přikláněl k ústům a vlivem změny polohy z něj postupně ubývalo "virtuální" pivo.
Následně měl přednášku o tom, jak si našel zálibu v různých obalech. Jde o to, že nechce, aby se mu poničily věci, proto pro každou nějaký obal nechá vyrobit. Jenže jeho vášeň dospěla mnohem dále, zjistil, že je škoda, aby se poničily ty obaly, takže shání i obaly na ty obaly...;-)

Při představování členů 4TETu sršel humorem a to byla věc, kterou velmi oceňuji - pánové jsou ochotni si ze sebe dělat až drsný humor, to se mi líbí! Aby každý věděl, o jaké zpěváky jde a kdo má jaký hlas, následovaly písně v podání 4 jednotlivců. Jako první právě Korn, jenž se rozhodl zazpívat bez mikrofonu, aby bylo vidět, že nejde o playback. Před odchodem upravil mikrofon velmi nízko. Na řadu přišel Jiří Škorpík, do výšky malý, do šířky velký;-), který má na starosti aranže jednotlivých písní, zasedl za klávesy a odehrál a svou píseň. Po něm Dušan Kollár, který se stylizoval do role nervózního zpěváka s velkou trémou. Škorpík ho doprovázel při písni Blue eyes, kterou posléze Kollár přeložil (překladatel byla jeho celovečerní role) jako Modrá zmrzlina. Klavírista mu schválně kazil konec, aby neměl větší potlesk. No a nakonec David Uličník.

Poté opět krátká projekce, tentokrát už šlo o klip 4TETu. Jenže vyskytly se technické problémy a projektor se začal zasekávat, což s největší pravděpodobností nebylo součástí scénáře.

Po chvíli už nastoupila celá čtveřice a spustila svou show. "Vystoupení bude bez přestávky, takže kdyby někdo pokračoval, může klidně říct, my počkáme. A naopak..." Těžko popisovat, musí se to vidět, v mezerách vtipné vložky plné humoru, jímž ale přetékalo i samotné pěvecké vystoupení - v grimasách, ale i choreografii. Asi v půlce Korn oznámil, že nám předvedou, jak vypadají jejich zkoušky u něj doma. Kollár údajně chodí vždy pozdě, oni se zatím najedí, pak dorazí Kollár, znovu se najedí... Škorpík s Uličníkem zatím přinesli stůl a židle, Korn se při každém podobném fyzickém výkonu na něco vymluvil. Přinesl ale několik balení Ferrero Rocher, do nějž se objemný Škorpík hned pustil. Jedno Korn nechal kolovat sálem. Potom poslal ještě prázdné víčko, protože "až bude krabička prázdná, zůstane vám krásný obal..." Pak řekl i Škorpíkovi, ať se rozdělí, jenže ten začal "dělat fóry." Nakonec musel, ale několik kousků si nechal na stole a prohlásil, že kdo má rád 4TET, ten si nevezme. Přišel mezi lidi a zvolal - chcete umění nebo kus žvance? Jedno balení si pak schoval.

Každá píseň začínal Škorpík úderem ladičky do prstu jednoho ze zpěváků, kteří poté pokaždé nasadili bolestnou grimasu. Ladičku přiložil k uchu a každému udal jeho tón. Přitom v daném tónu ještě občas prohodili něco vtipného. Ke konci představení se dohadovali, kdo je na řadě s prstem a přišli na to, že právě Škorpík. Ten se ale nechtěl nechat, proto bleskurychle přiskočil k publiku, pátravě se zadíval a zeptal se: "Tak co, kdo si vzal první bonbon?" Nakonec se zvedla slečna a ta to odnesla. Škorpík se vracel se zamilovaným pohledem...

V jedné pauze Korn prohlásil, že kdysi vystupoval na Kubě a tam zažil ohromný potlesk ve stoje, čímž "nenápadně" nabádal, abychom tak také tleskali. Prý o tom ostatním vyprávěl. K vynucení zapěli Kde domov můj. Následný aplaus komentovali slovy: "No jo, hotová Kuba!"

Po dvou hodinách se přiblížil konec. Jiří Korn opět vtipně pronesl něco v tom smyslu, že jde sice o poslední písničku, ale že zpívají velmi rádi, takže budeme-li hodně ale opravdu hodně tleskat, možná ještě přidají, čímž ale nikoho nechce k ničemu nutit. Po poslední písničce následoval dlouhý aplaus a tím jsme si "vynutili" přídavek v podobě velmi vtipné herecké etudy Jiřího Škorpíka v roli strýčka Festera z Addams Family a následnou stejnojmennou píseň, Jiří Korn jako manželka Morticie...

Kdo dočetl až sem a diví se, co že na tom bylo tak vtipného, tomu nabízím dvě ukázky z Youtube, ale nejlepší úsudek si udělá přímo na samotném koncertě.

Zaručuju, že nudit se nebude. Dvouapůlhodinové vystoupení uteklo neuvěřitelně rychle.

Úplně mimo...;-)

Když jsem ve středu ráno jel do budoucí nové práce dohodnout se s odcházející učitelkou, co a jak, říkal jsem si, že s sebou rovnou vezmu i vyplněné dotazníky a formuláře, které jsem dostal při podpisu smlouvy. Ovšem to jsem nečekal, jaký to bude porod! Na to aby si vážně člověk pořídil vysokou, už chápu, proč po učitelích chtějí minimálně magisterský titul - jde jen a pouze o jejich schopnost vyplnit podobné papíry. Někde jsem jednoduše nevěděl, co uvést, jinde jsem nechápal, co znamená použitá zkratka, u další položky jsem neměl ponětí, jak tam požadovanou informaci vtěsnat, když rámeček byl tak malý. Jen pár informací bylo jednoduchým kroužkováním - v podstatě jen, zda jsem byl trestán a zda pobírám důchod. Bohužel jsem u třetího formuláře byl už tak zmatený, že jsem se zastavil těsně před zakroužkováním ANO u starobního důchodu...;-)

Nudný Tyjátr...;-)

Cestou vlakem jsem se rozhodl splnit slib, který jsem dal panu O., jinak velkému fanouškovi kapely Dream Theatre, že si poslechnu jejich poslední album. Několik dní jsem ho už měl v MP3, ale samozřejmě pod vlivem koncertu příští víkend, jsem dával přednost Die Toten Hosen. Až dnes jsem se rozhodl, že si dopřeju od svých miláčků na chvíli pauzu a dám šanci někomu dalšímu. Ovšem to, co mě čekalo, bylo příšerné! Co si budeme povídat po 11 minutách první skladby, která stále ještě nespěla ke konci a u níž jsem se mohl uzývat a ukousat nudou, jsem se rozhodl, že následujícím, zcela logickým krokem bude DELETE a od DT jsem se vrátil k osvědčeným kvalitním DTH! Kdo by to řekl - jedno písmenko a takový rozdíl v kvalitě...;-)

Pět švestek...;-)

Samozřejmě jsem si pro jistotu už předevčírem musel z práce odvézt svých pár věcí. Naštěstí toho nebylo mnoho, přece jen za dva a půl měsíce jsem toho nestihl příliš nabordelařit. Takže šlo skutečně jen o pár drobností, jak moje fotka napovídá...;-)

Všechno na mě stojí...;-)

První dva dny v novém (ne)zaměstnání jsou za mnou a přiznám se, že si nemohu stěžovat!;-) Sice se vyskytl trošku problém s papíry, které si člověk po odchodu musí vyzvednout, ale během dneška se vyřešil i tento zádrhel.

Ráno mi volala naše personalistka, že mám vše připravené a před obědem jsem tedy jel jen na otočku do Prahy. Ono totiž, aby všechno nebylo málo zamotané, teď už to asi říct můžu, v den mého odchodu náhle zkrachoval jeden z časopisů vydávaných naším (tedy mým bývalým) vydavatelstvím. Proto na personálním nevěděli, kam dřív skočit, jde o dvacet redaktorů, kteří jsou na dlažbě.

Já se teda nechci nijak chválit, ale mám svědky na to, že POKAŽDÉ, když odněkud odejdu, v tu ránu se to začne hroutit. Takhle to bylo u té firmy přes fotoaparáty, která se nyní drží nad vodou zuby nehty, stejně to bylo u té americké IT firmy, kterou po mém odchodu koupila konkurence a začala provádět strukturální změny včetně propouštění a jak se zdá, teď je to tedy i zde.

Takže nezbývá než si přát, abych se jednou nerozhodl odejít i z toho školství, protože se zcela logicky dá očekávat, že by se pak do pár týdnů také zhroutilo...;-)

Jsem taky jen člověk...;-)

Když už jsem zmínil toaletu... Na ni jsem měl vážně kliku. Řekl bych, že průměrně 2-3x denně jsem si odskočil (teď jsem možná v očích mnohých klesl - ano, jsem taky člověk;!-)) Pokaždé to byla otázka, já nevím, dvou minut? Asi tak nějak! Celou dobu se nic nedělo, čekali jsme, než nám grafici připravili stránku, abychom mohli psát a případně sháněli témata na internetu. V podstatě nuda. Ale jen jsem se na uvedenou chvilku vzdálil, při návratu jsem se téměř pokaždé dozvěděl, že to máme připravené a můžu začít dělat. Přitom bylo úplně jedno, v kterou denní dobu jsem se na zmíněné místo vydal. Už jsem pomalu měl takový pocit, jestli oni to kolegové neměli hotové mnohem dřív a jen nečekali, až skrz prosklené dveře uvidí, že projdu, aby mohli zavolat...;-)

Pohyb a záchody...;-)

Ještě pár vzpomínek nebo postřehů k uplynulým 3 měsícům. Největší problém se rozhodně týkal pohybu. Několikrát tu padlo, že jsem denně bez použití výtahu musel překonat pětipatrový výškový rozdíl. Jenže tímto výkonem veškerá moje denní fyzická aktivita v podstatě skončila. Celou pracovní dobu jsem totiž proseděl před počítačem a jediná možnost, když jsem se chtěl projít a celý čas jen nesedět, bylo skočit si asi 10 metrů chodbou na záchod (a tam si samozřejmě sednout!;-))

Mimochodem záchody, to bylo vůbec téma samo pro sebe. Z chodby se vešlo do společné umývárny, kde byly dvě kabinky. Jedna pro muže, druhá pro ženy. Velmi zajímavé a hlavně zvláštní řešení. Především pak, když nějaká dáma šla na dámy;-), nevěděla o obsazení druhé kabinky a celou dobu si vesele prozpěvovala. Zkrátka díky téměř společným toaletám se člověk tu a tam i pobavil...;-)

Prázdniny...;-)

A je to tady, dnes mi začaly prázdniny. Po deseti letech! Asi už z předchozích příspěvků bylo patrné, že chystám jakousi změnu a, ačkoli jsem původně myslel, že to vydržím do konce měsíce, shodou okolností jsem výpověď podal už dnes.

Můj nový zaměstnavatel je tak od nynějška stát, pracoviště pak Úřad práce, se všemi (ne)zaměstnaneckými výhodami a benefity...;-) Bylo-li by někomu snad divné, že jsem tak klidný, pak bych rád zmínil, že již od minulého týdne mám podepsanou smlouvu novou. Světe div se, kruh se uzavírá a já se vracím směrem, kde jsem před 12 (!) lety začínal. Budu opět učit. Peníze nejsou všechno, proto mě neodradilo ani to, že má podpora bude s největší pravděpodobností vyšší, než plat od září. Ale za ten ušetřený čas mi to stojí!;-)

Věci se zamotávají...

No vida, věci se zamotávají víc, než bych čekal. Dnes asi v pět odpoledne byla náhle na kobereček k šéfredaktorce povolána moje "oblíbená" kolegyně a když se po chvíli vrátila se zástupkyní za zády, začala si beze slova balit svých pět švestek. To poněkud narušilo mé plány, protože všem sice bylo víceméně jasné, že poletí, ale vzhledem k tomu, jak dlouho se k ní chovali jako k hadru na podlahu, předpokládal jsem alespoň já, že si ji tam už těch pár dní do konce měsíce také nechají. Nebudu to mít zítra jednoduché, tak mi držte palce...

Paní Důležitá...;-)

V neděli jsme se po ránu vydali na menší nákup do místní samoobsluhy. Já to tam tedy nemám moc rád, protože bývá docela obtížné prodrat se mezi lidmi a všude vyrovnaným zbožím k pokladnám, ale zase je to sámoška a hlavně je nejblíž. Výjimečně tam nebyla paní "Voňavka", takže se tam dalo existovat a docela jsme vystihli i rozumný čas a nebylo tam tak narváno jako obvykle. Když jsem si už na závěr vybíral, jaké si koupím pití (limonádu!;-)), nalepila se na nás jedna z prodavaček alias Sherlock Holmes a velmi nenápadně s rozkousaným jablkem v jedné ruce a blokem a tužkou v druhé, kontrolovala, zda nekrademe. Kdybych byl trochu víc asertivní, rozhodně bych jí řekl, že by bylo lepší, kdyby šla raději zkontrolovat, jak je možné, že prodávají zabalený tmavý chléb s datem spotřeby 12.6., když v kalendáři je už 14.6., nebo třeba přes dva roky prošlé plechovky rybiček v regálu. A to jde jen o dva velmi náhodné objevy...

Africká voda...;-)

Myslím, že jsem se tu už jednou zmínil o tom, jak kolegyni, která má na starosti takové ty různé "rady" jako třeba co na bolavé břicho, hlavu atd, chodí neuvěřitelné množství vzorků od nejrůznějších společností, které mají zájem o "skrytou" reklamu, která se tváří jako seriózní článek. Včerejší odpolední zásilka ale překonala všechny předchozí. Když si ji přinesla z vrátnice, začala jako obvykle vytahovat věci z tašky, četla z obalu, na co jsou a nabízela nám je. Stejným způsobem vyndala 0,5l plastovou láhev. Ta byla k nerozeznání od těch, co si každý z nás denně kupuje s pitím. Proto ani nečetla, co to je a rovnou ji ukázala a ptala se, kdo chce pití. Jenže vlastně hned jsme si všimli, že obsah je jaksi zkalený. Ona si nadzvedla brýle, aby se na to sama podívala, přitakala nám a pustila se do čtení etikety. Ta posléze vysvětlila vše. Jednalo se o africkou vodu, kterou si každý bude moci zakoupit v rámci jakési charitativní akce. Zatímco nápis africká voda byl poměrně čitelný, mezi ostatním textem se schovávaly blešky, upozorňující na zákaz konzumace. Aby bylo úplně jasno, šlo o vodu z jakési africké kaluže. Možná si dovedete představit, jak vypadala. Možná si také dovedete představit, co prodej takových lahví a následná konzumace obsahu z nevědomosti u nás může způsobit. Ať žijí tropické nemoci a bakterie!

Pochvala?;-)

Včerejšek jsem zakončil tradiční zkouškou s kapelou. K závěru jsem byl posazen za bicí a snažil se dělat trochu rámusu, který by alespoň zdánlivě připomínal rytmus. Po chvíli kytarista prohlásil, že na ty bicí hraju lépe než na kytaru. Tak teď nevím, mám-li to brát jako pochvalu, nebo si to naopak vzít osobně...;-)

Roland...;-)

Víkend tedy proběhl ve znamení oslav. V pátek narozeniny známého, v sobotu jsme, i přes mou indispozici (nezpůsobenou alkoholem!;-)), vyrazili k dědovi popřát jemu k narozeninám. No a v neděli - to měly, prosím pěkně svátek mé bicí. Proto jsem jim dal výjimečně volno. Takže ještě jednou všechno nejlepší, Rolande!;-)

Dárek...

V pátek večer jsme byli pozváni na oslavu narozenin našeho známého. Od čtvrtka jsem vymýšlel, co koupit jako dárek, samozřejmě nápady nepřicházely. V pátek ráno jsem tedy alespoň koupil trochu lepší lahev slivovice. Když jsem potom byl už jen kousek od práce, dostal jsem skvělý nápad. Oslavenec miluje pivo, napadlo mě tedy koupit mu těch 6 jedenapůllitrových PET lahví Zlatopramenu, ještě zabalených dohromady. 9 kilo přece ještě unesu...

Z práce jsem vyrazil výjimečně úplně přesně a vydal se do hypermarketu, kam téměř denně chodím. No to jsem si dal. Samozřejmě pátek večer, takže plné Tesco lidí, nekonečné fronty u pokladen, no vlastně všude. Já měl jasno, šel jsem tedy na jisto nejkratší cestou. Trochu mi udělali čáru přes rozpočet lidi, kteří si kupují po jedné lahvi tohoto piva, protože tam sice stála hromada balíků, ovšem z každého balení jedna až dvě lahve chyběly. Nevím, proč si každý načíná nové balení a nemůže si vzít z toho otevřeného, když samotná PETka je samozřejmě netknutá. Konečně jsem jeden neporušený balík našel a vydal se k pokladnám. Bylo v podstatě úplně jedno, ke které se postavím, všude stálo mnoho lidí a všechny pokladní byly stejně (ne)šikovné, proto jsem tam strávil 20 minut. Cestou na vlak jsem pochopil, že nestíhám, navíc těch 9 kg ještě s deštníkem se docela pronese, zvlášť potom v narvaném metru (to už tedy samozřejmě bez deštníku!;-)) Narovinu - proklínal jsem se, jak jsem tak blbý úžasný nápad vůbec mohl dostat.

Dorazil jsem na nádraží a zjistil, že vlak má 20 minut zpoždění. Když konečně nahlásili jeho příjezd a já se s nákladem "ubytoval" na nástupišti, přišel až ke mně nějaký opilec s flaškou Bráníku v ruce a jak tak nasával a téměř ždímal skleněnou lahev, nemohl spustit oči z "mého" piva. Navíc se se mnou snažil skamarádit, asi předpokládal, že se s ním potom spíš rozdělím. Naštěstí díky sluchátkům v uších jsem mohl bez problémů předstírat, že ho vůbec neslyším a když vlak přijel, ztratil jsem se mu v davu...;-)

Krávě z Anděla

Aniž bych to původně čekal, začnu asi poněkud zostra, což napovídá už i nadpis. A nebudu chodit dlouho kolem horké kaše. Mimochodem předem se omlouvám, pokud to vyzní jakkoli drsně.

Té krávě, co dnes na Andělu skočila pod metro, uděluju hodně naštvanou (nebýt slušně vychovaný, použiju mnohem ostřejší výraz) Kyselou prdel! Fakt mě nezajímá, jaké problémy měla a, ať si o mně každý myslí, co chce, nemám s ní sebemenší slitování. Tak jako ona neměla slitování s tisíci lidmi, kterým zkazila večerní plány tím, že se ve špičce postarala o přerušení dopravy na trase B.

Když už se těším, že jsme výjimečně v pondělí v práci skončili víceméně včas a že bych tedy mohl stihnout vlak, najde se nečekaný zádrhel tam, kde bych ho vůbec nečekal.

Je pravda, že mě mohla varovat nezvykle narvaná tramvaj, ale přešel jsem to s tím, že jde třeba jen o nějaké turisty. Stál jsem na prvním schodě s obličejem namáčklým na skle dveří, proto jsem neměl čas ani možnost se porozhlédnout.

Na Andělu je milion lidí denně, to mě taky nezarazilo. Až když jsem se rval davem ke vchodu do metra, nemohl jsem přehlédnout několik desítek aut policie, záchranářů a hasičů. A potom už jen zavřené dveře do vestibulu metra, u nichž stáli hasiči. To mi všechno teprve došlo. Vzhledem k tomu, že tedy fungovala jen povrchová doprava, nemělo vůbec cenu snažit se dostat do tramvaje směrem do centra. Nezbývalo mi, než se vydat pěšky až na nádraží. To má ta sebevražedkyně (a vražedkyně, vezmu-li v úvahu děti) kliku hned dvakrát - zaprvé, že nepršelo a za druhé, že jsem vážně na poslední chvíli stihl alespoň další vlak...

Jede, jede mašinka 2009...

Opět se sešel rok s rokem a naše město zkouší trpělivost svých obyvatel s dalším ročníkem ´slavné´ pouti. Jak jinak nazvat do nekonečna se opakující smyčku naprosto příšerných "hitů" naprosto příšerného Rádia Blaník, která je nám servírována z městského rozhlasu (čili před ní není úniku) už od 7H35 ráno? To se mi zdá už trochu dost. Obávám se to nazvat písněmi, ale jen tak pro představu, co je nám servírováno: Jede jede mašinka, Je naprosto nezbytné, Šenkýřka (aneb dneska to rozjedem), Sladké mámení, Ty jsi má láska, Rozdíly (...a přesto mám tě rád a ty mě máš ráda... od Petra Rezka), Láska má... A to je, alespoň při pohledu do kalendáře, rok 2009!

Kdy už konečně někdo pochopí, že nikoli pro každého je tio pohodová hudba. Stejně tak, jako někoho štve metal, punk nebo hardcore, najdeme se;-) i takoví jedinci, kterým běhá mráz po zádech při takovéto hnusné popině! A kdy už taky konečně někdo z města (čili z pořadatelů) pochopí, nemá smysl dělat reklamu přímo u nás, když o akci všichni, co tu bydlí, vědí z plakátů několik měsíců dopředu? Ať to pouští v tom rádiu, když je partnerem, ať sem přilákají lidi, ale proboha, ať se nás, co tu musíme být, nesnaží dostat do blázince už od časného rána! Neznám nic horšího, než když první, co ráno slyšíte je práve Jede jede mašinka.

Momentálně se už zvučí první kapela na odpoledne, do toho řve Elán a do toho ještě jsou slyšet reproduktory od komediantů. Úžasné. Takže jedna sobotní Kyselá prdel.

Stejný názor...;-)

Vždycky mě dokáže potěšit, když mám na něco pevný názor a někdo, komu vesměs mám důvod věřit, mi jej potvrdí. Zatímco ve čtvrtek jsem tady bez uzardění odsoudil estrádu na počest Karla Gotta, na internetu se vesměs pěla chvála. Až jsem si říkal, jestli jsem to jen nějak jinak nepochopil. Jenže to byly takové ty Blesky a další. Proto mě potěšilo, že kritik Mladé Fronty DNES se vyjádřil ve stejném duchu jako já. Tedy ne, že bych měl radost, že se něco až tak nevyvedlo, ale mám radost, že jako amatér jsem dospěl ke stejnému názoru.

Takhle to ostatně bylo i na jaře, kdy jsem zde zveřejnil report z koncertu SKA-P, kde jsem si dovolil vytknout pár chyb a spustil tak lavinu nadávek od věrných fanoušků...;-)

http://kultura.idnes.cz/tuctovou-novackou-estradu-si-gott-k-sedmdesatinam-nezaslouzil-ps8-/hudba.asp?c=A090612_031301_hudba_ob

Poznámka...

Asi nejlépe hned jako první dnešní příspěvek uveřejním ten trochu depresivní. To abych měl šanci napravit si reputaci v těch následujících.;-) Vlastně jde spíš o poznámku pro mě, až si jednou na stará kolena se silnou lupou před očima budu chtít připomenout své někdejší zážitky.

Tento týden jsem měl nabitý na maximum. Pondělním pozdním návratem z práce to začalo (to byl také nejspíš důvod, proč jsem zase měl posunuté dny) a náročnými dalšími dny to pokračovalo. Do tří po sobě jdoucích dnů (ehm synonymum pro "den" už někdo vymyslel?;-)) několik schůzek. Kvůli nim jsem tedy musel vstávat opravdu hodně brzy. Neodehrávaly se totiž v Praze a tam jsem se potom musel dostat včas. Nakonec to dopadlo tak, že v závěru měsíce někomu rozhodně neudělám radost. Dokonce nakonec nebyla nutná ani ta poslední schůzka, což jsem uvítal, protože bych měl problém, jak ji skloubit s pracovními povinnostmi.

Nicméně když jsem ve středu ráno ujížděl rychlíkem do Prahy, zvolil jsem si asi ne právě vhodné album (pro opravdové fajnšmekry rád upřesním - Unsterblich od Die Toten Hosen;-)). Je to snad jediné, kde převládají až hloubavé písně o jakýchsi koncích, rekapitulacích apod. Balady jako Wofür man lebt, Unsterblich, Die Unendlichkeit... ve spojení s podmračeným počasím nejsou ideální kombinací. Ještě že jsem v kupé seděl sám, nechybělo mnoho a musel jsem při pohledu na krajinu za oknem vlaku, kterou vídám pravidelně už několik let potlačit slzu...

Protože nikdy nevím, koho sem náhoda zavane, raději své náznaky ukončím, ale už za pár dní se to dozvíte!;-)

Blesk se zase blýskl...;-)

Tak dobře věnuju mu všechny dnešní příspěvky...;-) Velmi mě pobavil článek na internetových stránkách Blesku. Psali tam, že "od časného rána postávají před vysočanskou O2 arénou fnoušci Karla Gotta ve snaze získat ještě lístek na jeho večerní koncert. Již několik dní je show totálně vyprodaná. Pořadatelé se proto rozhodli pro dotisk několika desítek vstupenek."

Tak snad jen tolik, byl jsem tam a jediný, kdo před celou O2 Arénou postával byla jedna neúnavná lovkyně autogramů, která tam skutečně byla po celou dobu. Jinak nikdo! A co se týče toho dotisku vstupenek... No dobře lístky se dotisknou, ale co takhle židle, ty taky podle vás dotisknou? Něco jiného je koncert k stání a něco jiného k sezení. V prvním případě se vždycky ještě pár lidí vejde, v tom druhém ani za nic! Tak to jen můj bezvýznamný postřeh...;-)

Podvod v O2 Aréně...;-)

Že jste to vy, mám tu pár postřehů z dnešní generálky v O2 Aréně. Na místo jsem dorazil s velkým časovým předstihem, našel vchod 31, kde jsme se měli sejít v 11H15. Viděl jsem tam už nějaké lidi, myslel jsem, že to jsou taky novináři, proto jsem se vtírnul mezi ně ke stolečku s průkazkami. Slečna mi ale řekla, že musím ještě počkat. Podíval jsem se vedle sebe, tam jsem viděl Richarda Tesaříka a další. Aha, takže vchod je společný. Šel jsem tedy ven, jenže tam dost foukalo a taky jsem nechtěl stát přímo před vchodem jako nějaká socka, co čeká, až se bude moci zahřát. Našel jsem si takové krásné místečko v klidu za větrem, jenže to bych nesměl být já, smolař. V 10H50 přímo u mě zastavilo stříbrné auto a já koukám na Karla Gotta, jak vystupuje s kufříkem. Když procházel kolem mě, podíval se na mě, tak jsme se aspoň pozdravili, aby to nebylo úplně trapné. Mimochodem, sledoval jsem potom, když vstoupil dovnitř a dost mě překvapilo, že i Gott musel svléknout sako, vyndat věci a projít bezpečnostním rámem!;-)

Postupně přicházeli další a další a za chvilku už jsme se dostali dovnitř i my, příživníci. Když jsem viděl, co se chystá na večer, napadlo mě, že snad začnu věřit v boha, že nemám to oblečení. Příšerná estráda přesně ve stylu těch starých "dobrých" nováckých. Jako první zkoušeli Gipsy.cz (to jsem v boha zase věřit přestal;-)), ten jejich leader je vážně asi postižený, nebo minimáůně silně hyperaktivní. Nebo se jen snaží za každou cenu být terčem pozornosti, protože zatímco se čekalo, on pořád skákal, dělal s mikrofonem (který později mimochodem ztratil) jako že hraje tenis apod.

V podstatě jedna z mála zářných chvilek v té nudě nastala ve 12H40, kdy se z koutu, v němž seděly slečny hrající na smyčcové nástroje: "Tady něco hoří!" a posléze se všude linul puch spálené gumy. Shořely kabely. Takže další pauza.

Trošku jsem se začal bavit až když odpoledne nastoupili rockeři, kteří to přece jen trochu rozjeli. Vtipné mi přišlo, když dozpíval Doctor P.P., jemuž sekundovali Ondřej Hejma, Vilém Čok a Richard Tesařík. Režisér jako vždy vydal pokyn: "Děkovačka a rychle pryč." zatímco ostatní odcházeli Tesařík řekl: "A já zůstávám." Adamec na to: "To neříkej, to platí, na tom jsme se přece dohodli! Znova. Všichni zpátky a děkovačka." Odešlá trojice se vracela a Tesařík k nim omluvně pronesl: "To je kvůli mně..." Načež mu Hejma jakoby drsně odsekl: "Ty drž p*ču!" Jinak ale šeď a nic moc.

Překvapilo mě ale, že režisér Adamec je vážně absolutní profík. Ačkoli se vyskytlo dost nečekaných problémů a všechno se dostávalo do skluzu, bral to s humorem, přestože bylo vidět, že vnitřně moc klidný není. Přitom se o něm říká, jak dokáže být přísný... Naopak, snažil se účinkující uklidňovat: "Pojďte neřešíme to, jedem. Kdyžtak zavoláme divákům, ať přijdou až v deset."

Jo, ještě mě pobavilo, když přišel Bende, začala hrát předehra a on po chvíli divoce gestikuloval: "To není moje písnička!";-)

No a teď to nejhorší tajemství - ačkoli se to nedá poznat, muzikanti se pohybují velmi důvěryhodně, celé je to z playbacku. Přitom v tisku se psalo, že se bude hrát naživo. Live byl pouze zpěv. Takže vlastně podvod!;-)

(foto z generálky: autor na mobilní telefon)

Punker na společenské akci...;-)

Ho ho hóó, tady kdesi uvnitř ještě stále přebývá ten punker!;-) Ráno mi přišla zpráva od produkce s instrukcemi ohledně dnešní akce v O2 Aréně. Jaká jsou opatření, podmínky, co se smí a nesmí, kde dostaneme průkazy. SMS ale pokračovala dále. V druhé polovině totiž byly instrukce ohledně večerního koncertu.

Zatímco na generálce jsme museli dodržet pouze přísná bezpečnostní opatření, na samotný koncert je vyžadováno společenské oblečení. Podíval jsem se na mikinu a džíny, co jsem měl na sobě a došlo mi, že to asi nebude ono. Jenže... Zaprvé jsem už byl pár metrů od práce a zadruhé ani nic takového doma nemám...;-) Čili akreditaci na večerní koncert jsem změnil spíš na diskreditaci...;-)

Koncert s velkým K...;-)

Ačkoli jsem se původně domníval, jaká koncertní krize nyní kosí mé oblíbené kluby, protože nikde nic není a já jsem tak nechtěně vystaven hlukovému půstu, který by měl vyvrcholit až koncertem v Německu, zlomí se to nakonec už tento týden. I když... To snad ani mezi "mé akce" počítat nemohu. Jdu totiž pracovně na koncert k sedmdesátinám Karla Gotta. No, moc vtipné... Pokud jste se mi již dostatečně vysmáli a otřeli slzy smíchu, pak znovu zdůrazňuji, že se jedná čistě o pracovní záležitost a já tam budu figurovat jako akreditovaný novinář. A to včetně generální zkoušky, kdy budu zpovídat účinkující. Tedy budu se snažit, protože už teď vím, že na rekordéru bude různými hlasy několikrát namluveno něco jako dejte mi pokoj...;-) Každopádně po mně nikdo nemůže chtít (tedy oni to nejspíš chtějí, ba možná i očekávají;-)), abych se nějak extra slušně oblékal. Jediný ústupek jsem ochotný udělat - nevezmu si svou džísku s nášivkami!;-)

Takže abych to shrnul - koncert sice není můj šálek kávy, i když si ji OSLADÍM O TROCHU VÍC, ale vím, že TO MUSÍM ZVLÁDNOUT SÁM. Vzhledem k počtu účinkujících budou všude zmatky asi jako když PŘIJELA POUŤ, ale alespoň se pokusím obíhat přítomné zpěváky a nějaké ty LADY CARNEVAL pilně jako VČELKA MÁJA. Druhý den ráno, KDYŽ MUŽ SE ŽENOU SNÍDÁ, pak budu určitě unavený, protože já narozdíl od Mistra nedokážu BÝT STÁLE MLÁD. Proto si jen tak zavzpomínám, jak jsem býval po venku strávených nocích v pohodě, KDYŽ JSEM JÁ BYL MALÝ KLUK. Určitě mi ale v hlavě budou znít ZVONKY ŠTĚSTÍ, protože jsem slyšel hudbu. A ať už JE JAKÁ JE, hlavně, že jsem to přežil. Asi JAKO JAMES BOND, ale C'EST LA VIE!:-) A koukám, že už mi z toho trochu hrabe...;-)

Ukázková průvodčí...;-)

Je zajímavé, jak některé průvodčí (zcela záměrně mluvím v ženském rodě, nejedná se o chybu) se chovají doslova jako zakomplexované čarodějnice a kdyby mohly, snad by kromě kontroly lístku chtěly vidět i občanku, řidičák, případně by provedly i tělesnou prohlídku. A pak se najde pár výjimek, jež jsou pravým opakem. Profesionální, příjemné i ochotné. Jedna taková jezdí poměrně pravidelně na naší trati. Nahlas zdraví, prosí, děkuje, dokonce mě i jednou upozornila, že si další den nemám zapomenout koupit novou týdenní jízdenku.

Dnes jel jakýsi mladík, který nepochopil systém pásem PID na dráze, jel pásma číslo 5, koupil si tedy jízdenku na stejný počet. Netušil, že existuje ještě P, O, B, které se přičítají. Zatímco jiná průvodčí už by mu napařila pokutu a ještě z něj udělala totálního pitomce, když neumí počítat (jednou jsem toho byl vážně svědkem, taková strašně důležitá mu ještě počítala teatrálně na prstech), tahle si prošla všechny vagóny, potom se vrátila, sedla si k němu, vyndala jakousi složku, v níž měla detailní plán Pražské integrované dopravy se zakreslenými barevně zvýrazněnými pásmy a začala mu srozumitelně vysvětlovat, jak to tedy je, aby si lístek příště mohl koupit správně. Tomu říkám přístup!

Absolutní megatrapas č.2...;-)

Začínám mít pocit, že někdy nadělám víc škody než užitku. Nebo takhle, ani ne tak škody, jako spíš ostudy. Během jednoho týdne už podruhé! Potřeboval jsem položit několik otázek manažerovi jednoho českého herce. Trochu složitě jsem si na něj sháněl kontakt, všechno se ale podařilo (jsem nejen chytrý, ale taky šikovný - zatím to ještě snad mohu tvrdit, aspoň chvilku, než budete číst dál...;-)) a já se dovolal. Představil jsem se a pokračoval, že by mě zajímala jedna informace o éééé, éééé, kdybyste mě v tu chvíli zabili, nevzpomněl bych si. Přitom jsem měl na papíře už i načrtnutou hrubou osnovu celého článku a to jméno v redakci samozřejmě od rána padalo. Během mého ééé a mééé (možná spíš Í-Á;-)) jsem tedy rychle začal hledat sešit s dějovou linkou, v něm jsem listoval a konečně našel inkriminovanou stránku. A všechno na ní bylo! Všechno! Až na to jméno, které mi vypadlo z hlavy. Když už jsem byl víc rudý než předlistopadové trenky na tělocvik a netušil, co mám dělat (zajímavé, jak v takovém případě člověk začne zmatkovat, normálně bych třeba v úplně nejhorším řekl, že se omlouvám a zavolám za chvilku...) Ne, já jako trubka celou dobu visím na telefonu! Pak přišla nadřízená, během chvíle pochopila, co se mi přihodilo a jméno mi podstrčila. No říkám trapas, kvůli někomu volám a ani nevím, jak se jmenuje...;-)

Filipes...;-)

Ještě že se vrátím k víkendu - byl jsem zase za Filipem, který nejenže s ostříhanými chlupy na uších a svou téměř anorektickou postavou ;-) vypadá jako štěňátko, ale má v poslední době tak světlé chvilky, že bývá velmi hodný (tzn. že už několik dní nikoho nesežral...;-) Celou dobu u mě způsobně seděl (asi už má vypozorované, že ode mě se většího pohybu nedočká, a proto se přizpůsobil;-)) a až po hodně dlouhé chvíli (3 vteřiny?!;-)) odběhl na zahradu, kde má takový košík se všemi svými hračkami. Samozřejmě jich tam má milion, ale ta, kterou zrovna nutně potřeboval byla až na dně, proto musel celý obsah vysypat. Nakonec si tedy vzal takového pískajícího gumového psa, nadšeně s ním ke mně přihopsal, šťouchnul do mě a utíkal napřed na trávník, kde už čekal, až mu ho budu házet. To říkám pořád, jak je chytrý a to jsem se tu asi ještě ani nechlubil, co všechno už se naučil za povely!;-)

Konkurence?!;-)

Protože se nám včerejší porada tak protáhla, ujelo mi několik vlaků a já jel domů až mnohem později. Měl jsem dost času, dokonce jsem si v klidu i sedl. Vedle mě přes uličku seděl jakýsi tatínek se dvěma malými dětmi. Nejdřív byly hodné, ale postupně je to přestalo bavit a všelijak pokřikovaly a zlobily. On se snažil, ale uznávám, že uhlídat dva rozdivočelé potomky nemusí být jednoduché. Pochopil jsem, že šance přečíst si časopis klesla k absolutní nule (ne-li níž;-)) a neomylně jsem tedy vylovil sluchátka. Jenže i přes hudbu jsem stále slyšel dětský křik. Na řadu tedy přišel regulátor hlasitosti. Jenže asi to šlo trochu ven a já tak nechtěně nejspíš narušil přirozený vývoj malých dětí. Nebo to byla budoucí pařanská omladina, která ještě bohužel neznala německá slova a já proto přes křik Campina z DTH slyšel pronikavé LA, LA, LA na melodii jedna, dvě, Honza jde. Proto jsem postupně zesiloval. Nějak jsem ale asi zároveň ovládal hlasivky dětí, protože ty přidávaly na intenzitě taky.

Nakonec jsem si ale uvědomil, že se takový remix dá poslouchat taky. Sice je to trochu pro pedofily, ale jisté kouzlo to má...;-)

P.S.

Doufám, že až zase budou rozbíjet nějakou tu pedofilní síť, nepřijdou si i pro mě...;-)

P.P.S.

Omlouvám se případným čtenářům za první verzi, v níž pořádně zaúřadoval šotek...

Uznání...;-)

Dnes jsem narozdíl od včerejška dorazil domů včas. Obnovili jsme totiž další z nádherných tradic - a to, že pondělní pracovní porada začíná až v půl sedmé, přestože pracovní doba nám končí v šest. Možná se vám taky zdá, že tady něco nevychází a vážně to není mým slabým prospěchem v matematice. Když jsme se doradili, řekla šéfredaktorka, že to tedy rozpouští, ale že by si tam ráda nechala mě. V tu chvíli mě polilo horko a začal jsem v duchu přemýšlet, jak si co nejlépe sbalit všechny věci, abych je pobral. Oduševněle jsem se zmohl na složitou větu, plnou obtížných ale květnatých slovních spojení: "Mě?"

Všichni odešli a ona začala, že mi beží poslední měsíc zkušebky a že sleduje, i když se to nezdá, jak kdo pracujeme a že až na pár drobností je to dobré a že by byla se zástupkyní ráda, kdybychom pokračovali i nadále. No tak aspoň nějaké uznání...;-)

Uvítání v práci...;-)

Po příchodu do práce mě čekalo nemilé překvapení a trochu jsem doplatil na svůj naučený zlozvyk, který mě nevypekl prvně. Jako vždy jsem bezmyšlenkovitě šel k umývadlu, stiskl nádobu s tekutým mýdlem a posléze pustil vodu. Tedy - ono jde o hodně přehnané tvrzení. Z kohoutku se pouze ozval jakýsi neurčitý zvuk, ale po čemkoli tekutém, kromě mýdla na mých rukou ani památky. A to už jsem si několikrát říkal, že se musím naučit opačné pořadí - nejprve pustit vodu a pak teprve použít mýdlo. Vždyť je to vlastně úplně logické, to, co dělám teď je asi jako kdybych si sednul na záchod a nezvedl prkýnko, teda jako to hlavní ten poklop (několik týdnů už toto slovo smím používat...;-)) Ale kdepak, jsem nenapravitelný. Takže jsem si odevzdaně odmotal papírový ručník a celé dopoledne se mi lepily ruce. Ale zase na druhou stranu pěkně voněly. Tedy ne, že by snad standardně smrděly... Radši končím, zamotávám se do toho...;-)

Líná huba...;-)

Říká se líná huba, holý neštěstí. Je to tak, i když v mém případě ta huba sice taky hraje hlavní roli, ale doplatila spíš na lenost svého majitele. Normálně se tady nabonzuju, proč ne. V průběhu týdne se holím denně. Stačí, abych jednou vynechal a čas, který tak ušetřím, se následující den mnohonásobně protáhne, protože už to samozřejmě jde mnohem hůř. Většinou tento problém řeším o víkendu, kdy si chci dopřát aspoň jeden den bez vtíravé společnosti holícího strojku. Tentokrát jsem si to užil vážně all inclusive. Holil jsem se totiž naposledy v pátek a potom až dnes. Co si budeme povídat, Rumcajs byl v tu chvíli proti mně holobrádek a já se v koupelně dlouhé minuty proklínal, že už nikdy víc. Stejně je mi jasné, že se svého předsevzetí budu držet zase do soboty...;-)

Víkendová akce

V sobotu večer jsem se vydal do slíbené hospody. Sice mě trochu naštvalo, že pivo došlo už někdy po deváté hodině a hospodskému se nechtěl narážet nový sud. Možná trochu spoléhá na solidární štamgasty, mě tím tedy moc nepřesvědčil. To víte, když už se jednou za půl roku vydáte na pivo a ono dojde, je to trochu problém, který ale samozřejmě nevidí ti, co chodí pravidelně. Sešlo se nás opravdu hodně a největší přítomná společnost (my) si sedla k nejmenšímu přítomnému stolu (našemu!;-)) Asi ve čtvrt na dvanáct jsme se rozhodli k odchodu. Ostatní ještě chtěli do Edenu, což jsem já tvrdošíjně odmítal. Mám ještě v živé paměti svou poslední návštěvu tam asi před půl rokem (no zkrátka, když jsem naposledy šel na pivo;-)), to jsem si připadal asi jako dědeček, který přišel zkontrolovat svá vnoučata.

Nakonec jsem ale i tentokrát podlehl přemlouvání, prý jen na chvilku. Existuje ještě nějaká menší časová jednotka než právě chvilka? Třeba jako nanochvilka, nebo pikochvilka? Já jen, že nakonec jsme se zdrželi stěží tak nějak dlouho. To, co proti nám chodilo byly snad 10-12 leté děti a v podstatě všem nám bylo jasné, že bude nejlepší večer ukončit. A já si pro změnu připadal jako pradědeček, kontrolující svá pravnoučata...;-)

Domů jsme tedy dorazili ještě poměrně slušně, i když tedy už "bez slepic" (tím nemyslím bez nějakých holek, ale jako že jsme nešli spát se slepicemi - koukám, že teď jsem to tedy vyjasnil, co?!;-)) Spát se mi ale ještě nechtělo. Protože jsem všechny pytlíky brambůrek snědl už v pátek a nic na mls jsem doma neměl, rozhodl jsem se nakonec, že padne pizza, kterou jsem hned hodil do trouby. Zkrátka ukázková životospráva...;-)

Martin Maxa

Když jsem před několika týdny viděl na jakémsi serveru první zmínku o vystoupení Martina Maxy v barvách komunistů, nejprve jsem si myslel, že jde o hloupý vtip. Uvěřil jsem až poté, co jsem viděl fotografii přímo z akce. Bývalý Ivan Varga (vlastně už jen to jméno - možná teď Ivánek lituje, že si ho změnil;-)), bývalý učitel a bývalý "nahrávač" Zuzany Bubílkové v satirickém pořadu o politicích si zvolil skutečně zajímavou kariéru. Zmíněná exhibice nebyla náhodná, s komunisty se punktuje dál. Je mi úplně jedno, zda jde o přesvědčení, nebo pouze o peníze (možná si za vystoupení bere jen pytlík třešní;-)), důležité je, že se určitě najde hodně lidí, kteří si řeknou, hele Maxa, tak to nemůžou být tak špatní... Dokud pro komunisty vystupuje Švorcová, Eva a Vašek a podobně, jde tak trochu o legraci (i když humor je to hodně černý, pardon, rudý), ale jakmile se s nimi spojí poměrně mladý zpěvák, pak je zle. Jsou věci, s nimiž se nežertuje, pro které není omluva! Takže od této chvíle má u nás dveře definitivně zavřené a Kyselou prdel k tomu! Klesnout se dá opravdu hluboko! Co asi na to říká Bubílková?!

Martin Maxa v Praze Na Příkopě pro KSČ(M):

Děkujeme...;-)

Pro tento týden mám, myslím, hotovo. Tedy co se povinností týče. Ráno jsem se zkoušel spojit s vedoucí naší pošty, abych trochu zmírnil důsledky své stížnosti ze začátku týdne. Bohužel tam prý v pátek není a já tak jen doufám, že v pondělí nezapomenu zavolat znovu. V práci jsem si také myslím odbyl všechno, co bylo nutné a potom jsem cestou domů stihl splnit i svou "občanskou povinnost.";-)

Po vstupu do volební místnosti jsem byl nějak mimo a z tváří sedící komise jsem pochopil, že oni také. Účast asi nic moc. Každopádně jak tam ke mně všichni tak nadějně upínali zrak, kterou ulici řeknu a kdo tak konečně bude moci něco dělat, stalo se cosi nepochopitelného - na malý okamžik jsem si nemohl vzpomenout na název ulice, kde bydlím!;-) Když jsem odvolil a mířil ke dveřím, rozloučil jsem se, všichni mi velmi nahlas odpověděli (fakt jsem měl pocit, že z hlasů cítím vděčnost) a jeden člen dokonce nahlas pronesl: "Děkujeme!"

Idol...;-)

Už od rána mě svědilo cosi na pravé části čela. Samozřejmě, jak jinak, čím víc jsem se snažil na to nemyslet, abych se nedrbal, tím víc jsem na to myslel a drbal se…;-) Takže jsem potom šel do práce a vypadalo to, že mám na čele cucflek. Problém byl jen v tom, že tento byl od komára…;-) Když se pak v Praze na nádraží na mě pokoušel dorážet nějaký holub (tajně doufám, že to byla alespoň holubice;-)), dospěl jsem k závěru, že jsem asi vážně idolem všech živočišných druhů...;-)

Den D...;-)

Včera jsem měl zase den. Já to vlastně až do večera netušil. Kolem oběda mi zavolala jistá producentka, že potřebuje mou fotografii a oskenovanou občanku, aby mi mohla připravit akreditaci. Prý to ale strašně spěchá. Nevím, jak vy, ale já s sebou běžně nenosím fotku v elektronické podobě. Těsně předtím ale na chodbě prošel náš fotograf, vyběhl (no jo, tak vyšel;-)) jsem z kanceláře a ptal jsem se grafiků, jestli tam ještě je. Prý před chviličkou odešel, když mu zavolám, určitě se vrátí. Bohužel, sice jsem se dovolal, ale on už byl na cestě za důležitým "kšeftem" a nemohl ztratit ani minutu. To nevadí, uklidňoval jsem se, určitě nějakou fotku najdu mezi odeslanými maily. Ačkoli jsem prolezl všechny svoje účty (emailové;-)), žádnou jsem nenalezl. Ale při té příležitosti jsem zjistil, že se starší pošta sama od sebe maže (tak tady je ten fígl "neomezené" schránky Seznamu...;-))

Zavolal jsem tedy domů a manželka mi ochotně přeposlala fotku z počítače. Se skenováním dokladů nastal taky menší problém, protože ten, kdo má podobné věci u nás na starosti, se právě na okamžik (nebo dva, tři...;-) bez povolení vzdálil. Kolegyně se se mnou vydala do druhé budovy. Nebojte, zkrátím to tak, jak jen to bude možné. Podklady jsem ihned odeslal mailem (soukromým, protože jsme tak nějak od začátku komunikovali) a v zápalu pracovních povinností a ztraceného času tímto zařizováním jsem paní producentce nezavolal, abych se ujistil, zda je vše v pořádku.

Večer sedím ve vlaku a někdo mi volá. Ano, zmíněná paní. Moc se mi omlouvala (možná to je tajná šifra pro nadávky, vždyť já jsem ten, co něco potřebuje;-)), ale jestli bych jí prý nemohl zaslat ty podklady, o něž mě žádala. Říkám jí, že jsem to posílal po obědě, bohužel jí ale nic nepřišlo. Pěkné, docela pozdě večer, já v polovině cesty domů... Slíbil jsem tedy, že vše pošlu ještě jednou hned, jak dorazím domů, čili asi za 40 minut. Jako by mě poslouchal strojvedoucí, od té chvíle jsme jeli krokem a nabírali zpoždění. Vypadával signál (pokrytí hlavní trati Kolín - Praha je vážně tragické), takže jsem se ani nemohl připojit přes telefon.

Nicméně doma jsem se hned přihlásil a dostal hlášku, že "některá z komponent neběží, zkuste znovu." Jasně, vždyť já mám času! Napodruhé se zadařilo, našel jsem původní mail a klikl na přeposlat. Chvíli se jako by nic nedělo a za několik vteřin jsem dostal chybovou hlášku "zpráva byla pravděpodobně odeslána neúplná a bez příloh (sice jsem ještě nevyplnil ani adresu, ale proč ne.) Až následující pokus byl úspěšný a odeslaný mail z odpoledne se mi podařilo přeposlat ještě jednou.

Vrtalo mi to hlavou, v duchu jsem proklínal všechny jednoho Seznamáka, co znám;-) a pak jsem si všiml, že zpráva z odpoledne je nejen mezi odeslanými, ale také mezi rozepsanými a to hned dvakrát, takže něco tady nehrálo. I přesto, že se mi objevilo, že můj email byl úspěšně odeslán. Já vám dám úspěšně!;-)

Prokleté čtyři dny...;-)

Když jsem začal zjišťovat informace ohledně cesty do Německa, poznal jsem hned dvakrát, co je to smůla. Poprvé před pár dny, když jsem na internetu viděl titulek, že České dráhy zavádějí speciální slevu právě do Drážďan. Hurá, to mám kliku! Když jsem si ale na článek nadšeně kliknul, zjistil jsem, že sleva bude zavedena prvního července, čili čtyři dny poté, co bych ji uvítal.

Dnes ráno jsem se taky zaradoval. To když jsem se dočetl, že operátoři zlevňují ceny hovorů a SMS ze zahraničí na velmi slušné hodnoty. To bylo radosti, jak budu moct všechny informovat, jaký je koncert! Ovšem má to háček, jak jsem se dozvěděl v tabulce na konci článku - T-mobile i O2 zlevňují od 1.července. Čili čtyři dny potom, co bych to uvítal. Nebo už jsem to říkal? Ta věta se mi zdá nějak povědomá...;-)

Absolutní megatrapas...

Včera jsem dokončoval anketu mezi zpěváky, abych měl pohromadě podklady pro velký PR článek. Mezi respondenty jsem měl také bývalou přítelkyni a dospělou dceru člověka, jehož se dvoustrana týká (mám ten pocit jen já, že čím víc se snažím udržet tajemství, tím víc se do toho zamotávám a přestává to být přehledné?;-)), protože někoho napadlo, že by nebylo od věci zeptat se také jich. Zkoušel jsem se jim oběma dovolat několik dní a nikdy to nevyšlo. Až včera. Telefon zvonil a najednou se na druhém konci ozval ženský hlas. Celou dobu jsem si myslel, že hovořím s matkou, podle toho také vypadaly mé otázky. Některé odpovědi se mi sice zdály hodně divné, ale každý jsme nějaký. Vše se ale vysvětlilo na konci telefonátu. To když jsem se dotazované maminky zeptal, zda mám správné číslo na její dceru, protože se nemohu dovolat. Jako odpověď jsem uslyšel: "Já jsem její dcera." Pořád jsem se ale nechytal. Slečna na druhém konci pochopila dříve, co se mi přihodilo a do trapného ticha ještě jednou řekla, že jsem se dovolal jí a ne matce. V tu chvíli by to došlo už nejen pitomci, ale i mně. Ještě že v telefonu není vidět, když člověk zrudne. Najednou jsem si uvědomil, že jak jsem dělal několik věcí najednou a vytáčel postupně a hlavně bezmyšlenkovitě čísla, došlo k menšímu nedorozumění. Člověk asi nevypadá moc inteligentně, když se dcery zeptá, zda si vzpomene, kdy prvně poznala tatínka a jak na ni tehdy působil...;-)

Dobrá výmluva...;-)

Když už tady včera padla řeč o poslední společné cestě s panem O... Nějak jsme se tak bavili a přišli na to, že by nebylo špatné skočit ještě se známými někdy v týdnu nebo o víkendu na pivo. Moje podmínka zněla jasně - ale jen tak na jedno, dvě, v žádném případě se nechci "zbourat". Pak jsme se nějak dohadovali, kdy se nám naposledy podařilo něco podobného a já jsem prohlásil: "Člověče, vždyť já si už ani nepamatuju, kdy jsem se někde naposledy opravdu opil." No aby ne, pro ty, co mě neznají - někdo se v opilosti hádá, druhý se do každého naváží, třetí se pere, další se třeba jen chechtá nebo zpívá. Já to mám jinak. Já dostanu totální výpadek paměti. Ona je to vlastně svým způsobem výhoda. Když potom chci jít do hospody (což tedy v mém případě nebývá nijak často), mám doma výmluvu: "Vždyť já už si ani nepamatuju, kdy naposledy..."

Cesta vlakem...

Dnešní ranní cesta opět stojí za zanesení do análů. Možná by ale bylo lepší využít druhého smyslu tohoto výrazu. Od nás vlak vyjel přesně, potud všechno v pořádku. Ovšem pak následovaly neplánované zastávky stejně jako včera. Dojeli jsme tak nějak do Poříčan, zastavili a najednou vlak zhasnul. Vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, nevěnoval jsem tomu zprvu příliš pozornosti. Až když jsme místo obvyklých pár minutek stáli už víc než čtvrt hodiny, znejistěl jsem stejně jako ostatní. Pak jsem si všiml, že zhasla nejen světla, ale i informační tabule, oznamující stanice a směr jízdy.

Po půl hodině nás z rozhlasu požádali o vystoupení ze soupravy, která z technických důvodů nemůže pokračovat v jízdě. Měli jsme si přesednout do vlaku, který přijede k témuž nástupišti. Jasně, uběhla půlhodina a už se blížil další spoj. Lidé ze dvou souprav se vyvalili na nástupiště a čekali. Asi nemusím zdůrazňovat, jaké zděšení se objevilo ve tváři všech, když se v zatáčce objevila JEDNA souprava dalšího vlaku. Takže do ní, už poměrně zaplněné, se měli narvat všichni z dvakrát tak velkého spoje a to místa, kde pravidelně nastupuje nejvíc cestujících nás teprve čekala.

Cesta ale nakonec proběhla téměř bez problémů, i přesto, že jela také část nějaké školy. Trochu mě potom zamrzelo, když jsme zastavili před vjezdem do nádraží a předjela nás prázdná souprava, která musela jet za námi, ovšem lidi nebrala. Ale byl jsem v cíli, kupodivu mě to nijak nerozčílilo.

Protože jsem měl slušné zpoždění, vydal jsem se do ČD centra pro potvrzení, že vlak původní nejel, nebo alespoň jakoukoli zpožděnku. Přišel jsem právě včas, nepříjemnou nádražačku seřvávala jakási, narozdíl od ní poměrně kulturně vyhlížející, dáma s kufrem na kolečkách za to, že na ni prý byla drzá. Pak byla na řadě ještě jedna stará paní, jež chtěla vyhledat spoj kamsi. Nervózní obsluha se snažila získat na svou stranu lidi, kteří nevěděli, proč dostala "zprďana", nehledě na to, že už tam stálo plno těch, kteří neměli ani ponětí o žádném vzrůšu. Slyšeli tak pouze nejasné výkřiky o drzé cestující. Konečně jsem se dočkal, přišla řada na mě. Poprosil jsem potvrzení o tom, že mi nejel vlak. Paní se na mě obořila, že všechny vlaky jely. Snažil jsem se jí vysvětlit, že ten před půl hodinou nikoli, protože skončil v Poříčanech. Ale že je to jedno, ať mi tedy napíše nějakou zpožděnku. Ona začala cosi hledat v počítači a trvala si na svém - všechny vlaky přijely (až teď mi dochází, že dráhy nejspíš jako jeden z těch vlaků využily a zapsaly prázdnou soupravu, která nás předjela.) Znovu jsem zopakoval (absolutně klidně, protože vím, že ona za rozbitý vlak nemůže), že to tak sice není, ale že mi jde jen o jakési potvrzení. V tom paní dostala hysterický záchvat, hodila přede mě asi deset vyplněných "zpožděnek", které se rozlétly po celém pultíku a s přeskakujícím hlasem zvolala: "Tak si je tady vemte. Kolik chcete!" Bez řečí jsem sebral jeden papírek, otočil se a odešel.

Takže jedna Kyselá prdel Českým drahám za služby.

Ztracených 15 minut života...;-)

Včera jsem jel domů vlakem s panem O. a, ačkoli už naše cesty (třebaže jsou možná ještě víc nevyzpytatelné, než ty boží;-)) nejsou tak časté jako dřív, zase mě totálně dostal. Byl jsem domluvený s manželkou, která měla přijet z druhého směru vlakem přibližně o deset minut později, že na ni potom na nádraží počkám. Pan O. vymyslel, že bychom mohli skočit "na jedno". Tak jsem začal v telefonu hledat, kdy že to přesně přijíždí druhý vlak, aby se to dalo naplánovat, nebo rovnou zavrhnout. Uznávám, moje chyba byla, že jsem mu to neřekl. Po asi 15 minutách přerušovaného připojování se k wapu (trať není ideálně pokrytá) se mi konečně objevil čas příjezdu. Než jsem si jej ale stihl přečíst, všimnul jsem si, že pan O. si mezitím vyndal jízdní řád a začal si v něm listovat. No není to na zabití? Takhle ztratit 15 minut života?!;-)

Pozdvižení...

Přiznám se, že mě ani ve snu nenapadlo, jak velké pozdvižení způsobí má stížnost na poštovní doručovatelku. Když jsem ji v neofrankované obálce házel do schránky přímo u pošty, spíš jsem očekával, že kamsi zapadne a všechno vyšumí. Případně že budu požádán o doplacení známky a odpovídající pokuty. Ani jedno z toho ovšem, jak se ukázalo, není pravda a já se tak postaral o prvotřídní rozruch. Doufám, že důsledky nebudou pro doručovatelku příliš tragické, protože jinak patří k těm nejlepším, které v našem městě jezdí (oblast, kde bydlí rodiče má na starosti její kolegyně a ta běžně roznáší dopisy třeba v pět odpoledne, protože si přitom přivydělává ještě roznosem letáků, které chodí právě takhle pozdě a přece nebude za dvoje peníze chodit dvakrát, že jo...) Aspoň se ale i u nás na malém městě pořád něco děje, mají tak téma k hovoru. Probrat, jak jsem strašný a na všechno si stěžuju...;-)

Dys...;-)

Džusy v krabicích a já to nejde ani trochu dohromady. Nejnověji jsem se o tom přesvědčil o uplynulém víkendu, Vždycky, ať se snažím sebevíc, při nalévání skleničky najednou v papírovém obalu nějak žbluňkne či co a v tu ránu letí proud ovocného extraktu na kuchyňskou linku, v horším případě i na stěnu za ní a na podlahu. Můžu být opatrný jakkoli, ale tohle je zkrátka nějaká zákonitost. Myslel jsem si tedy dosud. Ovšem už jsem na to ale přišel. V době, kdy si každý shání (a taky sežene) úřední papír s honosným vědeckým pojmenováním toho, co neumí, aby nebyl za hlupáka, jsem svou poruchu odhalil i já. Takže vedle všech DYSgrafiků, DYSlektiků a DYSortografiků se napříště budu vyjímat i já. DYStřevo. Jen nevím, jestli mi to někdo dá taky písemně...;-)

Poplašná zpráva...;-)

Včera večer jsem si četl staré noviny ze závěru minulého týdne a úplně jsem zajásal. Mezi všemi zprávami jsem objevil jednu, která se mě osobně velmi dotýká a hlavně mě potěšila. Výluka, která probíhá mezi metrem a místem, kde pracuju, prý nečekaně skončí o 3 dny dříve. A to už dnes, čili druhého. Nejspíš nějaký úderník splnil plán na 150%, pomyslel jsem si, ale hlavně, že už nebudu muset chodit pěšky. Tak jsem se těšil, dokonce jsem si plánoval, že už odpoledne dám vale neustále narvanému metru a pojedu starou osvědčenou povrchovou trasou. Bohužel jsem si hned ráno na křižovatce všiml autobusu X-něco, který po dobu výluky jezdí ani nevím kudy a potom jsem ještě zdálky viděl tramvaj, která by tedy (podle zmíněného článku) už měla zahnout, ale jela rovně. "Vylučovací" systém tedy funguje i nadále. Minimálně tedy do zítřka, protože cestou z práce jsem si všiml na informační ceduli, že přelepená pětka z data na dvojku byla přelepená na trojku. Tedy jako třetího června. Takže ten úderník jel stěží na 120...;-)

No stress...;-)

To by člověk neřekl, kolik zastávek může na dráze přibýt za jedinou noc. Zatímco ještě včera náš vlak cestou do dalšího nejbližšího nádraží zastavoval pouze u nás a v jedné vesnici, dnes ráno na té samé trase stavěl celkem sedmkrát. Sice všude kolem pouze velké širé rodné lány, ale kam spěchat, že jo, "nou stres"...;-)

Krize...

Po dvou optimisticky laděných příspěvcích mám, myslím, splněno, ještě by si někdo mohl myslet, že jsem snad nemocný, kdybych v tomto duchu pokračoval;-), takže mohu zase trochu zvážnět. Dnes na mě totiž tak nějak dolehla krize. Nikoli ta světová finanční, pouze moje soukromá, pracovní.

Možná je to způsobené i tím, že mi dnes začal poslední měsíc zkušební doby, spíš to ale bude takovou celkovou atmosférou, kdy já i kolegyně (ta, co ji moc nemusím) víme, že se cosi chystá, naše dvě nadřízené vědí, že to víme (ježíš, už je mi všechno jasné, vždyť já nejsem schopný dát dohromady kloudnou větu;-)) a rozhodně nedělá dobrotu, že se všichni tváří, jako že o nic nejde (omlouvám se, ale nemohu být konkrétnější.) Kolegyně vytušila svou příležitost a leze do řitních otvorů, jak to jde, což se mně osobně zajídá a tímto směrem se nevydám.

Nebudu nikomu nalhávat, že mi přijde také trochu zvláštní, že i malé články mi jsou po dvou měsících vraceny s miliony výtek (kolegyni taky). Doteď jsem se domníval, že jsem schopný dát dohromady pár slov, aby dávala smysl (zdůrazňuji, že tam to po sobě na rozdíl odsud čtu, takže překlepy se nekonají, ani se mi nijak nadměrně neopakují slova jako tady!;-) Asi jsem se ale holt zmýlil.

Mimochodem konkrétní příklad, o víkendu jsem posílal ke kontrole jeden článek. Těsně před odesláním jsem ho dal přečíst manželce, ještě jsme provedli drobnou úpravu a odesílal jsem ho s tím, že je povedený. Za chvíli mi přišla odpověď. Úplně všechno totálně blbě. Od prvního velkého písmene až po poslední tečku... Není to sranda,

Aby toho všeho nebylo málo, ačkoli jsme dnes výjimečně měli uzávěrku asi o dvě hodiny dříve, takže časově všechno krásně vycházelo, tradiční pondělní porada nad novým číslem začala pozdě. Já proto opět nestihl vlak a musel jsem jet později (i na další spoj jsem to měl jen tak tak...)

I love Andrea...;-)

Stačilo málo a byl oheň na střeše! Pospíchal jsem takhle (jako vždy) do metra a v zamyšlení nevnímal svět kolem, když se najednou přede mnou objevila čísi ruka. Zpozorněl jsem a vrátil se z hudebních výšin eMPétrojky zpět na zem. Proti mně stály dvě celkem sympatické hostesky a nabízely mi propagační materiály kandidátky do Evropského parlamentu za ODS. Co se týče mých politických názorů, není žádným tajemstvím, koho volím, nicméně zde jsem musel odmítnout i za tu cenu, že budu vypadat třeba jako Paroubkovec (momentálně mě nenapadlo horší přirovnání!;-)) Na všech předmětech se totiž vyjímal velký nápis I LOVE ANDREA. No posuďte sami, jak bych to doma asi vysvětloval…?;-)

Oslava...;-)

O víkendu jsem si po nějaké době opět stoupnul na váhu a po chvilce napětí na displeji zjistil, že mám o tři kila méně než při posledním vážení. Je sice možné, že se náš "Fagor" chtěl pouze vyhnout přívalu nadávek z nepříznivého čísla, jako minule a raději tak ukázal nižší hodnotu.:-) V každém případě jsem to ale ze samé radosti oslavil tím, že jsem "sežral" tabulku čokolády...;-)