Tři Sestry a Horkýže Slíže: Bratia & Sestry Radegast Tour 2016 – MSD Kolín (19.11.2016)

V sobotu odpoledne jsme se vrátili z Prahy, chvilku jsem se ohřál doma a po rychlé večeři jsem zamířil do Kolína na tradiční podzimní koncert Tří sester. Tentokrát společně se slovenskými Horkýže slíže. A ještě jedna změna - nemusel jsem řídit, svezl jsem se se známým. Ještě nás ale čekala zajížďka přes Suchdol pro dalšího známého. Se svými zeměpisnými znalostmi jsem se zhrozil, že do Kolína pojedeme přes Prahu a chvíli jsem zvažoval, že si vezmu kinedryl. Nakonec se ale ukázalo, že ne každý Suchdol musí nutně být v Praze.

Po prvotních problémech s hledáním místa na zaparkování jsme auto nechali v jedné z ulic a za chvíli už jsme se ocitli v kulturáku. Lidí víc než dost, ale i tak jsem měl pocit, že třeba oproti loňsku to ještě šlo. K mému překvapení se nekonala žádná předkapela a dvě minuty před osmou se na jevišti objevili Horkýže. Tedy abych byl úplně přesný - dorazili dva chlapíci se smotaným červeným kobercem a žádali lidi, aby ustoupili, aby se mohl koberec natáhnout až k limuzíně. Poté přišel Kuko (basa, zpěv) převlečený za bezdomovce. Bylo víc než jasné, že ani po letech se kapela z Nitry nezměnila a vystoupení se ponese v humorném duchu. Známé pecky jako Malá Žužu, Náboženské zvyky, A ja sprostá, Silný refrén, Ukáž tú tvoju ZOO, Liza a Wendy, Shanghai Cola, Telegram Cigarety, Logická hádanka, Kybel gitu Emanuel Bacigala, L.A.G. song... byly provázeny vtipnými hláškami typu Cesty boží a cesty močové jsou nevyzpytatelné. Horkýže se zdrželi přibližně hodinu a dvacet minut včetně přídavku. Po stranách pódia stály veliké slovenské valašky (je mi jasné, že označení není správné;-)) v pozadí potom obrysy klasického kosočtverce s třemi velkými obdélníky na projekci klipů uprostřed - přesně v souladu s logem Tří sester.

Po přestávce dorazily Tři sestry, tentokrát bez dechovkového intra. Navíc osiřelé o před třemi týdny zesnulého Františka Kacafírka. Mimochodem v průběhu historie kapely se jedná už o třetí ztrátu (1996 - bubeník Hadr, 2008 - Franta Sahula), myslím, že do třetice už by to mohlo stačit. Playlist jako vždy velmi bohatý - od nejstarších písní jako Nechci do ústavu až po novinky typu Kocovina. Zcela nezvyklé mi přišlo, že Fanánek poněkud netradičně nestál u stojanu s mikrofonem, ale pohyboval se po podiu s mikrofonem v ruce.

Koncert se mi líbil, nicméně ničím příliš nevybočoval, o čemž jsem se přesvědčil nejlépe tak, že si po týdnu nic speciálního nevybavuju. Samozřejmě došlo i na přídavky, v jejichž závěru jsem se přesunul do šatny, abych tam potom netrčel ve velké frontě.

Domů jsme to brali opět přes Suchdol, jeli jsme opatrně, protože cesta trochu připomínala ZOO - začalo to myší, pokračovalo zajícem, několika srnkami a když jsem se začínal bát, co většího ještě přijde, uklidnila mě liška.

Tak snad zase za rok...;-)

Krkonošské pohádky...;-)

V sobotu jsme nechali auto doma a hned ráno všichni vyrazili vlakem do Prahy. Už před nějakou dobou jsem koupil vstupenky na divadelní zpracování večerníčku Krkonošské pohádky. Ještě v týdnu jsem hledal pár informací a z toho, co jsem vygooglil, jsem se celkem začal těšit.

Jediným dnem, kdy pršelo, byla samozřejmě právě sobota, takže cesta nic moc. Naštěstí to do Divadla Bez zábradlí není daleko, i tak jsme ale potom zápasili s mokrými deštníky. Usadili jsme se v hledišti, měli jsme krásná místa přesně uprostřed šesté řady. Rozhlédl jsem se kolem a spatřil svátečně oděné pražské děti - šatičky, obleky, kravatky... My jsme přišli normálně v džínách. Ovšem je lepší být oblečen kulturně, ať každý vidí, že na to mám, nebo se obléknout běžně, ale kulturně se chovat? Takže zatímco já jsem jen tak pro jistotu klukům řekl, aby nekopali do sedaček před sebou, aniž by to ale dělali, zezadu do nás kopal nějaký mladý kravaťák. Jen o kousek dál se kašlem dávila malá slečna ve fialových šatičkách, matka jí něco vyprávěla, ale ani jednu z nich nenapadlo, že se sluší zakrýt si ústa. Vedle nás potom přímo v hledišti babička cpala vnučku slanými tyčinkami. Když začalo představení, některé z dětí se úplně nahlas bavily s rodiči jako by se nechumelilo. Asi jsem zdegenerovaný bývalý učitel, ale čekal bych trochu výchovy, tím spíš, že se vše odehrávalo v opravdovém divadle a ne nějakém okresním kulturáku.

Divadelní Krkonošské pohádky jsou na motivy stejnojmenného večerníčku, program se skládá z šesti známých epizod, kterými provádí hajný. Představení mělo šmrnc a v polovině bylo rozdělené jednou krátkou přestávkou. Klukům se moc líbilo, nejvíc pak část s kozou, na tu se těšil hlavně Ála už od té chvíle, kdy jsem mu v týdnu ukázal fotky. Já jsem zase poněkud škodolibě uvítal situace, kdy se zcela mimo scénář třeba hajný zakuckal, nebo Kuba nechytil letící bramborák, ale odvážně se do něj pustil, třebaže mu spadl na zem... Jsou programy, které jsou určeny jen dětem a dospělí si je musí více či méně protrpět, ale tohle bavilo i mě.

Když jsme potom odcházeli po dvojici vedle nás zbyla na zemi hromada rozsypaných tyčinek, asi jako když opouštíte kino a na zemi se válí hromady popcornu. Nevím, jestli se tu chvíli nebo alespoň do přestávky skutečně nedalo vydržet bez jídla. Naši kluci to zvládli

A hlavně potom říkali, že by rádi zašli i na druhý díl s novými neznámými příběhy, který se ale teprve chystá a bude mít pemiéru v březnu. Tak uvidíme, jestli seženu vstupenky. Není to totiž úplně jednoduché...;-)

Škola kouzel...;-)

Hned v neděli se nám naskytla příležitost otestovat nové zimní boty. Po dřívějším obědě jsem totiž s klukama odjel do líbeznického Divadla kouzel na představení Škola kouzel. Šlo vlastně o poslední dětský program, který jsme tam zatím neviděli.

Nejdřív jsem měl dost času, protože jsem si z nějakého důvodu říkal, že to tam trvá 45 minut. Jenže posléze jsem si uvědomil, že jsem si to poletl a že se tam jede zhruba hodinu. Do auta jsme se ale naskládali poměrně rychle a když jsme bez úhony přežili možnou bouračku asi dvacet metrů od domu, kde díky všude odstaveným autům nebylo při najíždění na hlavní vůbec vidět, už nám nic nestálo v cestě. Jelikož se blíží vánoce, zvolil jsem i odpovídající cédéčko (vánoční koledy v úpravě Die Toten Hosen) a kluci byli nadšení.

Na parkovišti u divadla dopravu tentokrát řídil nějaký důchodce a ačkoli se mi zdálo, že aut tam je mnohem méně než obvykle, s místem byla potíž. My jsme ale ještě měli štěstí. Při vystupování se ozval Ála se svou tradiční obavou, jestli to stihneme, ale do začátku nám zbývala ještě krásná třičtvrtěhodinka.

V sále jsme se usadili do druhé řady, klukům jsem raději znovu zdůraznil, aby seděli opatrně, protože sedačky patří k největší slabině divadla. O tom jsme se přesvědčili hned za chvilku, kdy přímo za nás zamířily dvě výstavní modelky s dětmi. Ta blonďatá si na sedačce skřípla prst, tak to tam chvilku řešily. Do fňukání se ozývaly starosti, jestli to nemá zlomené a nakonec tomu dala korunu ta druhá, když s hrůzou vyhrkla: "A nezlomila sis nehet?!" To jsou mi starosti. To jako radši zlomený prst než nehet?:-)

Představení začalo přesně ve dvě a zase jsme viděli hodinový set triků a kouzel uzpůsobených menším divákům. Při žádosti o dobrovolníky se osmělil i Ála a několikrát se přihlásil. Sice se na něj nedostalo, ale u mě stoupl, protože před začátkem říkal, že se hlásit nebude. Dějem a atmosférou se ale nechal strhnout hned od začátku, kdy živě a hlasitě reagoval spolu s ostatními a to mu asi dodalo odvahu. Šedesátiminutovka utekla jako vždy nečekaně rychle a po krátké frontě na podepsané fotky na památku jsme se ocitli venku. Ještě jsme si v blízkém malém tesku koupili sváču a pak už uháněli domů. Na druhou půlku cesty nám krásně svítil superúplněk, aniž bychom to ještě věděli

Kluci se mi ještě svěřili, jak by rádi viděli i to dospělácké představení, proto jsem jim navrhl, že to musí zkusit napsat jéžíškovi. Třeba budou mít štěstí...;-)

Boty...;-)

Chladnější počasí nás dohnalo k tomu, že jsme se minulou sobotu vydali shánět boty pro Andíka. Ne, že bychom to na poslední chvíli nechávali záměrně, ale nakonec se to tak sešlo.

Naplánovali jsme Kolín, kde je přece jen obchodů podstatně víc, což s sebou nese i větší šanci na úspěch. Rozhodli jsme se kluky ušetřit dávky kinedrylu, proto jsem původně myslel, že já pro tentokrát budu výpravu jistit z domova, ale nakonec jsem byl dětmi přemluven, abych jel taky. Zcela nečekaně jsme narazili na slušný výběr obuvi hned v prvním obchodě. Čísla nalepená na vystavených botách jsem zprvu považoval za jakési značky pro prodavačku, až posléze jsem zjistil, že rozmezí 1800 - 2200 je cena. To mě docela i přes pochmurné počasí polilo horko. Nakonec jsme ale právě v tomto obchodě byli úspěšní a vybrali boty, za jakž takž rozumnou cenu, navíc takřka shodné s těmi, které jsme znali už od loňska. Čili spokojenost.

Andík nás chtěl vzít do kavárny, kterou už na rozdíl od nás znal, stačilo abychom ho dovedli na náměstí, kde se prý už sám zorientuje. Nakonec to nebylo tak jednoduché a podnik jsme našli až na druhý pokus. Jenže na dveřích visela cedulka zavřeno a u ní, že v sobotu se otevírá až v jednu. Řekli jsme to klukům, ale zaslechla nás paní postávající u dveří a oznámila nám, že otevírají v deset. Zbývala nám tedy necelá čtvrthodinka. Obešli jsme náměstí, stavili se v Levných knihách, kde jsme původně chtěli koupit nějaký dárek na oslavu, kam jsou kluci pozvaní, ale nakonec si tam vybrali jen něco pro sebe. Pak jsme se vrátili ke kavárně. Na dveřích stále stejná cedulka. Zatímco já bych se asi otočil a odešel bych jinam, žena vzala za kliku a díky tomu jsme zjistili, že je otevřeno.

Kluci si dali perfektní pořádně hustou horkou čokoládu a my se ženou jsme zvolili kávu. K tomu ještě přišel nějaký ten zákusek jako dopolední svačina.

Pak si kluci ještě chvíli pohráli v dětském koutku a mohli jsme pokračovat k zastávce na vlak.

Do kina...;-)

Minulý víkend se u nás odehrával ve znamení pánské jízdy, protože jsme už v pátek odpoledne přechodně osiřeli. Původně jsem si chvíli zahrával s myšlenkou, že bych mohl obětovat půl dne ze zbývající dovolené a vyrazit s klukama do kina, nakonec jsme to ale kvůli Andíkovu končícímu kašli přesunuli až na neděli.

Oba kluci už nějakou dobu otravovali, že by si strašně přáli vidět Lichožrouty. Já z toho příliš nadšený nebyl, z kusých informací, které jsem měl k dispozici, jsem se obával, že půjde o snímek ve stylu Kuky se vrací, na který by mě rozhodně nikdo nedostal. Když ale Andík s Álou pořád škemrali a navíc se Lichožroutům věnovalo i aktuální vydání Mateřídoušky, rozhodl jsem se podřídit.

Už předem jsem změnil původní rezervaci z pátečního odpoledne na nedělní poledne a s dostatečným předstihem jsme vyjeli směr Černý most. Parkovali jsme už někdy před desátou a garáže byly celkem prázdné. Před filmem jsme se lehce prošli, vyzvedli jsme lístky, a pak jako obvykle skončili v mekáči. Zkrátka pro kluky takový den snů!:-) Dokonce jsem jim potom dopřál i velkou porci popcornu. Proč ne, když jsme díky bodům nečekaně měli jeden lístek zcela zdarma.

Do sálu jsme se usadili asi deset minut před začátkem a hodně dlouho jsme byli jediní. Teprve těsně před dvanáctou se začal zaplňovat. Na sedačku vedle nás potom až po setmění dorazil mladík nejspíš s malým bratrem. Takže zatímco ten starší mi podudal batoh, který jsem měl až pod sedačkou, ten mladší nejdřív dup na jednu botu, potom dup na druhou.

Z nabídnutých ukázek jsem si i tentokrát vybral dětský film (Mimi šéf), na který bych klidně jel a asi k němu Andíka s Álou i nenápadně nasměruju. Samotní Lichožrouti mě ale nijak zvlášť nezaujali. Jasně, jsou určeni pro děti, to bude asi ten hlavní důvod. Každopádně klukům se líbili. A já musím uznat, že přestože pro mě spíš nuda, docela rychle mi ta půldruhá hodina utekla, takže jsem to taky přežil.

Po skončení jsme se moc nezdržovali, přece jen se kluci těšili, až se uvidí s mámou. Jak jsme tak jeli po eskalátorech, nemohl jsem uvěřit svým očím, kolik lidí v nákupním centru v neděli za hodinu a půl přibylo. Neskutečné davy! Podle toho to samozřejmě vypadalo i na parkovišti. Nám to ale už zase tolik nevadilo, protože dešti navzdory jsme uháněli domů.

Na výlet a domů...;-)

Ani tentokrát jsem se v hotelu příliš nevyspal. Ulehl jsem kolem půl druhé a přesně ve 3:30 jsem se díval na telefon v domnění, že už je ráno. Od té doby jsem nezamhouřil oči.

Snídaně se vydávala od šesti, takže jsem měl času víc než dost. Před šestou jsem si sbalil všechny věci, chvíli počkal, abych nevypadal příliš hladově, a vydal se do přízemí na jídlo. Nutno dodat, že jsem si skutečně dopřál.

V sedm jsem na recepci vyřídil papírování a v půl osmé jsem opouštěl parkoviště. Bohužel jsem se opět ukázal jako beznadějný bloudič, protože jsem se tak moc soustředil na najetí do správného pruhu, že jsem místo vpravo zcela automaticky odbočil vlevo, odkud jsem přijel. Trvalo hodně dlouho, než se mi naskytla příležitost k otočení. Aby bylo jasno - nemířil jsem hned domů, rozhodl jsem se pro malou zajížďku.

Asi před dvěma týdny se v novinách objevila informace, že rakouský parlament schválil zboření rodného domu Adolfa Hitlera a to mě právě motivovalo k malému výletu. Nic za tím, prosím, nehledejte. I když na druhou stranu si nemůžu pomoct, ale přijde mi poněkud zvláštní 70 let po válce bořit dům, kde se před 127 narodil pozdější zločinec a žil tam do svých 3 let. Dalším krokem by tak třeba mohlo být vymazání 20.dubna z kalendáře, že bychom měli 19. a pak hned 21. To aby si někdo něco nepřipomínal... Myslím, že muzeum by bylo rozumnější.

No nic. Cesta utíkala celkem rychle, využil jsem tedy alespoň rakouskou dálniční známku, akorát počasí nestálo za moc. V Braunau jsem zaparkoval u Merkuru, kde jsem potom chtěl koupit nějaké drobnosti dětem. Zdržím se přece jen chvilku, je to kousek. No jo, jenže ne pro mě. Nebyl bych to já, abych opět nezabloudil. Šel jsem sice po správné ulici, vždyť hned u parkoviště byla šipka s jejím jménem, ale vydal jsem se opačným směrem. Cestou jsem potkal policajty, kteří si fotili ulomenou značku (to nebyla moje práce:-)) a překvapilo mě, že se na mě podívali a sami od sebe mě pozdravili: "Grüss Gott!" Aneb pomáhat a zdravit!:-)

Po nějaké chvíli mi bylo divné, že stále nejsem v cíli, dokonce jsem se ocitl na úplném okraji města. Ptát se na cestu mi přišlo trochu zvláštní. Otočil jsem se tedy zpět a až po velké době mi všechno došlo. Zmatek v tom udělal ten obchoďák... Pak už to byl opravdu jen kousek. Jenže dům jsem málem přešel, jak nenápadně vypadá. Navíc z něj odstranili číslo popisné. Pak jsem si ale všiml pamětního kamene z tábora v Mauthausenu a bylo mi jasné, že jsem u cíle. Přiznávám, že lidé si mě podezíravě prohlíželi, když jsem vytáhnul foťák, takže jsem si připadal trochu jako zločinec.

Vrátil jsem se k autu a vydal se nakoupit nějaké sladkosti a dárky domů. Oproti Německu byl vozík prázdnější, bohužel se to samé dá říct i o peněžence. Rakouské ceny jsou zkrátka vyšší. No a potom jsem se už konečně vydal domů.

Zvolil jsem stejnou trasu jako ráno, ovšem tentokrát jsem nijak nebloudil. Vlastně jediné výtržnosti jsem se dopustil hned zkraje na kruháku u parkoviště, kde jsem neodhadl rychlost blížícího se auta zleva a dalo by se říct, že jsem ho omezil, možná i trochu ohrozil. Ale zase když už se zdravím s místními policisty...:-) Dál už jsem ale zase jel zcela předpisově. Minul jsem Linec, kde jsem kupodivu nezaváhal, přestože navigace mě hnala přes centrum a potom jsem si na jediném odpočívadle udělal pauzu na oběd. Teda ono tam bylo ještě jedno, jenže šlo spíš o malé parkoviště s dvěma TOIkami a já jsem se tam mezi pár kamionů už nevešel. Díky tomu jsem si tedy dopřál větší luxus, i když mě trochu vypekli na toaletě, kde jsem si řádně namydlil ruce, abych posléze zjistil, že neteče voda. Po jídle jsem pokračoval v cestě.

Netrvalo to dlouho a ocitl jsem se v Česku. Teď teprve začala ta pravá legrace. A to hned v Budějovicích, které byly v časném odpoledni dokonale ucpané. Pokračovalo to i na rozestavěných úsecích, kde jsem ale tentokrát alespoň nezabloudil. No a vrchol představovala trasa kolem Benešova, kde silničáři připravilli tak úzký provizorní pruh, že jsem si mohl vybrat, zda si zahrát bowling a srážet kužely levým bokem auta, nebo jet pravou stranou přesně po hraně vyfrézovaného úseku. Zvolil jsem druhou možnost, snad jsem si příliš nezničil pláště.

U Prahy se spustil déšť, ale i přes hustší dopravu, přece jen hodina už trochu pokročila, se dalo jet bez problémů. Kolem páté jsem potom po dvou hodinách spánku a pětistech kilometrech zaparkoval před domem.

Akce Linec úspěšně za mnou. Díky okolnostem se ale tato destinace k mým oblíbeným budoucím turistickým cílům nejspíš nezařadí...

Statistika:

510,4 km

30,1 l benzinu

VOLBEAT, Airbourne, Crobot - TipsArena Linz (1.11.2016)

Hotel, kde jsem se ubytoval, se nacházel na druhém konci Lince než TipsArena. Naštěstí vstupenka na koncert platila už pět hodin předem i jako jízdenka na MHD a čekal mě jen jeden přestup.

Zastávka byla jen pár metrů od hotelu, což se mi málem vymstilo, protože jsem měl pořád dost času a najednou jsem zjistil, že mi to jede za deset minut. A to jsem se ještě musel převléknout do pařanského - tričko a mikinu Volbeat jsem měl vzorně nachystané!:-)

Stihl jsem to bez problémů. Na přestupu Goethekreuzung jsem chvilku nevěděl, kam přeběhnout, netušil jsem totiž, jestli mám hledat tramvaj nebo autobus, naštěstí mi ale nějaká rodina poradila. Trochu mě tlačil čas, na přestup jsem měl jen tři minuty. Za chvíli se objevil autobus a dovezl mě až k Aréně. Tu jsem přehlédnout nemohl, valily se tam davy. Koncert měl začít asi za hodinu a půl.

Našel jsem konec fronty a postavil se do ní. Jenže se mi za chvíli začalo chtít na malou, takže jsem se potom musel znovu vrátit na konec. V tom jsem před sebou uslyšel češtinu. Za chvíli jsem se dal do řeči s dvojicí z Prachatic. Uznávám, že to měli podstatně blíž!:-)

Postupovali jsme hodně pomalu, což za chvíli nevydrželi lidé úplně vzadu a prorazili pásky, které pomáhaly formovat nekonečného hada. V tu chvíli nastala pořádná mačkanice. Přesně v osm jsme stále ještě byli venku a zevnitř začala znít první předkapela Crobot. Konečně jsem se dostal k sekuriťákům a v tu chvíli mi bylo jasné, proč to tak dlouho trvá. Služba si osahávání doslova užívala, dokonce mi zkontrolovali i čepici, což se mi teda ještě nikde nestalo. Potom už zbývalo posledních pár desítek metrů do haly. Tam jsem se zorientoval poměrně rychle a našel si svůj sektor.

Američtí hardrockeři Crobot hráli ještě za světla. Nebyli špatní, ale ani nic extra. Těsně před půl devátou se rozloučili a následovala úprava obrovského pódia. Ve 20:40 nastoupili australští Airbourne. To už znělo podstatně lépe, něco ve stylu AC/DC, na druhou stranu si myslím, že dost udělal i lepší zvuk. Během vyhrazených padesáti minut zazněly hity z průřezu všemi alby. V půl desáté konec a největší úpravy na scéně.

Playlist Airbourne:

Ready to Rock

Too Much, Too Young, Too Fast

Rivalry

Girls in Black

Diamond in the Rough

Breakin' Outta Hell

Stand Up for Rock 'n' Roll

Live It Up

Runnin' Wild

Přesně v deset hala potemněla, začalo hrát intro provázené ostrými světly, načež za prvních tónů The Devil's Bleeding Crown spadla ohromná opona s logem kapely. Hned od první chvíle bylo jasné, že uši dostanou pořádně zabrat, šlo bezpochyby o jeden z mých nejhlasitějších koncertů.

Volbeat hraje už (nebo možná teprve) 15 let, ovšem za tu dobu úspěšně láme rekordy v žebříčcích a získává nejrůznější ocenění za vystoupení. Teď jsem se o jejich kvalitách konečně mohl přesvědčit naživo. A šlo o neskutečný zážitek. O jejich profesionalitě svědčí i to, že Michael Poulsen (zpěv a kytara) si pravidelně po každé druhé písni rychle vyměnil kytaru, to aby snad nezazněl jediný rozladěný tón. A kdo jej slyšel zpívat, tomu musí být jasné, že v tomto hudebním stylu se jedná o skutečně skvělého zpěváka! Na ohromném pódiu stály tři mikrofony, u nichž se Michael postupně střídal. Po obvodu vedla jakási "silnice", po níž se dalo vyběhnout nahoru, kde stál čtvrtý mikrofon.

Koncert neměl jediné slabé místo, dokonce došlo i na krátkou verzi převzatého hitu I only wanna be with you (u nás známým jako Chytila jsem na pasece motýlka;-)), díky němuž jsem kdysi na tuto kapelu přišel. Vlastně jediným záporem večera se ukázalo, že neskutečně rychle utekl. Po čtvrt na jedenáct se Volbeat rozloučili, bylo ale jasné, že ještě neřekli poslední slovo. Za chvilku se vrátili s pětadvacetiminutovým přídavkem. Jako úplně poslední zazněla píseň Still Counting, při níž na pódium dorazili jejich místní dětští fanoušci a pak už konec.

Playlist Volbeat:

The Devil's Bleeding Crown

Heaven nor Hell / A Warrior's Call / I Only Want to Be with You

Lola Montez

Let It Burn

Sad Man's Tongue

Hallelujah Goat

The Gates of Babylon

Slaytan

Dead but Rising

16 Dollars

For Evigt

Guitar Gangsters & Cadillac Blood

Boa [JDM]

Goodbye Forever

Rebound

The Garden's Tale

Přídavek:

Black Rose

Doc Holliday

Seal the Deal

Still Counting

Po koncertě jsem očekával problém s cestou do hotelu, přece jen poslední spoj mi jel minutu po půlnoci, opět jsem netušil, jestli mám hledat tramvaj nebo autobus, do toho tisíce lidí mířící z haly... Vydal jsem se s davem, který se najednou rozdělil na dvě části, já pokračoval rovně, když v tom jsem z té druhé části zaslechl název zastávky, z níž jsem měl jet (zpátlky to jelo odjinud než tam). Nevěděl jsem ale, jestli na ni míří, nebo jen o ní mluví. I tak jsem ale přeběhl k nim. A za chvíli jsem skutečně spatřil vytouženou zastávku. Do odjezdu zbývaly tři minuty. Jenže pořád nic nejelo. Ani jsem si nebyl jistý, zda stojím dobře, protože kromě mě se tam až po chvíli objevili dva další lidé. Pak ale u nás zastavilo auto s logem místní hromadné dopravy a pán nás informoval o tom, že spoj určitě přijede, ale bude mít zpoždění, protože stojí v zácpě před arénou. Zeptal jsem se, jestli mám šanci, že na mě počká přípoj, pán se zamyslel a pak zavrtěl hlavou, že asi ne. I tak mi ale přišlo super, že takhle informují. Za malou chvilku dorazil takřka prázdný trolejbus. Až na další zastávce se tam nahrnul dav z koncertu. Já byl úplně vzadu a najednou slyším křik z přední části. Přes lidi jsem ale neviděl, co se děje. Stáli jsme na křižovatce, už jsme propásli několikátou zelenou a já se začal loučit s poslední tramvají.

Opodál stálo policejní auto, policista z něj k nám zamířil, řidič na něj zavolal z okna, on se vrátil pro kolegu, a zatímco si oblékali rukavice, běželi k nám. Po nějaké chvíli vytáhli ven několik lidí a my jsme konečně mohli pokračovat. Jenže jen pár metrů, málem jsme totiž přejeli nějakého ožralu, který se postavil až k nám a jak si trolejbus najížděl, málem ho srazil. Řidič na něj cosi zakřičel, mladík si to nenechal líbit, ale i přes alkoholové opojení pochopil, že proti kolosu nemá šanci a uhnul.

V 0:16 měla odjíždět moje poslední "dvojka", jenže teprve ve dvacet pět jsem vystoupil z trolejbusu. Vůbec jsem nevěděl, kam se vydat. Tentokrát jsem alespoň tušil, že hledám tramvaj, ale troleje nikde. Pak jsem si všiml schodiště do podzemí a cedule. Vydal jsem se tam. Co kdyby... O kousek dál jsem si musel vybrat, zda doprava nebo doleva a pokračovat dolů. Přišel jsem na nástupiště jako v metru a ve druhém směru stála tramvaj s číslem dvě. Rychle jsem vyběhl zpátky nahoru a druhým vchodem se dostal na správné nástupiště. Tam kdosi postával, rychle jsem se tedy zeptal, jestli to jede mým směrem, pán kývnul, v rychlosti jsem si otevřel dveře a skočil dovnitř. Během chvilky jsme se rozjeli. Tomu říkám zázrak!

Na hotel jsem dorazil kolem jedné a měl jsem velkou radost, že jsem to zvládl a taky že jsem ušetřil za taxíka (MHD jsem měl se vstupenkou na koncert zdarma!)

Ukázky odjinud:

Do Lince na koncert...;-)

Jak už tady padlo, v úterý mě čekala poměrně dlouhá cesta na koncert do Lince. Ono to vlastně není zase až tak daleko, ale díky chybějící dálnici je to nekonečné.

První zádrhel nastal, když jsem si do navigace zadával adresu hotelu. Zcela nečekaně našla pouze ulici, čislo popisné nikoli. Snad to tam tedy najdu, povzdechl jsem si. Ovšem cesta byla plná zoufalého bloudění a uzavírek od samého začátku. Objížďka kvůli zavřenému mostu, chybějící cedule, to všechno se mi stavělo do cesty. Rozkopaný úsek kolem Benešova už měl být dávno hotový, alespoň podle informací z tisku. Nebyl, takže jsem si postál v nekonečné koloně. Nepamatuji si ani přesně, kde které staveniště bylo. Ono by to šlo, kdyby na celém úseku byly dvě tři, ale tohle přesahovalo kapacitu mé paměti. Někde před Budějovicemi jsem podle šipek sjel z rozestavěné silnice, nebo možná dálnice, nevím, za mnou plno aut, jenže na nadjezdu jsem si všiml, že všichni za mnou zmizeli. Jen o pár metrů dál jsem pohledem do zpětného zrcátka zjistil, že ostatní sjeli zase hned dolů podle šipky, která ale v našem směru chyběla. Super, neměl jsem se kde otočit, jel jsem tedy dál. Pro změnu na Vídeň, jak mě po pár desítkách metrů informovala tabule. Když jsem se konečně otočil, mohl jsem pokračovat do Budějovic. Vždycky jsem si myslel, že když už do Rakouska chybí dálnice, že aspoň jsou všude obchvaty, ale to jsem se taky mýlil. Musel jsem pěkně centrem města. Takže zase brzda, plyn v plynule popojíždějící koloně.

Za jihočeskou metropolí už to celkem šlo, akorát se mi teda chtělo na malou a nebylo kde zastavit. Říkal jsem si, že někde u hranic to půjde, ale najednou jsem viděl modrou ceduli EU (ani slovo o Rakousku, nic) a došlo mi, že jsem za "čárou". Projel jsem několik vesnic, což bylo celkem vtipné, protože v Rakousku (a nejen tam) se právě slavil státní svátek (zatím se ještě kupodivu slavit smí) a všude proudily davy slavnostně oblečených lidí, do toho kapely v uniformách, krojích, všude policajti...

Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na rychlostní silnici S10. A to byl další problém, ona je nějak nově dostavěná a navigace ji ještě moc neznala, takže se mě snažila přesvědčit ke změně na okolní okresky. Aby toho nebylo málo, značení celkem nic moc (nebál bych se říct spíš nic, než moc), žádná odpočívadla, takže jsem mohl jen doufat, že jedu správně. Když už se mi cesta zdála hodně dlouhá, objevilo se přece jen jedno odpočívadlo, kde jsem se mohl trochu zorientovat. S mými schopnostmi ovšem nadlidský výkon. Ani jsem se nenadál a uháněl jsem po dálnici A7. Poznal jsem to vlastně jen podle cedulky u okraje. Kdybych neměl známku koupenou předem, vůbec netuším, kde bych ji sehnal, nikde jsem nemíjel žádnou prodejnu ani benzinku.

U Lince jsem si pamatoval, že mám zvolit sjezd 8 - Voestalpine / Chemiepark. Po chvilce motání mě navigace informovala, že jsem v cíli. Ovšem ten pro ni představovala část ulice, která patřila snad k těm nejdelším v celém Rakousku. Absolutně jsem netušil, kam jet, ale matně jsem si pamatoval, že právě továrna Voestalpine je někde tím přibližným směrem. Jenže u ní jsem se zamotal a ocitl se na parkovišti pro zaměstnance. Co teď? Zastavil jsem asi na místě pro manažery, podle aut okolo, náš renault se mezi mercedesy a audinami vyjímal skvěle, a přemýšlel, co dál. Pak jsem si vzpomněl na jméno zastávky MHD před hotelem, v jejímž názvu byla také ulice. Zkusil jsem ji zadat do navigace a pokračoval k ní.

Najednou jsem poznal hotel, který jsem viděl na fotce na internetu. Akorát průšvih byl, že jsem jel po čtyřproudé silnici a měl jsem přejet tramvajové koleje, abych se dostal k parkovišti. Jenže právě v tom kousíčku, kde se přejet daly (jinde nebyly zapuštěné v zemi), zrovna stála tramvaj. Odstavená mimo zastávku. Za mnou hromada aut, nechápu to (vždyť mají slavit svátek, ne?;-)), pokračoval jsem tedy dál. Někde se otočím a při troše štěstí se přes koleje konečně dostanu. Jenže ono se nebylo kde otočit. Až po několikakilometrově zajížďce jsem konečně vjel na jakýsi soukromý pozemek a pak mohl zamířit zpět. Téměř po pěti hodinách za volantem jsem se ocitl jsem na parkovišti ve dvoře za hotelem a hned jsem zpozorněl, protože všude kolem chodili tak trochu podezřelí lidé. Uprchlíci. Doufal jsem, že ráno najdu auto na svém místě.

Hotelu jsem se trochu bál. Při rezervaci jsem si prošel pár recenzí, které byly zcela protichůdné. Někteří si stěžovali na zápach cigaret, záchodů, hluk z ulice, jiní si pobyt nemohli vynachválit, výborná snídaně, tiché pokoje, čitota, skvělý poměr cena - výkon. Když jsem mezi popisovanými nedostatky narazil i na výtku ohledně příliš horké kávy, bylo rozhodnuto. Ono to s těmi negativy nejspíš nebude tak horké...;-) Dvě hvězdičky v Rakousku přece nejsou dvě hvězdičky někde v Afgánistánu a za tu cenu to přece jednu noc vydržím.

Postarší recepční mi vysvětlila co a jak a vydal jsem se na pokoj. Čekal jsem hrůzu, ale pohoda. Nic jsem necítil ani na chodbě, ani v pokoji, uznávám, že vybavení nebylo nejmodernější, ale poměrně čisto, ručníky, vlastní koupelna s WC, lednička, televize (tu jsem mimochodem ani nezapnul), přesně jak stálo v popisu. Byl jsem spokojen. Myslím, že hlavní problém "recenzentů" byl ten, že si objednají relativně levný pokoj s dvěma hvězdami a pak čekají komfort drahé pětihvězdy.

Dodržel jsem tradici mých zahraničních výjezdů a dal si ke svačině místní víno. Jenže díky zavřeným obchodům, jsem si tohle rakouské vezl už z domova s sebou!:-))

Pak jsem se šel projít ven, abych věděl, kde jsou v okolí zastávky atd. Na ulici jsem potom dostával stále větší strach z noční cesty z koncertu. Nečekal jsem, že tolik Rakušáků chodí zabalených v prostěradle! Radši jsem se o tom ani nezmiňoval ve zprávě zaslané domů...;-)

Statistika:

302,4 km

18,5 l benzinu