Plný sil...;-)

Včera jsem měl vůbec svůj den. Možná na tom trochu sehrál roli i fakt, že šlo o poslední den mého volna.

Vůbec se mi zdá, že se v naší blízkosti v poslední době opět poněkud víc koncentrují blbci. Dorazili jsme k našim a zjistili, že jsme doma nechali jednu tašku. Manželka se ochotně nabídla, že se pro ni vrátí a já tak mohl připravit žrádlo psovi a pustit se do zalévání. Jako vždy štěkali v celém okolí snad všichni psi celého světa. Už dlouho ale vím, že ti nikomu nevadí. Největší problém u obou sousedů představuje náš pes. O den dříve mě vůbec nepřekvapilo, když jsem slyšel zaťukání na okno, následované pokřikem: "Haf, haf!" Myslel jsem, že zhruba šedesátiletý soused se před nedávnem úspěšně léčil se srdeční příhodou, jak ale vidím, šlo spíš o něco s hlavou a léčba příliš úspěšná nebyla.

Včera potom do obecného štěkotu přidal svůj štěk i náš chlupáč, jenže hned v tu chvíli se zpoza plotu druhých sousedů ozvalo: "Drž hubu, ty kr*téne" a následovaly další výhrůžky, následovaná dalšími pikantními osloveními. Bylo mi jasné, že ani jeden z "hrdinů" neměl ponětí, že tam stojím. Mrzelo mě to o to víc, že právě "včerejšího" souseda jsem se vždycky tak trochu zastával. A to i přesto, že jsme si v minulosti užili své díky jeho celonočním pařbám šest dní v týdnu. A teď mu vadí pes? A zrovna jen ten náš? Samotného mě překvapilo, že tentokrát se náš Filipes nenechal vyprovokovat (zkuste si někdy okřiknout cizího psa na jeho území) a neštěkal dál. Nicméně já jsem měl tak trochu po náladě.

On vlastně náš pes asi taky, proto jaksi nedokončil svou potřebu a mně bylo jasné, že budu muset v noci vstávat.

Když malý usnul, bylo třičtvrtě na devět a já měl za šest a půl hodiny vstávat. Šéf mě totiž vůbec nešetřil a hned na první den mi připravil uvítání v podobě ranní směny. Tak nějak jsme všechno zpacifikovali asi ve čtvrt na deset, od budíčku mě dělilo šest hodin. Příprava všeho do práce mi zabrala taky nějaký čas, následná hygiena jakbysmet a já se asi ve čtvrt na jedenáct vydal do postele. Před sebou pět hodin za ideálních podmínek. Ty já ale nikdy nemám, protože většinou musím překonat tak 20-30 minut zírání do tmy. Už jsem začínal tak trochu zabírat, když se ozval pes se svou potřebou. Výborně, vstal jsem, oblékl se a šel ho pustit na zahradu. Asi dvacet minut pobíhal kolem, očuchal snad i ten nejposlednější list, ale to bylo tak všechno. Nalákal jsem ho tedy opět dovnitř a doufal, že to přece jen do časného rána vydrží. Vydržel.

Ráno jsem ho vypustil a vydal se do práce. Tam všechno při starém, nezměnilo se nic. Jak tak přicházeli první kolegové, mile se na mě usmívali a ujišťovali se, že jsem teď po dovolené svěží a plný sil.

No aby ne, když jsem spal necelé čtyři hodiny!;-)

Volný pád...;-)

Znáte film Volný pád z roku 1992, kde Michaelu Douglasovi tak trochu ujedou nervy? Podobně jsem si připadal včera.

V podvečer jsme se chystali naposledy k našim, Andreásek byl poněkud nevrlý, jelikož ho bolely zuby, do toho to teplo. Aby toho nebylo málo, vysypal na balkoně kolíčky na prádlo. Už jen ten fakt, že je na balkoně mě dost znervozňoval, do toho ještě všechno kolem. V tom mi začal zvonit telefon. Nejprve mě napadlo, že zase moje babička volá něco důležitého, třeba jako, že svítí sluníčko a je teplo, když jsem ale spatřil pro mě neznámé číslo, vzpomněl jsem si, že naši jsou na dovolené a přece jen nikdy nevíte...

Zvednu telefon a tam mi nějaký namachrovaný smrkáč teatrálně začne vykládat cosi jako: "Dóbrýý dén, vííte, tádý jé XX ze společnosti CHRCHLY CHRCHLY ŽÁDNÝ SIGNÁL CHRCHLY CHRCHLY v zastoupení firmy T-Mobile, víté, že dnés máté svůůj šťastný den?" Zapomněl jsem na své slušné vychování a udělal to, co jsem chtěl v minulosti udělat už několikrát: "Odkud máte mé číslo?" odsekl jsem tak rázně, až jsem sám ze sebe dostal strach. Chlapíka to ale nevyvedlo z míry a opět žoviálním tónem odvětil: "Vaše číslo mi vygeneroval počítač!" - "A negeneruje vám to moje číslo nějak často?" nedal jsem se z míry vyvést pro změnu já. Pán opět naučeně cosi plácal asi jako zaseklá deska, proto jsem mu rázně vysvětlil, že si nepřeju, aby mě ještě někdy otravovali. Jelikož se viditelně předváděl před svou kanceláří, padlo z mé strany cosi o trhnutí nohou a dokonce o debilovi.

Položím telefon, manželka vedle na mě obdivně kouká, protože takového mě nezná, vykročím k balkonu uklidit tu spoušť a opět slyším melodii svého telefonu. Na displeji stejné číslo jako před chvilkou. Nadechl jsem se, přijal hovor a ve stejnou chvilku, kdy ze sluchátka začaly naprosto stejné žvásty od stejně vlezlého operátora jsem na něj spustil: "To si snad ze mě děláte srandu, to vám počítač už zase vygeneroval moje číslo?" Člověk na druhém konci poprvé mírně zaváhal. "Já se vám omlouvám, já jsem si vás zkopíroval do špatné kolonky." Ještě o něco víc jsem zvýšil hlas a vysvětlil, že si nepřeju, aby se to ještě opakovalo, on zakoktal, že se to opakovat nebude a já zavěsil.

Předevčírem mi přišla poštou už podruhé v krátké době osobní pozvánka na jakousi předváděčku. S celou mou adresou. Malými písmeny potom kecy o tom, že nejde o porušení zákona o nevyžádané reklamě, jelikož "kontaktní údaje byly získány z veřejně dostupných zdrojů." Stejně jako minule i tentokrát jsem velmi rázně a stručně odpověděl, že si nepřeju další obtěžování od nich ani dalších pochybných firem, uvedl příjmení a smazal automatický podpis. Je mi jasné, že někdo za nějakou drobnou slevu udal mou adresu a ta se teď bude pouze přesouvat mezi databázemi. Stejně jako minule mi přišel omluvný mail, v němž mi bylo vysvětleno, že pro vyřazení z databáze musím zaslat svou plnou adresu a jméno. Proto jsem ještě jednou a naposledy odpověděl:

Vážení, pokud jste dokázali můj kontakt získat z veřejně dostupných zdrojů, jak v dopise uvádíte, pak to jistě zvládnete ještě jednou!

A to už vůbec nemluvím o podomních prodejcích, kteří se snažili dostat do našeho domu v úterý chvilku po poledni.

Všem výše jmenovaným a jim podobným uděluji dnešní Kyselou prdel!

Konec dovolené...;-)

Má dovolená se nachýlila ke svému závěru. Volno jsem mimo jiné využil k tomu, že jsem si snad po půl roce trochu zabubnoval. Díky velké přestávce jsem byl již po chvilce dost vyřízený, ale předtím jsem si do empétrojky nahrál směsku několika ze svých oblíbených písniček (39) a když už jsem myslel, že fakt dál nemůžu, začala hrát další pecka ještě lepší než ta předtím a já jel dál. Ke konci jsem teda trochu podváděl a několik písniček přeskočil - už ani všemožné kroucení nepomáhalo a bolely mě ruce.;-)

Dnešní dopoledne jsem potom využil k umytí auta. Přece jen už nějaký ten pátek od posledního šamponování uběhl a když jsem včera spatřil těch pár důkladných razítek od ptáků, měl jsem o dnešním programu jasno. Narozdíl od některých z druhého vchodu bych si nedovolil čerpat ze společné vody venku (ačkoli za ni platíme stejně jako oni, jenže narozdíl od ostatních nemáme ponětí, kde je schovaný kohoutek) - hlavně by mi ale bylo trapné společnou vodu lít na své auto - zatímco jim hloupé není stejnou vodu lít na svou zahrádku několik set metrů dále... Donesl jsem si kýble s vodou z našeho bytu a pustil se do leštění. V závěru se auto lesklo skoro jako při jeho přebírání v krámě. Objevil jsem ale první drobný šrám. Buď od nějakého kamínku, nebo od někoho nepřejícího. Dokonce jsem důkladně vyčistil i okna - použil jsem jakousi aktivní pěnu, která má zdolat všechno. Asi jo, jediné, co nadále odolává je zbytek po lepidle od dočasné poznávací značky. Nevím, čím ji tehdy připevnili, ale je mi jasné, že až auto půjde do šrotu, zbytky lepidla tam ještě budou...;-)

Na úplný závěr jsem do zadního okna připevnil stínítko (které se nám na několikátý pokus konečně podařilo koupit), takže Andík se už při sobotním výletě nebude muset šklebit na sluníčko...;-)

Ona by sice taková zahrada u našich mohla v tomto slunečném počasí svádět k lenošení, nebýt jedné malé vady. Tou je hlídač Filipes, který svou roli vzal tak vážně, že na zahradu nepustí ani nás. Nebýt malé lsti, kterou využívám každý večer a on ji ještě neprokoukl, během nepřítomnosti rodičů bychom asi ani nemohli zalít...

Když to člověk umí rozjet...;-)

V pátek ráno jsme byli vlakem v Českém Brodě. Při pohledu na tu melu na silnicích jsem prohlásil, že autem mě tam nikdo nikdy nedostane. Dnes jsme jeli do Českého Brodu znovu. Autem.

Aby taky ne, vždyť už mi to ani nechcípá (teda až na skutečně řídké výjimky, jako třeba před domem našich, kde z protější zahrady zírala místní Mexičanka, div jí nevypadly oči a o kus dál na silnici žvanili dva chlapi. Já při té příležitosti poprvé za 32,5 roku zjistil, že je to tam mírně z kopce, proto jsem přidal plyn a v duchu písně "dvěstě v městě třista z místa" se mi s pištěním protočila kola a zůstal jsem stát. Bába sice zírala o to víc, ovšem dvě "překážky" bez otálení uvolnily silnici a stály bojácně na trávě...;-))

Cesta do Brodu proběhla v nečekané pohodě (v těch místech jsem byl snad podruhé v životě, proto mě celkem překvapilo, že vesnice jsou v jiném pořadí, než když jedu vlakem), jen jsem lehce netušil, co mám dělat v úseku, kde silničáři opravovali úzkou silnici a v dálce vepředu postával jeden z nich a červeným praporkem znuděně odháněl mouchy. Až mnohem později mi došlo, že mi nejspíš ukazoval, že nic proti nejede, tudíž můžu pokračovat. V tu chvíli mě to ale oravdu nenapadlo. V Brodě jsem pak krásně zaparkoval přímo v kopci.

Po vyřízení všeho potřebného jsme se vydali zpět. Andreásek se (možná strachy z další jízdy se mnou) preventivně pokakal, ale já se bez zaváhání rozjel a vydali jsme se tentokrát jinou trasou. Po mé oblíbené hlavní silnici směr Plaňany. Jelikož bylo chvilku po poledni, provoz nebyl příliš hustý, což jsem samozřejmě přivítal. Dokonce jsem chvilku přemýšlel, že změním názor na prasata za volanty škodovek. Za mnou totiž po celou dobu v příjemné vzdálenosti uháněla stříbrná oktávka. Jenže v lehce nepřehledném úseku se zpoza ní vyřítila červená felicie, která by mohla být vzorem pro parafrázi známého citátu - předjet ty dva a zemřít. S vypětím všech sil zdolala oktávku a hnala se dál. Přímo proti nám ovšem už jel náklaďák. Jelikož jsem začátečník, ustoupil jsem profíkovi a rázně přibrzdil. On se tak dostal přede mě a poprdával mezi mnou a dalším autem několik kilometrů, dokud neodbočil do jedné z vesnic. Vzhledem k tomu, že jsme projížděli velmi přehlednými místy, kdy navíc široko daleko nic nejelo, bylo mi jasné, že se mu nejspíš ještě klepou kolena a minimálně několik dalších jízd nebude mít na předjíždění náladu.

Jako vrchol svého dnešního výjezdu jsem pak ještě pustil paní na přechodu a dokonce jsem pokaždé opravdu zastavil na STOPce. Je to celkem prima, když to člověk umí rozjet...;-)

Pochod...;-)

V sobotu jsme zase trochu poškádlili našeho Megana a ujeli pár desítek kilometrů. Po týdnu jsme se vydali opět do Jevan, tentokrát s kočárkem v kufru a s úmyslem udělat si krátý výlet.

V Plaňanech jsme se blížili k nadjezdu, před nímž se najíždí na hlavní silnici směrem na Kolín a za ním potom na druhou stranu. Nevím, asi jsem byl nějak zamyšlený, proto jsem k manželce pronesl: "Uhýbáme až tamhle, že jo?!" Manželka přisvědčila a já tak bez mrknutí minul odbočku a mířil k druhé. Hned na ní nám to ale došlo - jedeme jedeme špatně. Co teď? Uháněli jsme na Kolín! Při první příležitosti jsem chtěl odbočit a vrátit se. Pak mi došlo, že zcela nezvykle není téměř žádný provoz, takže bych se bez větších problémů mohl otočit přímo na silnici. Opět se projevilo, že jsem muž činu, takže jsme už za malou chvilku jeli správně...;-)

V Jevanech jsme zaparkovali u rybníka a chvíli čekali, protože Andík vzadu spal. Systematickým mírným hlukem jsme ho ale probudili a mohli se tak vydat k turistickému rozcestníku. Manželka vybrala kriticky dlouhou trasu 3 km a ještě k tomu do kopce. Naštěstí Andreásek je můj spojenec, proto jsme každou chvilku stáli. Ono to totiž není jen tak - každý kámen se musí sebrat a naložit do prázdného kočárku!;-)

Asi v půlce cesty jsme při pohledu na hodinky pochopili, že je nejvyšší čas na návrat, takže jsme se otočili a šli zpátky - na oběd. Andreáskova ctitelka z minule se tentokrát naštěstí nedostavila, proto jsme se mohli nerušeně najíst (dá-li se tento výraz použít s 20 měsíčním dítětem na klíně...;-))

Po jídle jsme chvíli přemýšleli, kudy domů (zda nejkratší cestou, nebo oklikou) a nakonec jsme se rozhodli pro zajížďku přes Sázavu. Z Jevan vede taková nepříjemná cesta plná děr a hlavně bez vyznačené čáry u krajnice, za níž je příkrý sráz dolů. Ani žádný patník, nic. Už minule jsem si říkal, že by se mi tudy nechtělo jet v noci. Tentokrát jsem omezení ještě rozšířil, protože přechody slunečních paprsků a stínů stromů taky celkem zaváněly průšvihem. Těsně před jednou zatáčkou se najednou v cestě objevil oranžový kužel, za ním další a hned za zatáčkou policajti, hasiči a... A auto až dole mezi stromy. Došlo nám, kam jeli ti hasiči, co jsme viděli před více než hodinou.

Po chvíli jsme dojeli do Sázavy, zaparkovali a šli se podívat na řeku. Andreáskovu oblíbenou kratochvíli jsme museli značně omezit. Jde o házení kamenů do vody. Takové to jeho nadšené LETÍÍ - BUM! by vzhledem k počtu vodáků mohlo dopadnout špatně. Bohužel Andík byl už docela unavený, proto jsme si nakonec jen dali zmrzlinu (Andreásek měl svoji vůbec první samostatnou) a vydali se domů. V následných nekonečných serpentýnách jsem se mohl dokonale vyřádit.

Dorazili jsme v pořádku a na tachometru nám teď svítí 1404 km.

Závody...;-)

Včera se na mě docela usmálo řidičské štěstí. Ráno jsme vyrazili do Poděbrad a cestou zpátky jsme na náměstí jeli z druhé strany, kde musím dát přednost při odbočování doprava. Přijeli jsme až k té hlavní silnici, zleva si vedle nás najelo auto, které zatáčelo doleva. Jako vždy jsem zhodnotil situaci, v duchu mě napadlo, jakou máme kliku, že nic nejede a vyrazil jsem dopředu. Slyšel jsem, že manželka říká cosi o jedoucím autě, ale tak nějak jsem předpokládal, že má na mysli to vedle nás, vždyť jsem se rozhlédl. No, neměla. Naštěstí dodávka jela pomalu a já jsem nezazmatkoval. Její řidič si tak mohl při pohledu na Zetko na našem zadním okně pomyslet pouze něco o tom, co nás v té autoškole učí. Určitá rezerva tam ale byla, proto ani netroubil. Mně ale doteď vrtá hlavou, kde se tam to auto tak najednou objevilo...

Aby toho nebylo málo, odpoledne jsme vyrazili do Kolína. Na hlavní silnici se to i přes vyjeté rýhy dá pustit, jen chvilkama je kvůli dírám rychlost snížena na sedmdesát. Na jednom takovém úseku jsem stejně jako všichni ostatní jel cca 85 km a přitom jsem ve zpětném zrcátku sledoval (a náležitě komentoval) těsně za mnou jedoucí kamion. Nedovedu si představit, že bych jel skutečně podle předpisů, protože i takhle mi najednou začal světly dávat najevo, že mám uhnout, aby mě mohl předjet. Nezbývalo mi, než ukázat, kdo je moudřejší a ustoupit. V tomto případě najet půlkou auta do úzkého krajního pruhu. Kamion se začal sunout dopředu, jenže jeho řidič si ve své neskonalé inteligenci nějak nestihl uvědomit, že do kopce mě fakt nepředjede. A co si budeme povídat - já jsem neměl sebemenší náladu ani důvod přibrzdit na nějakých 30-40, aby souboj motorů vyhrál. Během pár okamžiků zmizel kdesi daleko za námi a viděl jsem jen jeho obrys ve zpětném zrcátku. Po několika kilometrech si ovšem dokázal, že je chlap, protože se opět nebezpečně přiblížil, já mu znovu vyklidil pozici a tentokrát nás už "dostal." Já jel svých 90, on zhruba sto. Vzadu mu přitom svítila nálepka maximální rychlost 80 km/h. No proč ne...

V Kolíně se nic zvláštního nepřihodilo, až když jsme se potom vraceli domů. Celou dobu za mnou zase nějaký kamion. Tušil jsem, že by mě rád předjel, ale možnost k tomu nevyužil. Tím víc mě překvapilo, když se za ním objevil další kamion a ten nás zhruba o 5 km/h rychlejší jízdou předjel oba najednou. Asi jsem se předpisy učil z nějaké špatné učebnice...;-)

Divák...;-)

Jak už tady padlo, Andreásek se rád dívá na pohádky. Rozhodně to ale není tak, že by pasivně seděl před televizí. Téměř v každém díle má nějakou tu oblíbenou scénu, kterou přinejmenším okomentuje, nebo zahraje.
Třeba jako když v jednom krtkovi hraje nějaké zvíře na flétnu. On si to tak dobře pamatuje, že těsně předtím si vyhrabe svoji flétnu a pak naprosto současně s televizí začne hrát taky. Před pár dny se díval na počítač, nějaká kreslená postavička tam hrála na bubínek. Když díl skončil, Andík si vylezl na židli, pustil jej znovu (ano, i to už umí;-)), poté si donesl vlastní bubínek a při zmíněné scéně na něj začal hrát.

Jakmile zahlédne třeba kus fotbalu nebo hokeje křičí pro změnu: "Góň!" (děda ho to asi naučil nějak divně;-))
Pro mě je ovšem stále jedničkou při Krtek a auto. Krtek v autě zavadí o rádio, čímž ho spustí a potom začne tancovat. Když je Andreásek unavený, pak začne vyvádět pouze na křesle, ovšem když je v pohodě, spustí krtkův tanec. Bohužel se mu v jeho průběhu vždycky zamotá hlava.

Andreásek provádí hygienu...;-)

Andreásek se uklidil...;-)

Dovolená...;-)

Den před dovolenou by měl zaměstnavatel dávat volno jako bonus. Myslím, že nejsem jediný, kdo poslední den v práci zrovna netrhá rekordy. Přece jen - člověk je rád, že dodělá něco z toho, co musí, ale do ničeho nového se mu nechce, jelikož ví, že to tak jako tak bude muset převzít někdo jiný.

Stejně tak já jsem se včera právě nepřetrhl. Na jednu stranu se musím obhájit, že oproti někomu jinému jsem vlastně dřel, ovšem v porovnání s jinými dny a týdny v poslední době se tentokrát rozhodně neobjevím na prvních příčkách tabulky zaměstnanci měsíce...;-)

Tak mě napadá, že vlastně po roce si tak dopřávám první dovolenou. Po zhruba dvou letech pak dovolenou v pravém slova smyslu - kdy se po jejím skončení vrátím do stejné kanceláře a ke stejné práci.

Příjemný nezvyk...;-)

Lingvista...;-)

Ono se obecně říká, jak Češi nevládnou cizími jazyky. Hlavně pak v období kolem prázdnin se to ve sdělovacích prostředcích podobnými průzkumy a anketami jen hemží. Uznávám, že mnohdy je úsměvné třeba už jen to, jak někdo vysloví nějaký ten cizí název třeba v obchodě. Ať už je to babča kupující [SPRITE], nebo dědouš toužící po teplákách [NIKE]. Ve škole to pak může být třeba Viktor [HUGO], nebo [JULES] Verne...;-)

Ono ale rozhodně nejde o problém specifický pro Čechy. Naši 2 španělští mluvčí z jižní Ameriky se dnes vydali do blízkého obchodu a zeptali se, zda někdo něco chceme přinést. Kolegyně přisvědčila, že by chtěla Gervais (pro lingvisty - [žervé];-)). Kolumbijka na to prohlásila, že jí to tedy musí napsat na papírek, protože česky neumí, a proto ani nemůže kupovat české výrobky. Ostatní jsme se na sebe nechápavě podívali, čehož si všiml Mexičan a své (z našeho pohledu) geografické téměř sousedky se zastal. Kolegyně si tedy vzala tužku a úhledně napsala: GERVAIS. Mexičan to spatřil a anglicky, ovšem v duchu španělské výslovnosti, radostně vykřikl: "Jo, ty myslíš [CHERVAIS]!?"

Výlet...;-)

V sobotu ráno jsem naleštil auto a už za chvilku jsme se vydali na výlet. V dešti, což ale ostříleného řidiče, jako jsem já, nemůže vyvést z míry.;-) Cílem byla tentokrát Stříbrná Skalice s různými "body zájmu."

Asi v polovině trasy pršet přestalo a vlastně až na jedno malé zaváhání (z nepříjemné situace se snažím rychle dostat a pak dělám blbosti) jsem řídil bez chybičky. Původně jsme chtěli udělat přestávku v Kostelci n.Č.L., jenže těsně před ním Andík usnul, proto jsme jeli dál. Cestou ze Stříbrné Skalice jsem si usmyslel, že se zastavíme někde v lese, jenže když to někde neznáte, pak se na silnici plné zatáček těžko hledá místo k zastavení. Jak to tak pálím, spatřil jsem geniální místo. Jelikož jsem muž činu, v rychlém sledu následovala brzda a sjezd ze silnice, což ale manželka ani trochu nečekala a představa, že jsem nezvládl řízení a letíme do stromu, ji dost vyděsila. Její důvěra v mé řidičské schopnosti mě potěšila. Po krátké procházce jsme se vrátili na silnici a vydali se dál. Napadlo mě, že bychom se mohli stavit v Jevanech, jenže nějak jsme je na poslední chvíli minuli. V Kostelci jsme si pak dali oběd a vyrazili domů.

V neděli jsme se probudili do rána Unplugged, kdy po šesté hodině vypli proud. To doslova vykolejilo Andreáska, který je zvyklý při snídani sledovat pohádky a hlavně popíjet teplé pití. Ani jedno z toho se tentokrát nekonalo. Přemýšleli jsme, co podnikneme a nakonec vyhrál další výlet. Napadly mě dvě cesty, ovšem nakonec zvítězila třetí. Když jsme ty Jevany nezvládli včera, objevíme je o den později. Tentokrát jsem je navolil na navigaci. Za několik desítek minut jsme se ocitli v Jevanech na náměstí. Zde jsem udělal (už podruhé ve své řidičské kariéře) naprosto školáckou chybu - měl jsem zaparkovat vedle jiného auta, navíc do mírného kopce a proti zdi a jak jsem tak přibržďoval, zapomněl jsem na spojku a přímo před nějakou bábou mi Megánek škytnul, poposkočil a chcípnul. Chtěli jsme se projít, ale Andík mezitím usnul, takže jsem vycouval zpět na silnici a jeli jsme dál s tím, že se pak vrátíme.

Jak tak jedeme, těsně před možnou odbočkou manželka zvolala: "Doprava!" Bezmyšlenkovitě jsem zahnul a za chviličku mi bylo jasné, že to nebyla ta nejlepší volba. Ujížděli jsme po hrázi Jevanského rybníku - po silničce přesně pro jedno auto. Trošku naštvaně jsem prohlásil, že doufám, že nepojede nikdo proti, ale to jsem netušil, co nás čeká. Přímo na konci hráze se objevila značka zákaz vjezdu. Co teď. Silnička tak o metr širší než naše auto a já bych se měl otočit. Nezbývalo, než udělit trest: "Běž ven a budeš mi ukazovat," nařídil jsem manželce a vycouval ze silnice do lesa. V zápalu sledování situace za sebou jsem zapomněl sledovat dění před sebou, takže nechybělo mnoho a čumákem jsem drhnul o svodidla. Po několika rychlých změnách - jednička, zpátečka, jsem se skutečně dostal do pozice, kdy jsem mohl opět vyjet. Nevím, zda si někdo, kdo má řidičák delší dobu, dovede představit, jako jsem měl po těch dvou měsících za volantem radost. Ani řvaní parkovacích senzorů Andíka neprobudilo (couval jsem na stromy) a my se tak vydali dál. Na vhodném místě jsme sjeli ze silnice na vyasfaltovaný plácek a to se Andreásek začal probouzet. Vyšli jsme tedy nalovit pár klíšťat. Posilněni čerstvým vzduchem jsme se za pár desítek minut vydali zpět do Jevan na oběd. Neavigaci jsem ani nezapínal, vždyť jsme tam před chvilkou byli. Nakonec jsme se dvakrát otáčeli a pak jsem přece jen naťukal "Náměstí"...;-) Tentokrát jsem zaparkoval na jedničku. Prošli jsme se a pak se rozhodli zkusit kuchyni v restauraci Na statku. Lehce nás zarazily velmi příznivé ceny, ale co - v nejhorším budou malé porce a my se dojíme doma. Manželka si dala něco, co může i náš malý, a já se rozhodl pro čtvrtku kachny s červeným zelím (114,-). Během chvilky jsme měli talíře před sebou a mohli si pomlaskávat. Kuchař by si zasloužil jedničku s hvězdičkou. Manželka teda moc nemůže soudit, protože Andíkovi její jídlo tak zachutnalo, že ho skoro celé zvládnul sám. Objednala si tedy ještě jablečný závin, ovšem v tu chvíli to už nevydržela čtyřletá slečna od stolku vedle a přišla za Andreáskem, jestli si s ní nechce hrát. Ten začal dělat fóry a když pak jeho máma slečně ctitelce řekla, že až se nají, přijde, rozhodl se raději přecpat a spořádal celý štrůdl. Malá holka to nevzdávala, přinesla mu ukázat svou panenku a nakonec vytáhla trumf: "Budeš můj rytíř! Slibuješ?" Pochopili jsme, že je nejvyšší čas na cestu domů.

Po pár kilometrech se spustil slejvák, ale mě to ani v nejmenším nerozhodilo. Z míry mě vlastně vyvedl až velký zájezdový autobus, uhánějící prostředkem silnice, kvůli němuž jsem téměř posekal trávník u příkopu.

Až domů se už nic nepřihodilo a o to víc mě mrzí to škobrtnutí při prvním parkování, protože jinak bych mohl říct, že jsem jel fakt dobře. No aby taky ne, když mám v kolech už 1200 km!;-)

Děkuji...;-)

Kdo by řekl, že právě já jsem klíčovým pracovníkem? V úterý mi šéf nabídl, že by pro mě ve čtvrtek poslal taxíka.

Protože jsem i já na chvíli podlehl bludům ze sdělovacích prostředků vykřikujících komunistů, napadlo mě, že vstávat brzy ráno a potom čekat na v Praze zablokovaného taxíka, by zrovna výhra nebyla. Navíc jsem se už od víkendu těšil na den volna a ještě k tomu jsem si říkal, že přece jen bude jednodušší, sveze-li do kanceláře ostatní, kteří bydlí v Praze. Trumf ovšem vytáhl šéf večer, akorát když jsem seděl ve vlaku. "Co bys řekl na to, kdybychom ti zaplatili hotel?" Tak to už byla jiná. Sice jsem se těšil na to volno, ale zase na druhou stranu tolik turistů vydává nehorázné peníze za to, aby mohli přenocovat v našem hlavním městě, a mně to tady přímo vnucují. Byl jsem přemluven. Ve středu ráno jsem se tedy do práce vydal s velkou taškou (menší jsme neměli;-)).

Když si jí ráno šéf všiml, spokojeně zamrkal. Po obědě mě potom během pracovní doby dovezl do hotelu, abych se ubytoval a to jsem zase spokojeně zamrkal já. Čtyři hvězdy jsou čtyři hvězdy...;-) Přišlo mi jen vtipné, že jsme jeli autem a objížděli celou čtvrť, když pěšky bychom tam byli možná ještě dříve. Ale zase aspoň jsem měl stylový příjezd...;-)

V práci to sice dnes bylo o něco drsnější, přece jen v tak omezeném počtu, v jakém jsme se sešli se zázraky dělat nedají, ani když nás posílili v Německu. Ovšem ranní hotelová snídaně na účet firmy, mi to splatila. Přiznávám tedy, že jsem se v restauraci mezi ostatními manažery cítil ve svém tričku Die Toten Hosen trochu zvláštně, jako by to ty jejich drahé obleky trochu kazily.;-)

Během dne mi potom šéf nabídl podvečerní odvoz vlastním autem až domů (přestože to rozhodně nemá po cestě) - aspoň se taky podíval do pořádného města (hříchu;-)). Nakonec jsem domů přijel stejně jako jindy a za sebou mám celkem příjemné dva dny.

Jestli se tedy skutečně demonstrovalo i za mě, abych se měl lépe, pak se to povedlo. Vážení odboráři děkuji...;-)

Máme, co jsme (ne)chtěli...

Takže to vypadá, že pozítří se skutečně vrátíme o nějakých 22 let zpátky. I mně bude kdosi, koho vůbec neznám a už vůbec neuznávám, vnucovat, že se vlastně chci mít lépe. Přestože jsem svůj názor vyjádřil v regulérních volbách, kde jsem vhodil hlas jedné z regulérních stran. Přestože odboráře jsem si nezvolil a nechci s nimi mít nic společného. I přesto prý budou stávkovat i za mě. Za mou lepší budoucnost.

Jako bych podobná vyjádření už kdysi slyšel... I oni mi budou bránit chovat se svobodně (ohlášenými "živelnými" blokádami). Ani je nezajímá můj názor - například jízdenka ČD koupená na sedm dní, jejíž platnost je tak zkrácena o den a na můj dotaz, zda ji budu moci využít o den déle (abych se na těch sedm dostal), mi bylo zastupiteli ČD písemně odpovězeno: Dobrý den pane XXX, platnost traťových jízdenek se prodlužovat nebude. XXX YYY.

Zajímalo by mě, zda někteří z odborových předáků skutečně někdy pracovali. Proč se ptám? Já jen, že už několik dní se v televizi dívám stále na ty stejné obličeje, které celé dny jednají a culí se do kamer. Kdy tedy vykonávají skutečnou práci?

Ačkoli se mi taky nelíbí, že si musím utahovat opasek, klidně to udělám i proto, aby si jej jednou nemusel dvakrát tolik utáhnout můj malý syn. Prostá matematika stačí - nechci, aby jednou ze svého platu musel kromě sebe a své rodiny živit třeba ještě dva důchodce. Mimochodem stejně stále nespokojené...

Mně vlastně vůbec nevadí, že mimo jiné chce někdo zdanit nádražákům jejich nesmyslné výhody. Mně se taky daní všechno, co dostanu.

Mně vadí to, jak místo, aby si hleděli svého (dohlížet na vztah zaměstnanec - zaměstnavatel), se roztahují tam, kde na to nemají nejmenší právo a že jim to tolik lidí baští...

Netušil jsem, jak pravdivým se ukáže parafrázovaný výrok ze známého filmu: "Odboráři všech zemí, polibte si prdel!"

A proto právě odborářům (nebo ČSSĎákům - kdo není hloupý a slepý, souvislost vidí), stávkujícím i jejich sympatizantům uděluji tu dnešní Kyselou!

P.S.

O tom, jak jde odborářům o naše blaho, svědčí třeba jedna z odpovědí dlouholetého předsedy odoborářů Jaromíra Duška (http://www.tyden.cz/chat-s-osobnosti/jaromir-dusek_385/ )

Dotaz: Dobrý den, stávka je od půlnoci. Znamená to, že když v noci pojedu vlakem, ve 12 mě vysadí a nedojedem do cílové stanice?

Jaromír Dušek: Dá se říci, že to tak je. Budeme tolerovat dojezdy vlaků pouze několik minut po půlnoci a zcela výjimečně.

Tisícovka...;-)

Ačkoli v poslední době motoristické výlety tak trochu zanedbáváme, v neděli nastal ten slavný okamžik, kdy se na palubním počítači našeho auta u položky ujetá vzdálenost objevil údaj: 1000 km. Při té příležitosti se rozhodla své řidičské umění osvěžit i manželka. A já jsem se asi poprvé bál.

Nejvíc asi ve chvíli, kdy na úzké opuštěné silnici proti nám jelo poměrně dost rychle auto, já z pozice spolujezdce ihned pochopil, že jeho řidič rozhodně dát přednost nemíní, jenže podobně odhodlaně se tvářila právě manželka. Stále jsem tak nějak doufal, ovšem když už nás dělilo jen posledních pár metrů, rozrušeně jsem vydechl cosi jako: "Brzda!" Po chvilce jsme skutečně zastavili - na místě, jelikož prý jsou brzdy docela ostré. Protijedoucí řidič nám zamával, jako že díky (prosím!) a my vjeli z trávy zpátky na silnici. Za chvíli se manželka přiznala, že když jsem vykřikl to o té brzdě, začala hledat, kde vlastně je.

Od té doby jsem se bál ještě víc...;-)

Den plný překvapení...;-)

Na pondělním ránu se mi líbí hlavně to, že jsou všichni vymydlení a navonění. Dokonce i spořílkové, kteří se koupou jen v neděli.
Ráno jsem si ve vlaku přisedl k nějakému staršímu chlapovi. Už po pár vteřinách na mě zaútočil závan srovnatelný s dobře uleželými syrečky. Po chvilce jsem pochopil, že nejde o odér vlaku (bohužel nebývá až tak výjimečným) a došlo mi, že 40 minut v této svěžesti skutečně nedám. Složení kvalitních parfémů se většinou dělí na: hlava, srdce, základ. To, co jsem cítil já, bych rozdělil na: pr*el, ho*no, záchod. Ačkoli to normálně téměř nikdy nedělám, odsedl jsem si - pro jistotu až do dalšího vagónu.
Vlastně jsem včera uvítal, že se trapná stávka dnes nekoná. Zpráva, že budou jezdit vlaky i MHD včetně metra mě potěšila. Možná i proto jsem po příjezdu do Prahy trochu nechápal, že metro nejezdilo. Tedy pouze v úseku, který mě zajímal. Nezbývalo tedy než se vrátit a vyrazit tramvají. Naštěstí i tou to mám jen kousek. Do práce jsem dorazil o pět minut později, než jsem potřeboval, ale i tak s dostatečným předstihem. V kanceláři měla být od šesti kolegyně, aby těch překvapení nebylo málo, byl jsem tam úplně sám. Kolegyně dorazila asi za hodinu a vypadlo z ní, že směny na tento týden se dokončily v pátek až po jejím odchodu a šéf ji zapomněl informovat. V Německu je naštěstí zhruba po týdnu další státní svátek, proto se zase až tolik nestalo. V každém případě, když už jsem zmínil ty směny - při těch minulých jsem se zhrozil, že horší už to snad ani být nemůže - dvakrát za sebou od šesti a hned další den do šesti... Tak může, na tento týden si totiž šéf připravil chuťovku v podobě třikrát za sebou od šesti a hned na to v pátek do šesti.

Ještě že je ve čtvrtek ta komunistická taškařice, budu si aspoň moci přispat...;-)

Zmatek...

Včera cestou domů jsem pořádně znejistěl - tu trapnou stávku naplánovali na pondělí nebo už právě na pátek? Ono to totiž nebylo tak úplně jasné, vlak v 18:40 totiž nejel. Nakonec se zpožděním dorazil, lidi se do něj nacpali, ovšem stáli jsme dál. Po chvilce začali cestující přestupovat do vlaku na vedlejší koleji, který měl mít odjezd až v 19:10. Když nahlásili, že právě ta sedmička je připravena k odjezdu, zatímco na nás asi totálně zapomněli, zvedl jsem se i já, který jsem do té doby sledoval průvodčího, do nějž se tu a tam někdo pustil.

Ještě na schodech vlaku jsem slyšel jeho vysvětlení - naše dvě soupravy se měly rozdělit a odjet měla pouze jedna, ovšem strojvedoucí neměl klíč, proto se ho vydal shánět a my na něj čekáme. Ehm, cože? Ovšem který ze dvou vlaků nakonec pojede dřív, to neví. Asi bych chtěl moc, kdybych na ohromném nádraží očekával nějakou informaci třeba z rozhlasu... No nic, vrátil jsem se na místo a za okamžik se stal svědkem dalšího zázraku, které umí jen České dráhy - pozdější vlak odjel před tím dřívějším. My potom naštěstí v jeho těsném závěsu. Do cíle jsme ovšem nakonec dorazili první. Asi se čtyřicetiminutovým zpožděním...

Možná by se odboráři mohli trochu zamyslet - pozdější odchod do důchodu - třeba bych se ho i dožil, přestože bude dost možná až v devadesáti letech;-), jenže to bych se nesměl několikrát měsíčně rozčilovat ve vlaku.

S pondělní ohlášenou stávkou zcela nesouhlasím a ačkoli nejsem nijak násilně založený, přál bych si dvě věci - aby se někomu blízkému kohokoli ze stávkujících něco přihodilo a díky chystané blokádě silnic se k němu pomoc nedostala včas. A za druhé by mě pobavilo, kdyby právě ty, co chtějí blokovat komunikace napadl některý agresivní řidič. Jak víme, jezdí jich u nás víc než dost a co já vím, pak ať si stávkuje, kdo chce, ovšem omezovat někoho v jeho základním právu, to se mi zdá trochu moc!

Částečně se uklidňuji alespoň tím, že nakonec to třeba ani nebude tak horké, jak nám více či méně převlečení komunisti tvrdí - pamatuju si pár demonstrací, na nichž byly desítky lidí, zatímco odboráři později děkovali tisícovkám...;-)

(http://praha.idnes.cz/stredocechy-pri-stavce-potrapi-zablokovane-silnice-a-stojici-vlaky-1py-/praha-zpravy.aspx?c=A110610_163639_praha-zpravy_ab)

Server...;-)

"Tobě to nevadí?" pronesl směrem ke mně kolega. "Co jako?" věnoval jsem mu nechápavý pohled.

V uplynulých dnech nastal další krok při stěhování našeho oddělení z Německa do Prahy. Dostali jsme vlastní server. Po roce. Dosud jsme pracovali fakticky 600 km daleko a mnohdy tak sebemenší změna v účtech trvala několik minut. To už je ale pryč. Tedy zatím částečně, přesunuta je teprve část systémů, s nimiž pracujeme. V každém případě jsme na server čekali sice velmi dlouho, ovšem vyřízení větrání do serverovny trvá ještě mnohem déle. Musí se tam proto několikrát za den minimálně otevírat dveře a navíc vedlejší zasedačka se změnila v dokonalý mrazák (alespoň pravidelné meetingy netrvají tak dlouho, i za cenu toho, že je na nich nálada na bodu mrazu - a to doslova!;-))

Při otevřených dveřích je ale do kanceláře slyšet hučení, které jsem vlastně až dosud nikdy nezpozoroval...

Kolega otázku z úvodu doplnil: "No to hučení od serveru!" Zaposlouchal jsem se a po chvilce odvětil: "A víš, že bych si toho ani nevšiml, kdybys mě na to neupozornil?" On jen zavrtěl hlavou a nervózně pokračoval v práci. Jenže já od té chvíle už stále slyšel to odporně vlezlé hučení. Nakonec jsem to nevydržel a vyčetl mu: "Tak fakt dík, dokud jsi mě na to neupozornil, ani jsem o tom nevěděl, a teď mi to vadí taky...";-)

Řízek...;-)

Nechápu, co to teď do těch řízků dávají...;-) Včera byl prý Andík celý den strašně hodný. Chvilku potom, co jsem dorazil domů, připravila manželka večeři - telecí řízky. Anďa se pořád chtěl koukat ("Kuky, kuky!"), jenže na chvilku jsem ho spustil z očí a on se samozřejmě spálil o pánev. Možná už v tomto okamžiku se to zlomilo...

V každém případě večeře probíhala jako vždy bez nejmenších problémů, Anreásek se z části zvládl krmit sám a vypadal při tom jako pravý gurmán. Hned po jídle se ale přesunul na gauč a to byl konec. Jako když do něj střelí - poté, co několikrát předvedl kolo kolo mlýnský a postupně na mámu naházel všechno, co bylo v dosahu, se na chvíli vzdálil. Přesunul jsem se na gauč, on si vylezl zpět a opět vyváděl. Přitom byl naprosto k nezastavení. Najednou se ke mně začal drápat, jako když mi chce dát pusu. To on dělá poměrně často, proto mě to nijak nevyvedlo z míry. Ovšem on se na mě z minimální blízkosti zadíval a v tom ho napadlo, že bude super udělat berany berany duc. Ani já, ani můj nos, by neřekl, jak tvrdé má Andík čelo. V každém případě jsem dostal takovou řachu, že manželka vyskočila, zda nos namám zlomený a já nevěděl, co si mám držet dřív, protože jsem si dal druhou ránu o zeď.

Příště se asi raději vrátíme zpátky k mléčné kaši, v té je přece jen energie o něco méně...;-)

P.S. Dnes jsem si vzal stejné jídlo do práce, že toho aspoň stihnu udělat víc - nefunguje to...

Víkend...;-)

Dva dny po víkendu se k němu ještě přece jen vrátím. V průběhu minulého týdne jsem si psal s panem O. a neprozřetelně mu slíbil, že až příště přijede z Prahy k nám na venkov, vyrazím s ním do hospody, ať se děje co se děje. Doteď jsem se totiž pokaždé na něco vymluvil. V zápětí mi od něj přišla odpověď, že dorazí v pátek. Ups, pomyslel jsem si.
V pátek jsme se tedy vydali klasicky na jedno. Já neodolal a objednal si novinku - Staropramen Lemon. Měl dorazit i pan V, jenže po několika hodinách jsme pochopili, že to asi nevyjde a ve velmi slušném čase (půl desáté) jsme se vydali domů. Zašli jsme za roh a panu O. zazvonil telefon. To se pan V. ptal, kde jsme, že právě dorazil. Ačkoli mně přišla celkem vtipná představa, že bychom se zase vrátili, i proto, že hospodský si z nás dělal legraci, že už odcházíme, pan O. byl proti, takže jsme se vydali do jiného pajzlu. A to doslova. Ačkoli jsme se seděli u jednoho stolu, díky několika slušně nadraným ožralům jsme se ani trochu neslyšeli. Jako zlatý hřeb potom opilci nějak popadali na sebe a asi, jak se jim to v hlavách pomotalo, začali se prát. Ačkoli se jim to za chvíli domotalo zpátky, myslím, že jsme stejně odešli v pravý čas.
Mně se rozumná hodina hodila i proto, že jsem v sobotu ráno podstoupil jakýsi křest ohněm, kdy jsem naše vezl do Nymburka. Noční můru jsem měl z toho, že mi to chcípne hned u nich před barákem a potom na první křižovatce. Bylo mi jasné, že to by si nejspíš vystoupili. Ale tentokrát ne, jel jsem celkem slušně. Noha na pedálu se mi rozklepala až v Nymburce při pohledu na policajty, postávající u silnice a pak ještě podruhé, když jsem sledoval další policajty postávající v postranní uličce, na niž potom táta ukázal, že tam můžu zaparkovat. Výborně, miluju, když mám vůz pod kontrolou...;-)
Naštěstí i tento rozjezd se mi povedl a až jedno malé zaškobrtnutí jsem celý výlet zvládl, myslím, velmi dobře.
S panem O. jsem byl domluvený na vyjížďce. Po obědě jsem mu tedy zavolal, jak to vypadá, on na to, že může. Sešli jsme se za pár minut a pan O mi během několika desítek minut udělal jakýsi rychlokurz. Nejvíc se musím pochválit za rozjezd do kopce, pan O. mě v Poděbradech navedl na místo, kde trápila autoškola jeho a na nájezdu pod úhlem bez přehánění 40° jsem se po několika pokusech dokázal rozjet takřka bez jakéhokoli škubnutí. Panu O. tímto děkuji.
V neděli potom neměl Andreásek svůj den, proto jsme se během odpoledne vydali alespoň do Poděbrad na zmrzlinu a dětské hřiště. Pár dětí tam bylo a Andreásek si na hraní vybral jakýsi domeček. Během chvilky se u něj objevil jakýsi parchant a spustil na něj, že to je jeho domek. Pomyslel jsem si něco o dvaceti na holou a manželka mu zatím vysvětlovala, že ten domeček je všech dětí. Nakonec se tam rozvalil a Andík bezradně postával kousek od něj. Raději jsem z něj nespouštěl oči a po chvilce jsem si všiml, že sbírá kamínky a hází je směrem k parchantovi. Převážila ve mně dospělácká zodpovědnost, vysvětlil jsem mu, že to se nesmí a šli jsme dál. Cestou jsem ale procedil, že bych mu býval nejradši podal pořádný šutr.
Po chvilce strávené ještě na kolonádě jsme se vydali zpátky na parkoviště, kde jsem předtím bez problémů krásně zaparkoval přímo mezi dvě auta, z nichž jedno dokonce přesahovalo přes čáru na moje místo. Abych nevypadal jako moc namachrovaný řidič, lehce jsem si zašpásoval u závory u výjezdu a pak jsem zastavil před hlavní silnicí, do jejíhož druhého pruhu jsem měl najet. Jenže to by nesměla být z obou stran kolona aut. Po několika minutách jsem se neohroženě rozjel a dojel několik desítek metrů až na křižovatku. Lépe řečeno až do křižovatky. Nějak jsem totiž netušil, že všechna auta přede mnou zastaví kvůli takové drobnosti, jak jsou chodci, čímž jsem zablokoval protijedoucí auta, která chtěla odbočit z mého pohledu vpravo. Čekal jsem nějaký ten výtrub, který vzápětí také přišel. Ovšem z místa, kde mě překvapil. Zezadu. To jsem měl totiž nějakého chytráka skoro až v kufru. Poté, co se kolona opět rozjela, jsem ho nechal kdesi za sebou a míjeli jsme se, až při mém odbočování o pár kilometrů později. Pche, pežot...;-)

Klika...;-)

Tentokrát jsem si po návratu domů musel dávat pozor, jak si sedám. Z místa, kde se láme tělo, mi totiž musela trčet neuvěřitelně ohromná klika!

Už včera jsem se totiž rozhodl, že nastal nejvyšší čas vyrazit do práce v sandálech. V těch nových, co jsem si před dvěma týdny koupil. Ještě jsem směrem k manželce prohodil, jestli bude pršet, načež ona prohlásila, že asi až k večeru.

Večer tedy nastal už odpoledne. Najednou se totiž zatáhlo, zvedla se vichřice a po chvilce spustil déšť. Z okna kanceláře jsme mohli sledovat lidi, kteří začali zmateně utíkat, aby se před lijákem ukryli, přestože v dohledu nebylo kde. Kolega se zadíval na své auto a pyšně prohlásil: "To je super, aspoň se mi krásně umyje auto! Hlavně, aby nepřišly kroupy!" Intenzita srážek se pořád zvyšovala a nakonec se kolega chytil za hlavu, když si uvědomil, že díky větru déšť sekal z leva a právě na té straně mu prý do auta tu a tam teče. Aby toho nebylo málo, déšť nejprve zesílil tak, že chvíli nebylo vidět ani na tu jeho červenou příšeru se znakem škody fabia na kapotě, a po chvíli, jak se dalo čekat, začaly padat kroupy. Všichni jsme se škodolibě zasmáli!

Mně ale úsměv lehce drhnul při pomyšlení na mou pro toto počasí ideální obuv. Jak už je ale mnohým jasné hned z první věty tohoto příspěvku, na metro jsem odcházel, když bylo po dešti. Dokonce prosvítalo i sluníčko. Na nádraží jsem se vyhnul vodopádům, tekoucím ze střechy a v jako vždy kvalitně vytopeném (ne vodou;-)) vlaku jsem se vydal směrem k domovu. Cestou pěšky přes město mi bylo jasné, že srážky se nevyhnuly ani nám, ale já byl v klidu - kroužil jsem sice mezi kalužemi, ale stále v suchu. Dorazil jsem domů, následovalo takovéto ošmrdávání (mytí rukou, převlečení atd...), když v tom se spustil slejvák. Povídám manželce, že to mám dneska tedy zpr*ele kliku, načež ona přisvědčila a já tak tento příspěvek pro jistotu píšu ve stoje...;-)

Superstar...;-)

Dá se ničím zaplácnout 3,5 hodiny? Ano, dají. Třeba včerejší finále Superstar. Tuto řadu jsme nijak pravidelně nesledovali, nicméně narozdíl od nejrůznějších intelektuálů, jimiž se to hemží v internetových diskusích (Superstar - co to je? apod...) nemám problém se přiznat, že především o posledních několika zpěvácích jsem představu měl. I díky tomu jsem pochopil, že tato soutěž není pouze prostředkem na cestě ke slávě, je to taky továrna na výrobu teplometů - viz například vzhledově nevýrazný zpěvák s koňským ohonem, který mě v záběrech z posledních kol vždy dokonale zmátl, zda jde o muže či ženu, nebo třeba mongoloid, o němž jsem se dozvěděl, že je dokonalý medvídek a další.

Ale dost o soutěžících, samozřejmě vše řečené bylo míněno v lehké nadsázce. Než nám malý usnul, hrála u nás právě Nova a během té více než půlhodiny jsme shlédli celou jednu píseň. Pak jsme se dívali na jeden díl jakéhosi seriálu, po němž jsme opět mrkli na Superstar. Na hodinách 21:40 a Leoš Mareš právě naléhavým hlasem několikrát opakoval, že "...přesně za hodinu budeme znát vítěze další řady Superstar!" Ačkoli jsem chtěl jít o chvilku dřív spát, rozhodl jsem se, že tedy počkám. V pohodě jsem si stihl mimo jiné dát sprchu a v uvedený čas jsem se vrátil před televizi. Právě hrála reklama, napadlo mě, že těsně před vyhlášením je to logické. Jenže ani po ní nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo cokoli vyhlašovat. S hudrováním jsem tedy ještě vydržel, jenže v 23:10 mi trpělivost došla a se slovy, že se můžou jít bodnout, jsem si šel lehnout. Poslední kapku pro mě představovalo vystoupení jakéhosi kanibala, který se chvilku natřásal na podiu a Leoš Mareš z něj při uvádění málem učůrával.

Jenže před Superstar nebylo úniku - zatímco nám v obýváku hrála televize s ohledem na noční dobu v rozumné hlasitosti, u důchodců přes zeď si servítky neberou. Měl jsem tedy možnost poslouchat dál. Už už jsem se dostával do fáze těsně před usnutím, když se zpoza zdi ozval výkřik, který bych mohl přirovnat opilcovi, oslavujícímu výhru zlaté medaile českého hokejového týmu: "Jo! Jo! Je to tam! Je to tam! Jo!" A jako taková tečka se ozvalo ještě další zvolání, které s ohledem na to, kdo vyhrál, doteď nechápu: "To č*míš, ty č*ráku!"

Za zdí totiž bydlí nahluchlý romantik, který se vyžívá především v nekonečných telenovelách, reprízovaných v nočních hodinách především na TV Doma. To vysvětluje citlivé prožívání vyhlašování výsledků superstar...;-)

Upomínka...

Nikdy bych neřekl, jak rychle se člověk může stát neplatičem. Stačí opravdu málo. Mám pojistku domácnosti. Platí se jednou ročně. Trvalý příkaz se mi zakládat nechtělo, za prvé úhrada se provádí, jak už tady padlo jednou za rok, za druhé pak mi stejně vždycky přijde dopis, v němž jsou shrnuty veškeré údaje, týkající se platby. Problém je, že v množství všech trvalých a jiných příkazů si vážně nepamatuji, kdy a co platím.

Už někdy v březnu jsem doma prohodil řečnickou otázku, že bych měl dostat dopis z pojišťovny, protože vždycky nějak touhle dobou chodí. Uběhl další měsíc a já se rozhodl, že se pro jistotu budu informovat. Díky náročnějšímu období v práci jsem se k tomu stále nemohl dostat, až někdy minulý týden jsem konečně poslal mail. Odpověď mi přišla asi za dva dny:

Na základě podnětů od našich klientů je naší snahou snížit počet papírových dokumentů, které zasíláme našim klientům poštou. Z toho důvodu již není u pojistných smluv hrazených bezhotovostním způsobem zasílána poštou Informace o splatnosti pojistného.

A že by mi třeba předem dali vědět, že ruší něco, na co jsem byl celkem zvyklý? To bych asi chtěl hodně. Nicméně informaci jsem získal. Po výplatě tedy provedu platby pojistky.

Ve středu mi přišel doporučený dopis, který jsem si ve čtvrtek vyzvedl. Celý ten den jsem přemýšlel, co mi to mohlo přijít, nic jsem nečekal. Když mi na poště dali dopis do ruky a spatřil jsem logo České pojišťovny, napadlo mě, že asi něco kvůli povinnému ručení na auto. Doma jsem obálku otevřel a zírám na velká písmena: Upomínka o zaplacení dlužného pojistného. Navíc datum sepsání upomínky se shodovalo s datem odpovědi na můj mailový dotaz.

Ono v podstatě o nic nejde, pojistku mám uhradit do 24.září, ale už ten pocit, že jsem dostal upomínku...

Slon v porcelánu...;-)

Jako slon v porcelánu, tak jsem si připadal v práci. Kolegyně si mě zavolala, abych jí pomohl s vyřešením jednoho problému. Její soused ten den nebyl v práci, proto jsem se usadil na jeho místo, přisunul si její klávesnici a myš a začal kombinovat. Bohužel jsem záhy zjistil, že dané nastavení bylo zablokováno. Odsunul jsem se tedy zpět, jenže jsem si nevšiml skleničky, kterou měla kolegyně odloženou právě na sousedním stole.

Minimálně jednou týdně se kanceláří nese zvuk povalené skleničky. Největší újmu, k jaké dosud došlo, ale zatím představovala vylitá voda. Já ale musím mít zase něco extra. Schválně, kolik si myslíte, že vznikne střepů z jedné skleničky, která spadne na koberec? Ještě před týdnem bych se vsadil, že tak přibližně tři velké a dejme tomu pět malých kousků. Tak omyl. Já ji dokázal rozbít na milion milimetrových střípků. Trapas. Po chvilce marných pokusů jsem pochopil, že to vážně nesesbírám. Kolegyně se mě snažila povzbudit tím, že o nic nejde, sklenička byla erární. Vydal jsem se zpět ke svému místu a na rozloučenou povídám: "Moc jsem ti nepomohl, ale až zase budeš chtít něco rozbít, zavolej!"

Zrovna přicházela paní uklízečka. Taková moc příjemná Ukrajinka nebo Ruska, nevím. Došel jsem k ní s prosbou: "Prosím vás, tamhle jsem rozbil skleničku, tak kdybyste to mohla trochu víc vyluxovat..." V tu chvilku mi došlo, že by to mohla pochopit špatně, třeba jako že jindy svou práci odflákává, proto jsem se opravil: "Teda jestli byste to tam mohla přejet trochu pečlivěji..." Z bláta do louže, došlo mi. "Teda já samozřejmě vím, že vždycky uklízíte moc pečlivě..." Zamotával jsem se do toho pořád víc a víc. Jak říkám - slon v porcelánu! Naštěstí paní nejspíš rozuměla víc, než jsem předpokládal, a tak za mým trápením udělala se smíchem tečku: "Spolehněte se!"