Lékárna...;-)

Minulý týden jsem navštívil dva doktory a díky tomu opět udělal pořádnou díru do rozpočtu VZP. Stačily sice tři recepty, ovšem na každém maximální počet položek - čili dvě a ještě k tomu dávky léčiva na čtvrt roku.
V sobotu jsem se vydal do místní lékárny, abych ji zruinoval jako vždycky. Jako každou sobotu stála fronta až ke dveřím, protože jako každý víkend obsluhovala jen jedna lékárnice. Po nějaké době jsem se konečně dostal na řadu, předložil recepty a čekal. Krabičky s léky se přede mnou pomalu začaly vršit, stejně tak mi ale lékárnice vypsala na některé lístečky s tím, že se musí objednat. U jednoho mi potom oznámila, že byl stažen z prodeje, což mě lehce zaskočila, protože ho beru už asi 11 let a navíc jen před pár týdny jsem si dvě krabičky vyzvedával. Raději jsem se ani neptal na důvod stažení z trhu, abych alespoň těch pár posledních dnů, než se začnou případné vedlejší účinky projevovat, prožil ve sladké nevědomosti. Každopádně mi paní nabídla podobný lék a čekala, jak se rozhodnu. Jelikož zrovna lékařskou fakultu jsem nějak nestudoval, pokrčil jsem rameny, že jestli je to teda stejné, tak si to vezmu. Nastal ovšem další problém - předpis jsem měl na 6 krabiček po 30 tabletách, jenže ten nový lék má dávkování v krabičkách po 100 kusech. Kombinace nezkombinovatelná, proto se nakonec lékárnice rozhodla mi 20 prášků věnovat "načerno", v každém případě na tu druhou stovku jsem taky dostal lísteček.
Ven jsem se prodral nekončící frontou až něco po desáté, přičemž otevírací doba je právě do deseti. S tím souvisel nával před lékárnou. Jedna fetka vedle druhé, které si přišly zase pro ty své dávky. Celkem by mě zajímalo, když já, jakožto plátce pojištění doplácel něco přes 5 stovek, kolik tak utratí oni.
Nebo že by to pro ně jako pro potřebné bylo zadarmo?

Svátek...;-)

Včerejší den se nesl ve znamení svátku. Alespoň pro mě teda jen podle kalendáře. Musel jsem totiž jako obvykle do práce.
Ráno jsem vstával o 20 minut dřív než jindy, protože kvůli volnu jezdilo méně vlaků, a do práce jsem dorazil o 5 minut déle než obvykle. Nejvíc mě ale překvapilo, že zatímco pracovní doba šesti se málokomu hodí (plno lidí od nás dojíždí a světe div se, prý jim tak brzy ráno nic nejezdí), jakmile je svátek, to dorazí všichni bez problémů co nejdřív. To najednou spoje jsou. Asi bydlím špatným směrem, když od nás jich právě během volného dne naopak jezdí míň. Nebo že by u ostatních hlavní roli přece jen hrál velmi štědrý sváteční příplatek? Vzhledem k tomu, že ani domů se nikdo nijak zvlášť nehrnul a dokonce i ti, kteří jindy přesčas zásadně nezůstávají, si najednou potřebovali nějakou tu hodinu nadělat, nezbyde mi nejspíš než se přiklonit k této variantě.
Korunu tomu ale dal kolega, který měl novinkovou směnu do deseti večer, to znamená, že by měl začínat až ve 13:30. Do kanceláře ale dorazil v sedm. Rekordman...;-) Jak se ale dneska přiznal, měl toho večer (v noci) až nad hlavu, což se kromě sníženého pracovního výkonu projevilo především tím, že domů odešel v přezůvkách, v nichž se běžně pohybuje po kanceláři a dnes v nich naopak musel zase přijít.
Ale za ty prachy - no neberte to...;-)

Dáreček...;-)

Předevčírem jsem si připadal téměř jako Zvoník od Matky Boží. S nadcházejícím obdobím se totiž pojí zvýšená nutnost dárků pro Andreáska. Hned v říjnu to bude svátek a narozeniny, v prosinci potom, jak každý tuší, jéžíšek. Jakožto milující rodiče už máme téměř nakoupeno a to málo, co ještě není doma, už máme alespoň vymyšlené. A právě v úterý jsem si byl v kamenné prodejně vyzvednout další přes net objednané zboží.

Já nemám rád takové ty nesmyslné naděje vkládané do dětí, kdy třeba fotbalista dá synovi míč, ten o něj zakopne a všichni v okolí se rozplývají nadšením, jak má fotbal v genech. Jenže na druhou stranu jsem rozhodnutý Andíkovi umožnit rozvoj v tom, co ho baví. A když vynechám právě kopání do míče (vysvětlí mi to někdo?;-)), na prvním místě je u něj rozhodně hudba. Věřte tomu nebo ne, není dne, aby když dorazím domů, mě Andreásek nechytil za ruku a se slovy: "Bubobat!" mě netáhnul k bicím. Kromě jiného jsem mu tedy objednal tzv. perkusní sadu, která obsahuje nejrůznější cinkátka, bouchátka, chřestítka, sypátka a další rytmické nástroje. Pro laiky, kteří si nic nevybaví pod zmíněnými odbornými pojmy, jedná se o: triangl, dřevěné claves, tamburínu, pár maracas, dřevěný shaker, činelky, rolničky...;-)

Horko mě polilo, když my v hudebním obchodě můj dáreček přinesli. Už zdálky jsem totiž slyšel nejrůznější cinkání a další zvuky. Poděkoval jsem a vydal se o patro výš k pokladně. Všichni přítomní se otáčeli, co se to děje. S cinkající taškou jsem pak ještě musel dojít na metro, kdy jsem procházel plnou autobusovou zastávkou a pak samozřejmě na vlak a z něj domů.

Koho jen mohlo napadnout kupovat takovou blbost?;-)

Nálepka...;-)

V neděli odpoledne jsem ze zadního skla auta odstranil značku Z. Teda ne, že bych se po víc než 3,5 tisících kilometrů cítil jako kdo ví jaký řidič, ale konečně jsem pochopil, že tahle nálepka dokáže nadělat víc škody než užitku.
Když jsem si ji před několika měsíci pořídil, bláhově jsem se domníval, že na mě třeba někdo bude brát ohledy, jenže opak byl pravdou. Při zastavení v kopci řidiči za mnou pravidelně zastavili pár milimetrů od nárazníku (snad abych se rozjezdy lépe naučil), při vteřinovém zaváhání na semaforu troubili, i při svižné jízdě potom předjížděli i v nepřehledných úsecích.
Včera jsme jeli jen na malou chvilku do Poděbrad a ačkoli jsem jel 95, rozhodl se mě předjet důchodce ve staré rozhrkané felicii. Zatímco já jsem měl ještě nějaké ty koňské rezervy a řítil jsem se jen plus mínus předpisy, jeho koně pod kapotou mleli z posledního, nicméně předjet začátečníka, to je přece věc osobní cti! Tak jsme tak chvilku jeli vedle sebe (sorry, ale kdybych měl pouštět každého, kdo mě chce předjet, nedojel bych nikdy nikam), až jsem to nevydržel a přibrzdil. Podobným způsobem mě ať už cestou tam nebo zpět předjela ještě dvě další auta, takže bylo rozhodnuto. Nálepka letěla do popelnice.

Jsem zvědav, jak mě teď budou ostatní brát...;-)

Andreásek...;-)

Minulý týden byl celkem náročný, hlavně co se spánku týče. A to díky Andreáskovi. Měl takové nějaké nespací období a to se projevovalo tím, že se v noci probudil, posadil se v postýlce a začal si povídat.

Když už neměl sám se sebou co probrat, začal volat nás. Většinou býváme proti jeho podobným pokusům dlouho imunní, ovšem tentokrát na nás šel psychologicky. Seděl v postýlce jako hromádka neštěstí a plačtivým hlasem volal: "Tatínku, prosím! Tatínku, prosím!" Sice jsem se probudil, ale když se to děje kolem 2.-3.hodiny v noci, pak je nejspíš normální, že doufáte, že ho to za chvilku přejde a snažíte se dál předstírat spánek. Na to ovšem Andík nasadil druhý stupeň: "Já brečím! Já brečím v postýlce!" To jsme se už vždycky buď já, nebo manželka ustrnuli a Andreáska vzali k sobě. Jednou dokonce zkusil i drobnou lež, když pronesl: "Bolí zoubek!", načež mu máma odpověděla: "Nebolí!" On se však nenechal odbýt, proto hned pokračoval: "Bolí bříško!" Máma se opět nenechala ošálit: "Nebolí!" Načež Andík celou záležitost ukončil: "Máma zlobí!"

Naštěstí se nenaplnily moje nejhorší obavy - že si ho tak trochu rozmazlíme. Po několika dnech se všechno srovnalo a Andík zase spí sám až do rána.

Znáte jeden z největších hitů Vladimíra Mišíka? "Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly..." V úterý Andík poprvé navštívil holičku. Padla na to krabička lentilek a výsledek můžete posoudit sami...;-) On sám je se svou novou vizáží nejspíš víc než spokojen. Třeba dneska chodil po bytě, hrabal se rukama ve vlasech a dokola opakoval: "Jsem hezkej!"

Překvapení...;-)

Svět je plný překvapení. Ve čtvrtek (včera) měl dorazit náš německý šéf na pravidelnou obhlídku svých poddaných v Praze.

Jelikož jeho místní prodloužená ruka především po manažerské stránce (což je vážně maličkost;-)) poněkud skřípe (mohlo by se dokonce zdát, že jde o stav po její amputaci;-)), měli jsme od jeho návštěvy velká očekávání. Ta se ještě prohloubila, když se ve dveřích objevil o celý jeden den dřív, což překvapilo úplně všechny. Ještě k tomu nás všechny obešel, podal nám ruce, což jindy nedělá, ruku si podává pouze s jedním kolegou, který, ač největší lempl, má jednu přednost - je to Němec (což je velice vtipné hlavně proto, že sám šéf pochází z oblasti daleko daleko východnější). No a do třetice - ačkoli jindy je nám jasné, že si o nás myslí své, alespoň se usmívá a pohledy na nás často doprovází typickým mrknutím. Tentokrát nic takového. Ještě k tomu se hned během středy několikrát zavřel se šéfem v kanceláři, což se taky běžně nestává. Nabízelo se tedy řešení, že se chystají velké změny. No sláva, už se tedy nebudou stávat takové drobnosti, že mi třeba jeden den šéf řekne, že mám druhý den jazykový kurz (nový benefit), já tady potom čekám 45 minut po pracovní době a nakonec zjistím, že to začíná až o týden déle. Stejně tak možná skončí špatné obsazení směn, díky němuž práci vůbec nezvládáme a množí se na nás stížnosti. Hurá - křičel v duchu každý.

Meeting s německým šéfem byl naplánován hned na středu odpoledne. Jelikož jsem měl od šesti, měl jsem odejít ve 14:30, ovšem začátek meetingu se stále oddaloval, až nakonec padlo rozhodnutí, že se bude konat až ve čtvrtek. Taková tragédie to zase nebyla, čekání, kdy jsem nic nedělal mám zaplacené i s příplatkem za přesčas.;-)

Nastal den D, hodina H a my jsme se dostavili do jednací místnosti. Němec najednou ožil a my jsme se dozvěděli, jak všechno skvěle funguje, viděli jsme úžasné grafy, dozvěděli se lichotivá čísla a hned pochopili, že se tedy nic měnit nebude.

Nezbývá než i nadále šéfa krýt, směny upravovat za jeho zády, aby to alespoň trochu šlapalo. Za ty grafy to stojí...;-)

Cesta do Kolína...;-)

Včera jsem měl volno. Tedy z práce, jinak jsem se příliš nezastavil. Prodloužený víkend jsem si dopřál nejen kvůli smutnému odpoledni, ale také kvůli podstatně veselejšímu dopoledni. Jeli jsme totiž do Kolína na ultrazvuk.

Objednaní jsme byli na 11 hodin, ale vyrazili jsme už krátce po desáté. Už den předem byla totiž část hlavní silnice do Kolína zbroušena, tudíž jsme čekali drobné komplikace. Nepočítám-li opravdu hustý provoz, nastal první zádrhel až kousek před Kolínem, kde se oproti předchozímu dni objevil semafor, který dopravu pouštěl střídavě jen jedním jízdním pruhem. Asi jsme právě chytli červenou, protože jsme si postáli opravdu dlouho. Další zádrhel nastal v Kolíně. Kdo totiž tohle město ve všední den nezná, ten by měl vědět, že Kolíňáci si rádi hrají na Pražáky. Já jsem to zjistil, už když jsem učil. To totiž pravidelně dorážely kolegyně vytočené se slovy: "Ten Kolín byl dneska zase zasekanej!" I přestože bydlely téměř za rohem, druhý den se opět vydaly autem a stěžovaly si zase. Přitom cesta pěšky by jim trvala mnohdy polovinu doby strávenou na silnici.

Konečně jsme se ocitli před areálem nemocnice, kde je parkoviště pro zaměstnance a kolmo před jejich auty stála další auta pacientů. Proplétali jsme se kolem nich a mně bylo jasné, že na nedalekém parkovišti nastane problém. Taky že jo! Nenašlo se jediné místečko, auta stála dokonce i v mezerách určených na průjezd. Jak jsem tak projížděl mezi dvěma z nich, manželka zpanikařila, že to nedám. Dal jsem to, jen když jsem je míjel zadkem, čekal jsem, jestli uslyším plechy. Pche, pohoda!;-)

Zůstal jsem stát v průjezdu mezi dvěma řadami s tím, že holt počkám na místě, až někdo odjede. Mezitím se objevovala stále nová auta. V tom se do jednoho zaparkovaného Citroenu začali skládat lidé, takže bylo jasné, že místo bude zanedlouho na světě. Lidé odjeli a já se rozhodl trefit na jejich místo. Manželka naštěstí ještě neodešla, takže mě mohla "jistit". Co si budeme říkat, zpoza volantu situace vypadá úplně jinak, než zvenku. Takže když já už jsem byl přesvědčený, že budu drhnout, můj externí parkovací senzor ukazoval, že mohu ještě jet. Vzpomínka na dvojnásobnou mezeru, jíž jsem projížděl na začátku a k de mi nevěřila, že to dám, mě pobavila...;-)

Se společnými silami jsme ale zaparkovali, lehce vystrašili důchodkyni sedící v nablýskaném favoritu čelem k nám a vydali se do nemocnice. Z čekárny akorát vycházela moje spolužačka z gymplu a hned mě poznala. To mě trochu překvapilo, hlavně proto, že jsem od posledního setkání dost přibral a co si budeme povídat i zestárnul.

Cestou zpět jsme potom měli dost štěstí, protože na průjezdu Kolínem nám postupně všude padala zelená. Tedy až na úsek, kde se opravovala silnice a kde jsme zkejsli na hodně dlouho, protože když už se konečně našemu směru rozsvítila zelená, předjel nás všechny náklaďák s asfaltem a my jsme museli čekat na další. Stavili jsme se ještě v Obi a Tescu (zatímco tam manželka řešila takové nedůležité drobnosti jako třeba mléko pro malého, já měl plnou hlavu starostí s důležitými záležitostmi - jako třeba že jsem nemohl najít kaštany v bílé čokoládě...;-))

Domů jsme pak dojeli bez dalších komplikací a prolomil jsme už tři a půl tisíce. Na tachometru momentálně svítí 3592,4 km.

Rozloučení...

Dementní sousedi u našich se konečně dočkali. Přesně po 5,5 letech jsem se dnes bohužel vrátil do Veterinární nemocnice v Českém Brodě. Zpátky nás ale stejně jako tehdy jelo o jednoho méně.

Philipe, promiň, pevně doufám, že Ti teď už je líp...

Další kilometry...;-)

V neděli jsme hned po obědě vyjeli na krátkou návštěvu ke známým do Čáslavi. Myslel jsem, že kolem jedné na silnici sotva koho potkáme, takže mě hustý polední provoz velmi překvapil. Nicméně už mám pár kilometrů za sebou, takže jsem se nijak nenechal vyvést z míry.

Až teprve cestou zpátky jsem řádně procitnul. To když zhruba během pěti minut jsme málem dvakrát bourali. Poprvé jen pár desítek metrů od známých, kde mezi domy vyrostl nový kruhák. Já je zrovna nemusím aříkám to pořád, manželka má názor, že v křižovatce zpomalí auta, tudíž jsou bezpečnější. Včera jsme takhle přijížděli ke kruháku, rozhlížím se, nikde nikdo, tak se rozjedu, jenže z druhého vjezdu vlevo od nás se najednou v plné rychlosti přiřítilo auto, kruhák vzalo téměř rovně napříč, a bez přehánění jsme málem byli v sobě. Manželka akorát vykřikla: "Pozor!" ale to už jsem prudce zabrzdil. Ačkoli pro policii bych byl viníkem já - auto na kruháku má přednost (nemyslím, že se bere ohled na rychlost, kterou se na něm objevilo), jeho řidič byl možná vykulenější než já, tudíž na mě ani nijak negestikuloval. Myslím, že příště na tomto místě rychlost přizpůsobí.

Pokračovali jsme v cestě až k úseku, kde se napojíme na hlavní silnici do Kolína. Zastavil jsem u značky Dej přednost v jízdě a čekal na nějakou tu skulinku mezi neproniknutelnými řadami aut v obou směrech. Ta se najednou vytvořila, několik desítek metrů vpravo se k nám sice auto blížilo, ale to už dávno budu pryč, plánoval jsem. Kdyby jelo přibližně těch devadesát, klapnul by můj plán na jedničku. Jenže tohle byl závodník formule jedna, takže během vteřinky za mnou prudce zabrzdil a ještě mě vytroubil.

No jo no, příště budu na vedlejší čekat klidně do večera, abys nemusel zpomalit pod 150...;-)

Hopsa hejsa do Brandejsa...;-)

Ještě v sobotu ráno jsme nebyli rozhodnuti, kam vyrazit na tradiční víkendový výlet. Nějaké návrhy sice padaly, ale posléze jsme je zase zavrhovali. Až nakonec jsem pronesl, že bychom se mohli vydat do rodiště našeho Megana, jelikož mi asi o týden dříve přišla nabídka zimního obutí a protože jsem zimní kola ještě nikdy nekupoval, měl jsem k nabídce samozřejmě milion dotazů, takže po telefonu by to asi bylo složitější.

Cesta tam probíhala bez problémů, snad až na průjezd samotným Brandýsem s tak rozkopaným náměstím, že by se tam klidně mohly natáčet záběry do válečného filmu. Tak nějak si představuji náměstí po náletu bombardérů.

Když jsme přijížděli do areálu autosalonu, vzpomněl jsem si, jak jsem tam byl naposledy zhruba před 5 měsíci a jak mě polilo horko, když jsem dostal startovací kartu (nemám klíčky) a měl vyrazit domů. Tentokrát jsem přijel téměř jako profík a ve stejném stylu jsem zaparkoval. Zatímco si Andreásek prohlížel nablýskaná auta s kosočtvercem ve znaku, mě se ujal jeden ze zaměstnanců. Do jeho kanceláře jsem přišel přesně ve stylu všech těch blondýn, takže jsem pronesl cosi ve stylu: "Dobrý den, já bych chtěl zimní kola!" Tušil jsem vlastně jen rozměr. Chlápek zvolil přístup, který mě zaručeně vždycky dostane - nabídl mi ještě levnější alternativu, než kterou jsem si původně vyhlédl. Takže jsme si zanedlouho přeneseně plácli. Pohled na mou vanu, skrývající se pod tričkem, mi připomněl, že jsem si ještě chtěl koupit vanu do zavazadlového prostoru. Pohotový prodavač mě vzal ke svému autu, kde mi ukázal, jak to vypadá v praxi a já se přesvědčil, že tuhle vanu, na rozdíl od té současné;-), skutečně chci. Na závěr jsem ještě (znovu) udělal hloupého a zeptal se, že mám asi úplně blbý dotaz, ale jestli by mi mohli ukázat, jak se vyměnuje baterka v kartě na startování. Chlap, co se mi věnoval, se usmál, vzal si ji ode mě z ruky a snažil se dostat k baterce. Marně. Pronesl cosi jako: "Chce to je trochu hrubé síly..." Nicméně jelikož to větší než malé množství už překročil, znejistěl a šel se poradit s kolegou. Ten přisvědčil, že stačí se nebát a pořádně zabrat. Za chvilku jsem před sebou měl baterku.

Cestou zpět jsme se nejprve zastavili na oběd v Lázních Toušeň a potom jsme už uháněli domů. Akorát, když jsme najeli na hlavní silnici, po níž nás čekalo několik kilometrů, objevil se za námi chlapík ve stříbrném autě. Při pohledu do zpětného zrcátka mi bylo hned jasné, že by mě rád předjel. Vybočování vlevo, vykroucená hlava a jeho motor téměř v našem kufru... Jenže to jsme vyjeli z obce a já na to dupnul. Stříbrňáka jsme v mžiku nechali kdesi za námi. Dojel nás zase až na padesátce v obci. A stejný obrázek - vybočování vlevo, vykroucená hlava a jeho motor téměř v našem kufru... Po projetí kolem cedule označující konec obce zůstal opět kdesi v dálce. Jenže znáte to - pravý chlap, když si usmyslí, že si něco dokáže, pak prostě musí. Zvlášť když auto, které chce předjet, má na zadním okně "zetko". V Sadské nás zase dojel a využil toho, že jsem opět dodržoval plus mínus padesátku. Na zákazu předjíždění se dostal před nás. Tak si aspoň někdo udělal v půlce září vánoce...;-)

Doma jsem potom chtěl uklidit auto do garáže, jenže jak bylo vedro a byli jsme s Andreáskem na zahradě, nechtělo se mi jít přezouvat. Nejedu nikam daleko, těch pár metrů do garáže přece v pohodě dám i v plážových pantoflích, pomyslel jsem si. Teď tady na tom místě slibuju, že už nikdy nebudu líný jít se přezout. Neznám lepší pocit, než když se trefujete mezi dva zděné sloupky, přičemž musíte nabrat otáčky, abyste najeli na chodník, případně sjíždíte z kopce do garáže, potřebujete rychle přešlápnout, jenže se vám volná pata pantoflí zachytí o zem. Fakt bomba...;-)

Chleba...;-)

V práci to mnohdy nemám vůbec jednoduché. Třeba v pátek. Začínal jsem ráno v šest, to vždycky znamená, že snídám zhruba ve třičtvrtě na čtyři. Díky přechodu na nový software, o němž jsem se tu již několikrát zmínil, jsem se ani na chvilku nezastavil. Náš český šéf měl toto přechodné období zajistit po personální stránce, nicméně jeho zajištění spočívalo jako vždy v tom, že nezajistil nic.

Další kolega, který dorazil, byl cizinec, čili ten mi s problémy českých zaměstnanců naší společnosti nepomohl. Konečně se přiblížila osmá a já se začal těšit na desiatu (jak by řekli Slováci, čili na svačinu). Ještě mi ale zbývalo dokončit na dálku instalaci programu u jedné české kolegyně. Jako skoro v každé práci toho ona musela hned ráno hodně probrat s přáteli ze svého kanclu. Jak jsem tak hladový s telefonem v ruce pozoroval ubíhání modrých čtverečků v instalačním okně na jejím počítači, zaposlouchal jsem se do jejího vyprávění. "To je úplně nejlepší chleba! Jako vážně, lepší chleba než v Liberci nikde nepečou. Já jsem ho přinesla domů, ještě voněl, pak jsem ho křoupavý rozkrojila..." Zakryl jsem si sluchátko a říkám kolegovi, který právě dorazil: "Ty jo, já se tady už kroutím hlady a ta kráva tam popisuje nejlepší chleba na světě!" Nevím, asi budu muset vyrazit do liberecké pekárny, protože oslavná óda na místní chleba neměla konce.

V tu chvíli se z mého břicha ozvalo táhlé nekonečné kručení...;-)

Business trip...;-)

Včera hned ráno mě a kolegyni šéf opět odvezl na sever, kde jsme měli naplánovaných několik posledních školení. Tentokrát ovšem i s ubytováním.

Včerejší odpolední skupinka se ukázala jako velký oříšek, naštěstí jsme právě na ni byli v učebně tři. To je tak, když se vám sejde několik lidí, kteří mají být vyškoleni na určitý nový systém, ale jsou od začátku přesvědčeni, že to bude změna k horšímu. Museli jsme hodně improvizovat, vlastně nám vůbec neumožnili jet podle připravené osnovy, takže jsme se ve vymezené době 3 hodin téměř nestihli dostat k tomu, co jsme opravdu potřebovali. Po skončení nás jeden z místních ajťáků měl odvézt k nedalekému hotelu. Trochu od vidění ho znám, protože se několikrát objevil i u nás v Praze a všichni jsme získali dojem, že je strašný suchar a morous. Když nastartoval auto, pustilo se mu automaticky rádio - stanice Vltava. Naštěstí ho hned vypnul - asi tušil, že jsem si před cestou nevzal kinedryl a náhlý nával vážné hudby bych taky nemusel rozdýchat...;-) Hned po vymotání se z areálu továrny se zeptal, jak to šlo. Po pravdě jsem mu řekl, že až na tu druhou skupinku super. A v tu chvíli jsme zjistili, o jak citlivého člověka jde. Začal nám totiž starostlivě vysvětlovat, proč tomu tak je, proč se k novince staví tak skepticky atd. Za jeho omluvného monologu nám utekla cesta k hotelu, kam nás doprovodil na recepci. Poté, co jsme dostali klíče, ještě nás požádal, aby jsme šli na chvilku ven a tam se nám znovu omlouval za své kolegy. Litoval jsem, že jsem na jeho otázku v autě vůbec odpovídal...;-)

Po příchodu na pokoj jsem na chvíli užasl. Slovo pokoj není až tak úplně přesné, protože těch pokojů bylo rovnou několik. Jo, pět hvězdiček je pět hvězdiček, to se zase jednou někdo plácnul přes kapsu... Při večeři jsme s kolegyní probírali pracovní věci a kochali se výhledem na Ještěd. Kousek od nás se navíc proháněli koně. Jeden by mohl říct - romantika. Tu narušil až jeden kůň. Slyšeli jsme podezřelý zvuk, jaký bývá k zaslechnutí na toaletách, který neměl konce. Otočil jsem se a spatřil jezdkyni na koni, který měl zvednutý ocas a dával volný průběh větrům. Přesněji hurikánům...;-) Je mi jasné, že kdybych sám uměl jezdit a chtěl někoho oslnit, byl by tohle při mém štěstí můj hřebec!;-)

Večer se mi podařilo jít poměrně brzy spát, zalehl jsem už těsně před desátou. Jediným záporem ubytování se ukázala neuvěřitelně vrzající postel. Ráno jsem se pak u snídaně svěřil kolegyni a zeptal se, jestli ji nebudilo, když jsem se na posteli mlel. Ona se začala smát, protože se mě chtěla zeptat na totéž. Že by záměr majitelů? Rozhodně toto jinak skvělé ubytování nelze doporučit na svatební cestu...;-)

Po snídani jsme se vydali zpátky do areálu, kde nás čekalo školení poslední skupinky. Naštěstí na rozdíl od předchozího odpoledne, tito byli příjemní, takže příjemná tečka. Navíc to dopoledne poměrně rychle uteklo.

Po obědě se nám ozval šéf, že už dorazil, sešli jsme se s ním a vydali se na cestu zpět. Bohužel zrovna dnes a právě na silnici, po níž jsme měli jet byla zablokovaná doprava nadměrným nákladem, který nemohl projet, takže jsme úsek museli objíždět. Jednu chvilku jsme jeli jen kousek od mého bydliště, tak jsem si tak říkal, že by šéf byl opravdu kabrňák, kdyby mě vyhodil doma...

Bohužel jsem se přesvědčil, že kabrňák není!;-)

Dovolená...;-)

O víkendu jsme tentokrát vyrazili jen do Kolína na nákup. Rozhodl jsem se do auta naložit i basu lahví + pár flašek, které se ve sklepě povalovaly jen tak mimo. Pak jsem, aby řeč nestála nabídl tátovi, jestli nechce jet na nákup s námi. Kývl a já za chvíli přemýšlel, na co svést cinkání v kufru...;-)

Dneska jsem si potom schytal ranní směnu. Moje plány, co všechno si tak od šesti ráno vyřídím , ale vzaly rychle za své. Hned v 6:01 se mi ozval první člověk s problémem, po něm pak další, do toho mi zavolal šéf z Německa, aby se zeptal, jak jsme na tom po ránu personálně. Bylo mi to divné, asi tak jako zvýšený počet problémů po ránu, vždyť od šesti tu bývá vždycky jen jeden člověk.. To vše ale jen do té doby, než jsem jistil, že náš český šéf nezklamal a opět zklamal. Protože na Lotusy nebyla zmigrována jen část Česka, do čehož jsem taky tak trochu namočený, ale hlavně všechny pobočky, které máme v severní Evropě a bohužel to nedopadlo úplně bez chyby. Tak trochu na to zapomněl. Rozhodně jsem tak dnes nepoznal, co je to nuda.

Jinak ale tento týden bude přece jen poněkud netradiční. Zítra totiž hned po ránu opět vyrážím daleko na sever a tentokrát to bude s bonusem. Jelikož školím dopoledne, odpoledne a ještě další den dopoledne, mám zaplacené ubytování v hotelu, takže mě čeká taková pozdní baboletní jednodenní dovolená. Zrovna mě, který ze všeho nejvíc na světě nesnáší balení zavazadel...;-)

Školení...;-)

Pátek jsem strávil sice pracovně, nicméně mimo své pracoviště. Podle plánu se totiž konalo druhé školení. Tentokrát ovšem v naší české centrále až u Šluknovském výběžku.

Ráno jsem si ještě stihl koupit zásoby a za chvilku už dorazil šéf, který mě s kolegyní měl odvézt. Účastníci totiž byli rozděleni do dvou skupin dopoledne a dvou odpoledne. O té druhé části jsem se dozvěděl až ve čtvrtek v podvečer, protože jak už tady dříve padlo, celou akci u nás dost ohrožují nejrůznější zmatky. Pozvánka na dopolední školení mi přišla už před několika dny a právě až den před ním jsem zjistil, že byla rozeslána ještě jedna na odpoledne, v níž jsem ale bohužel nebyl. Ačkoli jsem školitelem...;-)

Dopolední část proběhla bez jakýchkoli problémů, moje skupinka byla dost nenáročná. Horší to měla kolegyně, u které bylo několik nevyzpytatelných ajťáků.

Následoval oběd, takže jsme měli šanci poznat místní kantýnu. Vybral jsem si jídlo a paní za pultem se mě jěště zeptala, jakou si dám polévku. Odpověděl jsem, že žádnou a ona na to hned ustaraně, ať si tedy alespoň vezmu salát, protože je to v ceně - buď polévka nebo salát. Stejně tak pití. Za rovných 60 korun jsem tak měl hlavní jídlo, šopský salát a limonádu. Odebral jsem se ke stolu ještě s jedním místním ajťákem, s nímž bývám v častém telefonickém kontaktu a při jídle jsem pozoroval okolí. Nejvíc mě oslovila obrovská obrazovka, na níž se střídaly nejrůznější informace. Třeba jako že uběhlo 325 dní od posledního úrazu, nebo odpovědi šéfů na stížnosti zaměstnanců. Jednou z nich byla stížnost na vysoké ceny v kantýně. Hm, týden v Praze na ně!;-) Přímo z jídelny je vidět do výrobní haly. Nejprve jsem si myslel, že je to kuchyně, ale podle strojů mi posléze došlo, že nikoli. Čisto tam ale bylo, že by se dalo jíst ze země.

Cestou do a z kantýny jsme potkali hodně dělníků. Sice se tvářili poněkud nedůvěřivě, nicméně všude nám dávali přednost. Až mi to bylo hloupé, proto jsem se před dveřmi do jídelny zastavil a pokynul dělníkovi, co právě vycházel, že ho pouštím. Snad desetkrát mi poděkoval...

Odpolední část školení byla o něco méně příjemná, protože tentokrát jsem měl já skupinu, v níž byli ajťáci. Daly se tedy očekávat nepříjemně konkrétní dotazy. Ani nevím jak, ale vybruslil jsem z toho a tři hodiny utekly jako voda. Po skončení jsme vyřídili papírové formality s místním HR oddělením a za chvilku se na recepci objevil šéf. Snad i díky tomu, že ho příliš nezajímá spotřeba, byli jsme za chvilku v Praze (při pohledu na kolony opačným směrem bylo jasné, že tam by nám to trvalo mnohem déle). V kanceláři jsem ještě vyřídil cosi důležitého a vydal se vstříc víkendu. S třemi hodinami přesčasu v kapse...;-)

Úspěch...;-)

Asi po dvou letech jsem se částečně vrátil k tomu, co jsem vystudoval a na co mám papír. K učení. Ještě s jednou kolegyní mám za úkol vyškolit několik našich vybraných zaměstnanců, aby tito pak byli schopni poskytnout podporu svým kolegům při přechodu na nový mailový systém. Jde o několik dnů D, z nichž první byl včera, další následuje zítra a pak ještě příští týden.

Včerejší trénink byl lehce nepříjemný v tom, že jsme to neměli vyzkoušené a nevěděli jsme tak pořádně, do čeho jdeme. Zúčastnili jsme se jen dálkově jako posluchači školení kolegů ve Španělsku, ale na vlastní kůži je to přece jen trochu jiné. Plus jsme při premiéře měli jen v podobě domácího "hřiště." Šlo totiž o lidi z naší slovenské pobočky, kteří přijeli k nám. Team Lotus Notes z Německa, s nímž velice úzce spolupracujeme, nám ještě před začátkem poslal zprávu, ať se držíme a že na tom, jak kvalitně práci odvedeme, záleží úspěch celého projektu. Výborně. Když jsem odcházel do zasedací místnosti, povídá mi kolega, jestli mám strach. Vzpomněl jsem si na hororové zážitky ze základní školy a odpověděl jsem: "Ne, tihle jsou aspoň trestně odpovědní!"

První si vzala slovo kolegyně a já se po chvíli zhrozil, jelikož mluvila tak rychle, že mi bylo jasné, že celou prezentaci, s níž jsme si měli vystačit na tři hodiny, projede za pár minut. Naštěstí nastal drobný technický zádrhel (Slovákům jsme nakukali, že jsme nasimulovali problém, s nímž se mohou setkat) a po něm jsme tempo zvolnili. Do toho ještě přišlo pár otázek a nakonec jsme vyhrazený čas ještě trochu natáhli.

Celý přechod na nový systém vypadá tak, že nejprve se zmigrují data těchto několika proškolených uživatelů, aby si mohli program osahat a za pár dní se přemění účty všech ostatních. Ve všech našich světových pobočkách to tak dosud vypadalo a všechno až na malé drobnosti proběhlo bez problémů. Tato věta ovšem vzala za své právě včera. Co jsme totiž netušili, že Slováci se nakonec prohodili a ti, co se původně přihlásili, za sebe poslali náhradníky. Zatímco jsme jim tedy předávali vědomosti, migrovala se data. Nikomu nebylo nic divné. Až dnes ráno. To se totiž začali ozývat první lidé, že se chtějí dostat k mailům, ale svůj program nemohou najít.

Jelikož jde o přísně sledovaný proces, začalo se hned zjišťovat, kde se stala chyba. Po nějaké chvíli se přišlo na zmíněnou záměnu a celá záhada se tak vysvětlila. Takže my jsme vyškolili kolegy (náhradníky), kterým zatím zůstal starý systém, ti, kteří se původně měli dostavit, si ráno spustili nový program, který v životě neviděli a netušili ani, jak se do něj přihlásit.

Dnes jsem potom rozesílal materiály kvůli zítřejšímu školení a vzápětí mi dorazilo několik "Out of officů" od uživatelů, kteří se přihlásili na školení. Už teď je mi jasné, že svědomitě poslali náhradu.

Úspěch celého projektu je tak ve hvězdách...;-)

Akta X...;-)

Původně jsem byl rozhodnutý, že si vyberu krátkou tvůrčí pauzu. Blíží se podzim a na mě jako každoročně začíná lézt nějaký ten splín. Ještě horší ovšem je, že se v mém okolí opět začali jaksi víc koncentrovat samí s prominutím debilové, kteří mi na náladě taky nepřidávají (těm několika výjimkám se omlouvám) a postupně to spělo až tak daleko, že se mi ani nechtělo nic psát.

Ovšem s tím, co mi minulý týden vrtalo hlavou, se přece jen svěřím. Šlo o záhadu hodnou seriálu Akta X.

Nechodím sice oblékaný podle nejnovější módy, nicméně určitá základní pravidla ctím. Třeba jako nechodit jako trhan (čestnou výjimkou budiž některé mé výpravy na koncerty;-)). Právě minulý týden jsem přišel domů, zul se a skrz ponožku na mě koukal palec. "Trapas," pomyslel jsem si, ale stane se, že o něco zavadíte a díra je hned. Snad si toho v práci nikdo nevšiml. Další den jsem si ráno vzal (nevím, to snad ani nemusím zdůrazňovat) nové ponožky. Uběhl celý den, já přišel domů, zul se a co na mě nekoukalo? Ano, starý známý palec. Pomyslel jsem si opět něco o trapasu a manželka ještě dodala, co že si o ní v (mé) práci pomyslí (nevím, asi jde o příklad ženské logiky;-)). Další den ráno jsem si ponožky (opět nové) pro jistotu zkontroloval a do tašky si zcela paranoidně hodil jedny náhradní. Ještě během pracovní doby jsem se několikrát nenápadně ujistil, že je všechno v pořádku. I před cestou domů jsem je podrobil kontrole. Všechno v pořádku, oddechl jsem si. Doma u dveří se zouvám, a co nevidím? Další díra. Celkem jsem takhle zničil čtyři páry ponožek a doteď nechápu, co bylo příčinou.

Stejně nenápadně jak celá záhada začala, tak taky skončila...

Uhni...;-)

"Tady se kouří všude panáčku," odpověděla mi paní druhém konci telefonu, když jsem ve čtvrtek objednával stůl na sobotní oběd a mně v tu chvíli došlo, že šlo skutečně o hloupý dotaz, protože je asi málo pravděpodobné, že by se ve středověku krčmy půlily na kuřáckou a nekuřáckou část. Ano, v sobotu jsme se vydali do středověké krčmy v Dětenicích.

Cesta tam proběhla velmi rychle, drobný zádrhel nastal jen v její polovině, když v celé vesnici byl uzavřen jeden silniční pruh a dopravu řídil semafor. Až těsně před Dětenicemi jsem se potom taky podivil, když proti nám jelo auto, které se nemínilo vyhnout a to i přesto, že šlo také o úsek, kde byla doprava svedena do jednoho pruhu, ovšem tentokrát místo semaforů stála nahoře značka, oznamující, že právě vozidla jedoucí naším směrem mají přednost. No nic, vyhnuli jsme se, minuli několik zničených cedulí a ve zpětném zrcátku jsem se ujistil, že už jsme v cíli. Projeli jsme kolem přeplněného parkoviště za padesát korun a auto nakonec nechali na kraji vesnice u silnice mezi desítkami dalších. Zadarmo.

Před vstupem do krčmy jsme se setkali s příbuznými a vydali se dovnitř. Po chvilce jsme přivykli šeru a když nám donesli jeden škopek a třikrát chcanky (= nealko pivo), bylo všechno, jak má být. Objednali jsme si jídlo, o němž jsem měl jasno už dlouho před návštěvou, takže jsem si dal žebírka na medu. Všiml jsem si, že na rozdíl od jiných pokrmů u tohoto nebyla uvedena žádná omáčka, proto jsem se obsluhy zeptal a dozvěděl jsem se, že tam je omáčky tolik, že budu rád, když nestrávím odpoledne na latríně. Když mi jídlo donesli, došlo mi, že jsem měl skutečně dobrý nápad, abychom s sebou vzali Andreáskovy vlhčené ubrousky, během chvilky jsem byl totiž zamaštěný skoro všude. Kolem prošla další servírka, podívala se na hromadu jídla na mém talíři a tázavě vykřikla, jestli to fakt sežeru sám. Se zamaštěnou pusou jsem se zmohl jen na zakývání.

Po nějaké chvíli jsem si uvědomil, že to fakt nedám a jeden kus žeber jsem nechal. Manželka se najedla rozumněji než já, takže si objednala ještě zákusek. Za chvilku už před ní ležela ohromná buchta s poznámku, ať se opováží něco nechat. Mně bylo hned jasno, že já jí s tím rozhodně nepomůžu.

Ještě chvíli jsme poseděli, probrali všechno možné, načež jsem si od obsluhy vyslechl, že se mi ta huba nezastaví, zaplatili a vydali se domů. Když jsem se zvedl, ozvalo se za mnou hlasité: "Uhni!" To procházel jeden z místních obsluhujících.

Vydali jsme se s příbuznými ve dvou autech na cestu zpět. Jel jsem pomaleji, jelikož jsem udával směr, a vylekal se až u prvního rozkopaného úseku, kde už po polední pauze opět pracovali dělníci. Přesně tam, kde proti nám cestou sem jelo auto, co nám nechtělo uhnout. Došlo mi, že nahoře byla značka oznamující přednost vozidlům shora dolů, zatímco dole stála značka, oznamující přednost vozidlům nahoru. Možná bych to ani tolik neřešil, kdyby proti mně jelo cokoli jiného než obrovský bagr a já nevěděl, kam uhnout. Naštěstí přesně ve chvíli, kdy jsem se jakž takž uklidil z cesty, zahnul do jedné z uliček výš a já mohl jet dál. Až na místo, kde v jediném průjezdném pruhu stál ohromný náklaďák, na nějž nakládali hlínu. Zastavil jsem, ale jeho řidič mi ukazoval, že můžu jet. No jo, ale kam. Všiml si mého tázavého pohledu a mávnul směrem na úzký chodník. Nezbývalo, než zavřít oči a risknout to. Projel jsem a pomalu míjel náklaďák i s nakládajícím bagrem, když mi zpoza mezery přímo před auto vkročil jiný dělník. Fakt klika, že jsem nějak předvídavě měl druhou nohu na brzdě.

Další část cesty probíhala celkem nudně, nepočítám-li hejno hus, které šlo po kraji vozovky (v protisměru!;-)), až do té chvilky, než jsme přijeli k úseku se semaforem, kde přímo před námi padla červená. Tam jsme zkejsli na dlouhých asi deset minut. Když se nám zase rozsvítila zelená a předepsanou třicítkou jsem se vydal vpřed, musel jsem chvíli přemýšlet, jak se vyhnout cyklistovi, který mířil přímo prostředkem jediného průjezdného pruhu proti nám. Na poslední chvíli naštěstí pro sebe pochopil, že šance nejsou tak zcela vyrovnané, a raději uhnul.

Zbytek trasy už nám byl důvěrně známý, takže jsme nabrali trochu benzinu a za chvíli dorazili domů. Já jsem si cestou uvědomil, že dva takové víkendy za sebou a stane se ze mě vegetarián. 750 g masa, je 750 g masa...;-)