Statistika...;-)

Ani letos nevynechám svůj nejoblíbenější poslední příspěvek roku, jehož tématem je statistika.

Jestli jsem loni zveřejnil do té doby rekordně nejmenší počet příspěvků, pak letos jsem se dostal ještě pod toto dno. Včetně tohoto se tentokrát jednalo o pouhých 70 článků.

Tentokrát nejvyšší návštěvnost představoval 25.leden, kdy sem zavítalo 80 návštěvníků. Naopak pouhých pět lidí se ukliklo a přišlo na můj blog 19.října a 21.prosince.

Za celý rok do tohoto okamžiku se sem podívalo celkem 6156 lidí. Nejdelší prodleva mezi příspěvky činila celých 40 dní a to od 8.listopadu do 18.prosince.

Rok 2013 byl také rokem nejdelších automobilových tras. Začalo to hned v květnu asi 450 kilometry do Pasova, pokračovalo více než 600 kilometry k Balatonu v červenci, a zhruba 350 kilometrů do Norimberku v závěru stejného měsíce už potom vypadá úsměvně.

Poslední čtvrtletí se potom zcela jistě neslo ve znamení dosud největší finanční transakce v mém životě, spojené s prodejem bytu a nákupem domu.

No a ty úplně nejlepší okamžiky uplynulého roku? Nechte mě přemýšlet… Kromě stěhování... Že by dva koncerty Die Toten Hosen?!;-)

Sporák...;-)

Vánoce jsou tak nějak za námi, a ačkoli jsem si dopřál za poslední roky nejdelší volno, uteklo to víc než rychle. A to už vůbec nemluvím o tom, že jsem zase o rok starší…;-)

Nadílka byla víc než bohatá, největší radost u Andyho vyvolal vytoužený opravdový foťák (Cannon - prostě klasika pro čtyřleté dítě;-)), společné dětské nadšení pak způsobily klávesy s možností zapojení mikrofonu. Naše reakce už tak vřelá nebyla, zvlášť když Ála vydrží hodiny zpívat pár veršů holka modrooká…;-)

Kromě jiných tradic jsme i letos pokračovali v té, že každé vánoce odnesou jedny světýlka na stromek. Tentokrát dosvítily na den mých narozenin. A chvíli poté následoval ještě další výbuch, tentokrát ale ne smíchu či nadšení.

Dosud jsme byli zvyklí na elektrický sporák, jenže v našem novém domě je plynový. V pátek jsme měli plotýnky přikryté takovým tím krytem, v kuchyni hrál děda s Andym Černého Petra, zbytek rodiny v obýváku. Malý Ála pobíhal střídavě tam a zpět. Najednou se z kuchyně ozvala podivně kovová rána, po níž následoval Álův křik. Nejprve jsme si mysleli, že do něčeho narazil, ale pak jsme ucítili známý pach plynu a bylo jasno. Otočil knoflíkem, čímž pustil plyn, který se začal hromadit pod krytem sporáku. A po nějaké chvíli (naštěstí nebyla tak dlouhá) stiskl zapalování. Co následovalo, jsem už naznačil. Vyvětrali jsme, výchovná přednáška byla zbytečná, protože jestli si Ála bude něco do smrti pamatovat, pak to bude tohle, a manželka ho utěšovala. Pohladila ho a zůstal jí v ruce chomáček sežehlých vlasů. No, jestli se něčemu říká "zprdeleklika", pak tohle bylo ono!

Reakce byla zcela zřejmá - sporák jde z domu. Jenže se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Na elektrickou verzi by byla nutná rozsáhlejší úprava kuchyně a představa několika týdnů nebo měsíců ve společnosti plynového sporáku bez pojistky je neakceptovatelná. Následoval tedy výběr něčeho plynového ale bezpečného. Po prostudování parametrů a několika uživatelských recenzí bylo jasno. Včera nám odpadla jedna návštěva, tak jsme vyrazili do Kolína. Přece jen trochu nás honí čas a v Datartu výrobek právě měli na skladě. Dohodli jsme se s prodavačem a on začal vyplňovat informace v PC. Sporák nám dovezou až v pátek - no to už nějak dáme, ovšem instalovat ho musí technik, aby poté dal razítko do záručáku a ten má čas… "Nejdříve 20.ledna," sdělil nám drmolící prodavač, kterému jsem rozuměl každé třetí slovo. Podívali jsme se na něj trochu nepřívětivě, představa měsíce ve strachu, navíc s někde doma odloženým zabaleným novým sporákem, se nám ani trochu nezamlouvala. On se na chvilku omluvil a za pár minut byl zpět ještě s kolegou, který vypadal jako vystřižený z katalogu Kotvy z osmdesátých let. Ten nám začal účastně vysvětlovat, že to dřív opravdu nejde, až mu manželka rázně sdělila, že tedy půjdeme jinam. Vykulil oči zpoza brýlí a naučeně pokračoval, že jinde to bude úplně stejné. "To víte, vánoce, konec roku, inventury…" Neobměkčil nás, odešli jsme.

Ten samý výrobek měli podle webu také v Okay v Poděbradech, proto jsem se rozhodl jet domů tamtudy. Vstoupili jsme do prázdného obchodu, kde se to jen hemžilo prodavači (či spíše jak já po několika negativních skutečnostech obecně z velkých obchodů říkám podavači) a jeden se nám hned začal věnovat. Námi vybraný kus v prodejně neměli, ovšem jiný se nám zdál velmi podobný. Navíc slovensky mluvící prodavač nám odkýval všechno, na co jsme se ptali. Za nějakou chvilku se u nás objevil ještě jeho kolega, pamatoval jsem si ho, protože nám jednou prodával vysavač. Tehdy jsem měl pocit, že je celkem užvaněný, ale pomohl nám. Tentokrát nás zachránil, protože postupně vyvrátil úplně všechno, co nám nasliboval jeho předchůdce. Nejpodstatnější nám mezi těmi lži přišla ta o pojistce proti úniku plynu. Čili ta nejdůležitější věc, která nás do prodejny nahnala. Slovák se mezitím nenápadně vytratil.

Ten druhý prodavač se nám začal ochotně věnovat a zodpovídal všechny dotazy. Nakonec nám na sebe dal vizitku, abychom příště kontaktovali rovnou jeho. Na vizitce stálo, že je vedoucím prodejny… Dohodli jsme se na objednávce přes jejich e-shop.

Vrátili jsme se k autu a já ještě navrhl, že můžeme skočit ještě jen přes silnici do druhé velké prodejny elektro - Oáza. Tam to vypadalo hodně nadějně. Sice neměli přesně to, co jsme chtěli, ale zalíbil se nám tam jiný sporák, který překypoval funkcemi a navíc byl přechodně v akci o 3,5 tisíce zlevněný na nějakých 9. Na cedulce jsme neobjevili jednu důležitou informaci, proto jsem neohroženě vytáhl telefon, spustil google a už jsem ani nemusel rozklikávat odkazy s technickými daty. Hned jako první informace se mi objevila běžná cena - 6500,- korun. Kde vzali těch třináct? Otočili jsme se na podpatku a jeli domů.

Večer pak následovala objednávka v Okay a dokonce s dopravou zdarma…;-)

Track&Trace...

Před vánoci jsem se zmiňoval o problému s balíkem s posledními dárky, který se snad v duchu hesla dnes podáte, zítra dodáme, ztratil kdesi cestou.

Předpokládal jsem, že je pro mě celá záležitost vyřízena novou objednávkou, kterou jsem si vyzvedl osobně v pobočce. Ovšem Česká pošta mě nepřestává udivovat. Alza, které ztrátou zásilky vznikla škoda, uplatnila svou pohledávku vůči přepravci a mně teď přišel dopis označený Věc poštovní služby. Když jsem jej rozbalil, spatřil jsem formulář, kde mám podepsat čestné prohlášení, že jsem uvedenou zásilku nedostal.

O nic v podstatě nejde, pak to stačí hodit do schránky, kolem které denně chodím. Velmi mě ale překvapil přístup pošty. Nechápu totiž, proč musím podepisovat, že jsem něco neobdržel, když jsem nepodepsal, že jsem to obdržel. Vždyť přece při přebírání balíku bych se musel podepsat. Tohle na mě působí tak trochu jako že jsem vinnen a nyní musím dokázat, že tomu tak není.

Přitom na stránkách České pošty v oddílu Sledování zásilek (Track&Trace) po zadání čísla uvedeného balíku mohu sledovat pouze to, že balík byl 10.12.2013 předán poště v Praze a od té doby je na cestě na poštu u nás - viz obrázek z dnešního dne.

Já vím, že tady dělám z komára velblouda, ovšem nutnost mého prohlášení skutečně příliš nechápu. Nemohou si to dohledat sami, aniž by do toho tahali zákazníka, kterému ztrátou způsobili problémů víc než dost?

Psycho...;-)

Přesně po 14 dnech v novém domě jsme dnes zažili tak trochu psycho. Předem upozorňuju, že tentokrát si nevymyslím ani jediné písmenko a příběh ani trochu nepřibarvím.

Odpoledne jsme odešli ven a kolem páté se vrátili. Sedíme s dětmi v kuchyni, když se někdy po půl šesté ozvalo jakési bouchnutí, jako když něco spadne. Prošli jsme nejprve místnosti v přízemí, a protože nic nevypadalo, že by před několika vteřinami opustilo své místo směrem dolů, vydal jsem se prozkoumat místnosti v podkroví. Samozřejmě zcela neohroženě a ani trochu jsem se nebál...;-)

Na schodišti máme světlo na fotobuňku, protože předchozí majitelka se tu bála (už chápu;-)). Zdolal jsem poslední schody a zjistil, že v místnosti nahoře svítí dotyková lampička. To se mi zdálo hodně divné, tím spíš, že po celoodpolední vycházce nikdo z nás nahoře nebyl. Popadl jsem kovové autíčko, abych měl aspoň nějakou zbraň. Hned jsem se cítil mnohem bezpečněji a se svítícím džípem v ruce jsem zajisté vypadal velmi drsně. Prošel jsem postupně všechny kouty, podíval se do skříní a dalších možných skrýší a začal si připadat trochu jako paranoidní blázen. Když jsem se vracel ke schodišti, všiml jsem si převráceného šanonu na poličce. To by vysvětlovalo ten zvuk, bohužel rozsvícenou lampičku to neosvětlilo. No dobře, možná jsme ji zapomněli zhasnout sami odpoledne, i když proč bychom rozsvěcovali odpoledne, když svítilo sluníčko...? A taky proč ten šanon, na který nesaháme, spadl právě teď večer?

Vrátil jsem se dolů a nějak instinktivně jsem si sedl tak, abych viděl na schodiště, to kdyby se rozsvítilo světlo na fotobuňku (i když netuším, co bych dělal, kdyby se tak opravdu stalo!;-)) Za zády obývák. Najednou se odtamtud ozvala melodie. Podívali jsme se s manželkou na sebe - vždyť tam nikdo není! Naštěstí jí po chvilce došlo, že se tak hlásí jedna z hracích hraček, když si jí nějakou dobu nikdo nevšímá. Uf.

Sedíme dál u večeře a já jen tak mimochodem prohodím dotaz, jestli je zamčeno do sklepa. Manželka řekla, že ano, vždycky zamyká. Zapnul jsem kávovar, který zpočátku vždy provádí takový test, jestli mu všechno funguje. Mezitím mi to nedalo, vzal jsem za kliku dveří do sklepa a ty se otevřely. Pěkný... Zamknul jsem a vrátil se do kuchyně. Říkám manželce, že bylo odemčeno. V tu chvíli zavrčel kávovar, který do té doby pouze ukazoval všemožné nápisy na displeji, a teď proplachoval trysky. Manželka téměř nadskočila, protože si vůbec nevšimla, že jsem ho zapnul. Zasmáli jsme se tomu, jak jsme trapní a v tom se ozvalo podivné cvaknutí z obýváku. Šli jsme tam oba a já prošel ještě do další místnosti, protože jsem nespatřil nic, co by takový zvuk mohlo vydat. V posledním pokoji máme ještě dost nezařazených věcí po stěhování. První, čeho jsem si všiml, byla dětská kytara na skříni, která vypadala, že každou chvíli spadne. Zavolal jsem manželku, že takhle by jí nechávat neměla, nebo v noci spadne a lekneme se (což se nám přece normálně nestává!;-))

"Ale já bych ji takhle nikdy nedala," dušovala se. Nevím, ale na skříň kluci nedosáhnou.

Zase jsme se vrátili k dětem. Andy měl zapatlané ruce od večeře, tak mu povídám, ať si je jde umýt. Odešel jako by nic do koupelny, ovšem za chvíli slyšíme křik a on běží zpátky se slovy: "Bubák, bubák!" Přičemž ukazoval do temné koupelny. Pak se začal smát.

Kdybych neměl smysl pro černý humor, zasloužil by v tu chvíli pár facek!;-) Moc vtipný...

Nicméně cvaknutí a pohozenou kytaru zatím vysvětlenou nemáme...

Vyřizování...;-)

V poslední době dost zanedbávám práci. Změna adresy s sebou přinesla neskutečné množství obíhání a samozřejmě v době internetové téměř všude chtějí, abych se dostavil osobně.

Na uplynulý pátek jsem si naplánoval návštěvu RWE a ČEZ. Před budovou RWE jsme se sešli s novým majitelem našeho bývalého bytu, uvnitř jsem si vzal lístek s číslem, které se okamžitě rozsvítilo na tabuli. Neskutečně ochotná paní s námi provedla všechny změny týkající se bytu, poté kupec (už tam jsem řešil problém, jak toho člověka oslovovat;-)) odešel. Následovala změna týkající se domu, kde nyní bydlíme. Celé to trvalo takřka přesně hodinu a po celou dobu paní, která vše vyřizovala, neztratila úsměv.

Pak jsem se vydal do ČEZu. Už při vstupu do haly mě uvítal zvláštní křik vycházející z místnosti, kam lidé chodili po vyzvání. Pak odtamtud rozzlobeně vyšla jakási žena a nahlas volala, že to snad nejí možné. Poté co se rozsvítilo moje číslo a já vstoupil do dveří, jsem pochopil. Paní od ČEZu se mi omlouvala, že jim od čtvrtka nefunguje systém v celé ČR, takže nemohou provádět žádné změny. Uznávám, že to je trochu problém, když jsem přišel změnit smlouvu. I tato dáma ale byla velmi ochotná a vyplnila se mnou alespoň všechny nezbytné formuláře a potom mi dala adresu, kam je mám naskenované odeslat.

Pak jsem se vrátil do Futura, kde jsem parkoval, a situace kolem jedenácté vypadala podstatně jinak než ráno, kdy jsem v poloprázdných garážích nechával auto. Kdo nezná kolínské Futurum - jde o jakési rádoby velké nákupní centrum, pro puberťáky pak samozřejmě pupek světa. Usedl jsem do auta a zařadil se do kolony vyjíždějících aut. Závory byly zvednuté, lístky se brát nemusely, a plno řidičů pouze projelo neúprosně zaplněnou garáží a hned zase bezradně odjíždělo. Zdolání těch pár metrů k východu mi trvalo minimálně 10 minut. A lepší to nebylo ani venku, kde jsem pár set metrů k velkému kruháku jel takřka krokem.

No jo, Kolín, velké město, jak vím z dob, kdy jsem tam pracoval. Už tehdy kolegové, kteří to do práce měli zhruba kilometr, jezdili autem, které potom zaparkovali dva kilometry daleko a deset minut si v práci stěžovali, jak celou cestu stáli v koloně a pak nemohli zaparkovat…;-)

Nákup posledních dárků v Alze...

Nemám rád nakupování dárků na poslední chvíli, zpravidla se snažím vše vyřídit tak, abych v prosinci do obchodů nemusel. Letos díky stěhování to bylo trošku jinak.

Poslední dárek jsem si objednal v Alze a nechal si jej doručit poštou k rodičům. Bylo to 10.12. odpoledne. Platba předem byla přijata prakticky okamžitě a do dvou hodin jsem obdržel email od České pošty o převzetí zásilky a jejím doručení následující den. To je rychlost, pomyslel jsem si a těšil se, že budu mít klid. Jenže druhý den balíček nikde. Ani v nejmenším jsem se neznepokojoval, v půlce prosince se menší zdržení dalo očekávat. Jenže balíček nedorazil ani následující den, stejně jako ten další. Po necelém týdnu jsem tedy do Alzy zavolal. Nepříliš ochotný operátor mi suše sdělil, že oni balíček předali poště, čímž mají vyřízeno a já se mám obrátit právě na tohoto dopravce. Zavolal jsem tedy tam a pro změnu znuděná slečna mi řekla, že se balíček s nejvyšší pravděpodobností ztratil a že se tedy mám obrátit na odesílatele, aby zásilku reklamoval. Následoval tedy další telefonát do Alzy a další operátor, tentokrát alespoň příjemný, který mi oznámil, že věc předává reklamačnímu oddělení, které se mi odpoledne ozve. Do večera nic. Druhý den jsem tedy znovu vytočil číslo, které jsem již znal zpaměti. Nepříjemná operátorka mě uklidnila, že prý "mým" směrem má pošta zpoždění, že o tom vědí, a ať tedy počkám do čtvrtka, že zrovna teď řešila něco podobného a taky to tak došlo. Ve čtvrtek dopoledne jsem se znovu obrátil na Alzu, už trochu nepříjemný. Ohlásila se mi milá operátorka a sdělila mi, že ona mi určitě pomůže a že problém vyřešíme. Sám jsem jí navrhl, že by asi bylo nejlepší zaplacenou ztracenou objednávku zrušit, udělat novou a tu bych si vyzvedl osobně na pobočce v Kolíně. I slečně se to zdálo jako optimální způsob. Během vyřizování zjistila, že jedna položka se mezitím vyprodala a bude až po Novém roce, musel jsem tedy zvolit jinou. Do nové objednávky popsala, co se stalo, ujistila mě, že zodpovědné oddělení, kam požadavek hned přepošle, spáruje platbu s minulou objednávkou a druhý den ráno si zboží mohu v Kolíně vyzvednout. Dost se mi to hodilo, protože právě v pátek jsem se do Kolína tak jako tak chystal. Večer mi to nedalo, podíval jsem se na status a zjistil, že zboží je rezervované v Praze a čeká na uhrazení. Řekl jsem si, že to mají možná opožděné a těšil se na druhý den. Jenže před odjezdem do Kolína jsem zjistil, že se status nezměnil. Proto mi nezbývalo, než znovu vytočit Alzu. Výherkyně ankety nepříjemných operátorek zjistila, že kolegyně z předchozího dne mi zapomněla sdělit, že jedna položka není v centrálním skladu, kam se nejprve musí přivézt a poté se může vše odeslat do Kolína. To už pochopitelně nestihnou ráno, ale s odpolední dovážkou tam zboží určitě bude a mně přijde SMS. Večer pořád nic, zboží stále čekalo na zaplacení, opět jsem se tedy obrátil na infolinku Alzy. Tentokrát velmi příjemný operátor se podíval do systému a zjistil, že kolegyně zapomněla zakliknout jakousi položku, díky čemuž se nová objednávka nespojila se starou platbou a systém skutečně čekal na uhrazení. Vesele mi oznámil, že to právě učinil a že zboží bude v sobotu v Kolíně. Za chvilku mi přišla zpráva o zaplacení zboží.

Jenže v sobotu žádná SMS, že bych se měl dostavit na prodejnu. Ani odpoledne. Podíval jsem se tedy znovu na status a tam se mi ukázalo, že zboží je na cestě, očekávané datum je pondělí 23.12. Přesně to, čeho jsem se obával - den před vánoci pojedu z práce do Kolína stát někde frontu. Naštěstí v sobotu pozdě večer mi pípla zpráva na telefonu a já se rozzářil, protože tam stálo, že si mohu vyzvednout objednávku.

Na cestu jsem se vydal v neděli hned brzy ráno, protože jsem očekával, že si Kolíňáci rádi přispí. Moje trable tak šťastně skončily, a když jsem slyšel pána přede mnou ve frontě u výdeje v Alze: "Když jsem si to v sobotu ve čtyři odpoledne objednával, nečekal jsem, že to tady v neděli ráno budu mít!" musel jsem se jen usmát. Stejně jako když jsem na rozpisu SIPO spatřil reklamu pošty. Padesát tisíc si klidně nechte, mně by stačil ten balíček.

Suma sumárum jsem ušetřil 83 korun za poštovné (které mi bude Alzou údajně vráceno), za to jsem utratil 25 korun za dodání na pobočku, provolal jsem téměř třista korun (padl na to kredit z telefonu, který jsem používal při prodeji bytu) a projel jsem benzín do Kolína a zpět.

České poště uděluji předvánoční Kyselou prdel a stejnou taky uděluju Alze. Sice jsem tam mnohokrát bezproblémově nakupoval a věřím, že zase budu, ale zjistil jsem, že jakmile něco nezafunguje tak, jak má, jsou v koncích. A přepojování od jednoho brigádníka na telefonu k druhému, z nichž polovina je na mě nepříjemná a další polovina neudělá svou práci pořádně, to mě skutečně příliš nepřesvědčilo, pozemštané, hihihi...

Předvánoční výlet...;-)

Kdo by to byl řekl, že ten jéžíšek je tak mocný… Už někdy na přelomu srpna a září jsem se rozhodl překvapit manželku vánočním zájezdem do Drážďan. Zařídil jsem tedy ubytování a doufal, že tou dobou nebude nikdo z nás nemocný.

V průběhu září jsme s Andym psali dopis jéžíškovi. On vymýšlel, já měl kreslit. Pominu-li přání jako kýbl vody, pak jsem se nejvíc natrápil s kreslením sklepa a kotelny. Ano, i to si náš potomek od jéžíška přál. A kdo mohl tušit, že se mu to splní?;-)

V každém případě ubytování zaplaceno a do toho celkem náhle přišlo to naše stěhování. Pořád jsem doufal, že se to časově nějak skloubí (zdůrazňuji, že pro manželku to bylo takřka do poslední chvíle překvapení). Když potom stěhování začalo vycházet na prosinec, dostavila se u mě lehká nervozita. Pak jsme domlouvali termín se stěhovací firmou a manželce bylo divné, proč jsem nechtěl víkend, když to nepředstavovalo žádný příplatek. Ale moje narychlo vymyšlené výmluvy chápala. První dohoda zněla na minulé pondělí. Je to dobrý, napadlo mě. Jenže potom se vyskytl malý zádrhel a museli jsme akci přesunout. Opět jsem zdůraznil, že hlavně ne na sobotu a opět si vymýšlel výmluvy, proč se v sobotu v žádném případě nechci stěhovat.

Pak to tedy padlo na čtvrtek a já si do jisté míry oddechl. Ovšem jen do té, než mi došlo, že to znamená, že pojedeme pryč v tom největším bordelu. Ale ten nám neuteče, zatímco vánoční atmosféra ano.

V sobotu dopoledne jsme tedy opustili dům plný krabic a beden a autem vyrazili směr Drážďany. Prvně jsem zabloudil už v Praze, ale vlastně hned jsem si svůj omyl uvědomil a pak už to bylo dobré. Postupně jsme se ocitli na D8 a uháněli až na její konec. Tam to bylo horší, v kopcovitých serpentinách jely dva kamiony a ty za sebou nechaly dlouhou kolonu. V závěru jsme potom minuli shořelý náklaďák. Hned za hranicemi jsem potom udělal tradiční přestávku, i když na WC jsem se neodvážil, neboť se tam schylovalo k nějakému policejnímu zásahu. Takže jen napít, protáhnout a pokračovat.

Díky německým zákonům ohledně otevírací doby, jsme tentokrát museli udělat změnu a na nákup jsme se nevypravili až při cestě domů, ale hned. Proto jsme zvolili výjezd Dresden-Südvorstadt a zamířili do Kauflandu, který už dobře známe. A co čert nechtěl, odbočil jsem úplně stejně blbě jako minule, takže mi nezbývalo, než se stejně jako minule otáčet na velké křižovatce. Opět doufám, že tam nejsou kamery.

Po ohromném nákupu jsme se vydali zpět na dálnici, po níž jsme objeli Drážďany a dostali se ze severu k hotelu. Oříškem se ukázalo parkování, protože zcela v duchu obsazeného hotelu se neslo i podzemní parkoviště. Nakonec jsme našli místečko vedle velkého auta, které lehce přesahovalo své vyhrazené místo, což se pak ukázalo jako velký problém, když jsem chtěl z auta vylézt. A co teprve, když jsem se konečně protáhl ven a uvědomil si, že jsem za oknem nechal položený parkovací lístek, který jsem potřeboval… Jestli mě na recepci sledovali, museli brečet smíchy.

Po ubytování jsme se vydali do centra na vánoční trhy. Šli jsme na ten nejstarší, na Striezelmarkt. Lidí tam bylo dost, nejvíc v první uličce, do níž zamířil asi úplně každý, kdo přijel tramvají. Tam se nedalo ani pohnout, ale o kousek dál to bylo mnohem lepší. A líbilo se nám tam moc, něco úplně jiného, než na co jsme zvyklí u nás.

Když jsme se dostatečně vyvětrali, vydali jsme se na tramvaj zpět. Nejprve jsem ale ještě musel v automatu koupit jízdenky. Vystál jsem frontu a pak mi vypadly dva papírky. Obsahovaly sice všechny bezpečnostní prvky, jen na nich nebylo nic natištěno. Přece jen barva nevydržela takový nápor turistů.

Druhý den před obědem jsme se vydali domů. Parkoviště pod hotelem viditelně prořídlo, já se opět nasoukal do auta a přejel na druhou stranu, abychom mohli naložit zavazadla. A pak už nás čekala cesta zpět. Tentokrát a to musím zdůraznit bez jediného zabloudění. Ono trefit se na dálnici, na jediné křižovatce dálnic přejet na druhou a dojet až do Prahy není zase až takový problém…;-)

Přesně dvě hodiny a 10 minut cesty uběhly jako voda, očekávaný zmatek kolem Prahy se nekonal a my se ocitli před domem.

I když nás zase přivítaly naložené bedny a krabice, přišel nám výlet po tom stresu předchozích dnů vhod!;-)

Stěhování národů...;-)

Po zatím nejdelší "tvůrčí" pauze jsem zpět a téma je, myslím, celkem přelomové. Minulý čtvrtek proběhlo velké stěhování. Celá akce byla od začátku poměrně velmi rychlá.

Na konci září nám zahraniční rodinní známí nabídli za velmi výhodných podmínek svůj plně vybavený přechodný dům a po krátkém rozmýšlení bylo rozhodnuto. Svou roli samozřejmě sehrály i vztahy v původním domě, kde jsem se tak rozhodl po 35 letech (!) zcela opustit byt. Víc to raději nekomentuju, tato kapitola je za mnou, i když ještě v úplném závěru jsem se kvůli jistému podrazu stihl rozčílit. Ale to už si budou muset vyřídit naši nástupci.

Následoval koloběh papírování a neskutečné byrokracie, kdy jedna úřední podmínka mnohdy vylučovala druhou a celé to vyvrcholilo zjištěním, že dům v podstatě neexistuje, jelikož podle katastru se nachází v ulici, řekněme, Ypsilonově, ovšem, jak se později ukázalo, kdosi si v minulosti ušetřil práci, neboť ulice se ve skutečnosti jmenuje Iks Ypsilona. Nakonec se ale vyřešilo i toto a ve čtvrtek odpoledne dorazili stěhováci.

Zde bych chtěl vyzdvihnout jejich zcela profesionální a zároveň lidský přístup. Podle známého klišé je lepší vyhořet, než se stěhovat, a sám bych nikdy dřív nevěřil, kolik věcí se vejde do jednoho takového obyčejného bytu. Ovšem pánové z firmy Vais sršeli po celou dobu vtipem (zatímco já funěl už po několikátém vyběhnutí schodů) a ačkoli byli placeni časově, ani na chvilku se nezastavili. A zdůrazňuji, že nic nerozbili, i když se ztrátami jsem tak nějak dopředu počítal. Jen jsem zíral, když například psací stůl, který jsme v minulosti vždycky přesouvali tím stylem, že jsme vyndali všechny šuplíky, pak jej namáhavě přenesli na nové místo a šuplíky vrátili, jednoduše popadli úplně celý, šuplíky obalili fólií, aby nevypadly, a nesli tři patra dolů jako nic. Stejně tak mi spadla brada, když jeden ze stěhováků čekal, až se dohodneme, kam přemístit ledničku, potom ji sám chytil a přenesl do druhého rohu místnosti. Večer jsme ji ještě chtěli s manželkou posunout o pár centimetrů a oba dva jsme funěli jako důchodci. Největší překvapení přišlo v závěru, když jsem obdržel účet. To jsem nevěřil vlastním očím. Ovšem v pozitivním smyslu. Podle velmi letmého pohledu do ceníku jsem čekal určitou sumu, ale ve skutečnosti se jednalo pouze o její zlomek.

Teď nás čeká ještě trochu toho zabydlování, závěrečné papírování a pak první vánoce v novém…;-)