Zip...;-)

V sobotu odpoledne jsme se vydali na otočku ke známým do Čáslavi s tím, se cestou ještě zastavíme v kolínském Tesku.
Uznávám, že se zvyšujícím se počtem kilometrů na tachometru už mě plno věcí nijak nepřekvapí, nicméně asi tři zážitky se řadí k lehce nestandardním. Nejprve na hlavní silnici do Kolína, kde jsem ve zpětném zrcátku sledoval, jak se za mnou blíží velké tmavé Audi (kdybych to měl popsat nějak obrazně, pak jsem si i přes stovku na tachometru připadal asi jako pilot rogala, k němuž se zezadu blíží tryskáč). V autoškole mě učili, že je důležité předvídat reakce okolních řidičů. Tak nějak jsem předvídal, že vzhledem k řadě aut v protisměru Audi přibrzdí, jenže jsem se spletl, takže mi nezbývalo, než uhnout nakonec za krajní čáru, když se zařazoval nikoli přede mě, ale na mě...
Druhé vzrůšo na sebe dalo čekat jen pár kilometrů. Jen tak na okraj zmínka, že v sobotu vládl poměrně hustý provoz. V podstatě na hranici Kolína se na hlavní silnici napojují auta z jiné hlavní silnice a měl by fungovat takový ten systém zipu. Jak jsme se tak zipovali, pustil jsem před sebe jedno auto zprava s tím, že za ním jedu já. Další řidič se tvářil, že na hru přistoupil, jenže když jsem byl vedle něj, začal se zipovat taky. Naše auto před šrámy zachránila jen rozšířená silnice a šikmé rovnoběžné čáry (V13a;-)) vlevo ode mě, na něž jsem operativně musel uhnout. Nadávat jsem přestal až poté, co jsem ve zpětném zrcátku spatřil vyplašený pohled řidiče.
Největší anarchie ovšem jako obvykle vládla na parkovišti před Teskem. Co já vážně nepochopím, jsou lidi, kteří vidí auto a vkročí suverénně přímo před něj. Dobře, o moc nejde, instruktor v autoškole mi ohledně parkovišť u supermarketů dal mnoho rad, ale nechápu, proč se ti lidé chovají jako na chodníku, zvlášť když za mnou třeba nikdo nejede, takže mohou chviličku počkat. Ale v autoškole mi vždycky vtloukali do hlavy: "Vycházejte z toho, že tady každý přemýšlí, jestli má koupit hrubou nebo hladkou mouku a už se vidí, jak stojí před sporákem..."

Zbytek cesty už proběhl nudně bez dalších výstřelků. Tedy až na to, že jsme za nějakých 40 minut stihli projet cédéčko se třemi alby v MP3. Manželka totiž hledala písničku, která se dá poslouchat...;-)

ALEŠ BRICHTA & AB BAND, BLUE BUCKS – Městský společenský dům Kolín, 27.10.2011

Včera jsem to v práci zabalil dřív (takže jen přesně 45 minut přesčas), protože jsem měl ještě něco naplánované na večer. Už minulý týden mě totiž zachránila známá, když mi koupila lístek na koncert Aleše Brichty (ještě jednou díky;-)). Do Kolína se totiž v době, kdy je otevřený předprodej, nedostanu. Naštěstí jsou lidé v mém okolí chápaví...;-) Myslel jsem si totiž, že akce jako Aleš Brichta by mohla být vyprodaná. Kupodivu jsem se celkem dost mýlil. I když na druhou stranu - lidí přišlo slušně a to, že nebylo narváno, mělo své výhody.

Zatímco dřív jsem kvůli vlaku chodil všude s velkým předstihem, s autem jsem zpohodlněl, takže přicházím těsně před začátkem.

Jako předkapela krátce po čtvrt na devět spustili Blue Bucks. Já se tady většinou o předskokanech nevyjadřuju příliš lichotivě, nicméně Blue Bucks byli trefou do černého. Hudebně ze stejného soudku jako hlavní hvězdy, takže jejich produkce nemohla urazit. Jejich set trval přesně hodinu a nejvíce povedené bylo finále s covery jako Highway to hell od AC/DC a Whisky to je moje gusto. Tentokrát se pořadatel opravdu trefil!

Změny na pódiu proběhly celkem rychle, předkapela se musela spokojit opět s malým místečkem vpředu před bicími AB Bandu, ovšem potom nastala prodleva a Aleš Brichta s kapelou dorazili až těsně před třičtvrtě na deset. Hned na úvod spustili zostra To, co mám rád, pak následovala píseň Vůně ženy, po níž Aleš prohlásil, že nebere příliš ohledy na to, co je politicky korektní a v tu chvilku už muselo být většině jasné, že bude následovat Deratizér, který v době svého vzniku vyvolal zcela nesmyslně kontroverzní reakce. Ještě před první skladbou byly trochu zmatky, protože kytarista George (vlasy měl až téměř pod kolena) zvukaři naznačoval, že je špatně mikrofon, ten to ale nechápal, takže až zhruba po druhé písničce sám svůj mikrofon přenesl před basáka na druhé straně podia. Mimochodem sbory obstarával právě basák Santy a mladá kytaristka Niky (hrála na kytaru pro leváky, což je trochu nezvyk), nicméně jejich zpěv nebyl vůbec slyšet. Co se zvuku týče, především zhruba první čtvrtina byla dost nevyvážená. Sice se rozléhaly krásně řízné kytary, ovšem z bicích jsem registroval snad jen kopák. Tu a tam tak bylo těžké rozeznat začátek písničky - třeba u notoricky známého Deratizéra jsem se podle předehry zrovna nechytal. Postupně se to ale zlepšilo.

Brichta předvedl průřez celou svou kariérou - ať už sólovou nebo s Arakainem a dalšími projekty, takže zazněly kousky jako Anděl posledního soudu, Kyborg, Ztráty a nálezy, Barák na vodstřel, Jsem prý blázen jen, Nechte vlajky vlát, včetně coverů jako Slečna závist (originál Uriah Heep-Lady in black) nebo Dívka s perlami ve vlasech (Omega - Gyöngyhajú Lány;-)).

Kapela dohrála už přibližně po hodině, nicméně následovaly samozřejmě přídavky. Těmi byla mimo jiné už zmiňovaná Slečna závist, kdy Aleš Brichta hrál na akustickou kytaru (celkem si ji ze večer vzal ve dvou písničkách). Znovu se kapela rozloučila krátce po jedenácté. Lidé se ji snažili znovu vytleskat, světla v sále dokonce opět zhasla, nicméně po chvíli se nemilosrdně rozsvítilo. Dalo se tedy usuzovat, že to bylo přání kapely. Škoda, mohlo to trvat trošku déle. Jinak ale spokojenost úplná, jediným slabším místem snad bylo závěrečné představování kapely.

Nejvíc mě ale překvapilo složení návštěvníků koncertu. Po dlouhé době zase akce, na níž jsem nebyl nejstarší, dokonce bych řekl, že jsem věkový průměr snižoval. Asi se ukážu jako typicky povrchní člověk, ale už podle pohledu se dalo poznat starší rockery a rockerky, které na této hudbě vyrůstaly, ovšem při pohledu na některé maminy, jsem měl pocit, že jsou ve špatnou dobu na špatném místě. Ale jak říkám šlo jen o povrchní hodnocení na první pohled.

Každopádně když nepočítám, jak jsem se postavil do fronty na pití u baru na sále (tentokrát byly otevřeny dva) a až když jsem si ji celou vystál, zjistil jsem, že tam mají pouze pivo, nic bez alkoholu, takže jsem musel jíst vystát delší frontu u druhého baru, dá se říct, že večírek byl téměř dokonalý.

Navíc jsem zjistil, že mě fakt baví řízení v noci, takže jsem si ho užíval - cesta domů po prázdné silnici trvala od nastartování jen 20 minut...;-)

Playlist:

2 roky...;-)

Andreásek už ve svém věku umí víc říkadel a básniček než já. Nejvíc si všechny užiju v sobotu a neděli brzy ráno, kdy si všechny nahlas přeříkává. Většinou nás ale překvapí i tím, že pravidelně přednese v premiéře i nějakou tu novinku.

Sice plno z nich sám neznám, ovšem i tak pochopím, že si z nás občas střílí. Třeba verš "Kudy ona tudy já, budeme tam oba - čtyři," se mi zrovna dvakrát nezdá, stejně tak jako třeba "Bez klobouku bos, natloukl si - ruku...";-) O tom, že všechno není tak, jak má, mě přesvědčí především lišácký pohled doprovázený smíchem.

Náš lingvista se zabývá také slovotvorbou. Nevím, možná jsem jediný, kdo neměl tušení, že od každého slovesa lze vytvořit citoslovce. Třeba když mi podává kancelářskou děrovačku a předtím mi ještě vysvětlí, jak se s ní má zacházet. Mačk, mačk. Stejně tak, když radostí začne přešlapovat na posteli, točit se u toho a nadšeně volá: Tanci, tanci. Při čtení pak dělá číty, číty, když píše, pak zase písy, písy a když se maže krémem, pak dělá mazy mazy...

Tak Andí, jen tak dál. A všechno NEJ k dnešním narozeninám!;-)

Zde jsou fotky z dnešní oslavy objektivem oslavence:

Tichá domácnost...;-)

Jak už jsem tady lehce naťukl, víkend se nesl v pracovním duchu. V pátek v půl deváté dorazila dodávka okenářů a já se vydal prvně po schodech z 2.patra.
Začalo to přesně jako minule - nejprve si mě oťukli tím, že mi dali nějaké lišty, jestli bych je mohl donést nahoru a pak to skončilo tím, že jsem nahoru nesl jedno křídlo okna. Rozměrově nic velkého, ovšem ve třičtvrtě jsem ho nahoře položil a ještě v 9:10 jsem lapal po dechu. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, že v igelitem krásně zabalené skříni (aby se tam nedostalo ani smítko prachu) mám léky na astma...
Akce Okna II. trvala déle než jednička, především díky balkónu, který se ukázal být poněkud tvrdším oříškem, než se zdálo. I tak bylo zhruba ve dvě hotovo.
V sobotu dopoledne jsem potom vyvážel stará okna do sběrného dvora. Hned u vrat se na mě vrhnul pán s metrem, který prý shání okna. Jak zjistil, bohužel tato byla moc velká. I tak je přeměřil postupně asi pětkrát, možná doufal, že se v mlze třeba srazila. Pak jsem do jednoho z kontejnerů házel úlomky rámů. Z boku přistoupila starší žena a zírala dovnitř. Nevšímal jsem si ji a pokračoval. Najednou zavolala do dálky: "Karlééé, pojď se podívat!" Karel dorazil a oba zírali na staré dveře na dně kontejneru. "Hele, zrovna pravé, ty by se nám hodily," pronesla paní zasněně. Najednou jako když přepnete z ČT2 na Novu se zzamračeně podívala na mě a nenávistně sykla: "Pán nám je tady zaházel!" Tak pardon, příště budu čekat, až si socky kontejner přehrabou.
Potom nastal čas malování. Myslím, že o týden dříve jsme v Obi koupili barvu. Vypočítal jsem, že potřebujeme pokrýt 29 metrů čtverečných, proto jsme sáhli po tří kilovém balení, na němž stálo, že je určeno pro 25 - 35m2. Měl jsem v ruce sice i větší kelímek (spíš pořádný kelím!;-)), ale ten byl na 70 m2 a i přes slabou matematiku jsem určil, že první možnost bude bohatě stačit.
Mýlil jsem se. V sobotu odpoledne táta právě maloval poslední část stěny a to už bylo jasné, že barva nevyjde. Nezbývalo tedy než nasednout do auta a uhánět do Obi. O tom, že jsem ve 14:29 nastartoval před domem a v 15:32 tamtéž motor zase vypnul se asi moc rozepisovat nebudu. Zmíním se spíš o tom, že jsem měl velký strach, aby námi vybranou barvu měli. Strach jsem měl zbytečně, barva v regále stála, bohužel ale nejmenší balení bylo 7,5 kg, čili na těch 70 metrů. Výborně, takže nám ještě tak na 65 metrů zbylo...;-)
Včera jsme si uvědomili výhodu plasťáků, kterou jsme dosud nepoznali. Doma je nejen větší teplo, ale hlavně - vládne tam ticho. A to rozhodně doma nemáme tichou domácnost...;-)

Pátek...;-)

V pátek nás čekala další velká akce - instalace (plastových) windows, tentokrát service pack 2, čili druhá půlka bytu. Dokonce jsem si na to opět vzal dovolenou.

Brzy ráno jsem ale ještě musel odvézt manželku do Kolína na vyšetření. Rozhodl jsem, že odjezd nejdéle ve čtvrt na sedm. Usedli jsme do auta, které jsem přes noc nechal venku, a přestože se ještě stále řadím mezi řidiče začátečníky, jedním mrknutím jsem pochopil, že máme úplně zamrzlé přední sklo, s čímž jsem se zatím ve své krátké kariéře nesetkal. Co teď? První, co mě napadlo, pustit klimatizaci. Samozřejmě to moc nepomáhalo, tak jsem koukal na ovládací panel a najednou si všiml spásné ikonky se symbolem předního okna. To jsou věci, tohle děda v žigulíku neměl...;-)

Za malou chvilku vypadalo okno, jako by bylo léto, a my konečně vyrazili. Venku ještě tma, přes namrzlé zrcátko na mé straně venku jsem toho taky moc neviděl, ale třeba světla aut ano. Bohužel se nedalo poznat, jak daleko jsou.

Před Kolínem nás přivítal další úsek na dluh vyfrézované silnice, tak jsme si chvilku postáli ve frontě na červenou. Taky jsem si prvně vyzkoušel jízdu v mlze a docela nic moc. Po několika minutách jsme konečně dorazili před nemocnici, já jen zastavil u parkoviště lékařů, vysadil manželku a pokračoval dál. Kolín mám přece dokonale projetý z doby autoškoly a tady jsme vždycky nějak jeli dozadu, pak zahnuli a ocitli se na jednom ze sídlišť. Krásně jsem si okruh promyslel. Bohužel jsme tehdy asi někudy jinudy (ono ve tmě vypadá všechno trochu jinak), protože jsem vyjel z Kolína a nevypadalo to, že by bylo kam uhnout, abych se vrátil na sídliště. Když jsem se potom objevil v další obci, došlo mi, že vážně jedu blbě. Nezbylo, než ji celou objet a vrátit se stejnou cestou zpět.

Dorazil jsem zase až k opravovanému úseku a poslušně se zařadil do fronty aut. Po několika minutách se pohnula, jenže byla tak dlouhá, že akorát když jsem se blížil k semaforu, padla na něm autu přede mnou opět červená. Jeho řidič se nenechal znervóznit a jel dál, já jsem to již neriskoval a zastavil. Řidič auta za mnou mě ještě bez rozpaků objel a pokračoval dál. Dalších několik minut zdržení. A to jsem už docela spěchal.

Domů jsem nakonec dorazil přece jen ještě včas, i když na poslední chvíli, telefonicky se ujistil, že Andreásek u babičky nezlobí a začal vyhlížet montéry, jejichž příjezdem začal další pracovní víkend. O tom ale až příště.

Kraví šunka...;-)

Tentokrát mě vážně dostala jedna kolegyně. Chystal jsem se do Alberta, proto jsem se zeptal, jestli někdo nechce něco přinést. Ozvala se akorát ona.

"Tak mi kup dvě kaiserky a nějakou šunku. Třeba kuřecí nebo krůtí." Jelikož už pěkně dlouho sedí v našem "drsném" koutku, kde já s kolegou tu a tam pronášíme nějaké velice vtipné poznámky, tak už si docela zvykla a leccos pochytila, takže si před ní nemusíme dávat pozor na pusu. A nejenže jí už jen tak něco nerozhází, naopak se ještě ráda přidá. Tentokrát jsem to ale vážně nečekal.

Na poznámku o krůtí šunce jsem (jak jinak než velmi vtipně;-)) pronesl jen cosi v tom smyslu, že si to ani nemusím psát, protože až budu stát u pultu s uzeninami, vzpomenu si na ní a hned mi bude jasné, co jsem chtěl koupit.

Kolegyně mě ale dokonale uzemnila: "Tak to ne, já kraví šunku nechci!";-)

Další milník...;-)

Andreásek v uplynulém týdnu absolvoval další milník. Poté, co jsme mu o několik dní dříve sebrali dudlík, rozmazlovali jsme ho chvilku usínáním v naší posteli. Minulou středu potom po večerním koupání padl dotaz: "Budeš spát ve své postýlce nebo ve velké posteli?" A Andík svým roztomilým hláskem pronesl památnou větu: "V novém pokojíčku!"
Podívali jsme se s manželkou trochu nechápavě na sebe, ovšem hned jsme se rozhodli využít šance na osamostatnění. Od té doby Andík spí sám ve svém pokoji. Jediné vzrůšo se vyskytne zpravidla pouze tehdy, když v noci ze své velké postele spadne. To potom bezradně stojí ve tmě uprostřed pokoje a brečí.
K ránu se většinou Andreásek ozve, tak potom už dospává u nás, ovšem hned druhou noc se podařilo, že se probudil, sám přišel a, protože já jsem už byl v práci, oznámil: "Mamiko, já sem pišel!"

Jako bonus několik krátkých videí:

Jak se rodí paparazzi:

Andreásek by se uživil jako prodejce v tržnici. Sledujte, jak přesvědčivý dokáže být, pokud se jedná o dětskou hračku za cca 20 Kč:

Kdo myslíte, že bude nakonec fotit?

Přeborník v kuželkách:

Střípek ze života...

Dlouho jsem přemýšlel, jestli a jak pojmout aktuální téma. Pak jsem si uvědomil, že ano, protože to tady jsou především střípky z mého života. Z života mého, mých blízkých a známých. K životu bohužel patří i ta druhá strana.

O víkendu mi zemřela babička.

Guano Apes, 22 – KC Vltavská, 13.10.2011

Tento čtvrtek jsem měl už poměrně dlouho zatržený v kalendáři, protože lístek na německé Guano Apes jsem si pořídil už někdy začátkem srpna. To se ostatně ukázalo jako velmi dobrý nápad, jelikož několik týdnů před samotnou akcí bylo vyprodáno.
Podstatu slova vyprodáno jsem pochopil právě ve čtvrtek večer. Ještě s panem O. a jeho slečnou Š. jsme vystáli frontu před vchodem, za námi podle mého odhadu stálo ještě tak dalších 300 lidí. Když jsme se dostali dovnitř, byl už ale sál narvaný. Nakonec jsme přesto zabrali celkem slušné místo, ale být v prostoru o několik set lidí méně (tak aby kapacita byla jen lehce překročena), nebylo by to vůbec špatné. Aspoň vzhledem k výši vstupného. S velkým množstvím lidí byly samozřejmě spojeny další věci - jako třeba dlouhá fronta na pití. Mimochodem - chtěl jsem si třeba odskočit, jenže před pánskými záchody se táhla dlouhá fronta holek. Tak jsem si to nakonec rozmyslel.

Jako předkapela se představila formace 22. Po našem příchodu už hráli, protože německá přesnost je německá přesnost a nikoho nezajímá, že je třeba ještě polovina lidí venku. Kdybych kapelu viděl jen na fotkách, jsem si jistý, že bych se pouze ušklíbnul, jejich vizáž byla nezaměnitelná. Jenže hráli zatraceně dobře. Na vystoupení měli vyhrazených 45 minut, proto se ve třičtvrtě na devět rozloučili. Myslím, že dvě minuty se ještě stále mohou brát jako královská přesnost (zvlášť, když vím, s jakým zpožděním zpravidla klubové koncerty začínají). Na vylepených rozpisech stálo, že Guano Apes začnou ve 21:15 a skutečně pouhé dvě minuty poté se kapela objevila na podiu.

Jako úvodní kousek (pro mě na začátek trochu překvapivě) zazněl Quietly. Kapela se s fanoušky přivítala až po druhé písničce a vesměs zazněly takové ty řečičky, jako že jsou rádi, že jsou zase v Česku (o prázdninách vystoupili na Masters of Rock), jimž věřit můžeme a nemusíme.

Až na 1-2 výjimky zahráli samé pecky, pokud se nepletu, šlo například o Open your eyes, Break the line, Doedel up, You can´t stop me, Sunday lover, Oh what a night, When the ships arrive, This time, She´s a killer (při níž se na pozadí objevil velký nápis APES SHALL NEVER KILL APES), Tiger, Fanman, All I wanna do nebo Fire in your eyes. V jedné z písní si basák s kytaristou vyměnili nástroje. Jinak kapela posílená o jednoho kytaristu stojícího v pozadí předvedla velmi slušný výkon, především se mi pak líbilo, co předváděl bubeník.

Velmi mile mě překvapil také výborný zvuk a to jak u předkapely tak u hlavních hvězd. Scéna byla jednoduchá, jen párkrát se změnilo pozadí tím, že vždycky sjela jakási vyzdobená opona. Asi oblíbený německý efekt, protože něco podobného používají i Die Toten Hosen (ovšem v podstatně větším měřítku odpovídajícím většímu prostoru).

Koncert měl podle plánu končit ve třičtvrtě na jedenáct, kdy mi ale už jela tramvaj, abych stihl předposlední vlak. Přišlo mi trochu líto muset pak čekat 1,5 hodiny, proto jsem odešel před koncem. Akorát když začaly přídavky. Asi po hodině se totiž kapela rozloučila a zhruba pět minut se nechala přemlouvat k návratu.

Koncert se mi moc líbil, až na to, že třeba pivo mě stálo 50 korun, jelikož v KC Vltavská je cena složena ze 30 korun + 20 jako záloha za kelímek. Jenže stůjte hodinu v davu a žmoulejte kelímek v ruce, abyste ho potom vrátili. Zase taková socka nejsem, takže po chvíli letěl kelímek na zem. Mimochodem, když už se zmiňuji o té zemi - strašně se lepila podlaha. Když jsem si chtěl jakkoli přešlápnout, musel jsem nejprve vyřešit problém, jak se odtrhnout od země.

I přes pá zmíněných záporů si večer zaslouží jedničku.

Ještě jsem vypátral pár fotek:

http://www.rockandpop.cz/guano-apes-kc-vltavska-13102011

Andreásek...;-)

Dnes měl Andreásek svátek. Loni jsme ho slavili na Ondru, ale jelikož neznáme žádného významného nositele tohoto jména;-), rozhodli jsme se jej držet podle kalendáře. A kdo má opravdu dobrý kalendář (jako třeba my), ten u dnešního dne vidí Andreas.

Andreáskovi je ještě vzhledem k jeho věku docela jedno, jestli dostane dárky jedenáctého nebo třeba dvacátého, proto jsme se rozhodli pro oslavu už v neděli. Z důvodu dokončování úprav v bytě jsme Andíkovi popřáli u našich. Manželka nejprve navrhovala, abychom vlastní dárky předali až třeba o dva dny později, protože se bála, že nebude vědět, s čím si hrát, takže si zvolí jednu hračku a ostatních si všímat nebude.

Jenže to by nemohlo jít o Andreáska. Ten měl totiž radost úplně ze všeho a to naprosto stejnou. Stejně velkou! Při každém novém dárku výsknul "Jé!" a oči mu doslova zářily. Mimo jiné dostal třeba kuželky, takže to nebude dlouho trvat a porazí mě v bowlingu. Zatím má ještě poněkud specifický styl, kdy kouli donese až ke kuželkám a trefuje se do nich z několika centimetrů, případně je bombarduje z výšky. Po shození poslední si potom nadšeně zatleská.

Další radost mu udělala dětská žehlička se zvuky páry - náš marný pokus, jak mu zabránit v braní té opravdové. Během pár minut jsme měli přežehlený celý byt i vlastní nohy.

Večer jsem mu ještě zprovoznil auto na dálkové ovládání, které ho nadchlo ještě víc než to, co měl dosud, protože tomuhle i svítí světla. Bohužel už asi po 20 minutách mu najednou z ničeho nic ulétlo levé zadní kolo a vzhledem ke způsobu připevnění se oprava zdá nemožná. Andíkovi to bylo moc líto, tak jsem nahodil povzbudivý výraz a povídám: "Jé, teď máme skvělé točítko!" I invalidní auto se totiž snaží o pohyb, ovšem bez zadního kola se jen zběsile točí na místě. Andreásek se rozzářil a hned na mámu volal, že má nové točítko! Po chvíli to ještě vylepšil a oznámil: "Já mám vrtulník!"

Je super mít nenáročné dítě...;-)

Horkýže Slíže, Liguére - Městský společenský dům Kolín, 8.10.2011

No dobře no, auto jsme si koupili proto, abych mohl jezdit na koncerty do Kolína!:-) Vždycky jsem si tady stěžoval, že kvůli brzkému poslednímu vlaku musím odcházet přibližně v polovině akcí. To už je ovšem minulost...

V sobotu po setmění jsem usedl za volant a vyrazil do našeho (zrušeného) okresního města. Cesta tam probíhala v pohodě a to i přesto, že jsem měl lehké obavy z jízdy ve tmě. Těsně před Kolínem jsem dojel trabanta, ale nakonec jsem ho ani nemusel předjíždět, nejspíš turbodiesel;-), protože jel asi 95. Zase tak překvapený jsem ale nebyl - přece se "Němec" nenechá předjet "Francouzem"...;-)

Mimochodem poprvé jsem jel v novém přezutí, stejně tak jsem se po zaparkování v cíli musel přezout i já. Nejsem blázen, abych řídil v mých několikakilových steelech. To bych měl plyn pořád na podlaze, jen díky váze boty.

Dorazil jsem do kulturáku a nejprve mě překvapilo, že tradiční trhači lístků stáli až v patře, což je ale nakonec celkem logické, protože takhle kolem nich procházeli lidi, kteří si už odložili do šatny. Dříve museli kontrolovat všechny. Zakouřený vestibul o patro výš mě nepřekvapil vůbec, ale doslova kinder surprise následoval, když jsem zjistil, že je otevřený pouze jeden bar ve vestibulu. Celou halou se tak vlnila nekonečná fronta. Poté, co jsem si koupil nejhnusnější nealko na světě (Budvar), pochopil jsem, že tak často tam zase stát nebudu.

Asi dvacet minut po osmé nastoupila tuším že přeloučská předkapela Liguére. Já většinou nemám rád takové ty experimenty, proto jsem při pohledu na housle zpěváka byl poněkud skeptický. Kdyby bývala předkapela zahrála jednu písničku, řekl bych si - dobré! Jenže všechno, co tento limit přesahovalo, už bylo doslova utrpení. Nakonec jsem se raději šel dobrovolně podruhé postavit do fronty na pití a po několika desítkách minut si koupil druhé nealko. Nevím, zda jsem tak náročný, nebo je opravdu taková krize na poli předskokanů, ale hudebně slabota a pěvecky snad ještě horší. A to už vůbec nehodnotím takové ty performance záležitosti. Naštěstí se nějak kolem deváté rozloučili.

Přeměna pódia proběhla poměrně rychle, protože bicí Horkýžů včetně aparátů stály celou dobu na podiu, "malá" předkapela se musela spokojit s malým místem vpředu.

Ve 21:20 sál potemněl a po chvíli dorazil bubeník následovaný ostatními a spustili první song. Myslím, že šlo o Mám v p*či na lehátku. Kousek plynule přešel do notoricky známé Shanghai Cola a já si uvědomil, jak výborně je sál nazvučen. V mezeře se Kuko přivítal s Kolínem a prohlásil, že jsou velmi rádi, že tu zase zakokotvili;-) V podobných fórcích se jako tradičně nesl celý večer. Nebo třeba, když se zeptal, jestli někdo přijel z dálky a potom varoval, ať jsme opatrní, abychom nedopadli jako Žid Jakob a zazpíval chraplavým hlasem a la Dalibor Janda: "Žid Jakob Kaskadér..." Původně jsem myslel, že jde o turné k nové desce, ovšem skladba písní mě přesvědčila, že ne tak úplně, protože kapela nevynechala téměř žádný ze svých největších hitů. Zazněly tak například: Sex po telefone, Líza a Wendy, Ukáž Tú Tvoju Zoo, Silný Refrén, Logická hádanka, A ja sprostá, Telegram, Holandská, L.A.G. Song, Malá Žužu nebo Traja spití roboši. Asi v polovině se Vandelovi rozbil buben, načež kapela zahrála myslím že Cigarety (ale ruku do ohně za to nedám;-)) a mezitím se vše opravilo. Oficiálně poslední písní byla Maštaľ, po níž se kapela rozloučila. Za několik minut se ale ještě postupně vrátili a jako rapeři spustili R N'B Soul na half playback. Kuko zavolal, že lidi stejně nepotřebují opravdovou kapelu, že jim stačí jen chalán, ktorý púšťa cédéčka. Ještě cestou k autu mi pořád zněl v hlavě závěr písničky: "Já som raper najväčši, preto musim do p*či..."

Docela mě překvapilo, kolik na akci dorazilo skinů, přece jen se nejedná až tak úplně o jejich typickou kapelu. Ovšem pobavil mě nápis na tričku jednoho z nich. Jelikož jsou nejrůznější hesla zakázaná, měl v typickém designu a dobovém písmu původní motto pozměněno na Bart & Homer. Vtipné - a hlavně nepostižitelné.

V mírné nečekané tlačenici někdo vrazil do slečny stojící vedle mě a ta mi polila levou ruku pitím z kelímku. Jako ostříleného pařana ve výslužbě mě něco takového samozřejmě nemůže rozházet, ale ona se mi začala strašně omlouvat a snažila se mi to otřít. Pokusil jsem se vykouzlit úsměv a posunky naznačit, že jako fakt o nic nejde, ale ještě ze několik minut mi začala znovu drhnout ruku. Napadlo mě, že byla docela klika, že mi nepolila rozkrok...;-)

Akce velmi vydařená, až na nutnost zdržovat se v neskutečně zakouřeném prostoru před sálem, v němž se oficiálně nesmí kouřit.

Po skončení koncertu jsem si ještě vystál ohromnou frontu u šatny, ale docela to odsýpalo. Cestou k autu jsem stihnul zmoknout, ovšem cestu zpět jsem si doslova užíval - dlouhá rovná silnice, na níž jsem za celých několik kilometrů potkal asi čtyři auta v protisměru, jinak široko daleko nikdo.

Hotový půlnoční jezdec...;-)

Na ukázku notoricky známý hit:

Kola...;-)

Aby toho o víkendu nebylo málo, na sobotní dopoledne jsem měl domluvenou výměnu kol za zimní.

Jeli jsme i s Andreáskem, který se těšil, že zase uvidí auta. Přece jen nablýskaná auta v salonu jsou přece jen něco jiného než na ulici. Asi od půlky cesty začal pokňourávat a když jsme dojeli do Brandýsa, usnul. Bohužel musel následovat budíček.

Hned po příjezdu se ke mně hrnul jeden ze zaměstnanců, odevzdal jsem klíčky (kartu) a šli jsme si sednout dovnitř. Andreásek jim několikrát přerovnal nabídku katalogů a letáků. Já jsem zatím sledoval důchodce, který si přišel koupit auto za víc než 600 tisíc. Důchodcům by asi vážně měli přidat, pak si chudáci musí kupovat renaulta...;-)

Letní kola mi podle mého přání naložili do kufru, protože mi přišlo líto platit za jejich uskladnění. Svého rozhodnutí jsem ale litoval hned po příjezdu domů, kdy jsem je musel vynosit do sklepa. Celkem se pronesou...

Zhruba po třičtvrtě hodině v autosalonu mi přinesli zpátky klíčky, já se ještě jako správný automechanik zeptal, jestli jsou teda kola i nafouknutá tak, jak mají být. Odpovědí mi byl překvapený výraz, jako že se vůbec ptám, a ujištění, že se až do jara nemusím o nic starat.

V každém případě byla o víkendu pokořena nová meta - tachometr ukazuje 4017 km.

Okna...;-)

V pátek jsem si vzal volno, protože jsme měli naplánovanou první část akce okna. Vlastně jsme se ani nerozmýšleli, jaké firmě peníze nacpeme, měli jsme totiž od začátku jasno. Schránka nám sice přetéká nejrůznějšími letáky, v nichž se nabízejí okna tu se slevou 20%, jindy třeba padesát, ale z kolika se vlastně takové slevy počítají? To je pro mě docela podstatná otázka a vůči samotnému výrazu SLEVA jsem celkem imunní. Navíc - co s prachama, že jo?!;-) Obrátili jsme se tedy na místní výrobce, která funguje už mnoho let, ale tvrdí se o ní, že je drahá.

Po naměření před několika týdny jsme zhruba dva dny čekali na vypracování cenové nabídky a v duchu přemítali, jak případně odmítnout, že je to moc. Cena nakonec byla víc než příznivá a to včetně veškeré práce.

V pátek tedy dorazili dva montéři. Přijeli ve tři čtvrtě na devět a po cigárku začali z auta vykládat veškeré propriety. Jelikož nejsem lenoch, nabídl jsem se, že jim pomůžu nosit věci do druhého patra. Oni mi nejprve podávali všechno, co bylo lehké. Takže zatímco běhali s okny, já jsem se jim motal s nejrůznějšíma lištama apod. Na závěr mi potom s důvěrou svěřili i jeden rám. Pche, natáhl jsem po něm ruku v domnění, že bude jako pírko - omyl. Sípal jsem po schodech a náskok, který jsem si udělal tím, že jsem vystartoval dřív než oni, se rychle snižoval... Každopádně se nám v bytě během chvilky objevila snad polovina vybavení celé firmy. Je ale pravda, že s sebou měli úplně všechno, včetně třeba ohromného vysavače.

Přesně v devět začali vylamovat původní dřevěné rámy a pak už jsem jen zíral. Nejvíc mě fascinovala přesnost, s jakou pracovali. Po každém ťuknutí všechno přeměřovali třemi (!) vodováhami - malá, střední a velká a do toho ještě následoval koncert s metrem, který všelijak ohýbali a zatímco já bych třeba změřil tak jednu délku a vypíchl si oko, oni neustále přeměřovali ze všech stran. V deset nula nula bylo první okno hotové a za malou chvilku i druhé. Za několik minut dorazil jejich smluvní zedník, kterého, když jsem sledoval, napadalo mě, co budu dělat, až z okna vypadne. Neustále visel všelijak ven, zatímco jednou nohou se držel zdi a druhou chatrných štaflí, pod nimiž jsme měli igelit, takže se klouzaly. Nic nečekaného ovšem nenastalo a zhruba v jednu bylo hotovo.

Myslím, že jsme zvolili správně, zatímco někdo třeba všemožně šetří a po výměně oken ještě několik měsíců škrábe, šoupe, zazdívá a zarovnává, my jsme měli klid.

Teď ještě za dva týdny druhý díl a je to z krku (tedy pokud všechno dobře dopadne, protože jsem měl nějaký zmatek v datumech a tak v domnění, že to domlouvám na pátek, domluvil jsem čtvrtek...;-))

Mezník...;-)

4.říjen se zapíše do Andreáskova deníku jako významný mezník. Včera totiž věnoval svému kamarádovi nejoblíbenější předmět. A tím byl dudák.

Já jsem teda byl celou dobu trochu skeptický, pořád jsem si myslel, že si jen zkrátka neuvědomuje, co to znamená, že už ho nikdy nebude mít. Manželka mě ale přesvědčila, že ho na to od rána připravovala. Trochu mě potom uklidnilo i to, když si vzal telefon na hraní a "volal" mě a potom ještě dědovi, aby nám oznámil, že už nemá dudáka!

Večer tedy výjimečně následovalo uspání ve velké posteli a já musel uznat, že jsem se mýlil. Ani dneska totiž nezaznělo slovo dudák z Andíkových úst.

Od včerejška je to zkrátka velký chlap.

A kdo by nevěřil - tomu alespoň zarecituje skákal pes přes oves...;-)

Bubláček...;-)

Včera mi přesčasy v práci doslova zachránily život. Chtěl jsem odejít o půlhodiny dřív, čili tak, abych v práci byl jen o 1,5 hodiny dýl, to znamená ve třičtvrtě.

Jenže problém byl, že jsem večer předtím měl svůj první letošní burčáček. No a ten se přes noc změnil v bubláček, který se v pravidelných interval ozýval z mého břicha. Během dne to tak nějak přešlo a já už se viděl na cestě domů. Asi pět minut před původně plánovaným odchodem se mi prvně orosilo čelo a ve čtyřicet tři jsem porušil svůj životní postoj - že zásadně neběhám. Tentokrát jsem vystartoval téměř nadšeně a o chvilku později jsem zjistil, že šlo téměř o běh o život...;-)

Radši ani nedomýšlím, co by se stalo, kdybych domů vyrazil přesně podle rozpisu směn, protože to bych byl právě tak na půli cesty. A kdyby volání přírody dorazilo úplně se stejnou intenzitou, asi bych se - narozdíl od ostatních - moc nesmál...;-)

Není voda...;-)

Mít hodně chytré dítě někdy není jen tak. Kameny! To je věc, která láká asi každého malého kluka. Nejlepší ještě potom je, když jsou zároveň poblíž kaluže. Andík doslova miluje, když může házet šutry do vody. Problém ale nastává, když nějakou chvilku neprší a o kaluž nezavadíte, ať se snažíte sebevíc.

To potom chodíme po městě a Andreásek s rukama plnýma kamenů volá: "Kalužko!" Jako milující rodiče chcete svému potomkovi samozřejmě splnit téměř všechno, co mu vidíte na očích, jenže s tímhle si prostě neporadíte. Minule jsme takhle cestou z nádraží zrovna řešili problém kam s kamenem, když najednou manželka dostala spásný nápad: "Andíku, hodíme ho do kanálu, jo?"

Andreásek nadšeně souhlasil, proto jsme se vydali pár metrů k nejbližšímu kanálu. Já jsem si navíc během té chvilky oddechl, že už nebudeme dělat rozruch voláním kaluže.

Jenže jsme dorazili k mříži kanálu a Anďovi povídám, ať tam kámen hodí. On se důležitě předklonil, upřeně zíral dolů a najednou oznámil: "Není voda!" Otočil se a s voláním "Kalužko!" jsme kráčeli dál...

Exkurze...;-)

Včera jsem měl v práci docela klid. Myslím, že zasloužený, protože když přemýšlím, kdy naposledy jsem mohl podobnou větu vypustit z úst, aniž bych lhal, nějak si nemohu vzpomenout.

V Německu se v pondělí slavil státní svátek a protože v tamních pobočkách naše firma vyrábí nejvíc, dalo se tušit, že se to odrazí na objemu práce. I z toho důvodu se nadřízení rozhodli, že by se včerejšek mohl využít k tomu, abychom se podívali na exkurzi do jedné z našich českých továren. Náš pražský šéf potom učinil rozhodnutí, že se pojede na dvakrát. Jedna půlka v pondělí, ta druhá potom při nejbližším dalším německém svátku. Ačkoli včerejší výlet byl znám několik týdnů dopředu, šéf nám jména oznámil až v pátek pozdě odpoledne (to ale není nic proti směnám, které jsem sháněl jako obvykle v neděli). Už mě snad ani nemůže překvapit, že v první půlce, která čítala 12 lidí jsem chyběl, tudíž jsem se zbylou půlkou (já+tři další) musel zůstat v kanceláři v Praze.

Každopádně jsem řešil stěží tak třetinu svých běžných úkolů, takže jsem se po stresu posledních několika měsíců celkem zrekreoval.

Teď ještě aby byl brzy nějaký ten svátek. Mám takové tušení, aby to nedopadlo jako obvykle a to, že druhá část bude mít smůlu. Vzhledem k tomu, že pro dnešní skupinu byl vyslán malý autobus, mám takový neodbytný pocit, že vzhledem k počtu nás zbývajících vyfasujeme tak možná dva mopedy...;-)

Výlet...;-)

Kladno, to je to město... Yo Yo, v sobotu jsme se vydali k tetě a strejdovi do vesničky u tohoto kdysi významného města.

Ráno jsem došel do garáže pro auto a hned vzápětí jsem musel řešit zapeklitou dopravní situaci. Na malé křižovatce mezi řadovkami, kde téměř nejezdí auta, a proto tam vždycky dojíždím se spojkou (to jen kdyby náhodou), jsme se setkali tři ze všech směrů. Pravděpodobně z důvodu překvapení, že je tam najednou taková zácpa, jsme všichni zapomněli, kdo má vlastně přednost. Jediné, co bylo jasné, že já ji neměl. I přesto jsem místem projel jako první, ostatní stále zařezaně stáli.

Nejprve jsme si udělali drobnou zajížďku, abychom nabrali benzín. Dojeli jsme až k naší oblíbené benzince a postavili se za dvě auta. Podíval jsem se na ceduli s cenami pohonných hmot a zazářily mi oči (dokonce tuším, že se v nich objevily takové ty dolary jako strýčkovi Skrblíkovi). Když už tankoval řidič před námi, všiml jsem si nějakého papíru na pumpě. Z technických důvodů nelze brát Natural 95. "Tak to si dělaj kozy," zhodnotil jsem situaci. Takovou dálku jedeme... Co teď, devadesát osmička za 34,50? To je dost - honily se mi hlavou myšlenky. Nakonec jsem situaci vyhodnotil tak, že pojedeme a stavíme se u jiné benzinky. Tam, kde jsme tankovali úplně prvních několik nádrží. Manželka prohlásila, že už sem nikdy nepojedeme a já byl podobně revolučně naladěný. Dorazili jsme na místo a já vidím Natural 95 za 34,50! "Tak to si dělaj kozy," prohlásil jsem znovu, "to jsem radši měl vzít tu devadesát osmičku!" Bohužel jsme nabrat museli.

S mírným zpožděním a lehce rozladěni jsme se konečně vydali směrem na západ. Šlo vlastně o první cestu po odlepení nálepky Začátečník a bylo to sakra znát. Za celých 150 km nás předjelo jen jedno auto. V tomto případě nepočítám důchodce v kryplkáře (nová Fabia se znakem ZTP), který měl zettépéčko buď na mozek nebo na oči, protože na mě troubil v Brandýse, když jsem na STOPce dával přednost dvěma autům. Čelákovicích chytali městští policajti, a když to chvilku vypadalo, že si vyhlédli nás, musela to manželka trochu rozdýchávat. Oni ale upřeně sledovali druhé auto za námi, které hned zastavili. Taky mě tam doslova fascinuje semafor u nádraží, který minule před každým autem v koloně nakrátko ukázal červenou. Tentokrát z dálky vidím, že je na něm stále zelená. "Hele, už opravili ten semafor, víš, jak pořád problikával červenou!" Jen jsem to dořekl, ocitli jsme se u něj a bum oranžová, červená, zelená. Ve stejně rychlém sledu jako moje spojka, brzda, spojka, rychlost, plyn. "Blbci!" zůstal jsem věrný svému drsnému řidičskému slovníku...

Cestou nás trochu vypekla navigace, jelikož se nám dvakrát stalo, že jsme viděli po straně v dálce za polem města, která jsem zadal jako průjezdní body a vůbec nás k nim nevedla. I díky tomu, že jsme jí pak tak trochu přestali důvěřovat jsme nakonec trochu bloudili. Nesložitějším se nakonec ukázal průjezd Kralupami nad Vltavou, které bych se nebál nazvat malou Prahou. Na výjezdu z nich nás opět poškádlila navigace, protože se z ničeho nic otočila šipka ukazující směr a začala nás upozorňovat, abychom se vrátili. Samozřejmě nikde žádná cedule. Na chvilku jsme zastavili, abychom se my i Andík trochu protáhli a jen jsme vystoupili z auta, volala mi teta, jak to vypadá. V tu chvíli jsem měl pocit, že nás odněkud sleduje, protože aby se s telefonátem trefila přesně do chviličky, kdy jsem ho mohl vzít, to byla vážně náhoda. Přenastavil jsem navigaci a tu chvíli, co naskakovala procenta výpočtu cesty jsem se doslova modlil, aby se ukázalo, že jedeme správně.

Bylo to tak a za chvilku jsme se ocitli těsně před cílem. Už je to hodně dávno, co jsem naposledy byl u tety (když napíšu, že je to 17 let, pak krásně vynikne, jak jsem starý), takže jsem to tam vůbec nepoznával. Naštěstí jsem najednou poznal ji, jak stála u silnice a vyhlížela nás. Bohužel nevěděla, jaké máme auto, takže nás zaregistrovala, až když jsem zastavil. Ukázala mi, že mám zahnout doprava, čili tam, kam bych rozhodně nezabočil, protože mi ta provizorní cesta připadala spíš jako kolmá horolezecká stěna.

Návštěva utekla velice rychle, Andreásek ani jednou nebrečel, přestože tetu se strejdou viděl snad jen dvakrát a to ještě velmi krátce. Vlastně jednou chvilku brečel. To když jsme ho chvilku nechali bez dozoru a on spadl. Ještě jsme mysleli, že se jen lekl a tu ránu udělal rukou do stolu, jenže pak jsme si všimli krvavé čáry vzadu na hlavě. No jo no, je to kluk!;-)

Ve čtyři jsme se vydali zpět. Vyjíždíme z vesnice a nějaký místní blázen mě zdravil ze své zahrady. Čau! Když jsem tu byl naposledy, bylo ti možná tolik co teď mně, takže se určitě neznáme, ale to nic. Dalšího blázna jsme potkali v Kralupech na přechodu, ale ještě před nimi nechybělo mnoho do čelního střetu s červeným kabrioletem, který se řítil protisměrem, jelikož předjížděl druhé auto a kdybychom nebyli na rozšířeném úseku silnice, tak nevím nevím... V Kralupech nám čáru přes rozpočet udělaly nové jednosměrky, o nichž ještě neměla naše navigace ani ponětí, takže jsme městem prokličkovali opravdu dokonale, dokonce s jednou otočkou. Podobnému problému jsme čelili v Brandýse, protože z důvodu rekonstrukce se najednou objevil zákaz a šipka vlevo. Jenže ta šipka byla první a poslední, takže jsme potom bloudili. Při té příležitosti se naše auto málem důvěrně seznámilo s dodávkou, jejíž řidič nás nejprve zablokoval, protože před námi vysazoval svoji bloncku a potom, ikdyž viděl, že jedeme, se bez servítků otočil a couval proti nám, že jsme museli zastavit. A do třetice, možná ještě v Brandýse nebo už v lázních Toušeň najednou ze strany proti nám rychle vycouval peugeot. Sice v tomto případě ještě rezervy byly, nicméně jeho řidič si vůbec nepřipouštěl, že by po hlavní mohlo něco jet. Hlavně, že za ním hned maminka zavírala vrata garáže, aby se nezdržoval. Pro příště by udělala líp, kdyby se místo něj rozhlédla...

Až na těch pár zpestření víc než pohodová cesta velice rychle utekla a my jsme tak vlastně uzavřeli letošní kapitolu výletů. Vzhledem k manželčinu stavu je teď trochu omezíme a největším dobrodružstvím se tak stane cesta na zimní přezutí příští sobotu.