Krucipüsk, Sorry – U Vodvárků 26.2.2010

Svůj páteční definitivní konec školního roku jsem se rozhodl oslavit v Kolíně na koncertě kapely Krucipüsk. Manželka mě sice škádlila, že nikam nepůjdu, ale nakonec moudře ustoupila...

Předkapela Sorry mi přišla poněkud tuctová a monotónní. Z řady dalších vystupovala snad jen tím, že měla blonďatou bubenici. Jinak ale přes hodinu trvající prostor byl poměrně dlouhý.

Zhruba dvacet minut po desáté se na malém pódiu objevily hlavní hvězdy. Ačkoli jsem tuhle kapelu viděl už nesčetněkrát, myslím, že potkat před klubem frontmana Hajíčka, asi bych ho nepoznal. Dlouhý plnovous spíše ve stylu ZZ TOP;-) a celkem i delší vlas by mě dokonale zmátly. Stejně jako to, že se po příchodu sápal po kytaře a úvodní skladba Mamö tak zazněla ve dvou kytarách. V průběhu večera se Hajíček zmocnil ještě jakýchsi bubnů a taky harmoniky. Jako vždy dokonalá kytara i rytmika, ve spojení s výborným zvukem a hlavně bezchybným playlistem se postaraly o to, že šlo o jeden z nejvydařenějších koncertů Krucipüsku, jaký jsem zatím viděl. Hity jako Láska je kurva (už cca na čvrtém místě od začátku), Druide, Ahoj, Morski pas, Yessus na na ftu nebo Zákon (hovna) by nenechaly usnout nikoho. Nevýhodou koncertu ze samých hitů je fakt, že přihlásí-li se o slovo potřeba, není kdy jí dopřát sluchu. A je fakt, že v pátek se skutečně nenašlo jediné slabší místo.

Jako poslední v řádné hrací době zaznělo Belzebub Disco, s typickým představením členů souboru a potom ještě následoval přídavek. Zhruba deset minut před půlnocí pak nastal konec. Cestou domů jsem přehodnotil názor na aktuální album Amen, o němž jsem tvrdil, že na něm není, na rozdíl od jiných, žádný jednoznačný hit. Po LIVE verzích je mi už jasné, že je naopak hity nabité...

Ochutnávka odjinud:

Prázdniny...;-)

Začaly mi prázdniny! Včera jsem ve svých 31 letech konečně vyšel ze základky a minimálně v tomto životě nemám nejmenší zájem se tam ještě někdy vrátit. Poslední den byl celkem klidný, ani k odvozu jsem toho už moc neměl, protože k úprku jsem se připravoval už několik týdnů, takže nic zbytečného jsem ve stole neměl. A vůbec se musím přiznat, že jsem si každou z hodin i přestávek doslova užil.

Ať už jsem to myslel vážně nebo ne (nechávám na posouzení čtenářů;-)), oznámil jsem v úvodu každé z hodin polopravdivou informaci: "Rád bych vás upozornil, že tělesné tresty mají učitelé zakázány, jenže než si případně na mě stihnete postěžovat, učitelem už nebudu. Kupodivu to zabralo. Tedy až na sedmáky a mou úplně poslední hodinu. Tam jsem musel pomalu přistoupit k drsnější praxi, ale předem upozorňuji, že žádný žák nebyl zraněn, ani zabit. Když jsem zhruba po deseti minutách práce s učebnicí zjistil, že jeden expert má na lavici místo angličtiny věci na matematiku, přišel jsem k němu, požádal ho, ať si vyndá pomůcky a protože matika na stole zůstala, se slovy "Spadlo ti to!" jsem mu učebnici i sešit shodil. Stejně tak jsem mu shodil lahev s pitím. Když se na mě nechápavě podíval, vysvětlil jsem mu, že máme angličtinu, nikoli matematiku, případně svačinu. Jelikož jsem se tvářil přesvědčivě drsně, během chvilky bylo ve třídě takové ticho, že ten, kdo šel případně po chodbě, si musel myslet, že jsem už odešel a hodina odpadla.

Při odevzdávání klíčů se na mě ještě obrátil pan zástupce s tím, že si všiml předaných známek mé nástupkyni a zda bylo skutečně nevyhnutelné dávat jedné žákyni několik pětek, protože co tomu prý řeknou rodiče. Vzhledem k tomu, že mi opakovaně odevzdávala pouze prázdné papíry, musel bych být nejméně David Copperfield, abych z toho vykouzlil něco lepšího.

Ale to už je mi jedno, ať jí, pro mě za mě, dají na konci třeba samé jedničky, když si to VIP tatínek přeje...;-)

Šikovní úředníci...

Čas velmi letí a my jsme tak už v úterý večer vyplňovali žádost o rodičovský příspěvek. Ani v nejmenším se nechci nad nikoho povyšovat, ale přece jen jsme, dva vysokoškoláci, tu a tam nechápavě zírali na formulář a netušili, co tím chtěl autor - úředník říci. A nejednalo se jen o "špeky" typu: zaškrtněte jednu z následujících pěti možností, po kteréžto větě sice následovaly možnosti, ale pouze čtyři a my marně hledali tu pátou, abychom něco nevybrali špatně.

Včera jsem se potom se všemi (celkem třemi) žádostmi vydal na úřad. Tedy na dva, ono je to totiž zařízené tak, že nejprve musíte na Správu sociálního zabezpečení, kde se úřednice důležitě podívá do svého počítače, jaký má matka vyměřený denní základ a číslo potom opíše přímo do jednoho z vámi vyplněných formulářů. Teprve potom můžete na úřad druhý. V Kolíně jsou oba od sebe přibližně kilometr. Proč tento složitý úkon nemohou provést rovnou úředníci na kontaktním místě Odboru státní sociální podpory, netuším.

Právě tam jsem šel na řadu poměrně záhy, a ačkoli mám občanský průkaz již pět let, paní za přepážkou srovnala adresu s tou v počítači a oznámila mi, že už bydlím jinde. Výborně, po pěti letech se tak člověk dozví docela důležitou věc. V každém případě, na stejném místě jsem v listopadu žádal o porodné, čili už tehdy jim adresy nejspíš neseděly a nikdo nic nenamítal.

Jinak se ale úřednice musím zastat, dokonce mi vysvětlila, proč jsme jednu položku vyplnili jinak, ovšem vzhledem k tomu, že děti nerodíme až tak často, mám takový pocit, že do příště už to stejně zapomenu.

O něco hůř na tom byli manželé, kteří čekali hodinu, než se jim podle prvního písmene jména přiřazená úřednice nasvačí. Aspoň v něčem má člověk kliku, ta moje si dala sváču asi dřív..;-)

Dnes nám ale přišel doporučený dopis do vlastních rukou (to znamená, že byl odeslán hned po mém odchodu) od Okresní správy sociálního zabezpečení (nebyly náhodou okresy před lety zrušeny a agenda převedena na kraj?). Po rozbalení na nás vypadly dvě nově vyplněné žádosti. Bez jediného upřesňujícího slova. Jediné, co se liší, je vyměřená částka. Paní úřednice ji totiž neopsala správně. A teď jako co, máme jet s novou žádostí znovu na Odbor státní sociální podpory? A nebylo by jednodušší, kdyby si to rovnou poslali mezi sebou? A nebylo by jednodušší, kdyby to příště opsali správně?

Takže jedna Kyselá prdel pro úředníci, díky níž jsem včera strávil odpoledne v Kolíně a to úplně zbytečně...

Horečka...

Zatímco o víkendu nám Andreásek dělal radost, včera nám připravil pernější chvilky. Absolvoval totiž dvě očkování a už večer se dostavila reakce. Andýsek si tak protrpěl první pořádnou horečku, kdy mu rtuť vyskočila (tedy vlastně displej rozsvítil) 39 a to už po odečtu. Na chvíli jsme tak mohli stáhnout topení, protože hicoval na dálku.

Naštěstí už překonal magickou hranici 7 kg, čili může si dopřát i nějaký ten lék. A ten zabral, takže horečka klesla a dnes v podvečer zmizela úplně. Myslím, že už teď se těší na další injekci a my s ním...;-)

Jednička...;-)

V neděli v podvečer si u mě Andíček pořádně šplhnul. Když se vyspal, vzal jsem si ho na ruku a on ke mně jen tak přitiskl hlavu. Já ho potom několik dlouhých minut nosil po bytě a zdálo se mi, že v tu chvíli je nejspokojenější člověk na světě.

Jenže potom k nám přišli na návštěvu známí. Andíkova teta si ho samozřejmě hned chtěla pochovat, ale jemu se to ani trochu nelíbilo, takže se pořádně nahlas ozval. A jen tak nepřestal - tedy až do té doby, než mu teta oznámila, že ho vrátí tátovi. Vzal jsem tedy Andreáska do náruče a v momentě se opět tvářil velmi spokojeně.

Takže Andí - velká jednička s hvězdičkou!;-)

Co dodat...

Ve škole mi zbývá už jen pár dní, a přesto jsem dnes ještě stihl průšvih. Přiznávám ale, že tentokrát jsem měl co dělat, abych svému nadřízenému už něco ošklivého neřekl.

Abych to objasnil - včera uběhlo pět minut z odpolední výuky, když se jeden deváťák přihlásil, držel se za břicho a požádal mě, zda může na toaletu. Při představě, že je mu zle, jsem samozřejmě neváhal a pustil ho. Jenže milý zlatý utekl oknem na dívčích záchodech v přízemí pryč. Se zvoněním jsem jej tedy zapsal do třídní knihy, abych byl krytý a dnes vše oznámil třídní učitelce, která včera chyběla.

Ještě před začátkem vyučování mě vyhledal zástupce a pokáral mě, jak mi mohl utéct. A hlavně, jak je možné, že jsem jej nešel hledat a případně vše hned nahlásit do kanceláře. Hledat se jej ovšem vydaly dvě žákyně, které se po chvíli vrátily s tím, že si před hodinou někde schoval i tašku, protože všechno zmizelo s ním. A co si budeme povídat, já jsem (bohužel ještě dva dny) učitel a ne policista, školený na pátrání, nehledě na to, že předpokládám, že pokud by se stalo něco ve třídě, kterou bych takto opustil, mám velký problém.

Každopádně chytrá třídní se hned přidala, že na záchod nikoho pouštět nesmím. Přiznávám, že vzhledem k tomu, že když stejně utekl minulý čtvrtek kolegovi, měl z toho velký problém, netušil jsem, že si to tak rád zopakuje. Každopádně na kolegyni třídní si vzpomenu, pokud se ve čtvrtek nebo v pátek někomu udělá zle a nebudu to chtít uklízet.

V každém případě dnes chlapec útěk zapřel, údajně byl celou dobu na záchodě a domů se vydal, teprve když zazvonilo, přičemž neuznal za vhodné, přijít mi cokoli oznámit. Vyvázl tedy bez trestu a já nemám co dodat...

Když musíš, tak musíš...

Vojenskou výšku jsem před lety měl 181 cm. Po včerejšku jsem si ale jistý, že měřím aspoň o 20 cm víc. Odpoledne jsem totiž jel do Prahy a při kupování jízdenky jsem pořádně rostl.

Na nádraží jsem dorazil s dostatečným předstihem, abych nemusel spěchat. Netušil jsem ale, že mi ani dlouhých pět minut téměř nebude stačit k obstarání lístku.

U výdejny stáli tři lidi, já se poslušně zařadil za ně. Po chvíli jsem ale zjistil, že první ve frontě si obstarává kartu na slevu. No dobře, to je o ohleduplnosti - aspoň já, když si jdu něco podobného vyřizovat, volím dobu, kdy nic nejede, abych nezdržoval. Jenže někteří se v tom doslova vyžívají. A k nim se řadí třeba i ta nádražačka, co obsluhovala.

Zatímco pánovi pomalu vysvětlovala, co a jak, za mnou se fronta rozrůstala. "A ještě vám MUSÍM nabídnout..." Na podobné věty jsem s postupujícím časem začal být řádně alergický. Pokladní totiž pánovi dopodrobna vysvětlovala všechny možnosti, jak s kartou zacházet. Prý MUSÍ. Ačkoli chlapík s největší pravděpodobností bude jezdit denně tu samou trasu do práce, ona mu MUSELA vysvětlit, jak je to výhodné i pro cesty do zahraničí, ovšem pouze za těch a těch podmínek apod.

Do řady jsem se postavil přesně ve 45 a s jízdenkou jsem odcházel téměř v 51. Fronta už stála až ke dveřím. Vlak, který má v 50 odjíždět byl naštěstí lehounce opožděn. Ještě že tak!;-)

Do toho jim nic není...

V pátek jsem ve škole oficiálně oznámil, že mi zbývá pouze týden. Do té doby o mém úmyslu odejít, věděli pouze tři z kolegů. Velmi mile mě překvapilo, když jsem zjistil, že si to vážně nechali pro sebe. Všichni víme, že většinou to funguje tak, že někomu řekneme - představ si, že to a to, ale nech si to pro sebe. Ten pak prvnímu, koho potká, oznámí - víš, o tom, že..., ale hlavně to nikomu neříkej. Tak to zpravidla pokračuje dál, až o tajemství vědí všichni. Tentokrát tomu tak nebylo a já tak v pátek musel řešit, jak to tedy rozšířit. Nakonec mi nahrála kolegyně, jež o všem věděla a já to jen upřesnil. No a ujistil jsem se, že to, co jsem si o každém myslel je pravda.
Někteří byli v takovém šoku, že vůbec nechápali, o čem mluvím. Jiní se pouze na něco zeptali a víc se v tom nepatlali, jen na mě chápavě a povzbudivě koukali. No a jiní - ti se mnou pro jistotu přestali mluvit. Většinou právě posledně jmenovaná skupina ale měla největší zájem na tom, aby se nikdo nedozvěděl pravý důvod mého odchodu. Takže když jedna z milých kolegyň přišla z dozoru a zeptala se mě, co má říct dětem, když se jí ptají, proč odcházím, ani jsem se nestihl nadechnout a jedna z těch megeroidních učitelek odsekla: "Co bys říkala, do toho jim nic není. Lidi přece mění zaměstnání!"

Vrchol lenosti...;-)

Včera večer se věšelo prádlo a já byl nucen přiložit ruku k dílu. Jak jsem tak na šňůru postupně rovnal hromadu ponožek, posteskl jsem si nahlas: "Ježišmarja, proč nemáme každej jen jednu nohu?" Manželka sice prohlásila, že jde už o vrchol lenosti, jenže já si myslím, že by to skutečně bylo velmi praktické.

Když už nic jiného - na šňůru by se věšelo o polovinu méně ponožek...;-)

Jako zálesáci...

Už minulou neděli jsem si večer připadal jako zálesák. To když jsem se asi v deset večer chtěl vykoupat a vyčistit si zuby, jenže jsem zjistil, že neteče voda. Jeden by mohl očekávat, že se to poměrně záhy vyřeší, jenže to by se ten samý šeredně mýlil.

Hned následující den jsme si museli natočit do kýble vodu, protože z kohoutku opět netekla. Nedá se říct, že bychom byli úplně na suchu - to jen pár hodin během dne, jinak v podstatě pohoda. Snad jen, že tím, jak bydlíme ve druhém patře, jsme téměř bez tlaku a tím čůrkem, co teče, když právě teče, se nemyje právě nejlépe. Dnes ji vypnuli pro změnu v noci a díky tomu se nám posléze odporoučel i kotel.

Na stránkách města se objevila informace, že dnes do 12 hodin bude přerušena dodávka v severní části města. Potom by mě tedy zajímalo, proč jsme se bez ní museli obejít i odpoledne. A ještě víc by mě zajímalo, když máme už přes týden tu havárii, proč se postupně rozkopalo téměř celé město. To se potom totiž nemohu ubránit dojmu, že "opraváři" potrubí teprve hledají, ovšem zatím bezvýsledně...

Každopádně mě moc nebaví jednak to, že po zapnutí teče voda rezavá, za druhé to, že pak vždycky "prská kohoutek a hlavně to, že musíme mít stále plný kýbl vody, kdyby zase netekla...

Telefon...;-)

Už jsem tady na sebe prásknul všechno možné, tak proč to tajit. Mezi základní lidská práva by se mělo vměstnat i právo na klidné použití toalety. V pátek večer jsem si vzal časopis (Mobility!;-)) a uvelebil se v místnosti, kde mám určitý klid. S sebou jsem měl samozřejmě i telefon - na večer byla naplánována oslava, proto jsem očekával, že by mi někdo mohl volat. Jen jsem si nalistoval zajímavý článek, telefon. Zatoužil po mně bratr. Dokončili jsme hovor, pokládám telefon a volá mi máma. Vyřešili jsme cosi neodkladného a já si říkám, že teď si snad v klidu počtu. Omyl. Ještě téměř ani nezhasnul display a objevilo se na něm další číslo. V následujících zhruba 15 minutách jsem na svém oblíbeném místě absolvoval telefonický pracovní pohovor a to ještě v angličtině.

Tak já nevím - jindy mi třeba týden nikdo nezavolá a jen chci mít chvilku klidu, všichni se můžou zbláznit...;-)

Premiéra...;-)

O tom, že je Andreásek velký kluk, není už dávno nejmenších pochyb. V pátek odpoledne ho čekala další velká premiéra. Vydal se poprvé do hospody. Sice podstatnou část návštěvy prospal, nicméně když se probudil, nedalo se přehlédnout, že se mu v kolínském lokále líbí. No a za pár let si možná nad jeho zálibou budeme rvát vlasy, jenže ne nadarmo se říká - co se v mládí naučíš...;-)

6 dnů...

Stačí jeden den a všechno je rázem jinak. Zatímco ještě včera to vypadalo na zhruba 5 týdnů, ráno mě paní ředitelka požádala, jestli bych se u ní mohl po obědě zastavit. Při představě dalšího přemlouvání jsem se lehce orosil a rozhodně jsem neskákal radostí.

Po poslední dopolední hodině jsem to natahoval, jak jen to šlo, ale najednou mi ve sborovně zazvonil telefon, jestli bych mohl přijít, že na mě čeká. O pár vteřin později už jsem klepal na dveře ředitelny.

Paní ředitelka se nejprve zeptala, zda jsem si odchod nerozmyslel a poté, co jsem ji ujistil, že nikoli, otázala se, co bych říkal na to, kdybychom se rozloučili už ke konci tohoto měsíce. Údajně se objevila jakási sebevražedkyně, která se nechala přemluvit a je ochotná převzít celý můj rozvrh.

V duchu jsem zajásal a zdolal svůj osobní rekord ve skoku do výšky (30 cm;-)). Zahrál jsem na zodpovědnou notu a prohlásil, že samozřejmě nechci dělat problémy, takže se klidně dohodneme. V tuto chvíli již tedy původní výpověď neplatí a místo ní jako oko v hlavě střežím dohodu o ukončení pracovního poměru k osmadvacátému. Vydržet musím už jen 6 pracovních dnů...

Přežít...

Přežít. Chci toho vážně tak moc v posledních asi pěti týdnech, kdy musím působit ve škole? Ráno ještě před vyučováním se brutálně pěstmi poprali dva bratři. Já měl právě dozor, měl jsem tedy zasáhnout. Když jsem k nim doběhl, viděl jsem, v jakém je ten starší afektu, takže jsem si netroufl je od sebe odtrhnout. Jen jsem tam na ně hulákal a hlídal situaci, abych pěstí nedostal sám. Svou roli sehrálo i to, že bych nebyl první vyučující, koho by případně napadl.

Když se dorvali, deváťák ještě seřval okolo stojící žáky: "Vy svině bílý, počkejte po škole!" A dal ohromnou ránu nicnetušícímu sedmákovi. Netvrdím, že by si to jindy nezasloužil, ale tentokrát v tom byl fakt nevinně. Měl jsem totálně pokažený samotný začátek dne. V průběhu jedné z vyučovacích hodin mi jeden žák najednou povídá: "Jste se ráno bál, že taky dostanete, že jo?" Pravděpodobně postával mezi čumily. V tu chvíli mě to tak nějak naštvalo a vzhledem k tomu, že už stejně končím, jsem mu bez milosti vpálil: "Řeknu ti to úplně narovinu. Ani jeden z vás tady na škole mi nestojí za to, abych kvůli němu schytal nějakou ránu. Klidně se tady pozabíjejte a já nehnu ani brvou!" Zakrslý drzoun jen zíral, nevím, jakou odpověď očekával.

V každém případě jsem se já dostal do ráže a klidně se tady k tomu takhle písemně přiznám. Když sedmákům česky řeknu, ať si vezmou tužku, aby psali, co uslyší z CD, předpokládal bych, že problém nastane až při samotném poslechu. Když mi ale suverénně jedna holka řekne, že to nechápe (mluvíme stále pouze o mém českém pokynu), pak už vážně nevím. Když řeknu, aby si otevřeli knihu, přičemž ti chytřejší, ti tam nejsou, ti hloupí si vezmou knížku do ruky a nevědí, co s ní, početný zbytek pak vůbec nereaguje. Snadno se pak stane, že požádám, aby si nalistovali stranu 40, desetkrát to zopakuji a v závěru cvičení se mě kdosi zeptá, jaká strana. Moje reakce je zcela automatická a nelze jí zabránit: "Čtyřicet, to čtyřka a nula vedle sebe. Čtyřka jako známka, na kterou nikdy nedosáhneš a nula jako to, co jsi ty!" Kupodivu takové rázné povely fungují. Teď jde jen o to, jak moc pedagogické ještě jsou... Ale co, při nejhorším budu smět odejít dřív!;-)

Fotr je lotr...;-)

...nějak podobně jsem si včera připadal. Manželka měla večer zhruba na hodinku tradiční pondělní plán a já se těšil, že si s Andreáskem uděláme další pánskou jízdu. Jenže zatímco jindy je všechno v pohodě, tentokrát Andík po chvíli začal řvát (je to celkem slabý výraz pro to, co předváděl, jenže nic silnějšího mě nenapadá) a až do příchodu své mamky byl k neutišení. Sliboval jsem mu hory doly, dokonce jsem kvůli němu přečetl další knížku (Krteček), ale všechno málo platné.

Stačilo ovšem, aby cvakl klíč v zámku a já si připadal, jako by někdo toho prcka vyměnil. Začal výskat, smát se, radostí kopat... Co jsem, sakra, dělal špatně?;-)

Proti gustu...;-)

Že člověk tu a tam vidí něco, co ve skutečnosti neexistuje, to je celkem normální. Pojem fata morgána zná asi každé malé dítě. Ovšem já to mám trochu jinak.

Možná je to i tím, že jsem ten auditivní typ (čili přes poslouchání), i když už tu a tam slyším prd (míněno nic;-)). V každém případě manželka nakoupila banány a včera mi večer, když Andík usnul, mi tlumeným hlasem povídá: "Vem si ráno banána." To bych ale nesměl být já, nahluchlý alkoholik, takže "tichá pošta" mi doručila vzkaz: "Vem si ráno panáka!" Zdálo se mi to sice trochu divné, ale proti gustu...;-)

V úzkých...;-)

Jak jsem se tu zmiňoval o rodilé mluvčí, nesmím zapomenout na jednu důležitou věc. Na prvním stupni sice angličtinu učí úplně všichni, nicméně měl jsem párkrát "tu čest" a od té doby chápu, odkud děti mají neodstranitelné chyby. No a teď je ve škole haló, protože všichni "angličtináři" se kolegyni snaží vyhnout. Shodou okolností mi před pár minutami volal jeden z kolegů (kde vzal číslo, je mi záhadou, nicméně říká se, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci;-)), že má strašné nervy, protože zítra jde do jeho hodiny. Na jeho obranu musím zdůraznit, že, na rozdíl od jiných, hlasitě říká, že anglicky neumí.

To já se dostal do úzkých pouze jednou. Prásknu na sebe, že co se v žádném jazyce neučím, to jsou názvy jídel. Co si budeme povídat, ale všechny ty znojemské, svíčkové, roštěné a já nevím, jaké ještě omáčky stejně průměrnému cizinci nic neřeknou. No a paní ředitelka po mně dnes chtěla, abych nové kolegyni přeložil jídla, z nichž si dnes mohla vybrat k obědu. Zapečené těstoviny, to ještě problém nebyl (možná v tom, že ta šlichta těstoviny moc nepřipomínala;-)), ale když jsem měl přeložit cikánskou pečeni, ocitl jsem se v úzkých. Jakožto nekuchař vím prd, z jakého masa se to dělá, ani si sám pod tím názvem nic nepředstavím. A vzhledem k tomu, za jak rasistickou je údajně naše země v cizině brána, jsem si vážně netroufl nabídnout Angličance pečeného cikána...;-)

Kate...;-)

Nevím sice, koho takový nesmysl napadl, v každém případě na naší škole ode dneška působí rodilá mluvčí přímo z Anglie. Co na tom, že děti jsou angličtinou v podstatě netknuté, reklama je potřeba. Samozřejmě největší význam to má pro školu, která se, jak mi bylo řečeno během podávání výpovědi, "profiluje jako jazyková". Taky aby se neprofilovala, když má jednoho jazykáře (mě;-)), který, nesmí ani onemocnět, protože jinak za něj nemůže nikdo zaskočit, jelikož učí podle anglických učebnic, jimž jiní nerozumí. A to i přesto, že na prvním stupni učí angličtinu všichni!

Každopádně blonďatou šestadvacetiletou Kate;-) jsem dostal na starosti a chodí do mých hodin. Před začátkem jsem ji upozornil na situaci, která u nás panuje. Viditelně nevěřila. Až do první hodiny. V osmičce. Po skončení jsem jí oznámil, že dnes to bylo celkem v pohodě, protože čtyři nejhorší (ve všech směrech) žáci chyběli. Na to jen vykulila oči. Hned poté zlatý hřeb - šestka. Tentokrát pouze výkřiky a absolutní ignorace, čili také pohoda. Tedy pominu-li, že než jsme dorazili do třídy, zlomily "děti" tabuli (mluvím o takové té těžké černé bytelné, ba řekl bych nezničitelné věci), takže tam na ně řvala třídní, což má nová kolegyně trochu nechápala. Po hodině jí bylo všechno jasnější a jen tak nějak špitla cosi v tom ohledu, že v Británii jsou děti trochu jiné. Já snad jen dodávám - milá Kate, to jsou všude!;-)

No a poslední hodina v sídle největších puberťáků, v sedmičce. Neustálé narážky a slinty jsem tak nějak odrážel, čemu jsem ale zabránit nedokázal, to byly nečekané výkřiky sprostých slov (odvolávám své dosavadní tvrzení, že děti nic anglicky neumí, vždyť třeba slova jako bitch, nebo shit zvládly vykřikovat nejen s bezchybnou výslovností, ale i se správným přízvukem!;-))

Abych to shrnul - zatímco po první hodině se Kate ještě jakž takž usmívala, během té druhé ji úsměv přešel a po třetí už skoro nekomunikovala. Kdopak si chce vsadit, kolik dní vydrží?!;-)

Záchod...;-)

Dalo by se očekávat, že ve 31 letech už nebudu mít problém s chozením na malou. Jenže, při výše popisované úterní návštěvě nemocnice jsem zjistil, že to není jen tak.

Vydal jsem se po šipce označené WC a ta mě dovedla ke dveřím s nápisem kalmetizační WC. Jenže, jak mám vědět, co to první slovo znamená? Tak chytrý zase nejsem, každopádně podle první slabiky jsem si odvodil, že na malou tudy cesta asi nevede. A je to vůbec pro mě, když já potřebuju obyčejné "čůrací" WC? Až když jsem proslídil celou chodbu tam i zpátky, pochopil jsem, že jinou možnost nemám. To si vážně člověk musí pořídit vysokou, jen když si chce odskočit?;-) A mimochodem - žádný rozdíl oproti normální toaletě tam nebyl!;-)

Kamarád...;-)

V úterý jsme byli s Andreáskem na plicním. Nic vážného, šlo jen o kontrolu. Každopádně si tam ale našel nového kamaráda a ne jen tak ledajakého, přímo exotického. Jméno jsem bohužel zapomněl, ale znělo to podobně jako Huong Kung-Pao. A Andík hned předvedl, že má za rodiče jazykáře. Nejen, že nejprve způsobně zamával rukou, ale posléze ještě anglicky dodal: "Haj!"

Maminka druhého chlapečka tak jazykově vybavená nebyla, takže když manželka Andískovu novému kamarádovi řekla: "Ahoj", Vietnamce se nové české slovo tak líbilo, že ho následující půlhodinu opakovala stále dokola a bylo jí úplně jedno, že už dávno měla jít na řadu.

Soukromí...;-)

"Tak já budu usínat s tím, že mě miluješ!" Málokoho by asi napadlo, že podobnou větu jsem slyšel v pondělí večer v poloprázdném vlaku při cestě na pražský koncert. Pan průvodčí se při telefonování nechal unést a zapomněl, že není sám. Nic proti romantice, i když - slyšet zmíněná slova od muže, to zase tak často nemusím...;-)

Dnes jsem jel z Kolína a na jedné zastávce přistoupilo celkem dost lidí. Jedna z přítomných telefonovala. To dneska už samozřejmě není nic zvláštního, ale přiznejme, že nebývá zase až tak zvykem, mít zapnuté hlasité hands free. Všichni přítomní tak mohli (tedy spíš museli) vyslechnout všechny problémy, které žena s partnerem má. To ale stále ještě nebyl úplný vrchol. Po chvíli začal zvonit telefon jiné ženě. Nechala ho vyzvánět pěkně dlouho, asi se jí líbila písnička. Jenže když ho konečně zvedla, začala z plných sil hulákat, že se omlouvám, že nemohli přijít, ale "partner má strašný průjem, takže musel k doktorovi!" První část věty pro jistotu ještě několikrát zopakovala, to asi kdyby někdo přeslechl.

A pak na mě choďte s nějakým chráněním soukromí...;-)

UK Subs + The Vibrators – Lucerna Music Bar, 8.2.2010

Pondělní večer patřil v Lucerna Music Baru důchodcům. Tedy ne jen tak ledajakým, ale punkovým. Po roce totiž do našeho hlavního města opět zavítala silná dvojka z kolébky punku a dokázala tak, že punk není jen o třech akordech, jak tomu je u mnoha našich kapel, ale že je to i o nějakých těch kytarových sólech a zvládnuté rytmice.

Čtvrt hodiny po deváté se na podiu objevili The Vibrators a následující hodinka patřila chytlavým melodiím. Kapela na rozdíl od loňska v kompletním složení, navíc posílená o kytaristu Nigela, který vypomáhá zpěvákovi Knoxovi, jenž se po návratu po nemoci věnuje pouze mikrofonu. V setu nemohly chybět hity jako Baby baby a hlavně Disco in Moscow, která se dočkala mnoha coververzí.

V půl jedenácté potom spustilo intro What Shall We Do With The Drunken Sailor a v jeho závěru se objevila kompletní parta, v čele se zpěvákem Charliem Harperem. Ačkoli komorní prostředí Lucerna Music Baru se mi pro podobné akce nezdá příliš vhodný, rozhodně musím pochválit výborné ozvučení. To vyniklo především v hitech se silnou basovou linkou jako Ice age nebo Warhead. Další plus adresované oběma kapelám se týká absence zbytečných proslovů, přece jen za ta léta už je muzikantům jasné, že mezi našimi punkáči s angličtinou příliš nepochodí.

V publiku nešlo přehlédnout plno známých lidí, kousek ode mě stál třeba Ronald ze Tří sester a hned vedle něj Supice z téže kapely. Další věc, kterou rozhodně nepřejdu s mávnutím ruky, je cena, kterou nasadili za pivo. Už minule jsem si posteskl, že 38 korun se mi zdá celkem dost, takže tentokrát pro jistotu za rovných 40! Jinak ale koncert velmi vydařený a už se těším za rok na repete.

Šikula...;-)

O tom, že je Andík velmi šikovný (po tatínkovi;-)), nemůže být nejmenších pochyb. Nejnověji jsme se o tom přesvědčili v neděli při koupání. Zatímco zpočátku v koupacím kyblíku jen tak seděl, později se pak tu a tam odrazil, tentokrát už bez problémů stál. Ono se to možná zase až tak zvláštní nezdá, jenže když si vezmu, že po postavení mu voda dosahovala po kolena, pak je prostě šikula. A to se už vůbec nezmiňuju o tom, že díky jeho nové kratochvíli bylo po koupání víc vody na zemi, než ve zmíněném kyblíku...

Aktualizace (20H30): Pche, stoupání si na nohy a občasné vycáknutí vody na dlaždičky, to je pro mimina. Náš mladej při dnešním koupání objevil něco mnohem lepšího. Když si totiž stoupne, rozesměje se a zprudka si sedne, to je teprve vodopád. A největší sranda potom je, když takové tříměsíční mimino dva dospělí vší silou drží, aby jim aspoň neuteklo...;-)

Staré železo...;-)

Ne, že bych snad něco nestíhal, ale na to, že začaly prázdniny, mám toho celkem nad hlavu. Hned po ránu jsem musel do Kolína, odkud jsem pak v poledne přejel rychlíkem do Prahy, kde jsem měl domluvený pohovor. Sympaticky přímo v centru a navíc všechno rychle vyřízené (není důležitá kvantita, ale kvalita, že ano?!;-)) Kdybychom byli začali přesně tak, jak bylo předem dohodnuto, nejspíš bych stihl i dřívější vlak domů. I tak jsem ale dorazil už po čtvrté.

To ale ještě není všechno. Jelikož jsem člověk kulturní a kultura si žádá oběti, vydám se už za malou chvíli opět do Prahy a to na pravidelný lednovo-únorový koncert punkových legend z Velké Británie - UK Subs a The Vibrators.

Jak je vidět - žádná nuda a hlavně: ještě pořád nepatřím do starého železa!;-)

Co je v té škole učí...;-)

Vážně by mě zajímalo, kdo chytrý mohl vypustit z pusy tak nehoráznou hloupost, že děti jsou nezkažené bytosti. Teď vůbec nemám na mysli sígry z naší (zvláštní) školy, u nichž se spíš domnívám, že jde o výsledky jakéhosi nepovedeného vědeckého experimentu. Právě do ní jsem ale měl včera ráno namířeno, když jsem u nás nádraží scházel do podchodu. Už z dálky jsem si všiml jakéhosi rozruchu a zblízka jsem pochopil, o co se jedná. Asi deset řvoucích dětí pobíhalo kolem své matky (tím je, myslím, jakékoli další upřesňování zbytečné;-)) a ostatní čekající cestující dělali jako že nic, přestože kdyby šlo o kohokoli jiného, už se ozvou. V každém případě jedno z dětí z ničeho nic začalo na maku křičet: "Chcípni na rakovinu!"

Teda já nevím, co ty nezkažené děti v té škole učí...;-)

Soutěž...;-)

Ne nadarmo se říká, že jablko nepadá daleko od stromu... Prohlíželi jsme si tak fotky Andreáska a potom došlo i na moje. Já teda tyhle situace obecně nemám moc rád, protože většinou společně se starými fotkami vyjdou na světlo i nějaké ty pikantní historky z mého raného dětství. Nicméně jsme zjistili, že lze vypozorovat určitou shodu v podobě. A tím pádem je na světě soutěž, do níž se mohou zapojit všichni, kteří nechtějí nic vyhrát. Najdete pět rozdílů mezi fotkami číslo jedna a dvě? A poznáte, na které z nich jsem já a na které Andík?;-)

Hodnej kluk...;-)

Zatímco na začátku roku jsem si pochvaloval, jak úžasně přátelští kolegové jsou, nyní zjišťuju, že to až tak stoprocentně neplatí. Hlavními viníky lehce napjatých vztahů jsou samozřejmě děti. Zatímco některé učitelky zůstávají i nadále příjemné a velmi vstřícné, najde se pár expertek, které se ostatním snaží vsugerovat, že problémy s dětmi nemají, protože to s nimi umějí.

Dnes (stejně jako včera, předevčírem, zítra i pozítří) jsem měl dozor na chodbě. Nejprve jsem na zakouřeném záchodě vyhmátl právě dva z těch, kteří dělají problém jen "některým kolegům". Další přestávku přišla právě zmíněná expertka do sborovny a na stůl nasypala ohromnou hromadu malinkatých útržků. "To je žákovská Jakuba XXX*, teď ji takhle roztrhal." - "Ale copak, že by nebyl až tak svatý," pomyslelo si několik z nás ostatních.

Další přestávku druhý "hodný" kluk (to o něm paní učitelka říká) na chodbě ohrožoval několik spolužaček, poté zablokoval dveře a nechtěl je pustit do třídy. Musel jsem zasáhnout. Protože domluvy nepomáhaly, požádal jsem ho o žákovskou. "Já ji mám roztrhanou," dočkal jsem se odpovědi. "Nevymýšlej si, roztrhal ji Jakub," kontroval jsem. "Tak se podívejte!" S těmito slovy otevřel tašku a v ní byla pouze hromada útržků. Ten největší mi potom nabídl... Ale já vážně nevím, co proti němu všichni mají, vždyť je sice na učitele vulgární, bije spolužáky, chodí za školu, denně je načapán s cigaretou na toaletě ve škole, ale jinak je to HODNEJ KLUK!

Žákovská knížka (rozměry přibližně 4x3cm):

Cvok...

Ono by se možná mohlo zdát, že jsem vyměkl, nebo se stal takovým optimistou, vždyť téměř nedávám žádná ocenění. Jak nad tím tak přemýšlím, dost možná je to způsobeno i tím, že nejezdím do Prahy.

Dnes jsem tam odpoledne ale byl a hned tu mám jednoho adepta. Člověk by řekl, že přechází-li ulici na přechodu rovnoběžném s Václavským náměstím, odkud právě odbočuje auto, má přednost. Tím spíš, když jde ve skupince několika chodců. Jenže takového idealistu ze snu probere s troubením se řítící modrá fabia, která ani nepřibrzdí (tím se naše úhledná skupinka chodců přesně za mnou rozdělila) a protože ten zakomplexovaný blbeček za volantem měl asi vztek, že někteří přejít stihli, hned za přechodem dupnul na brzdu, vyskočil ven a začal nám nadávat. Pak jako jakási tragikomická figurka skočil do svého auta a ujel.

Tak kromě Kyselé prdele pánovi ještě jednou adresuji jen všeříkající větu, která mi v tu chvíli bez přemýšlení sama od sebe vylezla z pusy: "Debile!"

Kráva...;-)

Myslím, že na to, kolik je Andreáskovi let, má už celkem dost kamarádů. Samozřejmě mu do jeho přátel nechci nijak mluvit, vždyť je to jeho věc. Jenže co má takový zodpovědný otec jako já dělat, když zjistí, že v současné době největší kamarádka jeho malého syna je pěkná kráva?;-)

Libor...;-)

Je to se mnou ještě horší, než jsem si původně myslel. Určitě se vám taky někdy stalo, že jste se s někým potkali, pozdravili, začali bavit, rozloučili a pak celý zbytek den přemýšleli, odkud tu osobu znáte.

Já teď prožíval něco podobného, ale pomocí SMSek. A bylo to ještě o stupeň horší, protože jsem jméno znal. Bohužel jsem ale netušil, komu patří. Mám takový zvyk, že si pravidelně aktualizuju telefonní seznam v mobilu, protože nemám rád milion položek, z nichž jsem stejně v kontaktu s deseti. Minulý týden mi přišla zpráva od Libora. Nemusíte se zneklidňovat, mně to řeklo to samé, co teď vám. Milý Libor mi oznamoval, že se mu narodila dcera. Chvíli jsem si v duchu přehrával všechny Libory, které znám, až jsem tak nějak vyfiltroval mého bývalého šéfa. Jenže jediné, co jsem si byl jistý, že měl jako operátora O2 a zde šlo o T-Mobile. Ovšem vím, že změna je život, tak jsem to respektoval.

V průběhu týdne jsme si vyměnili několik zpráv, dokonce jsem byl pozván i na zapíječku miminka, z čehož jsem se z rodinných důvodů omluvil. Dnes v podvečer mi po krátké odmlce přišla další SMS a Libor v ní použil i svou přezdívku. A já tak po týdnu dopisování zjistil, že jsem byl celou dobu úplně mimo a uvědomil si, že vlastně znám o jednoho Libora víc...;-)

Porada...;-)

Jestli něco vážně miluju, pak jsou to ranní desetiminutové porady v 7H20. Úplně nejradši je mám samozřejmě třeba právě v úterý, kdy mám jedinou příjemnou mezeru v rozvrhu a začínám až za pět devět. Většinou se tam stejně řeší pouze záležitosti třídních učitelů (což já, díkybohu, nejsem), ale já musím vstávat v půl šesté, protože účast je povinná pro všechny.

Tentokrát jsem byl rozhodnutý ukázat se jako rebel. Večer jsem velkohubě prohlásil, že si nastavím budíka tak, jako každé úterý a případně se vymluvím, že mi nejel vlak. Snad, abych si zajistil další alibi, dodal jsem, že brzy pojedu jedině v tom případě, že bych se náhodou probudil sám od sebe.

Co čert nechtěl, ráno jsem zíral na hodiny už od pěti a ne a ne usnout. V půl jsem tedy vstal, po všedních povinnostech vyrazil na vlak, cestou jsem zjistil, že narozdíl od rána ještě spím (to když jsem se na chodníku málem srazil se známou a vůbec mi to nedošlo) a do školy posléze dorazil s předstihem před poradou. Týkala se, jak jinak, třídních učitelů a já si tam odseděl svých deset minut. Potom jsem celou hodinu dřepěl ve sborovně a konečně si tak mohl užít to sci-fi, jak jsou učitelé prezentováni ve filmech - kafíčko a klidný pokec s kolegy...;-)

Sklony...;-)

O víkendu se nám pořád zdálo divné, že Andreáskovi nechutná mléko. Už jsme mysleli, že s novým balením snad není něco v pořádku, když si manželka všimla, že nestojí jen o to, které je teplé. Zkusili jsme tedy připravit chladnější a to Andík vypil bez sebemenších protestů.

Nevím, jak případným sociálním pracovnicím, ale mně je vše jasné. Klukovi je čtvrt roku a po tatínkovi zdědil sklony k pití. No a já taky nemám zájem o láhev teplého piva...;-)

Bundespošta...;-)

Nestíhám zírat. V pátek mi přišel email z Düsseldorfu, že jsem se umístil v soutěži a že mi ještě týž den bude odeslán dárek a dneska je už balíček doma. S krásně velkým hrdým nápisem Gruss aus Düsseldorf v záhlaví. Když si vezmu, že v rámci samotné ČR to kolikrát trvá několik dní, pak nezbývá než smeknout...;-) Možná je to ale tím, že u nás zásilky přepravují poštovní holubi, zatímco v Německu to jsou orlice. V případě DTH pak jen jejich zbytky (jak logo napovídá!;-))

Co se týče obsahu, DVDčka, CDčka, pohlednice a autogramkarta - co víc si přát!;-)

To není můj problém...;-)

Takový prodloužený víkend, jako mám za sebou, je bezva věc. Normálně při svém pesimisticky realistickém přístupu k životu ze dvou dnů volna nic moc nemám. Je to hlavně proto, že v sobotu se nestihnu ani rozkoukat a je večer, no a v neděli jsem už od rána preventivně naštvaný, že přijde pondělí. Tentokrát to bylo jiné.

Ve čtvrtek se rozdávalo vysvědčení, po kterém vypukl víkend. V pátek se tak odehrála normální sobota, v sobotu pak neděle a večer jsem se mohl radovat, že přijde ještě jedna neděle, ta opravdová. Dnes jsem tedy do školy přišel odpočatý a příliš mě nerozhodil ani dotaz paní ředitelky z dopoledne, kdy se lehce nepříjemně zeptala, kdy k ní dnes dorazím. Došlo mi, že na další kolo přemlouvání nezapomněla. Naštěstí díky shodě okolností, které nastaly v jídelně, jsem na schůzku neměl příliš času, v podstatě jen pět minut. Paní ředitelku jsem ujistil, že výpověď jsem si vážně nerozmyslel a ona mě na oplátku ujistila, že tedy začnou urychleně shánět náhradu. No a já jsem se tak sám ujistil, že mi pan zástupce kecal, když minulou středu prohlásil, že všechno zkoušeli a nikdo nechce nastoupit.

Ale to už není můj problém...;-)