Počítačový talent...;-)

Před pár dny seděla manželka u PC a najednou se mě zeptala, kolik je výsledek nějakého dělení. Povídám, že nevím, ať si to vypočítá. "Jenže já nemám kalkulačku!" Na to jsem se usmál: "Jéžiš, ona sedí u počítače a stěžuje si, že nemá kalkulačku!" Ukázal jsem jí, kde ji lze zapnout v programech a příslušenství a zase jsem si udělal pohodlí na gauči.

Manželka začala na numerické klávesnici zadávat čísla a najednou se zarazila. Po chvíli slyším: "Ale tady není děleno!"

A to už bylo i na mě moc...;-)

Česká pošta - už zase...

Ono to musí vypadat, že pořád něco mám, ale co si mám počít, když mi pořád někdo dává důvody k nadávání? Třeba místní pošta, neboli kapitola sama pro sebe. Nejnověji dnes.

V souvislosti se zítřejším nástupem do práce jsem potřeboval výpis z Rejstříku trestů. Jelikož moc dobře vím, že je u nás na poště téměř pořád otevřené pouze jedno okénko a fronta až ke dveřím, rozhodl jsem se počkat na večer. Frontu jsem si vystál přesně v půl šesté. Zavírá se v šest. Paní u přepážky mi ochotně oznámila, že musím za roh k jinému okénku (přišlo mi to pochopitelné, je tam víc soukromí) a zavolala kolegyni. Přivítala mě tma a stažené roleta. Ta se najednou ani ne do půlky zvedla a ve tmě se objevila blonďatá hlava. "Já tam mám rozdělanou poštu, takže vám teď výpis vystavit nemůžu," oznámila mi pracovnice pošty. Moc jsem se netvářil, proto dodala: "Musel byste čekat asi dvacet minut, nebo přijďte zítra v osm." Bylo mi jasné, že předpokládala, že tak dlouho čekat nebudu. Dokument skutečně potřebuju, proto jsem se zamyslel a pravil: "Dvacet minut? Tak to já počkám." Pošťačka vytřeštila zrak: "No ale já nevím, jestli to stihnu, přijďte zítra v osm." Skutečně jsem neměl sebemenší chuť se s ní dohadovat, že do konce pracovní doby jí zbývá 30 minut, ani netuším, co s mým požadavkem má společného rozdělaná pošta, proto jsem se otočil a odešel.

"Ochotné" poštovní úřednici uděluji Kyselou prdel a zítra dostane její nadřízená mou stížnost. Písemnou. Ta bude mít asi stejnou radost, jako když se snažila ututlat tu minulou, související s padělanými podpisy u doporučených dopisů, které za mě podepisovala jistá doručovatelka. Je mi ale jasné, že i tentokrát z toho vyjdu zase já jako ten blbec, co pořád něco má...

Konec prázdnin...;-)

Dneškem mi končí prázdniny. V tomto roce už několikáté. Naštěstí pro mě nadcházející pracovní "týden" skončí tak rychle jako začne, přece jen pátek je pátek.

V každém případě se budu muset opět vyrovnat s dalším z mých velmi neoblíbených okamžiků, jakými je právě první den v nové práci. Ačkoli jsem jich jen během uplynulého roku zažil víc než dost a mohl bych tak přece jen mít už nějakou tu praxi, stále jde o zážitek, jemuž bych se nejraději vyhnul. Přitom ale po skončení úvodního dne si vždycky řeknu, že to bylo celkem v pohodě.

Tak snad to nakonec ani tentokrát nebude tak nepříjemné...;-)

Zpola splněný sen...;-)

Já se vlastně nemám vůbec špatně. Dívali jsme na jeden z mnoha současných seriálů, kde si zrovna nějaký pracháč přivedl do jednoho ze svých domů milenku. Aby šlo o správnou romantickou blbost, nenašlo se ve scénáři samozřejmě místo na popis toho, co vlastně dělá, ale podle množství mimopracovních aktivit jsem pochopil, že do zaměstnání nechodí.

Zcela bezelstně jsem pronesl: "To by se mi taky líbilo nechodit do práce a mít několik bytů!" Hned v zápětí jsem si ale uvědomil, že si vlastně nemám na co stěžovat, vždyť sen se mi už z půlky splnil - do práce taky nechodím. Teď ještě ty nemovitosti...;-)

První dárek...;-)

Blíží se Anďovy narozeniny a už dostal první dárek. Přece jen hrát si na datum v tomto věku není důležité. Větší význam má, aby si s tím něčím co nejdéle hrál. Na návštěvě u známých jsme zjistili, že se mu líbí barevné míčky, proto jsme se tento týden vydali na nákup. Po mírných peripetiích jsme je sehnali. Údajně jich má být sto, což se mi ovšem počítat nechtělo, přestože jsem všechny jednotlivě otíral.

První, co Andreásek udělal, že je začal jednotlivě vyhazovat ven. Potom jsem sáhnul po foťáku a zvěčnil přibližně toto:

Po spatření tolika míčků Anďa doslova vyvalil bulvy...

Potom nechal průchod nejnižším lidským pudům, kdy si chtěl užít nadbytek a hrabal a hrabal...

Přerovnal míčky ze strany na stranu...

Všechny přepočítal...

Ze srdce nám poděkoval...

A nakonec únavou usnul...

Evoluce...;-)

Máme teď doma díky Andreáskovi takovou malou soukromou evoluci. Andík už prodělal vývojový stupeň Homo habilis, který se vyznačoval tím, že přestal bořit stavby z kostek holou rukou, ale pokaždé nejprve něco uchopil a to použil jako ničící nástroj. Tak nějak současně probíhal Homo ergaster, u nějž se podle chytrých knih objevuje stopařství a počátky řeči. To se projevovalo tím, že ať jsme se pohnuli kamkoli, Anďa běžel po čtyřech za námi a samozřejmě u toho (a taky u všeho jiného) náruživě vyprávěl. No a teď zvolna přicházíme do fáze Homo erectus, kdy se Andreásek dokáže postavit a pustit se, a než se zřítí, mnohdy ještě stihne zkusit, zda už nezvládne nějaký ten krok bez pomoci. Zatím neúspěšně.

Předpokládám, že neandrtálce přeskočíme a už nám tedy zbývá jen ten Homo sapiens. Tam ještě asi nejsme. Andík se naučil slézat z gauče i velké postele, stačí, abychom ho nasměrovali a sám ví, že musí couvat a pak opatrně dolů. Zatím totiž nepochopil, že couvat musí směrem ke kraji. To, co mnohdy po celé délce postele předvádí, mi připomíná spíš jakousi MOONWALK po čtyřech...;-)

Lístky...;-)

Dnes jsem si připadal jako v nějaké skryté kameře. Šel jsem si v Praze na nádraží koupit lístek na vlak a byly otevřené dvě pokladny. U obou z nich stál pokaždé pouze jeden muž. Oba byli sehnutí, jak vysvětlovali cosi obsluze.

Bylo to prašť jako uhoď, proto jsem si zkrátka k jedné stoupnul. Po pěti minutách stání ve frontě (za mnou se už vytvořila celkem pěkná) jsem si vypnul empétrojku, protože mě zajímalo, co pán stále řeší. "Na 17.října z Ostravy do (zapomněl jsem), s místenkou." Aha, pán si kupuje lístky na rok dopředu. Podíval jsem se k vedlejší pokladně, kde to vypadalo na dálku úplně stejně. "A kde je to místo a jak vypadá?" Některé položené otázky jsem skutečně nechápal...

Najednou jsem si všiml, že nakupující u druhé přepážky vytahuje peněženku, proto jsem své čekání vzdal a přešel do druhé fronty. Pán zaplatil a k okénku přistoupil mladý kluk, který si začal vyřizovat nějaoku průkazku. Čili dalších několik minut. Mezitím i pán blokující mou původní frontu zaplatil, sbalil svou hromadu lístků a místenek a odešel. Pomyslel jsem si, že přece nebudu jako nějaký trotl pořád přecházet z jedné fronty do druhé, ale jakmile jsem si všiml, že přede mnou se to ani nehne, zatímco vedle už odbavují asi čtvrtého člověka, trotl netrotl, šel jsem tam. Už jsem byl téměř na řadě, když se přede mnou nějaký velmi slušný Slovák pouze zeptal, odkud mu jede spoj kamsi. Paní u pokladny mu vše ochotně vysvětlila, jenže on "tu je poprvýkrát a nevie, kde je stanovisko" (netušil jsem, že na Slovensku vlaky stojí u stanovišť;-)), takže mu to nádražačka začala vysvětlovat velmi názorně i s použitím rukou. Vzhledem k tomu, že skrz malou škvíru určenou k mluvení, prolezlo stěží každé páté slovo a v okolním hluku jsem jí nerozuměl ani já, nemusím zdůrazňovat, že rychlejší by asi bylo, kdyby vylezla a odvedla ho tam.

Já se v duchu pouze radoval z toho, že jsem výjimečně nespěchal, protože myslím, že by mi mezitím ujelo několik spojů...;-)

Pošťačka...

Možná to někomu přijde, že jsem pořád s něčím nespokojený, ale chci toho vážně tak moc? Nejnověji jde zase o místní poštovní doručovatelku. Nemíním jí dělat žádné peklo u zaměstnavatele, postěžuju si jen tady.

To máte takhle šest schránek u vchodu domu a ta vaše je až nahoře. Klasická listonoška přijede na kole, sleze z něj a rozdělí dopisy k příslušným jménům. Ne u nás. Naše pošťačka přijede na kole, zůstane s ním stát metr a půl od schránek a natahuje se s poštou k nim. U těch nižších to zvládne bez problémů, ovšem na ty, co jsou nahoře už téměř nedosáhne. Na to má ale úžasný zlepšovák - dopis přehne a jakýmkoli způsobem ho narve aspoň kouskem dovnitř.

Ono se to celkem špatně popisuje, proto pro ilustraci přikládám jednu fotku takové zásilky, k níž zdůrazňuji, že jsem úpravu obálky nijak nepřikrášlil. Dobře, jde o s prominutím blbý úřední dopis, ovšem namátkou třeba o týden dřív jsem ve schránce našel stejně "vytuněnou" pohlednici z exotické dovolené mé německé známé, kde to docela zamrzelo, a dopisy předtím, v nichž bylo i třeba něco vloženo, už ani nepočítám. A už vůbec nemluvím o obálkách, které skrývají nějakou tu složenku, na níž stojí v našem případě vtipný nápis NEPŘEHÝBAT.

Takže paní doručovatelce uděluji Kyselou prdel.

Překvapení...;-)

Mám tady nezvratitelný důkaz, že ani fotka není v dnešní době nadčasová.

Včera jsme se s Andreáskem v Poděbradech fotili. Jak je vidět na obrázku, poprosil jsem ho, ať řekne sýr a on jakožto labužník prohlásil NIVÁÁÁ!

Při důkladném prozkoumání by se dalo zjistit, že ústa byla prázdná. Ovšem včera je včera a dnes je dnes. V poledne se nás cestou z Kolína známá ptala, kolik má Anďa zubů. Zasmáli jsme se, že žádný. Ovšem už za dvě hodiny mu v puse zacinkala lžička.

Takže vážení, dnešní den se zapíše do Andýskova památníčku, protože zatímco jsme již několik týdnů čekali, kdy se konečně proklube trochu netradičně horní špičák, který byl už delší dobu na krajíčku, dnes odpoledne se překvapivě ukázala tradiční jednička vlevo dole.

Druhá nabídka...;-)

Kdo by to nakonec řekl (tedy až na naši známou, která to prohlásila hned zpočátku;-))? Firmy se o mě začaly prát a já si ještě můžu vybírat. Dnes večer jsem dostal další velmi konkrétní nabídku, tentokrát ovšem ze společnosti, kam jsem si přál nastoupit od samého začátku. I v tomto případě se budu raději držet zpátky a nevyjmenovávat výhody (zůstanu věrný svému předsevzetí), nicméně pocit po telefonátu se rovnal asi tak tomu, který jsem měl po maturitě.

A to jsem si právě dnes ráno posteskl, že mi ani nedali vědět, i když to slíbili...;-)

Sami doma...;-)

Odpoledne jsem doma zůstal s Anďou sám. On teda ještě chvíli vyspával, ale pak si už vyžadoval pozornost. Třeba jako když mi zazvonil telefon s konkrétní pracovní nabídkou. Slečna byla moc milá a hlavně se rozplývala nad mými předvedenými dovednostmi (to se nechválím, pouze konstatuji fakta - pozn. autora;-))

Chtěl jsem aspoň chvilku dělat fóry, ale nakonec za mě všechno dohodnul Andík, kterého jsem už držel na ruce a on jako kdyby všemu skutečně rozuměl, na všechny otázky odpovídal hlasitým "Hm!" I na dotaz, zda to tedy beru. Pokud to tedy nevyjde tentokrát, mohu nadávat jemu...;-)

Jinak jsem se zařekl, že tentokrát raději nebudu předem nic komentovat, přece jen párkrát jsem byl v uplynulém roce přesvědčen, jak skvělé místo jsem získal a nakonec jsem rychle vzal nohy na ramena.

Tak snad jen, že začínám 1.října a protože dobří holubi se vracejí, budu pracovat ve vedlejší budově jako loni, než jsem začal dělat kiksy.

Hodinky...;-)

Přece jen nejsem až takový blbec! Včera jsme byli v Poděbradech a já se konečně dokopal k tomu, abych si nechal spravit hodinky.

Poté, co jsem si vybral nový kovový pásek, požádal mě hodinář, ať se vrátím asi tak za 15 minut, že všechno bude připravené. To jsem taky udělal a on mi pásek ještě upravil, aby byl akorát. Hodinky jsem si rovnou nechal na ruce a vyšel ven pochlubit se manželce. Vydali jsme se směrem k náměstí a já si pořád nenápadně s hodinkami pohrával. Nemohl jsem totiž stále přijít na to, jak se sundávají. Při pohledu na systém zapínání mi bylo jasné, že stačí najít nějaký fígl a všechno půjde samo.

Po chvilce jsem se přiznal manželce, že už budu mít hodinky na ruce asi napořád. "A proč ses nezeptal, jak se to sundává?" - "Jsem si říkal, že přece nejsem blbec, abych na to nepřišel..." bránil jsem se.

Po dalších několika minutách usilovného hledání fíglu jsem na lavičce zjistil, že žádný fígl není a pásek jsem konečně rozdělal. Vždyť jsem říkal, že nejsem žádný blbec!;-)

Letáky...

Známá se nedávno divila, že jí nechodí letáky z místního nového supermarketu a bylo jí kýmsi kompetentním vysvětleno, že jich pošta nedostává tolik, proto zkrátka na některé domácnosti nezbývají. Ta známá bydlí dost daleko od nás, přesto máme ten samý problém. Nám sice chodí letáků hromady, ale tenhle mezi nimi taky není.

Nedá se nic dělat, asi na nás taky nezbývá, pomyslel jsem si. Jenže včera jsme odcházeli v deset na autobus a ze všech šesti venkovních schránek, včetně té naší, trčely právě letáky Tesco. Nechtěli jsme se s ním tahat do Poděbrad, proto jsme ho nechali na místě s tím, že si jej vezmeme až při návratu.

Za dvě hodiny jsme suverénně přišli ke schránkám, jenže po žádném letáku ani památky. Ani v jedné z nich, přitom dvě rodiny nejsou doma. A takhle to nejspíš dopadá každý týden. Tak teď nevím, v čem je problém. Buďto vážně nezbývají, proto se navzájem "zapůjčují" na omezený čas, nebo kolem chodí vášnivý čtenář, který sleduje, jestli jsou ve všech skutečně stejné akce, případně může jít o nekalý a zoufalý boj konkurenčních prodejců. Všechno se mi to zdá jako blbosti, ale nic rozumnějšího mě vážně nenapadá.

Ať tak nebo tak tomu někomu uděluji Kyselou prdel, protože co je v něčí schránce, to je svaté!

Chudinky...

O dnešní pražské demonstraci ví asi každý. Co mě ale nejvíc překvapilo, kdo všechno se na ní chce přiživit. Zaměřím se na kuchařky.

Během své pedagogické praxe jsem jich pár poznal. A ať se dámy snažily sebevíc, o tom, že nikdo nikdy nedělal tak těžkou práci jako ony, mě vážně nepřesvědčily ("Zkuste se tahat s těma velkejma hrncema!"). Co si budeme povídat, není žádným tajemstvím, že rodina kuchařky ze školní jídelny ušetří měsíčně slušnou částku tím, že nemusí tolik utrácet za suroviny. Zkrátka vždycky se dá něco ulít. To jsem měl na mysli neoficiální půlku přilepšení si.

Potom ještě v mnoha jídelnách (i v té, kam jsem chodil já) existuje ta oficiální možnost, kdy zůstávají k dispozici nevyzvednuté obědy. Nejde o nějaké zbytky, ale o regulérní jídlo, které nebylo včas odhlášené, nebo se zkrátka neodhadly porce. Tam už se platilo. Ovšem kde se najíte za deset korun? Právě ve školství. U nás to bylo tak, že se o toto jídlo mohli přihlásit i učitelé, jenže ti to téměř ihned vzdali. Existovala totiž daná hierarchie rozdělování, kdy na prvním místě byly právě chudinky kuchařky ("Když už s tím měly tolik práce..."), poté uklízečky a teprve v samém závěru se o zbytky mohli hlásit učitelé. Ano, ti, kteří narozdíl od uklízeček několik let studovali, ti, kteří se musí i nadále vzdělávat a ti, bez nichž by první dvě skupiny ve frontě na jídlo byly bez práce...

(http://www.novinky.cz/ekonomika/210066-k-demonstraci-odboru-se-pripoji-i-skolnici-a-kucharky.html )

Test...;-)

Páteční pohovor se nesl ve velmi přátelské a pohodové atmosféře. Tedy až do jeho poslední části. Společnost totiž dává uchazečům o jakoukoli pozici stejný test. A to z matematiky.

Vzhledem k mým dovednostem mě ihned napadlo, že kdyby to mladá paní řekla hned, mohli jsme si ušetřit několik desítek minut času. Vždyť s manželkou jsme dokonalou ukázkou matematických dřev. Vysvětlím na příkladu - žena za mě zaplatí dvě stovky, já jí potom dám nazpátek pětistovku, protože nemám drobné, ona to vyrovná tak, že mi vrátí šestset a já, abych se ukázal jako grant, jí chci dát něco za ochotu, tak si vezmu ještě stovku a oba jsme spokojení, jak se nám to vyplatilo.

No a na takového člověka někde vyrukují s matematickým testem. Ještě bych pochopil lehký IQ testík, ale čistou matiku? Na čtyři "Á čtyřky" plné anglického zadání jsem dostal velkorysých 12 minut. Jazyk mi problém nikdy nečinil, tedy pokud se pohybuji v oblasti, jíž tak nějak rozumím. Skutečně takové pojmy jako třeba prvočíslo v angličtině (ani v žádném jiném jazyce - včetně češtiny) neovládám.

Nakonec jsem horko těžko dodělal (možná bych měl na začátku místo D použít P;-)) pár cvičení, personalistka přišla z vedlejší místnosti a zeptala se, jestli už to mám. Na to jsem se jen tak usmál a ona prolistovala poloprázdný test. Snad aby dodala váhy rčení, že naděje umírá poslední, zvesela prohlásila: "No ale to, co máte, máte dobře!"

Mám pocit, že mluvila o položkách Name a Date...;-)

Multitasking...;-)

Tím, že bez problémů zvládám multitasking (definice ze slovníku cizích slov: v informatice označuje schopnost počítače, resp. operačního systému provádět (přinejmenším zdánlivě) několik úloh současně), jsem se tady už několikrát vytahoval.

Ovšem v určitých chvílích, zejména když je můj operační systém zaneprázdněn přemýšlením o něčem děsně důležitém, má tato moje schopnost určité meze.

Třeba jako když se chystám na procházku s Anďou, držím ho na ruce a manželka mi navrch dá tašku s věcmi do sklepa a ještě ukáže na pytel s odpadky. Pak se musím i já velmi soustředit a až do návratu domů trnu hrůzou, jestli jsem věci do sklepa nehodil do popelnice, Andreáska nezarovnal do sklepa a mouchy létající kolem mě si nedělají zálusk na pytel plný odpadu, který vozím po městě v kočárku...;-)

Výsledky...;-)

Jediným dnem, kdy jsem v tomto týdnu neabsolvoval žádný pohovor, bylo úterý. Ani tak jsem se ale neflákal doma. Hned po ránu jsem totiž vyrazil k alergologovi.

Když jsem tam byl naposledy, objednal jsem se kvůli práci co nejdřív ráno. Kdo mohl tušit, že během té doby vystřídám dvě zaměstnání...

V čekárně jsem pořád přemýšlel, jak mi to říká sestra. Vždycky jsem rozuměl pouze pane a pak nějaké zamumlání. Když jsem po nějaké chvilce přišel na řadu, konečně jsem oslovení pochytil - pane inženýre. Tomu říkám kariéra. Přitom ale na kartě mám tlustou fixou velkými písmeny titul správný.

Pan doktor byl vstřícný jako vždy, je to typ lékaře, u nějž máte od začátku do konce pocit, že ho svou přítomností neobtěžujete. Dokonce i chcípák jako já se tak cítí. Zeptal se mě, jak to vypadalo od poslední návštěvy a nenápadně zakryl papíry s výsledky z krevních testů zdravotní kartou. Po mém odvykládání, že všechno bylo více méně v pořádku odkryl karty. Tedy kartu. První, co mě napadlo, že to má hezky barevné. Naprostá většina řádků svítila červeně. Hned vzápětí mi vysvětlil, že to jsou výsledky, které dopadly špatně.

A já od té doby přemýšlím, zda si mám hledat práci, nebo se hlásit o předčasný důchod...;-)

Domácí násilí...;-)

Existuje nějaké místo, kam lze nahlásit šikanu? Myslím domácí, od manželky... Její noční "přepadovky", o nichž jsem se tu zmiňoval zhruba před měsícem, totiž dospěly do dalšího stadia. Vlastně už chybí jen deka přes hlavu a ráno nějaká ta modřina!

To si takhle v noci pěkně spíte, když najednou ve dvě hodiny vámi někdo potmě prudce zatřese a vykládá cosi o tom, že si máte dát pozor, abyste nespadli z postele. Vzhledem ke stavu rozespalosti a hlavně, že ležíte půl metru od okraje, absolutně nechápete, o čem je řeč. Naštěstí si ale v zoufalosti rychle vzpomenete a vyhrknete ze sebe: "To jsem já, já nejsem Andík!"

Ovšem abych nebyl za svatouška, údajně jsem dnes v noci teatrálně nahlas zíval. Nevím, podle mě to je nesmysl a někdo si tady pořádně vymýšlí, ale je možné, že se mi zdálo, že jsem strašně ospalý. Ono po těch popisovaných nočních dobrodružstvích není divu...;-)

Nemístné poznámky...;-)

Řekl bych, že tady někdo má krajně nemístné poznámky. Jeli jsme takhle před pár dny s manželkou a Andreáskem vlakem do Kolína a kromě nás stála u dveří s kočárkem ještě jedna mladá maminka. Její dcera už byla trochu odrostlejší, proto spolu komunikovaly poněkud víc. Už ani nevím, jak přesně zněla otázka, ale rozhodně jsem nezapomněl maminčinu odpověď.

Holčička se totiž zeptala na něco jako, proč s nimi taky nejede tatínek a máma jí odpověděla: "Tatínek je přece v práci!" Prohlásila to s takovou samozřejmostí, až jsem se lehce zarazil.

To jako měla být nějaká hloupá narážka na mě?;-)

Voda nad zlato...

Vážně si v našem městečku někdy připadám jak v nějaké nejzapadlejší oblasti Ruska. Ráno ve třičtvrtě na osm jsme zjistili, že neteče voda. Za deset minut, tedy v 7:55 začala hrát dementní hudba z místního rozhlasu, aby nám bylo oznámeno, že od osmi nepoteče voda. Teoreticky jsme tedy měli pět minut na vytvoření zásob, prakticky jsme ovšem měli smůlu, protože, jak už tady padlo, byli jsme už dávno na suchu.

Už mě vážně nebaví, abysme pravidelně minimálně jednou týdně žili jak v době kamenné. Naštěstí jsme měli vodu balenou, ovšem na mytí rukou a splachování záchoda jde o celkem drahý luxus. Nehledě na to, že s malým dítětem je stále potřeba něco mýt a oplachovat. A to už vůbec nemluvím o tom, jak je všechno zanesené po následném zprovoznění, kdy teče voda rezavá, jejíž pravidelné odpouštění se také počítá do placené spotřeby.

Zajímalo by mě tedy, když máme v takovém stavu naše potrubí, proč bylo tak nutné postavit nesmyslnou silnici před domem pana starosty, když ta původní byla jedna z nejlepších ve městě a navíc jde v podstatě o velmi dlouhé parkoviště. Pokus o vysvětlení chytré paní z Městského úřadu v posledním čísle našeho (na místních Nezávislých závislého) měsíčníku neberu, protože buď jsem chytřejší, nebo si myslí, že jsou všichni čtenáři úplně blbí. Pokud plácá čísla, kolik to stálo, pak by tedy taky měla uvést, kolik kromě zmíněné dotace od EU šlo z kapsy města, což v celé oslavné ódě nezazní.

Dále by mě zajímalo, zda si tedy vážně máme ve svém bytě 3+kk permanentně skladovat sud napuštěný vodou (a případně kde), abychom byli stále připraveni na nečekaný výpadek a taky to, komu můžeme poslat účtenky za balenou vodu vylitou do kanálu a odpadu. A na závěr snad už jen shrnující dotaz - kdy se záplatované trubky podělají do takové míry, že je bude skutečně nutné vyměnit, protože to bych se raději odstěhoval...

Takže těm, kdo to v našem městě mají na starosti, uděluji Kyselou prdel!

Jméno...;-)

Tak já nevím, jestli jsme Andíkovi ve snaze nedávat mu jméno, s nímž bude mít problémy díky jeho četnosti, jako třeba Kubíček nebo Terezka (no uznávám, že v tomto případě by asi měl ještě o něco víc problémů;-)), neměli dát úplně jiné. Třeba takový Mike. Mike Tyson.

Ráno jsem se probudil, protože Anďa měl už poledne a dával nám to hopsáním po nás jasně najevo. Otevřel jsem oko a jediné, co vidím, je jeho pěst, blížící se ohromnou rychlostí. Jen tak tak jsem stihl oko zase zavřít, ale zabolelo to i tak. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, jak budu u pohovorů vysvětlovat monokl. Jestli si vymyslet nějaký dobrodružný příběh, jak jsem zachraňoval nebohou neznámou slečnu proti tlupě neurvalců, nebo narovinu přiznat, že mě zbilo batole. Nakonec chtěl Andík ještě radostí zatleskat, ale jaksi pozapomněl, že se tato činnost provádí dvěma nejlépe svýma rukama proti sobě, sevřel dlaň do pěsti a zboxoval mě. Zvuk to byl podobný, jako když tleskáte, ale podstatně bolestivější.

Jestli mi takhle bude dávat najevo svou lásku a radost nad tím, že jsem se probudil, častěji, asi brzy usnu navždy.

Život není peříčko, proto Andíka odmalička vedeme k domácím pracem...;-)

Nová konkurence pro Davida Kollera, Phila Collinse a další doteď nejlepší bubeníky. Snad jen já se nemusím obávat...;-)

Do týdne?;-)

Po včerejší jednodenní pauze jsem se dnes vydal na další pohovor. Jednalo se o další kolo toho z pátku. Ano, jak mě tak dlouho trápili.

Původně jsem se tam hlásil na jednu pozici, po minulých výsledcích mi nabídli ještě jednu další a dnes, když jsem dorazil, čekali na mě tři potencionální nadřízení (chlap a dvě mladé paní), protože se rozhodli ještě pro další nabídku. Tím mi to ale moc neulehčili. Musel jsem si totiž vybrat. A zrovna tu pozici, o níž jsem měl největší zájem nabízela paní, která byla dost hezká. Říkal jsem si v duchu, že je to trapné, že to bude vypadat, že mi nejde o práci, ale pak mi došlo, že přece kvůli tomu nekývnu na něco, co se mi moc nezdá.

Samotný pohovor byl veden ve velmi přátelské atmosféře a já se tak dostal do úzkých pouze dvakrát. To když se mi zdálo, že mi mladík tyká, ale nebyl jsem si jistý, zda jsem se jen nepřeslechl. Proto jsem se snažil všechno jaksi obecně opisovat - jako že ono se nabízí, bylo řečeno apod, jen abych nemusel říct VY ani TY. Přece jen nebývá zvykem tykat si už na pohovoru, zvlášť když ho vedou tři Němci. Podruhé jsem znejistěl ze stejného důvodu, ale když jsem potřeboval oslovit jednu z dam. To mi tykání přišlo ještě méně vhodné. Když už nebylo vyhnutí, u oslovení ve větě jsem se zarazil a pak jakoby opatrně a tázavě vyslovil DU, na což ona přivřela oči a spokojeně přikývla.

Ještě než jsem se vrátil domů, už na mě čekal email od slečny z pátečního prvního kola, že má informace, že jsem prý zanechal hluboký dojem a že to vypadá, že bychom se do týdne mohli dohodnout.

Tak jsem zvědavý. Pro jistotu mám ještě druhé kolo jiného pohovoru naplánováno na zítřejší odpoledne a něco úplně jiného na pátek...

Opožděný...;-)

No dobře, tak jsem trochu opožděný... A co jako?;-)

Několik měsíců jsme měli na náměstí zavedenou takovou vedlejší jednosměrku. Šlo o přechodné opatření po dobu opravy nedalekého autobusového nádraží. Asi jako jediný, jsem se pokaždé při přecházení rozhlížel na obě strany. Zkrátka jsem si na to nemohl zvyknout, přece jen 30 let je 30 let... Nakonec jsem si ale přece zvykl. Problém ovšem je, že mezitím byla oprava dokončena a z jednosměrky se opět stala klasická silnice. To jsem ale zjistil až podle auta přijíždějícího z "protisměru" a teď mi tedy nezbývá, než si zase do hlavy vtlouct - nejdřív vlevo, potom vpravo!

Prosil bych už žádné změny, třeba je někdo méně chápavý...;-)

Golden kids...

Nedá mi to, abych se nevyjádřil ke sporu mezi zpěvačkou Vondráčkovou a paní Zpěvačkou Martou Kubišovou. Samozřejmě pozadí celé kauzy do podrobností neznám, to bylo jen mezi nimi, i když soudní tahanice sleduji. Přijde mi ale zvláštní, jak se Vondráčková (ne)vyrovnává s verdiktem NEZÁVISLÉHO soudu.

Ohánět se řečmi, že dopis osobností na podporu paní Kubišové není demokratický, mi přijde stejně na hlavu, jako tvrdit, že Čína je kolébkou demokracie. Právě v demokracii je přece běžné, že si každý může vyjádřit svobodně svůj názor a podepsat petici, o jejíž pravdě je přesvědčen. Tvrdit, že soud byl tímto otevřeným dopisem ovlivněn a nerozhodoval proto nezávisle, to už je možná i na nějaký ten paragraf (nevím, nejsem právník, ale sedláckým rozumem bych řekl, že rozhodnutí soudu je nezpochybnitelné a pokud někdo nesouhlasí, může se odvolat, ale ne veřejně napadat jeho nezávislost). V posledním vyjádření už paní Vondráčková byla opatrnější a na otázku, zda soud mohl být ovlivněn, odpověděla jen: "Možné to je, ale nemohu to tvrdit." Já si tedy zcela bezelstně například myslím, že je i s manželem úplně blbá a trapná, ale pozor - možné to je, ale tvrdit to nemohu...

Abych to nějak shrnul, loni jsem v zaměstnání měl několikrát tu čest hovořit telefonicky s paní Kubišovou a marně vzpomínám, kdy jsem měl na drátě někoho tak příjemného, vstřícného a ochotného. Stejně tak není tajemstvím, že se paní Vondráčková s panem manželem soudí skoro s každým (tedy - možné to je, ale nemohu to tvrdit - nerad bych se totiž taktéž ocitl na lavici obžalovaných;-)) a také je veřejně známo, že se s ní přestala bavit i vlastní rodina. I ve zmíněném sporu figuroval ještě pan Neckář, který se taktéž přidal na stranu Kubišové.

A to mně, prostému Pařánkovi, stačí, abych si udělal vlastní názor.

(http://kultura.idnes.cz/porazena-vondrackova-smir-jen-kdyz-se-marta-omluvi-za-lzi-pm6-/hudba.asp?c=A100914_081837_hudba_jaz )

Tak trochu pozdě...

I dnes jsem absolvoval pracovní pohovor. Dokulhal jsem na místo, protože mě už zhruba dva týdny bolí noha, téměř zhluboka se nadechl (ne zcela, protože mě od července bolí na hrudníku), pokrčil rameny, tedy jen pravým, jelikož to levé mě už měsíc nesnesitelně bolí, jazykem přejel po mizícím oparu a vysmrkal se po odeznívající rýmě. V tu chvíli jsem pochopil, že právě toto místo je přesně pro mě. Nachází se přímo na metru. Jen pár kroků od stanice Invalidovna.

Rozhovor s potencionálním šéfem byl velmi příjemný, pozval si na mě i německého kolegu, který, když zjistil, že jsem proti nočním směnám, zavtipkoval a začal mi vyprávět o tom, že pracují na směny. Bohužel jsem díky jeho kamenné tváři v první chvíli nepoznal, že jde o vtip. Stejně tak mi chvilku trvalo, než jsem na konci prokoukl potencionálního šéfa, jenž mi oznamoval, že se mu zdám v pohodě, tedy až na to, že mě tak baví měnit místa.

Nakonec se jako jediný zádrhel ukázalo, že díky složitému systému nadřízených, by mě nejspíš mohl přijmout až od listopadu, možná pak až od ledna. To se mi ale zdá tak trochu pozdě...

Spravedlnost...

Sice už pár dní od návrhu uběhlo, ale nedá mi to, abych se nevyjádřil ke zlepšováku pana ministra, který i přesto, že díky svému hlasu není téměř slyšet, je slyšet asi nejvíc.

Koncem prázdnin v médiích zazněl úžasný návrh (z pravého středu - údajně), že by bohatí řidiči měli platit vyšší pokuty, než ti chudí. Skvělý nápad! Je mi jasné, že u nás najde úrodnou půdu. Vždyť kdo by druhému nezáviděl lepší barák, dražší auto, luxusnější dovolenou... Jsme Češi! I známí, s nimiž jsem nedávno mluvil, se rozčilovali, že tehdy zvažovaná stovka na povodně je vzhledem k rozdílným platům nefér. To, že by oni jinak měli platit minimálně tisícovku, je jiná otázka.

Když jsme ale u té rovnosti, já bych ale byl možná ještě pokrokovější. Co se trestů týče, za vraždu bych dvacetiletému pachateli dal 15 let, a za na chlup stejnou, spáchanou padesátiletým člověkem, bych uložil dva roky. Vždyť takhle to není fér, alespoň co se teoretické doby dožití týče.

A potom bych ještě třeba upravil ceny v obchodech. Vždyť to taky není hezké, že chudý zaplatí za rohlík dvě koruny stejně jako bohatý. Co takhle ten samý rohlík pro chudé za korunu a pro bohaté za čtyři?

Zdá se vám to jako blbost? A není to podobné jako s těmi pokutami ze začátku?

http://zpravy.idnes.cz/ministr-barta-chce-trestat-bohatsi-ridice-vyssimi-pokutami-p4y-/domaci.asp?c=A100828_193055_domaci_jan

Páteční týrání...;-)

Možná by nebylo od věci tu vodu tady u nás konečně opravit. Nemůžu se ubránit dojmu, že ti umělci, co tam sedí, dokážou diagnostikovat akorát dva stavy - teče a neteče. O tom svědčí překopané město, mnohdy s více dírami vedle sebe, protože chvilku trvá, než se trubka najde (možná by to šlo rychleji se zrcadlem!;-)) Možná by stálo za to místo vrbového proutku použít nějakou mapu.

Díky tomu jsem si po ránu připadal zase jako zálesák, když se z kohoutku ozvalo jen jakési krátké šumění a zuby jsem si musel čistit vodou balenou. Možná nám jen někdo chce dokázat, že nemáme nejdražší vodné v širém okolí. Vlastně až tím, že ji vždycky vypnou, naskakují teprve částky do vyšších sfér - přece jen lahev kupované vody je cenově lehce jinde. Z dermatologických důvodů se musím holit "nasucho" elektrickým strojkem, ale ten jsem si nakonec ani kupovat nemusel, protože tady bych se chtě nechtě holil na sucho i klasikou s pěnou.

I dnes jsem absolvoval pohovor, tento týden už třetí. Ani jsem nečekal, že o mně nakonec bude takový zájem, že budu muset termíny i odmítat. Tak jako například v pondělí, na kdy jsem měl původně už něco naplánováno, ale včera jsem to musel zrušit, protože se na stejný termín vyskytla lepší nabídka.

Těšil jsem se, že si všechno odbydu dopoledne a brzy se vrátím domů, jenže nakonec to dopadlo úplně jinak. Slečna personalistka mě týrala nečekaně téměř tři hodiny a já tak ke konci umíral hlady a zároveň voláním přírody. Naštěstí jsem obojí vydržel a už mi dokonce i volala, že se tedy ještě uvidíme, stejně jako slečna z úterka. Vtipné na tom je, že já bych si nejvíc přál slečnu (tedy vlastně práci;-)) z pondělka, která se prý ale případně ozve nejdříve za dva týdny.

Tak uvidíme, jak to nakonec dopadne, když je všechno takhle na dlouhé lokte - přijde mi to, že i místo uklízečky se dnes obsazuje desetikolovým výběrovým řízením a pokud neumí nazvat hadr a kýbl nejméně ve čtyřech světových jazycích, nemá šanci...;-)

Poslední patro...;-)

Kdybyste byli v posledním patře nějaké budovy, přemýšleli byste, kterým směrem pojede výtah? Asi ne, stejně jako já předevčírem.

Když mi skončil pohovor, doprovodila mě slečna k výtahu a odešla. Stál tam ještě nějaký pán, oblečený jako horolezec, ale dneska se nosí všechno, proto jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, pouze jsem ho pozdravil. Když konečně výtah přijel a otevřely se dveře, vlezl jsem do něj suverénně se zmíněným pánem. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli v nejvyšším patře, bylo jasné, že máme v plánu stejný směr. Jenže on se na mě najednou otočil a povídá: "Já ale pojedu nahoru!" Aha, zdálo se mi to divné, pomyslel jsem si, že kecá, ale přesto jsem vystoupil a počkal na druhý výtah.

Až teprve venku mi všechno došlo. Na skleněné budově bylo na lanech zavěšených asi pět chlapů, kteří myli okna. Takže nekecal a já měl kliku, že jsem vystoupil...;-)

Chybička...;-)

Zase uběhly dva roky a opět mi končí smlouva s operátorem. Zatímco minule jsem si to vůbec neuvědomil, pouze mi najednou ve vší tichosti přišla SMS, že můj kontrakt uběhl a nadále tedy nebudu moci využívat tarifní zvýhodnění, tentokrát je vše úplně jinak.

Ačkoli můj úpis vyprší až v závěru září, už od konce června mě neustále uhání někdo od operátora. Zpočátku jsem odmítal s tím, že je ještě dost času a hlavně že si smlouvu obnovím přes internet, neboť to je podstatně výhodnější. Po nějaké době mě ale napadlo, jak je vlastně nefér, že za já nevím asi deset let, co u nich jsem, nemám žádný bonus, zatímco "nováčci" jsou lákáni na všemožná zvýhodnění. Proto jsem si říkal, že je nechám vycukat a kdo ví, třeba z toho něco kápne. Není tajemstvím, že v případě naznačeného odchodu ke konkurenci, je člověku zpravidla nabídnuta široká škála výhod, o nichž by si jinak mohl jen nechat zdát.

Ještě když jsem byl v práci, každý den jsem doma vyprávěl, kolikrát mi zase volali (číslo se dá velmi dobře poznat), ale že nemám čas v práci takové věci řešit. Manželka pak najednou povídá: "Tak si tu smlouvu už prodluž!" Namítl jsem, že počkám, až mi něco nabídnou. Jenže v tu chvíli mi to došlo. To je jako ti, co čekají na výhru ve sportce, ale nikdy si nevsadí. Jak můžu dostat neodolatelnou nabídku, když jim nezvedám telefony?!

Teď jsem doma a už mi nikdo nevolá. Chybička se zkrátka tu a tam vloudí...;-)

Harlej - Harlejland (Best Of), recenze CD

Jestli někdo jel v pátek ráno stejným vlakem jako já a divil se, co to slyší za divné zvuky, to jsem si já chrochtal blahem. Nějak se stalo, že jsem si až s takovýmhle zpožděním pořídil poslední album jedné z mých nejoblíbenějších kapel, které se jmenuje Harlejland a pustil si ho na poslední cestu do práce před dovolenou.

Ačkoli normálně nejrůznější Best of výběry příliš nemusím, protože se na ně zpravidla dostanou i písně, o něž příliš nestojím a aby se neřeklo, pak 1-2 úplné novinky, které mnohdy nestojí za nic, v případě Harleje je tomu úplně jinak. Jenže to se to někomu vydávají výběry, když co píseň to hit. Zkrátka - kdo chce mít 16 pecek pěkně pohromadě, ten ať se vydá do obchodu. Záměrně jsem nepoužil větu "kdo chce mít všechny hity pohromadě", protože takový člověk by si jednoduše musel koupit všechna řadová CD.

Tahle výběrovka mezi ostatními dost vyčnívá a to něčím moc sympatickým - všechny písně jsou nově nahrané. Za to píšu velkou jedničku už předem, odpadá tak totiž problém hlasitosti. Aspoň mě tedy vždycky hodně ruší, když je každý pes jiná ves, zkrátka jen překopírované písničky z řadových alb v původní hlasitosti, to znamená, že jedna řve, druhá není slyšet a vy tak neustále musíte mačkat volume (tedy v případě, že jste si album nevypálili sami s aktivní položkou normalizace zvukových stop). Stejně tak mi přijde trochu nefér, že si někdo nechá podruhé zaplatit za jednu práci. Ale jak už padlo, zde o tento případ nejde. Ale hlavně - hity dostaly novější osvědčenou koncertovou podobu.

Přiznávám, že na každém z řadových alb Harleje je zhruba jedna písnička, kterou pokaždé bez milosti přeskočím. To ale neznamená, že by byla vysloveně špatná, jen já zkrátka nemusím akustické nástroje. V případě bestofky jsem ale názor změnil. Hned ve dvou stopách (cover Pověste ho vejš a Proměna) totiž zazní na Harlej dost nečekané smyčce a nutno říct, že do celkového aranžmá naprosto dokonale zapadnou.

Kapela mě pokaždé znovu a znovu dokáže překvapit po textové stránce. Slova totiž dávají smysl. To by mělo být standardem (u mnohých kapel však není), ovšem Harlej, který si zakládá na image, že nejsou žádní intoši, laťku posunul tak daleko, že si dokonale vyhrává s dvojsmysly. Zatímco dospělý mnohdy chápe lechtivou rovinu, poslechne-li si totéž dítě, nemusí mu nic takového dojít. A toho dospělého zase pro změnu pobaví, když na několikátý poslech objeví nějaký ten jinotaj. Zkrátka každý si najde to své.

Harlej si za počin k patnáctinám zaslouží velkou jedničku a už se těším na další řadovku. Ještě mnohem víc ale na koncert!

Zázrak...;-)

Jak jsem tak dneska jel z Prahy domů, pobavilo mě hlášení na Masarykově nádraží. Blížil jsem se k vlaku (chce-li si někdo ověřit, neboť i takoví tu jsou, Os 2109;-)), když automat četl, že "na druhé koleji je připraven osobní vlak směr Kolín a Pardubice. Vlak zastavuje ve všech zastávkách. Upozorňujeme cestující, že vlak nestaví v zastávkách Praha Kyje a Praha Dolní Počernice."

Tak teď nevím, staví ve všech zastávkách a zároveň dvě z nich projíždí bez zastavení? Že by další zárak, který zvládnou jen České dráhy?;-)

Není Praha jako Praha...;-)

Není Praha jako Praha. O tom jsem se přesvědčil včera. Odpoledne jsem jel na pohovor, cestou mi zazvonil telefon a stihl jsem si domluvit ještě další na dnešek. Už jsem měl jeden naplánovaný taktéž na odpoledne, tento měl přijít na řadu hned po ránu. Celé odpoledne jsem si lámal hlavu, co budu v Praze mezitím dělat, ale jak se nakonec ukázalo, zcela zbytečně.

Večer jsem si totiž připravoval všechny věci, které potřebuji a konečně se také podíval na internet, kam to vlastně odpoledne jedu. Ačkoli vyhledávače spojené se seznamem.cz nepoužívám, tentokrát jsem zvolil mapy.cz, zadal adresu, zvolil HLEDEJ a na mapě se ukázalo požadované místo. Zpravidla vždycky ještě mrknu na okolní ulice, abych se potom zorientoval, je-li cesta složitější, udělám si screenshot mapy a ten si pak uložím do telefonu, jenže tady žádná ulice nebyla. Všude jen jakási zeleň. Říkám si, že je to nějaké divné, ale všechno souhlasilo. Zmenšil jsem měřítko mapy, abych spatřil i okolí a zjistil, že bych se měl s miliony přestupy vypravit až kamsi do Čakovic a tam potom v případě úspěchu i každý den dojíždět. Když jedu na koncert do Lidového domu v Kbelích, říkám si, že je to na konci světa, jenže ten je teprve v půlce cesty.

Nakonec se tedy dilema, co si počnu v Praze mezi dvěma pohovory, vyřešilo samo. Omluvil jsem se a po první ranní štaci se vydal zpátky domů...;-)

Osudová otázka...;-)

Pokud někdy potkáte našeho Andreáska, nenechte se nachytat. Až se vás pak moje manželka navíc zeptá, zda chcete vidět, jak Andík umí paci paci, řekněte ne a raději ještě utečte.

Minulý týden jsem přišel domů z práce, Anďa se ke mně sápal a jak ho tak chovám, padla zmíněná osudová otázka. "Jasně že to chci vidět!" přisvědčil jsem.

Jenže v tu chvíli Andík sevřel pěstičky a vší silou v rytmu paci paci mě začal boxovat do obličeje.

Přitom se samozřejmě smál radostí, že mi předvádí, co se naučil!:-)

Akce...;-)

To byl zase víkend. V sobotu večer jsem se nechal přemluvit panem O. a vyrazil do hospody. Původní dohoda zněla na dvě piva, domů jsem se vrátil po osmi hodinách (uznávám, že až takhle napsané mi to přijde doslova brutální!;-)) Udělal jsem totiž zase svou typickou chybu.

Když jsem se zvedl, že už půjdu, začal mě pan O. přesvědčovat, ať s nimi jdu ještě na chvilku do Éčka (tak mluvíme my mladí!;-)) Při představě, jak to vypadá pokaždé, když se nechám překecat, jsem se otřásl a odmítl. Přece jen, abych ve svých 31 letech byl ve věku, kdy bych mohl většině návštěvníků dělat dědečka, to moc nemusím. Stejně tak jsem si vzpomněl na všechny ty uslintané pedofily, co jsou stejně staří (některé výjimky pak i starší), mezi těmi dětmi a to mě taky dostatečně odpuzovalo. Jenže co čert nechtěl, nakonec jsem svolil, ale pouze s tím, že fakt jen na chvilku.

Před vchodem jsem potkal pár dětí, které si spíš měly opakovat malou násobilku, u dveří mě zarazilo (skutečně nejsem pravidelným návštěvníkem), že se opět platí vstup a uvnitř jsem viděl pár slintajících dědků v mém věku, kteří se rozhlíželi po možných obětech.

Nasadil jsem svůj kyselý výraz, kdy jsem si v duchu nadával, že jsem to přesně říkal a že už jsem dávno mohl být doma. A to mi v tu chvíli ještě nedošlo, co se to tam vlastně hraje. Zatímco první pajzlík jsme opouštěli za tónů Orlíku (sám jsem se divil, že takhle zhurta, v našem multikulturním centru...;-)), zde jsme se dostali o nějakých deset patnáct let zpátky. Mám na mysli od dob jmenovaného Orlíku.

Skutečně bych za to "rádobydýdžejům" dával 10 let natvrdo. MC Erik a Barbara, střídaní Michalem Davidem a dalšími hrůzami, to je silná káva na sobotní noc. Z toho by jeden klidně mohl chytit i onu známou filmovou horečku. Nakonec nejmodernější byl snad nebožtík Jackson. Nenacházet se na druhém konci města, odkud se mi nechtělo samotnému, nezdržel bych se ani minutu.

Ani netuším, jak jsem vydržel celý večer pít jen bonaquu (nepočítám-li panáka s panem K.na jeho synáčka;-)). Nakonec jsem se dočkal a za mou neprozřetelnost mě potrestal Andík, který mě nechal spát zhruba 2,5 hodiny. Apspoň si to budu příště pamatovat...;-)

Dovolená...;-)

Je to celkem nezvyk muset si kupovat lístky na metro a na vlak. Včera mi skončila měsíční jízdenka na MHD a na vlak a protože mi teď začíná dovolená, musel jsem si dnes jako správný vidlák na nádraží koupit v automatu jízdenku na 9 pásem a tu potom označit.

Ráno žádný problém, dokonce mě potom přímo ve voze kontroloval revizor, ovšem odpoledne jsem si připadal jako tatar. Šel jsem z práce dříve a svižným krokem zamířil do metra. Jenže hned na eskalátorech jsem si uvědomil, že jsem si jízdenku zapomněl označit. Dojel jsem tedy dolů, jakoby nic se otočil a jel zase nahoru (zkrátka vesničan v Praze, který prvně vidí jezdící schody!;-)) Jenže nahoře jsem potom nemohl jen tak ke strojku, protože velmi inteligentně jsou směry dovnitř i ven odděleny zábradlím. Já tak musel jako blázen až ven z metra a zase zpátky, kde jsem si lístek konečně označil a jel zase dolů. Ten, kdo sleduje bezpečnostní kamery si asi klepal na čelo...

A propo dovolená z úvodu - z kraje týdne jsem jel se známým, který měl právě po čtrnáctidenním volnu a já si tak posteskl, že ani nevím, co to je dovolená. Už nevím, kdo z nás to pronesl (já asi ne, protože tak vtipný nejsem;-)), ale padlo cosi v tom smyslu, že sice dovolenou mám několikrát za rok, ale po ní se vracím pokaždé do jiné práce...;-)

Konkurence...;-)

Andreásek skutečně nezapře své geny. O víkendu se po ránu z postýlky díval z okna, když mu máma začala zpívat, že prší, prší, jen se leje.

Už nějaký ten týden Andík reaguje na jakoukoli výraznější melodii jakýmsi divokým tancem, ovšem to, co předvedl při této deštivé pecce, nás totálně odbouralo. Jednou rukou se držel rámu postýlky a do toho začal divoce skákat. Kouzelné bylo především zezadu sledovat, jak se přikrčeně soustředí, aby nevypadl z rytmu. V kotli na nějakém tom punkovém koncertě by zcela jistě získal cenu za nejlepší pogo! Roste mi velká konkurence...;-)

Je krásné být Čechem...;-)

Myslím, že to bylo v sobotu, kdy jsem se pobavil u Televizních novin. Obecně se dá říct, že miluju takové ty zprávy typu rodina Novákova si k obědu uvařila králíka a záběr, jak všichni vesele pomlaskávají, nebo že pan Novotný dostal rýmu, podbarvené obrazovou reportáží, kde pan Novotný smrká a s čajem uléhá do postele. Tentokrát se informace týkala hub. Tedy těch, co rostou v lese!:-)

Jméno rodiny mi bohužel nějak vypadlo, v každém případě šlo o to, že letos je v lesích taková úroda, že už nevědí, kam houby dávat. Nic jiného, než smaženici nebo bramboračku nejedí a pan manžel - ten má nejradši řízky, jak se přiznal. Samozřejmě houbové. Hřiby a další havěť už nemůžou ani vidět, nasušeno mají údajně na tři roky dopředu, ale stejně dál čistí a suší. A zítra se do lesa vypraví znovu.

Aby ne, i kdyby je měli jen nasbírat, nechat zapařit a vyházet, hlavně, ať jich mají víc než soused!:-) A tak zatímco cizinec by nechápal, proč to tedy dělají, přiznejme si, že my víme.

Jak krásné je být Čechem!:-)

Titul...;-)

Pamatujete si ještě aféru s tituly? Jak se postupně zjistilo, že plno veřejně známých JUDrů vůbec JUDry nejsou a postupně se díky tomu uklidili do ústraní? Ačkoli tehdy mi přišlo hodně zvláštní, jak může někdo omylem tvrdit, že něco vystudoval, aniž by to byla pravda, před pár dny jsem vše pochopil.

Sestra na alergologii si se mnou domluvila termín příští návštěvy a ještě chvilku jsem musel čekat. Jak jsem tak bloumal pohledem všude možně, všiml jsem si, že si k sobě do rozvrhu v počítači napsala mé jméno i s titulem - Ing.

Bylo mi trochu trapné upozorňovat ji na omyl, vždyť žádná škoda pouhým přepsáním se, nikomu nevznikne. Takže příště, až vykoukne do čekárny, ozve se: "Pane inženýre, pojďte si." A kdo ví, jednou ze mě třeba ještě bude doktor...;-)

Pojišťovna...

Je to jen pár dní, co mě naštvala pojišťovna. Každý rok mi přijde dopis, oznamující mi indexaci pojištění. V podstatě o nic nejde, jen že si musím každý rok za 40 korun změnit trvalý příkaz a měsíčně posílat o nějakých 10-20 korun víc.

Ale tak beru to, ceny se zvyšují, je tu nějaká inflace. Ale co vážně nepochopím, že letos jsem si začátkem léta zase příkaz změnil a asi za dva měsíce mi přišel další dopis, kde mi bylo oznámeno, že se v pojišťovně dívali na moji smlouvu, kterou je prý nutné zaktualizovat, tudíž si musím měsíční částku změnit o 100 korun. Takže během tří měsíců jsem jen tak nacpal bance 80 korun za změny. To se nemohli v pojišťovně na smlouvu podívat, už když mi posílali první dopis? Nebo snad mají od banky nějakou provizi?

Takže jedna Kyselá prdel České pojišťovně!

Oběd...;-)

Dnes jsem učinil zásadní rozhodnutí - od příště si budu k jídlu kupovat jen samé hnusné věci. Nejlépe pak něco takového, co vůbec nejím.

Ráno jsem se cestou do práce zastavil v pekárně, abych si pořídil něco k obědu. Vybíral jsem očima, a proto jsem si za chviličku odnášel jakési oku lahodící plněné housky, které byly ještě skoro vařící.

V kanceláři jsem si je pak položil na stůl a kolem se rozhostila jejich lákavá vůně. Dlouho jsem odolával a snažil si rozumem vysvětlit, že do oběda je ještě daleko, ale nakonec jsem to nevydržel. Sním jednu, dvě si nechám na poledne.

No co si budeme povídat, zkrátím to - oběd jsem dojedl v deset hodin...;-)