(Jako) děti...

Já chápu, že může být nepříjemné, když nad vámi bydlí rodina s dvěma malými dětmi, tím spíš, když patříte k lidem, co si rádi přispí. Ovšem když se potom takový dospělý právě těm malým dětem začne mstít, to mi přijde velmi mírně řečeno ubohé. Zvlášť když jim je v součtu pět a půl roku…

V sobotu jsme se vrátili z oslavy Andyho narozenin někdy kolem šesté večer. Za pár minut se ozvalo zcela bezdůvodné bouchání z bytu pod námi. Nevěnoval jsem tomu pozornost, zatímco manželka byla od první chvíle přesvědčená, že jde o bouchání na nás. Za několik minut se ovšem kdosi prošel po půdě přímo nad našimi hlavami a nad každou místností zcela evidentně zadupal. To už jsem i já znejistěl. Hlavně proto, že jsem předpokládal, že všichni (nebo alespoň ti moudřejší z našeho domu) vědí, jak je to s "podlahou" na naší půdě a že takové zadupání může skončit nohou čouhající z našeho stropu. Když jsme zjistili, že šlo o téhož člověka, který předtím bušil dole, začalo i mně svítat. A to přesto, že jsem se tomu dlouho bránil, protože právě tito lidé patřili k těm málo, co jsem v našem domě považoval za inteligentní. Abyste tomu rozuměli, když někdo leze na půdu, vždycky o tom víme, protože žebřík je zkrátka umístěn tak, jak je umístěn. Ale aby někdo botník před ním odsouval tak potichu, aby o tom nikdo nevěděl, stejně tak tiše poté zápolil se žebříkem, aby to následné "vyškolení" bylo o to víc nečekané, s tím jsem se setkal prvně. I to jsme ale nechali být.

Kolem osmé kluci usnuli, Andy ještě zápasil s kašlem, ale do deváté i ten ustal a zavládl klid. Do tři čtvrtě na deset. To se totiž přímo pod ložnicí ozvalo další bušení. Když neustávalo a bylo tak jasné, že nejde o náhlou potřebu přitlouct obraz, vydala se manželka dolů. Po rozsvícení na chodbě ťukání ustalo. Ovšem manželka mě překvapila svým akčním přístupem a před dveřmi počkala ještě chvilku poté, co světlo samo zhaslo. A to rány začaly znovu. Zazvonila a po chvilce štrachání vylezl náš soused, který se nás snažil přesvědčit, že rýsuje lišty, nejde mu internet atd atd. Příště bych doporučoval ujasnit si výmluvy ještě před tím, než začnu něco vyvádět, takhle to skutečně nedávalo moc smysl.

Pár minut po manželčině návratu se ozvalo klepání na dveře. Soused. Pozvali jsme ho dovnitř, abychom to neřešili mezi dveřmi. Následovalo další ujištění o tom, že nešlo o žádný naschvál, opět pohádka o lištách, o internetu… Nejpikantnější na tom je, že nám internet fungoval a co čtenáři asi netuší - při vedení kabelu z půdy do nižších pater kdysi nastal problém, tudíž se to muselo vyřešit tak, že u nás se kabel napojil a teprve od nás vede níž. A aby u nás internet šel a pod námi ne, to je tak trochu nemožné. A to všechno bylo korunované náhlým prohlášením: "Něco tam ťukám, ale nebudu vám říkat co!" Tak lišty, internet nebo ťukání?

Zkrátka a dobře i té naší rybě v akvárku muselo být jasné, že ty řeči trochu neseděj, nicméně z celého "večírku" mě úplně nejvíc dostala informace, že nejen děti, ale i já souseda budím ráno, když chodím do práce! To jsem nepobral doteď! Já, který chodím tak tiše, že víc už to ani nejde, protože pokud bych vzbudil dvě spící děti před odchodem, tak je to průšvih, protože bych nestihl vlak. Největší randál tak tedy udělá rychlovarná konvice, když se vypne. Jinak taky já, který vchodové dveře snad jako jediný zavírám tím způsobem, že strčím klíč do zámku, otočím a dveře neslyšně zavřu. Na rozdíl od jiných, kteří s nimi prostě třísknou nehledě na hodinu, ale nikoho, jak vidím, neprobudí.

Z několika semestrů psychologie si mimo jiné pamatuji, že OCD je velmi nepříjemná choroba, ale při každém odchodu desetkrát hlasitě zamknout a devětkrát odemknout, pak se ještě vrátit a celé to zopakovat, to mi taky nepřijde úplně standardní… Tím víc je zvláštní, že výstup na půdu zůstal otevřený. Já vím, že zde úřaduje strach z výšek, nicméně mě překvapuje, že touha po odplatě ten strach dokáže překonat. To nás na škole neučili... Když už jsme u toho, pak nemožnost klidně otevřít v létě okna je taky díky tabákové závislosti kohosi trochu nepříjemná. Ovšem bydlíme v činžáku, tak to musíme skousnout.

Návrhy, jako držet děti ráno po probuzení zavřené v jedné místnosti (čili bez záchodu a bez snídaně), může vymyslet jen někdo, kdo viděl malé dítě sotva z rychlíku.

Ale nechme to být, stejně jako ranní SMS v neděli. Nebývá zvykem, aby mi hned po ránu psali muži…

Zařazení článku do rubriky Kyselá prdel je, myslím, celkem logické. Mimochodem, nevím, jak to teda je s tím nočním klidem, na nějž jsme narazili, ale v § 34 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, jsem se skutečně dočetl, že noční klid má být dodržován mezi 22:00 hodinou večerní a 6:00 hodinou ranní...

Narozeniny...;-)

V sobotu ráno nás čekala cesta pro Andíkův dort. Při pohledu z okna jsem si posteskl, že by mě zajímalo, jestli někdy pojedeme za normálního počasí. Loni byla vánice a my jsme mezi poli, kudy vedla objížďka do Křince, vlastně chvílemi ani neviděli silnici. Letos to sice bylo o něco lepší, ale pro změnu zase pořádná mlha. A co mě pořádně překvapilo, to byl hustý provoz, nezávisle na tom, po jak důležité silnici jsme právě jeli. V Křinci jsem byl donucen porušit pravidla silničního provozu - to když před jedním přechodem u obchodu stálo v protisměru zaparkované auto. V podstatě mě ani nenapadlo, že bych měl nepředjíždět a stát, dokud se řidič nevrátí a neodjede. Prohodil jsem, že ten ale zastavil pěkně, vyhodil blinkr a přes plnou čáru jel dál. U obchodu stojící pivař se začal rozčilovat a mával na mě flaškou. Nevím, proč spíš nezamával na toho, co stál, kde neměl.

Dům paní, od níž tradičně odebíráme narozeninové dorty, jsme našli bez větších problémů a za chvíli ujížděli zpátky. Tentokrát se nesl v duchu Angry birds, kterým Andy v poslední době podlehl.

Cesta zpět utekla jako tradičně rychleji, protože cestou tam jedeme podle cedulí a ty nás vedou subjektivně horší a delší cestou než zpátky.

Odpoledne potom Andy dostal plno dárků, z nichž nejvíc nás zaměstnal ten od tety a strejdy, protože jsme všichni dumali, jak se otevírá. Nakonec si děda pomohl mírným násilím. No a včera, když se teta Andíka zeptala, jak se mu dárek líbil, odpověděl, že jo a dodal: "A táta to otevřel bez nože!" A hrdě se na mě podíval.

Táta je prostě dobrej!;-)

Děkujeme všem, co si vzpomněli a já jsem rád, že zůstal pořádek i v tom, kdo tradičně zapomněl. Aspoň máme jasno…

Narozeninový dárek...;-)

O víkendu jsme slavili Andíkovy čtvrté narozeniny a předcházela jim pečlivá příprava. Jelikož je vášnivým chovatelem čehokoli (o prázdninách to byl miniaturní brouček, který po dvou dnech zemřel - asi štěstím, vždyť měl v kyblíčku i klouzačku!, potom dvě berušky…), přemýšleli jsme, co by se dalo bez větších problémů chovat v bytě. No a volba padla na akvárko. Trochu jsem se o to začal zajímat a postupně vyselektoval bojovnici bettu. Čím víc informací jsem získal, tím víc se rozplýval můj sen o zcela bezproblémovém zvířeti, ale nakonec jsme se definitivně rozhodli do toho jít.

Veškeré příslušenství jsem objednal v online shopu a pobavila mě už SMS zpráva oznamující doručení, kdy mi pan Kapr, čili majitel shopu s rybičkami oznamuje, že mi balík přiveze pan Plesnivý… Plesnivý kapr - to nám ten chov pěkně začíná!;-)

Nákup samotné ryby jsme potom nechávali na den před narozeninami. Přece jen plné akvárko se před dětmi trochu špatně schovává. V pátek jsem tedy přijel dřív z práce, abych vodní příbytek zprovoznil a pak abychom objeli zverimexy v okolí. Klapnout to muselo, proto jsem si našel adresy opravdu všech v rozumné dojezdové vzdálenosti. Známá nám nakonec dala ještě tip na výborný obchod zkraje Kolína, který v mém seznamu vůbec nebyl.

Jako vždy se čas odjezdu pořád posouval a já začal být nervózní, protože mi bylo jasné, že v případě nezdaru, všech dvacet obchodů nestihneme. Manželka mě uklidňovala, že bettu přece určitě mají v každém krámě. Poslední překážkou se ukázala závěrečná část cesty, kdy jsem nejprve suverénně odbočoval z hlavní silnice doleva a ještě si říkal, že ten chlápek, co vyjíždí odtamtud, si sakra blbě najel a já kolem něj neprojedu. Proto jsem zastavil a čekal. Za mnou několik aut. Vlastně menší kolony ze všech směrů - to víte, pátek odpoledne a Kolín, kde každý musí jezdit autem, i když bydlí kilometr od práce a volné místo k parkování najde dva kilometry druhým směrem. Po několika vteřinách jsem se pořádně podíval a zjistil, že jde o jednosměrku - bohužel průjezdnou z druhé strany. Poslal jsem omluvné gesto řidičům, které jsem zdržel (zvláštní, že NIKDO z nich netroubil) a jeli jsme dál. Vjeli jsme na sídliště a míjeli paneláky, ještě zatáčka doprava, super dokonce značka, že jedu po hlavní. Blinkr a brzda. Co? Jak může být na hlavní silnici zákaz vjezdu? Aneb další jednosměrka. Otočili jsme se a po nepřehledném nájezdu na opravdovou hlavní silnici jsme zvolili další možnost.

Po chvíli bloudění mezi paneláky jsme spatřili ceduli s názvem obchodu a poznámkou, že jde o shop roku. Manželka mi vítězoslavně oznámila, že obchod roku přece bude mít těch našich ryb mraky. Po složitém hledání vchodu jsme se ocitli uvnitř a rovnou zamířili k akvárkům. Mě se hned propotily fleky na tričku, protože přímo nad námi se plazili za sklem hadi. Akvárko s nápisem betta zelo prázdnotou. No a je to tady, zasýčkoval jsem. Prošli jsme postupně kolem všech a najednou si manželka všimla další betty, tentokrát o něco dražší, protože šlo o speciálně vyšlechtěný druh. Poslední! No co, poslední ani svině nebere, takže pro bude dobrá až až!;-)

Slečně, co tam prodávala, jsme sdělili přání, ona se nám omluvila, že mají poslední, ale že příští týden… "Ne, my ji potřebujeme dneska!" přerušili jsme ji a ona nás ujistila, že fakt není nijak "kazová"…

Připravila si věci k výlovu, a když ji přesypávala do převozního pytlíku, zeptala se, jestli na ni máme nějakou nádobu. "V autě máme kyblík," odpověděla manželka. Slečna se vyděsila a mně v tu chvíli došlo, že otázkou mířila na akvárko.

Za chvilku jsme se už motali ze sídliště ven. Opět můj oblíbený nájezd na hlavní. Chvilku jsme si postáli a já si všiml zrcadla nad silnicí. Super, pomyslel jsem si, tak to s tím výhledem není tak špatné. Když se udělala mezera mezi auty, zkontroloval jsem situaci v zrcadle, blížilo se tmavé auto, ale ještě bylo daleko. Paráda. Dokonce auto zleva zastavilo a pouštělo mě. Vjel jsem do silnice a v tu chvíli vedle mě zprava šedivé auto. Co? Vždyť nebylo v zrcadle! Omluvně jsem mávnul a musel hned ještě zabrzdit, protože u přechodu těsně přede mnou dva kluci na kolech. No, to se mohl dárek pěkně prodražit.

Doma jsme rybu hodili do akvárka a jeli pro kluky, které zatím hlídali naši. Když jsme se vrátili, Andy se běžel podívat na svůj předčasný dárek a jak tak nadšeně koukal do vody, povídá s rozzářenýma očima: "Takovou rybku jsem si vždycky přál!"

A bez zaváhání ji pojmenoval Nemo…;-)

Bojovník proti globalizaci...;-)

Varování: Nečíst u jídla

O víkendu jsme navštívili příbuzné ve východních Čechách a domů jsme se vydali relativně pozdě. Jako tradičně jsme naplánovali krátkou přestávku přibližně na půli cesty, přesněji u Mc Donalda hned zkraje D11. Je to poslední místo, kde se může Andy vyčůrat a jak už tady v minulosti padlo - největší radost mu udělají hranolky, o nichž ostatně také celou cestu mluvil.

Vešli jsme dovnitř, Ála se opřel o pultík a spustil: "Hanoky, hanoky!" Obsluha se culila nad sladkým skoro miminkem, já jsem objednal, mezitím manželka s kluky poodstoupila o kus dál, abychom se nemotali ve frontě. Zaplatil jsem, otočil se a vidím, že manželka se sklání k Álovi, drží mu kapesník u pusy. Rozkašlal se a malinko si ublinknul.

Zůstal jsem u něj, zatímco ona odběhla na toaletu. Okolo stojící případně jedící lidé na nás koukali, když v tom se Ála rozkašlal a já poznal, že dojde k nejhoršímu - nevěděl jsem, co dělat, bezradně se rozhlédl a strčil mu před pusu ruku. V domnění, že půjde zase jen o decentní ublinknutí. Mýlil jsem se. Při pohledu na zem jsem okamžitě litoval, že jsem se tomu vůbec snažil zabránit, protože jsem neměl sebemenší šanci. Všichni na nás zírali, Andy začal taky zelenat, proto jsem ho tou čistou rukou strkal za sebe, aby se nedíval. Poslední v řadě stáli 3 cikáni (to označení je důležité) a jedna z nich mi najednou strašně mile povídá: "Nechte ho, ať to není ještě horší. To se nedá nic dělat."

Pak oslovila paní v části Mc Caffé, jestli by to mohla přijít uklidit. Slečna modelka se předpisově usmála, vyprsila a přiběhla s mopem. Čekala nejspíš, že nám upadla jedna hranolka a ona ji má zamést. Při pohledu na zem se zhrozila, zalapala po dechu, že jsem čekal, že přidá hned vedle a zeptala se mě: "Myslíte, že je to všechno, nebo ještě něco bude?" Pokrčil jsem rameny a ona zmizela. Za chvilku se vrací manželka, tak na ni gestikuluju, že máme problém. Přidala do kroku, já jí předal Álu a odstrkoval Andyho směrem k WC, kam jsem se nemohl dočkat kvůli umytí ruky. Problém je, že hned na kraji chodbičky k toaletám jsou dámské toalety, před nimiž stály 4 báby, které nedokázaly pochopit, že musí trochu uhnout, abych prošel. Co prošel - abych vůbec otevřel dveře na tu chodbu. Při desátém pardon jsem už zvažoval, že na ně sáhnu rukou, kvůli které jsem tak spěchal, ale naštěstí asi o 5 cm poodstoupily.

Snad dvacetkrát jsem si omyl ruce teplou vodou a mýdlem a vydal se zpátky. Zase kolem těch bab, které mi to asi dávaly vyžrat ze vzteku, že naše toalety byly volné.

Předpokládal jsem, že už je všechno uklizené, jenže najednou jsem spatřil zase klečící manželku a pohled na zem mě ujistil, že náš ani ne dvouletý bojovník proti globalizaci nenechá mekáčovi nic zadarmo. Naložil tam ještě jednou, jen o pár centimetrů vedle. Rychle jsem přesměroval Andyho k vzdálenému stolku a donesl mu vytoužené hranolky, na které měl v tu chvíli z celého mekáče chuť asi jenom on, a šel zjistit, jestli budu něco platný na místě "neštěstí". Manželce už pomáhali ti tři cikáni, dokonce koupili Álovi vodu a nechtěli ani slyšet o tom, že bychom jim ji platili. Milé překvapení! A patří jim za to dík!

My jsme s Andíkem zůstali uvnitř, v duchu jsem ho hypnotizoval, aby jedl co nejrychleji, jenže on si tentokrát své milované hranolky doslova vychutnával, a manželka s Alexkem jedli venku - chladnější vzduch mu svědčil mnohem lépe. Připadal jsem si trochu trapně, že já si sedím v teple, ale bylo to jen kvůli dětem.

Nicméně doufám, že zaměstnanci Mc Donalda co nejdřív zapomenou - nerad bych Andymu příště vysvětloval, že tam zastavit nesmíme…;-)

Empatická operátorka...;-)

Nemám rád, když mi zazvoní telefon a někdo mi něco nabízí. Tím spíš, když posléze z jasných signálů pochopím, od koho takový člověk moje číslo dostal a kdo mě tedy tak sprostě zaprodal…

Někteří aktivní telefonní agenti se na mě oboří, že jsem v podstatě hloupý, když hned v zárodku odmítám jejich skvělou nabídku, aniž bych si ji vůbec poslechl, ale hrstka z nich je i chápavá. Jako třeba starší paní z pátku.

Zazvonil mi telefon, zvednu ho a jako vždy u neznámých čísel nepříjemně odseknu: "Prosím!" (tímto se omlouvám všem známým, které jsem tak někdy vylekal!:-))

"Dobrý den, mluvím s panem …?"

"Ano."

"Já vám volám kvůli vaší smlouvě o životním pojištění, penzijním pojištění, úrazovém pojištění. Samozřejmě máte všechno v pořádku, ale teď budou nové výhodnější podmínky a pan Tichý bude v pondělí v Pečce (!), tak bych vám sjednala schůzku. Kdy se vám to v pondělí víc hodí - dopoledne nebo odpoledne?"

Zadusil jsem smích, neboť takhle vyskloňovaný tvar města, kde bydlím, jsem slyšel prvně, takže bylo vidět, že paní se dobře připravila, stejně jako je jasné, že pravděpodobnost, že když vyjmenuje tři produkty, pak se určitě aspoň do jednoho, co mám, trefí.

"Já ale nemám zájem!" řekl jsem rázně, ale slušně, neboť ona (až na tu Pečku;-)), byla taky slušná.

A operátorka ve stejném duchu pokračovala a navíc projevila mimořádnou schopnost pochopení: "Dobře, vidím, že nebudete mít zájem ani v úterý, ani ve středu, ani ve čtvrtek, ani v pátek…"

"Přesně tak," ocenil jsem její důvtip a rozloučili jsme se.

Je mi jasné, že paní si moc nevydělá, ale aspoň mě nevytočila jako někteří jiní…;-)

Babička...;-)

V minulosti jsem si tu velmi často stěžoval na cestování vlakem. Tentokrát ovšem musím pana průvodčího pochválit. Ale popořadě.

Každý, kdo pravidelně jezdí vlakem, už určitě zažil situaci, kdy průvodčí hrdinně terorizuje na pohled slušného člověka, který z jakéhokoli důvodu nemá jízdenku, ale je ochotný si ji koupit. Na druhou stranu feťáci a různé menšiny jedou bez lístku a průvodčí je velkoryse přehlíží. Na trati, kterou denně využívám já, je hlavně u průvodčích ženského pohlaví hitem například teatrální počítání pásem městské dopravy na prstech, neboť každý přece ví, že jedete-li do města v pátém tarifním pásmu, potřebujete ve vlaku jízdenku na pásem osm: Pé, nula, bé, jedna, dva, tři, čtyři, pět. A šup, doplatek plus příplatek a cesta se rázem citelně prodraží.

Včera brzy odpoledne se zpestření jinak nudné jízdy dostavilo v Českém Brodě. Budu se snažit psát co nejvíc korektně, aby měnikdo z ničeho nemohl nařknout, i když to asi nebude jednoduché. Nastoupila paní s dětmi. Slyšel jsem už hodně vychlastaných hlasů, ale tohle bylo ještě mnohem horší. Jen podle sluchu bych si tipnul, že jde o starého vychlastaného dědka. Navíc typický řev a křik. Hned přišel průvodčí a požádal o jízdenku (už tím si získal sympatie všech přítomných). Paní lehce vyčnívala z davu, protože si ji chtěla koupit: "Jednou Poříčany."

"A proč jste si ji nekoupila v pokladně?"

"Děti moc zlobily, tak jsem to nestihla!" hulákala na celý vagon a aby dodala svému tvrzení na důvěryhodnosti, jedno z dětí pleskla po hlavě.

"Tak já vám ji napíšu. Kolik tady máte vůbec těch dětí?"

"Napište to nenom mně, děti jsou ještě malý"

"To mi chcete říct, že jim ještě nebylo šest?" podivil se po celou dobu profesionální průvodčí.

"Tomuhle bude šest!" ukázala na jednoho z nich.

"A támhletomu pánovi?" ukázal pro změnu průvodčí na dalšího. "Vždyť tomu už je aspoň třináct! Mám taky doma děti, víte?"

Pan průvodčí si připravil přístroj na jízdenky. "Budu na vás hodnej, dám vám to bez příplatku a ještě na skupinovou slevu." Za chvilku už podává jízdenku: "39 korun."

Paní mu dala peníze, ale průvodčí se zarazil: "To je málo!"

"Víc nemám!"

"Tak to vás budu muset vyloučit z přepravy, řeknu strojvedoucímu, že se zdržíme a vyhodím vás."

"Tak vyhoďte jenom děti!" navrhla mu paní. Přiznávám, že v tento okamžik jsem málem vyprsknul smíchy.

"To já nemůžu paní, já nemůžu vyhodit jenom děti, musíte si vystoupit s nima!" Paní nereagovala, pan průvodčí tedy odcházel a přitom oznamoval, že jde informovat strojvedoucího.

Během chvilky se ale za ním rozeběhly dvě z dětí: "Pane, pane, babička už peníze našla!"

Takovou babičku bych teda chtěl mít…;-)

Trochu jako blbec...;-)

Tak jsem se zase jednou předvedl jako krkavčí otec. Abych čtenáře uvedl do souvislostí - oba kluci mají kašel a rýmu, díky čemuž se v noci moc nevyspíme. V úterý jsem dokonce do práce místo na osmou dorazil na šestou, protože v půl čtvrté jsem pochopil, že vážně nemá cenu snažit se usnout.

Včera v noci se pak po několikahodinovém záchvatu kašle manželce podařilo Alexe uspat. Probudil jsem se v půl páté, čili chvilku před budíkem a vedle mě se cosi vrtělo. Na tom není nic zvláštního, občas takhle dorazí Andy a lehne si mezi nás. Já pak vždycky využiju situace a odvedu ho na záchod, aby potom ráno déle spal. Všechno samozřejmě probíhá potmě, aby se zbytečně nerozkoukal.

Stejně tak včera, jak se tak vedle mě Andy zavrtává pod peřinu, povídám mu šeptem, abych nevzbudil opodál ležícího pracně uspaného Alexka: "Pojď, půjdeme se vyčůrat!" Žádná odpověď. Zopakoval jsem tedy žádost a rukama jsem mu pomohl se zvednout. Zase si bezvládně lehnul zpátky. Vzal jsem ho tedy do náruče, on se ke mně přitiskl a potmě jsem ho odnášel na WC. Bylo mi divné, že nemluví, stejně tak jsem se zarazil, že jsem nosem lehce cítil jako by byl počůraný, ale ačkoli jsem ho cestou ohmatával jako ukázkový pedofil, pyžamo měl suché. Zvláštní.

Postavil jsem Andyho nacvičeným pohybem k záchodu a říkám, tak, můžeš. V tu chvíli se ozval strašný brek a ještě několik sekund mi trvalo, než mi všechno došlo. Proč se mnou nemluvil, proč se mi zdál tak lehký…

To dítě, co se vedle mě vrtělo, totiž nebyl Andy, ale Ála, kterému může být nějaký záchod ukradený, protože zatím čůrá do plíny a já si připadal tak trochu jako blbec...;-)