Jazykový oříšek...;-)

Každý, kdo se někdy chtěl naučit cizí jazyk, to zná. Především pak v počátcích svého úsilí. Učitel vám řekne nějaké slovo, vy ho zopakujete s naprosto stejnou výslovností, jenže on vás neustále opravuje. Přesně tak jsem si dneska připadal.

Volal jsem totiž do Číny, odkud nám přišel jeden tiket. Pro zjednodušení opět použiju fonetickou výslovnost. Poté, co mi automat řekl cosi, jako že budu přepojen (ne že bych čínsky rozuměl byť jediné písmenko, ale co jiného to mohlo být), ozvala se tam paní. Povídám anglicky, že potřebuju mluvit s panem XY - suverénně jsem použil českou výslovnost. Tvářila se nechápavě. Vyspeloval jsem jí tedy jméno a ona se zeptala: "Myslíte Džan Džang?" - "Asi ano!" - "Ale to je slečna!" - "Aha tak můžu mluvit se slečnou Džan Džang?" nedal jsem se vyvést z míry. "Myslíte Džan Džang?" Ani Číňanka se vyditelně nenechala vyvést z míry. "Ano, myslím slečnu Džan Džang." - "To je ale Džan Džang!" Proboha vždyť to snad říkám, ne? Naštěstí mám asi cit pro jazyky, proto z mé čínské intonace bylo rozeznat, že už začínám být lehce rozladěn.;-) Ozvala se nějaká čínská lidovka a za chvilku se z telefonu ozvalo: "Blábláblá Džan Džang." No sláva, oddechl jsem si. Přesto jsem začal zdvořile, že jestli mohu mluvit s paní Džan Džang. Následovalo zaražené ticho. Poté paní na druhém konci téměř uraženě pronesla, že ona je ale Džan Džang.
Došlo mi, že se svou čínštinou bych daleko nedošel, proto jsem vynechal jméno a šel rovnou k věci. Za dvě minuty hotovo.
Nakonec jsme byli spokojeni všichni. Já, že se to nakonec vysvětlilo (i když jsme si mohli tak čtvrt hodiny ušetřit;-)) a pan, paní i slečna Džan Džang i Džan Džang, že mohou opět pracovat...;-)

Trénink...;-)

V pátek odpoledne se mi ozval pan O., že prý se vydává k nám na venkov ochutnat pražské pivo a že jestli bych se nechtěl přidat.

Vzhledem k tomu, že před čtrnácti dny jsem se omluvil z oslavy narozenin kvůli rýmě, účast jsem potvrdil. Nakonec jsme dokonce jeli i stejným vlakem. Cestou mě napadlo, že je zvláštní, že jsme se poměrně dost dlouho neviděli a přitom jsme si měli celou dobu co říct. Ve stejném týdnu jsem totiž náhodou potkal jiného známého, s nímž jsem se taky potkal po dlouhé době, a chvílemi jsme se museli vyrovnávat s trapným tichem.

Jako příkladný manžel a otec jsem nejprve zamířil domů a do hospody se vydal až po vykoupání Anďase. Nejspíš i proto, že byl pátek, bylo tam docela dost lidí, a protože jsem dorazil pozdě, vyfasoval jsem trestnou lavici. Tedy skládací stoličku, z níž jsem na ostatní musel koukat vzhůru. Když potom pan O.odešel na vlak, přemístil jsem se na jeho plnohodnotnou židli. Docela nezvyk. V závěru jsem zkrátka povýšil - o několik centimetrů.

Nicméně s blížícím se termínem mých narozenin si zase uvědomuju, že už nejsem nejmladší. Přesvědčil jsem se o tom hned druhý den, kdy jsem byl od rána jak praštěný lopatou. Přitom by jeden řekl, že 3 piva a jeden panák, není zase až tak moc...

Měl bych snad začít víc trénovat?;-)

Klacek...;-)

Andreásek se právě nachází v klackovitém věku. Tím zdaleka nemám na mysli, že by jakkoli výrazněji zlobil, jde spíš o to, že pořád musí nosit nějaký ten klacek. Většina procházek se potom promění v hledání toho nejlepšího klacku, a když už ten nějaký konečně má, pak hledá pro změnu ještě lepší. Takový poklad se samozřejmě nesmí ani zahodit, takže jich máme pořád několik opřených u vchodu našeho domu.
V neděli jsme se vydali ven s tím, že půjdeme do parku krmit kačeny, předtím jsme se ale ještě museli stavit v zelenině a nákup donést domů. Ušli jsme několik desítek metrů, když si Andík vzpomněl, že nemáme klacek. Abyste tomu úplně rozuměli, jde o rybářský prut a celou cestu musí chytat ryby. "Pro maminku, aby byla ráda." Vrátili jsme se tedy zpátky a posléze vyrazili znovu. Před obchodem jsem mu vysvětlil, že pruty (nesl si dva) necháme venku a potom si je zase vezmeme. Už když jsem platil, motal se Anďa u dveří, snad aby mu klacky někdo neukradl. Vyšli jsme ven a Andreásek se ohnul, že je sebere. Jenže jak je teď v zimní bundě méně pohyblivý, skácel se k zemi. Ačkoli to se stává častěji, tentokrát jsem hned věděl, že bude zle. Zvedl jsem ho brečícího ze země a zhrozil se, jelikož měl pusu od krve a já v tu chvíli netušil, co přesně se stalo. Viděl jsem odřenou bradu, nos a krev v puse. Ačkoli jindy je dost statečný, tentokrát brečel na celé kolo, dokonce vylezla prodavačka a snažila se ho uplatit sladkostmi. Ještě že Andík zatím nezná sprostá slova, podle razance jeho "Ne!" mi bylo jasné, že by je použil.
Donesl jsem ho domů, tam jsme zjistili, že šlo "jen" o horní a dolní ret, zuby byly v pořádku. Myslel jsem, že je po vycházce, ale snad vidina lepších klacků způsobila, že když jsme doma chtěli Andreáska odstrojit, začal brečet ještě víc a křičel přitom "Ven, ven!"

Je to zkrátka drsňák...;-)

Andreásek...;-)

Po nějaké době zase pár videí Andreáska. Ono by se někomu mohlo zdát, že se mu tady věnuju čím dál tím míň, jenže zkuste si něco zvěčnit, když hned, jakmile si toho všimne, se se slovy: "Já budu fotit!" drápe po foťáku...;-)

Rytmus a hudební nadání má Anďa zkrátka v krvi. Sice mistr odmítl znovu na objektiv zazpívat refrén známé vánoční písně, nicméně ke kousku se nakonec přemluvit nechal. I s vlastním hudebním doprovodem...;-)

I Andreásek tu a tam musí řešit problém multiinstrumentalistů. Na co si dneska zahrát?! Zatímco třeba kytarista vezme kytaru, bubeník zasedne k bicím a houslista sáhne po smyčci, Andreásek má výběr mnohem těžší a rozhodnutí, na co si zahraje tentokrát, není právě jednoduché...;-)

Mistr to vážně nemá jednoduché. Chce si třeba zahrát duet, jenže málokdo dokáže s virtuózem držet krok. Většinou jeho zkušené ucho pozná první chyby hned vzápětí a potom se nemilosrdně musí začít znovu...;-)

Kdo z nás se může pochlubit, že na něco hraje? A kdo z nás to pak dokáže rukama i nohama?

Do vystoupení dává Andík opravdu všechno a ani na chvilku se nezastaví. Prostě hvězda...;-)

A na závěr odbočíme od hudby. Jak to vlastně vypadá, když Andreáskovi oznámíme, že se půjde koupat a potom spát? Všimněte si především toho, jak bravurně Anďas odvypráví část příběhu o pejskovi Punťovi...;-)

A jak že se Anďa udržuje v tak mladistvém vzhledu?

Vesničan v Praze...;-)

To jsem si zase jednou připadal jako dokonalý blbec. Alza už dávno není jen obchod s počítači (taky už dávno není nejlevnější), tak jsem si tam objednal vánoční dárek. S tím, že se osobně zastavím, abych ušetřil za poštovné.

V centrále v Holešovicích jsem už jednou byl, tuším, že někdy před rokem. Už tehdy jsem se vůbec neorientoval a připadal si jako v blázinci. Netušil jsem za kým jít, koho se zeptat… A to jsem ještě netušil, že bude hůř!

Tentokrát jsem dorazil na místo dorazil poměrně suverénně, jelikož už to přece znám od minule, a zamířil rovnou doprava, kde se platí zboží před následným vyzvednutím. Povím vám, jít vysloveně popaměti, následovala by rána o zeď, jelikož ta místnost už tam není. Nebo možná je, ale přestavěná, aby sloužila jinému účelu. Takže jsem byl zase tam, kde loni.

Snažil jsem se pátrat po nějakém prodavači, bohužel jsem nebyl právě úspěšný. Jak jsem pochopil, jejich poznávacím znamením je visačka zavěšená kolem krku, jenže takovou tam měl i každý druhý zákazník. Pak jsem až úplně vzadu objevil automat na pořadová čísla. Výborně, aspoň malé světýlko v tunelu beznaděje, jak by zajisté napsal nějaký ten úspěšný autor bestsellerů.

Na obrazovce jsem zvolil platbu v hotovosti a čekal, až vyjede lísteček s číslem a podle něho dorazím k pultíku s obsluhou. Za mnou se tvořila fronta. Nic. Stiskl jsem znovu a pořádně se zadíval na obrazovku, kde jsem si teprve teď všiml nápisu - platba v hotovosti u automatů, který za chvilku zmizel. Přesně to, čeho jsem se obával. Já nechci k automatu, chci támhle třeba k tomu pánovi, co sedí za pultíkem! Všiml jsem si, jak se kdosi na něco ptá pravděpodobného prodavače. Počkal jsem si na něj taky. "Platíte v hotovosti? Pak támhle k automatům," zazněla nesmlouvavá odpověď. Nezbývalo než tam opravdu zamířit a zařadit se do chumlu čekajících. Sledoval jsem postupně asi tři důchodce, jak pokaždé suverénně přišli, na klávesnici naťukali, co potřebovali, naházeli dovnitř peníze a s lístečkem zmizeli. Já nervózní, propocený na zádech, čůrky potu na čele a nevěděl co dělat. Kam ten svět spěje, důchodce si tyká s technikou a mladej neví, která bije.

Nicméně nakonec jsem i já zvládl objednávku zadat, zaplatit i vzít si lísteček s číslem zboží a zbývalo jen ujít několik desítek metrů dvorem, zařadit se zase mezi další zoufalce před obrazovkami ukazujícími a vyvolávajícími další čísla.

Když jsem se konečně dočkal i já, sbalil jsem krabici a rychle pryč. Doufám, že dřív než za rok se tam zase neobjevím…;-)

Cenzura...;-)

Když jsem minulý týden školil naše dvě nové čínské kolegyně, které dorazily na pár týdnů do Prahy, padla v úplném závěru taky otázka týkající se bezpečnosti. Jestli prý s sebou nosím zbraň a že samy přemýšlí, co si koupí.

Nevím teda, co se o nás v Číně vypráví - nejspíš tam povolili kovbojky a my jsme pro ně přece jen geograficky (divoký) západ, ale při pohledu na ně mi prakticky hned došlo, že řeč asi není o střelných zbraních, ale spíš o nějakém spreji nebo paralyzéru. Tedy aspoň doufám...;-)

V každém případě jsem se podíval dost nechápavě a odpověděl, že nic takového nenosím. Stejně tak jsem jim vysvětlil, že hromady bezdomovců, které se v okolí naší budovy pohybují, jsou v podstatě neškodné.

A potom přišla na řadu také věc, na niž jsou obě dámy velmi dobře zvyklí. Cenzura! Pomlčel jsem o mrtvole, která se loni touto dobou našla téměř pod našimi okny. Stejně tak jsme se ještě s kolegou včera snažili clonit výhled ven, kde přibližně ve stejných místech jako právě loni, pobíhalo pár policistů, kteří těsně před tím dorazili několika auty, pronásledovaných dvěma sanitkami. Stejně tak jsme zatajili zprávu z černé kroniky, kdy včera byla jen o pár stovek metrů dále údajně znásilněna žena.

Je tady ale záležitost, kterou ani při nejlepší vůli zcenzurovat nedokážeme. Jednu z těchto kolegyň předevčírem okradli o peníze a doklady. 耻辱 ^*- jak by řekl bratr Google.

Kde že se dají koupit ty zbraně?;-)

------------

^* ostuda

Tiket...;-)

Tu a tam se ozve někdo z našich zaměstnanců a vytkne nám, že jsme v našem oddělení příliš pomalí. Občas mají pravdu, ale někdy jde jen o subjektivní pocit - to když třeba vědí dva měsíce dopředu, že nastoupí někdo nový, ale žádost o zřízení přístupů do počítače a do všech nezbytných aplikací zašlou třeba až v den nástupu. A potom nás bombardují po deseti minutách s dotazem, co nám na tom tak dlouho trvá.

Existují ale i opačné extrémy. Uživatelé, kteří trpělivě čekají, dokud se jim neozveme. Zrovna včera jsem měl s jedním takovým tu čest.

Z nejrůznějších - ať už bezpečnostních nebo jakýchkoli jiných důvodů nemůžeme udělat všechno. Potom vyřídíme tu část, na níž oprávnění máme a zbytek pošleme na specializované oddělení, kde to dořeší. 6.června letošního roku jsem takhle přeposlal jeden tiket. Bohužel náš systém na zpracování tiketů není právě nejoptimálnější a jedním z mínusů je, že různým způsobem odskakují některé položky. Prostě třeba po takových třech vteřinách váhání se sama od sebe nabídka o jeden řádek posune. Pokud zrovna v ten okamžik kliknete, máte smůlu, tiket se pošle jinam - právě o tu jednu položku. Když si toho všimnete, svoji volbu opravíte, horší je, když si toho nevšimnete.

6.června letošního roku jsem posílal tiket na lokální kolegy v jižní Africe. Bohužel nastaly dvě shody náhod - zaprvé došlo k "odskoku" a za druhé jsem si toho nevšiml. No a včera, 21.11. se mi tiket vrátil s poznámkou - špatně přiřazeno. Po 5 a půl měsících někdo na tiket hrábnul. No výborně.

V tu chvíli jsem řešil dilema: Mám tomu člověku zavolat, jestli se problém mezitím nevyřešil? Jenže - co když mi řekne, že ano, to si budu připadat jako blbec. A co když mi řekne, že ne? To si budu připadat úplně stejně!

Tiket jsem tedy nakonec zavřel. Pokud u nás Afričan ještě pracuje, ozve se (pokud tak již neudělal) apokud mezitím odešel do důchodu, už je mu to jedno…;-)

Vydařený víkend...;-)

V sobotu jsme se vydali do Nymburka na drobný nákup. Ačkoli jde jen o pár kilometrů, menší vzrůšo se nám opět přihodilo. A to, když nám Andreásek naznačil, že se blížíme do cíle. Už jsme před sebou viděli první budovy, když se mu udělalo zle. Tentokrát ale manželka stihla zasáhnout, takže jsme jen nechali značku v příkopu.

Zpátky jsme jeli za tmy a opět to byl Andík, kdo předurčil, jak bude následujících několik minut probíhat. Když jsme ho usadili do sedačky a já nastartoval, několikrát pronesl větu: "Nemáš navigaci!" Samozřejmě jsme se jen zasmáli, co to zase ten rozumbrada má, vždyť jsme pár kilometrů od domova. Tak asi takhle - smát jsme se neměli.

Samozřejmě kombinace tmy a nepříliš značeného kruháku přinesla své ovoce, takže jsme se nakonec trochu projeli ještě po Poděbradech.

V neděli dopoledne jsme si potom s Andreáskem udělali pánskou jízdu (doslova;-)). V Lysé nad Labem se konala výstava domácích zvířat, tak jsme vyrazili a mámu nechali doma. Trochu jsem se obával, jak Anďa cestu snese, proto jsme si dali malou pauzu, zaparkovali u jednoho motorestu a proběhli se. Naštěstí je to ještě stále tak, že Andík běží a mně stačí vedle něj jít…;-) Cesta probíhala v mlze, přestože od nás jsme vyjížděli s tím, že svítí sluníčko. Do Lysé jsme dorazili bez nejmenších problémů, minuli jsme výstaviště a já hledal, kde zaparkovat. Místa označená jako parkoviště se sice nacházela na každém kroku, nicméně byla označena další cedulí - parkovné za auto na den 50 korun. Cena by mi nevadila, horší bylo, že jsem netušil, kde mohu zaplatit. Parkovací hodiny jsem jaksi v celé Lysé nenašel. Zamířili jsme tedy k nádraží, kde jsem si mezi dvěma auty vyhlédl škvírku. A to doslova a do písmene. Když jsem totiž zaparkoval, zjistil jsem, že nevylezu ze dveří. Hbitě jsem tedy vycouval a zaparkoval ještě jednou o pár centimetrů vedle. V tu chvíli mi došlo, že jsem si asi moc nepomohl, když Andreáskova sedačka je právě na druhé straně. Prostě tak trochu Mr.Bean. Naštěstí jsem se k ní ale dostal, takže jsme posléze mohli vyrazit. Celou dobu jsem ale doufal, že dvě auta kolem mě patří někomu, kdo odjel vlakem, protože jsem nechtěl mít omlácené dveře.

U brány výstaviště jsem za sebe zaplatil vstupné a šli jsme dál. Hned u vchodu do hlavní budovy se Andíkovi rozzářily oči, jelikož přímo proti němu stála ohromná klec s nejrůznějšími holuby. Vzal jsem ho na ruku a vydali jsme se do první haly, kde byli vystaveni králíci. Zatímco jsme míjeli spoustu chovatelů (většinou se dali poznat podle oblečení rozhodně nikoli podle poslední módy, poněkud potrhlého výrazu, jakéhosi katalogu a tužky v ruce) a rodičů s dětmi, kteří všichni obdivovali zvěř, Andreásek nejspíš jako budoucí ochránce přírody sledoval, zda je o ně dobře postaráno. U každého kotce mi tedy hlásil: "Má tam vodičku!" Případně: "Má tam nějakou dobrůtku!" Prohlédli jsme si i pár vystavených holubů, z nichž někteří jako holubi ani nevypadali a pak jsme zamířili mezi drůbež, čímž nemám na mysli žádný sjezd feministek. Hned po vstupu do haly s kurem se Andík ozval, že se bojí. Musel jsem se usmát, když jsem tuto větu slyšel ještě několikrát z úst ostatních přítomných dětí. Vystavení kohouti si totiž dost hlasitě hlídali své teritorium. Kromě nich nejrůznější husy, kachny, krocani všech možných barev a velikostí. Dokonce u jedné klece mě napadlo: "Proboha, co tady dělá ten pes?" - jenže poté se chundeláč otočil a já zjistil, že jde taky o slepici. Přísahal bych ale, že to byly chlupy a ne peří! Jinak jsem si chvílemi připadal trochu hloupě, to když Andreásek předváděl, jak zvířata dělají. Ona totiž taková slepice, jak by jeden řekl, dělá: Ko ko ko, jenže v podání našeho rozumbrady je to: "Ko ko kodák, kam mám to vajíčko dát" , případně holub místo vrků dělá "vrků vrků, dej tu ruku z krku…" To jsem se ale dozvěděl až doma od manželky, protože já ty říkanky neznám a z Anďova projevu mi to nebylo až tak úplně jasné. Pak taky bylo štěstí, že zvířata byla v klecích, protože když si Andík všimnul, že třeba někteří králíci spali, pak se po nich hned natahoval se slovy: "Kožeze požeze." (- pro neznalé: Když někdo spí, pak ho Andreásek polechtá a pronese zmíněné zaklínadlo;-))

Přiznám se, že na výstavu jsem původně zamířil jen kvůli malému, mě přece nebaví koukat na nějaký ptáky a králíky, nicméně nakonec se mi tam líbilo. Dokonce manželka po návratu domů prohlásila, že jsem víc nadšený než Anďas!;-)

Cesta zpět bez problémů. Až na to, že jsem hned u nádraží zabloudil, jelikož tam je spleť malých uliček a v mlhavém prostředí jsem nepoznal, kde přesně jsem. Naštěstí když jsem podle displeje navigace kolmo podjel vypočtenou trasu, napadlo mě podívat se vzhůru a zjistil jsem, že nade mnou vede další silnice. Trochu jsem se pomotal v jednosměrkách a za chvíli už jsem po ní uháněl mlhou domů. Andreásek cestou usnul (mimochodem uspal ho výběr singlů Die Toten Hosen;-)), takže jsem se mohl věnovat pouze řízení.

Velmi vydařené dopoledne.

Pozor na pusu...;-)

Nechybělo mnoho a ve čtvrtek jsem měl na svědomí mezinárodní skandál.

Jelikož máme továrny po celém světě, otevíráme takovou minipobočku našeho oddělení v Číně. Zatímco ostatní věří tomu, že jde o opatření kvůli časovému posunu, já mám takový pocit, že jde o přirozený vývoj, kdy se vše nejprve přesunulo z Německa k nám a za pár let - kdo ví...

V každém případě čínské kolegyně tento týden přijely k nám, abychom je vyškolili. Já, jakožto osoba zodpovědná za Lotus Notes, jsem dostal na starosti právě tuto oblast. Trénink proběhl bez jakýchkoli zádrhelů, problém nastal až v jeho závěru, kdy si Číňanky posteskly, že myslely, jak je Praha velké město, jenže tomu tak není. Někdo jim tedy doporučil, ať jedou dvě stanice metrem, že se tak ocitnou v centru. Jenže není centrum jako centrum. Taková Florenc se totiž podle jejich vyprávění s 13 miliónovou Shanghají nedá vůbec srovnávat.

Chtěl jsem jim tedy dát lepší typ - Václavské náměstí. "To je takové významné náměstí..." začal jsem jim popisovat místo, kde se psaly naše dějiny, "...kde obvykle probíhají všechny důležité demonstrace" - blbče, mlč, došlo mi těsně před tím, než jsem druhou část věty vyslovil. Před Číňany bych se asi o tomto tématu příliš šířit neměl. Prostě je to významné náměstí.

Jedna z nových východních kolegyň poté ukázala z okna na prázdné parkoviště, a že prý je to zvláštní, že tam nikdo nemá auto a obecně nikde nikdo není. Chtěl jsem vše uvést na pravou míru, tak povídám: "On je totiž dneska státní svátek," vysvětloval jsem. "Je totiž Den boje za svobodu a demokracii," chtěl jsem dodat, ale v tu chvíli si zase uvědomil potenciální problém, proto jsem myšlenku raději spolkl. Prostě máme svátek.

Pro tentokrát všechno dopadlo dobře, ale obávám se, že do konce jejich návštěvy (zdrží se do 31.12.) se někomu rozhodně podaří se prokecnout...;-)

Partička...;-)

Před dvěma týdny jsem si v Kolíně všiml plakátu, že do místního divadla zamíří Partička. Jelikož tenhle pořad sleduju už zhruba druhým rokem na slovenské Markíze a několik měsíců i u nás, napadlo mě hned, že je škoda, že jsem to nezjistil dřív, protože už určitě bude vyprodáno. Nakonec mi to ale nedalo a pozdě večer jsem zabloudil na stránky divadla a zbývaly 3 poslední lístky. Dva z nich potom vedle sebe přímo uprostřed hlediště.

No a včera konečně nastal den D. Vzhledem k mlze z posledních dnů jsem trochu měl obavy z cesty, ale nakonec alespoň tam se jelo v pohodě. Tedy až na kraj Kolína. Tam jsme totiž během necelého kilometru zažili dvakrát vzrůšo. Nejprve, když se za značkou města rozšířil jízdní pruh na dva. Já jsem zůstal v pravém, protože vím, že posléze ten levý zase končí. To ovšem asi netušil řidič tiráku, který jel právě vpravo souběžně vedle mě. Najednou vidím, jak bliknul zadními světly na tahači, která byla na mé úrovni, zatímco celý náklad byl až za mnou, a v tu samou chvíli se začal sunout doprava přímo na nás. "Debile!" ulevil jsem si nahlas a zabrzdil, aby mě minul i s návěsem. Rozhodně nešlo o pravidlo zipu, tohle bylo normální předjíždění. Ujeli jsme sotva pár desítek metrů, tentokrát jsem levý blinkr vyhodil já a přejel do odbočovacího pruhu vlevo. Zezadu na mě ale začal najíždět nějaký cvok a neustále se mě snažil ozářit přepínáním světel. Přemýšlel jsem, o co mu jde, vždyť odbočuju vlevo, jsem ve správném pruhu (který míří pouze doleva, nikoli rovně a doleva zároveň, že bych ho případně mohl zdržovat), na semaforu červená, proto brzdím, auto přede mnou už taky stojí a tenhle blázen se furt o něco snaží. Ačkoli měl puštěný blinkr vlevo, zahnul doprava a jel kolem mě v "rovném" pruhu. Přitom se na mě divoce otáčel a já čekal, že posléze vyleze a rozbije mi nos. Zastavil se až úplně vepředu před semaforem a čekal na zelenou. V tu chvíli jsem si podle značky všiml, že jde o pražáka, což vysvětlovalo mnohé, nicméně pochopil bych ještě kdyby měl třeba Volkswagena nebo alespoň naše šidítko - škodovku, jenže on jel ve vínovém Suzuki SX4. Vzhledem k tomu, že byl stále špatně zařazený (pořád blikal vlevo), byl jsem připravený brzdit, jelikož jsem čekal nějakou kličku přede mě, jenže jakmile padla zelená, pak blinkr neblinkr, vypálil rovně.

Pražáku - příště až zase budeš vesničany učit jezdit, nejdřív si zkontroluj blinkry a potom se občas podívej na dopravní značky - jak svislé, tak vodorovné jasně ukazovaly, že jsi za mnou neměl co dělat. Zanadával jsem si zase, ale za chvíli jsme už zaparkovali v centru a vyrazili k divadlu.

Představení začalo přesně, vlastně dokonce o něco dřív, kdy se na pódiu objevil Marian Čurko a spustil hudební doprovod na klávesy. Bohužel hrál Beatles, čímž mě trochu zklamal, ale následné představení mi to dokonale vynahradilo. Asi nemá cenu popisovat - kdo nezná partičku, ať mrkne buď na Primu a nebo na Markízu. Každopádně můžu tomu věřit nebo ne - moderátor Daniel Dangl tvrdil, že jedna z her měla při našem představení úplnou premiéru. Šlo o Teleshopping.

Vyměřený čas utekl neuvěřitelně rychle, došlo ještě na jeden přídavek a potom už opravdu konec.

Cestou zpět jsem zlomil další rekord, co se týče rychlosti cesty domů, tentokrát ovšem kvůli mlze míněno zcela opačně. I přes ni mě však dvě auta dost rychle předjela. Prakticky po celou dobu jsem se soustředil pouze na krajnici, takže jsem chvílemi absolutně neměl představu, kde právě jsme.

Domů jsme dorazili přesně v deset a v pořádku. No a to je hlavní…;-)

Prohlídka...;-)

Téměř na den přesně po roce a měsíci jsem absolvoval další vstupní lékařskou prohlídku. Teď se možná někdo zarazí, že jsem zatajil, že jsem se vrátil ke svému nedávnému koníčku - změny zaměstnání. Kdepak. Po roce na témže místě k nám dorazila doktorka, aby zkontrolovala náš zdravotní stav.

Většinou to bývá tak (alespoň u posledních asi deseti zaměstnavatelů jsem to loni tak měl;-)), že dostanete termín u smluvního lékaře, tam se stavíte a orazítkovaný papír potom odevzdáte na osobním oddělení. Jenže my jsme velká firma a máme doktora vlastního. Závodního. I když asi 130 kilometrů od Prahy. Paní doktorka si sbalila všechno nezbytné do ohromné tašky a v jedné z našich školících místností si vytvořila přechodnou ordinaci.

Mí kolegové se vraceli vesměs s tím, že buďto špatně vidí, nebo mají třeba vysoký tlak, já jsem byl velmi překvapen. Hned v úvodu velmi mile, to když se mě zeptala na výšku a váhu. Zatímco to první jsem věděl hned (vojenská odvodová výška se mi příliš nezměnila), u druhého jsem neměl nejmenší ponětí, jelikož má vojenská odvodová váha narostla velmi razantně. Řekl jsem tedy po pravdě, že nevím, ale že se to bude pohybovat kolem určité hodnoty. Paní doktorka ovšem zabodovala, když téměř vykřikla: "To né! To určitě nemáte!" A do papíru napsala o deset kilo méně. Je mi jasné, že hned poté, co jsem na ni vyvalil svoje špeky, zatímco kontrolovala dýchání, svůj názor změnila...;-) Tlak v pohodě, tzv. syndrom bílého pláště, o němž v souvislosti se mnou vždycky mluví můj obvyklý lékař se tentokrát nedostavil. Při kontrole zraku jsem lehce zaváhal u takových těch obrázků, co jsou z různobarevných teček a vy máte poznat, co na nich je za písmeno, případně číslo. Zdánlivou nejistotu ovšem nezpůsobila vada mého ostřížího zraku, nýbrž nevyhovující osvětlení, kdy se mi přímo v lesklých obrázcích odráželo světlo. Když jsem ovšem potom přečetl řádek s nejmenším písmem zprava i zleva rychleji, než doktorka ukazovala, bylo ji jasné, že jsem zdravý jako rybička.

Nevím, co tam všichni dělali tak dlouho, já byl venku za dvě minuty a už jsem volala: "Další!";-)

P.S. Je tedy pravda, že možná až tak zdravý nemusím být, možná je to jen tím, že mám za poslední rok v podobných prohlídkách ze všech kolegů asi největší praxi...;-)

Víkendové cestování...;-)

Plán na sobotní ráno zněl jasně - zajedeme s Andreáskem do Brodu koupit mu zimní boty. Už mě ani nepřekvapuje, že Andík poměrně dlouho spal, tak je to totiž pokaždé, když se někam chystáme.

Po snídani jsem se oblékl, že skočím do garáže pro auto, tak si trochu pobrečel, protože strašně chtěl jít taky. Díky tomu, že jsem zcela necitlivě jeho prosby neuposlechl, byl jsem zpátky už zhruba za pět minut a mohli jsme vyrazit. Před námi zhruba 15 kilometrů. Jen pár kiláků před cílem se zezadu ozval podezřelý zvuk a bylo jasné, že bych měl zastavit. Naštěstí jsme se právě nacházeli kdesi na návsi přímo před opuštěným pláckem, takže jsem prudce zabrzdil a sjel na volné místo. Absolvovali jsme pořádné zhoupnutí přes korýtko kanálu, ovšem v mžiku jsme měli zaparkováno. Manželka se rychle snažila vyprostit z pásů, ovšem zezadu se ozval podezřelý zvuk podruhé, já se otočil a zjistil, že už spěchat nemusí. Při pohledu na snídani plán boty padl. Potřebovali jsme ale ještě nakoupit, ovšem nechtěli jsme Andreáska nijak trápit, proto jsem zavolal našim, jestli bysme jim malého mohli přivézt na hlídání a zatím si dojet nakoupit. Snažil jsem se být co nejvíc věcný, ovšem když jsem sám uslyšel svou první větu: "Do Brodu jsme nedojeli," došlo mi teprve, že to mohlo vyznít, jako že jsme bourali, takže jsem nakonec zase tak věcný nebyl a musel to okecávat. Cestou zpět nás Andík několikrát vylekal, když ukazoval, že mu bylo zle. Myslím, že by se už teď velmi dobře uživil jako herec.

Každopádně jsme Andíka odvezli k našim a vyrazili po cestě druhým směrem na nákup. Cestou jsem ještě nabral benzín, jelikož jsme jeli téměř kolem mé oblíbené levné benzínky. Díky tomu jsem na cca 30 litrech ušetřil stovku.

Cesta vedla opět přes můj oblíbený velmi přehledný úsek, kde se dá plyn sešlápnout až k podlaze. Manželka najednou povídá: "Jiřane, jak to, že dneska to auto tak hučí?" Povolil jsem pedál a ukázal na tachometr. Číslice právě klesaly ke 120. Jinak ale jako prase vážně nejezdím, jen tady na tom kousku, srovnatelném s dálnicí, navíc široko daleko od civilizace. Navíc jsem tak nějak nekoukal na tachometr, řídil jsem se podle auta v dáli před sebou, k němuž jsem se nijak nepřibližoval.

Když se kus před námi objevila obec, zpomalil jsem na předpisovou padesátku a manželka se rozhlédla se slovy: "Mně se zdálo, že stojíme…"

V neděli jsme potom museli stejným směrem ještě jednou, ovšem cestou zpět jsme museli naostro vyzkoušet mlhovky. Jen pár kilometrů od nás nás mezi poli dokonale pohltila mlha, skrz niž bylo vidět jen na pár metrů. Jelikož u krajnice na značení nejspíš nezbyly peníze, musel jsem se držet prostředku silnice, kde jsem si hlídal středovou čáru, a pokaždé uhnul, jen když se z ničeho nic z bílé tmy vynořila světla aut.

I tuto cestu jsme ale nakonec zvládli na jedničku...;-)

Zásada porušena...;-)

Pro větší nepřehlednost jsou cizojazyčné pasáže foneticky
Byly doby, kdy jsem se domluvil francouzsky, jenže před pár lety jsem se po jedné velmi špatné zkušenosti zařekl, že francouzštinu už nikdy nevypustím z pusy. A docela se mi to dařilo dodržovat. Až do včerejška, kdy jsem navíc zjistil, že díky mému tichému protestu už ani nejsem schopný se vymáčknout.
Přišel mi totiž ticket z Francie. U nás to k mé radosti funguje tak, že pokud se na nás obrátí některý z našich francouzských zaměstnanců anglicky, vyjdeme mu vstříc. Pokud ale zvolí francouzštinu, má smůlu a my ticket přeposíláme na lokální kolegy, kteří jej buď vyřeší sami, nebo přeloží a pošlou zpátky k nám.
Ticket, který se ke mně dostal, byl vyplněný anglicky, řešení jednoduché, jen jsem se chtěl ujistit, zda je všechno už opravdu v pořádku. Vytočil jsem proto kontaktní číslo.
"Bonžúr blá blá blá…" ozval se příjemný ženský hlas. "Helou, dis is… Ken aj spík s paní XY?" Spustil jsem anglicky. "Počkejte, přepojím vás," zazněla francouzská odpověď. Chvilku hudby přerušila další paní na druhém konci: "Bonžúr…" - "Ken aj spík s paní XY?" trval jsem si na své jazykové verzi. Ještě bych mohl dodat, že plno francouzských výrazů mě dokáže rozesmát. Třeba jako oznámení, že paní XY tam není "El nepalá." Jelikož bylo těsně po obědě, velmi vtipně mě ihned napadlo: "Co je mi do toho, že nepapala?!" Zeptal jsem se tedy (opět anglicky), v kolik jí tedy můžu zavolat znovu, abych ji zastihl a Francouzka mi tvrdošíjně svou mateřštinou oznámila, že v půl třetí. "Díky, ještě se ozvu, gudbáj" - "Derjan, orevuár." Něco mi tady nehrálo, buď rozumím nebo nerozumím, ale anglicko-francouzský rozhovor? No, proč ne, možná nařízení Evropské unie.
V půl třetí jsem opět vytočil číslo do pupku světa. "Helou, dis is… Ken aj spík s paní XY?" - "Počkejte, přepojím vás," zazněla francouzská odpověď. Že by deja vu?;-) K mému překvapení se na druhém konci ozval mužský hlas. Když si nejsem jistý pohlavím, zadám jméno jednoduše do obrázků na Google. Kde jsou všechny ty kočky, co tam vypadly jako výsledek hledání?;-)
Pán se snažil o angličtinu, nicméně vzpomněl si jen na následující výrazy z nulté lekce: "Éééé, ehm, ech…" Chtělo se mi vydechnout: "O la lá!" Pochopil jsem, že je načase oprášit své znalosti. Mesjé byl nadšený, že se snažím, takže dělal všechno proto, aby mi porozuměl. Nakonec jsme se dohodli, že paní zavolám druhý den v devět ráno, kdy bude na místě.
Den D nastal právě dnes. S akademickou čtvrthodinkou, abych je nechal polknout žabí stehýnko, jsem opět vytočil číslo do naší francouzské pobočky. "Bonžúr blá blá blá…" Kdyby výše prémií závisela na sladkosti v hlase, paní recepční by už patřila mezi milionáře. "Gud mórning, ken aj…" - píp píp píp píp - Ty jo, ona mi normálně zavěsila! To mě dostalo. Za normálních okolností bych ticket bez mrknutí oka zavřel, jenže mi přišlo líto, že problémem "postižená" osoba vlastně ani neví, že se něco řeší, jelikož jsem se k ní ještě ani nedostal. A hlavně - přece se nade mě nebudou naparovat nějací Francouzi!
Rozhodl jsem se porušit svou mnohaletou zásadu a vytočil číslo znovu. "Bonžúr blá blá blá…" A teď sleduj, pomyslel jsem si: "Bonžúr, esk můžu mluvit s paní XY?" - "Nekite pa!" To si piš, že nebudu zavěšovat, prolétlo mi zase hlavou za zvuku hudby, zatímco kolega, který neměl ani tušení, že umím francouzsky málem spadnul ze židle. "XY a laparej!" - "Helou, volám vám kvůli tiketu…" spustil jsem. Jenže po chvilce ticha paní pípla: "Áj nou íngliš." Co to na mě dneska všichni zkoušej? Zaskřípal jsem zuby a spustil: "Ž vu volám kvůli ticketu… blá blá…jestli je to už v pořádku." - "Á oui, sa marš," vykřikla vděčně a nadšeně nad tím, že už to funguje.
Já jsem se v tu chvíli tak lekl, že jsem zapomněl, jak se řekne nashledanou. Už jsem si ale vzpomněl, takže orevuár!;-)

Ananááás...;-)

"Táta hed píde," ujišťoval se Andreásek, když jsem ráno těsně před zazvoněním budíku potmě odcházel. Ze sobotní podvečerní akce si totiž jako suvenýr odnesl pořádnou rýmu, proto v noci moc nespí a zpravidla sám dorazí, už u dveří se ohlásí a vleze si k nám.
V sobotu v podvečer se totiž s několika dalšími dětmi zúčastnil takové lampiónové akce, z níž největší zážitek představovalo setkání s bubákem. Hned po návratu domů to bylo to první, co s vykulenýma očima popisoval. Stejně tak hned v neděli ráno - první, o čem začal mluvit, byl bubák.
Kromě toho se ovšem o víkendu pěkně vytáhnul. Nejprve na poli technickém. Hrál si s mojí empétrojkou a za chvilku ji zapnul. Když jsem si toho všiml, opět jsem ji vypnul, což mu v tu chvilku moc nevadilo. Víceúčelová empétrojka mu potom posloužila nejprve jako šidítko za mobil a potom za foťák. Když zjistil, že se opravdu nikam nedovolá, ani nás nevyfotí, chtěl empétrojku zase zapnout. Snad proto, aby se posléze mohl vytahovat, podal ji manželce. Ta ji několik minut obracela ze všech stran, ovšem na to, jak ji zapnout, nepřišla. Nutno podotknout, že poněkud zákeřně neobsahuje klasické tlačítko ON / OFF. Andreásek svou bezradnou mámu chvíli sledoval, potom natáhl ruku a aniž by manželka postřehla které, stiskl neomylně tlačítko, kterým krabičku zapnul. Jeho máma jen zalapala po dechu.
V neděli se potom dal na pěveckou kariéru. Běhal po bytě a vyzpěvoval nejrůznější písničky. Samozřejmě především po melodické stránce se ještě pár drobných chybiček najde (Karel Gott ve dvou letech zcela jistě taky nebyl tenorem;-)), ovšem hlavně co se hlasitosti a nadšení týče, myslím, že nemá na poli současné pop music konkurenci. Trochu ale ještě musíme dopilovat texty. Ono totiž vypadá trochu hloupě, když místo včelka Mája zas míří mezi nás, pořád dokola zpívá: "Mája zas míří ananááás…"

Bicí...;-)

Myslím, že jsem před pár týdny přešel mlčením, že jsem odstěhoval bicí. Pokojíček, v němž se pyšně rozpínaly, již slouží svému původně plánovanému účelu, proto v něm pro ně nezbylo místo. Nyní se pyšně naparují u našich, kam jsem si je laskavě mohl přestěhovat.

V sobotu jsem využil toho, že manželka s Andreáskem měli večer jistou akci, a vydal se vyzkoušet, jestli ještě vůbec vím, jak se paličky mají držet. Hrubým odhadem jsem je vzal do ruky tak po nějakých 2-3 měsících, pokud tedy nepočítám, když mi ještě doma Andreásek milostivě dovolil, abych je třeba podal.

Je obecně známé, že hra na bicí je poměrně fyzicky náročná, proto jsem se pořádně vyletnil. Máma se mě sice snažila starostlivě přesvědčit, že mi bude zima, nicméně neuspěla. Během hry jsem postupně sestavu upravil do hratelného stavu (laikům se může zdát, že rozložení je jen tak, ale opak je pravdou). V zápalu hry jsem pak zákeřně rozlomil paličku, přičemž jsem měl co dělat, abych uhnul a nechytil ji do oka.

Postupně mi začala doslova odpadat ruka, období bez tréninku bylo znát, a začínal jsem se obávat, že minimálně několik dalších dnů se budu vymlouvat na bolest, a poté, co jsem vypotil minimálně 20 kilo (takže mi jich zhruba ještě tak 300 zbylo;-)) jsem se rozhodl skončit. V ten samý okamžik se za mnou objevila máma, aby mi oznámila, že radši přitopila, aby mi nebyla zima.

Setřel jsem litry potu z čela a lehce zoufale přikývnul…;-)

Seriály...

Já to na sebe klidně znova prásknu - už několik let se dívám na seriál Ulice. Ponechám stranou reakce na případné narážky, seriál má slabší i lepší okamžiky. Díky Andreáskovi ho s manželkou sledujeme až "ze záznamu" na internetu. Čili na serveru Voyo (už ten název nějak nechápu, ale nepředbíhejme...)

Je mi jasné, že administrátorům zmíněné stránky nejde o to, aby lidé viděli svůj oblíbený pořad. Pro ně je prioritou, aby shlédli reklamy. Proto jich je taky do každého dílu nacpáno v několika blocích víc než dost. Problém je ovšem v technické stránce a to nemám v žádném případě na mysli až otřesný nepoměr mezi hlasitostmi.

Téměř s železnou pravidelností se stává, že protrpíte úvodní set reklam a místo aby se po něm spustil seriál, přehrávání se zasekne. Po několika minutách musíte stránku refreshnout a to znamená jediné - úvodní reklamy se spustí znovu. Máte-li štěstí, následující pořad se tentokrát rozjede. Nebo taky ne a nezbývá než refreshovat znovu a znovu. Samozřejmě pokaždé s úvodním reklamním setem.

Buďme optimisty a zvolme první variantu, to znamená, že jste se konečně dočkali. Čeká vás zhruba deset minut nerušeného sledování. Až k prvnímu bodu, kde opět nastává reklamní čas.

Nezřídka se totiž stane, že reklama má být automaticky spuštěna například v čase 0:10:00, jenže poté je posunuta o pár vteřin dále. Jak se to projeví v praxi? Přehrávač se dostane do bodu 0:10:00 a začne "hledat" reklamu. Ta ovšem neexistuje, takže se přehrávání zasekne. Divákovi nezbývá, než přehrávání spustit od začátku s tím, že potom přeskočí těsně za kritický okamžik. Jenže - jakmile reprodukci spustíte od začátku, musíte znovu absolvovat úvodní blok reklam, a poté, co kurzor přesunete na místo, kde jste se předtím zasekli, spustí se automaticky původně plánovaný reklamní set. Až poté vlastní pořad. Ovšem jen do další plánované reklamy. Suma sumárum - chcete-li shlédnout zhruba 40 minutový díl seriálu, je třeba si vyhradit minimálně hodinu a půl a hlavně mít pevné nervy.

Na celé záležitosti mi ale přišla nejzajímavější úplně jiná věc, byť se snažím doufat, že s problémem nesouvisí a jde o náhodu, nikoli o cenzuru. Pod přehrávačem je možnost diskuse. Dřív jsem na ni tu a tam zabloudil jedním okem a pobavil se nad tím, jak někteří děj prožívají, případně vrtěl hlavou nad tím, jak si někteří s horším připojením, neustále stěžují na zasekávání. Já s ním nikdy v minulosti problémy neměl. Jenže od té doby, co se to stalo záměrem (počet přehrání reklam se přece počítá), v diskusi není jediný příspěvek. Není to podivná náhoda?

Serveru Voyo uděluji Kyselou prdel.

Z cizího krev neteče...

Když jsem tak o víkendu s Andreáskem šel na procházku a viděl to bahno na městském pozemku přímo před naším domem, napadlo mě, že by stálo za to zeptat se, jak to dělají jiní.
V našem městě se totiž nyní předělávají chodníky, což je samozřejmě chvályhodné a jakožto brzký staronový řidič kočárku jedině uvítám, že nebudu muset hlídat, abych dítě nevyklepal ven. Na úpravu chodníků je potřeba plno materiálu a v té "společné" hromadě se plno věcí ztratí... Bylo to tak vždycky a nic se na tom nezmění asi ani v budoucnu. Jen jsem vždycky myslel, že ošéfovat to dokáží jen opravdoví šéfové.
V neděli jsem se ale přesvědčil, že na funkci zase až tolik nezáleží, stačí být zkrátka u zdroje. Klidně jako kopáč. Třeba jako bývalý zelinář, který teď pracuje u našich Technických služeb, na jehož uzavřený dvůr během včerejška několikrát dorazil bagr s plným nákladem kamení. Přesně podle hesla: ze společného krev neteče.
Mně vlastně ani nevadí, že si takhle nakradl, mně nevadí ani to, že bagr projel pohonné hmoty, které pak určitě nenaúčtuje jemu, dokonce mi nevadí ani to, že těch několik hodin bagrista chyběl tam, kde byl placený.
Mně vadí jen to, že se pánové nepochlubili, že si můžeme bezplatnou dovážku stavebního materiálu taky objednat a za to jim dávám Kyselou prdel!

Exkurze...;-)

Kdo by to byl loni řekl - dnes jsem oslavil své první narozeniny. Uplynul totiž přesně rok od chvíle, kdy jsem nastoupil do svého zatím posledního zaměstnání. A stejně jako loni i dnes mě čekala cesta do naší největší továrny u nás. Tentokrát ovšem ne na osobní oddělení, nýbrž na slíbenou exkurzi, abychom ještě s kolegy viděli, co a jak vlastně přesně vyrábíme. V Německu byl totiž mimo jiné svátek, takže několik z nás v Praze mohli postrádat.

O cestě jsem se dozvěděl v pátek a následovaly velké přípravy. Protože jsem věděl, jakým mikrobusem pojedeme, rozhodl jsem se, že nenechám nic náhodě a rozhodl se koupit si Travel gum (přípravek proti kinetóze.) Byl to trochu porod, protože hned v první lékárně, kam jsem se vydal po důkladném prohledání skladových zásob zjistili, že nemají, nicméně nakonec jsem sehnal.

Dnes ráno jsem si ještě do tašky narval plno bonbónů a poté již zabral strategické místo hned za řidičem, s výborným výhledem vpřed. Nastartovalo se a po mnoha letech se dostavil pocit, který jsem kdysi tak důvěrně znal - zatmělo se mi před očima, zalehlo v uších a tušil jsem, že je zle. Nacpal jsem si do pusy první bonbon a snažil se kochat pohledem do husté mlhy. Řidič v huňatém svetru byl asi poněkud zimomřivý, protože na displeji svítilo 25,5° C. Postupně jsem snědl skoro všechny bonbóny a to už jsme přijížděli k cíli - za svitu sluníčka. Teploměr v mikrobusu ukazoval 31,2° C. Vystoupili jsme a čekali, než se nás někdo ujme.

Uvnitř jsme vyfasovali sluchátka, protože jsme návštěvu měli samozřejmě s výkladem (v angličtině) a protože je na hale hlučno, průvodce bychom neslyšeli. Paní z HR nám kladla na srdce, abychom si sluchátka zkontrolovali, zda fungují, protože potom nebude možnost si je vyměnit. Problém nenastal, takže jsme se vydali před halu. Tam jsme si ještě museli obout speciální ochranu na nohy, která se navlékala přes obuv. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě už chránící obuv měl (steely s ocelovou špičkou), nastal trochu problém s nazouváním. Nakonec jsem vypadal jako klaun, protože zatímco ostatní to měli skoro jako pantofle na svých botách, mně to drželo kolem nich, takže jsem vypadal, jako když mám nejmíň pětapadesátky. Bylo mi jasné, že jestli se mi něco stane, pak jedině že se přizabiju díky této ochranné pomůcce. Aby naše zesměšnění bylo dokonalé, dostali jsme ještě reflexní vesty. Vypadali jsme jako parta zametačů s walkmany.

To se naštěstí nestalo, ale jediný problém se stejně vyskytl u mě. Zhruba po dvou minutách mi přestala fungovat sluchátka. Nejprve jsem si myslel, že průvodce přestal komentovat, co vidíme, ale když jsem si všiml, že všichni ostatní přikyvují a organizovaně sledují dělníky, bylo mi jasné, odkud vítr vane. Naštěstí mám průpravu z koncertů, hluk mě tedy nemůže rozházet - sundal jsem si sluchátka a snažil se pobývat v těsné blízkosti chlapíka s mikrofonem (jelikož pravý důvod mé náhlé náklonnosti neznal, je mi jasné, že si myslí, že v Praze je to samý úchylák!;-))

Nicméně návštěva byla fakt zajímavá a díky tomu, že na rozdíl od naší minulé skupiny nebyli tentokrát dělníci o naší návštěvě informování, sledovali nás trochu nedůvěřivě. Důvod jsme pochopili hned při obědě. To se mě totiž jeden z nich nesměle a opatrně zeptal, zda jsme tam na kontrole.

Když ze mě vypadlo, kdo ve skutečnosti jsem, viditelně si oddechl a nakonec mám teď na severu Čech nového kamaráda...;-)

Všechno nejlepší!;-)

V neděli odpoledne jsme s mírným zpožděním oslavili Andreáskovy 2.narozeniny. Andíkovi jsme sice nějaký ten dárek dali už v týdnu, aby toho neměl moc najednou, ale nejvíc jich dostal v neděli.

Hned ráno jsme mu dali perkusní sadu, o níž jsem se tady už jednou zmiňoval a udělala mu ještě větší radost, než jsem čekal. Andreáska nejvíce oslovil triangl a mně s manželkou rozdělil nejrůznější dřívka a chrastítka s tím, že prý máme kapelu.

Když jsme tedy začali produkovat randál, Andík nás postupně zastavil tak, že se dotkl našich nástrojů tyčinkou od trianglu a vždycky řekl: "Nejdřív pašík!" (evidentně nechápe rozdíl mezi pašíkem a pašákem) a potom začal mlátit do trianglu, přičemž ještě třásl hlavou jako největší pařmen.

Potom si vzal prstové činely, položil je na krabici, do rukou uchopil dřívka a začal do malých činelů bouchat jako do bicích. Aby toho nebylo málo, napadlo mě, že by mohla být legrace, když mu rolničky připevněné na náramku na suchý zip připevním na nohu. To se mu taky moc líbilo, tak poskakoval po bytě za řinčení rolniček.

Odpoledne potom dorazili naši, na což těsně před tím se probudivší Andík reagoval předstíraným krátkým ale intenzívním pláčem. Jakožto správný člověk této doby ovšem jen do chvíle, kdy mu došlo, že dostane dárky a hlavně - dort! Andreáskovi šlo tedy spíš o dvě svíčky na něm a my jsme je ani nestíhali dokola zapalovat. Ještě těžší pak bylo to stihnout vyfotit!;-)

V každém případě oslava proběhla podle našich představ, těm, co si vzpomněli, děkujeme a oslavenci ještě jednou - všechno nejlepší!;-)